Knihovna · Třicetiletá válka · Obležení, dobytí a zkáza Magdeburku

IV. Tilly před městem

Poté co byl generál Tilly císařem a katolickou Ligou ustanoven generálním poručíkem na místě Valdštejnově a všechna naděje katolíků byla upřena k němu, že brzy zmaří vítězství, jichž Švédové dosáhli, dal císařskému lidu, jenž dosud ležel v Jülišsku, v knížectví východofríském a v arcibiskupství brémském, rovněž ve Švábsku, ve Frankách atd., vytáhnout a táhnout do kraje dolnosaského. V lednu roku 1631 dorazil do Frankfurtu nad Odrou, a když tam učinil další opatření a zvěděl, že se král švédský obrátil s vojskem do Meklenburska, vyrazil odtud 5. února k Alt-Brandenburgu a Ruppinu, kde se víc a více sílil, a dobyl Neubrandenburg v Meklenbursku, kde ležel plukovník Knyphausen¹ s 2000 muži švédského lidu, i jiná místa. Král švédský však tehdy zůstal ležet ve svém polním táboře mezi Treptowem a Demminem, aby zabránil Tillymu v dalším vpádu do země; a když mu bylo zvěstováno dobytí Neubrandenburgu, vyrazil se šestnácti setninami jízdy a jedním pěším plukem na Anklam. Když tedy Tilly viděl, že krále k polní bitvě přimět nemůže a že Švédové odvezli všechno obilí z Meklenburska a z Marky, obrátil se zpět na Ruppin, Fehrbellin a Alt-Brandenburg a odtud na Havelberk s úmyslem napadnout a oblehnout město Magdeburk mocí. Zatím však král, když mu přibylo více lidu, vyrazil před Frankfurt nad Odrou², kde Tilly zanechal 7000 mužů jízdních i pěších jako posádku. To místo vzal 3. dubna ztečí, 800 jich zajal — mezi nimi byli plukovníci Sparr, Waldau, Meves, Buttlar a hrabě Sebaudi — a 2000 mužů zůstalo mrtvých, mezi nimi plukovníci Heykun, Hardeck a Herberstein a mnoho jiných důstojníků. Císařští tam musili zanechat i všechno dělostřelectvo, 900 centnýřů prachu, 700 centnýřů doutnáků, 1200 centnýřů olova a 24 praporů, takže císař po celou dobu své války neztratil najednou tolik. Město Frankfurt bylo nato několik hodin Švédy rabováno a v tom nepořádku shořelo šestnáct domů.

Když se však zatím, a po tak dlouho pokračujících slibech, obecné měšťanstvo v Magdeburku unavilo kontribucemi, neustálým strážením, kopáním šancí a podobným, a část z nich začala být ohledně vyproštění podezíravá a pochybovačná, přiměli von Falkenberg, Jeho Knížecí Milost a vyslanec Stalmann, za přibrání rady, důvěryhodného muže — advokáta jménem Hermannus Cummius — slibem značné sumy peněz k tomu, že se odvážil a nechal se vyslat a odpravit ke králi švédskému, kdekoli by byl k zastižení. To se také zdařilo, neboť prošel oběma směry, tam i zpět, bezpečně skrze císařský lid; a po návratu domů podal na svou čest a víru radě, výboru i každému, kdo se ho ptal, tuto zprávu: že totiž Jeho Milost při svém královském slově a důstojnosti mnohokrát k němu promluvila a prohlásila, že město jistě po královsku vyprostí a nezůstane déle, než je pravý čas; a když on, Cummius, dále uvedl tíseň, nouzi a nebezpečí města a naléhavě žádal o nejrychlejší urychlení pomoci, že se Jeho Milost nejmilostivěji vyjádřila, že ji poskytne nejpozději koncem dubna neomylně atd. Zda však Cummius panu správci, von Falkenbergovi a Stalmannovi oznámil více nebo něco jiného, ponechávám stranou. Jen po dobytí města se přede mnou a před jinými ještě zmínil, že když Jeho Královské Milosti vylíčil, kterak si měšťanstvo o královské pomoci a příchodu představovalo něco docela jiného a jak dlouho již v pomoc doufá, dostal odpověď: „Inu, o tom jsme nevěděli, že Jeho Láska pan správce vyrazí tak brzy atd.“ Cummiovi bylo tehdy při jeho odpravení od krále darováno a věnováno 200 dukátů — jakož i jinak každému poslu, který z města přišel k Jeho Milosti s listem, od 50 do 100 dukátů. Pan správce a von Falkenberg mu za tu cestu také slíbili značnou odměnu, za kterou si potom, když bylo město Švédy z rukou císařských opět dobyto, vyprosil a od generála Banéra obdržel několik tisíc tolarů v mědi z obecního majetku, jenž po vyhořelém městě zbyl.

