Knihovna · Třicetiletá válka · Obležení, dobytí a zkáza Magdeburku

I. Město mezi císařem a Hansou

Když z nevyzpytatelné rady a dopuštění Božího povstaly již hezkou řadu let ve Svaté říši římské mnohé vnitřní, těžké a krvavé války, do nichž vstoupili i cizí potentáti, a mnoho vesnic, městeček, měst a zemí bylo jimi přenáramně bědně zkaženo a zpustošeno, jak je netoliko celému světu známo, nýbrž jak to i v tuto hodinu — Bůh se smiluj! — každému vyvstává před očima:

tedy proto, a protože byl z Božího nadělení uzavřen také mír s králem dánským,¹² vedli evangeličtí a protestující stavové říše u císařského dvora pro ty neustále trvající válečné útisky, ubytování vojsk, průtahy, kontribuce a jiná soužení, zvláště pak pro císařský edikt vydaný léta Kristova 1629 o navrácení duchovních statků, katolíkům podle pasovské smlouvy odňatých³, mnohé stížnosti, protestace a žaloby, takže i osoby dílem vysokého, dílem nízkého stavu — obávajíce se všeobecné reformace a znovuzavedení římskokatolického náboženství — pokládaly za nejlepší a nejradnější vyvázat se zatím z vykonávání řečeného ediktu a z ostatních válečných útrap násilím a odpírat císařské a ligistické soldatesce se zbraní v ruce. Protože však římský císař pro tak mnohé stížnosti a z jiných příčin svolal v měsíci únoru roku 1630 kurfiřtský sjezd do Řezna k 5. červnu⁴, byla naděje sužovaných stavů, že se všem nesnázím dostane nápravy, upřena k němu a do té doby odložena.

Mezitím a za trvání oněch válečných zmatků v říši německé povstaly roku 1629 netoliko mezi Albrechtem, vévodou frýdlantským⁵, tehdejším císařským válečným generálem, a daleko slavným hanzovním městem Magdeburkem těžké rozepře a nepřátelství — tak že bylo město tvrdě blokováno, obklíčeno šestnácti silnými šancemi a prolito mnoho krve —, nýbrž přihodily se nadto i mezi měšťany a obyvateli města samého všelijaké neshody a nedorozumění; zvláště pak tím, že jedna strana nechtěla naprosto trpět vojska římského císaře a katolické Ligy ani jejich úředníky, pro válečná příkoří a pro obávanou reformaci v náboženství, ani jim důvěřovat či vycházet vstříc a pomáhat, nýbrž chtěla je spíše vyhnat, té tíže se rázem zbavit, vojsko z arcibiskupství vybít, nebo se k tomu konci spojit s jinými evangelickými potentáty a stavy a provést věc společnými silami.⁶

Druhá strana však⁷ nemohla radit, aby se město, jakožto nepatrný a bezmocný stav říšský, stavělo na odpor mocnému vojsku, nýbrž chtěla následovat příkladu a neutrality ostatních sousedních kurfiřtů a měst, a aby se udržel dobrý poměr s císařskou soldateskou, svolovala k tomu, aby císařští důstojníci ve městě verbovali, vcházeli a vycházeli a nakupovali všelijaké potřeby, rovněž aby se jim před Havelberk vydávaly a dovážely potraviny, ledek a prach, aby se jim v městské slévárně lila děla, a co podobné podpory ještě bylo — nemluvě již o sumě 133 000 tolarů, kterou měšťanstvo za zbořená předměstí a za koupi dalšího práva opevňovacího císařskému vojsku jaksi na podporu zaplatilo a odvedlo.⁸ A tito lidé upadli u oněch druhých ve velikou nenávist a podezření, jako by napomáhali papežství a chtěli odpadnout od evangelického náboženství.⁹

Pro taková a jiná podobná nedorozumění nemohla se rada vyhnout tomu, aby připustila a svolila, že měšťané z každé čtvrti města vyslali jednu osobu, celkem tedy osmnáct osob — jimž se říkalo plnomocníci¹⁰ —, které byly přiděleny radě, aby o všech věcech města zároveň s ní věděly, přednášely radě stížnosti měšťanstva, a tak byly jménem celé obce vedle rady zplnomocněny a plnou moc měly, takže rada, výbor a stovka nesměly bez jejich vědomí a souhlasu nic usnést ani provést.

