Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola IV

Konstantinopol

Téhož dne nás zavedli, abychom spatřili jiný kostel, totiž kostel svatého Jiří v Manganech. Před ním se rozkládá veliké nádvoří, na němž jsou sady a mnoho domů, a hlavní stavba kostela leží za nimi. U kostelních dveří stojí veliká křtitelnice, velmi krásně pracovaná, a nad ní je kupole nesená osmi sloupy z bílého mramoru, které jsou tesané a ozdobené figurami. Hlavní stavba kostela je velmi vysoká a je všude vyzdobena mozaikou. Je tu vidět postavu Pána našeho Ježíše Krista, jak se zjevil při svém vstoupení na nebesa. Podlaha kostela je div řemeslné práce, neboť je vykládána deskami z porfyru a z jaspisu mnoha barev s rozvilinami velmi obratně provedenými. Stěny jsou pracovány podobně a strop hned za vchodem ukazuje v mozaice postavu Boha Otce. Dále je tu podoba svatého Kříže, k němuž ukazuje anděl, jak se zjevuje vysoko v nebeských oblacích, zatímco dole jsou vidět apoštolové, tak jako v době, kdy na ně sestoupil Duch Svatý v ohnivých jazycích. Vše to je provedeno v mozaice a velmi krásně vykonáno. V témž kostele je vidět veliký náhrobní kámen z jaspisu, přikrytý hedvábným příkrovem, a je tu pohřbena jedna císařovna.

Když jsme viděli, že se již snesla noc, vrátili jsme se do svého bytu v Peře. Bylo pak ujednáno, že se nazítří, ve středu, vrátíme a sestoupíme z Pery k bráně zvané Kynegos. Tam jsme se měli sejít s messerem Ilariem, o němž už byla řeč; on s několika šlechtici císařského dvora měl očekávat náš příchod a mít pro nás koně k jízdě, a my jsme potom měli prohlédnout ostatní části města a podívat se tam na pamětihodnosti, načež jsme se měli vrátit do svého bytu v Peře, zatímco páni, kteří nás provázeli, se měli rozejít do svých domů. Nazítří však, v onu řečenou středu, když jsme podle ujednání sestupovali do Konstantinopole, byli jsme zastaveni a obráceni zpět, neboť toho rána přišla do města Pery zpráva, že jisté galéry Benátské republiky vyrazily proti janovskému válečnému loďstvu, které bylo na cestě podniknout útok na Alexandrettu pod velením maršála Boucicauta, a že Benátčané ony druhé u Modonu s velikým krveprolitím rozprášili a zmocnili se mnoha janovských galér. Mezi jinými zajali synovce maršála Boucicauta, zvaného Chastel Morate. Ta zpráva způsobila po celé Peře velmi veliké pozdvižení: několik Benátčanů, kteří tam sídlili, odvedli do žaláře a mnoho benátských lodí v přístavu zabavili na odplatu. Mezi jiným uvalili správcové Pery zabavení na jistou galeotu, kterou jsme si najímali a na níž jsme měli v úmyslu plout dál na své cestě do Trapezuntu¹; vrchnost však nyní tvrdila, že ji potřebuje a že tu loď musí vypravit jako loď poselní. Zabavení naší galeoty bylo pro nás nehodou nad jiné velikou, neboť se krátil čas před obdobím, kdy jsme museli vyrazit, a nebylo snadné nalézt tak náhle jinou loď k našemu účelu. Ihned jsme se tedy jali shromažďovat zprávy o tom, jak by se mělo provést poslání, jímž jsme byli ve službě svého pána a vládce krále Jindřicha zavázáni, a nejprve jsme bez odkladu poslali dolů messeru Ilariovi vzkaz, že nám toho dne nebude možné přeplout do Konstantinopole, jak bylo ujednáno, ale že u něho budeme nazítří, ve čtvrtek. Téže středy poslal císař, vraceje se ze svého loveckého výjezdu, přes vodu do Pery polovici divokého kance, kterého sám zabil, abychom ji snědli.

