Knihovna · Třicetiletá válka · Obležení, dobytí a zkáza Magdeburku

VII. Co zůstalo

Tak bylo vidět toto daleko slavné, přední město a ozdobu celé země vzejít v jednom dni v ohni a kouři a jeho zbylé obyvatele se ženami a dětmi hnát v zajetí před nepřítelem; a křik, pláč a nářek byl slyšet velmi daleko a plamen i popel z města zanesl vítr až do Wanzlebenu, Egeln a ještě dále.

Kolik pak Magdeburských zůstalo ušetřeno ohněm a mečem, musil se každý k zachování svého života a cti i života a cti svých vykoupit a podle stavu osoby zaplatit, někteří i tisícem a více říšských tolarů. A neměl-li, byl zadržován, ba i vězněn tak dlouho, dokud za něho jiní, cizí lidé buď z dlužní povinnosti, nebo na prosbu či na úvěr výkupné nesložili či neposkytli dostatečné zajištění. Co se týče prostých řemeslníků, nádeníků, čeledínů a chlapců, jakož i vojáků, kteří sloužili na straně švédské a městské a nemohli nic dát, musili buď nějaký čas nosit nepřátelům kořist a rance a konat všelijaké služby, anebo rovnou vstoupit do jejich služeb a nechat se vydržovat. Se ženami, pannami, dcerami a děvečkami však, jež neměly muže, rodiče ani příbuzné, kdo by za ně složil výkupné, a nemohly u vysokých důstojníků hledat pomoc ani radu, dopadlo to u mnohých velmi zle: některé byly znásilněny a zhanobeny, některé si ponechali jako souložnice. Ačkoli přece i mnohé, jež takových přátel a prostředků neměly, byly podivuhodně zachovány při cti a byly poctivostí toho, kdo je zajal, čestně propuštěny, nebo si je i vzali za manželky. Ostatní však, zvláště ty, jež se již dříve oddávaly lehkomyslnému jednání — a po těch nepřátelé tehdy velmi pilně pátrali —, upadly také do rukou takových nemravů a musily se nechat vodit po zemi s sebou.

Co se týče Jeho Knížecí Milosti pana správce, byl cestou na ulici, když chtěli dojet na ta místa a vyjít císařským vstříc, jimi zastižen, partyzánami a mušketami zle potlučen a střelen do stehna, až se ho konečně ujal jeden poručík a dal ho odnést do stanu von Pappenheima. Následujícího dne byla Jeho Knížecí Milost odvezena do Wolmirstedtu a tam léčena ve vězení. Dvorní maršálek Falkenberg, poté co byl zastřelen a odnesen do měšťanského domu u svatého Jakuba, shořel v požáru spolu s jinými zabitými a tak tam zůstal. Vyslanci Stalmannovi se však poštěstilo, že si několik dní nato v ležení u Fermerslebenu dal pomocí jednoho dobře známého žida přepilovat železná pouta na rukou i na nohou a při zapálení toho ležení, jež bylo, jak se říká, zosnováno, mohl uprchnout a utéci ke králi švédskému. Z rady zahynuli purkmistr Martin Brauns a radní páni Dietrich Brewitz, Caspar Steinbeck a Martin Bauermeister. Ostatní tři purkmistři, Georg Schmidt, Georg Kühlewein a Johann Westphal, spolu s radním pánem Ottou Gerickem a s mnoha jinými lidmi se uchýlili se svými do domu pana Johanna Alemanna, kde byli konečně, po mnohonásobně vytrpěném nebezpečí hrdla a života, zachráněni císařským generálním válečným komisařem panem z Walmerode — jenž tam přišel právě zachránit manželku Johanna Alemanna — a odvedeni ven do Schönebecku do bezpečí. Pan Conrad Gerold a jiní, kteří byli na švédské straně, hleděli, aby se u císařských vojáků hned vykoupili, a prošli ke králi švédskému. Dr. Christianus Gilbertus, Hermannus Cummius a Heinrich Pöpping — o němž byla řeč výše — byli však od císařských dlouhou dobu drženi ve vězení pro to, že prý vězeli ve švédské věci, a byli propuštěni teprve tehdy, když císařští musili město opět opustit; ačkoli Pöpping krátce předtím prý zemřel na červenou úplavici, s velikým nářkem a lítostí nad tím, že pomáhal město Magdeburk svést, jak to oznámil Cummius a ženy, jež ho v nemoci ošetřovaly.