Ačkoli pak — poté, co z milostivého nadělení Nejvyššího a přičiněním ctihodných hanzovních měst¹¹ nechal řečený císařský válečný generál blokádu opět padnout, otevřel průchody a cesty a dal kolem dokola nasypané šance a reduty zbořit a srovnat — byl úřad a poslání těchto plnomocníků míněno jen na tu dobu, dokud by ona blokáda a válečné břímě trvaly: přece se potom rada neodvážila je před obecným lidem zrušit a sesadit, nýbrž konali své schůzky dále ve vinárně U zlaté koruny i v jiných domech, přibrali si k poradě jednoho doktora práv z Nového trhu¹² spolu se čtvrtními staršími a s dalšími měšťany, a konečně, asi v listopadu, napsali hanzovnímu direktoriu list tohoto obsahu: „Ctihodným městům bude ještě v dobré paměti, kterak bylo město Magdeburk od vytrpěné blokády tíženo a sužováno netoliko těžkým válečným břemenem, nýbrž i vnitřními rozepřemi — jakož o tom rada magdeburská sama tehdy ctihodným městům psala a je žádala a prosila, aby obojí té tísni odpomohla —; avšak ač se prvnímu bodu, blokády se týkajícímu, z nadělení Božího nápravy dostalo, byl přece druhý, stran vnitřních rozepří, odložen na jinou dobu. Poněvadž se však tyto rozepře nechtějí utišit, nýbrž vznikají víc a více, žádají řečení plnomocníci náležitě ctihodná města, aby městu Magdeburku podle hanzovního svazku v takovém případě přispěla, znovu se sem odebrala a svou dobrou radu nabídla atd.“

Načež vyslanci hanzovních měst v květnu¹³ následujícího roku 1630 na rozkaz svých představených do Magdeburku opět dorazili a ubytovali se v hostinci U zlatého ramene. Těm pak od řečených plnomocníků, jakož i od části rady samé a od jiných měšťanů, byly netoliko dostatečně odhaleny výše dotčené neshody, nýbrž podána zároveň i tato zpráva o magdeburském městském zřízení. Že totiž kolem roku Kristova 1330 a v té době bylo v tomto městě veliké neštěstí a rozkol mezi radou a měšťanskou obcí, načež konečně v řečeném roce 1330 staré zřízení — jež tehdy sestávalo z přísežných, radních a pěti cechmistrů — změnili a místo něho dosadili a ustanovili do rady jiné a četnější osoby, totiž z těchto následujících živností a řemesel: kupci se suknem, kramáři, kožešníci, pekaři a sládci, kupci s plátnem, koželuzi a ševci, řezníci od starých masných krámů, řezníci od nových masných krámů, soukeníci, kováři, zlatníci, malíři, skláři a sedláři, krejčí, hrubí kováři a pásníci. Protože však tím bylo městské zřízení — byla tři, každé o 24 osobách, a střídala se rok co rok — netoliko velmi těžkopádné, nýbrž byla tím zcela odňata a odříznuta i svobodná volba nejschopnějších a nejmoudřejších osob z celého měšťanstva (muselo se totiž zůstat u řečených cechovních příslušníků a z nich volit), a protože nadto každý cech měl pro sebe zvláštní ustanovení a volební řády, často proti vůli rady a k největší škodě obce: proto, aby se takovým a jiným výše dotčeným stížnostem odpomohlo, aby bylo měšťanstvo uchlácholeno a nevznikl větší rozkol, dali páni vyslanci hanzovních měst, s přispěním a svolením ctihodné rady, povolat celé měšťanstvo na radnici a shromáždit je, aby vyrozuměli, v čem vlastně jejich úmysl a mínění záleží. Tu se pak shledalo, že největší zástup, a jak cechovní příslušníci sami, tak i jiní měšťané, kteří cechovního práva neměli, směřují k tomu, aby byla zvolena nová a užší rada a osoby do ní nebyly brány zrovna z cechů, nýbrž jak by se ve městě našly nejbystřejší a nejzdatnější.

