Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola V

Z Pery do Trapezuntu

V Peře jsme prodlévali od středy 24. října, kdy jsme přijeli, až do úterý 13. listopadu, a po celou tu dobu jsme nemohli zaslechnout o žádné lodi ani karace, která by směřovala do Trapezuntu a na níž bychom se mohli plavit. Již se blížila zima, a v tom období je Černé moře pro plavbu velmi nebezpečné; protože jsme se chtěli vyhnout dalšímu zdržení na cestě, rozhodli jsme se najmout na vlastní účet galeotu. Kapitánem toho plavidla byl jistý janovský námořník, jenž se jmenoval messer Nicolò Socato; ten ihned sehnal svou posádku a my jsme vzali na palubu zásoby potřebné k plavbě, takže téhož zmíněného úterý se galeota vydala z přístavu. Toho dne jsme však nemohli vyplout, neboť někteří veslaři ještě nepřišli na palubu a část lodních zásob chyběla. Nazítří, ve středu 14. listopadu, v hodinu polední mše jsme byli konečně hotovi k vyplutí a vítr byl příznivý pro vjezd do úžiny, která vede do Černého moře.

Když jsme pluli dál, octli jsme se na úrovni věže, která stojí na řeckém břehu blízko u vody a nese jméno Therapia. Tu jsme vjeli do přístavu, abychom naplnili své sudy na vodu, a zároveň jsme se naobědvali. Když to bylo vykonáno, znovu jsme vypluli a velmi krátce potom jsme vyšli do Černého moře mezi dvěma hrady, z nichž každý korunuje svůj pahorek a oba stojí u mořské brány. Z těch hradů se jeden nazývá Karaol Řecka a druhý Karaol Turecka. Hrad na řecké straně je, jak jsme viděli, nyní rozbořen a opuštěn, ale hrad na turecké straně má plnou posádku. Zde venku v moři, mezi oběma protilehlými hrady, byla vystavěna další věž, která se zdvihá přímo z vody; a u paty hradu Turecka je skála, na níž vystavěli ještě jinou věž, a obě ty věže obepíná hradba. Praví se, že za dávných časů bývalo zvykem natahovat řetěz od hradu Řecka k hradu Turecka, neboť všechny ty hrady a věže byly vystavěny za starých dnů, kdy Řekové byli pány zemí po obou stranách Bosporu, a to opevnění bylo zřízeno, aby hlídalo ústí úžiny. Když tedy chtěla některá loď nebo bárka vplout do Bosporu, aby dospěla do Pery nebo do Konstantinopole, anebo když se některá loď z těch měst chystala vyplout do Černého moře, mohli strážci, když napjali řetěz od jednoho hradu k druhému, zabránit té lodi v průjezdu, dokud nebyly zapraveny poplatky. Tak jsme se téhož středečního večera v hodinu nešpor octli u vstupu do Černého moře, ale protože se snášela tma, spustili jsme na chvíli kotvu. Východ z úžiny je zde velmi těsný; po pravé ruce je zem Turků, kdežto po levé ruce leží řecké území. Po obou stranách tu bylo u břehu vidět mnoho kostelů, všechny v rozvalinách, a s nimi jiné stavby v podobně žalostném stavu.

O půlnoci jsme z kotviště vypluli, vstoupili do Černého moře a náš kurs vedl podél země turecké. Potom ve čtvrtek v hodinu tercie, když jsme pluli s příznivým větrem, se nám náhle zlomilo ráhno latinské plachty a posádka musela ihned sáhnout po veslech. Přistáli jsme tedy u pobřeží, abychom tu škodu spravili, a odrazili jsme znovu krátce po polednách. Potom jsme dostihli a minuli malý hrad, jenž korunoval skálu na tureckém pobřeží; moře jej obklopuje úplně, vyjma přístupu k hradu po úzké šíji, a ten hrad nesl jméno Sekellio. Při západu slunce, v hodinu Ave Maria, jsme dospěli do přístavu Finogia¹, který leží na malém ostrůvku téhož jména, a to místo patří Janovanům. Vrchnost v Peře nedávno vypravila do Černého moře dvě plně vyzbrojené karaky, aby tam křižovaly s rozkazem držet hlídku a zadržet benátské lodi, které se právě měly vracet domů z Tany s náklady kupeckého zboží a které by se žádného přepadení nenadály. Ty dvě janovské lodi měly rozkaz zmocnit se těch benátských kupeckých plavidel, jež ještě neměla zprávu o válce, která tak nedávno vypukla mezi oběma mocnostmi. Jednu z těch janovských karak jsme nyní shledali položenou v přístavu Finogia, kde jsme k večeru spustili kotvu.

