Knihovna · Třicetiletá válka · Obležení, dobytí a zkáza Magdeburku

III. Válka v arcibiskupství

Dne 7. září dobyl plukovník Bock, shromáždiv v Querfurtu a v těch místech značný počet lidu, pevný zámek Mansfeld zvláštní válečnou lstí, a to takto: dal nacpat několik pytlů slámou, naložit je na vozy a pod ně skrýt vojáky s ručnicemi. Když vozy dorazily před zámek a vozkové předstírali, že vezou obilí z kláštera a mají je sesypat, vpustila stráž ty vozy dovnitř; nato vojáci z vozů seskočili, a když stráž přemohli a dali smluvené znamení, vyrazil Bock se zbytkem svého lidu — číhal totiž docela blízko v lesíku — a zámek byl takto dobyt beze ztráty jediného muže.

Za takového stavu věcí se panu správci nedostávalo především prachu, takže co se ho dalo sehnat u kramářů, nikterak nestačilo. A ačkoli většina rady nechtěla připustit, aby se sáhlo na zásobu města, vykládali to jiní tak, jako by se to dálo k zmaření dobře míněné evangelické věci a ke zkáze osoby Jeho Knížecí Milosti — jež chtěla vše co nejdříve nahradit dvojnásob. Proto musili markraběti na obranu a posádky řečených měst a průchodů — ovšem po několikrát — vydat a poskytnout z města Magdeburku na sto centnýřů prachu.

Tím vším tedy byla rada i celé město zapleteno do války zároveň s markrabětem a znovu poštváno proti císařské soldatesce. A ačkoli se den co den předstíraly a mezi měšťanstvo rozšiřovaly nové útěchy — hned že král švédský přijde sám na pomoc, hned že stavové holandští, hned některý německý kníže, hned zase že hanzovní města pošlou brzy lid, brzy sumu peněz, brzy prach a olovo a co jiného by chybělo, nebo že císařská vojska byla tu i tam na hlavu poražena a není se jich tedy co bát —, přicházely přece občas i jiné zprávy: že se totiž císařští víc a více sílí a mají táhnout k těmto biskupstvím. Tak se musilo pro každý případ ze strany císařských očekávat všeliké násilí a nepřátelství a nebylo možno vědět, jak dlouho věc v takovém stavu zůstane.

Proto dala rada Jeho Knížecí Milosti panu správci několikrát připomenout, aby se k lepšímu zásobení města a pevnosti svezlo a sesypalo obilí z úředních domů a klášterů, jak se také zčásti stalo. Větší část však zůstala venku, a příčinou toho mohl být plukovník Schneidewein, neboť i sedláky, kteří své obilí do města vozili, zle odbýval, jako by vše z vesnic odváželi a on by se svými vojáky neměl v kvartýrech co jíst; ačkoli potom svedl vinu na samého markraběte s tou výmluvou, že Jeho Knížecí Milost chtěla obilí ponechat venku k osetí úřadů a polí. V tom se však ze strany správcovy velice pochybilo, poněvadž všechno to obilí zůstalo venku císařským k dobru a kníže i Falkenberg¹ musili potom obilí pro svou vlastní tabuli kupovat za peníze od měšťanů.

Když se tedy, jak řečeno, císařská soldateska zatím víc a více sílila, dolehlo to mimo jiné těžce i na hallské, kteří markraběte vpustili; neboť když musili se ženami a dětmi před císařskými uprchnout do kurfiřtství saského, byla za nimi vyslána setnina jízdy a z halloreckých solníků bylo přes osmnáct osob popraveno. Rovněž v téže době opustili markraběcí Egeln, Staßfurt a jiná místa a musili se obrátit k Labi, do Calbe, Salze, Schönebecku, Frose atd. Císařští je však brzy následovali, 19. září dobyli Frose a všechny, kdo se nezachránili útěkem, pobili. Potom táhli dva tisíce silní na Schönebeck, odkud se markraběcí odebrali na lodích; a když císařští vzali i Salze, vyrazili se dvěma pluky a s několika děly před Calbe, kde leželo přes sedm set markraběcích vojáků. Tam prostříleli u zámecké stodoly průlom, vnikli dovnitř, přes dvě stě markraběcích pobili a zbytek zajali. Když tedy pan správce viděl, že císařští denně táhnou v síle a s nemalou zkázou jeho nově naverbovaného lidu a s velikou škodou země berou jedno městečko po druhém, rozložil zbylý lid do předměstí u Magdeburku a ke klášteru Berge² a začal se tam zakopávat; čímž pak byla ostatní dosud obsazená města a městečka ponechána zcela bez pomoci a bez vyproštění. A ačkoli některým bylo možno dostatečně přispět, nedošlo k tomu — snad proto, že plukovník Schneidewein nechtěl ven. Markrabě, švédský vyslanec a řečený Schneidewein, jenž byl zároveň markraběcím válečným radou, žádali a hnali kupředu jedině jednání o spojení s městem a aby se město předem zavázalo králi švédskému a panu správci jistou úmluvou a kapitulací. Dokud prý v tom nebude shoda a vše písemně provedeno, nelze proti protivné straně nic dalšího podniknout, nýbrž nechť to jde, jak to jde; a za všechnu dosavadní bídu a škodu že je tímto meškáním vinna rada, kdežto Jeho Knížecí Milost a její lidé jsou nevinni.

