Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třicátá čtvrtá, vykonaná v Norimberku, a o tom, co se tam událo

Služba třicátá čtvrtá, vykonaná v Norimberku, a o tom, co se tam událo

Když Jeho Veličenstvo¹ obhlédlo město² i jeho polohu a shledalo své síly proti nepříteli slabými, rozhodlo se využít každé výhody při zakládání ležení³, aby zachovalo vojsko a zabezpečilo město; proto dalo vypracovat plán ležení tak, aby se táhlo v kruhu kolem celého města, s řekou⁴ protékající jeho středem. Ležení začínalo na východě, vně předměstí zvaného po německu Mark, a šlo k jihu až k místu zvanému Lichtenhof⁵, kde bylo stanoviště Jeho Veličenstva, a odtud k západu k novým opevněním města, překračujíc řeku. Toto ležení bylo dokončeno v deseti dnech a bylo v plné obranyschopnosti, se silnými šancemi⁶, reduty, příkopy a bateriemi, kolem dokola dobře opevněno palisádami vně příkopu a u všech výpadových bran dobře opatřeno závorami⁷ a trojhrany, pevně upevněnými a těsnými. Jeho Veličenstvo pak na severní straně města dalo vést retranchement⁸ rovněž kolem města, také dobře opevněný silnými šancemi a příkopy, od východu na západ, počínaje u tržiště Mark, kolem Judenbühlu⁹ až k St. Johannis¹⁰, kde se řeka uzavírala; nad řekou na výšině byla vybudována velká šance a další velká šance byla vybudována v rohu u Gostenhofu¹¹, s hlubokými vodními příkopy a s dalšími opevněními a půlměsíci¹² před ní; také před Steenehoole¹³ proti Schweinau¹⁴ byla další šance, pevná a silná; rovněž vzadu za vesnicí Steinbühl¹⁵, směrem k ležení, byla vybudována další silná šance; a rovněž k lesu na jihu, na silnici zvané Rothenbacher, byla vybudována mimořádně silná šance, obehnaná čtyřmi řadami křížových palisád ze silného dřeva, takže nebylo možno ji ztéci; totéž bylo vybudováno na silnici zvané Althoffer¹⁶. Když byla tato opevnění, šance a reduty dokončeny, bylo na ně dopraveno veliké množství děl velkých i malých; když byly baterie hotovy, dalo se v ležení kolem tohoto města, vně hradeb, napočítat přes tři sta děl na lafetách, velkých i malých.

Zatímco bylo naše ležení takto opevněno, císařské vojsko vedené vévodou frýdlantským Valdštejnem¹⁷ se spojilo se silami vévody bavorského¹⁸, dohromady čítajíce padesát tisíc mužů, a prvního července¹⁹ dobylo Schwabach²⁰; druhého dne poté táhli k vesnici zvané Stein naproti Norimberku, jež leží asi německou míli²¹ od města; tam začali stavět ležení, a to od Steinu směrem k městečku zvanému Zirndorf. Když bylo ležení dobře opevněno, vybudoval vévoda frýdlantský sedmého července své ležení také směrem k Zirndorfu na vrcholu kopce zvaného Altberg²², kde si vzal k užitku starý zpustlý a opuštěný hrad, poblíž něhož stál v lese lovecký dům, na vrcholu kopce naproti opevněnému městečku, kterýžto hrad se po německu nazýval Alte Veste²³. Tuto pevnůstku dal silně opalisádovat vně opevnění, s příkopy a palisádami vně příkopu; dal vybudovat další velké a silné šance a rozličné další silné šance na starém kopci; příkopy a prsní valy byly všechny zpevněny velkými silnými kmeny a uvnitř opevnění byly na bateriích umístěny sudy či bečky naplněné pískem a kamením k házení; a tímto silným a velikým ležením odřízl Valdštejn vojsku Jeho Veličenstva i městu Norimberku všechen proviant a zásoby, jež k nim mohly přijít po nápravě²⁴, domnívaje se, že tak vojsko Jeho Veličenstva zablokuje a donutí je k jinému rozhodnutí; a pak si myslel, že přinutí královské Veličenstvo k míru podle své vůle.

Když se tato dvě vojska takto utábořila a usadila proti sobě, začala všechna, jak se rozcházela do okolní krajiny, krást, loupit, plenit a pustošit celý kraj, aby opatřila proviant a jiné vybavení pro tato dvě veliká, nově založená města krátkého trvání; ačkoli je jisté, že mnozí z nich získali doživotní nájem svých nově vystavěných domů²⁵.

Když jsem takto vylíčil způsob utáboření obou vojsk, leželi jsme dlouhý čas klidně proti sobě, aniž jsme si navzájem působili nebo nabízeli příkoří, leda náhodou v krajině mezi potulnými oddíly. Nicméně ačkoli jsme se na sebe dívali, měli jsme své stráže dnem i nocí jeden druhému před nosem, aniž byla vypálena jediná pistole nebo byl vyhlášen jediný poplach po dva měsíce, jako by ve skutečnosti platilo příměří²⁶.

