Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třináctá: o našem královském ležení u Werbenu na Labi proti armádě generála Tillyho

Služba třináctá: o našem královském ležení u Werbenu na Labi proti armádě generála Tillyho

Kolem poloviny července 1631¹, když se síly Jeho Veličenstva², jízda i pěchota, shromáždily, rozhodl se král rozložit své ležení³ u Werbenu⁴ na Labi, kde se do něho vlévá řeka Havola; vyhlédl si kus země, nejpříhodnější, jaký bylo možno nalézt, co do polohy i vzduchu, mající předně výhodu dopravy po vodě, po řece Havole, jež se u ležení vlévá do Labe a po níž bylo možno přivážet veškerý proviant k vydržování jeho vojska; měl také za sebou celou zemi na druhém břehu Labe jako své přátele.

Toto ležení se táhlo podél řeky po rovné louce, chráněno z jedné strany řekou, a přední stranu chránila dlouhá zemní hráz, zbudovaná odedávna k tomu, aby držela řeku od země; této hráze Jeho Veličenstvo využilo a rozdělilo ji šancemi⁵ a redutami⁶, které se navzájem bránily boční palbou, majíce v sobě zřízeny baterie a děla, po celé délce ležení; dal také přes řeku postavit lodní most, pro ústup v případě nouze, jakož i pro pohodlné přivážení proviantu a posil ze země a z posádek na druhém břehu, jako byly Havelberg, Rathenow, Perleberg a jiné.

Stejně tak Jeho Veličenstvo opevnilo město Werben pro svůj magacín⁷, ležící těsně u ležení, opevněním kolem něho, jež bránilo ležení, a opevnění ležení bylo zbudováno tak, aby zase bránilo město, takže si mohly navzájem přispět v nejvyšší tísni; a jak městská hradba, tak val ležení byly tak tlusté a pevné, ze staré zeminy obložené novou, že jimi žádný kartoun⁸ nemohl proniknout. Bašty, na nichž byly zřízeny baterie pro děla, byly také velmi silné a řádně vybudované a navzájem se kryly boční palbou, takže nikdo nemohl v naléhání na zteč shledat než pošetilost; a mezi flankujícími baštami byly ponechány průchody, aby mohly oddíly jízdy dovnitř a ven, se závorami⁹ před nimi, kde byly drženy silné stráže k obraně průchodu.

A na jedné straně tohoto ležení bylo rozestaveno přes sto padesát kusů děl, velkých i malých, kromě těch, jež byla postavena na městských hradbách, a veškerá naše jízda byla ubytována uvnitř ležení.

Způsob, jakým nám bylo nařízeno toto ležení střežit: každá pěší brigáda¹⁰ měla určenou část ležení, kterou měla střežit a v případě zteče bojem udržet, a tuto část si sama opevnila; a brigádám jízdy bylo nařízeno, aby se zvlášť věnovaly té které pěší brigádě a podporovaly ji, aby v případě, že by nepřítel při zteči zatlačil pěchotu z jejích postavení, byla brigáda jízdy připravena k útoku, dokud by pěchota nebyla horlivostí a udatností svých důstojníků znovu shromážděna; neboť kromě řádné stráže na postaveních stály celé pěší brigády při každém poplachu v pohotovosti za stráží a brigády jízdy stály v bitevním šiku za nimi. Rovněž vně ležení měly na jednom konci stát v pohotovosti eskadrony naší jízdy, aby, zatímco nepřátelská pěchota bude postupovat ke zteči, naši jezdci mohli zaútočit napříč až ke konci ležení, kde měli být opět přijati dovnitř, kdyby byli tvrdě pronásledováni; takže soudný čtenář snadno posoudí, jak nesnadné bylo takové ležení ztéci.