Následujícího dne, v pátek, jsme měli v úmyslu znovu vyplout, ale foukal protivítr, a tak jsme i my i karaka zůstali v přístavu. Na tom velmi malém ostrově, kde nejsou žádní stálí obyvatelé, nýbrž jen přístav Finogia, stojí hrad, jenž vskutku uzavírá ve svých hradbách takřka celý povrch té skály; a ta skála leží dvě míle od tureckého pobřeží. Protože přístav Finogia není příliš bezpečným kotvištěm, bylo naším úmyslem pokračovat dál do přístavu Kirpen², asi šest mil k východu, kde druhá z obou janovských karak čekala v záloze na benátské kupecké lodi. Náš lodní mistr nám však radil, že bude lépe zůstat tam, kde jsme, a do přístavu Kirpen se ještě nevydávat; přemístili jsme tedy kotviště a vjeli blíže k hradu. K půlnoci se rozfoukala veliká bouře, a když se počalo moře zdvihat, řekl lodní mistr, že nám bude volněji a bezpečněji, vyjdeme-li z přístavu a lehneme si do závětří karaky. Dal tedy zdvihnout kotvu a naši lidé se vesly snažili galeotu doveslovat tam, kde ona loď ležela, ale pro zuřivost bouře jsme se k jejímu boku nedostali. Vítr teď silněl v ustavičných strašných poryvech, a když jsme viděli, že se k místu, kde karaka ležela, dostat nemůžeme, pokusili jsme se vrátit na své dřívější kotviště v přístavu. Ale vrátit se do přístavu, který jsme opustili, bylo nemožné, a tak jsme vyhodili dvě ze svých kotev. Bouře stále více zuřila, naše kotvy začaly smýkat po dně a bylo zjevné, že galeota bude zcela určitě vržena na skaliska ostrova; ale z milosrdenství Pána Boha se kotvy zachytily, takže galeota zůstala od onoho skalnatého hrotu volná — a kdybychom se ho jen dotkli, byli bychom vskutku ztraceni. Tak jsme leželi na kotvách, ale bouře dále silněla a hrozilo nám smrtelné nebezpečí. Všichni jsme se dali do modlitby a prosili Pána Boha o milosrdenství, abychom snad nezhynuli. Mořské vlny se teď zdvihaly tak vysoko, že se lámaly přes pažení naší lodi a voda se vylévala opět na druhé straně, čímž se galeota, těžce pracujíc, počala plnit. Na nějakou dobu jsme my, cestující, i lodní posádka pozbyli vší naděje; mohli jsme složit důvěru jen v milosrdenství Pána Boha. Kdyby bylo ještě světlo, napjali bychom plachtu a vehnali loď na břeh; ale byla noc a ve tmě jsme nevěděli, jak ležíme.