Nazítří, ve čtvrtek 1. listopadu, jsme podle ujednání přepluli do Konstantinopole, kde jsme u brány Kynegos nalezli messera Ilaria, jak očekává náš příchod s mnoha pány císařského domu; a všichni vsedli na koně a provázeli nás, když jsme šli prohlédnout kostel Panny Marie Blachernské. Ten kostel stojí v blachernské čtvrti, blízko hradu, který je nyní v troskách, dříve však sloužil za místo, kde bývali ubytováni vyslanci. Dověděli jsme se, že tu věž dal vskutku rozbořit zvěčnělý císař, protože v jejích hradbách jej, císaře, kdysi jeho starší syn uvěznil, jak dále vyložíme na pozdějším listě. Tento kostel Panny Marie býval kdysi kaplí císařského paláce. Jeho hlavní stavba se skládá ze tří lodí a loď hlavní je šířkou i výškou mnohem větší než lodě boční. Ty jsou nízko vystavěné a mají ochozy, z nichž lze shlížet do hlavní lodi. Zastřešení bočních lodí i lodi hlavní, jak je vidět, nesou veliké sloupy ze zeleného jaspisu, jejichž podstavce tvoří kvádry bílého mramoru, velmi obratně vytesané s figurami a ozdobami. Stěny v bočních lodích jsou do poloviny své výšky pod stropem obloženy deskami z mnohobarevného jaspisu, a ty jsou velmi umně vytesány v rozviliny krásné kresby. Strop střední lodi je nad jiné bohatě pracován z tesaných dřevěných trámů skládaných do sebe a celý ten strop z tesaných trámů a vazníků je hustě zlacen jemným zlatem. A dále: ačkoli je ten kostel jinde na některých místech sešlý, zlacení a práce zmíněného stropu jsou tak svěží a tak krásně zachované, jako by byly teprve nedávno dokončeny. V hlavní lodi stojí velmi krásný oltář a také nad jiné bohatě pracovaná kazatelna; celá ta stavba je vskutku velkolepě vystavěna, bohatá a velmi nákladná, a střecha je zvenčí po celé ploše pokryta olověným plechem.

Téhož čtvrtka nás později zavedli, abychom spatřili relikvie v kostele svatého Jana Křtitele v Peře, které jsme předešlého úterka nemohli vidět, protože nebylo klíčů. Když jsme přišli ke kostelním dveřím, nalezli jsme mnichy, všechny v bohoslužebných rouchách, připravené nás provázet; zažehli mnoho pochodní a svící a klíče byly po ruce. Potom, zpívajíce litanii, všichni vystoupili spolu se šlechticem císařského dvora, jenž nás měl v opatrování, do kostelní věže, kde byly relikvie chovány. Nejprve mniši vynesli truhlici zbarvenou na červeno a nesli ji vysoko zdviženou, zpívajíce po celou tu dobu velmi slavnostně svůj hymnus, se všemi pochodněmi v plameni a s mnoha kadidelnicemi s kadidlem, které šly vpředu. Tu truhlici snesli dolů do kostela a položili ji na vysoký stůl, přestřený hedvábným přikrývadlem. Truhlice byla zapečetěna dvěma pečetěmi z bílého vosku, které hlídaly dvě malé stříbrné spony, jež se do truhlice zamykaly. Ty zámky otevřeli a vzápětí vyňali z truhlice dvě veliké mísy ze zlaceného stříbra, které potom, když nám relikvie vystavovali, sloužily k tomu, aby se do nich kladly. Potom z té truhlice vytáhli veliký vak z bílého kanafasu, zavázaný a uzavřený voskovou pečetí.

