Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola VII

Z Erzincanu do Choje

Město Erzincan stojí na rovině u řeky, která je Eufrat; a Eufrat je jedna z řek, jež mají svůj počátek v Raji. Rovinu, v níž město leží, uzavírá vzadu pásmo vysokých hor, a vrcholky těch hor byly tehdy pokryty sněhem, kdežto níže v dolinách žádný sníh nebyl. Všude okolo bylo vidět vesnice s vinicemi a sady a celá rovina byla obdělána na obilná pole a vinohrady. Na všech stranách byly velmi krásné zahrady a štěpnice. Samo město však není příliš velké; obkružuje je hradba s věžemi. Erzincan vystavěli Arméni a na městské hradbě bylo na mnoha místech vidět znamení Kříže vytesané do kamene. Všechny domy toho města mají ploché terasové střechy, takže lidé mohou přecházet z jednoho domu do druhého po střechách, jako by šli ulicí. Město je velmi lidnaté a je tu vidět mnoho krásných ulic a náměstí. Žije tu mnoho úředních osob, z nichž většina jsou lidé bohatí, a je tu mnoho zámožných kupců. Jsou tu vidět krásné mešity a jsou tu krásné kašny, z nichž se bere voda. Obyvatelé jsou většinou Řekové a Arméni a všichni jsou křesťané.

V době, kdy Timur prvně vtrhl do Malé Asie, oblehl a vzal turecké město Sivas¹, pevnost náležející sultánu Bayezidovi, a položil je v sutiny. Sultán Bayezid za to v odplatu vytáhl do pole a vzal toto město Erzincan arménskému knížeti Tahartenovi, dobyv je útokem. Když potom Timur sultána Bayezida přemohl, Erzincan znovu dobyl, položil do něho posádku a učinil je svým. Vypravuje se, že když se vše to stalo, hledali mohamedánští obyvatelé města svár se svými křesťanskými spoluměšťany a stěžovali si, že kníže Taharten byl těm posledním vždy příznivější než jim, poněvadž křesťany zvláště miloval. Dále tvrdili, že křesťanské kostely převyšují velikostí jejich mešity. Timur na to, jak se praví, poslal pro Tahartena a oznámil mu stížnost mohamedánů; a Taharten v odpověď přisvědčil, že je pravda, že křesťanům po celé své zemi zvláště přeje, neboť mu, jak řekl, svým obchodem přinášejí bohatství. Timur pak místo vší odpovědi vydal rozkaz, aby před něho přivedli jistého kněze řecké církve, jenž byl pokládán za hlavu mezi křesťany. Potom pro nenávist, kterou on, Timur, chová ke Řekům konstantinopolským, jakož i k Janovanům v Peře, ihned přikázal, aby ten kněz křesťanů bez odkladu změnil svou víru a stal se mohamedánem; k tomu však onen muž nikterak nechtěl přivolit. Timur na místě rozkázal, aby bylo všechno křesťanské obyvatelstvo Erzincanu vydáno meči, ale kníže Taharten ho nyní zapřísahal, aby měl slitování, a nabídl mu, že ušetří-li Timur jejich životy, přinese mu v dar devět tisíc asperů — a asper má u nás cenu polovice stříbrného reálu. Když Taharten tu sumu za měšťany zapravil, Timur povolil, ale nic méně rozkázal, aby byly všechny křesťanské kostely rozbořeny; a zmocnil se nyní hradu na jižním břehu řeky, proti městu na břehu severním, jenž nese jméno Camag², a vydal jej k opatrování jednomu ze svých čagatajských pánů. Učinil to proto, že ten hrad je místo velmi pevné, položené tak, že ovládá celé město a hlídá celé to okolí; neboť zeměmi erzincanskými putuje mnoho karavan s velikým kupeckým zbožím, které sem přicházejí ze Sýrie a míří do Turecka.

Příčiny, pro které se sultán turecký dověděl o mongolských Tatarech, a to, co vskutku přivedlo Timura prvně do Malé Asie, kde potom bojoval se sultánem Bayezidem a přemohl jej — ty příčiny, pravím, byly tyto. Pánem města Erzincanu byl v té době, jak už bylo vysvětleno, kníže Taharten, a jeho území hraničila s územím Turkovým. Sultán počal nedávno velmi lakotně žádat, aby celý ten kraj držel, a zvláště aby byl pánem onoho pevného hradu Camagu, jejž Taharten žárlivě opatroval jako svůj vlastní. Sultán Bayezid byl tedy pohnut k tomu, aby Tahartenovi poslal vzkaz a žádal na něm, aby platil poplatek a aby mu též vydal do opatrování onen hrad Camag. Na to Taharten odpověděl, že poplatek bude platit ochotně a sultána uzná za svého vrchního pána, ale hradu Camagu že Turkům nevydá. Tahartenovi zakrátko přišla odpověď, že bude pro jeho pokoj, vydá-li jej; jinak že zcela určitě pozbude jak hradu, tak celého svého území. Kníže Taharten už tou dobou zaslechl o Timurovi a o jeho mocných činech a o tom, jak vede válku v Persii, kde byli všichni perští vládci podmaněni. Taharten tedy poslal k Timurovi vyslance s dary a listy a zapřísahal ho, aby mu přišel na pomoc proti Turkovi, a nabízel, že jak sebe, tak svá území položí úplně k Timurově vůli a do jeho služby. Timur na to vypravil k sultánu Bayezidovi vyslance s listy, v nichž sultánovi oznamoval, že kníže Taharten se stal jeho poddaným a vasalem. Pro svou vlastní čest tedy on, Timur, nemůže dopustit, aby se Tahartenovi stala jakákoli nečest, jinak že bude ta věc na sultánovi pomstěna.