Když byla bouře takto na svém vrcholu, karaka se dala do pohybu, vzápětí se utrhla od kotev a rychle se nesla přímo na naši galeotu, jako by se do nás měla vrazit. Ale z milosrdenství Pána Boha nás jen minula, bez nárazu. Její kotvy se nezachytily a ona nás minula unášena bokem ke břehu ostrova. Dlouho před rozbřeskem se tam rozpadla na kusy tak úplně, že z jejího vraku nezůstala ani část. Její posádka však včas spustila na vodu šalupu, kterou karaka nesla, a tak se dostali na břeh a všichni si zachránili život, ačkoli ze svého majetku nezachránili nic. Trosky horního stěžně a čelenu té karaky vskutku pluly mimo naši galeotu, a kdyby nás byly udeřily, byli bychom proraženi; ale z milosrdenství Božího a jeho Matky šlo to trámoví z karaky dál, aniž nám jakkoli uškodilo. My na galeotě jsme však nabírali vodu v takové míře, že jsme byli často na pokraji potopení, ač jsme se lopotili, abychom ji vylili a byli jí zbaveni. Nakonec se nám podařilo udržet se na hladině až do rozbřesku, kdy se vítr obrátil a vál příznivě k přeplavbě na turecké pobřeží. Pokusili jsme se pak napnout latinskou plachtu, ačkoli k obsluze ráhna a k ovládání lodi bylo jen málo z nás schopno přiložit ruku a většina byla mnohem blíže smrti než životu, takže kdyby smrt přišla, nebyl by o to nikdo mnoho stál. Přece se nám konečně podařilo plachtu vytáhnout, a jak se rozednívalo, blížili jsme se k tureckému pobřeží. Bylo to velmi zrána v sobotu, a lidé z karaky, kteří se, jak už bylo řečeno, dostali na břeh ostrova, se, jak se dalo očekávat, domnívali, že jsme my z galeoty všichni utonuli, když se naše loď potopila. Byli proto ohromeni, když nás spatřili, jak zdviháme plachtu; neboť, jak nám později vypravovali, byli si jisti, že zhyneme, když viděli galeotu odnášenou ze závětří karaky, a čekajíce nejhorší obrátili se s pokornou prosbou k Pánu Bohu — a on nás od smrti uchránil.

Tak se stalo, že jsme se na galeotě přiblížili k turecké pevnině, a tu jsme se všichni dychtivě vrhli do vody a vyšli bez úrazu na břeh. Jen jsme takto dospěli na zem, dali jsme se do zachraňování svých zavazadel a darů, jež naše poselstvo neslo a jež nám náš pán, král španělský, dal do opatrování. Byly zakrátko bezpečně dostány z lodi a vyneseny na břeh. Vskutku bylo tak všechno zachráněno, byť s velikou lopotou a nebezpečím, neboť jen co se galeota dotkla dna, stáhl ji spodní proud zpátky, a vlny ji vzápětí znovu vrhly na pláž. Posádka, která byla ještě na palubě, pracovala na tom, aby naše balíky vyhodila, a my ostatní, kdo jsme už byli na břehu, jsme je zachytávali. Tak bylo zachráněno vše, co král odevzdal do naší péče; ale netrvalo dlouho a mocí mořských vln se trup galeoty počal rozpadat. Náklad, který byl vynesen na břeh, jsme nyní odnesli na blízký kopec a tam jej uložili. Lodní mistr galeoty nás potom varoval, že jsme sice s nákladem na břehu v bezpečí, ale že je velmi pravděpodobné, že Turci, až věc zpozorují, přijdou, zajmou nás a náš majetek zaberou, aby jej odvezli svému pánu sultánovi. A tak se to také málem stalo, neboť zakrátko se vskutku objevilo několik Turků a vyzvídali, kdo jsme; na to jim bylo odpovězeno, že jsme janovští lidé z Pery a že jsme posádka karaky, která uplynulé noci v přístavu ztroskotala. Dále jim bylo řečeno, že náklad naší lodi, právě vynesený na břeh, máme teď v úmyslu naložit na druhou karaku, která tou dobou leží před přístavem Kirpen; a dodali jsme, že dají-li nám Turci koně, aby naše zboží dopravili tam, zaplatíme jim dobrou mzdu. Na to Turci odpověděli, že koně můžeme mít na zítřek, ale ne na ten den, a slíbili, že pošlou posly do okolních vesnic a že se tak vše zařídí.

