Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvacátá třetí: o dobytí šance u Oppenheimu a o přechodu Jeho Veličenstva přes Rýn

Služba dvacátá třetí: o dobytí šance u Oppenheimu a o přechodu Jeho Veličenstva přes Rýn

Jeho Veličenstvo¹, prohlédnuvši a dobře obhlédnuvši šanci² na Rýně naproti Oppenheimu³, přičemž řeka ležela mezi ní a městem, přivedlo před ni brigádu plukovníka Hepburna⁴ a brigádu plukovníka Winckela⁵, totiž modrou, s několika děly, velkými i malými, a Jeho Veličenstvo tam zůstalo, dokud nebyly zřízeny baterie a započaty přibližovací zákopy; pak, ponechavši velení plukovníku Hepburnovi, jsme za bouřlivého studeného počasí, za tuhých mrazů a sněhu leželi v polích bez jakéhokoli přístřeší, kromě několika křovin na břehu Rýna.

Šance byla opravdu dobře opevněna příkopy, jež byly široké, hluboké a plné vody, s padacím mostem přes vodní příkop, a byla dobře obsazena tisícem mužů a dobře zásobena proviantem, palivem a střelivem, majíc volný průchod podle libosti a bez nebezpečí z města do šance a zase nazpět. Hrad a vrch na druhé straně Rýna, vysoko položené, umožňovaly, aby jejich děla z baterií čistila a vymetala pole kolem šance, jež byla srovnaná rovina, pláň bez jakéhokoli krytu před jejich bateriemi; z druhé strany nás stále sužovali děly, zvláště v noci, kdy jsme potřebovali oheň, jenž byl jejich cílem, takže několik mužů bylo ztraceno; a jedné noci, když jsme seděli u večeře, prolétla koule o váze třiceti dvou liber⁶ přímo mezi ramenem plukovníka Hepburna a mým a prošla plukovníkovým kočárem; další rána zabila jednoho mého seržanta, který u ohně kouřil dýmku tabáku. Té noci podnikl nepřítel výpad, aby vyzkoušel svou statečnost, v domnění, že nás odrazí od našich děl, ale byl statečně zahnán nárazem pík⁷; naši málo dbali jejich mušket a pohrdli užitím svých, ostrými hroty pík je doprovodili domů až k jejich příkopu.

Druhého dne ráno, vědouce, že Jeho Veličenstvo překročilo Rýn, vyjednali kapitulaci s plukovníkem Hepburnem, který jim, jsouce to Italové⁸, poskytl čestnější podmínky, než si jejich chování popravdě zasloužilo, neboť dostali povolení odtáhnout se vším svým trenem, v plné zbroji a s doprovodem k nejbližší posádce. Když odtáhli – Jeho Veličenstvo mezitím v noci překročilo Rýn⁹, přičemž Španěl kladl jakýsi odpor, avšak marně –, Jeho Veličenstvo, jsouc na druhém břehu, táhlo příštího rána k Oppenheimu ve Falci¹⁰ po jedné straně města, a my, přeplavivše se také, jsme dotírali na město a hrad z druhé strany; ale mušketýři sira Jamese Ramseyho¹¹, vedení svým majorem, našli skrytý průchod kolem hradu, ztekli hradby, dostali se mezi vnější šanci a hrad, a nalezše padací most spuštěný, znenadání vnikli do hradu a všechno pobili mečem. Zbytek nepřátel, zjistiv, že hrad je dobyt, běžel všechen ztéci šanci, na níž bylo devět kompanií Italů s jejich prapory; jejich důstojníci, vidouce hrad za zády přepadený a před sebou postupující zteč, odhodili zbraně a volali o milost, jež jim byla dána; ale jejich prapory jim byly odebrány, a když byli ochotni vzít službu, dalo je Jeho Veličenstvo všechny k dispozici siru Johnu Hepburnovi, jenž jim byl nejen plukovníkem, ale laskavým patronem, ubytoval je v dobrých kvartýrech, dokud nebyli znovu vyzbrojeni a ošaceni. Ale jejich nevděk byl takový, že nezůstali a v Bavorsku se všichni rozutekli; neboť jakmile jednou ucítili teplý letní vzduch, byli všichni pryč před zimou.

Úvaha dvacátá třetí

Zde tedy vidíme, že je povinností všech moudrých generálů, kteří zamýšlejí obléhat město, pevnost nebo opevněné místo, nejprve konat obhlídku, a jakmile obhlídku vykonali, pak postupovat tak, jak shledají nejvýhodnějším pro obléhatele a nejnevýhodnějším pro obléhaného; útočník musí vědět, jaký počet mužů je k útoku zapotřebí, jak k útoku, tak k obraně.

V této věci obhlídky byl úsudek Jeho Veličenstva podivuhodný, jako ve všech ostatních praktických službách příslušejících velkému veliteli; a jak byl úsudek Jeho Veličenstva velký a dobrý, tak bylo Jeho Veličenstvo toho mínění, že nic v tomto oboru nemůže být dobře vykonáno, co nevykoná samo, a Jeho Veličenstvo také nesneslo, aby je v takových chvílích, kdy šlo na obhlídku, kdokoli jiný doprovázel v nebezpečí; jiné důvody Jeho Veličenstvo nepochybně mělo, které byly známy jen jemu samému. Jak nezbytné je, aby velký velitel byl v této věci soudný, o tom žádný voják nezapochybuje.