Bayezid do té hodiny o Timurovi nic neslyšel a věřil, že mu v celém světě nikdo nemůže být roven, neboť on je sultán turecký. Jeho hněv, když přišel tatarský vyslanec s tím listem, byl proto nesmírný; a ihned odepsal, že se velmi divuje, že vůbec může být na světě tak nemoudrý člověk, jako je Timur: kterak se může odvážit posílat jemu, sultánovi, takový vzkaz? Neboť on, sultán, naloží s Tahartenem, jak sám bude chtít, jako vskutku naloží s každým jiným člověkem na celém světě. Dále, aby Timur už nebyl podroben těm zpupným domněnkám, on, sultán, se vypraví a vyhledá ho, kdekoli by se právě nalézal, a tu ho přemůže a zajme, a potom zneuctí Timurovu první ženu tím, že si ji vezme za jednu ze svých nevolnic. Když Timur ten vzkaz přijal, rozhodl se dát sultánovi průkaz o své válečné moci. Ihned se zvedl ze zemí Karabachu, kde odpočíval v zimním ležení, totiž na onech slavných pláních, jež leží na severozápadních pomezích Persie, a pochodoval v čele svého vojska dolů k městu Erzincanu. Odtud přešel na území Turkovo a zastavil se před již zmíněným městem, jež se nazývá Sivas, a obehnal je obléháním. Posádka Sivasu poslala tedy k svému pánu sultánovi o pomoc, a ten, když zvěděl, že Timur vstoupil do jeho zemí a obléhá řečené jeho město, byl nesmírně rozhněván. Rozkázal všemu svému vojsku, aby se sebralo, a první oddíly, které přišly, ihned vypravil k Sivasu pod velením svého nejstaršího syna, jenž se jmenoval Süleyman Çelebi. To první vojsko, jež mělo přinést pomoc, mělo dvě stě tisíc jezdců, a sultán sám měl následovat s dalšími posilami. Turci však přišli se svou pomocí k Sivasu příliš pozdě, neboť Timur do města vešel, dříve než dorazili, jak ještě uvidíte.

Timur to vykonal způsobem nad jiné krutým. Obléhání vedl se vší silou a posádka přišla k vyjednávání. Podmínky byly ujednány a Timur vymínil, aby k němu z města vyšel počet jejich předních mužů — slibuje, že neprolije jejich krev — a aby mu přinesli a vydali sumu ve zlatě a ve stříbře. Jen co se Timur těch peněz zmocnil, dal vědět, že si žádá rozmluvy s těmi muži města o věci, která bude velmi k jejich prospěchu. Mnozí z předáků a vůdců tedy k němu ze Sivasu vyšli, aby se u něho octli, spoléhajíce na dané slovo o bezpečném průvodu a vědouce, že přijal poplatek, který mu na jeho žádost poslali. Timur však již dal vykopat množství hlubokých jam, a jen je vylákal za městské brány, obrátil se proti nim a řekl: přisvědčuje, že je zcela pravda, že dal slovo nikdy neprolít jejich krev, ale nic méně je nyní dá v těch jamách zaživa zadusit, a jeho vojsko zatím vyrazí brány a vejde do města; a dodal, že on a jeho lidé jsou lidé chudí, a bude tedy třeba město vyplenit. To, o čem mluvil, počal Timur ihned konat: nejprve byli předáci Sivasu zahrabáni živí, potom bylo město vzato útokem a vydáno v plen, a když to bylo vykonáno, byly hradby prolomeny a většina domů toho města srovnána se zemí. Timur potom odtáhl, a téhož dne, kdy Tataři odešli, objevil se před branami Süleyman Çelebi, syn sultánův, se svým vojskem dvou set tisíc koní. Když shledal, že Sivas není než hromada sutin, a nemohl Timura dostihnout, musel ten princ čekat na příchod svého otce.