Ty věci se obrátily velmi šťastně v náš prospěch, neboť nazítří přišlo veliké množství Turků s koňmi a dopravili nás všechny se zavazadly a balíky do Kirpenu, kde, jak jsme věděli, ležela druhá janovská karaka. Po příjezdu jsme karaku shledali zakotvenou v tom přístavu a ihned jsme vyhledali velitele lodi, jenž se jmenoval messer Ambrogio, oznámili jsme mu vše, co se nám přihodilo, a zpravili jsme ho též o tom, jak druhá janovská karaka ztroskotala. Velitel Ambrogio nás přijal dobře a řekl, že ke službě Jeho Výsosti krále kastilského máme tuto jeho karaku, jíž on Ambrogio velí, pokládat za loď španělskou a vlastní. Bylo nám nyní dovoleno přinést na její palubu všechna naše zavazadla, jichž se velitel ihned ujal, a dal se do toho, aby Turky, kteří s námi přišli, ujistil, že jsme vskutku posádkou té druhé karaky, jež se v bouři ztratila. Co se pak týče vyslance Timura Bega, jenž byl, jak už bylo na dřívější straně řečeno, naším druhem na cestě, toho muže jsme nyní ustrojili do něčeho ze svých šatů, jako by byl Španěl a křesťanský šlechtic, a vydávali jsme ho za člověka z Pery; byl totiž jinak ve velikém nebezpečí, a kdyby byli Turci onoho místa jen zvěděli, že je Tatar z Timurova lidu, byli by ho ihned zabili. Potom jsme vstoupili na palubu janovské karaky, nalezli všechno své zboží i zavazadla v bezpečí a jasně jsme poznali, jaký zázrak nám Pán Bůh popřál, když nám milosrdně zachoval život v té veliké bouři; a takovou bouři ve své zuřivosti ještě nikdy neviděli, jak nám řekl velitel karaky a její kapitán, ačkoli po dvanáct let byli námořníky a pluli po vodách Černého moře.

Bylo to vskutku také podivuhodné dobrodiní, jež nám Pán Bůh popřál, že takto zařídil, aby my i naše zboží i dary, které nám odevzdal do opatrování náš pán král, přišli, jak jsme viděli, do bezpečného uložení a nic z toho nebylo uloupeno — ani Turky na zemi, ani námořníky na moři, u nichž jsme teď našli útulek. A pokud jde o ty poslední, bylo konečně velikým štěstím, že jsme janovskou karaku v onom přístavu dostihli, neboť, jak velitel řekl, i ona sama se v té veliké bouři málem ztratila a ztroskotala. Když tedy bylo vše v pořádku, zůstali jsme v přístavu Kirpen až do nejbližšího úterka a čekali na příznivý vítr. Toho dne se objevil jistý Turek, který žádal rozmluvu s námi vyslanci; byl to představený jedné vesnice v těch krajích, jež patřila k panství sultánovu. Ten muž řekl, že jsme přišli do zemí patřících sultánovi, jeho pánu, a prošli jimi a nesli s sebou balíky a rozličné zboží, z něhož náleží clo jemu jako zástupci sultánovu; a že pro to nyní přišel a my že mu musíme zaplatit. My jsme to však odmítli, a ten nový požadavek vznikl z toho, že ti Turci teď zjistili, že nejsme Janované ani rodáci z města Pery; a vskutku, jak jsme se dověděli, kdyby nás byli našli, jak se v jejich zemích potulujeme jako cizinci, byli by nás všechny zajali. Pak téhož dne, v úterý, karaka napjala plachty a my jsme se vydali zpět do města Pery, kde jsme se nejbližšího čtvrtka za rozbřesku, 22. listopadu, znovu octli na kotvách. Všechno své zboží i zavazadla jsme potom z karaky vynesli na břeh a dali je odnést vzhůru do svého dřívějšího bytu ve městě, kde nás všichni známí, které jsme potkali, ujišťovali, že při té zuřivosti bouře a na místě, kde galeota ztroskotala, je to nic menšího než zázrak, že jsme vyšli živí.