Když se tedy věc dostala do takového stavu, musili se napříště buď uvolit ke kapitulaci, nebo se opět obrátit na stranu císařskou; a to druhé se z dosud vylíčených příčin stát nemohlo. Proto byly sepsány kapitulace dvě, rozličného obsahu.

První záležela v následujících bodech.

1. Že se město Magdeburk sice s Jeho Královskou Milostí švédskou a s Jeho Knížecí Milostí panem správcem vydalo ve svazek proti pronásledovatelům evangelického náboženství a rušitelům míru, že to však nemá být míněno proti římskému císaři, údům Svaté říše římské a jejím spasitelným ústavám, nýbrž rozumí se toliko proti řečeným rušitelům.

2. Že Jeho Královská Milost a Jeho Knížecí Milost prohlásily, že město ponechají při všech jeho právech a oprávněních a budou je při nich chránit.

3. Že během několika málo týdnů vtáhnou s vojskem do země a vyprostí a ochrání město od všeho nebezpečí, jehož je se obávat a jež mu hrozí.

4. Že město opatří potřebnou municí, proviantem a vším, co jinak k válce náleží.

5. Že Jeho Královská Milost a Jeho Knížecí Milost netoliko slíbily samy králevsky a knížecky zajistit město a držet je bez škody pro takové spojení, kdyby z něho mělo vzejít nějaké nebezpečí, nýbrž že za rukojmí zavázaly i Jejich Kurfiřtské Jasnosti saskou a braniborskou, rovněž Vysoce Mocné pány stavy nizozemské a všechna hanzovní města, a slíbily opatřit jejich ujištění.

6. Že město má mít kdykoli své místo ve válečné radě a určit a dosadit k tomu jistou osobu.

7. Že naproti tomu město povolí Jeho Královské Milosti a Jeho Knížecí Milosti průchod a návrat, kdykoli toho bude třeba, a že rada bude pro sebe držet a platit 400 vojáků; kdyby však potřeba vyžadovala, aby bylo do města přijato více lidu, má to zůstat na zvláštní dohodě, avšak vydržovat je bude Jeho Královská Milost a městu se tím nemá nic odejmout z jeho práv a svobod; a tito vojáci mají být rovněž vázáni městu přísahou a povinností.

Druhá kapitulace mezi panem správcem a městem Magdeburkem záležela většinou v prominutí několika sporných bodů, jež mezi městem a biskupstvím visely, a dále v jistých darech, jež chtěl pan správce městu postoupit a jimi je obdařit. Při tom zároveň Jeho Královská Milost švédská utěšila město nadějí na další obdarování po svém příchodu a za své přítomnosti. A jak tato poslední, tak i první kapitulace byly provedeny a stvrzeny rukou a pečetí netoliko královským vyslancem Johannem Stalmannem a Jeho Knížecí Milostí, nýbrž — když k tomu přibyl královský dvorní maršálek a pro tuto magdeburskou věc zplnomocněnec Dietrich von Falkenberg — rovněž i jím.

