Knihovna · Paměti generála Monra

Služba šestnáctá: o naší bitvě u Lipska

Služba šestnáctá: o naší bitvě u Lipska

Když se skřivan počal ozývat, sedmého září 1631¹, poté co jsme celou noc stáli v bitevním šiku míli² od Tillyho³ vojska, ráno zatroubily trubky k nasednutí a bubny volaly k pochodu; stáli jsme ve zbrani a v pohotovosti, a poněvadž jsme v noci předem rozjímali a vyrovnali se se svým svědomím, začali jsme jitro tím, že jsme obětovali své duše i těla Bohu jako živou oběť, s vyznáním svých hříchů; pozvedajíce srdce i ruce k nebi, prosili jsme o smíření v Kristu veřejnými modlitbami i tajnými vzdechy a steny, poroučejíce sebe, zdar i výsledek toho dne Bohu, našemu Otci v Kristu. Když jsme to všichni vykonali, postoupili jsme ve jménu Božím kousek vpřed a pak jsme se opět zastavili, dokud celé vojsko, vévodovo⁴ i naše, nebylo uvedeno do dobrého pořádku: naše vojsko pochodovalo po pravé straně a vévodovo po levé; naši vykomandovaní mušketýři⁵ pochodovali v předvoji jako jediné těleso před armádou, sestávající ze tří regimentů, z nichž dva byly skotské a jeden německý, samí mušketýři, vedení třemi skotskými plukovníky, muži udatnými a odvážnými, způsobilými pro velení jim svěřené, vybranými jako muži, kteří dovedou bojovat příkladně pro ostatní: totiž sirem Jamesem Ramseyem, zvaným Černý⁶, sirem Johnem Hamiltonem⁷ a Robertem Monrem, baronem z Foulisu⁸. Tak jsme pochodovali, obě armády v bitevním šiku, jízda, pěchota i dělostřelectvo, až asi v devět hodin ráno jsme se zastavili půl míle od císařské armády, která nás očekávala v bitevním postavení a čítala čtyřiačtyřicet tisíc mužů jízdy a pěchoty; naše vojsko čítalo třicet tisíc mužů, z nichž podle mého úsudku na armádu Jeho Veličenstva připadalo osm tisíc pěších a sedm tisíc jezdců, vévoda pak měl asi jedenáct tisíc pěších a čtyři tisíce jezdců⁹. Občerstvivše se proviantem a zanechavše své vozy za sebou, celé vojsko si dalo na hlavy zelené ratolesti¹⁰ a bylo vydáno heslo: Bůh s námi¹¹. Po krátké řeči, kterou Jeho Veličenstvo¹² proneslo, když jsme stáli v bitevním pořádku, jsme vyrazili proti nepříteli, který využil výhody terénu a postavil své vojsko na místě zvaném Boží pole¹³; tam si jejich generál vybral půdu nejvýhodnější pro svou pěchotu, dělostřelectvo i jízdu; obsadil také vesnice obklopující prostor, který zůstal nám, dragouny¹⁴ a Chorvaty¹⁵, aby nám svým zlým sousedstvím překáželi na křídlech. Přesto přes všechny výhody, jež měl v terénu, větru i slunci, náš velkodušný král a vůdce, pod Bohem nezadávající si v moudrosti, odvaze, obratnosti a dobrém vedení s žádným generálem, o němž jsme kdy četli, neklesl na mysli, nýbrž s velkodušností a křesťanskou odhodlaností, poručiv sebe, své vojsko i zdar Bohu, jenž řídí lidi i anděly a dovede dát vítězství málu proti mnohým, seřadil své vojsko a určil každému vyššímu polnímu důstojníkovi jeho zvláštní úkol a stanoviště, jež mu pro ten den svěřil; rovněž je jednotlivě seznámil se způsobem, jakým hodlá bojovat, a ustanovil čety mušketýrů po padesáti mužích, velené způsobilými důstojníky, aby doprovázely jednotlivé regimenty jízdy¹⁶; a poučil důstojníky, jak se mají chovat při konání svých služebních povinností. Podobně dal pokyny důstojníkům dělostřelectva, jak si mají počínat; když to bylo řádně vykonáno, byli vykomandovaní mušketýři odvedeni na stanoviště, kde měli bojovat. Jeho Veličenstvo pak přivedlo čtyři brigády pěchoty, jež byly určeny za střed (bitevní těleso) armády, s takovým odstupem mezi brigádami, aby mezi nimi mohl v celku projet regiment jízdy; všechny čtyři stály v jedné frontě a před každou brigádou měly umístěna děla, totiž čtyři velká děla a osm malých¹⁷, z nichž čtyři stála před prapory tvořícími střed brigády, s municí a konstábly¹⁸, kteří je obsluhovali; na pravé straně pikenýrů před prapory byla další čtyři děla s municí a konstábly obdobně; a na levém křídle pikenýrů a praporů byla postavena zbývající čtyři děla, jak jsme řekli dříve.