Abychom se však vrátili k magdeburskému obléhání a k tomu, jak to s ním šlo dále: generál Tilly, když zvěděl o tažení krále švédského na Frankfurt nad Odrou a učinil u obléhání před Magdeburkem taková opatření, aby se jeho lidé od Magdeburských nemuseli obávat nebezpečí, vytáhl s dobrým počtem válečného lidu Frankfurtu na pomoc. Když však dorazil k Alt-Brandenburgu a dostal zprávu, že město Frankfurt je již dobyto a že jde dále o Landsberk, obrátil se Tilly ihned zpět k Magdeburku v tom mínění, že vážným pokračováním toho obléhání odvede a zdrží krále od dalšího vpádu do Slezska a jiných dědičných zemí Jeho Císařské Milosti. Vyrazil proto vší mocí před výše řečené šance rehberskou, kreuzhorstskou a presterskou a dobyl a obsadil je dílem mocí, dílem akordem, s nemalou ztrátou lidu, prachu, dělostřelectva a proviantu, jenž v nich ležel. Nato se obrátil na věž v Cracau — jež byla jinak dobře zřízena k obraně a dala se dobýt jedině oknem, do něhož se musilo lézt po žebříku — a hrál na ni vážně několika kusy a nesčetnými mušketovými ranami od časného rána až do poledne, takže konečně patnáct Falkenbergových vojáků, kteří na ní leželi, nevidouce žádné pomoci, zavolalo císařské k sobě nahoru, aby s nimi vyjednávali; ti však, jakmile se dostali na věž, všechny je zavraždili a postříleli. Na to se musilo z celní šance a z města dívat a nechat to tak být. Následující noci napadl hrabě z Mansfeldu na druhé straně Labe³ tři reduty zřízené u Bukau, z nichž každá byla obsazena šedesáti muži; a protože posádka nebyla dostatečně opatřena prachem a olovem a proti takové veliké síle i tak obstát nemohla, byly rovněž vzaty ztečí, všechno pobito a těla zčásti plula dolů po Labi.

Švédský dvorní maršálek Dietrich von Falkenberg však, pozoruje, že řečené daleko odlehlé šance a reduty nelze proti příchodu tak mocného nepřítele doplňovat a vyprošťovat bez ztráty ostatního lidu, dal svými vojáky k lepší obraně labských mostů a přechodu vystavět rozličná jiná vnější díla, totiž: 1) půlměsíc na konci cracauského ostrova, aby zabránil mušketovým ranám, jež odtamtud mohly dopadat na dlouhý most, 2) redutu napříč přes dlážděnou cestu na cracauské hrázi právě naproti tomuto půlměsíci, 3) malou šanečku na konci celního ostrova pod celní šancí. Konečně dal von Falkenberg podplukovníkem a inženýrem Trostem vytyčit kolem celní šance nové pravidelné opevnění o třech celých a dvou polovičních baštách a požádal radu, aby stavbu toho díla vzalo na sebe měšťanstvo a provedlo ji; k čemuž byl také učiněn slušný začátek. Když však mezitím císařští dobyli i cracauskou věž a hned 6. dubna začali z baterie o pěti polokartounech z Cracau střílet do města a na celní šanci, bylo tím dělnictvo při díle před celní šancí zdrženo, a byla proto zřízena jen hrubá předprseň s malým příkopem. Proto — poněvadž takové dílo mohlo být snadno napadeno ze všech stran zároveň — musili lid z celní šance a z jiných stanovišť odebrat a tím silněji jej uložit sem. Generál Tilly však, jenž dával před Magdeburk den co den přicházet víc a více vojska — neboť císař tehdy zároveň uzavřel mír s králem francouzským —, se mnohými přibližovacími a běžnými zákopy netoliko přiblížil k celní šanci, nýbrž ze dvou blíže postavených baterií i prudce ostřeloval a prostřeloval celní šanci a domy ve městě. Nato byly ještě dvě baterie vyházeny výše a po obou stranách labského toku, jedna u Bukau a druhá na cracauském ostrově, každá o šesti polodělech na nich postavených; tím bylo možno Rotehorn z obou stran napříč bočně ostřelovat a pokrývat. A když dal hrabě Tilly ráno ve dvě hodiny přepravit pod ochranou a krytem takových děl dost lidu na dvou velkých pramicích — jež byly přivezeny na nápravě až k Bukau, protože na špici Rotehornu bylo Labe uzavřeno velkými stromy —, byla i šance ležící na špici v Rotehornu spolu s lidem a dělostřelectvem v ní odříznuta, a tak padla do jeho moci. A ačkoli pan Falkenberg rád chtěl císařské od přechodu opět odehnat, neshledáno to přece proveditelným pro zmaření množství lidu, jenž by musil napřed vydržet sílu hrubých kusů, postavených na obou stranách. Měšťanští dělostřelci z rondelu a bašty u Sudenburgu si sice dali velmi záležet, aby tohoto nepřítele, ležícího v Rotehornu za vrbami a již v zákopech, vyhnali dělostřelbou, v tom mínění, že prachu je ve městě dost a není třeba šetřit; a protože to pan správce rád viděl a dával k tomu skrze své důstojníky rozličně pobízet, bylo to, když ten či onen chtěl takovou střelbu — při níž často ani dvacátá či třicátá rána netrefila jediného muže — zrazovat nebo zakazovat, vykládáno a přijímáno tak, jako by mu bylo líto nebo proti mysli, že se císařským děje škoda.

