Knihovna · Třicetiletá válka · Obležení, dobytí a zkáza Magdeburku

V. Poslední výzvy ke kapitulaci

Nato poslal generál Tilly dne 24. dubna/4. května trubače z Westerhausenu, kde bylo tehdy hlavní ležení, se třemi listy — jedním panu správci, druhým von Falkenbergovi, třetím radě a veškeré obci do města. List radě byl krátce toho obsahu: že Magdeburští již shledali, více než je jim milo, do jaké značné škody se se svými dostali pro dosavadní, vůči římskému císaři neomluvitelnou zatvrzelost a zjevnou vzpouru, a že to došlo tak daleko, že je v jeho rukou uvrhnout město se statky a jměním, se ženami a dětmi v úplnou zkázu. Nechce však mít za to, že by byli v takové zarputilosti utonuli a že by nebyli ochotni podrobit se povinné císařské oddanosti a milosti, na ní závislé; dveře milosti že dosud stojí otevřeny. Ti, kdo se ujali obrany města, nepodporují blaho města, nýbrž spíše zkázu celé země.

Dne 25. dubna starého kalendáře došlo za časného jitra k výpadu proti císařským, kteří leželi před Heydeckem. Byli odtamtud vyhnáni ze zákopů a jejich šancovní nářadí naházeno do městského příkopu. Totéž učinil v poledne generálmajor Amsteroth, když dal na několika pramicích přepravit asi čtyřicet mužů kolem rondelu u Neustadtu a pobít přes šestnáct vojáků, kteří tam pracovali v přibližovacích zákopech. Rovněž následující noci se zde z nového díla slezlo přes předprseň nízkého valu do příkopu; císařští při tom ztratili asi čtyřicet mužů a Magdeburští získali slušnou kořist postříbřených tesáků a partyzán. Naproti tomu bylo v té době městu každou noc věnováno a vhozeno třicet až pětačtyřicet granátů a ohnivých koulí. Co se ohnivých koulí týče, bylo k nim ustanoveno několik mužů¹ s mokrými pytli a kůžemi, kteří musili dávat pozor, kam koule padnou, ihned tam běželi a hasili je, takže se tím stala jen malá škoda; jen jedné krávě urazila taková koule při pádu hlavu. Granáty však, když padly do domů, všechno roztříštily a vyrážely dveře, okna, ba i stropy a podlahy; a co bylo vrženo na bašty a valy, působilo mezi lidmi veliký zmatek a poplach a občas i škodu.

Rada a výbor se zatím velmi lopotily s odpovědí na řečený Tillyho list a jeden byl toho, druhý onoho mínění, takže se to protáhlo až do 30. dubna starého kalendáře. A protože se vše musilo dít se svolením pana správce, Falkenberga a jejich přívrženců, zněla odpověď rady takto: že totiž město je již téměř šest celých let, bez jakékoli dané příčiny, co nejkrajněji pronásledováno svými nepřáteli a byla mu odříznuta výživa, a to naposledy i ve věcech náboženských; že tím bylo město přinuceno k tomu všemu, co podniklo ke své nanejvýš nutné obraně, nikoli ovšem proti císaři, nýbrž proti těm, kdo jednají proti vůli a rozkazu Jeho Milosti. Jakož to rada Jeho Císařské Milosti obšírně oznámila listem datovaným 10. listopadu 1630, jejž, protože je v otevřeném tisku, zároveň posílají. Že je město odhodláno postavit celou věc zároveň na vyjednávání obou Kurfiřtských Jasností saské a braniborské i spojených hanzovních měst a přizpůsobit se jejich návrhům a zprostředkování podle vší slušnosti. Protože však se nikdo nemůže bezpečně vydat ven, obracejí se s prosbou, aby Jeho Excelence pan generál Tilly udělil jejich lidem průvod tam i zpět a zatím nepřibližoval zákopy a ponechal zbraně v klidu atd.

Nato se obecné měšťanstvo domnívalo, že je nyní rázem příměří a že generálu Tillymu na takovém příměří — ze strachu před příchodem krále švédského — záleží právě tolik, co může kdy prospět obci. Von Falkenberg a ti po jeho boku doufali rovněž, že tím věc netoliko poněkud protáhnou a oddálí, nýbrž že budou moci i tím snáze poslat k Jeho Královské Milosti švédské a spolu se zprávou o celkovém magdeburském stavu uspíšit pomoc čili vyproštění.