Tu rozlomili a zevnitř vyňali malou okrouhlou schránku ze zlata. V té schránce byl chován díl skývy chleba, kterou na Zelený čtvrtek při poslední večeři podal Pán náš Ježíš Kristus Jidášovi na znamení, kdo jej má zradit; a to sousto je vskutku ta část, kterou Jidáš tehdy nemohl spolknout. Relikvie byla zavinuta v kusu červené krepové tkaniny a byla těsně zapečetěna dvěma pečetěmi z rumělkového vosku. To sousto chleba bylo velikostí asi na tři prsty ruky napříč. Potom z téhož vaku vynesli jinou zlatou schránku, menší než první, a v té zlaté schránce bylo vidět zasazenou do kovové práce malou nádobku, kterou odtud nebylo možné vyjmout a jež byla z křišťálu. V ní byl chován díl krve Pána našeho Ježíše Krista, z té, jež vyšla z jeho boku, když jej Longinus ranil vbodnutím svého kopí. Opět z toho vaku vynesli třetí malou schránku ze zlata a její poklička byla probita dírkami, jako bývá u struhadla, a v té schránce byly vidět chuchvalce sražené krve. Jak nám bylo vypravováno, vytekla ta krev kdysi z boku Kristovy podoby na krucifixu, neboť jistý Žid v městě Bejrútu se odvážil onu podobu ranit, aby tak Kristu učinil potupu.

Potom z téhož vaku vytáhli křišťálovou nádobku se zátkou připoutanou na malém zlatém řetízku; v té nádobce byl složen malý kus karmínové krepové tkaniny a v něm některé z vousů brady Pána našeho Ježíše Krista, z těch, jež mu vytrhli Židé, když jej křižovali. Potom opět z toho vaku vynesli veliký relikviář, v němž byl chován kus kamenné desky, na niž bylo položeno tělo Pána našeho Ježíše Krista, když byl sňat z Kříže. Z téhož relikviáře vyňali též čtverhrannou truhlici ze stříbra a zlacenou, měřící asi dvě a půl palmy napříč. Ta truhlice byla zapečetěna šesti pečetěmi, položenými na šesti dvojitých sponách, které byly stříbrné a okrouhlého tvaru a měly uzavírat zámek, z něhož visel stříbrný klíč. Nyní tu truhlici otevřeli a vyňali z ní desku pokrytou zlatým plechem, na níž byl upevněn hrot onoho kopí, jímž Longinus probodl bok Pána našeho Ježíše Krista. Byl to tenký list, ze železa a velmi ostře zahrocený, a tulej byla dutá tam, kde do ní zapadalo dřevo ratiště. Na délku mohl ten hrot kopí měřit palmu a dva prsty a na ostrém konci listu bylo vidět znamení krve, tak svěží, jako by to kopí bylo teprve právě zasadilo ránu, kterou zasadilo do těla Pána našeho Ježíše Krista. Šířka listu napříč byla asi dva prsty a ta svatá relikvie byla zasazena do té desky, která byla, jak už řečeno, pokryta zlatým plechem. Plocha oceli na hrotu kopí není lesklá, naopak je kalná, jako by bylo stále v užívání. Dále je na téže desce zasazen kus onoho prutu, kterým bili Pána našeho Ježíše Krista do hlavy, když stál před Pilátem. Ten kus byl asi palmu a půl dlouhý. Dále byl na té desce pod hrotem kopí a pod zmíněným prutem zasazen kousek té houby, které bylo užito, když na Kříži podávali Pánu našemu Bohu Ježíši Kristu žluč a ocet.

