Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třicátá pátá: o příhodách, jež se udály u Norimberka, než přišly posily

Služba třicátá pátá: o příhodách, jež se udály u Norimberka, než přišly posily

Když jsme dlouho leželi klidně jako ve spánku, beze strachu z nepřátel, jsouce v pevném ležení¹, nakonec se Jeho Veličenstvo² začalo hýbat první a dalo oddílům, aby se ukazovaly před Valdštejnovým³ ležením, jako by šly dráždit medvěda, či spíše aby vyprovokovaly nepřítele, aby zkusil svou udatnost; ale císařští neměli velkou chuť bojovat a pokoušeli se jen v noci přecházet přes Pegnitz⁴ a strojit nám poplachy, s malým výsledkem, neboť byli brzy odraženi, nalézajíce nás vždy připravené na stráži a očekávající jejich noční příchod; naše vnější stráže byly míli⁵ od nás, až u Fürthu⁶ na břehu řeky, a měli jsme také ztracené hlídky⁷ pěšky vně ležení, své hlídky na valech u baterií, u praporů⁸ a u strážnic⁹, takže nás bylo těžko překvapit. Ale největší škodu nám působili svými Chorvaty¹⁰, když naši sluhové a koně vyjížděli na píci, neboť já jsem za jediný den ztratil tři ze svých sluhů a pět svých nejlepších koní; ale nakonec byla naše píce tak vzácná, že mnozí se svých koní vzdali pro nedostatek krmení. Nicméně dvakrát týdně byly vysílány silné oddíly jízdy se silnými doprovody mušketýrů, aby přivezly píci, kde bylo mým osudem být často odvelen s pěchotou; měli jsme malé šarvátky bez velké škody, jsouce vždy v naději na pomoc v nouzi; nicméně ať jsme vyšli kteroukoli silnicí, jejich posádky byly vždy připraveny uchvátit někoho z nás na křídlech a pak odjely do svých pevností; někdy přijížděly z Forchheimu¹¹, někdy z Buchu a někdy z Rothenbachu, takže vždycky na nás ze strany chňapla některá ďábelská posádka, ačkoli se neodvažovaly přiblížit se k našim hlavním tělesům; nepřítel ani nemohl vědět, kterou stranou vyrazíme, a kdyby to věděl, jistě byla strana, kterou jsme vyšli, obsazena zálohami našich lidí, aby na ně čekaly, kdyby chtěli vpadnout mezi nás.

Dvacátého osmého července¹² Jeho Veličenstvo vyslalo plukovníka Taupadela¹³ s několika oddíly jízdy a několika dragouny¹⁴ k Freystadtu¹⁵ v Horní Falci, jenž leží jen dvě míle od Neumarktu¹⁶, kde mělo císařské vojsko svůj sklad¹⁷ proviantu a střeliva; ten byl obsazen pěti sty vojáky. Taupadel, přišed před něj třicátého července ještě před rozedněním, rozdělil okamžitě své lidi na dva díly; jednu polovinu postavil k horní bráně a druhou polovinu k druhé bráně; horní brána byla vyražena petardou¹⁸, Švédové vnikli dovnitř a dali palbu; a při svém vstupu zabili podplukovníka Revenhellera, jednoho ze svých, domnívajíce se, že je nepřítel; byv střelen do ramene, zemřel krátce nato v Norimberku. Téměř celá císařská posádka byla pobita; proviantní vozy byly vypleněny a město spáleno, a do Norimberka přivedli čtyři sta volů, velkých a tučných.