V dómském kostele bylo na čtyři tisíce lidí, kteří se do něho uchýlili a schovali; a ačkoli tam zprvu vniklo něco císařského lidu, pobilo několik lidí a mělo tam zhanobit dvě ženské osoby, byla přece brzy postavena ke dveřím stráž a dalšímu násilí zabráněno. Do tohoto kostela se zachránil i dómský kazatel Reinhard Backe, na něhož zprvu jezuité a jiní katoličtí duchovní tvrdě dotírali a zle ho odbývali; prý jim však odpověděl tak a tolik toho uvedl, že ho musili nechat projít a být, jakožto luteránského kazatele, jenž své posluchače napomínal k bázni Boží, poctivosti a tichému, pokojnému životu a trestal zlobu a vzpurnost.

Co se týče počtu zabitých a zahynulých ve městě, nelze jej vlastně znát, poněvadž lidi pohltil netoliko meč, nýbrž i oheň. Neboť jednak dal generál Tilly brzy po tomto žalostném vypálení naložit na vozy spálené mrtvoly i jinak zabité z ulic, z valů a z jiných míst a odvézt je do vod Labe; jednak se téměř celý rok potom nacházelo ve zřícených sklepích mnoho mrtvých těl, po pěti, šesti, osmi, deseti i více, kteří se tam udusili nebo byli zasypáni. A protože ti, kdo leželi na ulicích, byli ohněm velmi strávení a hroutícími se budovami roztříštění, takže se ty kusy často musily nakládat vidlemi na hnůj, nikdo nebude moci udat vlastní sumu. Obecně se však má za to, že spolu s oběma předměstími a s tím, co zahynulo a shořelo z císařské soldatesky — z níž netoliko mnoho padlo při zteči sem tam, nýbrž leckdo se i opozdil, příliš dlouho hledal ve sklepě nebo v domě či jinak zabloudil —, že jich bylo na dvacet tisíc¹, malých i velkých, kdo při takovém hrozném stavu musili skončit život nebo utrpět škodu na těle. Zemřelá těla, odvážená ven Vodní branou do Labe, nemohla nebo nechtěla hned odplout, poněvadž je na tom místě všude vír; mnohá tam proto dlouho plavala kolem dokola, některá s hlavami nad vodou, jiná s rukama jaksi vztaženýma k nebi, a poskytovala divákovi téměř hroznou podívanou. Nadělalo se o tom mnoho řečí, jako by se ti mrtví lidé ještě modlili, zpívali a volali k Bohu o pomstu; jakož rovněž se chtělo mluvit o mnohých viděních, přízracích a podobných věcech, ale nikdo je nechtěl po pravdě potvrdit.

V tomto hrozném požáru 1) všechny kostely a domy Boží Starého Města zcela shořely až na zdivo a byly obráceny v popel. Mezi nimi byl především svatý Jan, největší a nejvyšší kostel, jehož dvě vysoké věže byly kryty olovem a střecha nad kostelem celá mědí. Dále svatý Oldřich, nejkrásnější, v němž stály nejnádhernější epitafy a obrazy, jež si tam přední šlechtici a příslušníci městských rodů dávali stavět na památku a jež je často stály od jednoho do dvou i tří tisíc tolarů. Rovněž svatá Kateřina, jež shořela i při požáru roku 1613, ale několik málo let předtím byla zcela nově vystavěna se střechou a vysokými věžemi. Svatý Jakub, jenž sice také při prvním obléhání roku 1550 utrpěl mnoho škody, musil nyní spolu s kostelem svatého Petra a s kostelem svatého Ducha dopadnout jako všechny ostatní. V těchto šesti hlavních a farních kostelích se kázalo a konaly se bohoslužby netoliko každou neděli, nýbrž většinou i ve všední dny; proto staří vyjádřili těch šest farností pro lepší rozlišení v následující říkanku:

u svatého Oldřicha bohatí — u svatého Jana čistotní — u svaté Kateřiny skrytý statek — u svatého Jakuba nedostatek — u svatého Petra rybáři — u svatého Ducha truhláři.²

