Knihovna · Paměti generála Monra

Služba patnáctá: o našem pochodu přes Labe u Wittenbergu k Bad Dübenu

Služba patnáctá: o našem pochodu přes Labe u Wittenbergu k Bad Dübenu

Když bylo spojení dohodnuté mezi Jeho Veličenstvem¹ a vévodou saským² zpečetěno a podepsáno, dalo Jeho Veličenstvo rozkaz vytrhnout s armádou a přejít Labe po mostě u Wittenbergu³, aby se spojila s vévodovým vojskem; rozkazy byly splněny s velikou spokojeností, a když jsme vstoupili do Saska, ubytovali jsme se první noc nedaleko Bad Dübenu⁴, místa určeného za naše shromaždiště; nazítří ráno jsme tam odtáhli a byli jsme sešikováni k bitvě na polích, kde odpoledne přibylo vévodovo vojsko, jež se sešikovalo k bitvě na dostřel děla od nás; všem důstojníkům našeho vojska bylo nařízeno, aby byli připraveni na koních doprovodit Jeho Veličenstvo, jež jelo přivítat vévodu a jeho vojsko; to bylo, pro potěchu oka, nejdokonalejší malé vojsko co do postav mužů, sličných těl, dobře ozbrojené a dobře seřazené, jaké kdy mé oči spatřily; jeho důstojníci vypadali všichni, jako by šli ve svém nejlepším šatě a zbroji na malování; nebylo tam nic vadného, co by oko mohlo spatřit.

Když si tuto podívanou Jeho Veličenstvo a jeho důstojníci prohlédli a Jeho Veličenstvo se vracelo, vévoda se svým doprovodem doprovázel Jeho Veličenstvo, aby si prohlédl naše vojsko; to, zavoláno do zbraně, když přes noc leželo na kusu zorané půdy, bylo tak zaprášené, že vypadalo jako kuchyňská čeládka ve svých nečistých hadrech, v nichž se však skrývala odvážná srdce, neboť to byli staří ostřílení vojáci, kteří z větší části zvykem překonali útrapy války; přesto tito saští páni ve své nádheře soudili nás i naše lidi podle zevnějšku a mnoho si o nás nemysleli; my jsme si však o sobě nemysleli o nic hůře. Když obřad skončil, byli jsme všichni posláni odpočinout na tu noc do našich dřívějších kvartýrů⁵; nazítří ráno za rozbřesku jsme byli vyzváni k pochodu, přičemž obě naše vojska měla táhnout po různých cestách, s jedním shromaždištěm určeným pro nás na noc, půldruhé míle⁶ od nepřátelské armády; když jsme na shromaždiště došli ve čtyři hodiny odpoledne a sešikovali se k bitvě, naše stráže, vyvedené k hlídání, byly poslány na svá stanoviště, a pak jsme odpočívali u svých zbraní, jak jsme stáli v šiku, a spali jsme vleže tam, kde jsme stáli, abychom v případě poplachu nebyli zastiženi v nepořádku, jsouce připraveni bojovat tam, kde jsme stáli.

Hned poté, co se armáda usadila v kvartýrech, přišla k Jeho Veličenstvu poštou zpráva, že lipský zámek⁷ byl vydán nepříteli na akord⁸; a rovněž že generál Tilly⁹ s mocnou a silnou armádou přitáhl na míli od Lipska a chystá se k bitvě; tato zpráva nijak nezměnila tvář Jeho Veličenstva, jež bylo již předtím rozhodnuto na totéž, vyhledat ho k boji. Když tedy byli oba ochotni a tak blízko, bylo snadné je svést dohromady; našemu trenu¹⁰ bylo nařízeno vrátit se do Bad Dübenu, naše jízdní i pěší stráže byly posíleny a byli jsme v pohotovosti; občerstvivše nejprve svá těla proviantem, spali jsme do příštího rána.

Úvaha patnáctá

Nic pozemského není příjemnější na pohled než vidět bratry v Kristu spojené proti nepřátelům Božím, k šíření slávy Boží, k podpoře jeho evangelia a k osvobození těch ubohých duší (našich bratří v Kristu), jež byly dlouho drženy pod jhem a tyranií rakouského domu¹¹ a katolické Ligy¹², jejich smrtelných nepřátel. Kdo by tedy pro svobodu těch, kdo byli vyhnáni (aby se jednoho dne mohli vrátit ke svým statkům), kdo by, pravím, nebyl ochoten, ba více, kdo by se neradoval (maje takového vůdce, jakým byl Gustav), že může nasadit život pro obecné blaho, ba více, pro šíření Kristova evangelia? Zajisté pokud jde o mne, byl jsem nanejvýš ochoten a dlouho jsem si přál dožít se dne, kdy bych mohl nasadit život v tomto sporu jako jeden z počtu bojujících, dříve než jsem se ho dočkal; z mnoha důvodů, ale zvláště pro svobodu dcery našeho obávaného panovníka, nešťastné královny české¹³, a jejího knížecího potomstva; dále pro svobodu našich nešťastných bratří v Kristu; a za třetí pro své lepší poučení ve vojenském řemesle, jež je mým povoláním; neboť když jsem předtím viděl mnohé události, které patří k našemu povolání, toužil jsem spatřit bitvu svedenou v poli v takovém sporu, veden tak velkomyslným králem hrdinského ducha, který měl toho dne v sázce mnohem více než já, jenž jsem měl nasadit jen svůj život a čest; zatímco on, král, měl nasadit svůj život, svou korunu, svou pověst, a to vše za cizince.

Když jsem takto v noci předtím rozjímal, pocítil jsem v srdci radostné hnutí, které mě učinilo odhodlaným bojovat v této věci; byl jsem vázán povinností nejen za svou osobu, nýbrž vázán i dávat radu a vedení, jak mi Pán dá, poučováním, dobrým povzbuzováním a dobrým příkladem jiným, kteří byli povinni mě následovat, jako já jsem byl povinen následovat svého pána krále; vždyť Pán mě svou prozřetelností přivedl až sem, s počtem mých přátel, aby ho následovali a poslouchali, jako byli přísahou vázáni poslouchat mne. A pak jsem si pomyslel, když jsem procitl ze spánku a vydal se na pochod, že můj život se velmi podobá divadelnímu příběhu a že bychom se neměli starat, jak dlouho tento náš život potrvá, nýbrž dbát, jak dobře bude náš život sehrán¹⁴; neboť nezáleží na tom, kde skončíme, skončíme-li dobře; a neměli bychom se ptát kdy nebo kde, nýbrž máme stále pamatovat, jak jsme připraveni, když jdeme do boje. Příroda nás zplodila ubohé, žijeme přetíženi starostmi a jako květ brzy uvadáme a umíráme. Naše honba zde a naše starost by tedy měla být jen o věčné dobré jméno, jež po sobě zanecháme, abychom tak, jsouce nepřítomni, byli přítomni, a jsouce mrtvi, žili.

Poznámky