V téže truhlici ze zlaceného stříbra, v níž byla ona popsaná deska, bylo chováno roucho Pána Boha Ježíše Krista, o něž metali Pilátovi služebníci losy. To roucho bylo složeno a opatřeno pečetěmi, aby z něho ti, kdo si je přicházejí dát ukázat, neodřezávali kusy a neodnášeli si je za relikvie, jak vskutku někteří už dříve činili. Jeden rukáv roucha byl vyložen vně té zbývající části, jež byla složena a zapečetěna; a bylo vidět, že roucho bylo podšito kanafasem červené barvy, který byl jako krepová tkanina. Ten vyložený rukáv byl poněkud úzký a ušit na způsob těch, které lze podle vůle u zápěstí rozepnout; a tam, kde byl rozstřižen až k lokti, byly knoflíky, tři počtem a malé, z těch, které se dělají ze soukané šňůry, ale v rukávové tkanině chyběly dírky, do nichž by se zapínaly. Ty knoflíky i rukáv a vše, co bylo z roucha vidět, se jevilo temně červeného odstínu, nebo snad přecházejícího do barvy růžové, spíše takto než jinak. Látka roucha se nezdála tkaná, nýbrž spracovaná jehlou, neboť nitky se zdály trojmo soukané. Zároveň, zatímco nás takto vodili a vystavovali nám ty svaté relikvie, přišli v našem průvodu i někteří lidé z města a rozliční čestní pánové, kteří se o naší návštěvě dověděli; a ti se při pohledu na relikvie dali do modliteb a prosb a mnozí plakali z radosti.

Téhož dne jsme také šli navštívit klášter vznešených dam, který se nazýval Omnipotens. V kostele nám tu ukázali tesanou mramorovou desku mnoha barev, devět palem dlouhou, a praví se, že na tu desku bylo položeno tělo Pána našeho Ježíše Krista, když byl sňat z Kříže. Na té desce jsou vidět samy slzy, které prolily tři Marie a svatý Jan, slzy prolité v době, kdy byl Pán náš Ježíš Kristus ukřižován; a ty slzy se nyní jeví, jako by byly po dopadnutí na kámen zmrzly.

Dále je v městě Konstantinopoli velmi svatý kostel zvaný Santa Maria de la Dessetria. Je to jen nevelký kostel, u něhož jsou ustanoveni jistí kanovníci; a ti řeholníci nejedí žádné maso, ani nepijí vína, nepožívají nic, co je strojeno s olivovým olejem, ani maso z ryb, v nichž je krev. Hlavní stavba toho kostela je nad jiné krásně vyzdobena mozaikou; a chovají tu obraz, představující blahoslavenou Pannu Marii, zasazený v krásném řezaném rámu, a praví se, že jej vlastní rukou nakreslil a vymaloval slavný a blažený svatý Lukáš. O tom obraze nám vypravovali, že učinil a denně činí mnoho divů. Řekové zde k tomu obrazu vyznávají velikou pobožnost a jeho svátek slaví nad jiné velkolepě. Obraz je malován na dřevěné desce čtverhranné podoby, šest palem vysoké a tolikéž napříč. Deska stojí podepřena dvěma nohami a malba sama je nyní přikryta stříbrnou plotnou, do níž jsou zasazeny četné smaragdy, safíry, tyrkysy a veliké perly s jinými drahými kameny. Obraz se pro bezpečnost chová v železné truhlici. Každé úterý je jeho svátkem a schází se tu veliký sběh lidu, duchovních i osob světských, které jsou pobožné mysli. Ti pak s mnohými z duchovních od ostatních kostelů města, když odříkali hodinky, vynesou pobožně obraz z tohoto kostela a nesou jej na blízké nádvoří. Když vychází, shledává se tak těžkým, že jej musí nést tři nebo čtyři muži, užívajíce kožených popruhů připjatých ke skobám, jimiž se rám musí podpírat. Když jej takto vynesou, postaví ho doprostřed onoho nádvoří, kde všichni přítomní konají své modlitby a pobožnosti s pláčem a s hlasitým naříkáním. Když je to vykonáno, vyjde starý muž, pomodlí se před tou podobou Panny Marie, potom obraz zdvihne a odnáší jej, jako by měl jen nepatrnou váhu, a sám jediný jej nese v procesí, které se vzápětí vrací do kostela. Je to vskutku div, jak může jeden člověk takto zdvihnout tak velikou tíži, jakou je ten rám. Praví se, že nikomu jinému není možné takto jej sám zdvihnout a nést, leč právě tomuto muži. Ten muž je však z rodu, v němž to dokáže kterýkoli z nich, neboť se Bohu zalíbilo propůjčit tu moc jim všem. O některých svátcích v roce nosí ten obraz s velikými slavnostmi do Hagie Sofie, aby jej vystavili pro velikou pobožnost, kterou k němu lid chová.