Dne 2./12. května odpověděl generál Tilly radě skrze trubače takto: Že město Magdeburk tak dlouho váhalo poslat k němu své vyslance, dokud by věc nebyla sdělena a projednána s oběma Kurfiřtskými Jasnostmi saskou a braniborskou i s hanzovními městy, a proto žádá o průvod tam i zpět pro vypravení svých vyslanců. Protože je však z jeho předchozího listu patrno, že nežádá nic jiného, než aby se podrobilo římskému císaři, nepochybuje, že řečené Kurfiřtské Jasnosti spolu s dotčenými hanzovními městy to nikterak nemohou neschválit. Dotčené sdělení mu sice nebude proti mysli a posílá k tomu konci průvodní listy, obává se však, že na to bude pozdě, poněvadž takové vyslání a porada vyžadují mnoho času, kdežto věci dospěly nyní tak daleko, že nesnesou delšího odkladu; proto by bylo mnohem lepší, kdyby se město nyní brzy rozhodlo a uvolilo. Nicméně vše ponechává městu, poněvadž jeho spása a blaho jsou tím nejvíce ohroženy; zatím ať Magdeburští nepřičítají nikomu jinému než sobě samým nesnáze, jež by z takového otálení mohly vzejít. Zůstává ochoten, jakmile budou vyslanci rady hotovi k odjezdu, poslat ihned trubače do města.

Dne 4./14. května byl tento trubač opět odpraven k Tillymu s odpovědí rady, „že totiž vyslanci jsou hotovi a připraveni k cestě a vydají se na ni, jakmile Jeho Excelence pošle trubače“.

Když zatím král švédský získal od kurfiřta braniborského pevnost Spandau a dorazil do Postupimi, odebrali se císařští z Brandenburgu i z jiných míst Marky všichni blíže a před Magdeburk, kde leželi v rozličných polních ležení takto: 1) Ve Westerhausenu bylo hlavní ležení a nedaleko odtud směrem k městu lodní most, po obou stranách labského toku poněkud opevněný šancemi. 2) Vojsko hraběte z Mansfeldu leželo u Fermerslebenu. 3) Vojsko hraběte z Pappenheimu na louce před rothenseeským lesem až k Neustadtu. 4) Vojsko katolické Ligy na cracauském ostrově, na Marši a v celní šanci čili v nově zřízených dílech kolem ní. 5) Jízda byla ubytována v nejbližších vesnicích kolem města. Toho lidu mělo být, jak autorovi po dobytí města oznámil císařský generální proviantmistr Andreas Liebholt, 33 000 pěších a 9000 jízdních. Když tedy za takového stavu přicházelo před město den co den víc a více válečného lidu, hnali a vedli obléhání s velikou vážností, jak neúnavnou střelbou z hrubých děl, tak zřizováním znamenitého množství běžných zákopů — jež šly dílem až blízko k městskému příkopu, dílem i skrze nové, nedokončené příkopy až k valu. A ačkoli se von Falkenberg dal k pohodlnějším výpadům na dvou místech zahloubit do nízkého valu bašty u Neustadtu a prorazit tak průchod čili štolu pod předprsní až do městského příkopu, nemohl přece pro tak silné obsazení zákopů mnoho pořídit, poněvadž hned při prvním pokusu musil kapitán Wüstenhof s většinou vojáků, které měl u sebe, přijít o život. Tím byly městu takovou velikou mocí a zároveň pro nedostatek prachu odříznuty všechny prostředky k odporu a obraně; císařští naproti tomu dostávali z Hamburku, Brunšviku a jiných míst prachu nadbytek a bylo možno denně napočítat dvanáct, patnáct až osmnáct set ran z hrubých kusů, namířených na valy, věže a domy města.

Město bylo však, jak již výše řečeno, v této době napadeno a tak tvrdě obléháno především na třech místech, totiž předně na Marši, kde ležel lid katolické Ligy a měl v úmyslu zmocnit se tamního korunního valu a ravelinu před krátkým mostem. Protože se však se zákopy na tomto ostrově nemohli dobře obracet — bylo totiž možno protivníkovi vidět do linie buď z řečeného korunního valu, nebo z městského valu —, musili s přibližováním na tomto místě ustat a upustit od něho.