Ihned jsme se potom dali do toho, abychom zjistili, jak bychom mohli pokračovat v cestě, ale nenalezli jsme žádnou loď, která by se v tom zimním období odvážila opustit přístav a plout po Černém moři. Mnohé lodi, již najaté do Trapezuntu a s nákladem už na palubě, se vskutku nyní neodvážily vyplout; a některé lodi, které se vydaly na cestu před tím, než přišla veliká bouře, se nedávno vrátily, čímž byly všechny přinuceny zůstat tu zimu v přístavu a vyčkat, až přijde jaro v měsíci březnu. Příčina, proč je to veliké moře tak nebezpečné a proč se ho námořníci tak bojí, je ta, že Euxinos je tvarem kruhový a jeho obvod měří asi tři tisíce mil. Nemá do sebe jiného vstupu ani ze sebe jiného výstupu než jedině tu úžinu, která běží dolů podle Pery. Dále je ze všech stran obepnuto pásmy velmi vysokých horských štítů a bezpečné přistání se na jeho březích nikde nenajde. A dále do toho moře vtéká mnoho velikých řek, čímž jeho vody vrou a dmou se v kruhu; a větry foukají zuřivě, takže se vlny zdvihají, a nad jeho hladinou běsní poryvy. Bouře bývá nejhorší, když vane vítr od severu a od severozápadu, ten, jemuž říkají maestro, a ten se přes moře valí jako smršť. Zvláště veliké nebezpečí je pak lodím, když se blíží ke vstupu do úžiny, neboť ústí úžiny je nesnadné nalézt; a nezastihne-li loď vjezd do průjezdu, zcela určitě najede na břeh a je ztracena, jak se vskutku na tom nejnebezpečnějším místě přihodilo nejedné lodi. A opět, i když loď ústí úžiny šťastně zastihne a vejde, přece, kdyby se rozfoukal jeden z těch strašných poryvů maestra nebo západního větru, je loď ve velikém nebezpečí, protože v závětří nemá volného moře, a může snadno být zahnána na břeh. Vskutku právě v tom posledním období se takto, jak jsme se dověděli, ztratila loď, která připlouvala z Kaffy³. Později, když jsme byli v Konstantinopoli, připlulo z Tany šest benátských galér s úmyslem konat jako obvykle svou plavbu dál k domovu. Když císař viděl bouřlivé povětří, vydal rozkaz, aby jim bylo dovoleno vyhledat útulek v přístavu. Kapitánům janovských galér, které v přístavu ležely, poslal vzkaz, že on je tu pánem a vládcem, a jelikož je v míru i s Benátčany i s Janovany, že nemají Janované Benátčanům nijak ublížit. Benátčané a Janované pak pro tu dobu uzavřeli příměří a benátské galéry potom odpluly bez překážky a zdržení.

Takto jsme tedy, jak bylo řečeno, my vyslanci museli prodlévat ve městě Peře po celou tu zimní dobu, neboť jsme nemohli přijít k žádné lodi, která by nás nesla dál. Potom bylo na začátku měsíce března konečně možno najmout galeotu, a tu, osazenou devatenácti páry vesel, jsme dali nově otáhnout a vyzbrojit, jak pro takovou plavbu náleželo; což nás uvrhlo do velikého výdaje, než byla ta věc dovedena ke konci. Kapitány té galeoty byli messer Niccolò Pisano a messer Lorenzo Veneziano a my jsme s přípravami pospíchali v naději, že Timura ještě dostihneme, dokud táboří ve svém zimním ležení v Karabachu. Tak byla první loď, která toho jara opustila přístav a vyplula na Černé moře, právě ta naše galeota. Ve čtvrtek 20. března roku Páně 1404, když byla naše galeota konečně hotova, jsme toho odpoledne v hodinu nešpor vstoupili na palubu; a v našem průvodu se vracel domů, jak už bylo zmíněno, onen tatarský vyslanec, jejž Timur poslal ke králi kastilskému. Toho večera však galeota dospěla jen ke sloupům, které stojí asi míli od Pery, neboť tu jsme museli naplnit na zásobu své sudy na vodu. Nazítří, v pátek, jsme vypluli a v hodinu mše jsme byli venku a vstupovali do Černého moře, neboť vítr byl příznivý; a téhož odpoledne v hodinu nešpor jsme se octli zase na dohled od hradu Sekellio, kde jsme zůstali ležet. Krátce po půlnoci jsme odtud znovu vypluli a následujícího dne odpoledne o nešporách jsme byli na dohled od ostrova Finogia, kde jsme na své první galeotě ztroskotali, jak už bylo vypravováno. Nevstoupili jsme tu do přístavu, nýbrž drželi se daleko na moři, a někdy po nešporách jsme se octli na úrovni ústí řeky, která zde vytéká a snáší se z turecké země. Rádi bychom byli strávili noc v přístavu, ale ten přístav je pro bezpečné kotvení příliš mělký, a tak jsme se drželi v odstupu, na volném moři, a leželi kus cesty venku, neboť povětří bylo tiché.