Jsouce takto připraveni přivítat nepřítele, Jeho Veličenstvo, uslyševši, že se nepřítel blíží se silnou armádou, se jako moudrý generál rozhodlo vyzkoušet odvahu nepřátel v poli, dříve než by se přiblížili a zmalomyslněli jeho malé vojsko. A proto Jeho Veličenstvo vyslalo silný oddíl dvou tisíc mušketýrů a tisíce jezdců, jejž vedlo samo, a když ze svých zpráv zjistilo, že Tillyho¹¹ armáda postoupila až k Wolmirstedtu¹², Jeho Veličenstvo ante omnia¹³ stáhlo do ležení všechny posádky, které byly venku na tom břehu řeky, po němž nepřítel pochodoval; a získavši dobré zprávy o nepřátelských předních oddílech, jež tvořily čtyři regimenty jízdy, nejlepší z Tillyho armády, totiž kyrysnický¹⁴ regiment plukovníka Harmsteana¹⁵, regiment Montecuccoliho¹⁶, kyrysnický regiment Holkův¹⁷ a regiment Coraminův¹⁸, celkem asi dvaačtyřicet kornet¹⁹ kyrysníků, ubytovaných u Tangermünde²⁰, aniž věděli, jak blízko se dostali k udatnému Gustavovi, jenž, byť král, nedbal na obřadnost a vykonal první návštěvu u tak udatných kavalírů²¹ jejich ceny; a aby byla návštěva Jeho Veličenstva tím zdvořilejší (třebaže méně vítaná, jak dobře vím), poslalo rýnského hraběte²² a plukovníka Collenbagha s pěti sty dragouny²³ a s jejich vlastními dvěma regimenty jízdy, aby je pozdravili v jejich kvartýru²⁴ jménem Jeho Veličenstva, poctivše je nejprve salvou z mušket, aby to nepokládali za nezdvořilost, že k nim přišli, aniž by napřed poslali; což si nepřítel vyložil špatně, a tak šarvátka pokračovala, plukovník Harmstean byl zabit, Holk a plukovník Coramino uprchli, takže nepřátelské přední oddíly byly uvrženy ve zmatek, ztrativše dvacet devět kornet, jejichž jednotky byly poraženy a zničeny, takže naši jezdci učinili dobrou kořist, získavše koně a velké bohatství. Nepřítel v této srážce ztratil přes tisíc mužů a ztráta Jeho Veličenstva byla také veliká, neboť ztratilo syna své vlastní sestry, mladého rýnského hraběte²⁵, který byl zabit při svém prvním činu, sedmnáctého července; kavalírovy smrti Jeho Veličenstvo i celé vojsko velice želelo. Ale když čin skončil, Jeho Veličenstvo se stáhlo k ležení, zanechavši několik důstojníků a jezdců, kteří pronásledovali na útěku generála Tillyho a plukovníka Holka, stíhajíce je až do jejich kvartýrů, kde oba jen stěží unikli zajetí. Švédové, zklamáni ve svém úderu, se stáhli za Jeho Veličenstvem do svého ležení; a nahnav touto porážkou nepřátelskému vojsku hrůzu, získal král další čtyři dny na to, aby dal vše do dobrého pořádku před jejich příchodem; během té doby byl nepřítel zaměstnán shromažďováním svých rozptýlených oddílů a uváděním svého vojska do dobrého pořádku, zapomínaje na svou pomstu.

Jakmile se Jeho Veličenstvo vrátilo, poslalo neprodleně rozkazy všem vyšším důstojníkům armády, aby ihned přišli do jeho stanu; když přišli, zeptalo se jich na radu, zda by bylo lépe, jelikož je nepřítel silný, včas se stáhnout přes Labe, či zda má vyčkat jejich příchodu před ležením; a nenašlo nikoho, kdo by mu odpověděl, všichni to obraceli zpět na něho, jsouce moudří a vědouce, že král schválí radu jen podle toho, jak dopadne; ale Jeho Veličenstvo, poznavši jejich úmysly, se rozhodlo vyčkat příchodu nepřítele, ať by následovalo cokoli, a ihned dalo všem důstojníkům a velitelům brigád příkaz, aby dohlédli na dokončení a dovršení svých opevnění; neboť kdyby nepřítel otálel jen tři dny, nebál by se ho víc, než kdyby byl na nejpevnějším ostrově, jaký si lze představit, jsa ujištěn, že Bůh bude bojovat za něho a s ním; a kromě toho věděl, že má tak dobré velitele a vojáky jízdy i pěchoty, jaké proti němu Tilly dovede postavit, a co víc, že dokáže své vojsko déle a lépe vydržovat, než dokáže Tilly, jelikož ten měl zemi za nepřítele, kdežto Jeho Veličenstvu byla přítelem.