Během tohoto času, kdy jsme se takto jeden na druhého dívali, Španěl²⁷, shledav, že Jeho Veličenstvo je s hlavním vojskem daleko, se rozhodl využít příležitosti ve Falci a překročil znovu Moselu směrem k Alzey²⁸; Jeho Excelence říšský kancléř Oxenstierna²⁹, maje zprávy o jejich příchodu, převedl své jezdectvo přes Rýn, nechal Španěla přiblížit se k Mohuči a pak proti nim vytáhl; mezitím španělský generální komisař Lucas Cagro³⁰ vyrazil s dvanácti kompaniemi jízdy, dav ostatním rozkaz, aby ho následovali, s úmyslem nečekaně přepadnout kvartýr³¹ rýnského hraběte³²; ale počítal bez hostinského: lidé rýnského hraběte byli o jejich příchodu zavčas zpraveni a dostali včas na pomoc posilu, kterou jim poslala Jeho Excelence říšský kancléř, a nepřítel byl od nich tak uvítán, že byl uveden ve zmatek a pak tak tvrdě pronásledován, že mu bylo pobito sto dvacet mužů, mnozí zajati a sedm jejich standart ukořistěno jako trofeje vítězství rýnského hraběte nad nimi.

Z pomsty za to krátce nato hrabě z Rietbergu³³ se silným oddílem jízdy a pěchoty vpadl do té části Falce, jež se nazývá Hunsrück³⁴, mezi Moselou a Nahe, a přitáhl k Hochspeyeru, kde švédský plukovník zvaný Hornegt bez jakéhokoli odporu Hochspeyer vydal, přestože mu byla z Mohuče poslána pomoc, jež byla nablízku; načež byl plukovník poté přiveden jako vězeň do Mohuče, aby tam byl souzen za své špatné chování.

Španěl odvezl z Hochspeyeru děla, střelivo a zbraně se vším, co se dalo najít, spolu s velkou sumou peněz vymožených od měšťanů; měl také úmysly na Worms, ale marně, neboť byl silně obsazen švédskými silami, takže Španělé tentokrát, jako mnohokrát předtím, byli nuceni Falc opustit a stáhnout se opět do Nizozemí; a protože vojsko generálních stavů³⁵ přitáhlo a leželo před Maastrichtem, byli nuceni vytrhnout z Hochspeyeru s vojskem i s celým trenem³⁶ a děly. Švédové, dostavše zprávu o jejich odchodu a chtějíce je vyprovodit, říšský kancléř a falckrabě Kristián³⁷ vytrhli z Mohuče směrem k Alsheimu a příštího dne přišli do Beloheimu³⁸, dvě míle od místa, odkud Španěl vytrhl, a pronásledovali je tvrdě, dokud nespatřili španělské vojsko; Španěl, když to zpozoroval, poslal tren napřed a sešikoval se k bitvě na pláni u lesa, kde byli Švédy okamžitě uvedeni v nepořádek, takže byli nuceni se ztrátou tří kornet³⁹ a několika pěšáků ustoupit do lesa; a shledavše, že celé švédské vojsko postupuje za nimi, jednomyslně usoudili, že bude nejlepší zachránit se útěkem, a vzavše si noc na pomoc, táhli tak rychle, jak jen mohli. Přesto Švédové pokračovali v pochodu za nimi, až Španěl, přišed k průsmyku v horách, strhl za sebou mosty; nicméně Švédové mosty opravili a pronásledovali je tvrdě dál a u Lauterecken⁴⁰ je znovu spatřili, takže jim ve dne ani v noci nebylo dopřáno odpočinku; Španěl byl tak nucen část svého trenu na pochodu spálit a část ponechal Švédům, aby, čím lehčí budou, tím snáze unikli; nakonec byla část jich u Lauterecken dostižena jezdci rýnského hraběte, kde byli někteří pobiti a jejich tren vzat. Španěl takto ve velkém strachu a zmatený spěchem svého pochodu a Švédové unavení dlouhým pronásledováním se nakonec spokojili s tím, že Španělé s tak malou pověstí odtáhli z Falce, při svém posledním dobrou noc, ztrativše přes dva tisíce mužů a celý svůj tren.

V tomto čase také sedláci ve Švábsku⁴¹ začali být opět bouřliví a neklidní, takže se u Kemptenu⁴² shromáždili velmi silně, s pevným úmyslem vyhnat Švédy ze svých zemí. Ale toto pozdvižení trvalo jen krátce; neboť když švédské síly vytáhly z posádek, většinu jich pobily a zbytek zahnaly do lesů, aby si hledali potravu s vepři, přičemž vypálily množství jejich vesnic, aby jim daly na zimu práci a látku k přemýšlení, zda stavět nové domy, nebo bydlet v lesích; sedláci však, litujíce své vzpoury, obrátili zbraně proti svým vlastním pánům, kteří je pohnuli povstat proti Švédům, a pobivše řadu z nich, zmocnili se jejich domů a stali se opět dobrými Švédy, jsouce zbiti metlou nápravy na těle i na majetku.