2. Oba kolegiátní kostely svatého Mikuláše a svatého Šebestiána, rovněž kostel svatého Petra a Pavla spolu s ostatními celami a klauzurami na Novém trhu, a nemenší měrou ve Starém Městě klášterní kostel augustiniánů, jejž zde vystavěl a založil rod Feuerhacke, jakož i klášter bosáků, z něhož rada po reformaci zřídila školu, dále panenský klášter Marie Magdaleny, kostel svaté Gertrudy, kostel svaté Anny se všemi špitály, chudobinci, kaplemi a podobnými stavbami připadly ohni a kouři.

3. Žár ohně nemohl minout ani krásnou, dobře vystavěnou radnici, na níž stálo mnoho starých pomníků, obrazů a erbů tesaných do kamene i malovaných, spolu s nově vystavěnou zbrojnicí, rovněž věže a brány města s jejich zdvihacími i jinými mosty — vyjma jedině most sudenburský —, takže ještě odpoledne, když byl zapálen radní prachový dvůr a od něho ostatní lodní mlýny, musil popelu připadnout i krátký labský most.

Konečně 4) všechny obytné domy města, mezi nimiž bylo nejeden krásný, zcela shořely a byly obráceny v popel. Byl mezi nimi zvláště dům Thomase Mauritze blízko U zlatého ramene, jejž vystavěl jakožto poslední ze svého rodu na památku a jenž ho stál přes 20 000 tolarů. Rovněž dům pánů z Quitzowa na Novém trhu, anhaltský dvůr a všechny ostatní podobné šlechtické i měšťanské honosné domy. Zůstalo stát jen několik málo domů na Novém trhu spolu s dómským kostelem a klášterem Panny Marie, což snad zachránilo katolické duchovenstvo, jež prý pohánělo vojáky k hašení. Jakož si i rybáři pod nábřežím své domy udrželi.

Jakmile však žár a výheň poněkud polevily, dal císařský generál dělostřelectva, svobodný pán ze Schönbergu³, jenž brzy nato padl v bitvě před Lipskem, svézt dohromady na rozličné velké hromady všechny varné pánve, zvony a jiné měděné náčiní a uložit je pro sebe jako svou kořist. Nadto se našlo na vypálených místech, a zvláště ještě ve sklepích, neuvěřitelné množství železných věcí, železných kamen, mosazných hrnců, umyvadel, svícnů atd., jakož i mnoho cínového nádobí a podobného; zčásti to rovněž sesbírala císařská soldateska a sem tam rozprodala. Nemenší měrou i někteří měšťané, kteří v té době ve městě zůstali, a především ti, kdo se živili vodou a plavbou, tyto kovy brzy nato sesbírali, získali je od vojáků za zcela mizerné peníze a tajně odvezli do Hamburku a na jiná místa, takže někteří z nich zbohatli mnohem více než dříve. Větší část varných pánví, rozbitých zvonů a jiných kovů, jež dal řečený generál dělostřelectva a jiní císařští sesbírat, však musili potom spolu s městem vyklidit a přenechat Švédům.