Když bylo toto rozhodnutí přijato, Jeho Veličenstvo se vydalo prohlédnout ležení v doprovodu markýze Hamiltona²⁶, který tehdy přišel z Británie s vojskem šesti tisíc pěšáků, tak dokonalým, jak si jen bylo možno přát vidět, co do postav mužů, v plné zbroji, dobře seřazeným a vybaveným dělostřelectvem a vším, co se hodí k ozdobě vojska; Jeho Veličenstvo, nadmíru potěšeno tak včasnou posilou, přivítalo markýze co nejsrdečněji, přijavši ho s laskavou tváří a úctou a poskytnuvši mu takové pohoštění, jaké doba dovolovala; a mezitím šlo Jeho Veličenstvo s Jeho Excelencí, aby mu ukázalo opevnění a přípravy, jež učinilo proti Tillyho příchodu; a ten byl tak blízko, že Jeho Veličenstvo po několika závažných rozmluvách s markýzem o jeho vojsku – v nichž Jeho Veličenstvo prohlásilo, že lituje, že markýz se svým vojskem přibyl do takové části země, jež byla zpustošena a nebyla s to zaopatřit Jeho Excelenci a jeho vojsko chlebem, natož je zásobit potřebnými věcmi, jež by se jim hodily, nebo takovými, jaké by jim Jeho Veličenstvo rádo poskytlo, kdyby to země či jeho moc dokázaly opatřit; jiné soukromé rozmluvy spolu měli o službě, k níž měl být markýz se svým vojskem použit – a když Jeho Excelence přijala pokyny Jeho Veličenstva, oba jsouce tísněni nedostatkem času, byla Jeho Excelence milostivě propuštěna, aby se vrátila ke svému vojsku, jež tehdy přibylo na Odru, tehdy nejzpustošenější končinu v celé Říši, protože tam obě vojska ležela více než rok předtím; což toho léta způsobilo hlad i mor, jehož trýzeň vojsko Jeho Excelence pocítilo hned po svém příchodu, kde jim umíralo na mor přes dvě stě mužů týdně, takže bylo nemožné, aby se dlouho udrželo; a mor byl tak rozšířen, že ani služebnictvo a dům Jeho Excelence nezůstaly ušetřeny. Přesto nikdo nemůže popřít, že pro blaho a prospěch dobré věci přibyli v dobrý čas, neboť odvedli od Jeho Veličenstva velkou část nepřátelských sil směrem ke Slezsku, jelikož se nepřítel bál jejich příchodu víc než dvakrát silnějšího vojska; a takto provedené odvedení sil bylo velkou pomocí ke spojení Jeho Veličenstva s vévodou saským²⁷ a následně k postupu Jeho Veličenstva v Německu a k jeho vítězství nad nepřáteli u Lipska²⁸; neboť nic nekříží plány mocného nepřítele více než zpráva, že k jeho protivníku přichází cizí posila udatných mužů, což jej bezpochyby donutí změnit dřívější plány, a ty, jednou neuváženě ve spěchu změněné, mohou zmařit šťastný výsledek jeho dřívějších závěrů.

