Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola VIII

Z Choje do Sultáníje

Když jsme dospěli do tohoto města Choje, nalezli jsme tu již přibylého vyslance, kterého k Timurovi poslal sultán egyptský a jenž cestoval s dvaceti jezdci a patnácti velbloudy. Nesli s sebou dary, které sultán Timurovi nabízel. Mezi těmi dary bylo napočteno šest pštrosů, přivezených sem z Egypta, a dále zvíře zvané jornufa, které bylo podivně utvořeno a na způsob nám neznámý.

Toto zvíře má tělo tak veliké jako kůň, ale s nadmíru dlouhou šíjí. Jeho přední nohy jsou mnohem delší než zadní a jeho paznehty jsou rozdělené jako u hovězího skotu. Délka přední nohy od lopatky dolů k paznehtu měřila na tomto zvířeti šestnáct palem a od prsou odtud vzhůru k temeni hlavy měřila rovněž šestnáct palem; a když zvíře zdvihlo hlavu, bylo divné podívání na délku té šíje, jež byla velmi tenká, a hlava poněkud podobná hlavě jelení. Zadní nohy byly v poměru k předním krátké, takže kdokoli by to zvíře zhlédl mimochodem a po prvé, domníval by se, že sedí a nestojí; a jeho zadek se svažuje dolů jako zadek buvolí. Břicho je bílé, ale ostatek těla je žluté zlatavé barvy, napříč značené širokými bílými pruhy. Tvář s nosem se podobá jelení a v horní části vybíhá poněkud do ostra. Oči jsou velmi veliké a okrouhlé, uši jako u koně, a blízko uší jsou vidět dva malé okrouhlé rohy, jejichž základy jsou pokryty srstí: ty rohy jsou podobné rohům jelena, když mu teprve počínají růst. Zvíře dosáhne, když napne šíji, tak vysoko, že může přečnívat jakoukoli zeď, byť i takovou, která má na výšku šest nebo sedm krycích kamenů; a když se chce nasytit, může se vztáhnout až k větvím kteréhokoli vysokého stromu, a jeho potravou jsou jen zelené listy. Tomu, kdo nikdy předtím žirafu neviděl, je to zvíře vskutku velmi podivuhodnou podívanou.

V tomto městě Choji jsme zůstali ve čtvrtek v noci po svém příjezdu a také v pátek, v sobotu a v neděli následující, a toho posledního dne, jímž byl 8. červen, jsme o polednách vyrazili dále. Ve městě Choji nebylo možno sehnat koně pro naši cestu, a proto byly rozeslány rozkazy vojskům rozloženým po okolí, a tak bylo naší potřebě vyhověno. Když jsme vyjeli, utábořili jsme se tu noc na volných lukách. Naše cesta od Trapezuntu až k tomuto městu Choji vedla etapu za etapou zemí hornatou, kde výšiny byly pokryty sněhem, ale od tohoto místa dále se podnebí stávalo teplejším a se sněhem jsme se již nepotkali. V pondělí následující jsme k polednám dospěli do velmi lidnatého a pěkného městečka jménem Tasúdž, které leží v rovině a je obklopeno mnoha sady, zavlažovanými hojnými potoky. To místo stojí na pomezí slaného jezera Urtimíja, jehož obvod měří snad sto mil, a v tom jezeře jsou tři ostrovy, z nichž jeden je obydlen. Toho večera jsme pokračovali dál a spali ve vesnici zvané Kúzah Kunán, která bývala velikým místem, ale nyní je většina z ní v rozvalinách; praví se, že to byl Toktamyš, císař tatarský, kdo to město zničil — ten, jejž Timur potom přemohl a vyvrhl z jeho panství, čímž je nyní bezmocný činit zlo, jak později vyložíme obšírněji. V Kúzah Kunánu jsme zpozorovali, že se tam uchytilo k obývání mnoho Arménů. Nazítří, v úterý, jsme přišli do vesnice zvané Chauscad, která leží v rovině. Je obklopena sady a vinicemi s ovocnými stromy a všude okolo je stín, kdežto z blízkých kopců sem přitékalo mnoho vodních potoků, zavlažujících její zahrady. Veliké množství ovoce se odtud odváží do Tabrízu, a dokonce se vyváží do míst ještě dalších. Téže úterní noci jsme spali v ležení pod nebem a celý nazítřejší den vedla naše cesta podél sadů a vinic, jimiž protékaly vodní struhy; a ta cesta ležela nížinami a bylo po ní velmi příjemné putovat pro ty zahradní kraje.