Za druhé měl hrabě z Mansfeldu své stanoviště v Sudenburgu, odkud postupoval zákopy k nové baště a ravelinu zde, především však k Heydecku. Ta bašta je o pěti stranách, z nichž jedna nemůže být vůbec bočně ostřelována; na té straně se zahloubil za obkladní zeď příkopu, prorazil jí díru a dvěma velkými kusy střílel průlom do základové zdi Heydecku v tom mínění, že je klenutá právě tak jako v ramenných částech kolem dokola, a že bude-li tato zeď čili pata prostřílena, musí se val sesout, zaplnit příkop a udělat mu cestu k útoku. Když však hrabě poznal, že se mýlí, dal děla opět zvednout nahoru, srazit protilehlou obrannou zeď a zaplnit příkop skrze proraženou díru přes vodu v šířce asi půldruhého prutu roštím a hlínou; čímž byla zřízena a získána galerie čili cesta, kterou se dalo jít k této baště a vystoupit na ni po žebřících. A ačkoli se von Falkenberg velmi snažil tomu zabránit a dal k tomu zhotovit bednu čili truhlu ze silných dubových fošen, postavit do ní mušketýry a splavit ji po vodě až za roh, bylo to přece všechno marné a nadarmo, poněvadž z valu nebylo možno toto místo hájit ani ostřelovat.

Za třetí napadl a atakoval generál Pappenheim město od severní strany, kde leželo předměstí Neustadt Magdeburský; k tomu mu přišly k veliké výhodě netoliko staré zdi a sklepy toho vypáleného města, nýbrž především stav nové bašty. Neboť když na počátku válečného dění v tomto arcibiskupství a biskupství dalo Staré Město Magdeburk roku 1625 zbořit domy obou řečených předměstí, Neustadtu a Sudenburgu, kolem příkopu Starého Města a podle návodu ustanoveného stavitele Michaela Rudolffa vystavět tři nové velké bašty, jednu velkou zde a dvě v Sudenburgu, zprotivilo se to měšťanstvu a vzpouzelo se velmi netoliko pro nebezpečí — že totiž zasypali staré, po obou stranách vysoko vyzděné příkopy a právě ve válečné době otevřeli nepříteli jaksi dráhu do města —, nýbrž i pro to množství šancování a práce. Proto zůstala ta díla nedokonalá a práce ležet, zvláště na tomto místě v Neustadtu, kde příkop kolem nové bašty nebyl nikde doveden do pravé hloubky, takže se vpředu na její špici dalo na koních vjet až na nízký val a do něho. Nadto byla vnější hrana příkopu rovnoběžná s ramenem bašty a hlína dosud nebyla vyvezena, takže nebylo možno ostřelovat hrubým dělostřelectvem příkop podél líce; a co podobných vad ještě bylo, jež by sice v tomto válečném stavu ještě bylo bývalo možno napravit, ale musilo se od toho upustit kvůli ostatním šancím a vnějším dílům, v nichž měla ležet část švédského vojska, až přijde. To vše pak Pappenheimovi přišlo k velké výhodě a k bezpečnému zřízení několika galerií a přibližovacích zákopů až do nízkého valu té bašty. Neboť poté co celý Neustadt napříč, od Labe až ke klešťové hradbě před Kröckenskou branou a kolem ní, prorýval znamenitým množstvím zákopů a dostal se jimi sem tam až ke kontreskarpě starých i nových příkopů,