V tomto kostele je pohřben císař, otec mladého císaře, jenž je nyní ve vyhnanství a žije mimo Konstantinopol, ale o němž se praví, že má zákonné právo být císařem — ačkoli to byl vskutku on, kdo by byl zrádně přivedl Konstantinopol i císařství do zkázy. Ten, kdo nyní vládne v Konstantinopoli jako císař, se u Řeků nazývá Chitmanoli, to jest Manuel; a jeho starší bratr byl císařem před ním a po své smrti zůstavil syna. Onen starší bratr byl neposlušný: pozdvihl se proti svému otci a byl by jej svrhl z trůnu. V té době byl tureckým sultánem Murad, otec sultána Bayezida, jehož Timur tak nedávno přemohl, a v té době byl také nejstarší syn sultána Murada neposlušný a pozdvihl se proti svému otci. Syn císařův a syn sultánův se tedy spojili ve spiknutí, které mělo svrhnout každému z nich jeho otce, a měli potom v úmyslu zmocnit se císařství a sultanátu. Sultán a císař se nyní stali spojenci, aby své syny potlačili, a vytáhnuvše proti spiklencům, dostihli je a zajali je na hradě Gallipoli, tom samém, který je v této chvíli v rukou Turka. Mezi císařem a sultánem bylo ujednáno, že až ty vzbouřence zajmou, oslepí každý z nich svého syna a že hrad Gallipoli bude rozbořen, aby to bylo výstrahou všem, kdo by se v budoucnu pozdvihli. Když byli vzbouřenci zajati, byl ten hrad rozbořen a Turek hned přistoupil k tomu, aby svému synu vyloupl oči; ale císař měl se svým synem soucit a nechtěl mu oči vytrhnout, nýbrž rozkázal jej vrhnout do hlubokého temného žaláře a rozžhavenými mísami jej dal zčásti oslepit.

Potom, když nějaký čas vězení uplynul, přivolil, aby žena jeho syna jej navštívila v jeho žaláři; a ta mu jistými léky zčásti vrátila zrak do očí. Jednoho dne, když byla se svým mužem v žaláři, zpozorovala velikého hada, jak vychází z díry ve stěně a potom se do ní zase vrací. Když to svému muži vypověděla, řekl jí, aby ho dovedla na to místo, kde had zmizel; a vyčkav, až vyjde znovu, zabil jej svými rukama. Pravilo se, že byl nad jiné podivuhodné velikosti. Potom toho hada ukázali jeho otci císaři, a ten, když se dověděl, jak se věc přihodila, byl pojat soucitem se stavem svého syna a vypustil jej z vězení. Ale ten princ se po nějaké době ke svému odboji vrátil a tentokrát se mu podařilo zajmout svého otce. Císař byl po nějaký čas držen v zajetí, až jej potom někteří jeho páni dokázali osvobodit. Na to jeho syn uprchl a otec dal rozbořit věž onoho žaláře, v němž byl zavřen. Císař potom svého staršího syna vydědil a závětí zůstavil císařství po svém skonu mladšímu bratrovi Andronikovu, jenž je nyní vládnoucím císařem Manuelem. Jeho starší bratr však zůstavil syna jménem Demetrius, a ten má podle některých spravedlivý nárok na císařství a měl by vládnout spolu s ním. Nakonec se ti dva v poslední době dohodli takto: že každý z nich bude nyní nést jméno císaře, ale že po skonu císaře Manuela bude svrchovanou vládu držet už jen ten druhý sám. Dále, až oba ti císařové dojdou odpočinutí, má císařství přejít na syna Manuelova a po něm na syna toho druhého, a takto má nastupovat jeden po druhém střídavě; já však mám za jisté, že ani jeden, ani druhý z těch knížat nynější smlouvu nedodrží.