V tomto čase vévoda Bernard Výmarský⁴³ se svými oddíly pobil přes pět set mužů z lidí Leopoldových⁴⁴ u Füssenu na Lechu, kde dal strhnout rozličné šance vybudované sedláky z kraje v čase jejich pozdvižení; a kůže mnohých z nich byly prostříleny mušketou a pistolí, dokud nebyli poučeni, aby byli střízlivější a klidnější, na vlastní útraty. Když bylo toto pozdvižení urovnáno, Leopoldovi sedláci z Tyrol znovu sebrali silnější vojsko, táhli znovu k Lechu na Füssen a Landsberg, oba silné přechody, a dostali je do rukou; ale nakonec všechno skončilo nicotně; neboť vévoda Bernard Výmarský na ně opět přitáhl se svým vojskem: nejprve dobyl Landsberg a pak šestnáctého července pobil dvě kompanie Leopoldových dragounů⁴⁵ a jednu jízdní kornetu u města zvaného Roßhaupten, kde jich málo nebo nikdo neunikl, a nakonec, táhna na Füssen a ztekv město, pobili přes tři sta mužů posádky a zajali jedenáct set s jejich důstojníky; a řada venkovských šlechticů, kteří byli papeženci⁴⁶ a hleděli se v té pevnosti zachránit, byla zklamána: byly jim odňaty prapory a přes tisíc jejich vojáků bylo nuceno vzít službu.

V tomto čase také malé městečko Friedberg⁴⁷ ve Švábsku blízko Augsburgu, když zrádně povolalo na pomoc nějaké nepřátelské Chorvaty⁴⁸, povraždilo všechny švédské strážné⁴⁹, kteří tam okolo leželi; načež švédské síly, aby se na nich pomstily, městečko přepadly, pobily všechno mužské pohlaví, které mohly najít, a vyvedše jejich ženy a děti z města do polí, zapálily město; takže po tomto městě nezůstala žádná památka, pro jejich věrolomnost k těm, které dostali, aby je chránili před příkořím jiných.

Doufám, že čtenář omluví tuto odbočku ve vyprávění, neboť po celý ten čas jsme leželi nečinně u Norimberka, jsouce občas bez zaměstnání ve svém řemesle, a já jsem pokládal za lepší sebrat v tomto čase něco z činů jiných, než být zcela nečinný. Proto žádám znovu o prominutí, abych ještě vypověděl něco z toho, co se v tomto čase událo v dolnosaském kraji⁵⁰, což jsem zapsal na papír tak, jak o tom bylo Jeho Veličenstvo zpravováno, když jsme tehdy byli u Norimberka bez válečného zaměstnání.

V tomto čase hrabě Pappenheim⁵¹, statečný a znamenitý muž, byť náš nepřítel, jehož udatnosti a odhodlanosti jsem si tak vážil, že mi dělá dobře připomenout si trochu jeho ctnostné skutky a úspěch, jejž měl v tomto čase ve válečných a vojenských podnicích v dolnosaském kraji. Nejprve tedy nejen znepokojil Hesy⁵² a Lüneburské⁵³, ale i v šarvátkách jim dal pocítit sílu udatnosti, jež ho provázela až do smrti; a jako pocítili jeho umění v polích v boji rozptýlenými oddíly v šarvátkách, tak byli také přivedeni k poznání jeho zkušenosti v obléhání měst, neboť jim před nosem, když jejich vojsko bylo blízko něho, dobyl Einbeck⁵⁴ a rozličná další místa, a pak, doplniv znovu své vojsko z Vestfálska, táhl na Stade⁵⁵ a vyprostil je před nosem generála Totta⁵⁶, jenž před ním a kolem něho ležel; a když se mu všechno stále dařilo, nejen vyprostil město tím, že přiměl Švédy je opustit, ale také jim pobil patnáct set mužů, kteří byli pouhými nováčky, čerstvě naverbovanými; a získal rozličné jejich prapory jako trofeje svého vítězství; mezi jinými získal tři prapory regimentu plukovníka Monra z Obsdale⁵⁷, které tehdy vedl kapitán Francis Sinclaire, jenž po krátké šarvátce s nepřítelem, když byl vystřílen jejich prach a byli obklíčeni jezdectvem, nevěda o žádné pomoci, vyjednal pardon⁵⁸ pro vojáky, a důstojníci byli zajati a dlouho drženi bez vysvobození v Mindenu⁵⁹, přes půl druhého roku; ale kapitán, vykoupiv se sám, byl propuštěn brzy po svém zajetí, kdežto dva poručíci Monrové a praporčík Monro zůstali ve vězení ještě osmnáct měsíců.

Pappenheim po vyproštění Stade, dostav zprávu, že vévoda František Karel Sasko-Lauenburský⁶⁰ přišel ke Švédům se dvěma silnými regimenty s úmyslem znovu Stade zablokovat a Švédové stále rostou na síle, takže se soudilo, že Pappenheim je sevřen jako v pasti či oku, a co bylo horší, že má ve městě nedostatek proviantu a město není dost silné, aby vydrželo, rozhodl se je opustit; vzal s sebou císařskou posádku, která v něm byla, a táhl znovu k řece Vezeře; a tak, když je opustil, Švédové, vzavše město pod svou ochranu, je znovu obsadili posádkou.