Zdali při tom u některých lidí hrály roli i vášně, že totiž někomu ze staré rady nepřáli a jinak ho z radního stavu dostat nemohli, ponechávám stranou; nicméně bylo i mnoho těch, kdo v tom hledali toliko dobro obce a mínili pouze odstranit cechy a tu velikou těžkopádnost, jež z nich v radě plynula. Tak se také nakonec — byť po těžkém a zdlouhavém úsilí pánů vyslanců — se souhlasem¹⁴ a vůlí tehdy vládnoucí rady i celého měšťanstva věc zprostředkovala, schválila a srovnala tím způsobem, jak to obšírněji praví sepsané o tom recesy. Tím tedy stará rada a páni vyslanci přenechali zřízení — jež ve staré formě stálo rovných 300 let — radě nové. Dále byl pro nejdůležitější věci města zřízen výbor padesáti mužů, rozdělený na dvě třídy, jež měly spolu s radou tvořit tři hlasy; a vše bylo pány vyslanci uvedeno v pořádek a dobrý řád, s příslibem a slibem, že kdyby město potkalo něco nepříznivého, a zvláště kdyby císařští žádali pro svou bohoslužbu dóm a ostatní kostely kapitulní a kláštery, jež leží na Novém trhu a nikoli pod jurisdikcí rady¹⁵ — čehož se tehdy obávali —, že tedy ctihodná města na žádost Magdeburčanů za město vystoupí a pošlou k samému římskému císaři, nejponíženěji přednesou práva, smlouvy a výsady, jež město má, a ujmou se té věci zároveň i pro její další důsledky.

Nato páni vyslanci opět odjeli ke svým a obec byla v té naději, že nyní bude při nové radě brzy lépe a že bude zproštěna a osvobozena od kontribucí a jiných tíží, pro něž dosud zčásti vznikaly velké rozepře; nová rada si také pilně dala záležet na tom, aby odstranila všechny zbytečné výdaje a útraty, k nimž dříve v obci a v úřadech docházelo, a přitáhla do města více výživy a výdělku.

Avšak při tehdejším stavu a příležitosti času nedaly se stížnosti města tak brzy napravit ani zhojit, především pro obecné válečné dění a pro císařskou soldatesku, jež v zemi dále zůstávala a držela v ní své posádky. Neboť 1) nedlouho po zrušené blokádě zakázal vévoda frýdlantský — stejným způsobem, jako se to stalo i v předchozích letech — lidem ze zemí vozit obilí do města a prodávat je tam, dokud by neodvedli zadrženou kontribuci a osivo, jež jim bylo z úřadů poskytnuto; dal cesty znovu obsadit několika Chorvaty¹⁶, a tak volný dovoz obilí městu odňal a odřízl — kromě toho, co snad lidem dovolil vnést dovnitř na zádech k zaplacení peněžní kontribuce. 2) Protože nadto chtěli někteří císařští důstojníci skoupit velké množství obilí v knížectví anhaltském a dodat je do přímořských měst, drželo se i tam obilí v drahotě, a na vozy, jež chtěly obilí do města přivézt, bylo v Calbe a jinde uvaleno clo jednoho až dvou tolarů. Proto si 3) část Magdeburčanů, zvláště ti, jimž při blokádě obilí na poli spálili nebo kteří se jinak drahoty obávali, musila u řečeného císařského generála, tehdy v Halberstadtu, vymoci volný průvod na jisté množství obilí a za takový průvodní lístek vydat i dvacet až třicet tolarů. A ačkoli se 4) obchod oněch vysokých důstojníků s obilím rozbil a na naléhání rady magdeburské byl asi v lednu roku 1630 dovoz obilí z onoho anhaltského knížectví volně otevřen, přece byli od potulných Chorvatů a vojáků cestující a zvláště rolníci na poli hned o jídlo, hned o osivo zčásti olupováni a někteří při tom i zastřeleni; a nemenší měrou se tito Chorvaté o žních opovážili zahánět z pole dělníky, obilí v mandelích rozsekávat a rozmetávat. A ačkoli se vysocí důstojníci na stížnosti města nabízeli, že tomu učiní přítrž, zůstalo přece jinak při starém, pokud šlo o uzavření volného dovozu obilí z arcibiskupství a zvláště o naprosté zadržování obilních pachtů, desátků a úroků; a co podobných příkoří proti světskému míru mezi městem a císařskou soldateskou ještě došlo, lze seznat z omluvného listu, který rada 10. listopadu roku 1630 pro přijetí pana správce nejponíženěji odeslala římskému císaři. 5) Přihodilo se, že v měsíci dubnu řečeného roku 1630 přibyli do arcibiskupství dva císařští komisaři, totiž pan Johann Reinhard z Metternichu, dómský probošt arcibiskupství mohučského, též správce a kapitulár biskupství halberstadtského, a pan Hans Ulrich Hemmerl, říšský dvorní rada císařova. Ti přijali hold jménem císařova syna, arcivévody Leopolda Viléma¹⁷, a po tom výkonu byla rada magdeburská rovněž povolána k nim, jakožto k císařským komisařům, ven na Wolmirstedt. Když se tedy oba radní deputovaní dostavili, bylo jim předneseno — byť bez rozkazu císařova, jak komisaři sami přiznali —, aby totiž radě nebylo proti mysli, nýbrž aby spíše propůjčila proti obecné chátře svou pomocnou ruku a ochranu, až nově zvolení katoličtí kanovníci obsadí a zaberou své domy na Novém trhu i to, co k nim patří; že pak se strany kanovníků nebude třeba pochybovat o dobrém sousedství a shodě atd.