V Konstantinopoli je vidět velmi krásnou cisternu, která se nazývá Muhammadova cisterna; je sklenuta cementem a to zastřešení podpírají zdola mramorové sloupy. Ty jsou rozestaveny tak, že tvoří šest lodí, a strop stojí na čtyřech stech devadesáti zmíněných sloupech, všech velmi tlustých. Na tom místě lze shromáždit mnoho vody, dost k tomu, aby byla opatřena potřeba velikého množství lidu. Město Konstantinopol je uzavřeno pevnou a vysokou hradbou, hájenou mnoha pevnými vysokými věžemi. Ta hradba běží ze tří úhlů a od úhlu k úhlu má šest mil, takže celý vnější obvod měří osmnáct mil, totiž šest leguí. Dvěma stranami hledí ta hradba k moři, třetí stranou leží k zemi. V úhlu nejdále od moře je výšina, na níž jsou vystavěny císařské paláce. Ačkoli je obvod hradeb takto velmi veliký a prostor rozsáhlý, není město všude příliš hustě obydleno. V jeho okruhu je mnoho kopců a dolin, kde jsou obilné lány a sady, a mezi sady jsou vesničky a předměstí, která všechna jsou zahrnuta v hranicích města. Nejlidnatější čtvrť města se táhne po nížině při pobřeží k hrotu, který vybíhá do moře. Obchodní čtvrť města je dole u bran, které se otvírají na nábřeží a hledí proti protějším branám, jež náleží městu Peře; neboť právě sem připlouvají galéry a menší plavidla, aby složila svůj náklad, a zde na nábřeží se lidé z Pery schází s lidmi z Konstantinopole a vedou své obchody a kupectví.

Všude po městě je mnoho velikých paláců, kostelů a klášterů, ale většina z nich je nyní v troskách. Je však zjevné, že za dřívějších časů, když byla Konstantinopol ve svém původním stavu, bývala jedním z nejvznešenějších hlavních měst světa. Praví se, že i nyní má ve svém obvodu tři tisíce kostelů, velikých i malých. Na jeho prostoru je mnoho kašen a studní se sladkou vodou. V té části města, která leží přilehle pod kostelem svatých Apoštolů, se od kopce ke kopci táhne vodovod, zdvíhající se nad domy a sady, a ten vede vodu, jíž se všechny ty sady zavlažují. V ulici, která vede k jedné z bran — z těch, jež se otvírají k Peře —, je vidět burzu, a v prostředku vozové cesty tu stojí pevně do země vsazená kláda, do níž se sázejí ti, kdo byli usvědčeni z ohavného zločinu a mají jít do žaláře, nebo ti, kdo přestoupili zákony a nařízení městské vrchnosti, totiž například ti, kdo prodávají chléb a maso na falešnou váhu. Všichni takoví jsou v kládě vystaveni a zůstávají v ní dnem i nocí na pospas dešti a větru a nikomu není dovoleno jim pomoci. Podél nábřeží u vody, vně městské hradby a proti Peře, je nesčetně skladišť a krámů, kde se prodává všeliké zboží. Sem kupci přivážejí a ukládají zboží, které přichází ze zámoří. Konstantinopol, jak bylo řečeno, stojí při moři a dvě strany onoho trojúhelníku, do něhož je položena, leží podél pobřeží. Proti Konstantinopoli leží město Pera a mezi oběma je přístav. Můžeme tedy říci, že Konstantinopol je podobná Seville, kdežto Pera je jako Triana, s přístavem a loďmi ležícími mezi oběma. Řekové to město neznají pod jménem Konstantinopol, jak je zvykem nazývat je u nás, nýbrž obecně mu říkají Estombol.