Za těmito čtyřmi brigádami byly rozvinuty tři brigády zálohy se svým dělostřelectvem před sebou, stojící v přiměřené vzdálenosti za oněmi čtyřmi brigádami, s týmž odstupem mezi sebou, jaký byl mezi brigádami středu.

Brigády jízdy, jež měly doprovodné čety mušketýrů, byly postaveny na pravém a levém křídle pěchoty a některé byly umístěny mezi středem pěchoty a zálohou, aby pěchotu podle potřeby podpořily; další brigády jízdy byly rozvinuty za zálohou pěších brigád.

Polnímu maršálovi Hornovi¹⁹, generálu Banérovi²⁰ a generálporučíkovi Bawtishovi²¹ bylo přikázáno dohlížet na jízdu; Jeho Veličenstvo, baron Tyvell²² a hrabě Neles²³ měli velet středu pěchoty; sir James Ramsey jako nejstarší plukovník měl velení nad předními oddíly čili vykomandovanými mušketýry; a sir John Hepburne²⁴ jako nejstarší plukovník velel třem brigádám zálohy. Když bylo naše vojsko takto seřazeno, vévoda saský a jeho polní maršál Arnhem²⁵, seřadivše své vojsko (na jehož způsob jsem se zvlášť nevyptával), dostali určeno rozvinout se po naší levé straně; a když jsme takto stáli oba v jedné frontě, popošli jsme kousek v bitevním šiku a opět jsme se zastavili, dokud Jeho Veličenstvo nevyslalo na křídla armády, do značné vzdálenosti od hlavního tělesa, několik vykomandovaných jezdců, aby vyčistili pole od Chorvatů; pak jsme opět pochodovali v bitevním pořádku, s trubkami znějícími, bubny vířícími a s prapory vztyčenými a vlajícími, až jsme se dostali na dostřel děl nepřátelské armády; tehdy velkolepý a velkodušný Gustav Nepřemožitelný přiváděl brigády jízdy jednu po druhé na jejich místa, s četami střelců, jež je doprovázely; rovněž přiváděl brigády pěchoty jednu po druhé na jejich místa, a zatímco jsme se rozvinovali podle dřívějšího plánu, nepřítel mezi námi hřímal hlukem, řevem, hvízdáním a létáním dělových koulí; tu si můžete představit, že škoda byla veliká; zvuk takové hudby stěží stojí za slyšení, byť je, přiznávám, vojenská; máte-li však tolik trpělivosti, abyste s daleko menším nebezpečím dočetli tuto službu až do konce, shledáte, že hudba byla dobře zaplacena, ale takovou mincí, že by hráči za nic na světě nepočkali, aby přijali její poslední díl, jsouce přešťastni, že mohou prchnout.

K dvanácté hodině ve středu sedmého září, navzdory zuřivosti nepřátelských děl a výhodám, jichž se nepřítel zmocnil, byly naše brigády rozvinuty v rovné frontě proti nepříteli a pak začala hřímat naše děla, velká i malá, splácejíce nepříteli stejnou mincí; toto hřmění trvalo stejně na obou stranách dvě a půl hodiny, během nichž naše bitevní tělesa jízdy i pěchoty stála pevně jako zeď a dělostřelba mezi námi tu a tam dělala velké průlomy, o něž bylo na všech stranách pilně pečováno přičinlivostí důstojníků, kteří zaplňovali prázdná místa a odklízeli raněné k ranhojičům, přičemž každý důstojník stál pevně a dohlížel na své velení na svém stanovišti, jeden střídaje druhého, jak se naskytla příležitost.

