Knihovna · Paměti generála Monra

Služba pátá: o dobytí Demminu na akord

Služba pátá: o dobytí Demminu na akord

Když generálmajor Knyphausen¹ přišel s posilou jízdy a pěchoty k naší armádě u Loitz² a spojil se s námi, dalo mu Jeho Veličenstvo³ rozkaz vyžádat si od plukovníků všech regimentů pěchoty a jízdy (podle švédského zvyku užívaného v takových dobách) seznamy jejich pochodujících mužů a jejich nemocných; seznamy byly jednotlivě podány a naše armáda effectivè⁴ čítala patnáct tisíc mužů pěchoty a jízdy schopných boje.

Nazítří ráno bylo každému regimentu pěchoty podle zvyku přikázáno mít připraven dostatečný počet dělových košů⁵, aby byly příštího dne převezeny na vozech před Demmin⁶, který jsme měli obléhat; tato příprava pro baterie byla učiněna předem, protože dřevo bylo vzácné a daleko odtud.

Čtrnáctého února⁷ jsme vytrhli, jízda i pěchota, a táhli jsme z Loitz k Demminu; naši jezdci dostali rozkaz ležet vně nás, po obou stranách města stejně, aby město nemohlo dostat posilu, leda by nejprve porazili naše jezdce a pak naši pěchotu; Jeho Veličenstvo zůstalo u pěchoty, jak si samo zvolilo; utábořili jsme se na návrší a kolem něho na dostřel děla od města; byly to naše nejlepší kvartýry⁸ v krajním chladu, bez domu či přístřeší, jež by nás chránilo před větrem.

Při našem prvním sešikování k bitvě byl hodný šlechtic jménem Robert Rosse, jeden z našeho regimentu, zabit dělem, když před regimentem kouřil tabák; zemřel na místě a byl převezen do Loitz, kde byl se ctí pohřben v kostele; jeho poslední slova stála za zaznamenání, neboť řekl: Pane, přijmi mou duši.

Když Jeho Veličenstvo nejprve rozmístilo jezdce a dalo jim pokyny, stála pěchota v bitevním šiku vydána na milost dělům za tímto návrším po dvě hodiny, zatímco Jeho Veličenstvo prohlíželo a obhlíželo⁹ město i zámek; když to bylo hotovo, byly vyslány stráže na jednotlivá stanoviště, k dělostřelectvu a k trenu¹⁰ Jeho Veličenstva; pak Jeho Veličenstvo poslalo generálmajora Knyphausena s jeho silami a s tisícem velených mušketýrů, aby obsadili přechod vedoucí k zámku; k této službě byl velen podplukovník pana Teuffela¹¹, jménem [jméno v předloze chybí], který oddílu velel; pod ním byl s velenými muži našeho regimentu poručík George Heatly. Boj o přechod začal být na obou stranách horký a podplukovník byl zabit. Poručík Heatly byl tehdy postřelen, přesto si vedl udatně a byl první, kdo se svými mušketýry vyčistil přechod od nepřítele; donutiv ho ustoupit, obsadil mlýn na druhé straně přechodu, dokud ostatní velení mušketýři nepronásledovali nepřítele k zámku; tam postoupil Knyphausen se svými silami, když byl přechod volný.

Když Jeho Veličenstvo vydalo rozkazy, kde mají být zřízeny baterie, a svěřilo generálu Banérovi¹² péči o vojsko, šlo za soumraku v doprovodu plukovníka Teuffela určit místo, kde mají začít přibližovací zákopy¹³ a kde mají být drženy stráže chránící pracující muže pro případ výpadu; ihned byly vyslány jak stráže, tak muži, kteří měli pracovat, s dostatečným počtem důstojníků k dohledu. Rovněž byli z každého regimentu poměrně veleni muži ke stavbě baterií a byla určena silná stráž, aby chránila děla proti výpadu; jiní byli veleni z každého regimentu, aby vyráběli další dělové koše, a furýrům¹⁴ s doprovodem bylo nařízeno vrátit se do Loitz pro proviant pro každý regiment.

Když to vše bylo v pořádku vykonáno, mohl ten, kdo měl v tlumoku jídlo a byl prost služby, pozvat svého kamaráda na večeři a veselit se, dokud nebyl sám velen do služby; přičemž leckdo jedl, kdo nazítří nebyl nemocný.