Kromě toho všeho shořelo i mnoho nádherného a nenahraditelného zařízení a všelijakého znamenitého movitého majetku ze starých knih, spisů, památek, obrazů a podobných věcí, jež dílem uprchlí šlechtici do města přivezli, dílem náležely nejpřednějším měšťanům a nebyly již k dostání za peníze; a tak ušly soldatesce z kořisti. V přemnoha sklepích se dalo brodit v pivě a ve víně po kolena, poněvadž zpupnost a svévole obecného vojska byla tak velká, že když se natočil vědro piva nebo vína ze sudu, nechtěli zátku zase zastrčit, a nechali tak pivo a víno vytéci. Nejznamenitější šaty, pokrývky, hedvábné látky, zlaté a stříbrné prýmky, všelijaké plátno a jiné domácí zařízení získali markytáni za zcela ničemné peníze a odvezli a rozprodali po celém arcibiskupství magdeburském, v zemi anhaltské a brunšvické po celých vozech. Zlaté řetězy, prsteny, klenoty a jiné zlaté a stříbrné nádobí bylo možno od prostých pěšáků koupit a získat více než desetkrát laciněji, než byla jejich pravá cena.

Kam se poděly archivy města, listiny a pečeti, výsady, registra, protokoly a jiné doklady, se neví, poněvadž nejpřednější z rady a z měšťanstva, kolik jich ještě zbylo po ohni a meči, se celý rok do města nevrátili a nemohli v něm najít přístřeší. Zda takové dokumenty, listiny a privilegia někdo uschoval, poněvadž vše leželo v klenbách a stěží shořelo, ponechávám stranou; v každém případě se tím městu stala nenahraditelná škoda. Co ve sklepích ještě bylo, zužitkovali Tillyho vojáci, kteří si na pustých spáleništích postavili chatrče.

Přišli také duchovní páni, kteří na to již dávno čekali, a jiné osoby řádové, mniši a podobně, oddané katolickému náboženství, aby reformovali dóm — jenž zůstal stát nevypálen na širokém, prostranném místě Nového trhu spolu s několika tamními domy — a začali v něm i v ostatních kostelích zavádět nový pořádek.

Král švédský, tuše, že nad tímto smutným případem, že totiž město nebylo včas podpořeno, vzniknou nepříznivé myšlenky, dal vydat manifest, v němž uvedl nejprve prohřešky Magdeburských hned na počátku a na prahu věci a potom za příčinu položil, že nechtěli na nové verbování a na podobné válečné potřeby vyplatit dostatečné peněžní částky atd.; jak o tom pamatuje Chemnitius⁴ v prvním díle svého popisu švédské války, fol. 162.

Když tedy toto nevýslovné neštěstí takto na toto město, jež bývalo kdysi sídlem prvních německých císařů, dolehlo a Magdeburští, kteří zůstali naživu, byli rozptýleni sem a tam, bylo u cizích lidí, k nimž vyhnaní Magdeburští přišli, mnoho dotazování, jak se to stalo, že město upadlo v takový nářek a nouzi. Zda se snad nebránili? Nebo zda nedávali vojákům náležitou obživu, aby mohli bojovat? Nebo zda byli měšťané zbabělí a utekli z valu? Nebo zda to prospali? Nebo zda byli tak bezbožní, že je Bůh musil takto potrestat? Nebo jak se to tedy stalo? A tu jeden uváděl tuto, druhý onu příčinu. Obecně však, poněvadž byly ve městě dvě strany — jedna, jež ke spojení s panem správcem radila a podporovala je, druhá, jež je zrazovala a jaksi předpovídala velikou pohromu, jíž bylo třeba se z toho obávat —, svalovala jedna strana vinu na druhou, a tak byly obě, před dobytím jako po něm, zcela prudce proti sobě. Ti, kdo to neštěstí prorokovali, mohli zjevně postavit před oči, že to dopadlo tak, jak říkali; druzí však, kdo tu věc zosnovali a svedením obecného lidu k tomu dovedli, svalovali to na ty, kdo s nimi nesouhlasili: ti prý byli dobře císařští, drželi s nimi pod jednou pokrývkou, ba prozradili nepříteli i stav věcí ve městě, jinak by to bylo dopadlo jinak atd.

Toto je tedy ten pravý, správný průběh dobytí tohoto dobrého města Magdeburku, jemuž nikdo nemůže odporovat, má-li být pravda podána tak, jak jest.