Nato však — poté, co to deputovaní rady na příslušném místě přednesli — byli císařští páni komisaři následujícího dne skrze deputované rady takto zpraveni: že rada na to takto přistoupit nemůže, nýbrž že se, protože jde o věc vysoké důležitosti a dosahu, musí dříve poradit se svými spojenci, hanzovními městy, jelikož jsou tu rozličné smlouvy mezi arcibiskupy, dómskou kapitulou a městem; a že rada chce věc raději vznést nejponíženěji k samému římskému císaři a dát přednést celou svou potřebu. A ačkoli komisaři namítali, že radě přece jurisdikce na Novém trhu nepřísluší, a nemůže tedy ničemu bránit, zůstala přece rada při své prve dané odpovědi. 6) Byl počátkem následujícího měsíce července v noci vyvěšen mandát, v němž se luteránským kanovníkům a klerikům ukládalo, aby ustoupili od svých obročí a všechny pečeti i ostatní věci odevzdali patru Stricerovi. Nato se téhož dne ukázalo v dómském kostele několik neznámých, avšak duchovních a po katolicku oděných osob, jež nechaly bez ostychu zaznít velmi tvrdé řeči: že si je totiž mají lidé dobře prohlédnout a zapamatovat, neboť nepotrvá ani rok a oni se vrátí, a pak že to v tomto městě dopadne zle a bude se statně vraždit; což nevyjádřili toliko ústy, nýbrž ukázali i rukama a posunky.

Toto jsou tedy ty stížnosti a křivdy, jež byly městu, ve věcech náboženských i světských, od vytrpěné a urovnané blokády znovu připravovány a působeny císařskou soldateskou a jinými katolickými duchovními osobami; o menších a o tom, čeho se snad město podle příkladu jiných mělo v budoucnu obávat stran reformace, pomlčím na tomto místě a nebudu toho jakožto věcí nestalých v této historii připomínat.

Když se tedy z toho a pro řečené příčiny a křivdy ve městě u obecného lidu znovu dostatečně rozpředla a projevila všelijaká nedůvěra, reptání, nenávist a odpor proti císařským a katolickým služebníkům duchovním i světským: přece jak rada, tak obec a většina z nich setrvala a vytrvala, podle příkladu a následujíc ostatních sousedních kurfiřtů, stavů a měst, v nejponíženější oddanosti k římskému císaři, v jisté důvěře, že z Božího nadělení bude přece jednou obtížné válečné dění a obávaná reformace na řádném říšském sněmu šťastným narovnáním urovnána a ukončena. Zatím si při nové radě dávali tak záležet na obecních věcech města, a zvláště na pokladně a komoře města, již shledali zcela vyčerpanou a ještě dluhy zatíženou, aby ji řádnými prostředky opět poněkud pozdvihli a přitáhli do města více a více výživy. K tomu konci chtěl mimo jiné bývalý městský sekretář Angelus Werdenhagen, tehdy sídlící v Leidenu v Holandsku, navrhnout prostředky a cesty, jak by se daly z Nizozemí přivést do Magdeburku obchod a komercie a zvláště podpořit vývoz piva. Proto psal radě a žádal, aby k němu až do Brém přijeli komorník Oswald Matthias spolu s radním Conradem Geroldem a měšťanem Nicolausem Schmidtem a vyslechli jeho návrhy; což rada neodmítla, nýbrž jmenovaným osobám cestu povolila, avšak s příkazem, že kdyby Werdenhagena v Brémách nezastihli, nemají za ním jezdit dál, mají ušetřit útraty a obrátit se zpět k Magdeburku. Protože však byl Werdenhagen již pryč a v Hamburku, následovali ho tito radní deputovaní z Brém až tam, a tam také jeho návrhy vyslechli a vyposlechli. Při vyřizování toho však byli tito radní vyslanci zároveň několikrát, jak u tabule, tak i jindy, v přítomnosti pana správce arcibiskupství magdeburského, Kristiána Viléma, markraběte braniborského¹⁸, jenž před císařským lidem z arcibiskupství uprchl a musil se v té době odebrat do Hamburku. Načež se konečně obrátili zpět k Magdeburku a přivedli s sebou zároveň jednoho z komorníků Jeho Knížecí Milosti, totiž Heinricha Pöppinga¹⁹ — jenž byl dříve měšťanem a kupcem v Magdeburku, ale neřádným životem přišel o jmění i úvěr —, a ten měl u sebe dva listy, jeden od Jeho Královské Milosti švédské²⁰, druhý od Jeho Knížecí Milosti pana správce, oba znějící na radu magdeburskou, jak o tom bude brzy obšírněji následovat.

