Knihovna · Třicetiletá válka · Obležení, dobytí a zkáza Magdeburku

VI. Zteč 10./20. května

Co se však týče vlastní zteče a dobytí města, šlo to s tím takto:

Když se, jak výše řečeno, hrabě z Pappenheimu zmocnil nízkého valu bašty u Neustadtu tak, že 1) galerií a 2) pěti zákopy vedenými až ke špicím bašty se dostal nejen až na val, podél celého líce vykopal útočné kůly a předešlého večera dal přistavit podle libosti veliké množství útočných žebříků, takže mohl v mžiku s několika sty muži zároveň překročit předprseň nízkého valu a vpadnout na Falkenbergovy pěšáky, nýbrž dal 3) u rondelu při Labi vyházet a zřídit nájezd čili navezenou hliněnou cestu, po níž bylo možno zároveň vystoupit do tohoto nízkého valu a také obejít rondel až pod rybářské nábřeží atd.; a když byl rovněž hrabě z Mansfeldu na svém stanovišti u Sudenburgu, zvláště pak před Heydeckem, hotov s odvodněním vodního příkopu a se sražením tamní městské zdi: držel generál Tilly — jak o tom praví relace o této věci — se svými generály a plukovníky poradu, jak se má věc uchopit. Při ní velmi pochyboval, má-li se o zteč pokusit, neboť mu nemohlo být neznámo, předně co se týče Heydecku, že je to velmi vysoká bašta a že i kdyby obranná zeď byla zlezena a dobyta, nebyl by ještě na baště. Za druhé že ačkoli se Pappenheim u bašty u Neustadtu může nízkého valu dobře zmocnit, jsou přece kolem paty valu zasazeny palisády, takže se na baštu a na val nelze dostat jinak než úzkou brankou, zřízenou skrze věž jako vchod do nízkého valu. Když však jeden císařský plukovník k tomu silně radil a uvedl příklad Maastrichtu, kde stráž v ranní hodině spala, usnesli se, že 1) hrabě z Pappenheimu se svým vlastním a dále s pluky Gronsfeldovým, Wanglerovým, Savelliho atd.¹ napadne baštu u Neustadtu, 2) vévoda Adolf Holštýnský klešťovou hradbu před Kröckenskou branou, 3) hrabě Wolf z Mansfeldu se svými pluky Heydeck a ravelin u Sudenburgu — ten ravelin tehdy ještě neměl příkop, nýbrž byl toliko na předprsni nízkého valu osazen palisádami — spolu s ostatními tamními díly, 4) ligističtí korunní val čili příčný val na Marši a 5) dva císařské pluky oba půlměsíce před Oldřichovou a Schrotdorfskou branou; a zteč měla být vedena zároveň, až bude dáno znamení dělostřelbou. Ale generál Tilly držel téhož jitra ještě jednou válečnou radu, ačkoli předešlého večera bylo usneseno a smluveno udeřit hned za rozbřesku — tak velmi pochybovali o dobrém výsledku —, čímž se útok protáhl až po šesté hodině. Tu udělal Pappenheim začátek a vpadl ve velké zuřivosti — s pomocí výše popsaných pohodlí — ze všech stran kolem bašty zároveň přes předprseň do nízkého valu na Falkenbergovy vojáky, kteří v něm leželi. A protože se jim nedostalo žádné výstrahy ani vědomosti o silném srazu císařských v zákopech, tím méně o zamýšlené zteči, měli zapálené doutnáky jedině hlídky — neboť město nemělo při tak dlouhé válce takovou zásobu, aby tolik lidu mohlo mít doutnáky stále zapálené —, a ty byly ovšem příliš slabé, než aby takovému mocnému a náhlému vpádu nepřítele odolaly; a na toho, kdo snad z ostatních sáhl po zbrani a chtěl zapálit doutnák, bylo ihned namířeno a vystřeleno. Tak upadli Falkenbergovi důstojníci i pěšáci brzy ve zmatek a musili se ve velkém nepořádku stahovat a vracet onou řečenou úzkou brankou.