Rovněž po propuštění Jeho Excelence přišli k Jeho Veličenstvu lankrabě hesenský²⁹ a vévoda Bernard Výmarský³⁰ s nabídkou svých služeb (vědouce, že Jeho Veličenstvo dostalo posilu svému vojsku z Británie, což je povzbudilo, a rovněž většinu měst čtyř horních krajů Říše³¹, aby nabídly spojení s Jeho Veličenstvem ve svazu, když viděly, jak silnou stranu Jeho Veličenstvo dokáže vytvořit, jsouc ujištěno přátelstvím a součinností Velké Británie); oba byli milostivě přijati, a tím spíše, že se jako první odvážili přijít k Jeho Veličenstvu se soukromým doprovodem skrze nepřátele; za což jim Jeho Veličenstvo poděkovalo a nazítří je odeslalo zpět, aby prospěli věci tím, že Jeho Veličenstvu prokáží dobrou službu shromážděním dalších sil, což brzy nato učinili.

Když odjeli, dvaadvacátého července se generál Tilly se svou mocnou armádou představil před naším ležením asi ve dvě hodiny odpoledne a začal nás zdravit dvaatřiceti kusy těžkých děl, jež vezl s sebou, střílejíc skrz naskrz naším ležením, až nás přiměl chopit se zbraní a postavit se do bitevního šiku, jízdu i pěchotu, pod valy, jež nás chránily před jeho děly; tam jsme stáli až do noci, očekávajíce jeho útok a oplácejíce a poctívajíce ho čas od času výměnou dělových koulí, dokud se nezačalo stmívat, kdy stáhl svá děla k hlavnímu voji své armády; ležel celou noc v bitevním šiku, aniž se zakopal, ač silně zajištěn zvenčí silnými strážemi jízdy i pěchoty, maje před nimi ještě své Chorvaty³² a dragouny.

Když Jeho Veličenstvo vyslalo silné jízdní stráže hlídat vně ležení, bylo mi nařízeno, jako nejméně hodnému z tisíce, abych té noci držel stráž vně ležení s pěti sty odvelenými mušketýry, kteří měli ležet v pohotovosti mezi nepřátelským šikem a ležením, téměř na dostřel děla od našich opevnění; rozkazy, jak mám držet dobrou stráž a jak se chovat v případě nepřátelského útoku, jsem dostal od Jeho Veličenstva samého. Když jsem došel na místo, které mi bylo určeno ke střežení, soustředil jsem hlavní voj svých mušketýrů na nejbezpečnějším místě, jaké jsem pro ně mohl najít, aby tam stáli se zbraní u nohy a v pohotovosti. Nejprve jsem dal rozestavit své ztracené hlídky³³ před své ostatní stráže, nespoléhaje na to, že by poplach vyhlásily jen naše jízdní stráže; a poté, aby nás nepřítel nemohl překvapit ve spánku, jsem nařídil polovině našich mušketýrů, aby stáli dvě hodiny v pohotovosti, dokud nebudou stráže vystřídány, a pak jsem nechal druhou polovinu odpočívat tak dlouho, jak předtím odpočívala první; a tak jsme spořádaně přečkali noční stráž, majíce v noci rozličné plané poplachy bez pokračování. Naše povinnost musela být tím přísnější, že jsme dostali rozkaz od Jeho Veličenstva neopouštět to místo, ledaže by mě z něho nepřítel velikou silou vytlačil; a tehdy jsem měl ustupovat spořádaně, v šarvátce s nepřítelem, stále tváří k němu a se zbraněmi, pálíce na něj, dokud bychom nedošli pod naše valy, aby tak ležení získalo čas připravit se na jejich přijetí.