Za trvání těchto jednání shromáždil markraběcí podplukovník Bock u Mansfeldu a Querfurtu dosti mnoho lidu, snad pár tisíc jízdních i pěších, s nimiž 8. října vytáhl před Halle, otevřel bránu, sto císařských pobil a tři sta zajal. Když se však zatím rozkřiklo, že císařský plukovník Marcus Corpes táhne s mnoha Chorvaty, odebral se podplukovník Bock se svým pěším lidem a s kořistí odňatou Holckovým v Halle spěšně do kurfiřtského Saska na Merseburg, Schafstädt a Lauchstädt a jízdu poslal na Querfurt; nato císařští ihned vyrazili za nimi. Když však ti v Querfurtu zvěděli o takové síle, nezůstal tam nikdo, nýbrž všichni se vytratili a své zajatce nechali běžet. Rovněž pěší lid se zcela rozprchl, podplukovník a jiní důstojníci spěchali k Naumburgu a velmi mnoho lidu jim bylo cestou pobito. Nato se císařští vrhli i na ostatní, markrabětem dosud obsazená místa a města, podrobili je své moci a markraběcí lid z nich rozprášili a rozptýlili; a ten se pak musil všechen obrátit a stáhnout ke klášteru Berge a do předměstí Magdeburku. Protože se pak vojákům pro nedostatek obilí nevydával komisárek a tím méně měsíční žold nebo mzda, a nedala se proto udržet dobrá kázeň, sužovali měšťany v předměstích neslušným hodováním a jinými násilnostmi tak, že lidem nezbylo téměř nic. A ačkoli usedlí na Novém trhu musili pod přísahou vydat na půjčku zlato a stříbro a co takového měli v úschově, a ačkoli se nadto hledal, vyzdvihl a zpeněžil ornát od dómského kostela i vše, kde se dalo tušit něco zakopaného, nechtělo to nikde stačit ani vydržet. Proto byl klášter Berge vojáky tam ležícími rozebrán až na zdivo, dřevo spáleno a zčásti roznášeno po městě na prodej. A přinesli-li venkované s velikým nebezpečím života přes císařské něco jídla a podobných věcí na zádech až k branám, vojáci od Berge jim všechno odňali — a tak pomáhali jaksi sami blokovat město.

Za takového stavu, a když po slibech a ujištěních, jež řečený švédský vyslanec činil, nic nenásledovalo, vzniklo u mnohých ve městě velké pobouření, strach a nedůvěra. K tomu přistoupilo, že z jiných míst došla zpráva, jak je král švédský ještě daleko a mnohé silné průchody že jsou dosud obsazeny císařskými; rovněž že kurfiřt saský a hanzovní města markraběti verbování nepovolují, ba dokonce prach a zbraně tam nakoupené zadržují. A proto, ačkoli byl od počátku té věci ten i onen, a také část kazatelů města, k ní dosti nakloněn a v kázáních připojoval mnohá slova tomuto dílu spojení prospěšná, počali se přece valně měnit a svalovat ten nezdar a nepřízeň osudu na vrchnost, poněvadž prý se podle příkladu krále Davida netázala Pána Boha našeho, ani místo něho jeho služebníků, duchovního stavu, a nepřibrala je k radě. Takže markraběti, švédskému vyslanci a jejich pomocníkům při takovém jednání nebylo zrovna dobře. Nicméně dobrými zprávami a tím, že Jeho Knížecí Milost nutila několikrát rozličné osoby ke své tabuli a obdarovávala je dobytkem a jiným, co bylo z klášterů a úřadů přivezeno, věc poněkud utišili a těmto vzpurným ucpali ústa.

Král švédský však, když o tomto stavu zvěděl, napsal nato radě velmi přátelsky a zvláště stran vyproštění a pomoci učinil nad míru dobré sliby; a aby zatím věc přišla do lepšího stavu, že chce Jeho Milost poslat městu zkušeného kavalíra, který bude městu v takovém válečném díle dobře vhod a opatří radu a pomoc tomu, čeho se nedostává atd.

V téže době napsal římský císař z Vídně dne 14./24. září roku 1630 radě³ toho obsahu: že Jeho Císařská Milost s podivením zvěděla, kterak rada, když se Kristián Vilém, markrabě braniborský, zprvu tajně vplížil a nakonec se veřejně prohlásil za správce arcibiskupství, mu k škodlivému provedení jeho zlovolného úmyslu poskytla útočiště a podporu; což je tím neomluvitelnější, že takové pletichy provozuje jen několik z jejího středu, kdežto rada dobře smýšlejících a rozumnějších je bouřícím davem zcela potlačena a odstrčena. Jeho Císařská Milost chce však tímto všechny napomenout a vážně jim přikázat, aby se řečeného markraběte dále neujímali, nýbrž aby ho jakožto nepřítele říše z města odstranili. Dostane-li se poslušného prohlášení a skutečné poslušnosti, chce Jeho Císařská Milost zůstat městu milostivě nakloněna.

