Knihovna · Paměti generála Monra

Služba sedmnáctá: o našem pochodu z bojiště k Lipsku

Služba sedmnáctá: o našem pochodu z bojiště k Lipsku

Když jsme vesele strávili noc na bojišti¹ rozmanitými příjemnými rozpravami o svých různých pozorováních toho dne, poté co jsme uštvali lišku², která byla stará i lstivá – byť vyvázla životem, měla potrhanou kůži a potlučené tělo, a jsouc dlouho honěna, nakonec našla díru, kde se skrýt; neboť jistě si myslela, že nebude dlouho v bezpečí, bude-li se často potkávat s tak lstivými lovci, kteří jí obsadili všechny přechody, aby ji udrželi uvnitř; neboť ačkoli tentokrát unikla s ocasem, její průvod byl (z větší části) buď zajat, nebo pobit.

Jiné rozpravy jsme vedli o hojnosti a nedostatku, neboť někteří z nás byli krajně hladoví, jiní sužováni mimořádnou žízní, nemajíce poblíž vodu ani nádoby, v nichž by ji přinesli zdaleka, poněvadž naši sluhové zůstali daleko za námi a byli vydrancováni těmi zbabělci, kteří od nás utekli³ a kteří také poskytli velkou část naší noční rozpravy, neboť jsme se divili chování těch, kdo měli tak okázalý zevnějšek a tak málo vnitřních darů ducha.

Když takto minula noc a den se rozbřeskl, každý, kdo postrádal milého přítele nebo kamaráda, šel k místu, kde se rozešli, a pilně hledal, aby je našel, ať mrtvé nebo živé; nalezeno bylo mnoho obojích; mrtví byli uloženi do země a čestně pohřbeni jako vojáci, kteří dali své životy za obecné blaho, ranění byli dopraveni do vesnic, kde byli ustanoveni ranhojiči, aby pečovali o jejich vyléčení.

O deváté hodině bylo vojsko rozvinuto v bitevním šiku, kde byl velký rozdíl mezi naším tehdejším vzhledem a pohledem z předchozího dne; Jeho Veličenstvo⁴, prohlédnuvši vojsko, vzalo s sebou většinu jízdy a přikázalo zbytku armády pochodovat k Lipsku a tam odpočívat až do dalších rozkazů; a Jeho Veličenstvo s jízdou postupovalo za nepřítelem, sledujíc vítězství a zjednávajíc pořádek s těmi, které nepřítel zanechal vzadu k zajištění svého ústupu; v Lipsku jich bylo zanecháno tři tisíce mužů, které Jeho Veličenstvo při svém průchodu rozkázalo pronásledovat, a postoupilo k zámku zvanému Moosburg⁵, kde bylo velké množství nepřátel, kteří se vzdali a vstoupili do služby.

Náš pochod pokračoval k Lipsku a při příchodu tam jsme nalezli pro své hladové žaludky dobře zásobené ležení⁶ plné všelikého dobrého proviantu, kde se kolem ležení pásly krávy, ovce, telata, husy a slepice; zanechali tam také hojnost obilí a připravenou mouku, což bylo tím vítanější, že to bylo po ruce a nemuselo se pro to chodit; a aby se předešlo sporům a nepořádku, bylo ležení, dříve než jsme do něho vstoupili, rozděleno poměrně mezi regimenty, jako když rozdělujeme kvartýry⁷, přičemž nikomu nebylo dovoleno vzít cokoli z cizího kvartýru, ale musel se spokojit se svým losem, ať dobrým nebo špatným; takže když byli ubytováni, byli šťastni při svém jídle, neboť přišli, jak se říká, k oloupanému vejci; tam jsme leželi dvě noci a občerstvovali se, dokud za námi nedorazil náš tren z Bad Dübenu⁸; během té doby se shromažďovali Sasové, jejichž strach u Lipska pominul, a polní maršál Harnam⁹ byl ustanoven, aby s vévodovými¹⁰ silami dobyl město i zámek¹¹, jež byly ihned vydány na akord¹².