Za rozbřesku, jenž je přítelem udatnosti a odvahy, začaly nepřátelské jízdní stráže šarvátku s našimi, a jsouce silnější, přiměly naše jezdce ustoupit; velitel stráže ke mně poslal o posilu padesáti mušketýrů, které jsem podle toho poslal s poručíkem, dav mu příkaz, jak si má počínat; ten, když se krátce potýkal s nepřátelskými dragouny a jezdci, byl také přinucen ustoupit, a když jsem vyslal kapitána s dalšími padesáti mušketýry, byl také odražen. Divě se jejich počínání, postoupil jsem obhlédnout terén, na němž byli, a vyhlédnuv si výhodné místo, vzal jsem sto mušketýrů, dav kapitánovi příkaz, aby zůstal u zbytku mých mušketýrů, a majíce mezi sebou a nepřítelem živý plot, postoupili jsme, až jsme byli s nimi v jedné linii, a pak jsme mezi ně dali salvu a ihned jsme nepřítele přiměli k ústupu, takže naši jezdci postoupili do svých dřívějších postavení. Jeho Veličenstvo, uslyševši o té službě, nařídilo, aby armáda byla v pohotovosti, a vyšlo z ležení v doprovodu generálporučíka Baudissina³⁴ a barona Teuffela³⁵, a tam se mě Jeho Veličenstvo začalo vyptávat, jak se vše zběhlo, což jsem podle pravdy vylíčil. Ale ačkoli bylo Jeho Veličenstvo spokojeno, přece mě pokáralo, že jsem zálohu přenechal jinému, když jsem šel do akce, což, přiznávám, bylo učiněno spíše ukvapeně než moudře; a slíbil jsem Jeho Veličenstvu, že se napříště podobného opomenutí vyvaruji, ač to dobře dopadlo.

Jeho Veličenstvo ihned, když už oni vyzkoušeli jeho stráže, chtělo také doopravdy vyzkoušet, jaké důstojníky a vojáky mají oni; a k tomu účelu Jeho Veličenstvo poslalo do ležení rozkaz, aby bylo vysláno osm set jezdců hakkapelitů³⁶ a tisíc mušketýrů se čtyřmi malými polními děly, k čemuž se přidalo pět set mušketýrů, jimž jsem velel na stanovišti; když bylo vše seřazeno, Jeho Veličenstvo nařídilo plukovníku svého tělesného regimentu³⁷ panu Teuffelovi, aby vedl pěchotu k vesnici, jež ležela blízko nepřátelské armády, a Jeho Veličenstvo s generálporučíkem Baudissinem vedlo jízdu, berouc s sebou děla; a když se přiblížili k nepřátelským strážím, jež sestávaly z tisíce kyrysníků, vypálili mezi ně z děl a pak zuřivě udeřili jízdou doprostřed nepřítele; uvedli je v nepořádek a sekali je z koní, když ustupovali tryskem, stále pronásledováni až k hlavnímu voji jejich armády. A naši mušketýři, postupujíce stejně a pálíce mezi ně, nepřítele zprvu ve velkém strachu téměř uvedli ve zmatek, neboť většina jejich jezdců byla venku na píci; jejich stráže stály ve zbrani, dokud se armáda nesešikovala k bitvě a jejich koně nebyli zapřaženi, čili postaveni před děla; po tu dobu naši vojáci stále pálili mezi ně, až Jeho Veličenstvo dalo rozkaz k našemu ústupu; při něm jsme se čas od času obraceli tváří k nepříteli, potýkajíce se děly i mušketami, a pak jsme zase spořádaně ustupovali, jsouce k tomu tísněni jejich děly, jež po nás pálila, a jejich jezdci, kteří doráželi na náš zadní voj, až nakonec, když jsme ustoupili až k mému stanovišti a naše děla je mohla dosáhnout, byli přinuceni zastavit; a mně bylo nařízeno zůstat s mými mušketýry na našem dřívějším stanovišti, zatímco Jeho Veličenstvo a zbytek oddílu se stáhli do ležení. Ihned začala z našich baterií v ležení znovu hrát naše děla, což trvalo celý den a působilo velké škody na obou stranách; po celou tu dobu jsem se svým oddílem ležel na stanovišti jako mezi ďáblem a hlubokým mořem, neboť někdy naše vlastní děla střílela krátce a koule se odrážely přes nás, a stejně tak nepřátelská; dostali jsme tam tři zásahy z děla, dokud jsem neposlal důstojníka k našim vlastním bateriím, aby je zpravil o naší újmě a požádal, aby děla postavili čili zamířili výše. Ráno jsme také ztratili v šarvátce třináct vojáků, kromě raněných. Když tak den uplynul, byl jsem v noci vystřídán, a nazítří ráno před rozedněním generál Tilly předstíral útok na naše ležení tím, že dal zatroubit na všechny své trubky a bubnovat na bubny, dělaje veliký hluk, a my jsme byli připraveni je přijmout. Ráno bylo temné, se zataženou mlhou, takže nikdo nic neviděl; nepřítel s armádou ustoupil a vytrhl, v noci odpochodoval k Tangermünde, a když se den vyjasnil, Jeho Veličenstvo se silným oddílem a se šesti malými děly vyšlo ven, aby hnalo jejich zadní voj až k hlavnímu voji jejich armády, jenž tehdy čítal dvacet šest tisíc mužů; zatímco nás v ležení a v Havelbergu nebylo více než dvanáct tisíc mužů, pěchoty i jízdy, dokud potom nepřišel polní maršál Gustav Horn³⁸ od Odry k Rathenow se čtyřmi tisíci úplných vojáků. A generál Tilly, poleževši několik dní u Tangermünde a trpě denně ztráty od oddílů Jeho Veličenstva, byl nakonec pro nedostatek proviantu nucen odpochodovat k Halle a do saské země, jsa slabší o šest tisíc mužů, než když přitáhl, protože měl co činit s nepřemožitelným Gustavem, jenž ho stále přestřeloval z jeho vlastního luku³⁹, maje ku pomoci pravici Páně.