O půl čtvrté, když naše děla poněkud ztichla, jízda na obou křídlech na sebe zuřivě zaútočila; naši jezdci s odhodláním vyčkávali s výstřelem z pistole, dokud nepřítel nevystřelil první, a pak je na krátkou vzdálenost přivítali naši mušketýři salvou; poté vypálili naši jezdci ze svých pistolí a pak na ně udeřili s meči a projeli skrz ně; a při jejich návratu byli mušketýři opět připraveni dát mezi ně druhou salvu z mušket. Nepřítel, takto udatně odražený našimi jezdci a krutě sužovaný našimi četami mušketýrů – dovedete si představit, jak brzy musel být sklíčen, když takto dvakrát zaútočil a byl odražen.

Naši jezdci pravého křídla, Finové a hakkapelité²⁶, vedení udatným polním maršálem Hornem, vidouce nepřátelskou jízdu v nepořádku, s odhodláním udeřili na levé křídlo nepřítele a donutili je k neuspořádanému ústupu na jeho pěší tělesa, což vyvolalo zmatek mezi pěchotou, jež byla nucena uhnout doprava; když se naši jezdci vrátili, Jeho Veličenstvo, vidouc nepřítele v nepořádku, do něho pálilo z děl; mezitím síla nepřátelských těles dopadla na vévodu saského: nejprve udeřili jízdou doprostřed jeho těles a pak jim pěchota dala dvě salvy z mušket, načež byli obráceni na útěk, jízda i pěchota, a nepřítel, pronásleduje je, volal Victoria²⁷, jako by byl den vyhrán, jásaje před vítězstvím. Ale naši jezdci udeřili na zbytek jejich jízdy i pěchoty tam, kde stál jejich generál, a donutili je k neuspořádanému ústupu na druhou stranu směrem k Lipsku; naše pěchota stála pevně, nevystřelivši z jediné muškety; kouř byl hustý a zvířený prach takový, že jsme dlouho neviděli kolem sebe; když se však vyjasnilo, uviděli jsme po levé straně naší zálohy dvě velká tělesa pěchoty, o nichž jsme se domnívali, že jsou to Sasové, kteří byli nuceni ustoupit; když jsme však slyšeli boj, byť jsme ho neviděli, poznali jsme, že jsou to nepřátelé, poněvadž byli o mnoho blíž, než byli Sasové. Jeho Veličenstvo poslalo barona Tyvella, aby zjistil, jak se věci mají; když přijel před naši brigádu, potvrdil jsem mu, že jsou to nepřátelé, a on, vraceje se k Jeho Veličenstvu, byl zastřelen; Jeho Veličenstvo, přijíždějíc kolem, dalo plukovníku Hepburnovi pokyn, aby brigády na svém pravém a levém křídle otočil a pak udeřil na nepřítele; po vydání rozkazu se Jeho Veličenstvo vzdálilo, slibujíc, že nám přivede posily.

Nepřátelské těleso stálo pevně, hledíc na nás zblízka, a vidouc, že ostatní brigády i naše se otáčejí a staví se k nim čelem, bylo připraveno s pevným odhodláním přivítat nás salvou z děl i mušket; ale naše malá děla mezi ně dvakrát vypálila, a dřív než jsme se pohnuli, udeřili jsme na ně salvou z mušket, jež byla oplacena, a naše brigáda vzápětí postoupila proti nim s nasazenými píkami²⁸, uvedla jedno z jejich těles v nepořádek a dala se do pobíjení, takže byli obráceni na útěk.