Vyslanci rady, jakmile se vrátili domů, podali radě a výboru zprávu o nizozemském obchodu a o tom, co v té věci u řečeného Angela Werdenhagena vyřídili. O tom však, co jednali u pana správce nebo co s nimi Jeho Knížecí Milost mluvila a smlouvala, nebylo radě a výboru — jež o tom nic nevěděly a tím méně svým vyslancům v instrukci něco takového uložily — zhola nic oznámeno. Teprve později jeden ze spoludeputovaných, Nicolaus Schmidt, rozšířil mezi obecné měšťany, že netoliko Conrad Gerhold byl několikrát u Jeho Knížecí Milosti, nýbrž že u ní byli všichni společně, a jednou se tam i dobře opili, a že Conrad Gerhold často s Jeho Knížecí Milostí mluvil tajně; o čem to však bylo, nemohl prý zvědět. Jakož se také ještě cestou při návratu zeptal komorníka Oswalda Matthiase, co to je za věci a o čem to Conrad Gerhold v hostincích a jindy při zastávkách pokaždé tak dlouho a tajně s Hermannem Pöppingem rozmlouvá; a ten mu prý odpověděl, že jsou to takové věci, ale že nevěří, že by z nich něco bylo. Více mu však Oswald Matthias neodhalil a on se tím musil spokojit. Ostatně i řečený Angelus Werdenhagen po dobytí města několikrát zmínil, že mu tehdy v Hamburku bylo dobře známo, kterak pan správce obdržel od Jeho Královské Milosti švédské veliké přísliby a pomoc k obsazení a znovudobytí arcibiskupství magdeburského a že Jeho Knížecí Milost proto také mínila vejít s městem v bližší srozumění a svazek; že však on k takovým jednáním Geroldovi radit nemohl ani nechtěl, jelikož je to věc těžká a kníže, jednou na něco přiveden, se od toho nedá snadno odvrátit ani zdržet, byť by mu to mělo způsobit největší škodu. A to je tedy Werdenhagenova zpráva o tomto jednání. Johann Ludwig Gottfried však na to pamatuje ve svém Inventarium Sueciae, fol. 249, těmito slovy:

„Když o masopustu roku 1630 byla v Magdeburku zřízena nová užší rada o 24 osobách, byly nato zjara vyslány dvě přední osoby z rady do Hamburku k jednání s markrabětem Christianem Vilémem, správcem arcibiskupství magdeburského, jenž se tehdy odebral pod ochranu Jeho Královské Milosti švédské a v té době tam dlel, ve věcech obce atd.“

Toto je tedy co nejkratčeji a nejzákladněji vše, co se mezi panem arcibiskupským správcem a magdeburskými radními osobami, deputovanými do Brém — nikoli však do Hamburku —, v Hamburku mohlo sběhnout a udát a co vešlo v mou známost. Nyní nechť dále následuje, jaké bylo poselství a počínání Heinricha Pöppinga v Magdeburku. Neboť jakmile sem dorazil, vedl pro ony dva listy, královský švédský a markraběcí, a pro to, co mu snad Jeho Knížecí Milost dala ještě v instrukci, téměř tři týdny ve městě porady a jednání s nějakými dvaceti osobami, dříve a prve než se se svou věcí ohlásil radě; a část z nich zavázal a spoutal zvláštní přísahou mlčenlivosti. Mezi nimi byli:

Caspar Steinbeck, radní pán, jenž byl ve volbě nové rady první osobou;

Martin Parmann, čtvrtní starší, jenž se při této změně rady stal též cechmistrem kupců se suknem a členem výboru;

Hans Schoff, jenž byl dříve při staré radě, ale z jistých příčin do ní znovu zvolen nebyl, atd.