Ve středu 11. června v hodinu nešpor jsme vstoupili do velikého města Tabrízu, které leží v rovině mezi dvěma vysokými pásmy kopců, jež jsou úplně bez stromů. Město není obehnáno žádnou hradbou a pásmo kopců po levé ruce přistupuje až k samým mezím města. To horské úbočí, obrácené k jihu, má horkou polohu a potoky, které z něho stékají, jsou nezdravé k pití. Protilehlé úbočí, ležící po pravé ruce, odstupuje od města a obráceno k severu má polohu studenou, kdežto dále na hřebenech pásma kopců, které je odtud vidět, leží sníh po celý rok. Potoky stékající z této strany dávají výtečnou vodu k pití, a ta je svedena do Tabrízu, kde vodovody procházejí městem a dosahují ke všem domům. V tomto horském pásmu k jihu, které je z města zřetelně vidět, se jeví dva vrcholy, jež byly, jak se praví, kdysi tak blízko jeden druhého, že tvořily jen jediný horský hřeben, ale které se nyní rok za rokem staly dvěma vrcholy a stále více se od sebe rozestupují. V protilehlém pásmu kopců severně od města, asi leguu od něho vzdálen, stojí velmi vysoký kopec. Zde, jak nám vypravovali, koupili za dávných dnů jistí janovští kupci tu zemi od sultána Ovejse¹, aby tam založili hrad k svému vlastnímu užívání. Ale jen co jim ten sultán kopec prodal, počal svého obchodu litovat; a proto, když se Janované chystali započít stavbu své tvrze, poslal k nim a dal jim oznámit, že v jeho zemi nebylo nikdy zvykem, aby kupci stavěli nebo kupovali hrady. Mohou si ovšem nakoupit kupeckého zboží, kolik budou chtít, a to že mohou vyvézt a odnést si je s sebou do své vlastní země; to ať činí ochotně, ale postaví-li si hrad, budou jej musit také zdvihnout a odnést i zemi, na níž je vystavěn, někam jinam, na místo mimo jeho panství. Janovští kupci, když to uslyšeli, dostali se s ním do hádky, načež, jak jsme se dověděli, sultán Ovejs bez odkladu rozkázal, aby byli všichni sťati.

Z kopců, které jsou po pravé ruce k jihu, stéká k Tabrízu veliká řeka, ale než dospěje k městu, je většina jejích vod odvedena do zavlažovacích struh. Z těch se pak odvozuje mnoho vodovodů, které vstupují do města, a jejich vody protékají ulicemi a tržišti. Po celém městě jsou pěkné cesty s dobře rozvrženými prostranstvími, a okolo nich je vidět mnoho velikých staveb a domů, z nichž každý má svá hlavní vrata obrácená k tržišti. Takové jsou karavanseráje; a vnitř jsou vystavěny oddělené komnaty a krámy s místnostmi rozvrženými k rozličným potřebám. Když vyjdeš z těch karavanserájů, vstoupíš do tržních ulic, kde se prodává zboží všeho druhu, jako hedvábné látky a bavlněná sukna, krepy, tafty, surové hedvábí a klenoty; neboť v těch krámech je možno nalézt zboží každého druhu. Je tu vskutku nesmírný sběh kupců a kupeckého zboží. Tak například v některých karavanserájích jsou zřízeni a potkat se dají ti, kdo prodávají líčidla a voňavky pro ženy; a ženy přicházejí do těch krámů, aby je nakoupily, neboť mají ve zvyku užívat mnoho voňavek a mazání. Co se pak týče odění, které ženy nosí na ulicích, chodí zahaleny bílou plachtou a přes tvář nosí černou masku z žíní, a tak jsou zakryty úplně, aby jich nikdo nemohl poznat. Po celém Tabrízu je vidět mnoho pěkných staveb, zvláště pak mešity, které jsou nejkrásněji ozdobeny kachlíky v modré a zlaté barvě; a mají tu skleněné baňky pro lampy, jaké jsme viděli v zemích tureckých.