Generál Tilly zatím znamenitě mnoha běžnými zákopy postupoval a pokračoval netoliko k novému dílu kolem celní šance a ke Vzdor-císaři a k redutě u cracauské věže, nýbrž i k půlměsíci na cracauském ostrově a k novým redutám na Marši, takže v jedné noci musili Vzdor-císaře, redutu u cracauské věže i půlměsíc na ostrově vyklidit a opustit.

Konečně, když se císařští dostali až do příkopu nového díla před celní šancí a nebylo je tedy možno déle udržet, a von Falkenberg naproti tomu pozoroval, že kdyby bylo toto dílo opuštěno, poskytlo by protivníkovi pohodlnou předprseň a velkou výhodu k dobytí hlavních šancí před celnicí, uznal za radné postoupit netoliko nově vyházené dílo, nýbrž zároveň i celní šanci — poněvadž se totéž stalo i při obléhání roku 1550 — a lid přeložit či rozdělit na jiná stanoviště k lepšímu zajištění města. To tedy Falkenberg radě přednesl a navrhl — byla kvůli tomu a pro jiné vysoce znepokojivé nebezpečí svolána v noci v jedenáct hodin — a také k tomu obdržel a získal souhlas rady, jež to ponechala na jeho uvážení, ačkoli několik málo osob mínilo celní šanci ještě podržet. Když tedy lid odvedli, zdvihací most před celnicí za sebou vytáhli a jeden pilíř dlouhého mostu strhli, bylo při tomto ústupu zapomenuto na klapku čili na malý zdvihací můstek, jenž vedl vedle celnice; a protože císařští v patách následovali, vypálili ještě téže noci jeden pilíř mostu, aby město tím více zbavili švédské pomoci. Generál Tilly ovšem zřejmě nemínil, že bude tato hlavní čili celní šance tak brzy opuštěna, poněvadž ještě téhož dne předtím, s vyplýtváním množství prachu a olova, znamenitě střílel průlom polokartouny, jež byly občas nabity trhavými koulemi. Protože však byl val většinou z hlíny či jílovité země, nadělaly koule a granáty málo škody, jen že těm uvnitř občas padaly na hlavu tvrdé hroudy. Kdyby tedy ono nové dílo, naposledy kolem započaté, nebylo zavdalo příčinu postoupit protivníkovi tuto šanci — jež byla palisádami a útočnými kůly i poněkud bažinatým příkopem slušně zajištěna —, bylo by ho to bez vší pochyby stálo ještě mnoho času a nákladů.