Krátce nato tento statečný muž, střetnuv se opět s nějakými hesenskými oddíly, je také těžce zbil ze všech stran. V tomto čase dostal velení nad švédským vojskem generálporučík Baudissin⁶¹, poté co je generál Tott opustil; ten hned nato pronásledoval Pappenheima k Vezeře; ale tento statečný muž Pappenheim, ne ze strachu před Baudissinovým příchodem, nýbrž jsa povolán infantkou⁶² na pomoc, překročil Vezeru, a přišed k řece Rýnu, pokračoval v pochodu k Maastrichtu, aby pomohl Španělovi v jeho tísni. Tento statečný velitel, jako byl plný činorodosti, tak byl stále zaměstnán, a mrzelo mě, že nebyl mého smýšlení a nesloužil dobré věci.

Když Pappenheim odešel k Maastrichtu, Lüneburský a generál Baudissin (pod nímž byl můj bratr plukovník Monro z Obsdale) se vrátili k Duderstadtu⁶³, který Pappenheim před svým odchodem silně obsadil, a přesto jej s malou námahou dobyli, protože vojáci, kteří v něm byli, v počtu patnácti set, se začali bouřit a vydávat se do švédských služeb; poté odveleli některé síly k blokádě Wolfenbüttelu⁶⁴, k čemuž byl osobně určen vévoda lüneburský; a generálmajor King⁶⁵ byl s některými silami nasazen na samostatném stanovišti; vévoda, uslyšev, že nepřítel silně táhne k vyproštění města, vytrhl a odtáhl pro vlastní bezpečnost, aniž generálmajora Kinga upozornil na nebezpečí, v němž ho zanechal, když se nepřítel tak silně blížil, až nakonec přišli tak blízko ke stanovišti generálmajora, jenž o nich neměl žádné zprávy⁶⁶, že ho silně obklíčili svým jezdectvem, takže generálmajor, nenalézaje žádný volný průchod, jsa napaden, se s hrstkou mužů udatně bránil, až nakonec, jsouce slabší, byli donuceni se vzdát, kde po rozličných čestně utržených ranách byl generálmajor zajat a dlouho držen v léčení, až se poté vykoupil, a když byl znovu na svobodě, naverboval další síly jízdy i pěchoty pro švédské služby, aby se lépe pomstil svým nepřátelům, a poté se šťastně a udatně choval, s obecným uznáním cizinců i svých krajanů; byl dobře hodnocen i svými nepřáteli, takže od té doby jeho ctnosti a ušlechtilé chování stále zvyšovaly jeho vážnost, což mu já ze své strany přeji, aby trvalo, když je nyní generálporučíkem.

Když jsem takto vypověděl o událostech, jež se v tomto čase odehrály v dolnosaském kraji, vracím se, abych ukázal ostatní naše zprávy z Norimberka, přišlé z trevírského biskupství⁶⁷ na Rýně; kde se také při rozličných příležitostech odehrály některé pozoruhodné příhody.

Tento biskup⁶⁸, uzavřev neutralitu s Jeho Veličenstvem francouzským⁶⁹, jakož i s Jeho Veličenstvem švédským, viděl však, že Španělé neodcházejí a že přední páni ze šlechty země nejsou ochotni neutralitu přijmout; nicméně biskup setrval na svém dřívějším rozhodnutí a pevnost obecně zvanou Hermannstein⁷⁰ dal Francouzům, takže ti, jsouce tak blízkými sousedy Španěla v Koblenci⁷¹, spolu vycházeli jako kočky a krysy; nakonec Francouzi vidouce, že španělská posádka den ode dne slábne, přišli Švédové z titulu svého spojenectví s Francouzi na vlastní pěst jako třetí strana, přitáhli před Koblenz a po krátkém obléhání přiměli Španěla město opustit, a dostavše od města sumu peněz, odtáhli a předali město Francouzům. Španěl po ztrátě Koblence, Montabauru, Engersu⁷² a jiných míst v okolí, náležejících k trevírskému biskupství, odtáhl svou cestou.

