Knihovna · Paměti generála Monra

Služba první, vykonaná v Holštýnsku u Krampe

Služba první, vykonaná v Holštýnsku u Krampe

Staré přísloví praví: dobrý začátek dělá dobrý konec, a vést dobrý život je cesta ke šťastné smrti. Hned po našem vylodění v Glückstadtu¹ na Labi jsme byli na rozkaz Jeho Veličenstva krále dánského² ubytováni v tučné a úrodné půdě Holštýnska, jež úrodností nezůstává pozadu za žádnou částí Německa³ s výjimkou vína, mající hojnost obilí, jehož výnos communibus annis⁴ činí osmadvacáté zrno, pšenice i ječmene; v mléce se nijak nezadá Holandsku a je z větší části, zvláště ve městech, obývána Holanďany⁵. Tato země má také hojnost sladkovodních i mořských ryb; její zemané žijí jako šlechtici a její prostý lid žije jako zemané. Během našeho ubytování u nich bylo naše vydržování úměrné našim výdajům, přičemž někteří důstojníci měli za udržování dobrého pořádku příplatek jeden kus denně⁶. Podplukovník Arthur Forbesse velel regimentu v nepřítomnosti plukovníka⁷, jemuž bránila nemoc. Krátce po našem přeplavení podplukovník opustil tento život; byl to šlechtic vpravdě ušlechtilý a udatný velitel, jehož celý regiment velice želel. Hned po jeho smrti byl kapitán Sanders Seaton⁸ patentem Jeho Veličenstva učiněn podplukovníkem regimentu; přivedl silnou kompanii⁹ dobře vycvičených vojáků, kteří byli připojeni k posílení regimentu. Kapitán James Dumbarre¹⁰, který dostal kompanii podplukovníka Forbese, byl ustanoven seržantem-majorem¹¹; kompanie kapitána Sinclaira, kapitána Boswella a kapitána Ennise byly rozpuštěny k posílení ostatních kompanií regimentu, které, jsouce doplněny, byly mustrovány¹², ošaceny a vyplaceny za svůj mustrovní měsíc. Kdo by tehdy pohrdal následovat válku, mohl být považován za nemoudrého. Baron z Foulisu¹³, který se přeplavil jako dobrovolník, měl přiznán volný stůl, na němž by se dal hostit hrabě, neboť u něho obyčejně sedělo přes šestnáct osob; jeho návštěvníci, koně a sluhové byli vydržováni obdobně.

Regiment po mustrunku obdržel prapory¹⁴, v nichž Jeho Veličenstvo chtělo, aby důstojníci nosili dánský kříž¹⁵; když to důstojníci odmítli, byli předvoláni před Jeho Veličenstvo do Rendsburgu¹⁶, aby vysvětlili důvody svého odmítnutí. Na shromáždění se nikdo neodvážil, z obavy před nevolí Jeho Veličenstva, otevřeně se vzepřít vůli Jeho Veličenstva, jsouce tehdy přísežnými služebníky Jeho Veličenstva; a aby se vyhnuli větším nepříjemnostem, vyžádali si důstojníci od Jeho Veličenstva tolik času, aby mohli poslat kapitána Roberta Ennise do Anglie zeptat se Jeho Veličenstva krále Velké Británie¹⁷, zda smějí bez výtky nosit dánský kříž ve skotských praporech. Přišla odpověď: ať v tak nezávažné věci poslechnou vůli těch, v jejichž žoldu jsou.

Během zdlouhavé zimy byl regiment dobře cvičen a uveden pod dobrou kázeň, jak jednotlivé kompanie, tak celý regiment, takže mé oči nikdy neviděly dokonalejší regiment co do postav mužů a statečných vojáků, jak se ukáže při konání jejich služeb, započatých prolitím německé krve.

Jeden německý kapitán ze zlomyslného rozmaru zmrzačil vojáka z kompanie mého kapitána tím, že ho připravil o prst; voják si mi stěžoval a já jsem s věcí seznámil svého podplukovníka, který poslal ke kapitánovi, aby se dozvěděl jeho důvod. Kapitán nejenže spáchané křivdy nelitoval, ale spíše se vychloubal, že po první přijde druhá, ještě větší; když procházel mým kvartýrem¹⁸, zatímco jsem cvičil kompanii, dostihl ho seržant a téměř ho zabil; kapitán se nebránil a nikdy se nedomáhal nápravy své újmy. Tato služba začala prolitím německé krve rukou muže mého jména a rodu. V pokračování příběhu uslyšíte o mnohém prolití krve všech národů Evropy, a našeho ne nejméně. Ale z krve mých přátel a mé vlastní příliš mnoho.