Já, velící pravému křídlu našich mušketýrů, totiž mušketýrům lorda Reaye²⁹ a Lumsdellovým³⁰, jsem s nimi postoupil proti druhému tělesu nepřátel, které bránilo svá děla, a odrazivše je od děl, stali jsme se pány jejich děl, a tím i bojiště; ale kouř byl hustý a prach zvířený, takže jsme byli jako v temném mraku, nevidouce ani polovinu svých činů, natož abychom rozeznali, kudy prchají naši nepřátelé nebo kde jsou ostatní naše brigády. Protože jsem měl u sebe bubeníka, dal jsem mu bubnovat skotský pochod³¹, dokud se nevyjasnilo, což k nám opět svolalo naše přátele a rozptýlilo naše již přemožené nepřátele; a když se brigáda shromáždila, ti, kdo zůstali naživu, postrádali své mrtvé a raněné kamarády.

Plukovník Lumsdell byl raněn hned na počátku a podplukovník Musten³² rovněž, spolu s různými jinými praporčíky, kteří byli zraněni a zabiti, a několik praporů se té noci pohřešovalo, ale nazítří byly nalezeny. Když nepřítel takto prchl, naši jezdci jej tvrdě pronásledovali až do tmy a Jeho Veličenstvo nám poslalo na pomoc Modrou brigádu³³ a vykomandované mušketýry; ale dříve než přišli, bylo vítězství a čest dne, jakožto posledně nasazené, připsáno naší brigádě, jež byla zálohou; Jeho Veličenstvo jí za její službu poděkovalo při veřejném slyšení a před očima celé armády a bylo nám slíbeno, že budeme odměněni.

Když byla bitva takto šťastně vyhrána, Jeho Veličenstvo připisovalo slávu vítězství, po Bohu, především švédským a finským jezdcům vedeným udatným polním maršálem Gustavem Hornem; neboť ačkoli se němečtí jezdci toho dne několikrát zachovali udatně, nebylo jejich štěstím provést útok, který obrátil nepřítele na útěk; a ačkoli byly v poli statečné brigády Švédů i Němců, bylo štěstím skotské brigády, že získala chválu za službu pěchoty; a ne bezdůvodně, neboť si vedla dobře, jsouc vedena a řízena zkušeným a šťastným kavalírem³⁴, udatným Hepburnem, následovaným plukovníkem Lumsdellem, podplukovníkem Mustenem, majorem Monypenym, majorem Sinclairem a podplukovníkem Johnem Monrem³⁵ s různými dalšími kavalíry udatnými, zkušenými a schopnými velet, kteří byli potom brzy povýšeni do vyšších hodností. Vítězství bylo naše; utábořili jsme se přes noc na bojišti, živí veselí a radující se, byť bez nápoje, při noční stráži nad svými mrtvými kamarády a přáteli, kteří tehdy leželi na zemi na loži cti, jsouce rádi, že Hospodin prodloužil jejich dny, aby mohli vykonat poslední čestnou povinnost, pohřbení svých kamarádů.

Naše ohně jsme rozdělali z nepřátelských muničních vozů a z pík, jež zůstaly ležet pro nedostatek dobrých chlapíků, kteří by je použili; a celou tu noc naši stateční kamarádi Sasové užívali svých pat k útěku, domnívajíce se, že vše je ztraceno; udělali si kořist z našich vozů a věcí – příliš dobrá odměna pro ničemy, kteří opustili svého vévodu, zradili svou zem i dobrou věc, zatímco cizinci nasazovali životy za jejich svobody.

Naše ztráta toho dne spolu se Sasy nepřesáhla tři tisíce mužů, z nichž většina byla zabita nepřátelskými děly; z předních důstojníků jsme jich ztratili řadu, hlavně z jízdy, jako plukovníka Collenbagha, plukovníka Halla a Addergesta³⁶; a z pěších plukovníků barona Tivella; všichni to byli stateční a udatní šlechtici; ztratili jsme také čtyři podplukovníky, spolu s řadou rotmistrů³⁷, kapitánů, poručíků a praporčíků.

Ze Sasů padlo pět plukovníků, tři podplukovníci, s různými rotmistry a kapitány, a z nižších důstojníků mnoho.