Město Pera je jen malé městečko, ale velmi lidnaté. Je obehnáno pevnou hradbou a má výborné domy, všechny dobře vystavěné. Drží je Janované a patří k panství janovskému; obývají je Řekové stejně jako Janované. Domy toho města stojí na mořském břehu a leží tak těsně u moře, že mezi jeho vodami a městskou hradbou není téměř víc prostoru než na šířku paluby karaky; může to však být o něco více. Hradba tu běží nějaký úsek podél nábřeží, potom však stoupá do strmého kopce až tam, kde na vrcholu stojí velmi vysoká věž, která město hlídá a shlíží na ně. Ten kopec, na němž věž stojí, však není tak vysoký, aby jej nepřevyšoval jiný horský výběžek po jeho pravici, který leží vzadu vně Pery. Na tom vnějším vyšším výběžku měl sultán svůj tábor, když obléhal Peru a Konstantinopol. Odtud vedl útok a zde postavil proti městu své válečné stroje; dvakrát je takto obléhal od země i od moře. Při jedné z těch příležitostí trvalo obléhání šest měsíců a na pevnině se utábořilo čtyři sta tisíc jeho lidí, zatímco od moře uzavíralo přístav šedesát galér a jiných lodí. Turci však nebyli schopni vniknout dovnitř a nedostali se ani na žádné předměstí, tak dobře bylo město hájeno. Vskutku je u tak velikého národa, jako jsou Turci, divné, jak neobratní jsou v obléhání; a při té příležitosti úplně selhali.

Mořské rameno, které se vtahuje vzhůru a dělí Peru od Konstantinopole, je úzké: u svého ústí nemá napříč ani míli, což je třetina leguy. To se pokládá za přístav obou měst a podle mého soudu je to nejbezpečnější a nejkrásnější přístav na celém světě. Je to kotviště bezpečné před větry ze všech čtyř stran a lodi, které sem vplují, jsou bezpečné i před útokem všech nepřátelských lodí, neboť ty se k nim nikterak nemohou dostat — pokud se ovšem Pera a Konstantinopol shodnou v tom, že přístav budou držet. Voda je tu čistá a hluboká, takže největší lodi loďstva, i veliké karaky, mohou přijet až k samé městské hradbě, a tu lze položit lávku na břeh, jako by to byl jen člun přistávající od galéry. Proti Konstantinopoli leží turecké území, a to zcela blízko, neboť zde přímo proti městu se rozkládá rovina hledící k moři, která se nazývá Skutari. Mnoho bárek tu stále denně přeplouvá z Konstantinopole a z Pery do turecké země do Skutari. Ono rameno se vtahuje vzhůru dlouhým obloukem na půl leguy a po celé té délce dělí Peru od Konstantinopole. Město Pera přišlo do držení Janovanů poprvé takto. Ujednali, že od jistého císaře konstantinopolského zakoupí na tom místě kus země, a to tolik, kolik by, jak bylo řečeno, mohla obsáhnout volská kůže rozstříhaná na řemeny.

Jak jen svoje město založili a jeho domy vystavěli, přikročili k tomu, aby lstivě vystavěli dvě městské hradby, které měly uzavřít dvě přilehlá předměstí za městem; a to provedli svou rukou spíše mocí než po právu nebo se svolením císařovým. Pera přesto přes to stále náleží císaři: jedině jeho peníze tam mají oběh a nad celým městečkem má soudní moc.

Janované své město nazývají Pera, ale Řekové mu říkají Galata. Než bylo janovské město založeno, stály tu již stavby, kam se obvykle sháněla stáda, která se pásla na těch polích. Tady je dojili a mléko převáželi na prodej do Konstantinopole; a z té příčiny tomu místu říkali Galata, neboť to slovo znamená španělsky dojiště, poněvadž řecké „gala“ znamená „mléko“. Od prvního založení Pery uplynulo nyní asi devadesát šest let.