Vypravovali nám, že všechny ty pěkné stavby byly vyzdviženy za dávných dnů, kdy v Tabrízu žilo mnoho slovutných a bohatých mužů, kteří se jeden se svým sousedem předháněli, kdo vystaví nejkrásnější dům, a každý ochotně vynakládal na své dílo své bohatství. Z takových staveb jsme navštívili zvláště jednu, veliký palác, který stojí obklopen vlastní hradbou a je rozvržen nejkrásněji a nejbohatěji; a v té stavbě bylo dvacet tisíc pokojů a oddělených komnat. Dověděli jsme se, že ten veliký palác vystavěl onen vladař jménem sultán Ovejs, který jej zřídil z pokladu, jenž mu přišel jako poplatek, placený v prvních letech jeho vlády sultánem egyptským. To místo se nyní nazývá Daulat Chána, což jest „Vládní dům“; a to jméno by se mohlo zcela přesně vyložit také jako „Dům štěstí“. Tento nesmírný palác stojí po většině dosud neporušen, a bylo by se vskutku dalo doufat, že i všechny ty pěkné stavby v Tabrízu zůstanou stát ve svém dřívějším stavu; ale bohužel mnohé z nich byly v poslední době strženy na rozkaz Mírán Šáha², onoho prince, jenž je nejstarší syn Timurův — příčina však bude vyložena později. Tabríz je vskutku velmi mocné město, bohaté na zboží a oplývající bohatstvím, neboť obchod tu den po dni vzkvétá. Praví se, že za dávných časů bývalo jeho obyvatelstvo ještě větší než nyní, ale i za dnešních dnů musí být v mezích města nejméně 200 000 hospodářů, snad i více. Shledali jsme, že na mnohých veřejných tržištích prodávají jídlo již hotově uvařené a pěkně předložené k okamžitému požívání, připravované rozličnými způsoby; a je tam hojnost i ovoce.

V jedné ulici města, blízko jednoho z tržišť, je jistý dům, kde je vidět mrtvý uschlý kmen stromu, o němž vypravují toto. Mezi obecným lidem je ta víra, že v nějaké blízké budoucí době vyrazí ten uschlý strom zelené listy, a potom že se stane, že se ve městě objeví muž, jenž bude křesťanský biskup, obklopen mnohým křesťanským lidem, a ponese v ruce kříž a obrátí ihned všechny obyvatele Tabrízu k pravé víře v Krista Ježíše. To všechno, jak nám řekli, prorokoval nedlouho předtím veřejně jistý veliký svatý muž mohamedánů, derviš a poustevník; při té příležitosti obecný lid Tabrízu, velmi popuzen, odmítl, co pověděl o tom stromě, a pohrdl jeho proroctvím. Dále se lid sešel v množství s úmyslem ten uschlý strom porazit, ale když do něho byly zasazeny tři rány sekerou, každému, kdo udeřil, se zlomila ruka. Byli jsme zpraveni, že ten mohamedánský svatý muž teprve nedávno zemřel; a prorokoval mnoho jiných podivuhodných příhod, jež se měly vzápětí naplnit. Vypravovali dále, že když Timur nedávno projížděl Tabrízem, poslal pro toho svatého muže, aby k němu přišel a navštívil jej; ten mu potom zopakoval své proroctví a s ním mnoho jiných ohromujících věcí. Strom, o němž byla právě řeč, stojí v téže ulici až po dnešní den, a nikdo se ho nyní neodváží dotknout.

Na mnohých cestách a prostranstvích města je vidět kašny a nádrže, z nichž se pije, a v těch posledních mají v létě ve zvyku chladit vodu kusy ledu a stavějí do nich své mosazné a měděné hrnce, z nichž lidé pijí. Správce Tabrízu je Timurův příbuzný a nazývají ho darugha; v jednání byl nejzdvořilejší a prokazoval nám všechnu čest. Ve městě je, jak bylo řečeno, mnoho bohatých a krásných mešit a také lázně, podle mého mínění nejskvostnější ze všech na celém světě. V Tabrízu jsme zůstali devět dní, a když přišel čas našeho odjezdu, abychom se vydali na cestu dále, přivedli nám koně k jízdě z těch, kteří byli majetkem Timura samého; a to nejen nám vyslancům, ale rovněž všem našim lidem, a k tomu nákladní zvířata pro naše zavazadla. Jest třeba poznamenat, že od Tabrízu po celou vzdálenost až k Samarkandu zřídil Timur přepřahy koní, držených v pohotovosti k rozkazu, aby jeho poslové mohli jezdit na jeho pochůzkách dnem i nocí bez zdržení a překážky. Jamy jsou vystavěny v odstupech jednoho dne cesty od sebe, někdy půl dne cesty. V některých jamech se najde sto koní, v jiných jen padesát, kdežto v několika jich může být až dvě stě; a tak je obsloužena silnice po celé cestě k Samarkandu. Bylo nám řečeno, že z Tabrízu do Káhiry počítají deset dní cesty a že město Bagdád leží po pravé ruce tomu, kdo tam jde.