Nepřítel ztratil na bojišti téměř osm tisíc mužů, kromě významných důstojníků, jako byl polní maršál Fustenberg³⁸, vévoda holštýnský³⁹, hrabě ze Shomebergu⁴⁰; starý generál Tilly byl raněn a málem zajat; řada dalších polních důstojníků byla zabita a zajata. Ztratili také dvaatřicet děl se šedesáti vozy munice a jejich generál a Papingham⁴¹ byli zahnáni k Halle a odtud byli nuceni s malým doprovodem prchnout do útočiště v Hamelnu na Vezeře⁴².

Úvaha šestnáctá

Nejprve tedy vidíme dobro, jež následuje z onoho chvályhodného a křesťanského zvyku, jejž zachovávají ti, kdo nejprve začínají díla svého povolání upřímným pokořením se před Bohem v modlitbách, vyznáním svých hříchů a nehodnosti a odřeknutím se důvěry či spoléhání na cokoli jiného než na Boha samého, vědouce, že jejich vlastní moudrost, síla a udatnost nic neznamenají bez zvláštní pomoci a přispění všemohoucího a mocného Boha, který jediný může učit naše prsty bojovat⁴³, dávaje vítězství málu jako mnohým.

A proto tento velkodušný a zbožný válečník s celým svým vojskem veřejně vzýval Hospodina, prose ho o pomoc proti svým nepřátelům a o šťastný výsledek dne, dříve než pustil své vojsko do díla proti jejich nepřátelům, nepřátelům Božím a pravé obecné a apoštolské víry⁴⁴, kterou se snažili spolu s vyznavači pravdy podvrátit, aby udrželi a zachovali člověka hříchu⁴⁵ a jeho bludné učení mocí rakouského domu a katolické Ligy. Vidíme tedy, že když Jeho Veličenstvo a jeho vojsko tuto povinnost nábožně a zbožně vykonaly, ovoce odpovídalo jejich přání: dosáhli jsme vítězství nad svými nepřáteli dobrým velením Jeho Veličenstva a ochotnou poslušností, obratností a udatností vyšších polních důstojníků Jeho Veličenstva, kteří ve všech útocích vedli své podřízené k pohotovému plnění jejich povinností, přičemž každý z celého sjednoceného tělesa armády následoval příkladu své hlavy a vůdce, velkolepého a velkodušného krále, aby srazil a pokořil pýchu rakouského domu a aby strhl a obnažil toho starého pyšného a ctižádostivého generála Tillyho z jeho dřívější slávy a cti; neboť se chlubil a marnivě vychloubal, že už dříve přemohl dva krále⁴⁶: zde nyní kapitán králů a král kapitánů vítězně triumfuje, oloupiv ho o slávu a přistřihnuv křídla Říši svou malou královskou armádou.

Rovněž, po Bohu, druhou pomocí k tomuto slavnému vítězství byla velká zkáza způsobená děly Jeho Veličenstva; a ačkoli se Tilly po celý svůj život v průběhu válek pyšnil svou obratností s velkými děly, zde byl z mistra opět učiněn učedníkem, jsa lstivě přestřílen děly, takže mu jeho děla a šedesát vozů k nim náležejících odňal Gustav, první a nejudatnější kapitán světa, s pomocí národa, který nikdy nebyl dobyt žádným cizím nepřítelem, nepřemožitelných Skotů, jejichž modlitby k Bohu byly skrze Krista účinnější než modlitby nepřátel skrze přímluvu svatých.

Třetí příčinou tohoto slavného vítězství byla dobrá kázeň, kterou Jeho Veličenstvo udržovalo nad vojskem, jízdou i pěchotou, netrpíc mu bez velkého a mimořádného trestu, aby utiskovalo chudé, což je přimělo volat o požehnání pro Jeho Veličenstvo a jeho vojsko.

Nepřítel naproti tomu vyvolal hněv Boží proti sobě a svému vojsku svou krutostí, s níž mučil chudé, a vynucováním peněz od nich uspíšil svůj trest i slavné vítězství Jeho Veličenstva.