V Peře jsou dva kláštery, oba velmi krásně vystavěné a bohatě vypravené. Jeden je zasvěcen svatému Pavlu, druhý svatému Františku, a zavedli nás, abychom je navštívili. Klášter svatého Františka je velkolepý a je nad jiné bohatě ozdoben. Ukázali nám veliké množství relikvií, které se tu chovají, a jejich výčet je tento. Nejprve relikviář z křišťálu, velmi krásně pracovaný, jenž stojí na podstavci ze zlaceného stříbra. V tom relikviáři jsou kosti blahoslaveného svatého Ondřeje, dále kosti slavného svatého Mikuláše a také řeholní šat slavného a blahoslaveného svatého Františka. Potom nám ukázali jiný křišťálový relikviář zasazený do stříbra, v němž byla chována kyčelní kost svaté Kateřiny. Dále třetí křišťálový relikviář, nad jiné bohatě ozdobený drahými kameny a perlami a vsazený do stojanu ze zlaceného stříbra; v tom byly kosti blahoslaveného svatého Ludvíka Francouzského a svatého Syra janovského. Potom jsme prohlédli velmi krásně zhotovenou truhlici, v níž byly uloženy kosti svatých Mláďátek; ukázali nám také dlouhou kost z paže svatého Pantaleona a rovněž dlouhou kost z paže svaté Marie Magdaleny a takovou kost svatého Lukáše Evangelisty; dále tři lebky ze sťatých hlav jedenácti tisíc panen, s kostí z těla svatého Ignáce a velmi svatou relikvií blahoslavené Panny Marie. A dále jsme tu viděli pravou paži svatého Štěpána prvomučeníka, jíž chybí ruka, velmi krásně zasazenou do stříbrné osady ozdobené perlami a drahými kameny. Potom nám ukázali pravou paži svaté Anny s rukou na ní: byla zasazena do osady, chybí však malíček, a vypravují, že jej nynější císař Manuel z ruky odřízl, aby si jej choval mezi svými vlastními relikviemi, a že se proti němu v té věci nyní vede soud. Dále nám ukázali veliký kříž ze zlaceného stříbra, ozdobený drahými kameny a kolem vykládaný perlami, a v prostředku toho kříže bylo vidět menší kříž, zhotovený ze svatého dřeva pravého Kříže. Potom nám ukázali bohatě pracovaný křišťálový relikviář, v němž byla vidět kost slavného svatého Basila; dále velmi bohatý kříž ze zlaceného stříbra, ozdobený mnoha perlami, a v něm bylo vidět zasazeno mnoho relikvií rozličných svatých. Opět tu byl křišťálový relikviář krásně ozdobený a v něm bylo vidět stříbrnou ruku, která dvěma svými prsty držela zpříma kost blahoslaveného svatého Vavřince. Vynesli nám sem vak pokrytý stříbrnou ozdobou, v němž se chovají rozličné relikvie blahoslaveného svatého Jana a svatého Diviše a mnoha jiných svatých; a vypravují, že ty relikvie byly odneseny, když Latinové vzali Konstantinopol, ale že řecký patriarcha potom proti Latinům vedl soud a nakonec relikvie přivedl zpět. Spolu se všemi těmi svatými relikviemi nám tu ukázali mnoho bohatých mešních rouch s četnými krásnými kalichy a rozličné kříže kromě těch, které jsou vypočteny výše.

V tom klášteře svatého Františka je v kněžišti před hlavním oltářem pohřben veliký maršál Francie, jejž Turek zajal, když porazil Francouze v době, kdy Francouzové táhli na křížovou výpravu ve spolku s králem uherským. V přilehlém klášteře svatého Pavla je rovněž pohřben pán z Truxi s velmi mnoha jinými francouzskými rytíři, jež dal Turek zahubit jedovatými bylinami, které jim dal sníst, když už byli po pořádku vykoupeni a výkupné mu bylo plně vyplaceno.