Úvaha první

Země holštýnská, v té době plná blahobytu, mající všechno v zlatém rozkvětu a bezstarostně se kolébající v pohlcující hojnosti, se srdcem plným rozkoší, pohrdající tím, co mělo přijít – na tuto zemi se přivalila zkáza do šesti měsíců poté, co jsme se zvedli z kvartýrů k první výpravě směrem k řece Veseře¹⁹. Při našem příchodu do země ti nejpyšnější z nich pohrdali vojáky, říkajíce, že cizinců nepotřebují, že sami stačí zadržet císařovy síly, jejich průsmyky²⁰ že jsou silné, jejich branná moc v jízdě i pěchotě že je tak silná jako v kterékoli provincii Německa; přesto v krátkém čase pocítili hněv Nebes a byli zničeni uprostřed svého štěstí. Přál bych své vlasti, aby se včasnou opatrností podobnému vyhnula tím, že bude podezírat hladký proud, jenž bývá obyčejně nejhlubší; aby se nestala poddanou svých nepřátel, její země nebyla zpustošena ohněm a mečem, její stavby a sady zničeny, její bohatství a klenoty rozchváceny, její ženy zneuctěny a její dcery zprzněny, její obyvatelé vyhnáni a její náboženství pronásledováno; do té míry, že její pastoři, prchající k oltáři jako k útočišti, byli krutě usmrceni. Jelikož tedy jejich nepřátelé jsou i našimi nepřáteli, měli bychom se mít na pozoru.

Neměli bychom také odpírat svým představeným v nezávažných věcech, aby láska žadatele nevyschla a jeho pomstychtivost nevzrostla; neboť velkodušnému duchu, jako je těžké prosit, tak je trpké být odmítnut. Naši důstojníci, odmítnuvše nosit dánský kříž ve svých praporech, si Jeho Veličenstvo svým odepřením nezávažné věci natolik znepřátelili, že po smrti našeho statečného podplukovníka Arthura Forbesse byl proti vůli důstojníků povýšen podplukovník Seaton, který, jednou dosazen, neodmítl Jeho Veličenstvu nic, co by mu rozkázalo.

Z moci Jeho Veličenstva byli proti vůli plukovníka kapitán Duncan Forbesse a kapitán John Forbesse pro údajnou nezpůsobilost zbaveni velení a jejich kompanie dány jiným, jimž Jeho Veličenstvo přálo. Ale čas, který všechno mění, jim posléze popřál a byli do svých kompanií znovu dosazeni.

Když máme dobré dny, přehlížíme je; když jsou pryč, klesáme pod tíhou zármutku nad jejich ztrátou; a nedostatek nás učí cenu věcí pravdivěji. Je to pravdivé rčení: požehnání se neukáží, dokud nezmizí. Naši důstojníci, kteří byli pod dánským králem bezdůvodně nespokojeni, majíce jak dobré kvartýry, tak peníze, by se poté v jiných službách byli spokojili s méně. Měli bychom tedy užívat přítomnosti, chránit to, co máme, a odejde-li to, truchlit tak málo, jak jen můžeme; přesto jsme povinni chovat drahou úctu k památce dobra, které jsme ztratili.

Dobré předsevzetí je zajisté nejpevnějším brněním, jaké může rozvážný muž nosit; dovede ho ochránit proti všem nevítaným úšklebkům, jimiž ho ubohý svět častuje. S ním můžeme být služebníky stejně jako pány a mít v ranách štěstěny tutéž vnitřní vyrovnanost, jakou jsme nosili v jejích nejsladších úsměvech. Bylo to Xantippino²¹ pozorování, že Sókratés se vždy vracel s touž tváří, s jakou odešel ven. Nepřál bych nikomu, aby byl tak bezduchý, že by nechal všechny křivdy tížit ochotná záda; neboť předsevzetí je vždy nutné, když štěstěna ubývá, aby nás zachránilo před nespokojeností, jež nás obyčejně sráží. Moudrý muž zmenšuje soužení statečností, kdežto blázen se pod ním sklání. Svět nemá nic tak slavného jako ctnost, která je jako Hannibalův přechod Alp²²: dílo strastiplné námahy a nekonečného nebezpečí, ale jednou vykonáno, vpustilo ho do zahrady světa, Itálie, a zanechalo mu trvalou slávu.

Můj náčelník a bratranec, baron z Foulisu, byl na svých cestách po Francii poněkud marnotratný ve výdajích a přivedl své jmění do těžkého stavu; na radu přátel, aby včas ošetřil rány svého domu a rodiny a předvídavě hledal nejlepší lék, jak sejmout břemeno ze svého statku, zastavil své důchody na deset let k zaplacení věřitelů a odešel za moře jako dobrovolník do Německa s Mackayovým regimentem, dobře doprovázen částí svých nejbližších přátel; a maje trpělivost vyčkat na své štěstí, dostal nejprve zaměstnání jako kapitán kompanie skotských vojáků, kterou sám naverboval, a poté byl povýšen na plukovníka jízdy i pěchoty z cizinců pod Nepřemožitelným králem švédským²³ hodné paměti.

Tolik o baronovi z Foulisu v mé první úvaze, abych povzbudil jiné kavalíry²⁴, narozené v menším blahobytu, aby následovali jeho ctnosti v trpělivosti, i když jejich povýšení nepřijde hned, milujíce ctnost pro její cíl.

Zde také vidíme na příkladu německého kapitána, o němž byla dříve řeč, že pýcha se v ušlechtilé povaze najde tak zřídka jako pokora v nehodné mysli; a zpupnost je plevel, který roste vždy na hnojišti, a žádná okolnost nemůže učinit projev pýchy chvályhodným. Neboť člověk, který uráží, má být svou vlastní pošetilostí poučen o cestě ke své povinnosti, jako byl onen německý kapitán, který ze své pýchy a zpupnosti chtěl po první křivdě přidat pohrdání, a byl poučen o pokoře do té míry, že za svůj život vděčil těm, které ze své pýchy urazil.

Poznámky