Timur zatím pochodoval dolů na cestě, aby vtrhl do Sýrie a do zemí mamlúckého sultána egyptského. Na té cestě se potkal s některými kmeny bílých Tatarů³; je to lid kočovný, bez pevných sídel. Timur je ihned napadl a přemohl a učinil celý ten kmen i s jeho náčelníkem válečnými zajatci. Ten rod počítal všeho všudy asi padesát tisíc duší, mužů i žen, ale Timur je nic méně ihned přinutil, aby šli dál a provázeli ho dolů do Sýrie. Když do těch krajů dospěl, obehnal obléháním město Damašek, na jehož lid byl nesmírně rozhněván, poněvadž mu nejen odepřeli poplatek, který na nich žádal, ale drželi v zajetí vyslance, které k nim Timur poslal, aby jej přijali. Damašek byl bez odkladu vzat útokem a město bylo vypleněno; potom byl shromážděn nemalý počet damašských mistrů řemeslníků a pod stráží odeslán do Samarkandu. V jejich družině poslal Timur nyní muže Tatarů Bílé ovce a k tomu počet obyvatel Sivasu, které odvlekl do zajetí; a mezi těmi posledními bylo mnoho arménských křesťanů, rodáků ze sivaského venkova. Ze Sýrie se Timur nyní vracel pochodem do Persie, zamýšleje přečkat letní čas na pláních Alataku v Horní Arménii⁴; a v té době podnikl sultán Bayezid svůj útok na město Erzincan, pohnut k tomu svou zuřivostí a hněvem, jejž chovával proti onomu knížeti Tahartenovi, který mu tu nečest přivodil tím, co Timur způsobil v Sivasu. Sultán Erzincan ihned obklíčil a vzal jej útokem; žena Tahartenova se mu stala zajatkyní, ale on rozkázal, aby byla propuštěna, a přikázal též, aby se městu nedělo nic zlého. Sultán se potom odebral zpět, odkud přišel; ale jeho lidé reptali a říkali, že ukázal jen málo rozvahy, neboť měl ze své strany Erzincan zničit, právě jako Timur zničil Sivas.

V tom čase, když se Bayezid i Timur každý zvlášť odebrali do svých zemí, posílali jeden k druhému vyslance, ale k žádné smlouvě o mír nedošli. V tomto období poslali císař konstantinopolský Manuel a janovští páni, kteří sídlili v Peře, k Timurovi vzkazy, že bude-li se chystat vést válku s Turkem, přispějí mu na pomoc lidmi a galérami. Slíbili najisto, že ihned, nebo v krátkém odkladu, vyzbrojí své válečné lodi a rozestaví je v Dardanelách, aby turecké vojsko, jež už bylo za vodou v Řecku a v evropském Turecku, nemohlo přejít zpět do Malé Asie; a on, Timur, by tak tím lépe mohl se sultánem naložit. Dále Řekové poslali a slíbili Timurovi podporu v penězích. Turek se tedy nyní octl v nepřátelství jak s císařem konstantinopolským, tak s Timurem; a protože mezi oběma mohamedánskými vládci nebylo dosaženo žádného srovnání, počal každý z nich shromažďovat své síly k bitvě. V těch věcech byl vskutku Timur z obou dvou mnohem chytřejší a k válce lépe připravený. Vytáhl z Persie a vtrhl do sultánovy země a bral se touž cestou, kterou prošel při předešlém tažení, totiž zeměmi erzincanskými k městu Sivasu. Když sultán Bayezid dostal zprávu, že Timur takto zaujal jeho provincie, ihned odložil věc, kterou měl v rukou, a odebral se nejprve do Ankary, kde byl pevný hrad a kde již dříve složil svou válečnou zbroj a zásoby. Potom se Bayezid v čele všeho svého zástupu chvatně vypravil, aby Timura na pochodu dostihl; ale ten, jen zvěděl, co turecký sultán zamýšlí, ihned opustil směr cesty, jíž se držel, a odbočil nalevo, k jihu do hor. Když Bayezid přišel tam, kde se domníval Timura nalézt, zpozoroval, že ten změnil svou cestu, a nerozvážně si představoval, že se tak stalo proto, aby mu ušel — zkrátka že se Timur dal na útěk. Pustil se tedy za ním se vší možnou rychlostí, ale Timur po osm dní pokračoval ve svém průchodu tím horským krajem, drže se vpředu a obratně se vyhýbaje srážce s Turky. Potom se Timur obrátil zpět do rovin a pochodoval přímo na Ankaru, kde Bayezid zůstavil svá zavazadla a svou zbroj; a sultán poznal, že mu jeho nepřítel lstí vyklouzl. Nadarmo se nuceným pochodem snažil ho dostihnout, dříve než by dospěl k hradu ankarskému. Sultán vskutku se svým zemdleným vojskem Timura v poslední chvíli dostihl — toho Timura, který ho takto vodil křivolakými cestami s úmyslem vysílit ho. Tu byla svedena ona bitva a Bayezid, přemožen, byl zajat, jak už bylo vypravováno. Zatím císař konstantinopolský a Janované v Peře, místo aby se drželi úmluvy, kterou s Timurem učinili, dopustili, aby turecké vojsko, které bylo v Evropě, přešlo přes Dardanely do Malé Asie; a po bitvě týmž Turkům v jejich útěku od Ankary pomohli, aby se vrátili do bezpečí do evropského Turecka, neboť je Řekové přepravili na svých lodích. Pro tu zradu, jak ji pokládal, byl Timur vskutku v nepřátelství s Řeky a od té doby vždy zacházel s křesťanským lidem po celém svém panství s velikou tvrdostí. Turecký sultán, kterého Timur takto přemohl, byl, jak řečeno, Bayezid s přídomkem Yıldırım; a ten přídomek znamená „Blesk“, neboť Yıldırım má v turečtině tento význam, kdežto Bayezid bylo jeho vlastní jméno. Jeho otec se nazýval Murad, onen nad jiné slavný sultán, jejž zabil křesťanský král Lazar⁵ v bitvě na Kosově poli. Sultán byl sražen ranou mečem do hrudi, která jej proklála a vyšla u ramene; a sultán Bayezid potom pomstil smrt svého otce tím, že v bitvě vlastní rukou zabil onoho krále Lazara. Syn krále Lazara se se sultánem Bayezidem později dohodl a je vskutku dosud živ a jest nyní hostem v domě prince Süleymana Çelebiho, o němž už byla řeč a jenž je synem sultána Bayezida. Všechny tyto podrobnosti podávám, aby bylo zjevné, kdo přesně byl onen řečený sultán Murad; neboť u sultánů tureckých jdou všichni pod jménem Murad, ačkoli vskutku má každý sultán vedle toho své vlastní osobní jméno. Potom dále a podobně: Tamerlán není vpravdě vlastní jméno tohoto pána, jemuž tu vskutku vždy říkají Timur, jak jsme o něm byli zvyklí mluvit. V tatarském jazyce má Timur Beg význam „Pán železa“, neboť beg u nich znamená pán a železu říkají timur. Mluvit o něm jako o Tamerlánovi je vskutku věc hanlivá, neboť je to jméno, které mu dali ti, kdo jsou mu nepřátelští; lane totiž znamená „kulhavý“, jak Timur vskutku byl, na pravou nohu. Tak podobně pozbyl dvou menších prstů na pravé ruce, uťatých ranou, kterou přijal dávno předtím, když jako jinoch kradl v noci ovce, jak se k tomu později vrátíme a budeme vypravovat šíře.