Zde také vidíme, že Jeho Veličenstvo nedělalo rozdílu v ročním období či počasí, když pronásledovalo svého nepřítele, kdykoli našlo nějakou výhodu. A proto bylo moudrým rozhodnutím Jeho Veličenstva překročit Rýn v době, kdy vojsko generála Tillyho¹² bylo v zimním čase od něho nejdále; a předstírajíc zde před Oppenheimem pouhý klamný útok, mělo za cíl a záměr překročit Rýn na jiném místě na lodích, aby, zatímco nepřítel bude zaměstnán obranou šance, mohlo Jeho Veličenstvo přejít jinde; neboť jakmile vojsko jednou přešlo, šance byla ztracena pro nedostatek zásobování; a jakmile bylo Jeho Veličenstvo jednou na druhém břehu, celá Falc i Mohuč¹³ se chvěly strachem.

Nic není mocnější k odporu proti odhodlání než odhodlání; neboť se říká o dubu, jenž je tvrdé dřevo, že k jeho rozštípnutí musí být klíny udělány z něho samého, aby tvrdost přemohla tvrdost. Má rada tedy všem statečným chlapíkům, kteří drží stráž v zákopech nebo hlídají děla, zatímco nepřítel chce vyzkoušet jejich statečnost výpadem a útokem na ně, zní: ať obránce v takových chvílích učiní, jak se stalo zde, a zanechaje užití muškety, jež je méně pohotová, ať užije pík a střetne se s nepřítelem tváří v tvář silným a pevným šikem pík (po starém skotském způsobu, jehož užívali naši předkové, kteří bojovali zblízka obouručními meči, dokud jedna ze stran neopustila pole); neboť i když utrpí ztráty, jistě musí získat čest ti, kdo odrazí nepřítele, spíše než potupně strpět, aby jim byla děla zatlučena¹⁴ nebo aby jim v zákopech byly vytlučeny mozky, zatímco se spoléhají na nejistotu muškety. Ať je tedy odhodlání vždy přítomno, odrážejíc sílu silou; neboť chceš-li být počítán mezi statečné chlapíky, musíš se rozhodnout ukázat se odhodlaným, srdnatým a udatným, jít před ostatními dobrým příkladem, volit raději zemřít se ctí vstoje ve službě obecnému dobru než hanebně žít v potupě, zneuctívaje sebe i vlast. Kdo by tedy v takových chvílích nezvolil ctnost před neřestí; slávu, čest a nesmrtelnou pověst před potupným, hanebným a odporným životem? Ať tedy moji drazí kamarádi britského národa, ať slouží kdekoli, přijmou toto mé napomenutí a uloží je do tajných koutů svého srdce a mysli, aby vždy pamatovali na svou čest, dávajíce čest přednost před životem, pro slávu nepřemožitelného národa, a činíce vždy tak, jak zde učinili jejich krajané v jedné noci třikrát na třech různých místech, z toho dvakrát před očima svého krále a pána.

Jeho Veličenstvo, překračujíc Rýn, vzalo s sebou Skoty, kteří tam byli, z regimentu sira Jamese Ramseyho, z regimentu starého Spense¹⁵ a z regimentu lorda Reaye¹⁶; po vylodění, když španělští rejtaři¹⁷ zuřivě zaútočili, stáli Skoti s malou výhodou živého plotu při Jeho Veličenstvu proti španělské jízdě a silným šikem pík a salvami mušket udatně odolávali jezdcům, dokud se ostatní nevylodili, aby je vystřídali. Rovněž příštího dne mušketýři Ramseyho regimentu, kteří byli při každé příležitosti zvyklí ukazovat svou statečnost, byli prvními, kdo ztekli hradby u Oppenheimu, jako byli se svými kamarády prvními, kdo doprovázeli Jeho Veličenstvo při jeho vylodění ve Falci, dosvědčujíce, jak ochotni byli čelit nebezpečí před očima svého krále a pána a mstít se na Španělovi (krutém nepříteli dcery našeho krále a sestry našeho hrozivého panovníka, královny české¹⁸), kterého dříve zbraní vyhnali ze sladké země falcké¹⁹, kde nyní bojovali, aby znovu uvedli v držení jejího manžela, Jeho Veličenstvo krále českého²⁰, a jeho královské potomstvo, pod vedením Lva Severu, nepřemožitelného krále švédského, svého vůdce, jenž nedbal (jak sám té noci řekl) toho, že si vyslouží nepřátelství, zášť a hněv jak domu rakouského, tak krále španělského²¹, aby prokázal službu své drahé sestře, královně české. Kdo by tedy, moji drazí kamarádi, druhové nikoli v nouzi, nýbrž v udatnosti a odvaze, v takové chvíli, v čase, který jsme všichni toužili spatřit, kdo by (pravím) nespěchal splnit povinnost udatných vojáků a kapitánů před očima svého pána a krále, překročiv Rýn a bojuje za královnu vojáků, veden králem kapitánů a kapitánem králů; kdo by tedy jako pravý udatný Skot srdcem i rukou nevytrval v boji, plně zároveň povinnost vojáka i udatného kapitána, a tím, pokud v jeho silách bylo, nepřispěl k obnovení Falce, pohrdaje smrtí, usiluje o vítězství nad nepřáteli a o svobodu svědomí pro své soužené bratry, dlouho držené v porobě a pod tyranií nepřátel po dobu deseti let, až do příchodu tohoto velkodušného krále a velkého kapitána; jenž v šesti měsících poté osvobodil Falc od všech španělských sil a vrátil jí svobodu, přinesl s sebou klíče ode všech žalářů a otevřel dveře nejen všech vězení, ale i všech domů a kostelů ve Falci, jež byly deset let předtím uzavřeny vypovězením jejich majitelů, přivedl je zpět do jejich domů, a odstraniv z jejich kostelů modlářskou bohoslužbu papeženců²², dovolil jim znovu pokojně sloužit Bohu v jejich dřívějším pravém, nepochybném a jediném čistém vyznání víry v Kristovo evangelium.

Poznámky