Následujícího dne, jenž byl nedělí, jsme v hodinu nešpor dospěli do přístavu u města turecké země, které se nazývá Pontoraquia; a to město patří princi Süleymanovi Çelebimu, nejstaršímu synu zvěčnělého sultána Bayezida. Zůstali jsme tu přes noc, a nazítří, v pondělí, jsme nemohli dál, neboť vítr byl proti. Toto město je vystavěno po svazích několika kopců, které leží blízko mořské pláže, a na nejvyšším z nich je velmi pevný hrad. Město není příliš lidnaté a jeho lidé jsou většinou Řekové; Turků tu žije velmi málo. Za dřívějších časů tvořilo to místo část řeckého císařství, ale asi třicet let předtím, víc nebo méně, jak nám řekli, prodal císař Manuel to město za několik tisíc dukátů sultánu Bayezidovi, otci právě zmíněného prince Süleymana Çelebiho. To město bývalo dříve nad jiné slavné a velmi bohaté pro výtečný přístav, který mělo. Své jméno Pontoraquia dostalo původně od dávného císaře, který je založil a jmenoval se Ponto; a kraj kolem dokola se nazývá Raquia. Nazítří, v úterý 25. března, jsme se dali na cestu a opustili ten přístav, a v hodinu nešpor jsme byli na dohled od hradu na tureckém pobřeží, stojícího blízko u vody, a ten se nazýval Rio; byl však bez posádky. Přístav ležel v patě hradu, ale do něho jsme nevjeli, neboť velmi veliký zástup tureckých lidí, když naši galeotu zpozoroval, se shromáždil podél mořské pláže; domnívali se, že jsme nájezdníci a přišli jsme pro lup. Leželi jsme tedy na kotvách venku, kus cesty od břehu, a o půlnoci jsme pluli dál.

Nazítří dopoledne, před hodinou polední mše, jsme dospěli k ústí řeky, která se zde vlévá do moře a snáší se z tureckých výšin; nazývá se řeka Bartan, a my jsme tam vjeli, abychom naplnili sudy na vodu. V ústí té řeky jsme zpozorovali mnoho vysokých skal a na jedné z nich věž, vystavěnou proto, aby hlídala vjezd a zabránila nepřátelským galérám užívat ho za přístav. Toho odpoledne jsme se v příhodnou dobu vydali dál a zakrátko jsme přišli k městu, které se nazývá Amasera. To město patří Janovanům, ačkoli stojí v zemi Turků. Amasera zabírá velmi vysoký kopec nad pobřežním pruhem, a proti němu stojí, zpola v moři, jiný kopec, stejně vysoký, jenž je s oním prvním, na němž je město vystavěno, spojen hradbou, která tak oba ty kopce obepíná. Od vrcholu jednoho k vrcholu druhého byl vybudován veliký oblouk, jenž tvoří most nesoucí cestu. Město má dva přístavy, po jednom na každé straně onoho kopce v moři. Samo město je malé a jeho domy nevzhledné, ale za hradbami je ještě vidět mnoho význačných zbytků velikých staveb s kostely a palácemi. Je zjevné, že za dávných časů ležela větší část starého města venku za tím, co je nyní hranicí města; ale všechny ty stavby jsou teď v rozvalinách.

Ve středu, v den svého příjezdu, a v následující čtvrtek jsme tu zůstali, a nazítří byl Velký pátek. Když byla pro tu příležitost náležitě vykonána církevní služba, vydali jsme se dál a o nešporách jsme se octli na úrovni místa, které se nazývá Dos Castellos.

Nazítří ráno, v sobotu, jsme vypluli, ale snesla se hustá mlha a v hodinu tercie se rozfoukala bouře. Moře se zdvihlo, a protože vlny šly velmi vysoko, báli jsme se o svou loď a ve mlze jsme nevěděli, stojíme-li blízko břehu, či máme-li volné moře; náš nejbližší přístav byl ještě kus cesty před námi. Propracovávali jsme se tedy vpřed s největší opatrností a o polednách jsme se octli na dohled od přístavu a od hradu, který se nazývá Ineboli⁴ a patří Turkům. Rádi bychom byli vjeli a spustili kotvu, ale přístav jsme nezastihli, a tak jsme pro bezpečnost vyrazili na moře. Potom se v hodinu nešpor opět snesla hustá mlha a nikde jsme neviděli linii pobřeží, ačkoli jsme se přiblížili a byli jistě velmi blízko země. Padla noc a my jsme nevěděli, kde jsme, a moře se počalo zdvihat. Někteří tvrdili, že jsme přístav Ineboli minuli, jiní zase říkali, že tomu tak zcela určitě není; a zatímco jsme leželi na místě a radili se, co dál počít, zaslechli jsme náhle štěkot psa. My na galeotě jsme tu všichni začali volat a naše houkání zaslechli ti, kdo byli na břehu na stráži u hradu toho přístavu, a ti potom ukázali světlo z vrcholu hlavní věže. Tak jsme poznali, že se naše galeota přiblížila k ústí přístavu; ale neviděli jsme nic než skaliska, přes která se moře lámalo v příboji, a protože nám vjezd do přístavu byl neznámý, byli jsme ve velikém zděšení. Na rozkaz se jeden z našich veslařů vrhl do vody a dokázal doplavat ke břehu, kde si opatřil lucernu a dával nám jasná znamení, takže galeota byla nakonec bezpečně dovedena do přístavu. Nazítří byl Boží hod velikonoční a my jsme zůstali pro ten svátek v přístavu.

