Staré texty

Knihovna · Paměti generála Monra

Služba osmnáctá: o dobytí Halle a jeho zámku a o našem pochodu z Lipska do Halle

Služba osmnáctá: o dobytí Halle a jeho zámku a o našem pochodu z Lipska do Halle

Jeho Veličenstvo1, zanechavši polního maršála Harnama2 s vévodovými3 silami, aby uzavřel akord4 s Lipskem a zámkem, jedenáctého září5 jsme pokračovali v pochodu k Halle; a když jsme došli na určené shromaždiště, zastavili jsme se v polích, kde jsme měli přenocovat; Jeho Veličenstvo, doprovázeno velkým a vznešeným průvodem kavalírů6, sesedlo z koně v čele naší brigády7; když se její důstojníci shromáždili kolem Jeho Veličenstva do kruhu, Jeho Veličenstvo proneslo řeč ke chvále brigády, děkujíc jí za dobrou službu a nabádajíc ji, aby v ní pokračovala, a slibujíc, jakože je královský král, že nezapomene ji odměnit; a když se obrátilo k vyšším důstojníkům, ti v pokoře políbili ruku Jeho Veličenstva na potvrzení své věrnosti do budoucna a všichni nižší důstojníci i vojáci hlasitě volali, že doufají prokázat Jeho Veličenstvu lepší službu, než kdy dosud prokázali.

Když Jeho Veličenstvo se svým královským průvodem opět nasedlo na koně, nařídilo generálu Bannierovi8, aby šel rozdělit tři tisíce pěších zajatců, kteří byli ochotni vstoupit do služby, mezi německé regimenty. Nato jsem přistoupil k Jeho Veličenstvu a prosil je, aby uvážilo velkou ztrátu, kterou náš regiment utrpěl při všech dřívějších příležitostech služby, takže jsme zeslábli jako jiné regimenty; aby tedy Jeho Veličenstvo ráčilo milostivě dát generálu Bannierovi rozkaz, abych mohl dostat všechny Brity9 a Iry, kteří byli mezi zajatci, k posílení našeho regimentu; Jeho Veličenstvo to povolilo a poslalo se mnou ke generálovi kavalíra s rozkazem, že je mám dostat. Byl jsem radostí bez sebe v domnění, že získám doplnění starými vojáky; a když kavalír oznámil generálovi vůli Jeho Veličenstva, generál řekl, že mi je z celého srdce přenechá; když jsem však vykonal zkoušku, abych zjistil jejich počet, byli mezi nimi všemi jen tři Irové, a já, zklamán v naději na silné doplnění, jsem je nechal jít za jejich kamarády; a když jsem se vrátil, Jeho Veličenstvo se mě ptalo, jak jsem pochodil; řekl jsem Jeho Veličenstvu, že Britové jsou tak oddáni Jeho Veličenstvu a naší věci, že jen málo z nich slouží císaři, načež jsem Jeho Veličenstvo prosil o nějaké Němce; ale Jeho Veličenstvo odmítlo a slíbilo, že postaví mne a regiment samotný před příležitost, při níž získám nejen zajatce, ale i dobrou kořist.

Nazítří ráno jsme pokračovali v pochodu k Halle a většina mých lidí byla vykomandována k dobytí halleského zámku10; oddílu velel plukovník dělostřelectva11; kapitán William Stewart, bratr Clarův, tehdy kapitán v našem regimentu, byl velen s vykomandovanými muži; když byl zámek dobyt na akord, získali jsme padesát starých vojáků, kteří vstoupili do služby v našem regimentu.

Jeho Veličenstvo šlo v neděli ráno do kostela, aby vzdalo díky Bohu za svá minulá vítězství; tento kostel byl biskupským katedrálním sídlem12; slyšel jsem tam zpívat nejsladší melodickou hudbu, jakou lze slyšet, a viděl jsem tam také nejkrásnější ženy, jaké mohlo Německo13 nabídnout.

Nazítří přijel do Halle vévoda saský s knížecím průvodem, aby Jeho Veličenstvu blahopřál k vítězství, a byl pozván k večeři s Jeho Veličenstvem, kde se veselili, a dalšího dne konali radu, jak vést válku dál a jak mají sledovat své vítězství; tam bylo usneseno, že Jeho Veličenstvo se svým vojskem postoupí k Erfurtu a pak přes Durynský les do Frank a že vévodovo vojsko potáhne do Slezska a ke Crantzis čili hranicím Čech14. Po tomto usnesení poslalo Jeho Veličenstvo posla do Pruska, aby odtud povolalo švédského kancléře15, aby byl v Halle jako legát za Jeho Veličenstvo a odlehčil mu od politických záležitostí, neboť mělo dost břemen s vojenským zaměstnáním a s přijímáním a vypravováním cizích vyslanců; a do kancléřova příchodu zanechalo v Halle plukovníka Winckla16 se silnou posádkou, moudře předvídajíc jak způsob, jak sledovat své vítězství, tak i jak udržet své výboje.