1. počal v koutě, kde, jak řečeno, běžela vnější hrana příkopu rovnoběžně s ramenem bašty, sapovat skrze kontreskarpu a zřizovat přes příkop galerii, po obou stranách osazenou šancovními koši — k čemuž mu zároveň nemálo poskytla krytí stará obkladní zeď městského příkopu. A aby byly obleženým odňaty všechny boky a obranná postavení, musil být z protilehlé baterie netoliko prostřílen průlom do valu nad Vysokou branou spolu s věží, jež stála vedle v městském příkopu a na níž byly dva kamenné kartouny, nýbrž musila být skácena i vysoká věž za valem, a to tak, že padla podél valu a připravila tak Magdeburské o stanoviště a místo na celém tamním valu, a tím i o bok, jenž odtud vedl. 2) Protože na špici této nové bašty byla z příkopu vyvezena jen nejmenší část zeminy, prošel generál Pappenheim pěti rozličnými přibližovacími zákopy přes tento příkop či skrze něj až ke špici nízkého valu a do ní, a dal tak celý líc nízkého valu, jenž byl v založení na čtyřicet prutů dlouhý mezi řečenou galerií a těmito zákopy, podkopat rýči, útočné kůly v něm zasazené vyzvednout, a konečně přistavit několik set útočných žebříků, jež nesměly být delší než čtyři lokty, a tak vše připravit ke zteči. 3) Na druhé straně této bašty bylo přibližováno napříč příkopem a mezi obě rohy do kurtiny byla vedena mina. 4) Protože labský tok zanášel starý městský příkop před zdejším rondelem vždy každý třetí nebo čtvrtý rok tak, že se dalo od Labe nejen po rovné zemi do příkopu, nýbrž i bezpečně pod vysokým břehem až k rondelu, zřídil generál Pappenheim, dav napřed srazit obrannou zeď, cestu čili hliněný nájezd vysoký až po předprseň nízkého valu, a tak si i na tomto místě udělal pohodlný vstup, jímž se mohl dostat netoliko do nízkého valu, nýbrž i kolem dokola rondelu až pod rybářské nábřeží. 5) Pappenheim tvrdě napadl i klešťovou hradbu před Kröckenskou branou dvěma zákopy, jež byly sapovány skrze kontreskarpu a dovedeny až do bermy valu. Na tomto místě však pravého vstupu nedosáhl pro granáty a ustavičnou mušketovou palbu a proto, že to místo bylo možno lépe bočně ostřelovat; a tím méně, že toto dílo nebylo opevněno tolika zákopy, kdežto před řečenou baštou u Neustadtu bylo nadělano mnoho zákopů jeden za druhým a všechny byly tak plné mušketýrů, že jakmile se jen jeden z obležených trochu vyklonil zpoza předprsně, padlo na něho šest nebo osm ran zároveň. A ačkoli bylo možno takovou Pappenheimovu výhodu dělostřelectvem z města slušně zmařit, bylo to přece pro řečený nedostatek prachu zcela zakázáno.

Co se týče čtvrté čili západní strany města, od Kröckenské brány k Heydecku, byla uzavřena jedinou jízdou — jež držela stráž celými pluky v úvozech a za hnojišti a nemohla být pro nedostatek prachu dělostřelectvem zahnána — a to tak, že ani na tomto místě nemohl nikdo ven ani dovnitř.

Za takového stavu, a když Magdeburští toužebně očekávali, že generál Tilly podle svého listu datovaného 2./12. května pošle ony tři trubače, kteří měli doprovázet vyslance města k oběma Kurfiřtským Jasnostem saské a braniborské a k hanzovním městům, odpověděl jim 9./19. května radě těmito slovy:

P. P.² Ačkoli jsme nebyli nemínili znovu přeslati žádané průvodní listy na jmenované osoby, poněvadž však věci s městem dospěly nyní k takovým krajnostem, že nesnesou žádného odkladu bez nejvyššího nebezpečí, jak sami vidíte a pociťujete před očima, přijde řečené vyslání příliš pozdě a stane se naprosto nadarmo. Poněvadž tedy není žádného jiného ani lepšího prostředku, než abyste za takto utvářených věcí, odloživše stranou všechny jiné ohledy, pojali krátké rozhodnutí: chtěli jsme vás tímto pro jistotu ještě jednou dobře mínivše upomenout a věrně napomenout, abyste svůj stav a to, v jak zjevné nebezpečenství hrdla a života i ve ztrátu všeho blaha vy i vaši lidé neomylně upadnete, dobře a zrale uvážili, a nato se nyní ihned, podle své ležící povinnosti, nejposlušněji podrobili Jeho Římskému Císařskému Veličenstvu, našemu nejmilostivějšímu pánu a představené nejvyšší vrchnosti; pro kterýžto případ jsou ještě po ruce spasitelné prostředky, jimiž můžete sebe i své zachovat a také takovou kapitulaci uzavřít, k jaké byste jinak nikdy nedošli. Dáte-li tedy u sebe platnost tomuto našemu dobře míněnému a věrnému napomenutí, poslouží to řečenému vašemu vlastnímu dobru; pakli nikoli, musíme to nechat na svém místě. Budeme však před Bohem i před světem dobře omluveni a ve svém křesťanském svědomí ujištěni, že nikoli my, nýbrž vy sami a ti, kdo vás ve vaší zatvrzelosti posilují, jste jedinou příčinou svého neštěstí a zkázy, a že zodpovědnost za ni — jež pak před Nejvyšším i před ctěným potomstvem bude těžká — vezmete na sebe jedině vy. Poroučejíce nás všechny věrně Boží ochraně.