Nedaleko toho města Ineboli jsou vzadu vysoké kopce a na jednom z nich je vystavěn velmi pevný hrad zvaný Cinolis; drží jej mohamedánský pán, jenž se jmenuje Isfandijár⁵. Ten drží v těch krajích mnoho země, za kterou platí Timurovi poplatek, a po celém jeho panství jsou Timurovy peníze běžným platidlem. Pán Isfandijár tou dobou v místě nedlel, ale jeho náměstek, když zvěděl, že jsme vyslanci na cestě k Timurovi, ihned sestoupil, aby nám složil poklonu, a poslal nám potom ovci, k tomu drůbež, chléb a víno. Zde v kopcích, které leží okolo hradu Cinolis, roste nejlepší dřevo ze všech řeckých zemí, a z něho se dělají samostříly. Nejbližšího pondělí, jež bylo 31. března, jsme se z Ineboli vydali na cestu a v hodinu nešpor jsme se octli v přístavu tureckého města, které se nazývá Sinope⁶, a tam jsme spustili kotvu. To město patří Isfandijárovi, a když jsme vystoupili na zem, dověděli jsme se, že pán Isfandijár je pryč, že dlí ve městě tři dny cesty od Sinope v jiné části svého panství, a to město se nazývá Kastamuni. Dále jsme se dověděli, že tam nyní shromažďuje asi čtyřicet tisíc vojska s úmyslem vést válku proti princi Süleymanovi Çelebimu, synu zvěčnělého tureckého sultána, jenž byl teď jeho zjevným nepřítelem, protože se on, Isfandijár, stal Timurovým vasalem. Kdybychom ho byli tehdy mohli navštívit, byli bychom vskutku velmi rádi s tím pánem Isfandijárem rozmlouvali, neboť by nám byl snadno mohl dát nějakou jistou zprávu o tom, kde je Timura tou dobou nalézt, a byl by nám tak mohl poradit, co se týkalo cesty po zemi, kterou jsme měli zakrátko podniknout. Příčina, proč se ten pán Isfandijár nedávno z vlastní volby stal Timurovým vasalem, byla tato: zvěčnělý sultán Bayezid — ten, jejž Timur přemohl — dal kdysi Isfandijárova otce zabít a zbavil jej všech jeho zemí; Timur mu však po svržení Bayezida všechny ty země zase vrátil.

Nejbližší sobotu, jež byla 5. dubna, jsme se za rozbřesku ze Sinope vydali na cestu, ale vítr utichl, takže jsme svůj nejbližší přístav nezastihli a celou tu noc byli na moři. Následujícího dne, v neděli, v hodinu polední mše jsme se octli na dohled od města turecké země, které stojí při moři a nazývá se Samsun. To město má dva hrady: jeden z nich patří Janovanům, kdežto druhý s přilehlým přístavem a městečkem je v rukou prince Süleymana Çelebiho, a pro tu příčinu jsme se tu neodvážili vjet do přístavu, nýbrž drželi se hezky daleko na moři. Celou následující noc jsme tedy byli na moři, ale povětří bylo příznivé, a nazítří, v pondělí, o hodině polední jsme zastihli přístav u hradu, který se nazývá Unieh, a hledali tam útulek, neboť vítr se počal obracet proti nám. Nad přístavem, vysoko na výběžcích kopce, jsme viděli domy toho města; bylo to však jen malé místo, jehož obyvatelstvo byli většinou Řekové. Na vrcholu blízkého kopce byl nedávno vystavěn hrad, který se k tomu městečku počítal, a tu a v okolí, jak nám řekli, byla osazena kolonie asi tří set Turků. Jak město, tak ten hrad náležely nicméně k panství řeckého šlechtice, který se nazývá Melaseno, a ten platí Timurovi poplatek. Dole v přístavu, při samém mořském břehu, jsme zpozorovali řadu domů, které byly kovárnami; neboť v těch krajích vyvrhuje moře na pobřežní pruh jistý jemný černý písek, a z něho vysévají hrudky, jež se zpracovávají v železné pruty.