A ačkoli těch sedm set Falkenbergových pěšáků spolu se svými třemi vrchními strážmistry Waudrichem, Mackenseem a Stauderem — jimž bylo přiděleno obsadit baštu a nízký val — a dále měšťané, kteří měli hlídat rondel a val u Vysoké brány, tehdy nebyli všichni na místě (někteří totiž musili ležet v pohotovosti na hřbitově svatého Jakuba a v těch místech, některým snad byly povoleny propustky na nákup), nemá přece autor, jenž na to místo jinak přicházel každý den, jsa stavitelem města, a viděl, co se tam dálo a jak silně bylo obsazeno, za to, že by na straně města byl býval nedostatek lidu, jak se někteří domnívají, a že proto císařští tak snadno a se ztrátou nepatrného počtu lidu na tomto místě město zlezli a dobyli. Není ani pravděpodobné, že by von Falkenberg držel mezi svými vlastními vojáky — kteří i tak pro nedostatek obživy nesměli z valů scházet, poněvadž každý pěšák dostával od 24. dubna, kromě toho, co měšťané přispěli na potravinách, denně tři groše — tak špatný řád a nechal jich většinu najednou odejít. Spíše je třeba uvážit především tyto okolnosti a to, jak daleko obléhatelé ve své výhodě došli. 1) Že ačkoli se von Falkenbergovi na radnici dostalo té zprávy, kterak se nepřítel ze všech ležení stahuje do předměstí a do zákopů atd., přece nebyla důstojníkům a pěšákům na valech dána žádná výstraha, ani nebyly v nízkém valu po ruce píky, řemdihy a podobné zbraně. Takže pro nenadálý a silný vpád císařských bylo Falkenbergovým vojákům ležícím v nízkém valu nemožné sáhnout po zbrani, zapálit doutnáky a zároveň odpírat. 2) Když se tito musili stahovat úzkou brankou, vešel tudy přítel i nepřítel zároveň, a vojáci a měšťané ležící na baště a na rondelu nevěděli a vědět nemohli, co při tom dělat, neboť Falkenbergovým nesměli v ústupu bránit. 3) Přišla snad nepříteli vhod i modlitební hodinka, kterou právě tehdy konal na zdejší baště markraběcí polní kazatel. A pak 4) retranšement čili příčný val, jejž dal von Falkenberg krátce předtím na této baště zřídit, obávaje se podkopu a miny, posloužil císařským, přicházejícím nahoru onou řečenou brankou, k výhodě jako dobrá předprseň, za niž se mohli postavit a tím lépe pálit na Falkenbergovy, kteří baštu obsadili a konali tam kázání. 5) Po řečeném nájezdu vystoupilo nahoru mnoho císařského lidu, jenž běžel netoliko v nízkém valu, nýbrž zároveň kolem rondelu za obrannou zdí a dostal se pod rybářské nábřeží. K tomu 6) dal Pappenheim dvěma setninám Chorvatů rozkaz objet tuto baštu vodou, jíž bylo právě v té době velmi málo; a ti, jakmile se dostali dovnitř branou pod rybářským nábřežím, kterou rybáři předtím nedali zavřít, nýbrž ji chtěli hlídat sami, uvedli všechno, měšťany i vojáky, v takový zmatek, že dříve a prve než Falkenberg dorazil s pomocí, nabyli císařští vrchu, a tak město na tomto místě s malou ztrátou svého lidu dobyli a získali.