Dáno ve Westerhausenu dne 8./18. května roku 1631.

Když tedy rada dostala tuto odmítavou odpověď a zároveň viděla, v jakém nebezpečenství město stojí, dala trubači vyčkat, následujícího dne — byl 9./19. května — svolat celé měšťanstvo do domů jejich čtvrtních starších a všechny se dotázat, zda totiž má být ke generálu Tillymu posláno poselstvo a má se s ním vejít v jednání, či nikoli. Nato se v některých čtvrtích usnesli většinou hlasů, že se má poslat a jednat; některé čtvrti ponechaly vše na vůli a dobrozdání rady; některé však, a zvláště osoby, jež k tomuto dílu od počátku radily a podporovaly je, nechtěly do žádných jednání vcházet, nýbrž ještě každou hodinu a okamžik očekávaly pomoc krále švédského. Takže i někteří měšťané příslušející do čtvrti Johanna Ludwiga — majíce v této věci svého čtvrtního staršího za podezřelého — odpravili ještě téhož večera několik ze svého středu k předsedajícímu purkmistrovi a dali mu skrze ně oznámit, pro případ, že by jejich hlas čtvrtní starší radě neoznámil upřímně, toto rozhodnutí: že s Tillym nechtějí pranic jednat, nýbrž že se raději chtějí bránit do posledního muže. Rovněž byli těchto dnů krátce předtím opět kazatelé Starého Města na radnici — mezi nimi vedl slovo a řízení dr. Christianus Gilbertus, kazatel u svatého Oldřicha — a napomínali radu jakožto své milé zpovědní a farní dítky k velkomyslnosti a stálosti s útěchou, že Bůh všemohoucí město v tak spravedlivé věci, jež je míněna jedině k zachování jeho cti a učení, jistě ochrání a zaštítí, jen když zůstane stálé a nevejde s katolíky v žádná jednání ani svazky; a co podobných slov ještě padlo, jimiž byla rada od akordu odrazována. Zda však byli kazatelé v tom všichni společně jednoho mínění, nebo zda někteří neměli při tom i tyto myšlenky — že totiž, poněvadž ani císař, ani generál Tilly po městě nikdy reformaci v náboženství nežádali, nýbrž jen nejponíženější oddanost a podrobení, nemá se město a tolik tisíc lidí vydávat takovým zjevným krajnostem, nýbrž raději si náboženství vyhradit při akordu a důvěřovat Bohu, jenž svou všemohoucností může město zachovat při svém slově a učení i bez tak hrozné zkázy, zvláště když by v případě takové krajní tísně a následného přemožení bylo s náboženstvím tím spíše veta a ztraceno — to lze ze všelijakých okolností dobře tušit. Avšak bezpochyby, jak se dálo i u ostatních stavů, musil jeden následovat druhého a vstoupit do řady, aby nebyl pokládán za nevěrného pastýře, který chce v době zkoušky odpadnout.

Rada se řečeného 9./19. dne května odpoledne, byť v nepatrném počtu, opět sešla. Tu bylo mimo jiné autorem oznámeno, že útočné kůly v baště u Neustadtu jsou již podél líce zcela vykopány, a že tedy posádka ležící v nízkém valu může být každou hodinu a okamžik nepřítelem přepadena; proto je třeba pojmout rozhodnutí, aby potom nebylo příliš pozdě atd. Nato syndik dr. Johann Denhardt odpověděl: že není syndikem toliko rady, nýbrž celého města, a musí mluvit podle svého nejlepšího rozumu a pro blaho tolika tisíc lidí, kteří jsou tím ohroženi. Co tedy chce město dělat, až nebude mít více prachu a nebude moci protivníkovi odpírat, takže ho budou musit nechat dojít až na val? Nechť to rada uváží a nevrhá tolik lidí v nejkrajnější zkázu a nebezpečí atd. Tak bylo od radních osob, jež byly tehdy pohromadě, znovu hlasováno a usneseno, že se má poslat k Tillymu a jednat; a jménem rady bylo autorovi uloženo a přikázáno, aby to vše, spolu s tím, co viděl ohledně nepřítelovy výhody, oznámil von Falkenbergovi.