Když nepřítel nazítří ráno spatřil stráže u přibližovacích zákopů, pozdravil je děly a mušketami a byl pozdraven nazpět, ač ne tak vlídně, jak to činí přátelé jeden druhému. Boj trval celý den; Jeho Veličenstvo často navštěvovalo zámek, na nějž se tlačilo nejvíce, jako na nejdůležitější místo; neboť jakmile by byl zámek dobyt, město by se nemohlo udržet.

Na zámku bylo sedm kompanií regimentu plukovníka Holka¹⁵, které ze strachu, že budou vyhozeny do vzduchu minou, vstoupily do jednání a byly ochotny vzít službu pod Jeho Veličenstvem a vydat své prapory¹⁶, což bylo ihned dohodnuto a jejich prapory byly přineseny, aby byly vztyčeny a rozvinuty na našich bateriích jako znamení vítězství Jeho Veličenstva. Děla z našich baterií mezitím hřměla až do noci na jejich opevnění a oni začali ztrácet odvahu; shledavše, že zámek byl vydán, pozbyli naděje, že by město mohli déle držet.

Nazítří ráno měl kapitán Beaton z našeho regimentu stráž v zákopech; nepřítel učinil silný výpad, Němci¹⁷ ustoupili a vyklidili pole, zatímco naši lidé udatně drželi své stanoviště před očima Jeho Veličenstva, které rozkázalo generálu Banérovi s několika mušketýry z regimentu pana Teuffela a z našeho (vedenými majorem Potleym¹⁸, anglickým kavalírem¹⁹ dobré ceny), aby podpořil stráže a zahnal nepřítele zpět v otevřeném poli. Generál Banér postoupil, nepřítel na ně tvrdě střílel z děl; přesto vstoupili do potyčky a nepřítel byl zahnán zpět, ne bez velkých ztrát na obou stranách; tu nemohu než pochválit Banérovo počínání před očima jeho krále, jako Jeho Veličenstvo pochválilo náš národ za dobré chování a lásku k bližnímu: neboť když byl jeden kapitán z Banérova regimentu ponechán na poli jako mrtvý a jeho krajané ho ze strachu odmítli odnést, byl dobrovolně odnesen našimi krajany, k jejich veliké chvále; a on, když pohaněl své kamarády a poděkoval našim krajanům, zemřel bolestí a v agónii ještě před nocí.

Po této ukázce odvahy ze strany obležených, kteří ztratili odvahu, požádali o vyjednávání, k němuž byl vyslán major Greeneland, anglický kavalír tehdy sloužící císaři, aby sjednal s Jeho Veličenstvem akord²⁰; obě strany vydaly rukojmí a sjednaný akord byl podepsán; bylo v něm ujednáno, že guvernér odtáhne s vlajícími prapory a se zbraněmi, se dvěma děly, s celým trenem a s doprovodem k nejbližší císařské posádce, za podmínky, že guvernér zanechá všechna děla, totiž šedesát bronzových kusů, všechny zásoby střeliva a proviantu a všechny náhradní zbraně a odtáhne přesně nazítří do dvanácti hodin.

Ale kdyby byl guvernér, vévoda Savelli²¹, tak udatný jako ti, jimž velel, mohl vzhledem k roční době a poloze města udržet město o měsíc déle; takže podle našeho úsudku nebyl dobrým vojákem, když věděl, že jeho generál je s to ho vyprostit.

