Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Otrokem u Turků a Tatarů

Kdo byl Hans Schiltberger

Dvacátého pátého září 1396 stálo u bulharského Nikopole křižácké vojsko, jaké Evropa dlouho neviděla: Uhři, Francouzi, Němci, Burgunďané, johanité. Do večera bylo rozprášeno. Mezi zajatci, které druhého dne přiváděli spoutané na provazech před sultána Bajezida, byl šestnáctiletý bavorský zeman Hans Schiltberger.

Přežil jen proto, že se nezabíjeli chlapci pod dvacet let. Stál v řadě, díval se, jak jeho druhům stínají hlavy, a zapsal to — po dvaatřiceti letech, z paměti.

Co se mu stalo

Z Mnichova odešel roku 1394 jako jízdní posel svého pána Leonharta Reichartingera. Domů se vrátil roku 1427. Mezi tím sloužil postupně těm, kdo zrovna vyhráli: nejdřív Bajezidovi, po bitvě u Ankary Tamerlánovi, pak jeho synům a vnukům, nakonec tatarským chánům v Kypčaku. Pán, kterého doprovázel, byl pokaždé poražen a zabit a Schiltberger připadl dalšímu.

Takhle prošel Anatolií, Egyptem, Persií, Střední Asií, Kavkazem a Krymem. Viděl Káhiru, Damašek, Jeruzalém, Konstantinopol, Samarkand. Byl u obléhání měst, po nichž dával Tamerlán zajatou posádku pohřbít zaživa, a zapsal to týmž klidným hlasem jako to, kolik je v Káhiře ulic.

Když jeho poslední pán padl, utekl s několika dalšími křesťany přes Černé moře do Konstantinopole. Domů šel rok a kus: Kilia, Suceava, Lvov, Krakov, Slezsko, Vratislav, Míšeň, Sasko, Cheb, Řezno, Landshut. Poslední věta jeho cesty zní „a z Landshutu do Freisingu, kde byl můj domov".

Proč to stojí za čtení

Schiltberger není dějepisec a nemá ctižádost být zajímavý. Je to voják, který vypráví, co viděl, a nerozlišuje přitom velké od malého. V jedné větě popíše, jak Tamerlán nechal v Damašku zavřít třicet tisíc lidí do chrámu a zapálit jej, v druhé jak se v Indii pěstuje pepř. Zrovna tak mu stojí za zaznamenání, že tatarské ženy jezdí do bitev a střílejí z luku jako muži, že v Egyptě posílají zprávy po holubech, nebo že si v Indii myjí ruce citrony, aby na ně nelezli hadi.

Píše v nekonečných souvětích spojených samými „a" — tak, jak člověk vypráví nahlas. Nechali jsme mu ten rytmus; je jeho a je na něm poznat, že si vzpomíná, ne že skládá knihu.

Nevěřte mu čísla. Přehání a občas si odporuje; kde to lze doložit, poznamenáváme to, ale neopravujeme ho. Zato tam, kde mluví o tom, co měl před očima — jak vypadá obřad, co se jí, jak se pohřbívá, co si o křesťanech myslí mohamedáni —, je to svědectví, jaké z patnáctého století nemáme odkud jinud vzít.

Jedna věc, které si všimnete

Schiltberger zajetí nelíčí jako utrpení a o sobě mluví málo. Zmínku o vlastní osobě si dovolí asi dvakrát: když popisuje, jak ho vedli na popravu, a když dodává, že mu tehdy sotva bylo šestnáct. Jinak je pořád jen tím, kdo stojí opodál a dívá se.

Teprve poslední věta knihy je jeho vlastní: poděkování Bohu za to, že ho těch dvaatřicet let ochránil. Je to jediné místo, kde zazní, co ho to stálo.

O rukopisech, z nichž kniha vychází, o Langmantelově vydání a o tom, kde a proč jsme se od něj odchýlili, pojednává ediční poznámka na konci.