Knihovna · Třicetiletá válka · Obležení, dobytí a zkáza Magdeburku

II. Švédská smlouva a příchod správce

„Že Jeho Milost hodlá vypravit se s válečným vojskem do Německa, ochránit a navrátit svobodu Němců ve věcech duchovních i světských“; k tomu bylo krátce připojeno i několik příčin, jež k tomu Jeho Milost pohnuly, vše psáno jazykem latinským ve Stockholmu v měsíci prosinci roku 1629.

Více však, totiž že by se město Magdeburk mělo s králem spojit, v tom listě nestálo. Druhý list, od pana správce, byl pověřovací a odkazoval na instrukci, jež záležela v těchto bodech:

1. že Jeho Knížecí Milost hodlá s pomocí Jeho Královské Milosti švédské postavit v arcibiskupství vojsko a chránit svou zemi a své lidi při jejich svobodě a náboženství; proto nechť měšťanstvo k tím lepšímu provedení téhož svolí přijmout do města něco válečného lidu, na náklad Jeho Knížecí Milosti, týdně 12 dobrých grošů na každého pěšáka. 2) Že Jeho Knížecí Milost chce město svým venkovským lidem opevnit a lépe ohradit, odstranit všechny stížnosti a spory, jež byly mezi biskupy, dómskou kapitulou a městem, a také město obdařit a osvobodit dalšími výsadami a zemskými statky. 3) Že vše má jít na vlastní náklad Jeho Knížecí Milosti a město Magdeburk nemá propůjčit nic více než průchod a místo k shromáždění vojska, a že za to má být vůči říši drženo bez újmy a škody; a co podobných bodů ještě bylo, jež se všechny zdály pro město velmi výhodné a prospěšné atd.

Nad tím se v radě rozličně radilo a věc se vážila sem a tam; většinou hlasů se však k žádanému rozhodnutí vyjádřit nemohli nebo nechtěli, nýbrž poníženě požádali Jeho Knížecí Milost odpovědním listem, aby jí, jelikož je věc velmi vysoké důležitosti, nebylo proti mysli popřát radě k zralejší úvaze poněkud času a odkladu atd. Mezitím však komisař Heinrich Pöpping v radě neustával s naléhavým připomínáním, běháním a pobíháním, nýbrž neúnavně doléhal, aby se rada již brzy vyjádřila a věc neodmítla, poněvadž by z takové zdlouhavosti a průtahů vzešla škoda a zkáza jak městu, tak Jeho Knížecí Milosti atd. Nemenší měrou se mezi radními pány přičiňovali nade všechny ostatní Caspar Steinbeck a Conrad Gerhold: když totiž ten či onen z rady nad touto věcí cítil tíseň a starost nebo do ní jinak nechtěl hned svolit, vpadli mu hned do řeči, jak při jeho hlasování, tak v jiných rozhovorech, a všechny jeho pochybnosti a námitky buď vyvrátili, nebo objasnili, nebo jim zcela odporovali, takže ten, kdo chtěl zůstat při svém hlasu a mínění, musil s nimi často vést rozepři a svár až do krajnosti. A aby za tím vším nezůstaly ostatní obecní věci města zcela ležet, byli k této věci, aby ji předběžně uvážili a vypracovali, jmenováni a zřízeni městský rychtář Siegmund Hasse, syndik dr. Johann Denhardt, oba přísežní dr. Olvenstedt a dr. Jacobus Alemann a řečený Conrad Gerhold. Ti pak po rozličných poradách postavili tuto věc na spolurozhodnutí ctihodných hanzovních měst a usnesli se tak většinou hlasů; což také rada Jeho Knížecí Milosti na její opětovné naléhání a vyžádané rozhodnutí odpověděla a napsala.