V městě Erzincanu jsme prodlévali až do čtvrtka 15. května, kdy jsme se odtud vydali na cestu; naše cesta vedla přes několik vysokých horských pásem bez lesa a celý ten den sněžilo a bylo velmi chladné povětří. Nejbližší noc jsme zůstali ve vsi zvané Šáh Bágh, kde je malý hrad a podél něho běží řeka. Všude okolo bylo vidět pšeničná pole a k tomu mnoho vesnic s domy rozptýlenými tu a tam. Nejbližší sobotu jsme spali ve vsi Pegarich, kde je na vrcholu veliký hrad; a ta ves má dvě předměstí, jedno obydlené Armény, druhé Turky. Řekli nám, že asi před rokem Timur, procházeje tím místem, rozkázal, aby byly všechny kostely patřící Arménům rozbořeny. Arméni, chtějíce své kostely zachránit od zkázy, dali, jak jsme se dověděli, Timurovi tři tisíce asperů — a každý asper má cenu polovice stříbrného reálu —, a on ten dar přijal, ale nic méně ihned poručil ty kostely všechny rozbořit. Nazítří, v neděli, jež byla svátkem svatodušním, jsme se odtud vydali a přišli do vsi, u níž korunoval blízký vrchol krásný hrad; a to místo se počítalo k erzincanskému kraji. Nejbližšího pondělí jsme spali v ležení pod nebem a naše cesta vedla celý ten den podél lysých vysokých hor, kde nebylo lesa, ale po všech svazích stékaly potoky a země tu byla podivuhodně bohatá travou, jak ve výšinách, tak v nížinách. Celý tento venkov drží lid turkmenský, který se v tomto čase stěhuje sem dolů, přicházeje ze svého domova za pomezím v zemi Turkově; a jsou to mohamedáni. V úterý jsme šli dál a naše cesta byla ten den rovinami, kde jsou lučiny dobře zavlažovány potoky.

V poledne jsme dospěli k městu Erzurumu, jež je panství Timurova. Stojí na rovině a obkružuje je velmi široká pevná kamenná hradba s mnoha věžemi; je zde hrad, ale město není příliš lidnaté. Spatřili jsme také krásný kostel, neboť toto město náleželo dříve k arménskému království, které je křesťanské, a mnoho Arménů tu dosud žije; vskutku byl Erzurum v minulosti nejbohatším a největším městem všech těch krajů. Správcem města je tou dobou Turkmen⁶, jenž se jmenuje Jusuf Alí. Nazítří, ve čtvrtek 22. května, jsme Erzurum opustili a spali ve vsi zvané Partir Džavan, která leží na území města Avniku. To poslední je místo velmi pevné a má svého vlastního správce, neboť je drží Arméni; ale země okolo náleží čagatajskému pánu, jenž se jmenuje Duladaj Beg. V pátek jsme přišli do vesničky zvané Ischu; zůstali jsme tu tu noc a celou sobotu též; lid té vsi byli Arméni. V neděli jsme šli dál a přišli na místo zvané Delilarkent, a to jméno znamenalo „Vesnice šílenců“, neboť ti, kdo to místo obývají, jsou všichni poustevníci mohamedánské víry a nazývají se tu kašíši. Mohamedánští venkované z celého okolí přicházejí sem na poutě navštívit tyto svaté muže, a vskutku ti, kdo jsou nemocní, nabývají zdraví. Tito muži jsou dervišové a mají hlavu, k níž všichni chovají velikou úctu, neboť ji pokládají za svatého. Když Timur nedávno tím místem procházel, vzal si byt u toho hlavního derviše a žil s ním, pokud se tu zdržoval. Všechen mohamedánský lid okolní země dává těmto nábožným mužům almužnu v hojnosti, a tato jejich hlava je pánem té vsi a též mistrem těch, kdo se oddali řeholnímu životu. Obecný lid tu všechny z nich pokládá za svaté. Tito dervišové si holí bradu i hlavu a chodí takřka nazí. Procházejí ulicí, ať v zimě či v žáru, a jedí za chůze, a všechen oděv, který nosí, jsou kusy hadrů z rozedraných látek, jež mohou sebrat. Jak kráčejí ve dne i v noci se svými tamburínami, zpívají hymny. Nad branou jejich poustevny je vidět korouhev z černých vlněných střapců a nad ní ozdobu v podobě půlměsíce; pod tím jsou v řadě sestaveny parohy jelenů a rohy kozlů a beranů; a je dále jejich zvykem nosit tyto rohy s sebou jako trofeje, když jdou ulicemi; a všechny domy dervišů mají tyto rohy postaveny nahoře na znamení.

V pondělí 26. května jsme Delilarkent opustili a přenocovali v ležení pod nebem, když jsme dospěli k břehům té veliké řeky, která se nazývá Aras⁷. Je to mohutný tok, jenž prochází takřka celou Arménií. Naše cesta toho dne vedla soutěskami a mezi kopci pokrytými sněhem, odkud z výšin stékalo mnoho potoků. Nejbližšího úterý jsme přišli spát do vsi zvané Nav Džúj a celý den jsme pokračovali v cestě dolů po břehu řeky Arasu; ta cesta vedla strmými místy a byla velmi hrubá. V té vsi žil kašíš, jenž nás přijal se ctí; byl pánem toho místa a většina lidí v těch místech jsou Arméni. Nejbližší středu jsme spali ve vsi, kde korunoval vrchol veliký hrad. Pozorovali jsme, že celý ten horský bok je jedna hmota soli, a vskutku jsme celou dobrou polovinu denního pochodu šli po úbočích pásma solných kopců. Lidé ze širokého okolí sem všichni podle vůle přicházejí pro svou sůl, mají z toho zisk a jiné při svém vaření neužívají.

Nyní popíšeme město Surmari⁸, které, jak jsme se dověděli, bylo prvním městem vystavěným po potopě; na to místo jsme totiž přišli ve čtvrtek 29. května okolo poledne. Je to město velmi veliké; a odtud bylo na vzdálenost asi šesti leguí vidět onu velikou horu, na níž spočinula Noemova archa, když potopa ustoupila⁹. To město stojí na rovině, která na jedné straně hraničí s řekou Arasem, kdežto na druhé straně je velmi hluboká dolina, stísněná z obou stran strmými stráněmi; ta dolina však není napříč nikde širší, než kam arkebuza donese svou střelu. Tak ta dolina obkružuje město vzadu a shora i zdola se svažuje k břehu řeky, čímž je město vskutku položeno nad jiné pevně a nelze k němu přijít přímo jinak než od strany řeky nebo vstupní branou dole v hloubi doliny. U té brány stojí hrad s vysokými pevnými věžemi a má dvě vrata jedna za druhými. Toto město Surmari bylo vpravdě, jak už řečeno, prvním městem vystavěným na suché zemi po potopě, a ti, kdo je vystavěli, byli synové Noemovi. Lidé tu nám vypravovali, že asi osmnáct let před nynějším časem obehnal jejich město obléháním tatarský chán Toktamyš¹⁰ a dva celé dny je ve dne i v noci ostřeloval. Potom se s ním třetího dne dohodli; bylo ujednáno, že budou zůstaveni v pokoji a v držení svého města a že ani on, ani jeho lidé do místa nevejdou, ale že mu zaplatí jistou vymíněnou sumu poplatku. Na ty podmínky dal Toktamyš své slovo, ale přidal žádost, aby polovice branných mužů města vyšla připojit se k jeho silám a jít s ním proti Gruzínům, neboť bylo jeho úmyslem ihned vést válku s králem toho národa, jenž se jmenuje Jiří. Jen však jejich bojovníci podle úmluvy z města vyšli, dal Toktamyš svým lidem rozkaz, aby k městu znovu přistoupili; vešli do něho útokem a vyplenili je a všechno bohatství, které tam nalezli, odnesli jako lup. Ti Tataři potom domy zapálili, prolomili městské hradby na mnoha místech a pobili nesmírný počet měšťanů. Většina obyvatelstva Surmari bývala dříve lid arménský, neboť je to město arménské; ale v posledních letech bylo mnoho křesťanů z toho místa odvlečeno a mohamedáni přišli a zaujali je, jak vysvětlíme později šíře. V Surmari je dosud vidět mnoho pozoruhodných a krásných staveb. Všude po této zemi arménské, kudy jsme šli, opatřovali nás i naši družinu hojností zásob a dávali nám též koně na cestu; neboť celá ta země je nyní v pokoji pod Timurovou vládou a správou.

Nejbližšího pátku jsme Surmari opustili a šli dál, až jsme přišli k velikému hradu vystavěnému na skále, kde jsme museli přenocovat. Ten hrad držela jedna paní, vdova, která jej měla ve vlastnictví, platila však Timurovi poplatek za panství nad ním a za země, jež ležely okolo. Dříve býval ten hrad pevností lupičů a zemských škůdců, kteří žili z plenění pocestných; ale Timur, když kolem toho hradu pochodoval, vzal jej útokem a dal zabít náčelníka těch loupežníků, jenž byl mužem výše zmíněné paní, nyní po něm vdovy. Timur potom zůstavil rozkaz — aby se tu zemští škůdci znovu neuhostili a nezavřeli a neprovozovali své zlé činy —, aby byly ze všech hradních vrat odstraněny dveře a nikdy nenahrazeny a aby všechny vchody zůstaly otevřené; a potom dal opatrování hradu do rukou té paní. Když jsme tam byli, shledali jsme všechna jeho vrata dosud bez dveří; a to místo se jmenuje Igdir¹¹. Hrad stojí na úpatí té veliké hory, kde Noemova archa spočinula. Ta hora, jako všechny ostatní výšiny, které jsme přešli od svého odjezdu z Trapezuntu, byla úplně lysá a neměla lesů ani na podhůří. Na hradě Igdiru nám ta paní, o níž jsme mluvili, poskytla té noci velmi pohostinné přijetí a opatřila nás ve všech našich potřebách.

Nazítří, v sobotu 31. května, jsme z Igdiru odjeli a naše cesta nás vedla po boku té veliké hory, kde spočinula Noemova archa. Ta hora je vskutku nad míru vysoká a její vrchol je ustavičně pokryt sněhem. Po všech horských krajích byl tehdy také napadlý sníh. Doliny té hory byly úplně lysé a neroste tu žádný les, ale bylo tu mnoho trávy k pastvě a protékalo jimi mnoho potoků. Naše cesta vedla okolo zadní strany hory a minuli jsme mnoho rozvalených míst, kde jsme viděli základy toho, co bývaly domy, vystavěné z kamenů velmi veliké míry. Všude tu okolo rostlo žito divoce a každého času, jak nám říkali, samo znovu vzcházelo, jako by bylo zaseto rukou, ačkoli nikdy nedošlo k semeni, neboť zrno nedozrávalo. Také lučiny byly bohaté na řeřichu potoční, jako by i ta byla vysazena k pěstování. V dolinách na úpatí hory se nalézá červec kirmiz, jímž barví hedvábí do karmínu. Na horských svazích jsme spatřili rozsáhlé rozvaliny města, které zjevně nebylo po celé věky obydleno, a na prostoře jedné leguy byly ty zbytky vidět na všech stranách. Lidé nám říkali, že to jsou rozvaliny onoho prvního města, které v dnech po potopě založil Noe se svými syny. Rovina, která ležela před těmi rozvalinami, byla proryta vodními toky; tu a tam rostly stromy, pod nimi růžové keře a na všech stranách prýštily vodní prameny. Ta veliká hora má na svém vrchu velmi vysoký a strmý hrot, vždy pokrytý sněhem. Mraky nám po většinu času bránily vrchol spatřit, a říkali nám, že obyčejně, v létě jako v zimě, je hora skryta v mlze, a příčina toho je její veliká výška. Odpolední odpočinek jsme toho dne učinili u krásné studnice pramenité vody, k níž jsme přišli a jež vytékala pod kamennou klenbou; a zatímco jsme tu byli, náhle se mraky zdvihly a celé horské pásmo se stalo viditelným až k svému vrcholu, ale po chvilce se mlhy zase vrátily a všechno zakryly. Říkali nám, že se zřídka kdy stane, aby se celá hora takto ukázala. K hlavnímu hrotu se druží menší horský hrot, stejně strmý, a mezi oběma se prostírá dlouhé sedlo; a právě zde, jak pravili, archa dosedla na zem; ale jak už bylo vysvětleno, veliký hrot, menší hrot i sedlo jsou všechny tři vždy úplně pokryty sněhem.

Téže noci jsme přišli na nocleh do hradu zvaného Bayezid, který je vystavěn na vysoké skále, velmi podivuhodné na pohled. Pod hradem je druhý skalní hřeben, po němž jsou vystavěny domy města. To místo je značné velikosti a veliká hradba s věžemi po stranách uzavírá město a spojuje je s hradní výšinou, odkud vedou schody dolů k domům města. Vrchol, na němž hrad stojí, je nad míru vysoký, a přece se nic méně v hradním obvodu nalézá vydatný pramen sladké vody. Toto město Timur asi před šesti lety obléhal, ale jeho pán se s ním zakrátko dohodl a přistoupil na to, že bude Timurovi platit poplatek; Timur zase ze své strany slíbil, že své Tatary do místa nevpustí. Ani nebyl pán Bayezidu, ani sám, ani se svými lidmi, zavázán připojit se k Timurovi a jít s ním.

V neděli 1. června jsme v hodinu nešpor dorazili před hrad, který se nazývá Makú¹²; a to místo patřilo pánu, jenž byl křesťan římskokatolický, ale jmenoval se Núr-ad-Dín; a ti vojáci, kteří jeho hrad osazovali, byli také všichni víry římskokatolické. Byli vskutku národností Arméni a mluvili arménským jazykem, ale zároveň rozuměli jak turecky, tak persky. V Makú je klášter bratří řádu svatého Dominika. Hrad stojí dole v dolině v koutě pod vysokým horským vrcholem a domy města jsou vystavěny po horském svahu. Veliká hradba s mnoha věžemi z kvádrového kamene, dobře spojená maltou, uzavírala domy města a běžela vzhůru okolo po horském boku nahoře. Uvnitř té hradby i venku za ní, na vyšším svahu stráně, bylo mnoho domů měšťanů; a to vnější předměstí bylo zase chráněno hradbou s věžemi a baštami, které jsou vedeny okolo, aby se spojily s hradbou vnitřní. Vchod do toho horního předměstí byl schodištěm vytesaným do skály a nad vstupní branou byla vystavěna veliká věž, aby ji hlídala. A za touto druhou hradbou byly zase vystavěny jiné domy mezi skalami horského boku. Zde stálo obydlí obkroužené věžemi, kde měl pán toho místa svůj příbytek; a mnozí z městského lidu měli podobně své letní domy položené na horském boku, který se zdvihal nahoře za dvojitými městskými hradbami a za zevními předměstími. Skalní výšiny tu takřka tvoří přístřešek, který přečnívá nad hradem a nad hradbami uzavírajícími město; a ty dávají ochranu a zadržují padající déšť, neboť ty skály nahoře hradní obvod úplně zastírají. Pro tu zvláštní položenost nemohl být hrad nikdy úspěšně napaden ani zvenčí zdola, ani zhora. V hradním nádvoří vyvěral vydatný pramen vody, který dole opatřoval potřeby celého města a zavlažoval potom také sady okolo. Pod Makú se prostírá velmi krásná dolina, jíž prochází řeka, jejíž vody slouží mnohým vinicím a obilným polím.

Timur, jak nám řekli, kdysi tento hrad Makú obléhal, ale nemohl jej vzít; vyhledal tedy pána toho hradu a dohodl se s ním, a ten přistoupil na to, že bude Timurovi sloužit dvaceti jezdci a že se tito jezdci připojí k jeho vojskům, kdykoli budou povoláni.

Krátce po té úmluvě měl Timur příčinu jít znovu mimo Makú, a řečený pán uložil, aby mu jeho syn, jinoch dvacetiletý, vyšel vstříc a vzal s sebou tři krásně přistrojené koně, které měly být podány jako dar. Když Timur nyní přišel k úpatí hradu, vyšel ten jinoch s těmi koňmi, aby je podal za svého otce; a Timur, přijav ten dar vlídně, dal vyhlásit, že žádný z jeho lidí nemá učinit žádnou škodu na hradních zemích. Potom Timur, pozoruje, že pán hradu má tak zdatného syna, řekl, že by byla vskutku škoda, aby byl ten jinoch držen zavřený doma; on, Timur, jej přijme a odvede ve své družině, aby se stal druhem jeho vnuka. Ten knížecí vnuk Timurův se jmenuje mírzá Omar¹³ a byl tou dobou již ustanoven za správce, vládnoucího nad celou západní Persií, k níž náleží i Makú. Ten mladý muž, kterého Timur takto odvedl ve své družině, žije této chvíle u mírzy Omara a byl povýšen na velitele v jeho vojsku. Ale přinutili jej proti jeho vůli, aby se stal mohamedánem, a propůjčili mu jméno Sujurgatmyš; a nyní je hejtmanem stráží mírzy Omara. Zevně se vyznává za mohamedána, ale ne z vlastní vůle, neboť v srdci je dosud katolík.

Všichni jsme byli v Makú velmi srdečně pohoštěni pánem hradu, jemuž bylo velikou útěchou, že jsme křesťané, a projevil nám mnoho pohostinnosti. Vypravoval nám, že asi patnáct dní před naším příchodem poslal k němu, totiž ke správci Makú, amír mírzá Džahán Šáh, Timurův synovec¹⁴ a muž u něho ve veliké přízni, se žádostí, aby jej přijal jako svého hosta a dovolil mu složit v tom hradě k bezpečnému uložení všechen jeho poklad. Správce nám řekl, že tomu knížeti odpověděl, že jej nemůže přijmout a pohostit, ale že má-li poklad, který by chtěl v Makú složit, rád se ho ujme; nemá však počítat s tím, že by jej kdy dostal zpět. Velmi příjemně a pohodlně jsme tedy strávili noc dne po svém příjezdu na hradě Makú; a později jsme se vskutku v ležení mírzy Omara sešli s oním výše zmíněným synem správcovým a často jsme s ním rozmlouvali. Správce měl dále doma ještě jiného syna, mladšího než ten první, a v rozmluvě nám oznámil, že tento jeho druhý syn není muž zbraně jako jeho bratr, nýbrž učený a zdatný gramatik v arménském jazyce; a přál si, aby, dá-li nám Bůh vrátit se ze Samarkandu domů cestou mimo tento jeho hrad, mohl toho jinocha svěřit naší péči, abychom jej vzali s sebou do Španěl. Potom by náš král, o němž doufal, že by mu mohl být příznivý, doporučil jej papeži a zapřísahal Jeho Svatost, aby jej vysvětila na biskupa nad provincií jeho otce. Je vskutku div, kterak křesťané tohoto hradu Makú obstojí, takto obklopeni mohamedánským lidem a tak daleko odloučeni od vší křesťanské pomoci; jsou vskutku národa arménského, ale víry římskokatolické, a slouží Bohu v pravém obřadu.

Nejbližšího pondělí, 2. června, jsme Makú opustili a tu noc se položili pod nebem, neboť jsme nemohli dospět k žádné příhodné vsi. Při pochodu toho dne nám ukázali hrad ležící opodál po naší levé ruce na vrcholu kopce nad severním břehem řeky Aras, který se nazývá Alandžik. Ten hrad obkružuje hradba s věžemi a uvnitř toho obvodu leží mnoho vinic a sadů s přilehlými obilnými poli; jsou tu také četné vodní prameny s pastvinami pro dobytek, položené okolo hradu na výšině nahoře. Roku 1387, když Timur přemohl sultána Ahmada Džalájira perského a vzal mu všechny jeho země, našel ten vládce bezpečí na hradě Alandžiku, kde jej Timur i jeho lidi obléhal po dobu tří celých let. Na konci té doby sultán Ahmad vyklouzl a uprchl do Egypta, kde se uchýlil k mamlúckému sultánovi káhirskému, a tam této chvíle zůstává. Nazítří, v úterý, jsme spali v ležení čagatajských Tatarů¹⁵, kteří pásli svá stáda na těch lučinách a kde bylo rozestaveno více než sto jejich stanů. Ve středu jsme opět spali ve stanech jiného ležení Čagatajců, a ti lidé nás opatřili všemi potřebnými pokrmy a k tomu koňmi, aby nás nesli dál, právě jako nám podobně všude posloužili ve vsích a městech, jimiž jsme procházeli. Země, jíž jsme nyní cestovali, byla velmi hornatá, ale bohatá na travnaté plochy a dobře zavlažovaná četnými potoky. Všude okolo jsme potkávali Čagatajce, kteří, ač jsou kočovníci, se počítají k městu Choji¹⁶. Ve čtvrtek 5. června v poledne jsme dospěli k témuž městu, jež leží na rovině, obkroužené mnoha sady a obilnými poli, a ta jsou zase obklopena rozsáhlými pastvinami, zavlažovanými mnoha potoky a vodními průplavy. Samo město Choj hájí hradba z pálených cihel s mnoha věžemi a barbakány; a u tohoto města má provincie Horní Arménie svou mez, neboť se tu přechází pomezí do Persie; ale v samé Choji je obyvatelstvo většinou rodu arménského.