Polní maršál Gustav Horn⁷³, jsa v tomto čase poslán Jeho Veličenstvem z Norimberka k řece Rýnu, aby čelil počínajícím podnikům císařských v těch místech, přitáhl se svým vojskem k Trarbachu⁷⁴ na Mosele, jenž byl přechodem, u něhož Španěl obvykle překračoval řeku, aby přišel do Falce; po krátkém obléhání dostal město i hrad kapitulací⁷⁵ a pak se stáhl k Mohanu, aby sebral více sil, a odtud pokračoval v pochodu k Mannheimu s úmyslem spojit se s vévodou württemberským⁷⁶, aby čelil Ossovi⁷⁷ a císařským, kteří se v Alsasku znovu silně shromažďovali; dozvěděl se totiž, že Ossa se spojil se třemi regimenty katolické Ligy⁷⁸: jízdním regimentem hraběte z Bronckhorstu, dále regimentem svobodného pána z Rollingenu a pěším regimentem plukovníka Metternicha, které byly naverbovány k obraně Koblence, ale krátce nato, změnou poměrů v těch končinách, byly převedeny do Alsaska; a když se spojily s pětadvaceti kompaniemi jízdy a několika dalšími pěšími regimenty, překročily Rýn k Durlachu⁷⁹ a dále k Brettenu⁸⁰, kde donutily tamní švédskou posádku, dvě stě mužů, vzít u nich službu, a pak město vyplenily, spálily brány a zbořily část hradeb, jsouce ve württemberské zemi.

Hrabě Montecuccoli⁸¹ byl generálem nad těmito lidmi; když zpozoroval, že vévoda württemberský s nějakými nově naverbovanými silami přešel přes Kinbis⁸², stáhl se ke Knittlingenu⁸³, a ztekv město, dal tři sta lidí pobít mečem, všechno vyplenil a spálil celé město až na tři domy.

V tomto čase posádka z Heidelbergu⁸⁴ přitáhla k Wieslochu⁸⁵, v němž ležela jedna kompanie dragounů a jedna korneta jízdy z lidí markraběte z Durlachu⁸⁶, oblehla je a vhozením ohně do města zapálila tři domy; o čemž byl polní maršál Gustav Horn zpraven, i vytrhl se všemi svými silami a táhl tam; heidelberská posádka, dozvěděvši se o tomto postupu polního maršála, se okamžitě ve velkém spěchu stáhla na Heidelberg; a protože před svým odchodem z Heidelbergu žádala o posily Ossu a Montecuccoliho a jejich kaprál a šest jezdců, kteří jim jeli v patách, byli Švédy zajati, polní maršál z jejich dopisů zjistil, že šestého srpna si celé jejich jezdectvo určilo shromaždiště u Metternichu, odkud mělo táhnout na Wiesloch; načež Jeho Excelence přitáhla blízko k jejich shromaždišti a očekávala jejich příchod, jsouc od nich nečekána; mezitím byli císařští zpraveni, že heidelberští dobyli Wiesloch a byli znovu zablokováni nějakými švédskými silami, načež Ossa, Montecuccoli, plukovník Montelabano a Witzone s předními oddíly jízdy, tisíc jezdců, táhli na pomoc a byli nečekaně napadeni Švédy, přičemž dvě stě jich, mezi nimi plukovník Montelabano a jiní důstojníci, bylo pobito, mnozí zajati a ostatní všichni rozprášeni. Načež Ossa a Montecuccoli se zbytkem lidí, kteří leželi u Oberhausenu a Rheinhausenu⁸⁷, se ve vší rychlosti přepravili přes Rýn u Philippsburgu⁸⁸. Polní maršál je tvrdě pronásledoval, a shledav, že víc jich nedostane, vrátil se znovu přes Rýn, a získav štrasburský přechod Rheinbrücke⁸⁹, pokračoval v pochodu s jezdectvem dále do Alsaska; během toho času jeho pěší síly s Württemberskými oblehly přechod Stollhofen⁹⁰, a dostavše je kapitulací, přešly v síle pěti tisíc mužů u Štrasburku do Horního Alsaska, čehož se císařští velice lekli a bez odpočinku ve dne v noci táhli ve vší rychlosti ke Colmaru a Breisachu⁹¹ v Horním Alsasku, uchylujíce se do těch končin k ústupu; ale Švédové, pronásledujíce je v patách, dobyli rozličná místa a na pochodu udělali dobrou kořist, a nakonec, po dobytí Offenburgu⁹² kapitulací, táhli k Benfeldu⁹³, hlavní pevnosti biskupově, a oblehli jej.

V tomto čase také polní maršál Arnim⁹⁴, vedoucí saské vojsko, silně vpadl do Slezska, dobyl Glogov⁹⁵ a jiná místa v okolí, a všichni císařští táhli proti němu se silným a mocným vojskem. S Arnimem se okamžitě spojily jisté švédské a braniborské síly, jež napadly císařské u Steinau⁹⁶, porazily je v polích a pronásledovaly je až k Vratislavi; potom se císařští zakopali mezi Vratislaví a Odrou. Nicméně byli Švédy a Sasy znovu vyhnáni; ti je pronásledovali z místa na místo a získali převahu u Vratislavi, kde vzali císařským velkou kořist, a nespokojivše se s tím, pronásledovali je Švédové a Sasové přes řeku u Ohlau⁹⁷ a znovu napadli císařské nedaleko Wimslau⁹⁸, kde nad nimi znovu dobyli velkého vítězství; mnoho statečných mužů bylo zajato, mnozí také pobiti a ostatní rozprášeni; takže Švédové a Sasové byli pány největší části Slezska a přiměli město Vratislav, aby se za jistých podmínek připojilo ke spojenectví se Švédy a Sasy. Zatímco my u Norimberka jsme po šest týdnů nevedli žádné velké nepřátelství, nýbrž leželi bezpečně ve svých leženích jako v hrazených městech, leda když jsme byli vysláni jako doprovod pro naše jezdce, kteří jeli pro píci; a tehdy jsme někdy na sebe narazili, zápasíce vždy o prostor k pohybu, jehož nám nakonec císařští učinili velmi skoupě a málo, neboť jsme měli jen jednu čtvrtinu obvodu ležení volnou k dovážení píce, a to jen od jihozápadu.