Za takového stavu věcí, a když lidé zpozorovali tu velikou moc a zle vyhlížející dílo, počali mnozí opět poněkud váhat a směřovat k tomu, zda by nebylo možno pohnout prostřednicí nebo Jejich Kurfiřtské Jasnosti saskou a braniborskou a ctihodná hanzovní města a dosáhnout tak u císaře příměří a konečného zrušení obležení. Protože však bylo znovu rozšířeno mnoho dobrých zpráv, zvláště že kapitán Sparenberg, vyslaný králem švédským, prý poslal chlapa přes Labe a vzkázal von Falkenbergovi, že král je s vojskem již v Marce na cestě k Magdeburku, a nechal mu to předem oznámit a při své duši prosit, aby se město Magdeburk zmužile drželo, že je brzy po královsku vyprostí atd.: toto a podobné zase poněkud uchlácholilo mysli obecného měšťanstva a naproti tomu potlačilo a uhasilo mínění těch, kdo se chtěli opírat o odklad a zprostředkování řečených kurfiřtů a měst. A dosáhlo to tím větší síly, že zároveň většina kazatelů v kostelích své obce pilně napomínala, aby se takových myšlenek a řečí, že se má začít opět jednat s papeženci čili nepřáteli evangelia a vejít s nimi ve spojení, zřekly a od nich upustily; poněvadž prý takoví lidé nemohou mít naději ani důvěru v Boha, jenž své slovo jistě zachová a městu v tak spravedlivé věci přispěje, nýbrž chtějí raději sloužit ďáblu a strčit svou vlast modlářskému papežství do chřtánu.

Generál Tilly však, jakmile získal tuto výhodu s celní šancí a s ostatními díly těch míst, dal u Westerhausenu⁴ postavit lodní most přes Labe, obrátil se s největší mocí na druhou stranu města a počal přibližovat zákopy i proti Sudenburgu, jejž dal markrabě poněkud opevnit zákopy. Když však von Falkenberg zpozoroval takovou velikou sílu a moc a že proti ní bude nemožné udržet tak špatně zajištěné místo, dostavil se sám za sebe a zároveň jménem markraběte na radnici s oznámením a zprávou, že při takovém stavu věcí musí být měšťané a vojáci odtamtud přijati do města s tím, co si s sebou mohou přinést, a ostatní dosud nezbořené domy Sudenburgu musí být zapáleny a vydány plameni, aby z nich měl nepřítel tím menší výhodu. Rada sice pilně prosila, aby se tomu, bude-li to možné, upustilo, musila však nakonec při takovém nebezpečí a krajnosti věc ponechat jemu, von Falkenbergovi, a nechat ho v tom vládnout podle jeho uvážení. Nato bylo den předtím všechno zařízení a podobné věci odvlečeno do Starého Města a 21. dubna k večeru bylo toto předměstí Sudenburk Magdeburský — kde byl pěkný kostel a kde se nenašel jediný dům krytý slámou — spolu s přilehlým městečkem svatého Michala zapáleno a obráceno v popel. Co pak bylo chudých a nemocných lidí, kteří tak rychle nevěděli o přístřeší, musili se se svou chudobou a ubohými lůžky utábořit v křížové chodbě u kostela svatého Mikuláše a tam vyčkávat, co jim snad dají zbožní lidé. Dne 22. dubna vyrazil oddíl Falkenbergových z Neustadtu na výpad a zajal ligistického generálního pobočníka a s ním jiné osoby; ten vypověděl, že hrabě Pappenheim chtěl druhé předměstí, Neustadt Magdeburský, napadnout ještě téhož dne, kdyby nebylo nedostatku prachu a olova, jež dosud nedošly. Nato von Falkenberg pokračoval a dal toto právě jmenované předměstí 23. dubna rovněž vypálit a obrátit v popel — ovšem s útěchou, že při příchodu krále švédského zprostředkuje zaplacení těchto i jiných domů —, ačkoli chudobinec zvaný Schwiesau spolu s několika málo jinými domy přece zůstal stát. Válečný lid v něm ležící, jakož i ten, který byl ze Sudenburgu přijat do Starého Města, dohromady 1100 mužů, vydržovali někteří zámožní z rady na úvěr von Falkenberga a proti pozdější úhradě tak, že sehnali několik set tolarů a dali každému prostému vojáku řádně vyplácet týdně 20 dobrých grošů; z toho se mohli velmi dobře živit, poněvadž ve městě bylo dosud všeho dost k dostání za peníze. A protože musili denně ležet na valech nebo v pohotovosti, nebylo třeba dávat jim ubytovací peníze. Měšťané však ve čtvrtích nad to vojákům skládali slaninu, klobásy, pivo a podobné věci a nosili jim je na valy. Jejich důstojníky vydržoval von Falkenberg, jenž si mohl u kupců na svůj úvěr opatřit obilí, pivo, sukno a hedvábné zboží. Jedině jízdu, jíž bylo ještě na 250 mužů, nechtěl zprvu nikdo přijmout — ze strachu, že by si i ve Starém Městě počínala s lidmi v kvartýrech tak jako v Neustadtu —, takže musila jednu noc a dva dny stát na ulici, až jí konečně rada opatřila kvartýry a von Falkenberg dal rozkaz, že mají, bude-li třeba, se svými ručnicemi a pistolemi jít na val a bojovat zrovna tak jako ostatní měšťané a vojáci.