V téže době se také přihodilo, že pan dr. Hans Ulrich Hemmerl, říšský dvorní rada císařův, dal v noci — dne 6. července roku 1630 — vyvěsit na dómský kostel otevřený mandát, v němž byli kanovníci a klerici augšpurského vyznání ve městě a na Novém trhu zbaveni úřadu a bylo jim pod pokutou říšské klatby uloženo, aby do osmi dnů ustoupili od obročí, domů, listin a pečetí, jež drží, a odevzdali je Martinu Stricerovi, proboštu u Panny Marie. Pro tyto věci a pro řečená jednání o spojení bylo radou zřízeno několik osob, totiž: aby dr. Stephanus Olvenstedt, přísežný a člen výboru, jel do Drážďan a tam u Jeho Kurfiřtské Jasnosti saské¹ — jež je pro svého pana syna, vévodu Augusta, na arcibiskupství magdeburském značně zainteresována — vyzvěděl, co Jeho Kurfiřtská Jasnost hodlá v té věci učinit, kdyby císařští, kteří již o domy duchovenstva usilují, žádali pro svou bohoslužbu i dóm, a jaké ochrany se má město u ní nadít atd. Dále pak byly ještě dvě radní osoby, Conrad Gerhold a Johann Buschau, deputovány k hanzovnímu direktoriu do Lübecku, aby tam navržená jednání o spojení sdělily ctihodným městům. A ačkoli se dr. Olvenstedt ihned vydal na cestu do Drážďan, u těch dvou posledních se to poněkud protáhlo — Conrad Gerhold se totiž k takové cestě a sdělení ctihodným městům hlásil nerad —, až konečně došel list od Johanna Stalmanna. Ten byl dříve kancléřem knížete Ludvíka Anhaltského a u krále dánského sloužil jako generální válečný auditor; po uzavření míru však vstoupil do služeb pana správce a byl jím poslán do Švédska k Jeho Královské Milosti, kdež zároveň přijal i švédské ustanovení a odebral se se zvláštní královskou instrukcí, co mu bude v Německu příslušet vyřídit, opět do Hamburku k Jeho Knížecí Milosti. Jeho list byl toho obsahu, že totiž, protože se věci s Jeho Královskou Milostí švédskou a s Jeho Knížecí Milostí panem správcem daleko lépe zdařily, hodlá on, Stalmann, v krátkosti sám odjet do Magdeburku a ctihodné radě stav věcí obšírně vylíčit. Proto, jelikož nebylo možno vědět, s čím přijede, zůstalo vyslání do Lübecku odloženo. Zatím však byla celá věc po celém městě — bezpochyby skrze řečené prostředníky a spolupřísežné — rozhlášena takto: že totiž král švédský a pan arcibiskupský správce nabízejí městu takové prostředky a cesty, jimiž by mohlo uniknout všemu válečnému a reformačnímu dění a být nadto obdařeno dalšími výsadami a zemskými statky; a co podobných věcí ještě bylo, jimiž mysl měšťanstva, i tak podrážděného řečeným mandátem dr. Hemmerla a jinými takovými příčinami, tak rozhořčili, že jen ti, jimž se učiněné návrhy a jednání o spojení zalíbily a kdo si dali záležet na jejich podpoře, docházeli u velkého zástupu cti a chvály.