Úvaha třináctá

Jeho Veličenstvo moudře zvolilo vhodné místo pro své ležení, příhodné pro dopravu proviantu k vojsku, aniž by bylo ohroženo nepřáteli. Stejně tak vidíme moudrost Jeho Veličenstva v tom, že si za zády zajistilo přátele, totiž vévodu braniborského⁴⁰, vévody pomořanského⁴¹ a meklenburského⁴², odkud musel přicházet jeho proviant a posily; a jako bylo jeho ležení příhodné pro zásobování vojska, tak bylo příhodně položeno i k obraně proti nepříteli, neboť jedna polovina čili zadní strana byla přirozeně chráněna tokem řeky, jež kolem plynula, a na druhé straně ji chránilo město a stará hráz, kterou bylo snadné opevnit.

Moudrost Jeho Veličenstva se projevila také v tom, že drželo své vojáky stále v činnosti a nikdy jim nedovolilo zahálet (jak má moudrý generál činit); neboť byli zaměstnáni buď pochody, nebo když leželi na místě, prací, nebo bojem v oddílech či v celku, jak se naskytla příležitost. Neboť tento generál dobře věděl, že kdo žije v zahálce, je pouhá mrcha člověka, a ne člověk, maje v živém těle mrtvou mysl.

Zde jsem si také povšiml a zaznamenal: Homo homini quid interest⁴³ – neboť shledáváme velký rozdíl mezi tím, jak Jeho Veličenstvo přivítalo Tillyho u Werbenu, a přivítáním, jehož se Jeho Veličenstvu dostalo od polního maršála Tiefenbacha⁴⁴ před Frankfurtem nad Odrou⁴⁵, který se nikdy neukázal v poli, ač byl skoro tak silný jako my; zde však shledáváme opak: přes Tillyho sílu, čítající dvacet šest tisíc mužů, se Gustav nebál napadnout jeho přední oddíly slabým oddílem a porazil je, ukazuje nám vlastním udatným příkladem rozdíl mezi veliteli a povzbuzuje své malé vojsko před příchodem nepřítele; nechtěl se nejprve utkat s nepřítelem celou armádou, nýbrž posíliv své ležení Banérovými⁴⁶ silami a stáhnuv své slabé posádky z nebezpečí a poté odvezením všeho proviantu z cesty nepříteli do svého ležení, ozbrojen odvahou a odhodláním, odvážil se střetnout s nepřítelem oddílem, a vyzkoušev je k jejich ztrátě, stáhl se opět se ctí; připraviv své ležení, silně obsazené muži, střelivem a proviantem, nebál se, že bude zaskočen nepřipraven, jako byli Francouzi ve Philippsburgu⁴⁷, kteří nebyli připraveni čelit nepřátelům a pro svou liknavost byli krutě povražděni; učíce jiné svým příkladem, aby příliš nedůvěřovali bezpečí, byť by místo bylo sebepevnější, neboť jsou-li ponecháni sami sobě a zpohodlní, musí nutně trpět pod tyranií svých nepřátel.