Nato učinil pan Falkenberg opatření, aby ještě k noci došlo k výpadu a císařští byli z toho místa vyhnáni z valu a z příkopu; k tomu však vůbec nedošlo a nic z toho nebylo. Příčiny jsou sice neznámy; kdyby však byl tento výpad proveden, byli by tím císařští ve svém úmyslu bez vší pochyby upadli ve veliký zmatek a byli zdrženi — neboť, jak jsme od nich po dobytí zvěděli, přistavili téhož večera útočné žebříky a vše připravili k útoku. Jinak dal také řečeného večera von Falkenberg požádat vládnoucího purkmistra, aby se ve věci zamýšleného jednání a akordu bez jeho vědomí nic nepodnikalo, nýbrž aby byla rada příštího rána ve čtyři hodiny svolána; tehdy že se má k jednání přistoupit společně a dohodnout se v něm. K tomu konci se také následujícího dne, 10./20. května, v určenou časnou hodinu dostavili a sešli na radnici na jedné straně rada, výbor a čtvrtní starší, na druhé dvorní maršálek Falkenberg, vyslanec Stalmann a radové správcovi. Rada deputovala a odpravila ze svého středu purkmistra Georga Kühleweina, syndika, dále pana Conrada Gerholda a autora k von Falkenbergovi — jenž byl spolu se Stalmannem a rady pana správce ve zvláštní světnici —, aby tato jednání provedli a ihned s trubačem poslali vyslance ke generálu Tillymu. Když se tedy v tom chtěli mezi sebou dohodnout, počal pan Falkenberg zdlouha vypočítávat všechny vysoce dotvrzené sliby a přípovědi krále švédského stran tak dlouho slibované pomoci, pevně na nich lpěl a důvěřoval jim a dále podotkl, že nebezpečí přece ještě není tak velké, jak se někteří domnívají, a že protože se nyní pomoci nadějí každou hodinu, ba každý okamžik, není žádná hodina, kterou by se ještě udrželi, k zaplacení ani tunou zlata atd. Zatímco však o tom a o podobných věcech mluvil dobrou hodinu, byl mezitím poslán z rady sekretář se zprávou, že oba muži, ustanovení držet stráž na dómu a na věži svatého Jakuba, oznámili radě, kterak císařští ze všech ležení velmi silně přicházejí do obou předměstí, Neustadtu a Sudenburgu, a zaujímají místa za přibližovacími zákopy, starými zdmi a sklepy. Zanedlouho poté přišel měšťan z valu s oznámením, že je pole za všemi pahorky a v úvozech plné jízdy a že bylo vidět velmi mnoho lidu pochodovat do předměstí. Nato von Falkenberg odpověděl: přál by si, aby se císařští opovážili a šli na zteč, že by jistě byli přijati tak, že by se jim to nelíbilo. A pokračoval dále ve své řeči a hlasování, až strážný na věži svatého Jana zatroubil na poplach a vystrčil bílý válečný prapor. Tu už autor nechtěl déle sedět, nýbrž jít a podívat se, co se děje. A když přišel do Rybářské ulice, viděl, že Chorvaté — kteří projeli kolem rondelu u malé vody, jak o tom bude ještě lépe pověděno — už dobývají a rabují domy rybářů. Nato se autor spěšně odebral na radnici a krátkými slovy radě oznámil, že není třeba tam sedět, neboť nepřítel je už ve městě; což se všem zdálo zcela neuvěřitelné. A když mezitím přišli na radnici i vlastní pážata Falkenbergova se zprávou, že císařští mají být už na valu u Neustadtu, vstal, nasedl na koně a jel odvolat pluk podplukovníka Trosta z Marše. Když však s tím lidem dorazil k Vysoké bráně a zastihl císařské již tam v ulicích města, prudce na ně vyrazil a zprvu je slušně zahnal zpět. Protože však dostávali víc a více lidu na pomoc a byli už s jízdou ve městě, zůstal von Falkenberg spolu s podplukovníkem Trostem na místě mrtev a jejich lid byl rozdělen a poražen. A ačkoli se plukovník Uslar se svou jízdou a s tím, co ještě bylo v záloze, rovněž sešel a chtěl Falkenberga vyprostit, bylo to přece příliš pozdě a nadarmo. Rada zůstala z větší části na trhu a vydávala ten či onen rozkaz — tak byli hned vysláni někteří bubeníci, aby na místech, kudy císařští vnikli, žádali o akord, dostalo se jim však takové odpovědi, že se ani jeden z nich nevrátil —, až konečně, když nepřátelé vnikali stále více dovnitř, hleděl každý, kam by se uchýlil a jak by se co nejlépe zachránil atd.