Zdali byl řečený Heinrich Pöpping v této věci, totiž aby vyjednal a zřídil spojenectví a svazek mezi vysoce jmenovaným panem správcem a městem Magdeburkem, odpraven některými z města již dávno, nevyšlo dosud zcela najevo; nicméně nelze ani následující okolnosti přejít zcela mlčením.

1. Byl roku 1626 ustanovený vrchní hejtman města Johann Schneidewein²¹²² vzat do vazby, jak na rozkaz císařův — jak se říkalo —, tak zároveň od rady pro jisté uloupené statky a z jiných příčin, a byl na radnici držen pod stráží. Protože však na výpovědi svědků v jeho věci vyslechnutých a na články z toho sepsané nechtěl odpovídat sám, nýbrž skrze svého advokáta, což mu nemohlo být dovoleno, zůstal takový proces trvale uvázlý a on ve vazbě. Nicméně mu bylo nakonec dovoleno a připuštěno bydlet v měšťanském domě, a to na jeho žádost ve vinárně U zlaté koruny — kde s hostinskou odjakživa udržoval dobré přátelství a ona ho i ve vazbě dobře opatřovala dobrým pohoštěním, jídlem a jinými věcmi —, avšak s tím, že ji před vyřízením věci nesmí opustit.

2. Držela se v té době a již několik let ve městě zvláštní společnost a bratrstvo, jež stále z jedné vinárny nebo pivnice vycházelo a do druhé vcházelo, snášelo dohromady nové zvěsti a všechno, co se ve městě a ve věcech rady přihodilo, hanělo, chytračilo nad tím a mezi obecným měšťanstvem vykládalo co nejhůře; sami však dbali jen nádhery a pýchy, pití, hry a prostopášnosti. Proto jim také obecný lid podle radní šenkovny v Sudenburgu, zvané Dingebanken, kam se nejčastěji ubírali, dal jméno „bratři od Dingebanken“. A tak

3. tato společnost nechtěla mimo jiné nerada míjet vinárnu U zlaté koruny a zároveň chtěla navštěvovat Johanna Schneideweina, jemuž se ten čas i tak zdál dlouhý. Dálo se tak tím spíše netoliko proto, že si Schneidewein v tom domě mohl leccos dovolit a pokaždé rozdával nejlepší víno, nýbrž že si ho vážili a měli za nevinně vězněného, kterého rada ze závisti — proto, že zpočátku více naklonil ke straně krále dánského než k císařské — takto zhanobila a uvěznila. Proto si co nejpilněji a nejprudčeji dávali záležet, hned u tehdy vládnoucí rady, hned skrze obecné měšťanstvo, hned skrze kazatele, všelijakými prostředky a cestami, aby ho vyprostili a bez řádného skončení procesu nebo před ním postavili na svobodu, a aby se za jeho potupu a škodu zhojili na jistých osobách — jakožto na těch, kdo jsou dobře císařští a kdo k takovému uvěznění nejvíce radili. Tak také v té věci, srotivše několik čtvrtních starších, a skrze některé kazatele z kazatelen velmi dotěrně do rady doléhali a chtěli ho jaksi násilím vysvobodit; a později ještě, když část těchto lidí dosáhla místa v nové radě, uvedli a předložili mnohé protestace, výhrady a hrozby — že totiž na té Schneideweinově věci nemají podílu, nýbrž že za ni chtějí nechat odpovídat starou radu a jisté osoby. Vše to popsat by bylo na tomto místě příliš zdlouhavé, ale zbylým Magdeburčanům to nemůže být neznámo. Když však