Když nepřítel takto odtáhl a Jeho Veličenstvo osadilo posádku, uslyšelo, že generál Tilly²² se silnou armádou pojal úmysl navštívit Jeho Veličenstvo v Meklenbursku; nezdrželo se dlouho rozvažováním, nýbrž ihned rozmístilo svou armádu odvážně, moudře a obezřetně, jak výsledek dosvědčil dobré velení a rozhodnost Jeho Veličenstva. Demmin byl osazen Švédy a generál Banér byl určen, aby tam zůstal, velel posádce a udržoval spojení s Jeho Veličenstvem a s ostatními pro případ Tillyho příchodu; generálmajor Knyphausen byl poslán se svým regimentem a šesti kompaniemi lorda Reaye²³, jimž velel jeho podplukovník Bainshow, aby ležel v Neubrandenburgu; major Sinclair se dvěma kompaniemi byl určen, aby ležel v Treptowě²⁴; hrabě Fonottenburg²⁵ s jezdeckým regimentem Jeho Veličenstva a můj pěší oddíl byli určeni, aby leželi v Malchinu²⁶; Jeho Veličenstvo samo se zbytkem vojska mělo ležet v Pasewalku²⁷, který je přechodem do Pomořan a k Odře; polní maršál Horn²⁸, odvolaný se svými silami od Landsbergu²⁹, byl určen, aby ležel ve Friedlandu³⁰; všichni měli své instrukce a rozkazy písemně, od nichž se nesměli odchýlit ani o píď; a to za tím účelem, aby se, kdekoli se Tillyho armáda usadí, zbytek našeho vojska z jednotlivých posádek sešel k vyproštění obleženého oddílu, uzná-li to Jeho Veličenstvo za vhodné. Opustivše tak Demmin, před nímž jsme ztratili tři sta mužů, pokračovali jsme v pochodu podle svých jednotlivých rozkazů a instrukcí.

Úvaha pátá

Všeho zde bylo dosaženo dobrotou slavného pořádku, podporovaného zručnými a udatnými důstojníky a vojáky, poslušnými až k smrti, z nichž každý střídavě dodržoval svůj určený čas a pořadí, a to přísně, každý lačný vlastní cti a povýšení pod tímto vznešeným králem a generálem, který neměl v oblibě žádného zlého vojáka žijícího mimo míru a řád; takoví, kteří byli ptáky z ďáblova hnízda, byli všichni vyhnáni z této armády, vedené zbožným a nábožným Gustavem nehynoucí paměti, jenž nemohl snést nikoho, kdo by znesvěcoval Boží řád nebo odpíral poslušnost dobrým rozkazům.

Zde v Loitz, před naším odchodem k Demminu, jsem nemohl nelitovat, ač nepřítele, italského guvernéra, který velel v Loitz a nechal sebe, místo i své lidi překvapit, ač věděl o přiblížení armády; neboť na jeho příkladu vidíme, že statky zle nabyté s velikou námahou jsou brzy ztraceny a odlétají na křídlech rychlejších než vítr; čehož jsou dějiny plny příkladů, k kterémužto účelu uvedu jeden příběh, který jsem četl o Ugolinovi della Gherardesca z Pisy³¹, jak zaznamenává Paulus Aemilius³² v osmé knize francouzských dějin. Tento Ugolino, jsa velitelem guelfů za papeže, zahnal část ghibellinů, kteří stáli při císaři, a zastrašiv ostatní, stal se mezi svými lidmi tak proslulým, že rozkazoval, co se mu zlíbilo, a byl učiněn pánem a guvernérem města (jako tento Ital zde); jsa pokládán za vznešeného, bohatého, velkolepého a učeného, byl ženat a měl dobré potomstvo, oplýval vším bohatstvím více, než mohl toužit či si přát, a byl pokládán za šťastného a spokojeného podle vlastního mínění i mínění svých přátel; uspořádal hostinu v den svých narozenin, a když shromáždil své přátele, dal se ve veselí do chvály vlastní ceny a cti a vynášel se až nad oblaka tak dalece, že se začal ptát jednoho ze svých nejbližších přátel, zda si myslí, že mu něco chybí k úplnému štěstí; ten, uváživ nejistotu světských věcí a jejich klamné marnosti, které hynou v okamžiku, když se Pánu zlíbí jen dechnout, řekl: zajisté hněv Boží nemůže být daleko od této tvé veliké prosperity. Vzápětí se síly ghibellinů začaly hýbat, nečekaně přišly k jeho obydlí, prorazily branami, zabily jeho děti a jeho samého zajaly; když prosil o život a bylo mu odepřeno, byl bídně zavražděn a všechny jeho statky vzal nepřítel, v Itálii roku 1288; aby to všechny smrtelníky poučilo, že se nemají příliš honosit nejistým bohatstvím, které přichází pomalu a odchází rychle.