V pátek 20. června jsme tedy opustili Tabríz v hodinu nony a tu noc jsme spali na hradě, který se nazývá Saídábád. Nazítří, v sobotu, jsme obědvali ve vesnici Údžán a následující noc jsme tábořili pod nebem. V neděli dopoledne jsme minuli Sejgán a obědvali ve vesnici Tunglar, kde byl všechen lid z kmenů turkmenských. Naše cesta vedla nyní den po dni rovinami, neboť hornatá zem zůstala za námi, a počasí se stalo velmi horkým. V každé vesnici, kde jsme zastavili, nám vynášeli jídlo v hojnosti a předkládali nám je. Jejich zvyk byl takový, že jak jsme přišli na kterékoli místo, ihned nás žádali, abychom sesedli, a posadivše nás na koberce rozestřené na trávě ve stínu, přinášeli nám hned z blízkých domů občerstvení, totiž chléb a kyselé mléko, a po nich polévku, kterou mají ve zvyku připravovat s rýží a s knedlíčky z těsta. Měli-li jsme v úmyslu zůstat v některé vesnici na noc, uvařili nám potom maso, poněvadž to, co předcházelo, bylo jen jakési občerstvení po odpolední etapě. Od Tunglaru dále se nám stalo zvykem cestovat v noci, neboť v tomto období, totiž v měsíci červnu, není možné jezdit v denních hodinách pro veliký žár; a dále také pro soužení ovádů, jichž je po celém tomto kraji hojnost a kteří obtěžují za světla — a z jejich kousnutí vskutku často hynou lidé i zvířata. Tak když jsme dospěli do této vesnice Tunglaru, ačkoli žár slunce nebyl nikterak nesmírný, bylo již toho dne ovádů tak mnoho, že koně téměř nesnesli soužení jejich žahadel; a jakkoli jsme se snažili zabránit jim usedat na naše zvířata, krvácela po pochodu toho dne všechna nejstrašněji.

V pondělí, nazítří, jsme v hodinu prima dospěli do vesnice zvané Mijána, a to jméno znamená v perštině „Na půl cesty“. Zde jsme zůstali celý den, a když padla tma, pokračovali jsme velmi pohodlně na výtečných koních ve své cestě a jeli celou noc; ti koně nám byli opatřeni ze stájí, které se tu drží pro posly Timurovy služby. V úterý za rozbřesku, jímž byl svatojánský den 24. června, jsme přišli k veliké stavbě, zřízené tu k pohodlí cestujících a kupců na cestě, a tam jsme odpočívali do hodiny nešpor. Zatímco jsme tu pobývali v pohodlí, objevil se posel od prince Mírán Šáha, jenž je nejstarší žijící syn Timurův, a oznámil nám, že princ pro nás posílá a žádá, abychom ihned vyvinuli všechen pospěch a přišli k němu na jeho tábořiště blízko toho místa, kde stál se svými vojsky. Byli jsme tedy opatřeni svěžími koňmi ze státních stájí, ihned jsme na ně vsedli, a jak padla noc, jeli jsme dále v poslušnosti jeho rozkazů. Když jsme však jeli celou noc, potkal nás za rozbřesku, jak jsme se blížili k tábořišti, jiný posel, který nám pověděl, že princ se vrátil do Sultáníje a že musíme spěchat za ním, neboť nás nyní chce přijmout v tom městě. Pokračovali jsme tedy v cestě a k polednám jsme dospěli k jamu, kde jsme nalezli zanechané svěží státní koně, kteří nás očekávali. To místo bylo na břehu řeky a dopřáli jsme si vhodného polednového odpočinku a pozdě odpoledne jsme se znovu vydali na cestu.