Čtvrtou pomocí k tomuto vítězství byly čety mušketýrů, které Jeho Veličenstvo velmi moudře ustanovilo k doprovodu jízdy; byly pro ni velkým bezpečím a pro nepřítele velkou újmou, neboť kulka z muškety nese a proráží dál než z pistole; rovněž velká rychlost při nabíjení a střelbě našich malých děl uvedla nepřátelské těleso v nepořádek k podpoře tohoto vítězství; stejně tak mimořádná péče a přičinlivost, s níž Jeho Veličenstvo a jeho důstojníci viděli a předvídali nedostatky a nepořádky mezi námi samými, které byly rychle napraveny, byla také pomocí k tomuto vítězství; a nakonec nepřemožitelná odvaha a odhodlání důstojníků i vojáků, kteří stáli pevně navzdory zuřivosti svých nepřátel; a co víc, nebyli nijak zaraženi ani odrazeni útěkem Sasů, nýbrž pokládali za svou největší slávu zvítězit bez nich, stojíce odhodlaně, dokud neuviděli záda svých nepřátel, nepochybné známky svého slavného vítězství.

Vojsko Jeho Veličenstva v této službě, jako vždy, by mohlo být nazváno vpravdě udatným; neboť ti se nazývají udatnými kapitány a za takové jsou pokládáni, kteří, když jejich kamarádi prchají, pozoruhodně rukama, hlasem i ranami (jsou-li raněni) udržují boj, konajíce zároveň povinnost vojáků i kapitánů a těmito prostředky obracejíce a měníce hrozící ztrátu ve vítězství ke své cti. Neboť jako nevědomost snadno vrhá lidi do nebezpečí, tak se šlechetnému srdci nemůže nic zdát obtížné ani strašné, jakmile se jednou odhodlá udeřit, byť proti ústí děla; ale před tímto odhodláním mají tělo a krev své vlastní zmatky, i u nejudatnějších; a udatní muži, jako se po odhodlání ničeho nebojí, tak ničím nepohrdají, vstupujíce do nebezpečí.

Zde bylo také chvályhodné odhodlání našich jezdců v této službě, neboť nikdy nevystřelili z pistole na nepřítele, dokud on nejprve nevystřelil ze svých; neboť nepřítel byl divoký a zuřivý, kdežto naši byli stateční a rozvážní, nepřítel se unavil, zatímco naši byli svěží, což způsobilo, že když na unaveného nepřítele udeřily čerstvé posily a jednou se daly do pohybu, tvrdě sledovaly své vítězství, nedávajíce mu čas vydechnout nebo znovu sebrat síly, dokud nebyl úplně poražen, takže noc a tma byly jeho nejlepším bezpečím. Neboť jsem zde pozoroval, že povinností udatných velitelů je znát nejen povahu svých nepřátel, ale i jejich ducha a to, nač jsou nejvíce pyšní; máme co nejlépe využít toho, abychom je oklamali a přestříleli v těch samých věcech, v nichž si nejvíce libují a jimž nejvíce důvěřují. Rovněž jsem toho dne pozoroval, že jako podnětem k velké námaze a útrapám jsou sláva a čest, tak i odvahy a stálé udatnosti lze dosáhnout cvičením ve válce a častým pobytem v nebezpečí, jemuž vojáci, kompanie či brigády uvyknou a jednou se seznámí s tím krutým a prudkým, hrozným a strašným chlapíkem, smrtí, když viděli už mnoho mrtvých těl; a když jsou navyklí na krev, takoví vojáci vydrží a touží bojovat, kdežto nevědomí nováčci (jako byli Sasové) se bojí smrti a hledajíce záchranu v útěku, byli bídně pobiti svými nepřáteli.

Rovněž jsem toho dne pozoroval, že to není množství, co rozhoduje, nýbrž pod Bohem dobré velení, dobré vedení, umění a dovednost v zacházení se zbraněmi našeho válečnictví a včasné využití příležitostí – to plodí vítězství.