Ti muži, kteří povstali z nízkého stavu, mohou tu být právem pokáráni, že jakmile dosáhnou blahobytu, bohatství a cti, začnou hned napodobovat šlechtu a tlačí se, aby šlapali v jejích stopách, ač jim to nepřísluší; neboť bohatství, nabyté snad i nezákonnými prostředky, by nemělo činit své majitele příliš pyšnými, aby o ně náhle nepřišli, jak se přihodilo Ugolinovi. Přesto někteří pošetilí důstojníci, kteří nedovedou vládnout sobě ani svému bohatství, budou lovit a čižbařit s družinou na knížecích pozemcích (jak jsem to viděl některé dělat v cizině), pokládajíce se za rovné knížatům, ačkoli za nimi daleko zaostávali; a budou mít své stříbrné nádobí, své zlato, své stříbro, své klenoty, své kočáry, své koně, své družiny a dvorní úředníky, napodobujíce velikost a velké muže, majíce, možná, jinak jen malou cenu; nechají se ve své nádheře překvapit, vzít si své statky a pak být vrženi do temné kobky či vězení, dokud nezemřou nedostatkem, což je odměna jejich pýchy; kdežto by bylo lépe, kdyby žili ve větší střídmosti a skromnosti, a pak, kdyby je postihlo neštěstí, byli by více ctěni, a tudíž dříve propuštěni na svobodu.

Četl jsem o kavalírech, kteří sloužili dlouho a věrně se ctí, jejichž mysl nebyla upřena na vnější pomíjivé věci, nýbrž kteří lovili spíše dobré jméno, věhlas a čest, aby je po sobě zanechali, až by jim všechno ostatní mohlo být odňato; ti podle mého mínění zasluhují více chvály než ti, kdo by napodobovali cenu, kterou nemají. Naproti tomu jsem znal některé kavalíry, kteří honíce se za ctí získali mnoho věhlasu a byli bohatí na čest, ač jinak chudí, nezanechavše po sobě více domácího nádobí než rožeň a hrnec, jsouce za života tak oddáni střídmosti, že se někdy spokojili se soustem suchého chleba od vojáka. Ne že bych chtěl, aby některý kavalír, který si dobře zasloužil, byl nedbalý v udržování své cti podle svého úřadu, může-li to činit zákonnými prostředky; a roste-li hojnost, přál bych mu, aby s ní včas naložil, zčásti pro své nejbližší přátele či dědice, a přebytek bych mu přál věnovat na obecné dobro a ozdobu své vlasti, aby po jeho smrti pomníky jeho ctnosti a trofeje jeho vítězství žily a mluvily k budoucím věkům, že ten a ten dobře lovil, když dosáhl cti, trvalého věhlasu a dobrého jména.

Zde také na příkladu hodného mistra a vůdce, jenž byl Fénixem³³ své doby co generál, vidíme, že ten, kdo viděl jeho rozmanité pokusy a naučil se je ukládat do zásoby, bude-li jen následovat mistrova naučení a dbát jeho rozkazů, nemůže než časem zasloužit titul rozvážného velitele; a když nepochybně jednoho dne dobře absolvoval své učňovství pod takovým mistrem, nemůže než zasloužit čest a odměnu, a pak může být vybrán pro službu svému králi a vlasti přednostně před těmi, kdo neměli takovou zkušenost pod takovým vůdcem. Na jeho památku uvedu příhodu, která se Jeho Veličenstvu slavné paměti stala v době tohoto obléhání.

Jeho Veličenstvo, procházejíc se samo po zamrzlém močálu s úmyslem prohlédnout dalekohledem³⁴ nepřátelská opevnění, propadlo se, když led praskl, až po pás do vody, blízko mé stráže, kde velel kapitán Dumaine; ten, vida Jeho Veličenstvo propadnout, šel k němu s úmyslem pomoci mu ven, což Jeho Veličenstvo zpozorovalo a, aby si nepřítel nevšiml jich obou, mávlo rukou, aby se kapitán stáhl; to nepřítel postřehl a vystřelil na Jeho Veličenstvo přes tisíc ran z mušket; ono se nakonec vyprostilo, vyvázlo bez úhony a posedělo chvíli u ohně naší stráže.