Tento list obdržela rada z rukou pana správce, jehož důstojníci posla před branou zadrželi. A ačkoli v té době již rada nebyla pánem sama sebe, a odpověď se proto poněkud protáhla, odpověděli přece nakonec nejvýše řečené Jeho Císařské Milosti nejponíženěji takto:

1. Že se pan správce znenadání a bez vědomí rady obrátil na Svobodu čili na Nový trh; a protože Jeho Knížecí Milost nebyla císařem žádným rozsudkem odsouzena, nýbrž zdržovala se dosud v městech Lübecku a Hamburku, a protože bylo pozorovat, že k tomu zavdali příčinu noví kanovníci, kteří s panem správcem začali jednat o jeho zájmech na arcibiskupství, ale protože tato jednání nedošla zdaru, věc ztroskotala. 2) Že se, jak se v takových případech stává, přidal i obecný dav a Jeho Knížecí Milosti bylo od města na doprovod propůjčeno něco pěšího lidu, ten byl však opět odvolán a měšťanům byly všechny výpady zakázány. 3) Že se Jeho Knížecí Milost v chvatném spěchu opatřila válečným lidem a ubytovala jej v předměstích a v klášteře Berge, a že proto není v moci města jej odstranit, nýbrž musí to, co bylo podniknuto, postavit k zodpovědnosti Jeho Knížecí Milosti. Při tom však 4) nemůže město obejít, aby si Jeho Císařské Milosti nejponíženěji nestěžovalo, kterak je již šestý rok tíženo všelijakými nesnesitelnými útrapami a soužením. Neboť ačkoli městu hned po nastoupení vlády Jeho Císařské Milosti nešlo o nic vyššího než setrvat v nejponíženější oddanosti k ní, a ačkoli své město a most jakožto přední přechod ve prospěch Jeho Císařské Milosti a jejího vojska opatřilo držením silného počtu válečného lidu, rovněž roku 1627 zásobovalo císařské vojsko před Havelberkem a dováželo mu potraviny celými loděmi, a nadto nade vše za zbořená předměstí sehnalo 133 000 tolarů, jež padly na vydržování císařského vojska atd.: přece bylo za všechnu takovou věrnou oddanost obec i měšťanstvo velmi tvrdě tištěno a sužováno, zcela proti ustanovením Svaté říše římské, ba proti rozličným rozkazům a ujištěním Jeho Císařské Milosti. Neboť 1) evangelické stavy vůbec snášely už několik let veliký útisk ve světském i náboženském míru. 2) Obě biskupství byla již šestý rok vysávána nesnesitelným vydíráním, čímž město přišlo o výživu i o své pohledávky. 3) Městu byl uzavřen obchod po vodě i po zemi a byl obložen takovými cly, že mu tím byla výživa zcela odňata. 4) Totéž platilo i o obilí v obou biskupstvích, neboť volný dovoz z nich byl už šestý rok odříznut; a k tomu konci byla obě předměstí obložena ubytováním, aby tam ležící vojáci mohli tím lépe obsadit cesty. 5) Někteří důstojníci se opovážili vydávat se za obchodníky s obilím a vlnou. 6) Ani měšťanům, ani kostelům a školám nebyly po celou válečnou dobu vydávány jejich pachty, nýbrž byly jim pod záminkou kontribuce odnímány, takže při takových útiscích utrpělo město škodu několika tun zlata. 7) A při tom nezůstalo, nýbrž město bylo proti rozkazu, slibu a vůli Jeho Císařské Milosti roku 1629 od 12. března do 26. září co nejtvrději uzavřeno a bylo mu způsobeno mnoho příkoří, potupy a hanby; to vše lze obšírně, spolu s tím, jakou škodu město za blokády utrpělo, číst v přiložené kopii. 8) Že po zrušené blokádě bylo město znovu tíženo a sužováno uzavřením volného dovozu z arcibiskupství magdeburského a biskupství halberstadtského. A ačkoli se město pevně a nezvratně opíralo o rozličná nejmilostivější prohlášení Jeho Císařské Milosti, učiněná jak ke všem hanzovním městům, tak zvláště k městu Magdeburku, datovaná 11./21. července 1626, 20. října 1629 a 17./27. února 1630, a jistě se utěšovalo, že se proti jeho výsadám ani proti náboženskému a světskému míru nepodnikne nic na újmu: přece musilo v měsíci dubnu roku 1630 zvědět, kterak pan Johann Reinhard z Metternichu a Hans Ulrich Hemmerl na radě žádali, aby novým kanovníkům dala obsadit a zabrat domy duchovenstva na Novém trhu; a nadto dal pan Hemmerl 6. července 1630 v noci vyvěsit na dómský kostel mandát, v němž byli všichni kanovníci a klerici augšpurského vyznání zbaveni úřadu a bylo jim pod pokutou říšské klatby uloženo, aby do osmi dnů ustoupili od svých domů a dvorů, jakož i listin, register a podobného, a odevzdali je do rukou Martina Stricera, probošta u Panny Marie, atd. To vše lze obšírněji seznat z odpovědního listu, který město odeslalo římskému císaři dne 10. listopadu roku 1630 a jehož kopie je k nalezení v otevřeném tisku.

