Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvanáctá: o našem pochodu z Brandenburgu přes Labe u Tangermünde a odtud k Werbenu

Služba dvanáctá: o našem pochodu z Brandenburgu přes Labe u Tangermünde a odtud k Werbenu

V polovině července¹ se naše vojsko zvedlo z Brandenburgu² a pochodovalo k Rathenowu³, který císařští opustili a odtáhli k Tangermünde. Jeho Veličenstvo⁴ postoupilo s komandovanými mušketýry⁵ a silným oddílem jízdy, kteří se přepravili přes řeku Labe a překvapili nepřítele u Werbenu⁶, kde byl zajat jeden podplukovník; a poté plukovník Dowbatle⁷ se svými dragouny⁸ dobyl překvapením také Tangermünde⁹, dříve než Jeho Veličenstvo s oddílem přišlo; a když přišlo, dalo ihned postavit přes řeku lodní most¹⁰, který byl před vstupem opevněn; po něm přešla naše pěchota, a naše jízda s děly, municí a trénem¹¹ se přebrodila řekou, kde nikdy předtím nebylo vidět nikoho přejít s děly, takže naše děla a tren z větší části bez překážky prošly bezpečně; ale ty vozy, které byly nejlehčí, naložené selským harampádím, jak lehce to přišlo, tak lehce to odešlo s proudem. Et meritò.¹²

Císařští v Barlebenu¹³, když uslyšeli, že jsme překročili Labe, dali se na útěk, aby si zavčas opatřili zimní kvartýry¹⁴; Wolmirstedt¹⁵ byl také dobyt slabým oddílem našich rejtarů¹⁶; jakmile uslyšeli, že naše vojsko překročilo řeku Labe, padl na ně takový strach, že se nikdy neohlédli, ale stále prchali a posílali posla za poslem generálu Tillymu¹⁷, aby se vrátil z Durynska, odkud mířil do Hesenska; ten, když dostal zprávu, že Jeho Veličenstvo překročilo Labe, obrátil se čelem vzad a s celým vojskem pokračoval ve výpravě zpět, aby nás našel u Werbenu dříve, než se stačíme zakopat, jak se domníval.

Ale zatímco on se svým vojskem pochodoval jen ve dne, my jsme se s rýči a lopatami zarývali do země ve dne v noci, takže dříve, než přišel, jsme se dostali z dostřelu jeho děl.

Generál Banér¹⁸, který táhl za námi se zbytkem našeho vojska, dobyl cestou Havelberg¹⁹ a obsadil jej silnou posádkou, kde velel generálmajor Kagg²⁰, k němuž byl připojen regiment mého bratrance Foulise²¹, poté co byl na svém pochodu se svým regimentem sám dobyl zámek Bloe²² v Meklenbursku, kde udělali dobrou kořist, ale jejich vojáci dostali jen skrovné podmínky, takové, jaké dal Banér při dobytí tohoto města a zámku Havelbergu.

Úvaha dvanáctá

V té době jsem zaznamenal velké, podivuhodné, vzácné a mimořádné milosrdenství Boží k našemu vůdci, Jeho královskému Veličenstvu, a k jeho královskému malému vojsku, které bylo před naším odchodem ze Starého Brandenburgu velmi zamořeno morovou nákazou, takže jsme nerozeznali nemocné od zdravých; neboť jen z našeho regimentu zemřelo za jeden týden přes třicet vojáků, a když jsme byli pouhých šest dní na cestě, při našem položení u Werbenu jsme sotva věděli, že mezi námi nějaká nákaza je, takže za měsíc jsme se jí zázračně zbavili; a pokud jde o mne, neznám ani nedovedu domyslet žádný důvod toho (zvláště v psích dnech²³ a v ležení) než milosrdenství Páně k Jeho Veličenstvu a jeho vojsku, které bylo v té době silou daleko slabší než naši nepřátelé.

Mnoho příkladů a svědectví Boží přízně k Jeho Veličenstvu jsem pozoroval na tomto pochodu; neboť takový děs byl vložen do jejich srdcí vítězstvím Jeho Veličenstva dobytým u Frankfurtu a Landsbergu²⁴, že prchali, jakmile uslyšeli o našem příchodu, jsouce přesvědčeni a poučeni svým svědomím, že bude-li Jeho Veličenstvo vítězem, nedostanou lepší podmínky, než jaké oni dali v Magdeburku²⁵, což je přimělo opustit silné posádky, dříve než by čekali na nebezpečí nebo je podstoupili.

Pročež můžeme jasně uzavřít, že nezasluhují jméno vojáků, ani titul odvážných velitelů ti, kdo podlehli dříve, než viděli nebo pocítili sílu udatnosti svých nepřátel. Hanba tedy takovým velitelům! Kdyby byli z mých přátel, přisoudil bych jim na šibenici o kolík výš, než se přiznává za obyčejné přečiny; neboť takoví ničemové, kteří ze strachu opouštějí místa, aniž viděli své nepřátele, jsou nehodni jména vojáků; ale myslím, že byli příliš bohatí, a proto příliš zchoulostivěli.

Rovněž jsem se zde radoval a byl jsem rád, když jsem zpozoroval, že není a nebylo nikomu vyhrazeno stále vítězit nebo být vítězem: císařští, jak vím ze zkušenosti, a stejně tak regiment, jemuž jsem velel, měli svůj čas vítězství proti dánskému králi²⁶ (kde jsem se naučil ustupovat), ale nyní, když jsme přišli pod jiného vůdce, začala se jejich štěstěna měnit a ustupovat od nás, zatímco my jsme se pod nepřemožitelným Gustavem učili spořádaně postupovat, nikdy neustupovat, ale stále držet tvář k nepříteli, statečná lekce naučená od statečného velitele. Takže zde vidíme, že vítězství nemá stálý příbytek, jsouc nyní zde, nyní tam; přece vidíme, že se nejlépe udrží rozvahou a ctností, a nemohu si nemyslet, že štěstěna a náhoda v něm mají velký podíl; neboť je větší věc vítězství dobře užít než zvítězit, a všichni vítězové mají neukojitelnou touhu po svém příznivém štěstí a nikdy nestanoví svým touhám konec; a nic nepřináší vítězství více, hned po Bohu, než dobří velitelé, jichž měl nepřemožitelný král Gustav mnoho.

Zde také při dobytí Havelbergu učinil generál Banér dobře, že dal vojákům nějakou volnost ke kořisti, aby se jindy ukázali tím odhodlanějšími; neboť vojáci neodmítnou podstoupit jakékoli nebezpečí, když vidí, že jejich důstojníci jsou ochotni je odměnit ctí i ziskem.

Poznámky