Nato dne 27. července roku 1630 řečený Stalmann k večeru do Magdeburku dorazil a zároveň s ním — ovšem v neznámém šatě a nepoznán, radě i veškerému měšťanstvu neznám — pan správce arcibiskupství magdeburského. A aby kníže zůstal tím tajněji a neznáměji, ubytovali se v knížecím anhaltském dvoře, za Svatým Šebestiánem na Novém trhu,² kde ani domácí pán,³ ani jeho lidé v domě Jeho Knížecí Milost nepoznali. Brzy, ještě téhož večera, se u Jeho Knížecí Milosti dostavil podplukovník Schneidewein — jenž, jak řečeno, byl ve vazbě U zlaté koruny — a následujícího jitra radní pán Caspar Steinbeck, a vedli s ní rozmluvu. Dne 29. července dal Johann Stalmann u rady žádat — maje jménem Jeho Královské Milosti švédské a Jeho Knížecí Milosti pana správce, markraběte Kristiána Viléma, přednést radě něco, na čem obecné evangelické věci velmi záleží —, aby k němu přišli dva z jejich středu a jeho poselství vyslechli. Těm pak předložil instrukci, danou Jeho Královskou Milostí švédskou, že má totiž u všech evangelických a protestujících kurfiřtů, stavů a měst národa německého vyjednávat a zvědět, jak a zda by jim bylo po vůli, poněvadž Jeho Královská Milost švédská hodlá k pomoci a ochraně německé svobody ve věcech svědomí i světských vypravit se s válečným vojskem do Německa; a pro ten případ mu byla zároveň dána moc vyzvednout v Hamburku směnkou 100 000 říšských tolarů k tím lepšímu provedení té věci a použít a obrátit je k tomu cíli, kdyby ten či onen stav do takového spojení vstoupil. Potom řečený Stalmann jménem svého krále radě navrhl a žádal také tyto body — z nichž však nic nepředložil pod rukou nebo pečetí Jeho Milosti švédské:

1. Když to nyní z nadělení Božího došlo tak daleko, že se sousední evangeličtí kurfiřti, stavové a města s Jeho Královskou Milostí švédskou, byť ve velké tajnosti, spojili a vstoupili ve zvláštní spojenectví: nechť tedy také město Magdeburk přispěje evangelické věci, vstoupí do takového spojení a pomáhá rovným dílem zdvihat i klást.

2. Nechť se městu zlíbí zajistit králi švédskému a Jeho Knížecí Milosti labský přechod a mosty, aby je měli otevřené a k službám.

3. Jeho Královská Milost a Jeho Knížecí Milost by chtěly ve městě verbovat lid a postavit vojsko; naproti tomu by město zajistily a osvobodily od všech násilností, válečných útisků a jiných nákladů.

4. Město má být mocně chráněno proti všem nepřátelstvím, jež by na ně dolehla, a drženo vůči říši bez újmy a škody; a mají mu být za to postaveni za rukojmí generální stavové nizozemští, oba kurfiřti saský a braniborský a všechna hanzovní města.

5. Jeho Královská Milost a Jeho Knížecí Milost by chtěly město obdařit dalšími výsadami a značnými statky atd.

Při tom Stalmann nakonec ještě připomněl, že nemá pranic času, nýbrž musí brzy jet dál, a že mu při každé zmeškané hodině jde o hrdlo a o život; proto nechť se rada opravdu rychle a rychle vyjádří. To vše přijali deputovaní rady k podání zprávy a následujícího dne, 30. července, to oznámili celé radě; načež byl učiněn ten závěr, že se věc dále přednese výboru, a bude-li s tím i on srozuměn, předloží se ctihodným hanzovním městům.

Téhož dne povolal Martin Parmann — člen výboru, čtvrtní starší a cechmistr kupců se suknem, jeden z oněch výše řečených přísahou zavázaných osob — všechny čtvrtní starší k sobě do domu, přinutil je přísahou, že vše, co bude předneseno, zachovají v tajnosti, a nakonec jim přednesl, že je i tak z obecné pověsti dostatečně známo, kterak rada obdržela od Jeho Královské Milosti švédské a Jeho Knížecí Milosti pana správce listy, aby vstoupila s nimi ve spojenectví a svazek; že však rada takové listy téměř půl roku — což tak nebylo, nýbrž nebylo to déle než osm týdnů — měšťanstvu tajně zadržovala, a že nyní Jeho Milost k provedení té věci sem poslala vlastního vyslance, jehož by o tom čtvrtní starší mohli hned sami vyslechnout. Je tedy otázka, zda nechtějí na radě vyžádat klíče od bran a jednat s vyslancem sami. A ačkoli s tím část čtvrtních starších souhlasila — mezi nimi především Heinrich Hartmann —, radila většina, aby se to tak ostře nezačínalo, nýbrž aby se raději proti radě zajistili protestací.

Dne 31. července se na vyzvání rady dostavil na radnici výbor, čili padesátníci z obce. Těm byla věc přednesena a oni se nato většinou hlasů usnesli, že jsou s radou zajedno a chtějí vše ponechat na radě ctihodných hanzovních měst — ačkoli v první třídě výboru dva čtvrtní starší, Jürgen Schlüter a Jacob Beckmann, podle hlasu, který tato třída podala, jménem všech čtvrtních starších proti radě protestovali a vyhradili si, že chtějí být před celým měšťanstvem omluveni z toho, co bylo v té věci zanedbáno, protože rada tuto věc spojení tak dlouho jednala mezi sebou a měšťanstvu či výboru ji zadržovala atd. Toto usnesení rady a výboru dala rada ještě k večeru Stalmannovi oznámit. Ten však zřejmě od řečených osob, jež k němu stále chodily sem a tam, dostal dosti zpráv o tom, že měšťanstvo je takové věci dobře nakloněno a že by se u něho dalo dosáhnout spíše něčeho než u rady. Jakož to Stalmann sám, poté co upadl u švédského polního maršála Johanna Banéra⁴⁵ v nemilost, ve své obraně, kterou při svém útěku proti témuž panu polnímu maršálovi sepsal, mimo jiné přiznává těmito slovy: „S takovým rozhodnutím a instrukcí, jichž jsem od Jeho Královské Milosti švédské nabyl, vrátil jsem se ze Švédska do Hamburku. A Jeho Knížecí Milost ráčila proti mé vůli, na radu jiných, jít zároveň se mnou vzhůru, kam mé poslání směřovalo, a do Magdeburku, avšak s ujištěním, že se tam bude chovat v tichosti až do jiné, lepší příležitosti. Jakož byla také tam přijata, a přece hned — příležitostí, kterou jí podala hrstka radních osob a lid, podrážděný papežskými kanovníky — sáhla po větším a toho užila; čímž pak vedle sebe zároveň i mne do téže příležitosti vtáhla a k tomu přinutila, že jsem se, jak se stalo, i já s královskou instrukcí, kterou jsem držel, odhalil a podle jejího obsahu tam začal vyjednávat a výsledek postavil na milém Bohu atd.“

Rovněž v listině, kterou chtěl Stalmann po dobytí města vydat na svědectví o kapitulaci uzavřené mezi králem švédským, správcem a městem, klade tato slova:

Že Jeho Knížecí Jasnost vysoce řečený pan správce, nedbajíc mých úvah a důvodů směřujících k delšímu odkladu, odebrala se ze silných protichůdných příčin z Hamburku do Magdeburku v tichosti a nepoznána, mne o společnou cestu a o přispění při mém poslání a instrukci, kterou jsem měl od Jeho Královské Milosti švédské, co nejmilostivěji a slušně požádala a přiměla mne k tomu; že se tam také proti mé radě, opět z vážných protichůdných příčin a pohnutek, dala poznat a mne při dotčeném královském poslání a instrukci zcela milostivě, pohnutlivě a horlivě vyzvala, abych Jí k povinné poslušnosti v tom byl nápomocen a spolupůsobil, by se město Magdeburk spojilo s nejvýše řečenou Královskou Milostí a s Jeho Knížecí Jasností a Jeho Knížecí Jasnost se tak opět zmocnila země, posílila se a opatřila na pevném místě a prokázala utlačené obecné evangelické věci tím lepší služby a podporu. Což jsem také vskutku pozoroval a shledal, že netoliko měšťanstvu vůbec, nýbrž i některým z rady byl příchod Jeho Knížecí Jasnosti a vyjevený úmysl takřka vítaný a potěšitelný atd.

Podle toho a na takto nabytou zprávu a ujištění odhalil vyslanec Stalmann radním deputovaným, že pan arcibiskupský správce je sám na místě a přítomen a že milostivě žádá radu, aby zítřejší neděli časně ráno několik ze svého středu vyslala, poněvadž Jeho Knížecí Milost chce být jednání sama přítomna atd. Nato dal předsedající purkmistr Martin Brauns téže neděle v časnou denní dobu povolat radu a výbor a radit se, zda totiž mají poslat k Jeho Knížecí Milosti — jež musila před císařem z biskupství uprchnout a nyní se v neznámém šatě, se změněným vousem a vlasy tajně vrátila do Magdeburku na Svobodu⁶ čili na Nový trh — a vyslechnout její žádost. Když se tedy téže neděle za časného jitra rada sešla, přednesli a navrhli oba radní páni Caspar Steinbeck a Conrad Gerhold, jak toho jitra, tak i odpoledne, kdy byly rada a výbor opět pohromadě, věci takto: že totiž král švédský nejenže už přivedl mocné válečné vojsko na německou půdu, nýbrž že se i se všemi sousedními kurfiřty, stavy a městy na straně evangelické a protestující spojil tak, že 4. srpna všichni zároveň povstanou a budou císařský čili papežský válečný lid stíhat jako nepřátele evangelia; že se k tomu konci pan správce sem sám odebral a skryl na venkově 1500 mužů jízdních a 2000 pěších, že rovněž vévodové sasko-výmarští mají v pohotovosti 2000 jezdců a 1000 kyrysníků, a že kdyby jen město Magdeburk svolilo stran labského přechodu, byl by takový lid v tu hodinu shromážděn, císařští by byli odlákáni jinam a tím vytaženi z Marky braniborské přes Labe.

Pak by mohla Jeho Milost švédská se svým vojskem tím snáze vyrazit z Magdeburku a s řečenými německými stavy utvořit jeden sbor. Proto, jelikož je třeba se obávat, že o tom císařští zvědí, a že by tak průtahy města Magdeburku mohlo být válečné vojsko pana správce i všech evangelických stavů uvrženo v nejkrajnější zkázu, musí se rada rychle a rychle vyjádřit, vstoupit do tohoto svazku a pomáhat zároveň odpírat papežencům. V opačném případě však, kdyby snad rada proti očekávání svolit nechtěla, mají pan správce a švédský vyslanec již všechny zprávy, že to udělají měšťané a sami králi švédskému přechod otevřou; a jak by se potom vedlo těm, kdo evangelické věci nyní překáželi, nechť si každý rozmyslí atd.

Nato vypravili k Jeho Knížecí Milosti předsedajícího purkmistra Martina Braunse, purkmistra Schmidta, syndika dr. Johanna Denhardta a ještě dvě radní osoby, totiž Conrada Gerholda a Johanna Buschaua. Když tam přišli, opakoval vyslanec Stalmann v přítomnosti markraběte zevrubně již výše napsané body a žádosti; proti tomu někteří z rady v rozhovoru uváděli a namítali tu i onu nesnáz, jíž je se obávat, zvláště císařskou výsost a moc, a naproti tomu, že město je na penězích i na veškeré válečné munici velmi vyčerpáno a že proto i započatá stavba opevnění zůstala nedokončena ležet. Tak zatím uplynul čas do desáté hodiny. Jeho Knížecí Milost však poručila kázání v dómském kostele tak dlouho odložit a nakonec žádala radní deputované, aby bohoslužbu spolu vyčkali a potom přišli k její tabuli; což oni, pokládajíce za nezdvořilé markraběti to odepřít a odmítnout, nesměli odmítnout. S tím markrabě a švédský vyslanec vyjeli napřed a deputovaní rady za nimi; a před dómským kostelem se sešlo takové množství lidu, že pro velikou tlačenici téměř nebylo možno projít. Řádný text a nedělní evangelium bylo tehdy z Lukáše, kapitoly 19., kde Kristus zvěstuje městu Jeruzalému zkázu, totiž: „Kdybys to vědělo, rozvážilo bys i ty v tomto svém čase, co slouží tvému pokoji; ale nyní je to skryto před tvýma očima. Neboť přijde na tebe čas, že tvoji nepřátelé kolem tebe a tvých dětí s tebou udělají vozovou hradbu, oblehnou tě a sevřou tě na všech stranách, a srovnají tě se zemí a nenechají v tobě kamene na kameni, protože jsi nepoznalo čas, v němž jsi bylo navštíveno atd.“ Po skončeném kázání vzala Jeho Knížecí Milost radní deputované s sebou k tabuli, ta však byla brzy opět zrušena a deputovaní propuštěni, aby podali radě zprávu.

Sotva se však předsedající purkmistr vrátil do svého domu, přišel za ním brzy nato Heinrich Pöpping se sdělením, že Jeho Knížecí Milost hodlá věc přednést celému měšťanstvu sama, poněvadž nesnese pražádného odkladu, a aby ji tedy purkmistr dal ihned svolat. Protože však to ve městě dříve nebylo zvykem, dal purkmistr obeslat na radnici radu a výbor a pro jistotu i osmnáct čtvrtních starších; a poté co jim podal zprávu, co bylo dopoledne u pana správce jejich vyřizováním, chtěli přistoupit k hlavní věci a usnést se, jak se má Jeho Knížecí Milosti odpovědět. Právě vtom však pan správce a švédský vyslanec přišli, takže tentokrát nikdo nemohl v té věci vyslovit své mínění ani odevzdat hlas, nýbrž každý musil vyčkat, až vyslechne, s čím Jeho Knížecí Milost přichází a co žádá.

Když tedy pan správce spolu se švédským vyslancem přišel na radnici a do velkého sálu — kam i rada, výbor a osmnáct čtvrtních starších vystoupili, aby vyslechli, s čím Jeho Knížecí Milost a vyslanec přicházejí —, přistoupil švédský vyslanec k syndikovi města, dr. Johannu Denhardtovi, s oznámením, že on a Jeho Knížecí Milost očekávají rozhodnutí a odpověď rady na naposledy předložené body. To pak nejednoho velmi překvapilo, že se má v takovém chvatu a spěchu vyjadřovat, poněvadž se v radě ani ve výboru nemohlo tak rychle usnést. Proto se sešli a většinou hlasů se usnesli, že má pan syndik jménem ctihodné rady a výboru prosit a naléhat o jakýsi odklad a lhůtu k zralejší úvaze a pro každý případ k náležitému sdělení ctihodným hanzovním městům. Načež opět vyslanec Stalmann začal dlouze a obšírně mluvit a přednesl radě, výboru a čtvrtním starším věci takto:

1. Že se nyní Jeho Královská Milost švédská vypravila s mocným válečným vojskem na německou půdu, a jejím křesťanským úmyslem a míněním je netoliko navrátit kurfiřty a stavy, vyhnané ze země a od svých lidí, a uvést je zpět do jejich zemí, nýbrž i zachránit, hájit a chránit celou německou zemi při její odedávné svobodě, jak ve věcech svědomí, tak světských; k čemuž se zavázali i králové francouzský a anglický, jakož i páni stavové spojených Nizozemí. 2) Že Jeho Knížecí Jasnost pan markrabě správce sem přišla k tomu konci, aby arcibiskupství magdeburské znovu obsadila a zbavila je obtížného náboženského a válečného útisku; a že k tím lepšímu provedení je již nablízku hotova značná síla válečného lidu jízdního i pěšího, jež má být, jakmile budou jednání s městem uzavřena a provedena, shromážděna a přivedena. 3) A protože zvláštní milostí Boží Jeho Královská Milost již tak daleko pronikla nepřítelem, že doufá během několika málo dnů dorazit k Magdeburku, je tedy nejmilostivější žádost Jeho Milosti, aby město Magdeburk poskytlo této obecné evangelické věci všemožnou podporu, a především aby se neprodleně vyjádřilo stran povolení labského přechodu, poněvadž k tomu směřují porady a úmysly všech spojených evangelických stavů; a kdyby chtělo město v tom dále otálet nebo odkládat, bylo by tím celé evangelické dílo záchrany zmařeno a uvedeno v nebezpečí. 4) Že je také dostatečně známa nemohoucnost města, pocházející z mnohých dosud vytrpěných soužení a tíží: proto chtějí Jeho Královská Milost a Jeho Knížecí Jasnost nést všechny válečné náklady samy, opatřit munici a co je k válce potřebí, a nadto dát městu vyplatit 90 000 tolarů k jeho vlastní potřebě a lepšímu opevnění. 5) Nadto má na pevnosti pracovat celá země a město má být obdařeno dalšími svobodami, výsadami a zemskými statky, a naproti tomu mají být odstraněny všechny stížnosti a křivdy. 6) Že Jeho Milost a Jeho Knížecí Jasnost nechtějí město nechat v žádné nouzi, nýbrž je chránit, hájit a vyprostit proti všem nepřátelstvím a nebezpečím, a postavit mu za to za rukojmí a za ručitele škody oba kurfiřty saského a braniborského, pány stavy nizozemské a všechna hanzovní města. Jenže protože je nejvyšší nebezpečí v prodlení a na ztrátě času tolik záleží, že nikdo, ať je to kdokoli, nemůže jedinou hodinu, ba okamžik průtahu zaplatit hrdlem a životem: nechť se tedy strana města vyjádří po vůli a rychle, poněvadž v opačném případě by Jeho Knížecí Jasnost musila věc přednést celému měšťanstvu samému a vyslechnout jeho konečné mínění. (Měšťanstvo tehdy z větší části stálo pohromadě před radnicí na trhu a nad takovým příchodem náramně jásalo, zvláště protože mezi ně bylo rozneseno, že 4. srpna povstanou zároveň všichni evangeličtí kurfiřti a města, jak o tom Inventarium Sueciae, Frankfurt nad Mohanem 1632, fol. 249.)

Nato přistoupil syndik města opět k osobám z rady a výboru, aby vyslechl jejich dobrozdání a to, co má jejich jménem markraběti a švédskému vyslanci odpovědět. Tu pak — jak se v takových případech stává, kdy nikdo nehlasuje v pořádku a tím méně může být vyslechnut — dílem jeden i druhý k tomu něco pověděl, dílem zcela mlčeli, takže syndik nevěděl, v čem vlastně má rozhodnutí rady a výboru záležet. Nicméně někteří zvláště před ostatními panu syndikovi domlouvali a říkali, že se sluší stát při slově Božím a že nelze obejít, aby se k dobru evangelické věci Jeho Královské Milosti a Jeho Knížecí Milosti povolil průchod a návrat; a co podobných slov tu ještě padlo, jež nebylo v tom mumlání všechna slyšet, nejlépe však je slyšel syndik. A tak skrze syndika — jenž byl při tomto jednání zcela zdrcen, zbledlý a překotný — bylo podáno a dáno toto rozhodnutí: že totiž k podpoře obecné evangelické věci, a aby otálením a nedbalostí města nebyly všechny evangelické stavy, spojené s Jeho Královskou Milostí švédskou, vydány v nebezpečí a vrženy v zkázu, má být přechod Jeho Milosti otevřen.

Tím se Jeho Knížecí Milost a švédský vyslanec odebrali, jednomu po druhém podali ruku a vrátili se do svého kvartýru.

Následujícího pondělí, 2. srpna, dal pan správce radu žádat, aby mu z vojska městem najatého, jež tehdy čítalo dvě setniny po dvou stech hlavách, přenechala na čtrnáct dní jednu setninu, by se Jeho Knížecí Milost tím bezpečněji dostala na místa, kde má ležet její válečný lid, a mohla jej shromáždit. Když se však o tom v radě řádně hlasovalo a vyslechlo mínění každého, nechtěla k tomu část rady pranic svolit; proto dali svolat měšťanstvo po čtvrtích do domů jejich čtvrtních starších a zjistit jeho vůli. Brzy nato podali čtvrtní starší jménem měšťanů, kteří jim podléhali, všichni jeden po druhém toto usnesení: že většina měšťanů — kolik jich bylo přítomno — chce knížeti jednu setninu přenechat a zčásti, bude-li třeba, i sama jít s ní. Tak téhož dne kolem jedné hodiny vytáhlo několik důstojníků a jezdců, kteří se ke správci sběhli, spolu s městskou setninou ven na Wolmirstedt. A protože v té době leželo v zemi málo císařského lidu, byla ze zámku přivedena do města tamní ochranná stráž o pěti nebo šesti pacholcích a odvezen nalezený dobytek, listiny, lůžka, půl vinšplu mouky a podobné věci; a zároveň bylo ve Wolmirstedtu několika měšťanům vyrabováno v domě. Na zámku se našlo také několik tisíc dělových koulí, ale ty dali odvézt vodou teprve asi za čtrnáct dní.