Když pak řečený kavalír Dietrich von Falkenberg, dvorní maršálek, plukovník a rytíř Jeho Královské Milosti švédské, prošel v neznámém lodnickém šatě císařskou soldateskou a dostal se tak bezpečně do Magdeburku, ujal se ihned válečných věcí, zavedl mezi vojáky lepší kázeň a potom — když za ním došly královské pověřovací listy a zplnomocnění — předstoupil sám před radu a náležitě jí je odevzdal. Při tom podotkl, že, jak bude zároveň patrno i z královského listu, je jisté, že Jeho Milost se vší pílí pracuje k tomu, aby městu co nejdříve přispěla a vyprostila je; jakož mu to Jeho Milost netoliko vysoce dotvrzenými slovy potvrdila, nýbrž nakonec i řekla, že doufá, že městu přijde na pomoc a vyprostí je ještě dříve, než on, Falkenberg, dovnitř dorazí. Že se tak dosud nestalo, nemá se připisovat Jeho Královské Milosti, nýbrž spíše nepříhodnosti času; a zatím nechť nenechávají klesnout ruce ani nohy, zvláště když je s městem dosud takový stav, že Jeho Královská Milost nemá zapotřebí riskovat své vojsko a vrhat je v nebezpečí, což by zároveň postihlo i město samo. On, von Falkenberg, chce a nabízí se za svou osobu, pokud je lidsky možno, že mu bude na válečném díle a stavu věrně a pilně záležet a že nebude šetřit námahy ani práce, a že také nebude městu na překážku v jeho svobodách a právech, nýbrž spíše se u svého krále ukáže jejich podporovatelem atd.

Načež tedy von Falkenberg jménem krále švédského nastoupil velení a řízení nad soldateskou — jež byla ostatně z dobré části naverbována a poslána napřed již před jeho příchodem — a potom jakožto zplnomocněnec Jeho Královské Milosti švédské výše popsané kapitulace ratifikoval a rukou i pečetí stvrdil. Jeho Knížecí Milost si tu ponechala pro sebe toliko svou tělesnou setninu o 250 hlavách a všechen ostatní lid přenechala moci von Falkenberga. A protože ten dal verbování v kurfiřtství saském, braniborském i jinde tajně jedno po druhém pokračovat a lidu se — ačkoli byl občas nějaký oddíl císařskými zachycen — víc a více sbíhalo, požádal radu a obec, zda by měšťanstvo přibíhající vojáky nepřijalo do svých domů a neopatřilo jim prostý servis; vydržování čili žold že opatří sám, a jakmile bude pohromadě dostatek lidu, že s ním vytáhne na venkov a znovu obsadí ten či onen průchod.

Avšak ačkoli k tomu jedna strana velmi radila, většina měšťanů k tomu svolit nechtěla ani té věci nedůvěřovala, zvláště když proti císařským nebylo možno bez čtyř až pěti tisíc mužů ničeho pořídit a příklady toho, jak to chodí v předměstích, byly na očích. Proto měšťanstvo k tím lepšímu zajištění a obsazení městských valů přijalo ke svým dvěma setninám, jež i tak mělo, jediné Falkenbergův pluk pod podplukovníkem Trostem, jenž byl asi osm set mužů silný a byl to nejlepší lid, a dávalo na každého pěšáka týdně 21 grošů nebo volný stůl; napřed se však musili, podle uzavřené kapitulace, jak důstojníci, tak prostí vojáci zavázat radě přísahou a povinností. Co se týče důstojníků a jejich vydržování, poskytoval je maršálek Falkenberg, jenž si mohl na směnky opatřit peníze od kupců ve městě.