Úvaha třicátá čtvrtá

Čteme u Diona⁹⁹, že když Caesar¹⁰⁰ vyhrál bitvu u Farsálu, mezi poctami, které mu senát nařídil prokázat, rozkázali připravit pro něj triumfální vůz, jenž byl postaven naproti Jupiterovi na Kapitolu, a že má stát na glóbu představujícím svět s nápisem semi-deus est¹⁰¹. Právě tak páni norimberští, z velké úcty, kterou chovali k Jeho Veličenstvu švédskému, při jeho prvním vstupu do jejich města po bitvě u Lipska¹⁰² darovali Jeho Veličenstvu dva glóby, zemský a nebeský¹⁰³, na znamení své lásky a poslušnosti k Jeho Veličenstvu, a Jeho Veličenstvo zase svým královským slovem slíbilo, že je s pomocí Boží bude bránit a chránit proti všem smrtelníkům; a jsouc jim takto zavázáno, když jejich nepřátelé hrozili jejich zkázou s mocným a silným vojskem, majíce v úmyslu přemoci je mečem nebo je nechat zahynout hladem, uzavřevše, jak se domnívali, všechny průchody, jimiž k nim mohla přijít pomoc, tím, že kolem nich rozložili podivuhodně silné ležení s úmyslem zablokovat je i vojsko Jeho Veličenstva uvnitř, které bylo tehdy uvnitř svých zákopů a hradeb dosti slabé.

Jeho Veličenstvo zase, jako moudrý generál, vážíc a uvažujíc, jak závažné jsou podniky jeho nepřátel, když usilují o přemožení Norimberka, a vědouc, že jakmile by jednou dostali Norimberk na svou stranu, ostatní velká města by následovala, se s ohledem na to rozhodlo, že nejbezpečnější cestou pro ně i pro město bude založit své ležení silně mezi městem a nepřítelem, jednak aby zabránilo jejich dorozumívání v případě jejich nestálosti, jednak k jejich obraně v případě jejich věrnosti. Neboť Jeho Veličenstvo dobře vědělo, že je stejně velká zásluha v udržení výdobytku jako v jeho získání; a proto tentokrát, jako dříve u Štětína, Werbenu¹⁰⁴ a u Würzburgu proti Tillymu¹⁰⁵, se rozhodlo vést obrannou válku rýčem a lopatou, umístit své vojsko za opevnění, majíc podporu takového zázemí, jakým byl Norimberk, aby mu pomáhal lidmi, potravinami a střelivem, dokud by nepřítele neunavilo, jak to učinilo dříve, nebo dokud by k němu nepřišly posily, aby bylo dostatečně silné¹⁰⁶ proti nim v polích; a když se takto šťastně rozhodlo a obě vojska se silně zakopala jedno proti druhému, obrátila na své činy a záměry oči všech mocnářů Evropy, aby viděli, jak se věc skončí a kdo z obou bude pokládán za moudřejšího. Ale uvidíte, že ten, který byl tehdy postrachem světa, podmanitel Švédska, pokořitel Polska a Dánska a naděje Británie, Holandska a Německa, byl až do své smrti schopen potlačovat pýchu a tyranii domu rakouského a jeho ministrů a služebníků, kteří všichni byli ve válce pouhými nováčky ve srovnání se Lvem Severu, nepřemožitelným Gustavem, jenž slávou a důstojností daleko předčil všechny své nepřátele, jak je zřejmé z jeho dřívější moudrosti při spravování vítězství a zde z jeho velké péče a pilnosti při ochraně přátel před zuřivostí jejich nepřátel, když cvičil své vojsko v sevřeném ležení, aby dobře zacházelo se zbraněmi podle jeho nové kázně, jsouc učeno držet tvář k nepříteli při ústupu jako při postupu a nikdy se k nepříteli neobracet zády, jak bývalo za starých časů.

Je také hodno obdivu, jakými velikými zásobami bylo toto město vybaveno, ač nebylo přímořské, co do potravin i střeliva; říkalo se, že měli oves, který byl rozdělován vojsku a který byl uchováván přes sto let; a toto město bylo od počátku vždy proslulé spíše svou moudrostí a prozíravostí v radě než svou silou ve zbrani, odkud pochází německé přísloví, že kdo by měl norimberský vtip, ulmské peníze, augsburskou nádheru a benátskou moc, mohl by na tomto světě mnoho dokázat¹⁰⁷.