4. vrchnímu hejtmanu Schneideweinovi k vyproštění nemohlo pomoci ani toto, ani to, že ho část oněch lidí chtěla zvolit do nové rady — poněvadž i nová rada musila buď u započatého procesu, jejž dvě saské právnické fakulty uznaly za oprávněný, zůstat a provést jej, anebo vrchnímu hejtmanovi nahradit potupu a škodu —, může tedy dobře být, že on, vrchní hejtman, pomyslil na jiné prostředky a za přibrání těchto lidí uzavřel, že pošlou Heinricha Pöppinga — jenž i tak pro nadělané dluhy nemohl ve městě dobře zůstat — k panu správci do Hamburku, kde se Jeho Knížecí Milost v té době zdržovala a musila se k arcibiskupství obracet zády, a dají mu navrhnout dobré prostředky, jimiž by se totiž Jeho Knížecí Milost mohla země opět zmocnit; v důvěře, že při šťastném zdaru i Schneidewein unikne vazbě se ctí a každý si z toho odnese dobrou zimní obživu. Vše to lze tím spíše tušit proto, že Heinrich Pöpping byl jedním z nejpřednějších z onoho bratrstva od Dingebanken a nevstoupil by jistě bez příčiny do služby — jsa přece magdeburský měšťan a kupec a neznalý služby u knížete —, aniž by takovou věc, dříve a prve než byla přednesena radě a vrchnosti, projednával a vypracovával se svými kumpány ve vinárnách a v zahradách. K tomu přistupuje,

5. že jakmile pan správce nepozorovaně do tohoto města přišel, vyšel Schneidewein hned téhož večera, a to proti svému slibu, z vazby, a radní pán Caspar Steinbeck přišel následujícího dne k Jeho Knížecí Milosti; ačkoli jinak nikdo ve městě o příchodu Jeho Knížecí Milosti nic nevěděl, ani vědět neměl, jak bude na svém místě následovat. A Jeho Knížecí Milost musila řečenému Schneideweinovi — aby jednání o spojení mezi Jeho Královskou Milostí švédskou, panem správcem a městem Magdeburkem tím lépe pokračovala — písemnou donací darovat a věnovat svobodné šlechtické statky lenní v hodnotě 50 000 tolarů.

6. Píše Schneidewein sám ve zprávě o donaci, kterou vymohl na králi švédském na úřadě Zilli, mimo jiné tato slova:

„že tehdejšímu královskému švédskému vyslanci Johannu Stalmannovi²³ a Jeho Knížecí Milosti panu správci je dostatečně známo, že tehdy nemohli při jeho součinnosti dosáhnout u města Magdeburku onoho obecně prospěšného úmyslu, ke zvláštní cti Jeho Milosti a k užitku evangelických stavů, dokud svého procesu nezanechal a neupustil od něho; jakož pak musil na naléhání generálmajora Uslara a Amsterotha, kteří mu jménem Jeho Knížecí Milosti předložili úpis, vydat městu revers, neboť by jinak město jednání o spojení bylo docela nechalo ležet, kdyby nebylo zproštěno žaloby plukovníka Schneideweina; a může s dobrým svědomím tvrdit, že svůj nárok pokládal za dobrý jako kterýkoli měšťanský, že jej však proto, a aby město i celé měšťanstvo přivedl k tím lepšímu rozhodnutí, by se evangelické věci dostalo tím nedocenitelnějšího prospěchu, dobrovolně nechal zaniknout a padnout atd.“

Ostatně, a protože jednání Schneideweinova i jeho zastánců jsou velmi rozsáhlá a zčásti dotčena v druhém díle těchto magdeburských historií, budiž dále a obšírněji podáno, jaké bylo poslání Heinricha Pöppinga zde u rady. Když tedy tuto věc takto po tři týdny projednal skrze výše řečené osoby a zároveň dobře vyzkoumal mysl měšťanů, šel nakonec k tehdy předsedajícímu purkmistru Martinu Braunsovi s oznámením, že mu vysoce řečený pan správce uložil poselství, jež má přednést a doručit celé radě. A protože purkmistr právě hodlal jít na radnici, odebral se tam Heinrich Pöpping zároveň s ním a čekal před radní světnicí, až byl konečně vpuštěn. Nato, když předstoupil před radu, odevzdal jí dva zapečetěné listy, jeden od Jeho Královské Milosti švédské, druhý od Jeho Knížecí Milosti pana správce, oba adresované radě magdeburské, spolu s poselstvím a instrukcí, jež mu Jeho Knížecí Milost udělila; a ty byly pak vedle obou listů, královského a knížecího, přečteny. Obsah královského švédského listu byl tento: