Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola VI

Z Trapezuntu do Erzincanu

Následujícího dne, jenž byl sobotou, poslal císař pro nás vyslance a vypravil koně, aby nás přivedli do jeho paláce. Když jsme tam dospěli, nalezli jsme jej v komnatě, k níž se vcházelo z ochozu, a přijal nás velmi vlídně; a když jsme s ním chvíli rozmlouvali, vrátili jsme se do svého bytu. Při tomto slyšení, po rozmluvě s císařem, jsme byli představeni jeho synu, jenž byl mladý muž asi pětadvacetiletý. Císař je muž dobře urostlý, vysoký a vznešeného vzhledu; on i jeho syn byli ustrojeni v císařská roucha a na hlavách měli klobouky velmi vysokého tvaru, po stranách protkané zlatými šňůrami a na vrchu s velikým chocholem z jeřábích per; ty klobouky byly dále obroubeny kuní kožešinou. Císař se jmenuje Manuel¹ a jeho syn Alexios. O synu mluví, stejně jako o otci, jako o císaři; neboť takový je u nich obyčej, že nejstarší syn, jenž je dědicem císařství, se již za života otcova nazývá císařem jako on, a v řeckém jazyku zní ten titul basileus. Tento císař Manuel platí poplatek Timurovi a rovněž některým Turkům, kteří jsou jeho sousedy. Bylo nám oznámeno, že jeho císařovna je pokrevně spřízněna s císařem konstantinopolským. Mladý císař, jeho syn, je oženěn s dcerou jistého konstantinopolského šlechtice a je nyní otcem dvou malých dcer.

V neděli, následujícího dne, odpoledne, když jsme odpočívali ve svém bytě, přišli nás tam navštívit dva páni vysokého stavu, kteří byli z císařova domu a patřili k jeho osobní družině. Titul jednoho z nich byl koros, což je řecky jméno pro pážete, jež nosí před Jeho Výsostí císařský luk, a druhý šlechtic se nazýval protevestati, to jest, jak bychom řekli my, nejvyšší pokladník. Ten druhý byl osoba nadmíru oblíbená u Jeho Výsosti a v celém císařství se nedělo nic, leč s jeho dobrou vůlí. Řekli nám, že byl původně nízkého stavu, syn pekařův; nám se však jevil vznešeného vzhledu. Dále nám bylo vypravováno, že mladý císař, onen syn, když poznal, jakou přízeň jeho otec tomu muži prokazoval a jak přitom ani nejméně nedbal rady kteréhokoli jiného šlechtice svého císařství, pojal závist a vzbouřil se proti otci, žádaje, aby onu osobu vypověděl ze své blízkosti. Syn pak vedl proti otci válku, porazil jej a po tři měsíce jej obléhal v hlavním městě, neboť všichni velcí páni té země byli jeho přívrženci. Věci se však časem urovnaly vlivem korose, onoho prve zmíněného šlechtice, který byl přítelem mladého císaře a zároveň měl důvěru těch šlechticů, kteří mu dali svou podporu. V tom, co následovalo, utrpěl císař, jeho otec, mnoho na své česti a na své pověsti, ale setrval na tom, že si onoho nízce urozeného úředníka, protevestati, ponechá při své osobě.

Město Trapezunt leží při moři a jeho obvodová hradba vystupuje po svazích kopce za městem. Zde je na výšině vystavěn pevný hrad, obehnaný vlastní hradbou. Po jedné straně města protéká malá řeka, jejíž vody se snášejí dolů hlubokou úžlabinou, a to činí Trapezunt na té straně velmi silně chráněným.

Na druhé straně je rovina, ale městská hradba je tu pevná. Dokola venku leží předměstí s mnohými krásnými sady. Vede tu podél mořské pláže krásná ulice, která prochází jedním z předměstí, a je to podívaná, neboť v jejích krámech je na prodej všechno zboží, jež se do města přiváží. Blízko moře stojí dva hrady, obepnuté pevnými hradbami s věžemi; jeden patří Benátčanům, druhý Janovanům a každý z nich si svůj hrad vystavěl se svolením císařovým. Za městem je vidět mnoho kostelů a klášterů.

Arméni mají v Trapezuntu² biskupa a kostel své vlastní řeči, ačkoli je to lid, který v těchto krajích není příliš v oblibě. Jejich bohoslužba se v mnoha podrobnostech podobá bohoslužbě katolické a při mši posvěcují dary s obřady, jakých užívají katolíci; ale kněz, když si bere štolu, nekříží ji na prsou. Dále při čtení evangelia obrací hřbet k opatovi a stojí čelem k obci věřících. Když přijdou k posvěcení vína, nelije se do kalicha žádná voda. Mají zpověď a postí se po všech čtyřicet dní postní doby. V sobotu jedí obyčejně po celý rok maso, ačkoli v sobotu, jež je předvečerem Velikonoc, a v každou postní sobotu post drží. Postí-li se, nejedí z největší části žádnou rybu, která má v sobě červenou krev, aniž užívají oleje či tuku nebo s nimi vaří. Prostý lid se postí podobným způsobem: jí rybu, ale nepije vína a jídá denně tolikrát, jak je mu obyčejem. Od Velikonoc do letnic jedí maso každý den, i v pátek. Mají za to, že právě toho dne, kdy se narodil náš Pán Ježíš Kristus, se stal i jeho křest; a i v jiných věcech víry se jim nedostává přísně pravověrného učení, ale ti Arméni jsou lid velmi zbožný a mši slyší s velikou oddaností.

Řekové jsou rovněž lid nábožný, ale ve věcech víry se drží mnohých bludů. Z nich první je ten, že k hostii užívají kvašeného chleba, a posvěcují jej tímto způsobem. Vezmou pecen, který je napříč na šířku ruky nebo více, a na něm je vyražena pečeť velikosti zlatého dublonu s určitými písmeny; a posvěcují jen tuto část. Kněze, který slouží mši, obec věřících nevidí, neboť mezi ním a jimi je opona. Jen co posvětil, bere pecen zavinutý do bílého roucha, zdvíhá jej nad hlavu a ihned vychází s prozpěvováním. Tak se objeví před obcí věřících, a ti, jen jej spatří, vrhají se tváří k zemi, vzlykají a bijí se v prsa a volají, že nejsou hodni toho pohledu. Potom se kněz vrátí sám k oltáři a pojídá tu zapečetěnou část pecenu, která byla posvěcena. Jen je mše u konce, vezme, co z pecenu zbylo, a rozdělí to na díly. Tomu se říká posvěcený chléb a hned jej uděluje obci věřících, podávaje z něho díl každému, kdo je přítomen. Při mši neužívají žádné knihy, aniž v kterémkoli ze svých kostelů — vyjma jedině Hagie Sofie v Konstantinopoli — užívají zvonu, nýbrž tloukou na dřevěnou desku, aby označili důležitější okamžiky obřadu. Všichni jejich kněží jsou muži ženatí, žení se však jen jednou a jejich nevěsty musí být panny. Zemře-li žena, kněz se znovu neožení, zůstává navždy vdovcem a dává na sobě po všechny své pozdější dny znát velikou bědnost a oplakává svou ztrátu. Jen dva dny v týdnu, totiž ve středu a v sobotu, slouží mši, a ten týden, kdy má kněz službu, musí po celé ty dny zůstat v kostele a nesmí z něho ani jednou odejít domů.

Řečtí kněží drží svůj post po šest období roku, a po tu dobu nejedí žádnou rybu, která má červenou krev, aniž pijí víno a užívají oleje; po tutéž dobu také žádný kněz nenavštíví svůj domov. Období postu jsou tato: první je od 1. srpna do dne svaté Marie, jenž padá do polovice srpna; další post je od svátku svaté Kateřiny do vánočního času; třetí post je ten, který držíme všichni, totiž čtyřicet dní postní doby; za čtvrté se postí dvacet čtyři dny ke cti dvanácti apoštolů; a potom patnáct dní ke cti svatého muže, jejž nazývají svatým Demetriem. Po celý rok nejedí maso ani ve středu, ani v pátek; v sobotu však maso jedí a ve středu rovněž mnoho času tráví bděním. Raději by jedli maso v pátek než ve středu, a mohou tak učinit, ale nikdy po celý rok se nesmějí v žádnou středu masa dotknout. Vskutku ve čtyři pátky v roce bývá jejich obyčejem maso jíst, a ty dny jsou tyto: pátek v týdnu před Vánocemi, pátek masopustního týdne, pátek před Velkým pátkem a pátek před letnicemi. Řekové upadli v blud ve věci křtu a jsou nepravověrní i v mnohých jiných obyčejích a obřadech. Tak mají ten obyčej, že když některý člověk žil ve světě zlým životem a byl velikým hříšníkem, oblékají mu, když přišel k umírání, tělo do roucha jistého mnišského řádu a dávají mu nadto jiné jméno, aby snad ďábel nevěděl, jak jej poznat. Tyto a jiné podobné podivné názory zastávají, ale je to lid velmi nábožný a oddaný mnohé zbožnosti. Co se týče jejich vojáků a válečných zbraní, užívají Řekové meče a luku, tedy zbraní podobných těm, jaké mají Turci, a jezdí po způsobu těchto posledních, na krátkém třmeni.

V tomto městě Trapezuntu jsme prodlévali od pátku svého příjezdu, jenž byl 11. dubna, až do soboty 26. téhož měsíce, a po tu dobu jsme vyhledávali a opatřovali koně pro svou cestu po zemi a obstarávali k ní potřebné vybavení. V neděli 27. dubna tedy, když bylo vše hotovo, jsme my vyslanci vyrazili a s námi jela stráž, kterou císař přikázal, aby nás provázela a byla nám vůdci jeho zeměmi. Téže noci jsme tábořili v rozbořeném kostele, který stojí u řeky zvané Pyxites, a naše cesta vedla toho dne přes nevysoká horská pásma. Kraj byl zde dobře zalidněn a pole dobře obdělána a obilné lány zavlažovaly potoky, které se snášely z kopců. Nazítří, v pondělí, jsme to místo opustili a stráž, kterou nám císař dal na provázení, se zde obrátila zpět, neboť nám řekli, že dál je už nepřátelská země a že se neodvažují jít dále. Pokračovali jsme tedy dál sami, jen s vůdci a svými sluhy, a v hodinu nešpor jsme bez zastávky minuli hrad, o němž nám řekli, že náleží císaři a že se jmenuje Palima. Ten hrad korunuje vysoký vrchol a cesta vzhůru vede po stupních. Dole mezi skalami u jeho paty je vystavěno několik málo domů. Když jsme jeli dál, vedla toho dne cesta krásnými lesy a byla výtečná, vyjma jednoho místa, kde se z výšiny nad ní utrhl sesuv, zatarasil stezku a zahradil potok. Tím místem jsme se dostali teprve po mnoha nesnázích a zdržení, takže denní pochod byl z té příčiny krátký. Té noci jsme museli tábořit pod širým nebem. V úterý, nazítří, vedla cesta přes velmi vysoké hory; byl zde sníh a museli jsme přebrodit mnoho potoků. Když padla tma, dostihli jsme hradu zvaného Zegan, vystavěného na vysokém vrcholu. Jediný vchod do něho vedl po dřevěném můstku, který se pnul od blízké skály až k hradní bráně. Ta tvrz byla osazena lidmi řeckého šlechtice, jenž se jmenoval Cyril Cabasica³.

Nazítří ráno, ve středu, v hodinu tercie jsme dospěli k hradu, který korunoval výšinu ležící napříč a zatarasující nám cestu, a nazýval se Cadaca⁴. U paty toho hradu a té výšiny tekla řeka, kdežto na druhé straně stálo pásmo holých hor, přes které by se nikdo neodvážil hledat průchod. Cesta tudy byla tedy jen úzkou průrvou, jež vedla mezi řekou po jedné straně a hradní skálou po druhé, a ten průchod byl nadmíru těsný, takže se jím mohl brát vpřed jen jeden muž nebo jeden kůň po druhém. Proto i jen několik stráží na hradě mohlo snadno zadržet jakýkoli počet lidí, kteří by tou cestou šli; a ta cesta byla jediná stezka, kterou se dalo to horské pásmo přejít a pochod vykonat. Z té tvrze Cadaca tedy nyní vyšel zástup mužů, kteří od našeho průvodu žádali mýto a měli v úmyslu vybrat clo ze zavazadel, jež jsme s sebou nesli; a museli jsme to zaplatit. To místo náleží vskutku pánu Cabasicovi, jejž jsme zmínili výše, a usadil tam svou bandu lupičů a zlých lidí, neboť ten pán je muž zlého rázu a povahy. Tato cesta, kterou jsme nyní přišli, není ta, po níž obyčejně cestující chodí, leč když je jejich družina tak četná, aby jim bezpečný průchod zaručila, anebo když jsou odhodláni zaplatit pánu Cabasicovi a jeho lidem značnou sumu jako dobrovolný dar. Asi tři leguy za hradem Cadaca jsme minuli věž vystavěnou na vysoké skále, kde byl průchod opět velmi úzký, a v hodinu nešpor jsme dospěli k jinému hradu, zvanému Dorileh, který byl pevně vystavěn a jehož stavba se zdála teprve nedávno dokončená; cesta, kterou jsme šli, běžela pod ním.

Dostali jsme zprávu, že pán těch zemí, totiž Cabasica, zde právě toho času sídlí; poslali jsme tedy vzhůru svého dragomana, aby mu podal zprávu o tom, kdo jsme, ačkoli ten pán vskutku o nás již věděl vše, co bylo potřebí, neboť mu zprávu o nás a o našem poselstvu poslaly dopředu ostatní hrady toho území, jimiž jsme už prošli. Jen jsme tedy vyslali svého posla, vyjel z hradu muž na koni se vzkazem od pána, který nám přikazoval, abychom se ihned zastavili; sestoupili jsme tedy z koní a dali se do toho, abychom svá zavazadla uložili v kostele, jenž tu stál u cesty. Ten jezdec nám nyní oznámil, že všichni, kdo tou cestou jdou, musí zaplatit jeho pánu clo a že se mu kromě toho pokládá za slušné dát z našeho zboží i přiměřený dar, a žádal, abychom tak hned učinili. Ten muž nám dále vysvětlil, že jeho pán má své sídlo v těch horách proto, aby vydržoval družinu vojáků k válce proti Turkům, a že jeho jediný příjem je z tohoto mýta, vybíraného od těch, kdo tou zemí procházejí, anebo z takové koristi, jaké může nabýt vpády do nepřátelských zemí. My jsme mu však ze své strany odpověděli návrhem, že vystoupíme k hradu, abychom s tím pánem promluvili a vzdali mu úctu, jak se od vyslanců náleží. Avšak ti z jeho lidí, kteří k nám nyní sešli, k tomu nijak nechtěli přivolit a říkali, že naší návštěvy toho dne není potřebí, protože nazítří ráno zamýšlí on sám opustit svůj hrad a navštívit nás. Vskutku nazítří, ve čtvrtek, jenž byl 1. května, vyšel pán Cabasica dopoledne ze své tvrze a objevil se na našem tábořišti a provázelo jej třicet jeho jezdců, vyzbrojených luky a střelami. Sám byl na krásném koni a také on držel v ruce střely a svůj luk. On a jeho lidé potom sestoupili z koní a všichni se usadili, a nám vyslancům dal přistoupit blíž a zasednout po svém boku.

Jal se nám vykládat, že žije v té neplodné zemi, kde jsme jej nyní vskutku zastihli v pokoji, ale že se musí ustavičně hájit proti Turkům, kteří jsou jeho sousedy na všech stranách a s nimiž je neustále ve válce. Dále řekl, že on a jeho lidé nemají z čeho žít, leč z toho, co jim mohou dát ti, kdo procházejí jejich zemí, anebo z toho, k čemu mohou přijít pleněním zemí svých sousedů, a proto že nás on, Cabasica, musí nyní zapřísahat, abychom mu dali nějakou pomoc jako dobrovolný dar v penězích nebo ve zboží. Odpověděli jsme, že jsme vyslanci, a ne kupci, že jsme posly, které náš pán, král španělský, posílá k pánu Timurovi, a že dále neneseme s sebou žádné zboží kromě toho, co neseme jako dary Timurovi. Onen tatarský vyslanec Timurův, jenž byl naším druhem na cestě, zde vpadl do řeči a řekl, že ačkoli dobře ví, že trapezuntský císař je svrchovaným pánem celé té země, je přesto sám vasalským vládcem poplatným Timurovi, a proto že je na něm, na Cabasicovi, aby nám všem bylo dovoleno přejít ty hranice bez překážky a zdržení. Na to Cabasica, podporován svými lidmi, odpověděl, že to vše může být vskutku pravda, ale že jsou v takovém stavu, že mohou žít jen z toho, co si opatří způsobem, jaký nám byl vyložen; a tvrdil, že z nouze a z nedostatku, z čeho by jedli, by byli hnáni i k tomu, aby plenili a vpadali do vlastních zemí pána Timura. Nakonec jsme tedy shledali, že je nám potřebí dohodnout se, a protože jsme neviděli jiného východiska, vybrali jsme ze svých zásob kus šarlatového sukna a stříbrnou číši a Timurův vyslanec dal ze své strany kus podšívaného šarlatu takového druhu, jaký se dělá ve Florencii, a k tomu svitek tenkého plátna. To je však neuspokojilo a žádali více. Dávali jsme jim potom mnoho dobrých a zdvořilých slov, ale ta nebyla k ničemu; jediná odpověď, které jsme se dočkali, byla, že musíme uspokojit rozumné požadavky pána Cabasicy a jeho lidí a že samá slova budou neužitečná. Nakonec jsme tedy museli koupit od jistého kupce, který cestoval v naší společnosti, kus kamelotu, a když byl dán Cabasicovi, prohlásil se velmi nerad za uspokojeného. Řekl, že nám nyní bude stráží, a zavázal se, že bezpečně dospějeme na pomezí erzincanského území, které je pod svrchovaností Timurovou. Slíbil, že nám opatří koně k jízdě a soumary, aby nesli naše zavazadla; a když to bylo sjednáno, přáli jsme si pokračovat v cestě. Přesto nás zdržovaly průtahy a nakonec jsme museli na svůj vlastní náklad najmout koně, aby nás nesli dál, a zaplatit mužům, kteří nám měli být průvodem a dovést nás na erzincanskou hranici.

Teprve následujícího dne, v pátek ráno, jsme se znovu vydali na cestu a s námi jelo deset jezdců jako naše stráž. V hodinu mše, dopoledne, jsme dospěli k hradu, který byl vystavěn na vysoké skále, a také tato tvrz patřila Cabasicovi. Posádka hradu nyní vyrazila a žádala další clo ze zavazadel, jež jsme s sebou nesli, a po mnohých protestech jsme museli zaplatit. V časných odpoledních hodinách toho dne jsme přišli do doliny, o níž nám řekli, že nedaleko je vystavěn hrad, nyní silně osazený jistými Turky z kmene Čapanli; a protože ti jsou s Cabasicou ve válce, byli jeho lidé postaveni v té dolině, aby nad nimi drželi hlídku a stráž. Náš průvod nám tedy přikázal, abychom chvíli zůstali v tichosti, zatímco oni projezdí okolní zemi. Nakonec jsme to místo bezpečně minuli a v hodinu nešpor jsme dospěli do vesnice zvané Alanza⁵, která už byla v erzincanském kraji. Jen co deset jezdců našeho průvodu přišlo do té vesnice, složili naše zavazadla ze svých zvířat, poručili se nám a vrátili se ke svému pánu Cabasicovi. Tento náš poslední denní pochod vedl velmi hrubou cestou přes hřebeny vysokých hor. Ve vesnici Alanze jsme nalezli tureckého šlechtice, který byl rychtářem a jednal jménem správce Erzincanu; přijal nás velmi zdvořile, vykázal nám byty a dal nám zásoby i vše, co bylo potřebí k našemu pohodlí. V této vesnici a od téhož Turka jsme se poprvé dověděli, že Timur již odešel z Karabachu, kde zimoval, a vydal se na pochod do rovin Sultáníje v Persii. Následujícího dne, v sobotu 3. května, jsme Alanzu opustili a přišli do vesnice, kde nás dobře přijali a opatřili nám jídlo; také nám nyní dali koně, na nichž jsme měli jet, a soumary pro naše zavazadla. Té noci jsme spali ve vesnici dále po cestě, kde nám byly hojně poskytnuty zásoby a přislíbeni svěží koně na zítřek.

Tak to bylo, a vše, čeho jsme při každé příležitosti potřebovali, nám ochotně dodávali, neboť takový je v této zemi obyčej. Kdekoli jsme se zastavili, ať když jsme ve dne procházeli, nebo abychom přenocovali, vynesli z domů koberce a posadili nás na nich na čestné místo. Potom vynesli koženou podložku jako stolní pokrývku, jaké by u nás bylo kolo kůže, jemuž říkáme guadamacir, a u nich se to nazývá sofra, a na ni kladli chléb. Jejich chléb byl v těch vesnicích vskutku velmi špatné jakosti a dělá se podivným způsobem. Vezmou trochu mouky, zadělají ji a udělají z ní placky. Potom vezmou pánev, postaví ji na oheň, a když se rozžhaví, vhodí do ní tenkou placku z těsta, a jen co se prohřeje a propeče, vyjmou ji. Toto byl jediný chléb, který nám v těch vesnicích dávali. Na onu koženou podložku kladli maso v hojnosti a také misky mléka a sraženou smetanu s vejci a medem. Takto nám vskutku dodávali to nejlepší z pokrmů; ve všech domech to bylo stejné, a museli-li jsme přenocovat, dávali nám více jídla, než jsme vůbec mohli sníst. V kterékoli vesnici, do níž jsme přišli, se ihned objevil a stanul před námi rychtář, a tu mu Timurův vyslanec, jenž byl, jak řečeno, s námi, přikázal, aby přinesl jídlo pro naši potřebu, a nadto musel rychtář opatřit koně k jízdě a posluhovače, aby nám sloužili. A neprovedl-li ty rozkazy dosti rychle, aby se tomu Tatarovi, onomu vyslanci, zachoval, tu mu dal rány klackem a bičem, a nám bylo k úžasu na to patřit. Takto byli lidé všech těch vesnic, jimiž jsme šli, napomínáni; a vskutku, jen co spatřili onoho čagatajského pána přicházet, hleděl se všechen lid před ním poschovat. To jméno Čagataj se dává všem těm, kdo jsou z rodu či z čeledi, k níž přísluší Timur, a kdo jsou tedy z královské krve a z královského kmene.

Abychom pokračovali: téhož dne jsme tedy právě zmíněnou vesnici opustili a jeli dál, a všimli jsme si, že v mnohých vískách, jimiž jsme procházeli, jsou obyvateli Arméni, kteří jsou křesťané. Nazítří, v neděli 4. května, jsme v hodinu nešpor přijeli do města Erzincanu. Cesta, kterou jsme jeli, byla špatná, vedla přes příkrá horská pásma a lesy, a blízko města nasněžilo mnoho sněhu. Z města nyní vyšla hezká družina, aby nás viděla vjíždět a dala nám uvítání, my jsme však šli přímo do svých bytů, které už byly připraveny, a toho večera poslal správce města na naše stravování mnoho mís vařeného jídla, s hojností ovoce a s vínem a chlebem. Následujícího dne, v pondělí ráno, nám byla z rozkazu správcova navíc vydána jistá suma v hotových penězích a bylo nám řečeno, že podobnou sumu máme dostávat den za dnem, dokud zůstaneme ve městě, a to na naše nutné výdaje. O polednách poslal správce pro nás, abychom k němu přišli, a byli nám opatřeni koně k jízdě a určitý počet mužů, aby nám byli stráží. Odebrali jsme se tedy na luh za městem a tam jsme nalezli správce, jak sedí na nízkém stupni pod stříškou z hedvábné látky, nesenou dvěma kůly a vypjatou stanovými lany. V jeho průvodu bylo velké množství lidí, a jen jsme se objevili, několik šlechticů a jiných lidí vykročilo, aby nás přijali, a když nás vedli tam, kde správce seděl, povstal a podal nám ruku. Potom nám dal zasednout blízko sebe a uvítal nás velmi vlídně. Správce byl ustrojen v rouchu z modré látky zajtúní, vyšívaném zlatou nití, a na hlavě měl velmi vysoký klobouk, ozdobený drahokamy a jinou okrasou. Na vrchu toho klobouku byl zlatý hřeben, vsazený do záhybu, a z toho hřebenu visely dva chvosty z karmínových koňských žíní, každý spletený do tří copů, a ty sestupovaly pod šíji a spočívaly po obou stranách na plecích. Tento způsob pokrývky hlavy s chvosty z koňských žíní je móda, kterou nyní zavedl Timur.

Správce byl muž krásného vzhledu a mohlo mu být asi čtyřicet let; měl hnědožlutou pleť a černý vous. Nejprve se nás otázal na zdraví krále, našeho pána, a potom, aby nám prokázal čest, vzal stříbrnou číši naplněnou vínem a vlastní rukou ji podal každému z nás tří vyslanců, připíjeje nám, abychom z ní pili. Po tom podával správce číši po řadě každému ze svých přítomných dvořanů. Každý, komu správce číši nabídl, vstal, potom před ním poklekl na obě kolena a přijal ji do obou rukou. Přijmout číši nebo ji držet jednou rukou by znamenalo nedostatek úcty k pánu správci, neboť mají za to, že jen od sobě rovných má člověk brát číši jednou rukou. Když tedy kterýkoli z nich takto přijal číši z ruky správcovy do obou svých rukou, zvedne se z kolenou, odstoupí krok nebo dva a znovu poklekne, dbaje přitom, aby se nikdy neobrátil ke svému pánu hřbetem. Potom, když vypil víno, musí vstát a ještě třikrát pokleknout pravým kolenem na zem; a dále musí být všechno víno, které bylo v číši, vypito, a to jedním douškem.

Když takto všichni přítomní dostali pít z vlastní ruky správcovy, přivedli posluhovači soumary, kteří nesli na hřbetech dřevěné bedny, v nichž se na přenosných pecích vařily pokrmy v měděných hrncích. Potom zvířata složili a kladli masa na okrouhlé tácy z pocínovaného železa, z nichž každý stál na vlastní nožce, takže se nedotýkal země. Dále vynesli asi sto železných misek, všechny okrouhlého tvaru a hodně hluboké. Vskutku mi nebyly nepodobné přilbám, jaké nosí naši jezdci. Na každý z těch táců nyní počali rozdávat díly jídla a plnili misky vařeným skopovým s knedlíčky ze sekaného masa a s rýží. Přidávala se k tomu jiná masa, takže každá mísa měla jinou podobu. Na každou misku, jakož i pod ni, kladli na každém táci tenkou placku chleba, kdežto před správcem a před každým z nás tří vyslanců rozestřeli po zemi hedvábnou stolní pokrývku. Potom se hosté shromáždili kolem misek a táců s pokrmy a usadili se na zemi a všichni se dali do jídla, každý se svým nožem ke krájení a se svou dřevěnou lžicí k nabírání; ale před správcem stál sluha, aby mu maso krájel. Byli tam přítomni zvláště dva šlechtici, a ty nyní dal správce předvolat, aby jedli s ním z jeho vlastní mísy; a když přišlo na to, aby požili rýže a polévky, shromáždili se všichni tři kolem jedné misky a užívali mezi sebou jen jedné lžíce, a když s ní jeden skončil, vzal ji druhý, a tak se o ni dělili.

Zatímco jsme takto všichni jedli, přijel mladý Turek, chlapec asi sedmiletý, jejž provázelo asi deset mužů. Všichni byli na koních a správce chlapce zdvořile přijal a posadil jej po svém boku. Ten mladík byl synovec onoho Isfandijára, pána Sinopu, velmi velikého šlechtice těch krajů, o němž jsme již mluvili. Chlapec, který zde byl přítomen, se právě vrátil z Timurova tábora a s ním přišla zpráva, že Timur vydal Isfandijárovi rozkaz, aby polovici svých zemí postoupil tomuto mladíkovi, jenž byl synem Isfandijárovy sestry. V téže době se právě vrátili z Timurova tábora také dva páni, rodáci z tohoto města Erzincanu, které Timur až do té doby držel jako zajatce, nyní je však propustil na svobodu; a příčina jejich zadržení byla tato. Veliký pán jménem Taharten⁶ býval dříve pánem Erzincanu a všech přilehlých zemí, jež tvoří široký kraj. Taharten po sobě při své smrti nezůstavil zákonného mužského dědice a jeho žena byla dcerou trapezuntského císaře. Nějakou dobu před svou smrtí však uznal za svého syna právě toho pána, který je nyní správcem Erzincanu a jehož hosty jsme teď byli. Měl tedy po smrti svého otce Tahartena pokojně nastoupit ve vládu nad Erzincanem, ale zprvu byl odstraněn, neboť se těch zemí zmocnil syn Tahartenovy sestry, jenž se jmenoval Šáh Alí⁷, a tvrdil, že když Taharten nezůstavil se svou ženou syna, je dědicem po právu on, syn jeho sestry, jako Tahartenův zákonný synovec. Oni dva páni, kteří právě přijeli a s nimiž jsme se poznali, byli přívrženci toho Šáha Alího. Dále nám bylo vypravováno, že Timur po svém vítězství nad tureckým sultánem Bayezidem u Ankary zastavil na své zpáteční cestě na východ v Erzincanu, kde Šáha Alího a ty dva pány, jeho přívržence, uvěznil a ustanovil vládcem v Erzincanu našeho nynějšího hostitele, správce, kterého jsme tu nalezli, totiž muže, jejž Taharten uznal za svého syna, ač nemanželského. Timur, jak řečeno, nyní ty dva pány propustil, ale Šáha Alího stále držel v zajetí a vskutku jej vezl s sebou zpátky do Samarkandu.