Kapitán, jsa šlechticem smělým v řeči, dobře vychovaným a výmluvným, začal velmi důvěrně kárat Jeho Veličenstvo za jeho horlivost, s níž vystavuje osobu Jeho Veličenstva takovým zbytečným nebezpečím; na něm přece v té době spočívaly oči celé Evropy, očekávající, že jejich svoboda a vysvobození (z tyranie jejich nepřátel) přijde od Jeho Veličenstva; a kdyby se Jeho Veličenstvu (nedej Bože) přihodilo nějaké neštěstí nebo zlá nehoda, co by se pak stalo se spojenci Jeho Veličenstva, a co bylo nejhorší, co by se stalo s mnoha statečnými kavalíry štěstěny³⁵, kteří neměli jiné naděje než žít a být vydržováni pod Jeho Veličenstvem, svým vůdcem?

Jeho Veličenstvo, vyslechnuvši kapitána, mu trpělivě poděkovalo za dobrou radu a nemohlo než přiznat svou chybu, které se však nemohlo dobře vyvarovat, neboť jeho mysl byla taková, že nepokládalo za dobře vykonané nic, co nevykonalo samo; a tak šlo k obědu, kde, dříve než si převléklo mokré šaty, ve studeném stanu, si dalo přinést jídlo, vydatně pojedlo, a vypivši velký doušek vína, šlo se převléknout a ihned vyšlo znovu ven, zatímco nepřítel učinil výpad, jak bylo řečeno již dříve v popisu služby.

V době tohoto výpadu, když naši vojáci pod majorem Potleym byli veleni zahnat nepřítele zpět a šli do boje, přihodila se jednomu z našich krajanů (tehdy praporčíkovi kompanie mého plukovníka) jménem James Lyle veselá příhoda: před očima Jeho Veličenstva, když sestupoval po strmém svahu a nepřítel tvrdě střílel z děl, praporčík upadl kupředu a vítr mu sfoukl paruku, která se kutálela dolů po svahu; major zaklel velikou kletbou, že ubohému kavalírovi ustřelili hlavu, a když ho viděl vstávat bez falešné hlavy, zaklel, že mu dělo ustřelilo kůži i s vlasy z hlavy, neboť byl holohlavý.

Jeho Veličenstvo v té době také spatřilo jednoho německého kapitána, jak jde do boje zahalen v plášť, a rozkázalo ho odvolat a velet místo něho jiného, což bylo pro kapitána hanbou; Jeho Veličenstvo ho veřejně pokáralo řka, že kdyby měl v úmyslu dobře bojovat, nebylo by mu zima, a tudíž nošení pláště bylo zbytečné.

Mezitím, když Jeho Veličenstvo přihlíželo, přiletěla z nepřátelské baterie dělová koule tak blízko Jeho Veličenstva, že ač bylo vskutku statečné, muselo se sehnout, a za Jeho Veličenstvem ustřelila stehno jednomu švédskému kapitánovi od dělostřelectva, který téže noci zemřel.

Zde nemohu pominout přehmat, jehož se nehodně dopustil generálmajor Knyphausen, když nepřítel odcházel: stráž na stanovištích byla svěřena Švédům, kteří dostali rozkaz od Jeho Veličenstva nepustit do města žádného důstojníka ani vojáka, dokud nepřítel neodtáhne; když se Knyphausen tlačil dovnitř, byl odmítnut kapitánem, který stráži velel; načež Knyphausen, nevěda, jaký pokyn kapitán má a od koho, zvedl hůl a zlomil ji o kapitánovu hlavu, což Jeho Veličenstvo i všichni důstojníci armády pokládali za zlé. Přesto jsme nikdy neslyšeli o zadostiučinění; takže bych svému vznešenému příteli nikdy nepřál, aby zůstal pod urážkou, byť učiněnou kterýmkoli cizím králem, neboť kdybych se nemohl pomstít, sloužil bych proti němu, abych se pomstil, ne-li na něm, tedy aspoň na jeho lidech; za což prosím za prominutí, neboť jsem mluvil spíše jako voják než jako kazatel; ale nic by mé srdce neodvrátilo od mého nadřízeného dříve než pohrdání či opovržení.

Poznámky