Proto kdo by pracoval s vojskem, jako to činil Gustav, najde ovoce, ba i to nejlepší, které roste v Říši, dobré rýnské a neckarské víno, nejen pro sebe, ale i pro nejnižšího vojáka, a to až do přesycení, což mě přimělo někdy si stěžovat spíše na hojnost, kterou naši vojáci měli po tomto vítězství, pro její zneužití, než jsem si kdy předtím stěžoval na nějaký nedostatek. Velmi se tedy podle mého mínění mýlí ten, kdo si myslí, že dobrého vojáka dělá čas nebo počet let; ne, ne, je to spíše ustavičné přemýšlení o cvičení a praxi; neboť vojáci mají být v běhu, ne v útěku, jak to jezdci obyčejně činí. Ale naopak, aby s větší silou byli schopni napadnout své nepřátele, jako to zde učinila naše brigáda, která, vidouc nepřítele ve zmatku, se sklopenými píkami se na něj divoce vrhla, dokud nebyl poražen. A zajisté myslím, že nikdo není tak nevědomý, aby nevěděl, že více lidí se stává dobrými vojáky cvičením, častým nebezpečím a zvykem než od přírody; a není mužem, kdo se nechce potit, ani není odvážný, kdo se vyhýbá nebezpečí, když má bojovat, jako to učinili naši kamarádi, malovaní vojáci Sasové se svými opeřenými důstojníky; jejich pera jim, myslím, při útěku sloužila spíše jako znamení, podle nichž je bylo možno pobíjet, než k jejich bezpečí.

Odvaha má růst častým nebezpečím, což je podle mého mínění jediná cesta, jak se ničeho nebát; a pak může být nazván statečným – spíše než ten, kdo doma vyvolá hádku a jednou tasí meč, když ví o dvaceti lidech, kteří je rozhánějí a rozvádějí, a je tam nazýván statečným; když však přijde do ciziny na vojnu, zprvu mu hřmění děl a řev mušket v uších způsobí nevolnost, dřív než se přiblíží k nebezpečí, jak jsem u některých poznal; ale kde má růst ctnost a čest, tam je potřebná námaha, cvičení a nebezpečí: Nam ardua et difficilis virtutis est via, tamen nil tam difficile est, quod non solertia vincat⁴⁷; a sama smrt není nikdy hořká, když po sobě zanechává nesmrtelné a slavné jméno; Vivit enim post funera virtus: et animus moderatis laboribus adjuvatur, immoderatis autem abluitur⁴⁸.

Abych tedy uzavřel tuto úvahu: vidíme, že jako má odvaha ve válce velkou cenu pro dosažení vítězství, tak moudrost generála či vůdce ve válce, jakým byl Gustav, měla i pro dosažení tohoto vítězství takovou cenu, že duch jeho samotného a dovednost ve velení byly lepší než tisíce ozbrojených mužů. Nepřítel byl v této bitvě nejméně o dvanáct tisíc mužů silnější než my; přesto Gustav sám na naší straně byl lepší a měl pro nás větší cenu než ono množství pro naše nepřátele.

Vidíme tedy zde, že smrtelnému člověku nemůže přijít větší radost či potěšení než přemoci svého nepřítele zbraněmi; a vidíme také, že výsledek bitvy nespočívá v počtu bojujících, nýbrž, pod Bohem, v pořádku a odvaze, jichž se v bitvě užije.

Zde také vidíme, že dobrou věc a dobrou při je třeba vždy mít, chceš-li mít vítězství nad svými nepřáteli; a kdo by si přál lepší při, než za jakou jsme toho dne bojovali, totiž za osvobození našich tísněných přátel a za svobodu a šíření Kristova evangelia; nebo kdo by se v takové při neodvážil, zvláště proti takovým nepřátelům, kteří vyhnali dceru našeho hrozivého panovníka⁴⁹ a její královské potomstvo z jejího království a hodností?

Ó kéž bych, dá-li Bůh, měl ještě jednou takového vůdce, abych svedl ještě jeden takový den v této staré při! A byť bych zemřel vstoje, byl bych přesvědčen, že jsem zemřel dobře; a přeji si, abychom, jako jsme šťastně přijali světlo pravdy my, kdo jsme v té při bojovali, tak i mohli to světlo opět radostně obnovit; abychom, jako jsme toho dne přemohli své tělesné nepřátele, tak i mohli ve svém posledním boji přemoci své nepřátele duchovní; abychom po smrti byli korunováni nesmrtelnou slávou.

Poznámky