Úvaha osmnáctá

Tato velká armáda generála Tillyho17, když byla poražena, se rozpadla na velké houfy a tlupy, zvláště pěchota, která má vždy dobře stát a bojovat v poli odvážně a směle a nedat se roztrhat, i kdyby jízda utekla; a poněvadž nemohou tak rychle běžet, aby se zachránili, má má rada pro ně vždy znít: bojovat dobře o vítězství, a i kdyby ztratili všechnu naději na vítězství, nechtěl bych, aby se rozpadli nebo rozptýlili, nýbrž aby stáli pohromadě, dokud nakonec nezískají čestné podmínky18 pro sebe, spíše než aby byli hanebně pobiti na útěku.

Zde vidíme, že pěší vojáci trpí v nouzi vždy největší ztrátu a mají vždy nejmenší zisk, ačkoli největší čest; ale vidíme, že Jeho Veličenstvo s milosrdenstvím následuje příkladu starých Římanů, kteří ze všech vítězství pokládali za nejlepší to, jež bylo nejméně potřísněno krví, když poskytlo milost a službu třem tisícům císařských vojáků, aniž prolilo kapku krve.

Rovněž zde vidíme trvalou pilnost a přičinlivost Jeho Veličenstva, jak při sledování vítězství, tak jak bylo udatné při jeho dosažení, obhajujíc v jednom jako v druhém svou vlastní čest i čest svých vznešených přátel a projevujíc, když zuřivost pominula, svou milost a mírnost vůči svým nepřátelům; a přece kdo byl kdy udatnější než ono, jsouc při všech svých útocích vždy vůdcem? A jako vidíme udatnost a přičinlivost Jeho Veličenstva při sledování vítězství, tak vidíme i jeho péči o doplnění slabosti svého vojska, jak má činit moudrý generál, aby nedal svým nepřátelům spatřit slabost své armády, která nikdy nemá být známa těm, kdo by se z ní radovali.

Rovněž jsem zde pozoroval velkou vděčnost krále, který otevřeně před očima vojska uznal dobrou službu vykonanou jeho služebníky; v tom jsem zvláště viděl jeho lásku k našemu národu nad všechny ostatní, kteří mu sloužili, aby učinil jiné národy žárlivými na jejich slávu v následování jejich ctností; a ačkoli je zde Jeho Veličenstvo užilo spíše jako přátele než jako služebníky, nemělo je to učinit drzejšími, nýbrž pokornějšími, jak důstojníci i vojáci potvrdili, slibujíce trvání své věrné poslušnosti a lepší službu, jak jim Pán dá, při nejbližších příležitostech.

Rovněž jsme zde viděli, jak málo lidí z našeho národa se dá pohnout ke službě oněm katolickým mocnářům; a pokud jde o mne, shledávám důvod dobrým: neboť máme-li v Evropě nějaké nepřátele, musí to být ti, kdo by nejen (kdyby mohli) vyvrátili naše statky doma, ale kdo by nás také (kdyby to bylo v jejich moci) donutili ztroskotat na svém svědomí tím, že by nás svedli k modloslužbě.

Nadto zde vidíme, že Jeho Veličenstvo a vévoda saský, kteří byli jednou spolu druhy v nebezpečí, si pak vyměňovali vzájemné důvěrnosti při obnovování svého přátelství, potvrzeného opět německým zvykem, aby svůj svazek upevnili, připitím na bratrství19; když jsem tam vstoupil do síně a Jeho Veličenstvo mě spatřilo, hned mě laskavě objalo, položivši mi paži přes rameno, a přálo si, abych snesl tolik pití jako starý generálmajor Ruthven20, abych mohl Jeho Veličenstvu pomoci rozveselit jeho hosty; a drže mě pevně za ruku, zavolalo na vévodu saského a vyložilo mu, jakou službu náš národ prokázal jeho otci21 i jemu, a nejlepší naposledy, u Lipska; doporučilo vévodovi zvláště plukovníka Hepburna22 a Lumsdella23, a zavolavši k sobě plukovníka Hepburna, opakovalo předchozí řeč a mnohem více ke chvále Skotů.

Za pokračování této války v Německu (jak dokáže další vyprávění) od baltského pobřeží až k Alpám a Tyrolsku, kde byl plukovník Hepburne vysílán jako plukovník, aby velel oddílu, byl jsem posílán s ním jako jeho zástupce, jsa mu vždy velmi zavázán nejen za jeho lásku při těch příležitostech, ale i za jeho dobré rady, neboť byl ve švédských službách dlouho přede mnou. A jako jsme byli často druhy v nebezpečí, tak, znajíce se dlouho, jsme byli druhy v lásce: nejprve na koleji24, pak na cestách po Francii, v Paříži a v Poitiers roku 1615, až jsme se opět setkali v Prusku v Elbe25 v srpnu 1630. Nic tedy podle mého mínění není hodno větší úcty, hned po víře, než tento druh přátelství, vyrostlý s výchovou a potvrzený důvěrností v častých nebezpečích války; a kdo je hoden, aby byl vybrán za přítele, více než ten, kdo se ukázal udatným i stálým proti svým nepřátelům, jak to učinil vzácný Hepburne, který je v armádách všeobecně tak dobře znám, že nepotřebuje svědectví přítele, maje dosti cti a pověsti i mezi svými nepřáteli.