Následujícího dne, 24. dubna, přišli von Falkenberg a jiní vysocí důstojníci na radnici a za přibrání několika z rady rozdělili obsazení stanovišť tak, že dvanáct čtvrtí měšťanstva vzalo na sebe obsazení valu kolem dokola města, a rybářská čtvrť spolu s dalšími dvěma čtvrtěmi rybářské nábřeží a celou vodní stranu až do přívozní zahrady; zbývající tři čtvrti byly ponechány ve městě na trhu v záloze. Generálmajor Amsteroth vedl a spravoval velení nad oběma půlměsíci před Oldřichovou a Schrotdorfskou branou, rovněž nad klešťovou hradbou před Kröckenskou branou, kde ležela městská setnina pod kapitánem majorem Lucasem Huttenheimem, a nad novou baštou u Neustadtu, na níž a v obou řečených půlměsících ležel vlastní lid Falkenbergův. Podplukovníku Trostovi byl přidělen korunní val na Marši, retranšement na ostrově před Graalsovým mostem a půlměsíc před krátkým labským mostem. Pan správce vzal se svou tělesnou setninou a plukem podplukovníka Bönniese, čtyři sta mužů silným, do obrany a péče novou baštu a ravelin u Sudenburgu. Druhému městskému kapitánovi N. Schnellovi bylo uloženo hlídat se svou setninou obrannou zeď a klenby kolem Heydecku a pod ním; jízdě pak bylo přikázáno zůstat v záloze pro von Falkenberga. Tím tedy bylo obsazení kolem dokola rozděleno a každé místo náležitě opatřeno. Měšťanstvo bylo odhadováno, počítaje v to i vdovy, na 2000 osob a dospělých synů, čeledínů a řemeslnických tovaryšů na 3000.

Kolem té doby došlo mimo jiné i k silnému výpadu proti císařským čili ligistickým, kteří leželi v zákopech na Marši, kde jinak stávala střelecká tyč; k tomu byl použit lid podplukovníka Trosta a jedna městská setnina. Ti vyrazili Tillyovy z tamních přibližovacích zákopů a zničili jim dvě setniny, takže kdyby právě v tu chvíli nebyla přišla nepřátelská stráž, jež měla střídat, byli by ligističtí z Marše zcela zahnáni. Na straně města bylo jen patnáct raněných a pět zabitých, kdežto na druhé straně bylo pobito přes sto mužů. Poté co Tilly dobyl obě řečená předměstí před Magdeburkem, přiblížil se brzy s velmi velkou mocí a neúnavným množstvím přibližovacích prací, k nimž používal dílem vojáky, dílem sedláky z venkova, k hlavnímu čili Starému Městu, a to takto: hraběti Wolfovi z Mansfeldu přidělil stanoviště u Sudenburgu, totiž od Labe až k Heydecku a kolem něho; hrabě z Pappenheimu dostal pod dozor místo u Neustadtu, od Labe až ke Kröckenské bráně a kolem ní. Marš a celá strana za Labem byly přikázány ligistickému vojsku; západní čili polní strana města, mezi Heydeckem a Kröckenskou branou, byla opatřena a zajištěna silnou jízdou, jež držela celými pluky za všemi pahorky a v úvozech. Tito právě jmenovaní generálové dali, jakmile se se svými zákopy poněkud přiblížili, zřídit rozličné baterie a osadit je mnoha hrubými kusy čili polokanóny proti městu. 1) Hrabě z Mansfeldu baterii o pěti polokartounech blízko u sudenburské městské zdi v zahradě naproti Heydecku, z níž zpočátku začal střílet průlom do bašty zvané Heydeck; ale protože to málo pořídilo, ostřelovali odtamtud val po délce, totiž od Heydecku až ke Schrotdorfské bráně, a protože koule byly jaksi jen přehazovány přes baštu, často tím utrpěla škodu stráž ležící na valu, neboť koule lidem urážely nohy, tělo, zadek a podobně, a dostaly se i do světnice strážnice a byly tam stráži velmi škodlivé. 2) Z baterie za Sudenburgem prudce stříleli na dómskou věž, a to proto, že podplukovník Boy z těch věží střílel dlouhými drážkovanými ručnicemi do císařských zákopů a často jim prý tím nadělal škody; ačkoli ta nikdy nebyla tak velká jako to, že tím byla zničena a zle poškozena tato nádherná stavba, a zvláště jedna věž. 3) Tento hrabě z Mansfeldu dal vyházet ještě jednu baterii, poněkud blíže k Oldřichově bráně, na tamním poli, a ostřeloval jí zde val a věže na městské zdi. 4) Hrabě z Pappenheimu se na svém místě u Neustadtu rovněž nemálo přičinil o stavbu baterie blízko městského příkopu naproti Vysoké bráně. 5 a 6) Týž dal vystavět ještě dvě baterie, jednu blízko Labe, kde je nyní kontreskarpa položena ve tvaru půlměsíce, druhou proti ní na druhém břehu Labe, a jimi byl ostřelován a sražen rondel a jeho obranná zeď; na těchto třech bateriích měl Pappenheim celkem sedmnáct polokartounů. Konečně 7) z baterií před celnicí ponechali už jen jednu a z ní stříleli hned na nové dílo na Marši, hned do města a mezi lodní mlýny.