Jeho Veličenstvo hned poté, co plukovník Taupadel odtáhl, vyrazilo za ním s oddílem tisíce mušketýrů a asi osmi set jezdců směrem k Burgthannu¹⁹ po vesnicích, domnívajíc se, že dostane-li nepřítel zprávu o Taupadelově pochodu, vydá se za ním; a proto, aby zajistilo jeho ústup, táhlo Jeho Veličenstvo k Postbauer²⁰. V téže době generálmajor Sparr²¹ s osmi sty jezdci, dvaceti kornetami²² Chorvatů a pěti sty mušketýry pod velením podplukovníka Gordona²³ a majora Leslieho²⁴ – kterýžto nepřátelský oddíl měl v úmyslu dobýt Lauf²⁵, aby nám zabránil v dovážení píce, když jsme neměli k výjezdu otevřené dveře než jen tyto – se s Jeho Veličenstvem setkal v polích; Jeho Veličenstvo je nanejvýš hrdinsky napadlo a při prvním útoku mnoho jich pobilo. Generálmajor Sparr se držel u jezdců Colloredových²⁶ a pěchotě veleli Gordon a Leslie, dva skotští kavalíři²⁷, kteří tehdy sloužíce císaři si po nějaký čas vedli udatně, jak jsem slyšel Jeho Veličenstvo švédské vydat svědectví o jejich udatnosti a tvrdit, že kdyby si císařovi jezdci vedli jako pěchota, Jeho Veličenstvo by se nebylo vrátilo vítězné; neboť když Sparr zamýšlel prorazit jezdectvem Jeho Veličenstva, Chorvati utekli, zbytek císařských jezdců byl přemožen a pak byla většina jejich pěchoty pobita. Generálmajor Sparr byl zajat spolu s Gordonem a Lesliem a všichni tři byli přivedeni do Norimberka se třemi kornetami.

Při dobývání tohoto vítězství byl zabit plukovník Ree²⁸; Jeho Veličenstvo bylo po jeho smrti nuceno sesednout s koně a velet mušketýrům, když se na obou stranách dobrou hodinu šarvátkovalo, za což Jeho Veličenstvo vzdalo chválu skotským kavalírům, kteří veleli císařským, a slíbilo jim, ještě než byli zajati, že je do tří dnů propustí bez výkupného. Nicméně byli u nás, svých krajanů, drženi pět týdnů, kde jsme se veselili jako přátelé. Zde v tomto střetu byl také zabit komorní junker²⁹ Jeho Veličenstva jménem Boyen a jiný komorník jménem Cratzistene, jenž byl v službách Jeho Veličenstva.

Kolem devátého srpna císařští pochytali velký počet našich koní na píci a číhali na nás tak dobře, že již nebylo naděje dovézt do ležení píci; takže mnozí z našich jezdců byli pro nedostatek koní odkázáni na své nohy, dokud k nám nepřišly posily³⁰.

Úvaha třicátá pátá

Zde máme dvě mocná vojska, čekající, aby jedno nad druhým získalo výhodu, rozhodnutá pro získání vážnosti snést všechnu námahu a bídu, a pohrdala všemi riziky a nebezpečími, aby si získala slávu, jsouce vyzbrojena odvahou a vojenskou ctností, pohrdajíce kořistí a bohatstvím, opírajíce se o svou ctnost, mají zalíbení ve válce, jsouce kázní naučena z celého srdce přijmout chudobu za svou paní; a zde unavený voják je spokojen, když si za lože k ležení udělá zem, jakož i tím, že prvním soustem, jež se mu dostane do ruky, ukojí svou chuť, a místo aby prospal celou noc, spokojí se zdřímnutím, když nic se nezdá nemožné nebo nedobytné jeho odvážné a odhodlané mysli, honose se více svou spokojenou chudobou, než se jiní honosí svým největším bohatstvím; neboť soudí, že nemá co do činění se zlatem, jsa schopen ovládat své vlastní touhy; jako nejstatečnější vůdci a nejudatnější kapitáni vojsk si vždy více vážili cti a slávy než šalebného bohatství nebo kořisti svých nepřátel; vyhrazujíce slávu a čest sobě, ponechávali kořist prostému vojákovi, honíce se za nesmrtelným jménem, jež by po smrti zanechali, spíše než aby byli pokládáni za bohaté kořistí jiných a oloupili sebe o dobré jméno a svou duši a svědomí o věčný klid.