Rovněž Jeho Veličenstvo, nespoléhajíc na vlastní moudrost, svolalo své vyšší důstojníky k poradě a zeptalo se jich, co je třeba učinit (jak moudří velitelé mají činit); a shledavši, že všichni mlčením spoléhají na vůli Jeho Veličenstva, vydalo rozkazy ke všemu, co bylo třeba učinit před příchodem nepřítele, a rozhodlo se vytrvat, jsouc vpravdě odvážné; jako se nepouštělo do ničeho ukvapeně, aniž by se zeptalo na radu důstojníků, tak vědouc, že jejich rozhodnutí souhlasí s jeho vlastním, nemělo nerozvážný strach ze síly nepřátel, byť byla mocná a veliká, ani nebylo na jejich příchod nepřipraveno.

Obratnost Jeho Veličenstva ve velení se tu projevuje pořádkem jeho kázně, v dobrých rozkazech ke střežení: nejprve rozdělilo stanoviště a určilo, která pěchota či brigáda má střežit to které stanoviště, tak jak si je každá sama opevnila, aby nikdo nemohl svádět vinu na dílo jiných, že nestačilo nepřítele zadržet. Rovněž určilo jednotlivé brigády jízdy k podpoře jednotlivých stanovišť, aby každý věděl, kam se má v čas služby dostavit; rovněž je poučilo o způsobu, jak mají bojovat při odporu proti vniknutí nepřítele; a rovněž pro případ jeho vniknutí poučilo pěchotu i jízdu, jak a jakým způsobem má být nepřítel opět vypuzen, slibujíc podle svého obvyklého zvyku, že bude druhem jejich námah i nebezpečí a že je nikdy neopustí, dokud oni první neopustí jeho, a že to slibuje, jakože je královský král.

Hodný výrok hodného krále a generála, jehož prozíravost a moudrost ve velení vždy odpovídala důstojnosti jeho majestátní osoby, jež měla a musela být nadána nekonečnými ctnostmi, jelikož nekonečné byly věci, které měl předvídat a které jsou potřebné pro muže jeho postavení. Nekonečné a naprosto rozličné případy mu byly každou chvíli kladeny před oči, takže Argovy oči⁴⁸ by mu byly příliš málo, nejen vzhledem k tíze jeho velení, nýbrž i vzhledem k důvtipu a prozíravosti, jichž mu bylo zapotřebí.