Zde tedy u Norimberka jako v bezpečné zátoce Jeho Veličenstvo jako moudrý kapitán lodi, vida blížící se bouři, spustilo své nejlepší kotvy a přečkalo bouři, dokud nepřešla, a pak, shledavši, že mu vítr přeje, vyplulo hledat své nepřátele. Neboť Jeho Veličenstvo dobře vědělo, kdy je čas zasadit úder, jako znalo nejjistější způsob, jak úder odvrátit a odrazit; a vidíme zde, že rada Jeho Veličenstva byla pro dobro města stejně cenná jako jeho moc ve zbrani, takže i jeho nepřátelé jeho moudrost nejen chválili, ale často obdivovali; a když se nepřítel snažil vyhladovět nás, Jeho Veličenstvo dobře vědělo, že tak silné vojsko, jaké měli, ležící v ležení ve psích dnech¹⁰⁸, v čase tak velké nákazy, se záhy stane skoro tak slabým jako my. Jeho Veličenstvo, znajíc také zlo, které postihuje všechna vojska z nečinnosti, naléhalo, abychom stále zacházeli se zbraněmi a cvičili se v nich; neboť dobře vědělo, že lidská přirozenost je jako železo, jež rezaví, když se nepoužívá, a naopak vědělo, že dobře vycvičení vojáci, jaké mělo, budou toužit po boji, kdežto nováčci (jaké měli jeho nepřátelé) se budou bát hnout ze svých ležení; neboť často to není množství, které rozhoduje, nýbrž umění plodí vítězství.

Když jsem při líčení této služby promluvil o činech některých vzácných osob, hodlám zde něco poznamenat na paměť hodnot osob, které je vedly.

Nejprve tedy vidíme, že Španěl byl několikrát nucen s malou ctí ustoupit z Falce, a to proto, že se nikdy neobrátil tváří k nepříteli a nevyužil terénu, děl, píky ani muškety; což dokazuje, že jeho ústupy byly nečestné a jeho vůdci nebyli žádní vojáci. Neboť předpokládáme, že za čtyři dny ústupu si obránce mohl aspoň jednou zvolit terén, kde by při využití svých děl byli jeho nepřátelé rádi, kdyby nebyli postoupili tak daleko, a spíše by je byli nechali projít; ale nepřítel, jenž jednou dostal strach, nikdy nebojuje dobře, leda že ho krajnost učiní zoufalým, a pak není bezpečné mít s ním co dělat.

Rovněž zde vidíme, že jako nebyli všichni Španělé, kdo utíkali, tak nebyli všichni Švédové, kdo pronásledovali; takže shledáváme, že v každém národě jsou někteří dobří; ale je jisté, že v takových chvílích se hodnota a udatnost vůdce nejlépe pozná nejen v tom, že bojuje příkladně pro druhé, ale zvláště v tom, že druhé řídí.

Vidíme zde, že bouřlivé povstání sedláků ve Švábsku je brzy utišeno, když jim chybí hlava, která by je vedla; kde vidíme, že lehkomyslný dav se vždy kymácí jako keř; neboť ačkoli někdy blednou strachem, jsou tak nestoudní, že se nikdy nezardí nad svými chybami, ačkoli jsou za své poklesky často řádně potrestáni.

Zde také vidíme, že udatnost a rozvážnost vévody Bernarda si zaslouží velké chvály jakožto prozíravého velitele ve všech jeho podnicích, jenž vítězí více důvtipem a rozvahou než silou zbraní. Neboť ačkoli odhodlání nikdy neselhává, přece lstí přemáhá více než zabíjením; a jsa vítězem, projevoval milosrdnost, aby se mu jindy nepřátelé tím dříve vzdali, vidouce, že s těmi, které dříve pokořil, zacházel dobře; a tento kavalír¹⁰⁹, jsa ušlechtilý podle svého rodu, věděl, že síla vítězství spočívá v jeho dobrém užití, což ho vedlo vždy k tomu, aby dával lepší pardon; neboť jako byl urozený, tak, aby byl ještě urozenější, byl nadán rozumem; takže spojoval urozenost s ctností, což činilo jeho hodnotu velmi ceněnou, a ačkoli pocházel z urozených předků, přece ho jeho duch pozvedl nad jeho stav, jsa způsobilý velet vojskům, a jeho rod mu zjednával po Jeho Veličenstvu největší poslušnost v celém vojsku, jsa přitom odhodlaný, ušlechtilý a rozvážný.

V dřívějším vyprávění o činech onoho ušlechtilého a vzácného kavalíra, byť našeho nepřítele, Pappenheima, si jeho jméno zaslouží být zapsáno pro jeho udatnou odvahu, mimořádnou pilnost v jeho výpravách a šťastný úspěch, jenž při rozličných příležitostech provázel jeho udatné velení až do jeho smrti. Tento ušlechtilý kavalír byl tak velkodušný, že se mu nic nezdálo obtížné, nebál se ničeho, ani smrti samé, jakmile byl jednou rozhodnut, a jako byl udatný, tak byl nanejvýš pilný ve všech svých výpravách; neboť dokud žil, vojskům v jeho blízkosti nebylo nikdy dopřáno klidně spát, což vedlo Jeho Veličenstvo švédské k tomu, že si vážilo jeho samotného více než všech generálů, kteří sloužili císaři¹¹⁰, a přálo si jednoho dne se s ním střetnout, aby vyzkoušelo udatnost toho, jehož si tolik vážilo, byť to byl jeho nepřítel.