Dne 4. a 5. srpna se k panu správci sběhlo brzy ještě více důstojníků, vojáků a jiných. Ti statně vypadali proti císařským ochranným strážím a rabovali přitom úřední domy, kláštery a vesnice; přidalo se k nim i mnoho magdeburské chátry, takže proti tomu musila rada vydat rozličné zákazy. Jinak bylo také něco obilí a mnoho dobytka z úředních domů a klášterů přivezeno na biskupský dvůr a dvorem pana správce prodáno a zpeněženo. Těchto dnů také přivedli zajatou manželku plukovníka Niderumba, jež chtěla odvézt svůj nejlepší poklad, rovněž císařského poručíka s dvaceti mušketýry a několika vozy naloženými doutnáky a olovem, od Calbe; podobně lidé z Burgu dodali Jeho Knížecí Milosti císařského plukovníka Damnitze s jeho zavazadly a s několika vozy soli. A co podobného se v té době ještě sběhlo, čím byli císařští, jimž tato věc přišla znenadání na krk, dopadeni, přemoženi nebo jinak zahnáni.

Dne 6. srpna se ve městě veřejným bubnováním verbovalo pro Jeho Knížecí Milost pana markraběte správce a v krátké době bylo za zcela nepatrný závdavek shromážděno mnoho lidu, jenž se ze všech stran prudce sbíhal. Pan správce dal také vyvěsit patent po celém arcibiskupství a téhož dne osobně vyrazil se setninou od města přenechanou a s několika jezdci a důstojníky na Halle. A ačkoli Jeho Knížecí Milost vnikla s pomocí dělníků ze solných varen a jiné chátry v noci solnou brankou do Halle bez odporu, přece se tam ležící císařští stáhli na zámek. Pan správce sice přičiněním Caspara Steinbecka a se svolením měšťanstva dostal ze zbrojnice magdeburské několik centnýřů prachu, jeden ohňový moždíř a jinou válečnou výzbroj, zámku se však tak rychle zmocnit nemohl, až se 16. srpna rozkřiklo, že se císařští blíží v síle na pomoc; tu markrabě se všemi svými ve velkém spěchu z města Halle — zanechav za sebou válečnou munici a ostatní — opět vytáhl a vrátil se k Magdeburku. Zatím nejstarší syn Johanna Stalmanna s několika jezdci vyžádal truhly a schránky císařského plukovníka Stammera, plné peněz a zlata v hodnotě 25 000 tolarů, jež stály v kostele v Köthenu, a odevzdal je do kvartýru Jeho Knížecí Milosti v Magdeburku. Načež verbování pod plukovníkem Schneideweinem — jenž touto příležitostí unikl z vazby a byl učiněn plukovníkem —, jakož i pod plukovníkem Boyem a jinými pokračovalo tím lépe, a lid byl rozložen do předměstí Neustadtu a Sudenburgu i po venkově, totiž do Calbe, Wanzlebenu, Egeln, Staßfurtu, Calvörde a tak dále. Když se však císařští o té věci pozvolna dozvěděli, byl proti markraběti vyslán jízdní pluk císařského plukovníka Holcka⁷, takže došlo k rozličným šarvátkám u Germerslebenu, Wanzlebenu, Groß-Otterslebenu atd., v nichž si markraběcí většinou podrželi vrch.