Potom Jeho Královská Milost město a radu, jak písemně, tak skrze vlastní vyslance města, stran vyproštění často a draze ujišťovala, a zvláště že chce zatím císařský lid zdržovat tak, aby se od něho město nemuselo obávat žádného nebezpečí. Proto také dal von Falkenberg k lepšímu pokračování toho válečného díla opevnit Neustadt velkými kůly a vyhozenými příkopy čili retranšementy, a nadto vystavět silnou šanci v Presteru a redutu na Mühlbergu — jež ležela na severovýchod na dostřel mušketou od celní šance a kterou nazval „Vzdor-císař“⁴. A protože, jak už výše řečeno, posílali von Falkenbergovi jeho verbíři den co den víc a více lidu, jehož však bylo v předměstích příliš, vyslal plukovníka Johanna Schneideweina s osmi nebo devíti sty jízdními i pěšími na Neuhaldensleben, aby se toho místa zmocnil. Ti je brzy dobyli a těch několik císařských vojáků, kteří tam leželi, zčásti pobili, zčásti zajali. Protože však císařští brzy zase před ně vytáhli a to místo ostřelovali, začal řečený plukovník brzy vyjednávat a vzdal se za bídný akord — takže důstojníci a vojáci, poté co dva dny s velikou trýzní seděli zavřeni v kostelích, musili přísahat, že nikdy v životě nebudou sloužit proti císaři, a zanechat tam zbraně i ostatní. Plukovníka samého pak, jenž vyjel ven k hraběti z Pappenheimu uzavřít akord⁵, odvezli v jeho kočáře s sebou jako zajatce. Nato byl von Falkenbergem v Magdeburku třikrát veřejným bubnováním pod ztrátou cti a poctivosti předvolán, a protože se nedostavil, tím méně se písemně či ústně zodpovídal, byly jeho statky zabaveny a staženy. Později se však, když byl Falkenberg mrtev, u krále švédského opět usmířil a za takové své služby si vyprosil a získal velké zemské statky jako odměnu, jak je patrno z donační listiny.

V týdnu před adventem byla v Magdeburku neslýchaně velká vichřice, jež strhla dvě z nejvyšších a nejlepších kostelních věží — jednu u svatého Jana, krytou olovem, a jednu u svaté Kateřiny —, a rovněž věže na kostele svaté Anny a v Sudenburgu. Stržena byla i kamenná chodba, kudy biskupové chodívali z biskupského dvora do dómu; nemluvě o tom, jakou velikou škodu nadělal vítr na venkově na kostelích, domech a stodolách.

Dne 29. prosince odeslal generál Tilly⁶ list panu správci, v němž mu oznámil svěřené velení, jež převzal na místě Valdštejnově, napomenul ho k dohodě a zároveň výhružně varoval, že v opačném případě bude třeba sáhnout po jiných prostředcích, jak jeho i město přivést k poslušnosti; což pan správce zodpověděl, jak lze číst v jeho tištěném listě. Rovněž Tilly psal téhož data i radě magdeburské.

Kolem té doby byl císařský podplukovník Chiesa náhodou zastižen markraběcími a pobit; našlo se u něho mnoho listů, z nichž bylo možno seznat i některé úklady, strojené proti městu.

Ke konci zimy dal maršálek Falkenberg nad již řečené šance zřídit a vyházet ještě více nových děl, šancí a redut⁷, totiž: 1) šanci na špici v Rotehornu, 2) jednu v Rehbergu, 3) jednu v Kreuzhorstu, 4) u Bukau tři reduty, 5) velký korunní val mezi Heydeckem a Oldřichovou branou, 6) klešťovou hradbu před hřbitovem u Magdeburku a 7) jednu před Steingrube — ačkoli na té poslední měšťanstvo pro hrozící nebezpečí od císařských nepracovalo. Mínil tím netoliko udržet otevřený přechod a labský tok, jak se také nějaký čas, aby vojáci mohli ještě leccos svézt, dařilo, nýbrž i lépe ubytovat válečný lid svého krále, až přijde na pomoc, a rozdělit jej do velkých klešťových hradeb. A ačkoli četné a daleko odlehlé šance někteří zrazovali — z toho důvodu, že by mohly padnout protivníkovi do rukou, se ztrátou lidu i prachu, doutnáků a děl, jež jim město vydalo —, přece si to jiní dali líbit, poněvadž panu Falkenbergovi jakožto zkušenému vojákovi více důvěřovali a poněvadž král švédský, podle toho, co psal, císařské jistě zdrží. Jakož také šanci v Rotehornu, rovněž tři reduty u Bukau a jiná díla před Oldřichovou a Schrotdorfskou branou vyházeli měšťané a obyvatelé města atd.