Proti tomu se ani na straně města nedrželo ticho, jak mušketami, tak hrubým dělostřelectvem, a zvláště v noci se bez ustání pálilo na přibližovací zákopy protivníkovy. A když Pappenheim z řečené páté baterie, jež byla za neustadtskou městskou zdí, velmi poškodil střílny na rondelu a dělostřelectvo na něm stojící, namířili z vedle ležící nové bašty dva polokartouny na jisté místo této řečené městské zdi tak, že po výstřelu těch dvou kusů koule prorazily velký kus zdi a kamení tam konstáblům a lidem zle potloukalo ruce a nohy i lafety děl a zčásti bylo vymrštěno až do Labe; takže z této baterie potom nepadla už ani jediná rána.

Tehdy však oba ochranní páni ustanovení z rady⁵ odhalili vládnoucímu purkmistrovi, že v té době vydávali téměř každý den osmnáct až dvacet beček prachu, z nichž každá vážila centnýř. Nyní že je však na skladě už jen pět beček, a ačkoli se ze ledku, jehož je ještě zásoba 250 centnýřů, denně vyrábějí dva centnýře, nechce to nikterak stačit. Rovněž doutnáky⁶ že tak ubývají, že se v tom musí zavést zcela jiný řád a šetrnost. Mně, autorovi⁷, bylo purkmistrem, jenž v radě vedl slovo, uloženo, abych to vše takto von Falkenbergovi oznámil. Ten se nad tím velmi zděsil a řekl, že to dávno tušil, poněvadž si téměř nikdo nedal domluvit a nechtěl upustit od nevčasné střelby hrubým dělostřelectvem.

Ačkoli před dobou těch nesnází mělo město v zásobě asi 600 centnýřů prachu a 500 centnýřů ledku, bylo přece za blokády roku 1629 asi 200 centnýřů z toho vystříleno, poněvadž tehdy bylo velmi obvyklé střílet z děl po houfku pěti nebo šesti jezdců, i když stáli na tři tisíce a více kroků od města. Sto centnýřů dostali Jeho Knížecí Milost a von Falkenberg na obsazení okolních měst, šancí a redut; mezi měšťany a vojáky ve městě bylo také během léta a zimy vydáno a spotřebováno přes dvě stě centnýřů. Takže v době, kdy došlo k tvrdému obléhání, nebylo z prachu, jejž zatím zase vyrobili, v zásobě více než 150 centnýřů; a i ten byl během několika málo dnů až na řečených pět beček vystřílen.

Aby však prach zcela nechyběl, dal von Falkenberg tlouci ledek v moždířích, jež k tomu zapůjčili lékárníci,⁸ a vyrábět tak s pomocí radního prachového dvora⁹ denně pět centnýřů prachu; naproti tomu dal zastavit střelbu z děl. Proto také císařští mohli své baterie na místě tím pohodlněji dokončit a městu tím více uškodit.