Hrabě z Mansfeldu, jenž v téže době dal rovněž přistavit žebříky a jít na zteč jak na Heydeck — kde byl příkop odvodněn a obranná zeď sražena —, tak na ravelin před Sudenburskou branou, mohl tím málo pořídit, neboť jeho lidé takovou výhodu neměli; proto na těchto místech ztratili mnoho lidu a musili odtáhnout s kratším koncem. Co se týče klešťové hradby před Kröckenskou branou a obou půlměsíců před Oldřichovou a Schrotdorfskou branou, byly sice rovněž tvrdě ztéčeny, zvenčí však nebyly vzaty ani přemoženy; ale když se císařští zmocnili celého valu od Neustadtu a Labe až sem, byla jim všechna obrana nemožná a nezbylo než prosit o milost a o kvartýr. Korunní val na Marši a ravelin před krátkým labským mostem poručil pan správce během zteče zcela opustit a z jednoho pilíře toho mostu shodit fošny a trámy; a ačkoli při tak spěšném ústupu zůstala většina trámů ležet, přece se císařští pro měšťanskou stráž postavenou v mostní bráně a v Möllnhofu neodvážili přejít, až když bylo město i tak zcela přemoženo. Tu pak i mnoho jezdců, když to z oné strany Labe uvidělo, přejelo z touhy po kořisti Labe a zčásti se ve vodě utopilo.

Když tedy řečeným způsobem přivedl generál Pappenheim značný počet lidu na val u Neustadtu a odtamtud do ulic města, von Falkenberg byl zastřelen a oheň byl založen na všech stranách, bylo s městem veta a všechen odpor přišel pozdě a nadarmo. Neboť ačkoli se měšťané a vojáci na několika místech znovu postavili a chopili se zbraně, dostali přece císařští zatím víc a více lidu i dost jízdy na pomoc — příkop na špici této bašty totiž nebyl ještě dohotoven a nový val byl velmi plochý, takže mohli i přes něj vjet do města —, konečně otevřeli Kröckenskou bránu a vpustili tudy celé vojsko císařské a katolické Ligy, Uhry, Chorvaty, Poláky, hajduky², Italy, Španěly, Francouze, Valony, Dolno- i Hornoněmce atd. Tu se stalo, že město se všemi svými obyvateli padlo do rukou a do moci svých nepřátel — a ti byli všichni prudcí a hrozní, dílem z obecné nenávisti k vyznavačům augšpurské konfese, dílem rozhněváni a rozhořčeni tím, že se po nich střílelo drátěnými koulemi a že jim z valů jinak spílali, jak to bývá. Nebylo tam nic než vraždění, pálení, rabování, mučení a bití. Zvláště se každý z nepřátel ptal po veliké a hojné kořisti. Když pak takový oddíl vešel do domu a hospodář měl co dát, mohl sebe i své zachránit a udržet jen tak dlouho, dokud nepřišel jiný, který také chtěl něco mít. Nakonec však, když bylo všechno vydáno a nic už nezbývalo, teprve tehdy nastala bída. Tu začali bít, strašit, hrozit zastřelením, nabodnutím na kůl, oběšením atd., takže lidé musili vyhledat a vydat i to, co bylo zakopáno v zemi nebo zamčeno v tisíci zámcích. A za takového běsnění, kdy toto přenádherné, veliké město, jež bylo jaksi kněžnou celé země, stálo v plném planoucím žáru a v tak velikém nářku a v nevýslovné nouzi a srdcebolu, bylo s hrozným úzkostným křikem vražd a zoufalství žalostně zavražděno a přeukrutně rozličnými způsoby usmrceno mnoho tisíc nevinných lidí, žen a dětí, takže to slovy nelze dostatečně popsat a slzami oplakat.

Tento truchlivý čas však netrval ve městě o mnoho déle než dvě hodiny; neboť nenadále se zdvihnuvším větrem vzal oheň — jejž sice zprvu měl hrabě z Pappenheimu poručit založit měšťanům a obyvatelům k zmatení a postrašení, potom však obecná soldateska v tom neznala ani míry, ani ustání — takovou převahu, že v deset hodin dopoledne stálo vše v ohni a v deset hodin k noci leželo celé město spolu s krásnou radnicí a se všemi kostely a kláštery docela v popelu a v hromadách kamení. Proto musil i císařský válečný lid, nechtěl-li shořet sám, z města opět ustoupit a stáhnout se do svých polních ležení.