Co se pak týče příčiny nedorozumění a války, která potom nastala mezi Timurem a tureckým sultánem Bayezidem a která vedla k bitvě u Ankary, hlavní předmět sporu vznikl z toho, co činil právě tento Taharten, dřívější pán a vládce erzincanských zemí. To bude vyloženo obšírně vzápětí, neboť je to vskutku věc velké závažnosti.

Abychom se vrátili: když jsme nyní dovedli tu hostinu ke konci, poručili jsme se a odešli do svého bytu a správce zůstal sám se svými pány dvořany. Když padla noc, poslal nám správce k našemu pohoštění další zásobu, totiž vařená masa v kotlících, a s nimi vypravil i kuchaře, aby chody předložili, a přišlo mnoho sluhů, aby nám posluhovali. V úterý, nazítří, jsme hostinu neměli, ale správce nám poslal smluvený příspěvek v hotovosti na naše výdaje. Následujícího dne, ve středu, po obědě poslal správce pro nás, a když jsme k němu přišli, nalezli jsme jej v jeho obytném domě. Přijal nás v síni, kde byla kašna, a bylo tu přítomno mnoho jeho šlechticů i jiných lidí a s nimi hudci, kteří před ním hráli. Ten dům byl velmi krásný a vznešeně zařízený, jak jeho důstojnosti náleželo. Když vešel, zdvořile se poklonil a dal nám zasednout blízko sebe, a potom nám předložili kousky kandovaného cukru. Správce pak řekl, že toho dne mají být on a ten z nás vyslanců, který nepije vína — a ta osoba jsem byl já, Ruy González de Clavijo —, při pití stolními druhy; a tak hned přinesli velikou skleněnou číši naplněnou jen vodou, ale ochucenou cukrem. Správce z ní okusil a potom ji nabídl mně, Clavijovi, podávaje mi ji vlastní rukou, zatímco všem ostatním hostům nalévali víno.

Hned přinesli maso v hojnosti a rýži a mnoho polévek rozličného druhu a my jsme jedli způsobem, jaký byl popsán výše. Když byl chod s masem u konce, podávali kolem misky, do nichž byl nalit med, a s nimi broskve naložené v octě a hrozny a kapary, s nimiž bylo naloženo podobně; ale způsob, jakým se těch několika pokrmů požívalo, byl nadmíru prostý. Po celou tu dobu kolovalo víno a zakrátko se objevila veliká číše, do níž se mohly vejít dobré tři pinty. Správce ji vzal do ruky — a ta číše byla plná vína — a sám ji potom podával po řadě některým ze svých přítomných hostí ze šlechty. Každý host, jemuž byla takto prokázána čest, musel číši vyprázdnit jediným douškem a nesmělo v ní zůstat žádné víno, neboť ponechat tam je by bylo podle jejich obyčeje nezpůsobné. Po nějaké době se konečně zdálo, že správce je unaven tím ustavičným podáváním vína jednomu hostu po druhém, a tu někteří z jeho šlechticů vzali tu velikou číši do ruky sami, a ta pak, naplněna vínem, kolovala od jednoho k druhému, takže zakrátko byla většina přítomných nápojem přemožena. Toho dne však sám správce nepil vína, aby mi takto dělal společnost a prokázal mi, Ruyovi Gonzálezovi, zvláštní čest; a jméno toho správce, které jsem dosud nezmínil, bylo Pitalibet. Konečně, když padla noc, vrátil jsem se s oběma ostatními vyslanci spolu domů do svého bytu.