Vidíme tedy, že je mnohem lepší zápasit s čestnými muži o ctnost a dobré jméno než s lakomcem nebo skrblíkem, jenž přišel k majetku kořistí svých nepřátel nebo snad kořistí svých přátel, nebo, což je nejhorší ze všeho, zadržováním prostředků těm, kteří si je udatně vysloužili se ztrátou své krve. Takové zisky, nezákonně nabyté některými důstojníky, si zaslouží spíše soucit než závist; a já jsem toho mínění, že dobře zaopatřil svou ženu, děti a přátele ten, kdo po sobě pro sebe i pro ně zanechá po smrti nesmrtelné jméno, spíše než aby je zanechal bohaté ve jménu ďáblově nezákonným ziskem.

Jeho Veličenstvo švédské, majíc zde jen slabé vojsko (ačkoli zkušené ve vojenské ctnosti), se rozhodlo unavit nepřítele, jenž měl silné a mocné vojsko, které muselo být vydržováno všelikými zásobami, jež bylo nutno dovážet zdaleka, z Bavorska, po nápravě neboli na vozech, což byla práce nekonečně namáhavá a úmorná, dopravovat denně vydržování pro padesát tisíc mužů a obilí pro koně z takové dálky; a protože si zřídili sklad v Horní Falci, Jeho Veličenstvo, aby je tím dříve unavilo, velmi moudře, jak vidíme, naplánovalo jeho zkázu, kterou měl provést plukovník Taupadel, známý jako kavalír velké hodnoty, jenž dříve prokázal Jeho Veličenstvu rozličné znamenité dobré služby, jako i tentokrát, což vedlo Jeho Veličenstvo k tomu, že tím více dbalo o jeho bezpečný ústup a přišlo samo s oddílem mezi nepřítele a něho, aby mu bylo záštitou; což nebyla malá čest. Při prvním střetu byl zabit plukovník Ree a pak jeden malý kapitán z regimentu Leeffe³¹, odhodiv svůj kabátec, udatně velel, zastupuje místo plukovníka, dokud si Jeho Veličenstvo nevšimlo jeho ušlechtilého chování a pak nesesedlo s koně a nepřevzalo velení samo. Nicméně po návratu Jeho Veličenstva do kvartýrů³² dalo tomu kapitánovi svůj vlastní portrét se zlatým řetězem a povýšilo ho na místo podplukovníka za odměnu za jeho ctnostné chování před očima jeho pána.

Když byl plukovník Ree zabit, já, jsa tehdy nejstarším podplukovníkem v pěším vojsku Jeho Veličenstva, sloužil jsem předtím již tři roky jako podplukovník a žádal jsem Jeho Veličenstvo jako o svůj nárok, podle tehdy užívaného zvyku, abych byl učiněn plukovníkem Reeova regimentu, což Jeho Veličenstvo otevřeně uznalo za můj nárok; nicméně z jiných důvodů, které mi Jeho Veličenstvo vyložilo, jsem se spokojil s tím, že ustoupím vůli Jeho Veličenstva; načež mě Jeho Veličenstvo naléhavě vybízelo, abych byl plukovníkem regimentu, jemuž jsem tak dlouho velel v nepřítomnosti lorda Reaye³³, když Jeho Lordstvo Jeho Veličenstvu oznámilo, že se ke svému velení nevrátí; jakož mi i poslalo své zmocnění pod vlastní rukou, abych vyjednal s Jeho Veličenstvem, aby regiment, jsa slabý, byl doplněn pro mne; ale já, touže velet cizincům, když onen druhý regiment byl silný a náš velmi slabý, jsem měl v úmyslu spojit oba v jeden, protože Jeho Veličenstvo mi v tom čase nechtělo dovolit doplnit regiment ze Skotska; ale když mi dalo patent jako plukovníkovi, přidělilo mi Jeho Veličenstvo mustrovní místo³⁴ ve Švábsku, odkud jsem měl dostávat peníze na posílení svého regimentu (jenž měl tehdy jen sedm kompanií³⁵) na dvanáct; a před příštím létem jsem je doplnil na deset kompanií; Jeho Veličenstvo mě osmnáctého srpna 1632 postavilo jako plukovníka nad regiment, v kterémžto čase byl major John Sinclaire ustanoven mým podplukovníkem a kapitán William Stewart byl učiněn majorem.

Poznámky