Abych tedy uzavřel tuto úvahu tak, jak jsem ji začal, nemohu než chválit moudrost a prozíravost Jeho Veličenstva, že přivedlo říšského kancléře Oxensterna na německou půdu, aby byl zástupcem Jeho Veličenstva a zbavil je části jeho břemen, když jej umístilo (jako legáta) do Halle, jež je Centrum Germaniae26.

Poznámky

Vysvětlivky

  1. 1. Gustav II. Adolf (1594–1632), švédský král, „Lev Severu“; padl u Lützenu roku 1632. ↩

  2. 2. Hans Georg von Arnim (1583–1641), saský polní maršál, dříve ve Valdštejnových službách. ↩

  3. 3. Jan Jiří I. (1585–1656), kurfiřt saský, jehož Monro důsledně nazývá „vévodou“. ↩

  4. 4. Akord (accord) – kapitulace na základě smlouvy, obvykle s volným odchodem posádky. ↩

  5. 5. Podle juliánského kalendáře, který Monro užívá; podle gregoriánského 21. září 1631. ↩

  6. 6. Kavalír – šlechtic-důstojník, urozený muž vojenského řemesla. ↩

  7. 7. Skotská („Zelená“) brigáda plukovníka Hepburna, jíž bylo u Breitenfeldu připsáno rozhodnutí bitvy. ↩

  8. 8. Johan Banér (1596–1641), švédský generál, později polní maršál a vrchní velitel švédské armády v Německu. ↩

  9. 9. Britons – Angličané, Skoti a Velšané, tj. poddaní krále Velké Británie. ↩

  10. 10. Moritzburg – zámek magdeburských arcibiskupů v Halle, tehdy s císařskou posádkou. ↩

  11. 11. Pravděpodobně Lennart Torstensson (1603–1651), tehdy plukovník švédského dělostřelectva, později polní maršál a jeden z nejúspěšnějších velitelů války. ↩

  12. 12. Halleský dóm, sídelní kostel administrátorů magdeburského arcibiskupství, kteří v Halle sídlili. ↩

  13. 13. „Dutchland“ – v Monrově angličtině Německo (Deutschland), nikoli Nizozemí. ↩

  14. 14. „Crantzis“ – zkomolené německé „Grenzen“ (hranice). Saské vojsko skutečně na podzim 1631 vpadlo do Čech a v listopadu obsadilo Prahu. ↩

  15. 15. Axel Oxenstierna (1583–1654), švédský říšský kancléř, tehdy místodržitel ve švédském Prusku; po králově smrti řídil švédskou politiku v Německu. ↩

  16. 16. Hans Georg aus dem Winckel (asi 1590–1639), německý plukovník ve švédských službách, velitel Modré brigády u Breitenfeldu, poté velitel posádky v Halle. ↩

  17. 17. Johann Tserclaes hrabě Tilly (1559–1632), vrchní velitel ligistické a císařské armády, poražený u Breitenfeldu. ↩

  18. 18. Quarters – zde ve významu milosti či čestných podmínek vzdání, nikoli ubytování. ↩

  19. 19. „Brüderschaft trinken“ – německý zvyk, při němž si dva muži připijí a od té chvíle si tykají. ↩

  20. 20. Sir Patrick Ruthven (asi 1573–1651), skotský důstojník ve švédských službách od roku 1606, proslulý pijan, jehož Gustav Adolf s oblibou užíval při hostinách a vyjednáváních; později hrabě z Forthu a Brentfordu a vrchní velitel royalistů v anglické občanské válce. ↩

  21. 21. Otcem Jana Jiřího byl kurfiřt Kristián I. Saský (1560–1591); jakou službu mu měli Skoti prokázat, není jasné. ↩

  22. 22. Sir John Hepburn (asi 1598–1636), skotský plukovník, velitel skotské brigády u Breitenfeldu; roku 1632 přešel do francouzských služeb, padl 1636 u Saverne. ↩

  23. 23. Sir James Lumsden (asi 1598–1660), skotský plukovník ve švédských službách, u Breitenfeldu raněn; později generálmajor covenanterů. ↩

  24. 24. Pravděpodobně na univerzitě v St Andrews, kde Monro i Hepburn studovali. ↩

  25. 25. Elbing (dnes Elbląg v Polsku), tehdy švédská základna v Prusku, kde se Mackayův regiment v srpnu 1630 shromažďoval před přeplavbou do Pomořan. ↩

  26. 26. Latinsky „střed Německa“. ↩