Úvaha sedmnáctá

Zde jsme shledali potvrzené přísloví, že nikdy neměl zlý den, kdo po něm dostal veselou noc; a dlouhé očekávání tohoto našeho štěstí učinilo naši radost tím vítanější; neboť jsme velkou prací, dřinou a námahou pomohli přivést dílo toho dne k dobrému konci; radovali jsme se, že práce a nebezpečí pominuly a dobro z nich nám zůstalo; a ačkoli naše strava byla skrovná, naše veselí nebylo o nic menší; neboť nemáme dbát na to, jak namáhavé nebo bolestné jsou naše činy, je-li jejich ovoce poctivé a dobré; neboť byť je námaha zprvu úmorná, časem přinese uspokojení. Co tedy záleží na naší dřině a námaze, nebo jakou starost bychom si měli dělat z trápení či nebezpečí, jen když se naše radosti rozhojní? Jób¹³ nebyl tak nešťastný ve svém soužení, jako byl šťastný ve své trpělivosti. To by mělo poučit všechny muže našeho povolání, aby snášeli své nesnáze a trápení trpělivě, aby nakonec došli vytoužené cti a slávy. Neboť není hoden sladkého, kdo nedovede snést trpké; ani není hoden, aby se stal účastníkem takového veselí, jaké jsme té noci užívali, kdo v čase nebezpečí utekl.

Zde také vidíme, že je povinností těch, kdo žijí déle, dbát o čest a pověst svých mrtvých přátel tím, že se postarají o jejich pohřeb jako o poslední službu; a rovněž projevit soucit se svými raněnými kamarády, kteří zůstali naživu a snad utržili své rány při záchraně jiných, jejichž kůže zůstala celá, zatímco jejich byla potrhána.

Zde také vidíme, že smrt je osudem všech, slabých i odvážných, ale slavná smrt náleží jen udatným, kteří nejčastěji smrti uniknou, zatímco bázlivý hyne v okamžiku; a proto udatný muž raději volí zemřít se ctí než žít v potupě, jak to činí slabý; ale tito zde zemřeli udatně; jas jejich činů vykonaných za života zůstává pevně v myslích lidí po všechny věky a jejich potomstvu v písmu, nikdy nedovoluje, aby jejich památka s časem zetlela; a jejich hroby, byť skromné, na tomto bojišti jsou připomínkou jejich ctnostných životů pro potomstvo; jejich smrt nebyla trestem (ať si svět říká, co chce), nýbrž spíše počátkem jejich slávy. A proto, ať člověk umírá jakkoli, umírá dobře, kdo umírá v Kristu, končí své dny se ctí.

Při službě toho dne jsem byl bohat na přátele, kteří pomáhali dosáhnout tohoto vítězství se ctí; ale brzy nato jsme poznali ovoce smrtelnosti, neboť smrt postihla naše příbuzenstvo více než kteroukoli jinou rodinu našeho národa, jež byla v této válce zaměstnána¹⁴; a nevděk těch, jimž jsme sloužili, byl takový, že ti, kdo nejvíce trpěli, byli nejméně odměněni; jak právem můžeme říci, když jsme ztratili svého pána a krále, který naše činy viděl a byl by je odměnil, kdyby byl žil. A ačkoli se nebudu vychloubat ani svými přáteli, ani našimi útrapami, nikdo mi nemůže vyčítat, řeknu-li, jako řeklo štěně: my psi jsme zabili zajíce¹⁵, neboť jsme byli s ostatními u Lipska, středu Německa, které bylo, jest a bude sedes belli¹⁶, dokud nebude naše věc vyhrána a ti, za něž jsme bojovali, nebudou znovu dosazeni¹⁷; a pak bych se spokojil s tím, že odložím meč a budu žít v ústraní, slouže Bohu a obci doma, jako jsme to činili v cizině.

Poznámky