Tento udatný kapitán byl po bitvě u Lipska první, kdo se odvážil s jediným doprovodem projít vojsky Jeho Veličenstva do dolnosaského kraje, aby vdechl život své věci; a když se znovu octl mezi Jeho Veličenstvem švédským a domovem, touže získat vážnost, neztrácel čas, nýbrž naopak vynaložil všechnu pilnost, dokud nesebral z posádek vojsko starých vojáků, a pak začal využívat výhod nad svými nepřáteli, přepadaje je nečekaně jako udatný kapitán a náčelník; nedopustil, aby tráva rostla tam, kudy jeho vojsko šlapalo, nýbrž táhl z místa na místo, stále přidávaje a rozmnožuje svou vážnost, ale ubíraje a odčítaje z pověsti jiných generálů, až dosáhl jména a slávy nejudatnějšího a nejbdělejšího generála, jenž sloužil císaři, jsa ve skutečnosti ve svém velení někdy prudší, než se na generála sluší, a neboje se ničeho než nevole svého pána, jemuž sloužil udatně a věrně. Tento druh smělosti, ačkoli snad na čas prospívá, přece někdy u jiných může zmařit všechno štěstí, jehož dříve dosáhli. Neboť nic není u velitele méně přípustné než smělost bez rozumu, ačkoli někdy se věci náhodou daří dobře, jsouce dosažitelné pro takové odvážlivce, jako byli švédský král a Pappenheim, oba vpravdě stateční. Nicméně z této odvážnosti se nemá činit zvyk, neboť často je ve vojsku příklad stejně škodlivý jako sám čin.

Tento Pappenheim byl ve svých podnicích, pokud jsem mohl zjistit, ve svém chování jako vůdce bez viny, s výjimkou Maastrichtu¹¹¹, kde byl viněn z přílišné útočnosti za nepříznivých podmínek, když ztratil více mužů, než se ten pokus zdál hoden.

Jako tento udatný kavalír usiloval prokázat znamenité služby císaři, tak polní maršál Gustav Horn, jsa udatný kavalír, bez žluči i hořkosti (jak se říká), byl naopak moudrý, udatný, střízlivý, skromný, bdělý a pilný, usiluje ve všech svých činech líbit se Bohu a svému pánu, králi švédskému.

A jako byl Pappenheim pokládán za smělého a prudkého ve svých rozhodnutích, tak byl druhý, Gustav Horn, zdrženlivý v radě, ale velmi odhodlaný a statečný v provedení; vlastnosti nanejvýš chvályhodné u velitele podřízeného velení jiného, jako byl on podřízen Jeho Veličenstvu švédskému, jenž nikdy nemohl sám od sebe podniknout víc, než mu dovolovaly písemně dané instrukce; takže se nepouštěl do ničeho ukvapeně, nebál se žádného nebezpečí, jakmile jednou do věci vstoupil, a byl ve svém velení tak mírný, že si láskou zavázal k poslušnosti kavalíry, kteří ho následovali, více než by jiný dokázal přísností; což je nejlepší prostředek k vítězství a nejbezpečnější cesta k udržení pověsti a vážnosti. Takto milován všemi lidmi, byl velmi moudrý a mlčenlivý, zachovávaje slušnou míru ve svých činech i gestech, jsa podle mého soudu schopen ovládat sebe sama, jako ovládal jiné.

Zde máme také příležitost pochválit moudré a udatné velení polního maršála Arnima ve Slezsku, kde dobyl velkého vítězství nad svými nepřáteli, jsa nadán zvláštním darem, jenž sluší velkému veliteli: dávat každému muži pod svým velením náležité prostředky, které mu jeho představený přiznal; vzácná vlastnost u velkého velitele, jež je jedním ze zvláštních bodů, jimiž lze zavázat lásku důstojníků a vojáků k jejich představeným, takže neodmítají nic, k čemu jsou proti svým nepřátelům rozkazem posláni; v největší krajnosti se vojáci nemohou bát žádného nebezpečí, jsou-li od svých představených dobře placeni.

Tato ctnost iustitia distributiva¹¹² zahrnuje pod sebou mnoho jiných ctností náležejících velkému veliteli, jak dosvědčují jeho činy ve Slezsku, kde dobyl několika vítězství nad císařskými.

Pokud jde o neřesti mužů tohoto stavu, kteří se hlásí k řemeslu zbraní a jsou mými představenými, povinnost mi nedovoluje mluvit o nich jinak než uctivě; a proto jaké mají chyby (neboť nikdo nežije bez nějakých), ať jsou lépe rozhlášeny jiným jazykem než mým: Nam quod tibi fieri non vis, alteri ne feceris¹¹³.

Poznámky