Všechna ostatní velení příslušející vojákovi jsou tak podřízena tomuto velení generála, že jsou proti němu téměř ničím; ten mezi jinými svými velikými dary musí umět přísně velet a shovívavě snášet jiné. Rovněž se musí naučit trpělivě ustupovat vzpurnosti jiných, a musí být nejen mocný, aby posílil vlastní věc, nýbrž musí také oslabovat své nepřátele, a především musí vést válku lstí, bez svádění bitvy či námahy (jak tento moudrý generál dvakrát naložil se starým Tillym), jenž byl po dlouhém pochodu, když ho jen navštívil a viděl jeho pořádky, nucen zase ustoupit se ztrátou mnoha mužů, bez jakékoli újmy či škody pro malé vojsko Jeho Veličenstva, které král vždy udržoval v nejlepším stavu tím, že je chránil před nepřáteli a doplňoval je, jak sláblo, takže jeho slabost nikdy nemohla být skutečně rozpoznána. Kdo by tedy neobdivoval moudrost a prozíravost tohoto generála, který zachoval toto malé vojsko pro pozdější, příhodnější příležitost? Kdo byl kdy tak hoden čestného titulu generála jako on? Neboť i kdyby nebyl králem, byl statečným válečníkem, a co více, dobrým člověkem, velkomyslným, moudrým, spravedlivým, mírným, nadaným učeností a darem jazyků; a jako měl tělesnou sílu a mužnou postavu, měl také ozdoby ducha, hodící se pro statečného velitele. Věděl, jak si pohrávat s vojskem vedeným tak starým generálem, jako byl Tilly, a jak je unavit; neboť ačkoli se Tilly chlubil, že již porazil dva krále v otevřeném poli⁴⁹, třetí král ho přes všechnu jeho zkušenost a stará léta učinil znovu jen dítětem: přiměl ho předtím v zimě táhnout s armádou sem a tam z Ruppinu k Neubrandenburgu⁵⁰ a zpět k Magdeburku⁵¹, když shledal, že král bezpečně leží ve Schwedtu⁵², dokud neodešel, a pak dobyl Frankfurt i Landsberg⁵³; a znovu ho přiměl ustoupit z Durynska k Werbenu na návštěvu a pak ho donutil vrátit se zase do Saska se ztrátou šesti tisíc mužů, aniž svým příchodem cokoli pořídil, ani nejmenší výhodu; ničil sebe i své vojsko ročními dobami, jednou krutým chladem uprostřed zimy, a tentokrát ho přiměl pochodovat uprostřed psích dnů⁵⁴ pro nedostatek proviantu; a když Jeho Veličenstvo tohoto starého generála a jeho vojsko zmalomyslnělo, usoudilo, že je vhodný čas jít za ním a vyhledat ho, dokud nebude přinucen bojovat.

Tento odhodlaný král nespal dlouho, aby nechal Tillyho bravuru předvedenou před Werbenem bez odplaty: nazítří ráno štval a honil jeho kyrysníky s nevelkým počtem hakkapelitů až doprostřed jejich armády, a když se se ctí opět stáhl, myslel si, že Tilly bude z pomsty zavázán ztéci jeho ležení; ale nic ho k tomu nedokázalo přimět ani nalákat, nýbrž byl hladem donucen ustoupit, neboť všechen proviant byl odklizen z jeho cesty; Jeho Veličenstvo totiž dobře vědělo, že budou-li při příchodu sužováni hladem, nebudou moci pomýšlet na žádný šlechetný čin. Neboť vojsko bývá častěji ztraceno hladem než bojem, a hlad sám je o mnoho krutější než meč; hladovět a udatně bojovat se nesrovnává s přirozeností a ve vojsku je hlad nesnesitelnější než hřmění děl a mušket: zbraně odolají zbraním, ale odolat hladu – to nedokáže žádná tvrz, žádná pevnost, žádný příkop ani vodní příkop.

Abych tedy uzavřel tuto svou úvahu: když je Bůh s námi, vše se nám daří, jako se dařilo tomuto šťastnému králi Gustavovi, o němž vím, že se bál Boha; a jsem přesvědčen, že podle jeho příkladu a po něm podle příkladu jiného Gustava, polního maršála Horna (který se ve svém povolání vpravdě bál Boha bez pýchy a okázalosti), mnozí jiní pod nimi, následujíce jejich příkladu (třebaže vojáci), činili totéž. Není tedy divu, že oni i ti, kdo je následovali, byli šťastni ve svých podnicích, majíce takové vůdce; neboť to je nejjistější a neomylné: kde je nejvíce bázně Boží a pravé zbožnosti, tam je nejvíce štěstí; a tato zbožnost stačí ke spáse knížat. A naopak bez ní vojska nezmohou nic, jízda ani lidská síla, zlato ani peníze nezmohou nic. Následujme tedy příkladu tohoto krále, jenž byl zbožný, a hledejme u Krále králů jeho království a jeho spravedlnost⁵⁵, a pak se nám jistě vše ostatní bude dobře dařit, jako se dařilo našemu pánu a vůdci.

Poznámky