Nazítří, v úterý, jsme se znovu vydali na cestu, ale vítr byl proti a museli jsme zakrátko vyhledat útulek v přístavu tureckého panství, kterému říkají Leona. Byl tu hrad, jenž stál při mořském břehu a korunoval skalnatý výběžek, nyní však opuštěný a nikým neobydlený; řekli nám, že asi čtyři léta předtím přišli Janované a to místo přepadli. Celý ten kraj drží turecký pán, jenž se jmenuje Arzamir. Téhož dne, kdy jsme tam vjeli, jsme z toho přístavu vypluli a zakrátko jsme se octli na úrovni jiného malého hradu, jenž je vystavěn na výšině při moři a jmenuje se Santo Nicio. Hned za ním jsme museli spustit kotvu, neboť foukal protivítr, a leželi jsme tam té noci velmi blízko ústí jedné řeky. Celý ten kraj s mnoha vesnicemi, které jsme při plavbě viděli, patřil onomu pánu Arzamirovi; řekli nám, že má pod svým velením asi deset tisíc jezdců a více a že platí Timurovi poplatek. Nazítří, ve středu, jsme se hnuli dál, neboť vítr byl naší plavbě příznivý, ale počalo lít jako z konve, a v hodinu tercie jsme dostihli města, které nese jméno Kerasund. Stojí na břehu a jeho domy jsou vystavěny vzhůru po výšině, která shlíží na moře. Pevná městská hradba obepínala celou tu výšinu a uzavírala ve svém obvodu mnoho sadů s krásnými ovocnými stromy. Dál téhož dne, o polednách, jsme míjeli velké město, které bylo rovněž vystavěno podél mořské pláže a nazývá se Tireboli. Je to první místo, které na této straně náleží do pravomoci trapezuntského císaře.

Krátce potom jsme byli na dohled od hradu při břehu, který se nazývá Kureli, ale do žádného z těch dvou přístavů jsme nevjeli, neboť vítr zůstával naší plavbě příznivý; a o nešporách jsme dostihli hradu jménem Fol, a tam jsme vjeli do přístavu a leželi přes noc. Nazítří ráno, jež bylo čtvrtkem, jsme se znovu vydali na cestu, ale foukal protivítr a moře bylo velmi rozbouřené; v hodinu tercie jsme byli na dohled od hradu, který se nazývá Sanfoca, a tam jsme spustili kotvu, abychom dali veslařům odpočinout. Když jsme potom znovu odrazili, zajeli jsme v hodinu nešpor do přístavu, který nese jméno Platana, neboť pro protivítr, jenž foukal, jsme se neodvážili pokračovat toho večera dál a dospět do Trapezuntu, ačkoli to město bylo teď už jen deset mil daleko. Zůstali jsme tedy celou tu noc bez pohybu, neboť vítr vál nepříznivě, a moře se vskutku počalo zdvihat a běsnit tak zuřivě, že jsme se báli, abychom nebyli vrženi na břeh, neboť naše kotvy smýkaly po dně. Nazítří ráno, v pátek 11. dubna, jsme na tom místě zůstali až do hodiny nešpor a potom vypluli a konečně vjeli do přístavu Trapezuntu. Od Pery, odkud jsme na své galeotě vyjeli, do tohoto města Trapezuntu je vzdálenost devíti set šedesáti mil podle našeho počtu cesty, kterou jsme urazili. U tohoto města Trapezuntu mají Janované krásný hrad, který stojí venku v kraji za hradbami města, a na tom hradě jsme se po vystoupení na zem ubytovali; janovští lidé nás přijali velmi čestně.