V průběhu následující noci jsme přišli na místo, které se nazývá Zandžán³; většina toho města je nyní neobydlena, ale za dávných časů to bývalo, jak nám řekli, jedno z největších měst v celé Persii. Stojí v rovině, jež leží mezi dvěma pásmy vysokých kopců bez lesa. Zpozorovali jsme, že městská hradba upadla v sešlost, ale v jejím obvodu stálo ještě mnoho pěkných domů a mešit a ulicemi města procházely výtečné vodovody; ty však nyní všechny vyschly, protože se jich neužívá. Vypravují, že Zandžán byl za starých časů městem, kde žil král Dareios, neboť to bylo hlavní město jeho říše a on je obýval jako své vyvolené a nejmilejší sídlo. Dále že se právě odtud vypravil v čele svého vojska, když šel potírat Alexandra Velikého. V Zandžánu jsme zůstali a odpočívali po ostatek té noci, a zrána nazítří, opatřeni svěžími státními koňmi, jsme odjeli na cestu. V Zandžánu nás lidé velmi hostinně opatrovali a zásobili nás veškerým jídlem, kterého jsme potřebovali, a zvláště výtečným ovocem. Onoho čtvrtka 26. června jsme k polednám konečně dospěli do velikého města Sultáníje, kde jsme nalezli prince Mírán Šáha, syna Timurova, jak očekává náš příchod.

V této zemi je zvykem, že kdokoli má u prince slyšení, má mu předložit nějaký dar; nesli jsme tedy při této příležitosti své návštěvy jisté vlněné látky, které jsou tu v ceně, a některé jiné vzácné věci, a ty jsme nyní zamýšleli položit před prince jako svůj dar. Byli jsme k němu uvedeni do jednoho z jeho paláců, který stojí v pěkném sadu, a bylo tam přítomno mnoho dvořanů ve službě. Přijal nás ve stanu, kde bylo toho dne zřízeno jeho obydlí, a velmi vlídně se nás vyptával na zdraví krále španělského, našeho pána. Když uplynula nějaká doba v rozmluvě, přinesli jídlo a my všichni jsme je požívali podle svých rozličných zvyků a způsobů jedení. Potom, když přišel čas, abychom se rozloučili, přinesli dvořané roucha ze zlatohlavu, do nichž oblékli každého z nás vyslanců, a my jsme se pak vrátili do svého bytu. Toto město Sultáníja stojí v rovině a nemá okolo sebe hradbu. V jeho středu však stojí veliký hrad, vystavěný z kamene, a ten má mnoho pevných věží; ty i hradby hradu jsou ozdobeny modrými kachlíky, které tvoří propletený vzor. V každé z těch věží stojí malé dělo. Sultáníja je velmi lidnaté město, ale ne tak veliké jako Tabríz; přesto je důležitějším středem obchodní výměny pro kupce a jejich zboží. Zvláště v měsících červnu, červenci a srpnu každého roku sem přicházejí veliké karavany velbloudů s kupeckým zbožím — toho slova „karavana“ užívají pro to, co by u nás byl kterýkoli veliký průvod nákladních zvířat. Město je tehdy ve stavu velikého hemžení a nesmírná jsou cla, která připadají pokladně. Tak každého roku navštěvují Sultáníju četní kupci z Malé Indie, kteří s sebou přinášejí všeliké koření. Sem se také přivážejí nejlepší druhy drobného koření, jaké není na prodej na syrských trzích, totiž hřebíček, muškátové oříšky, skořice, manna, muškátový květ a ostatní. To jsou nejpřednější koření, která nikdy nedojdou na trhy Alexandretty, a proto je nelze obstarat v jejích skladištích.

Do Sultáníje se dále přiváží všechno hedvábí, které se vyrábí v Gílánu, což je provincie ležící podél jižního pobřeží Kaspického moře, kde se mnoho toho zboží vypěstuje a zpracuje. To gílánské hedvábí se ze Sultáníje vyváží do Damašku a do jiných částí Sýrie, také do Turecka a do Kaffy se zeměmi okolními. Dále se do Sultáníje přináší všechno hedvábí zhotovené v Šamáchí⁴, což je místo, kde se mnoho tohoto zboží tká, a perští kupci tam cestují, aby je nakoupili, a také Janované a Benátčané. Ty země, kde se hedvábí dělá, jsou všechny tak horké, že kteříkoli cizinci, kteří tam jdou, mnoho trpí úžehem, který vskutku někdy může i zabít; praví se, že úžeh jde přímo k srdci a působí nejprve dávení a potom smrt. Těm, kdo tím stůňou, se zdá, že jim hoří plece, a praví se také, že ti, kdo vyjdou se životem, jsou navždy potom ve tváři žlutí nebo šedí a nikdy nenabudou své přirozené barvy. Dále z kraje okolo Šírázu, který leží ke hranici Malé Indie, přivážejí do Sultáníje mnoho druhů suken tkaných z hedvábí nebo z bavlny a tafty s krepovými látkami rozličného druhu; kdežto z Jesenu a ze Serpi a z provincie Chorásánu se přináší mnoho bavlny, jak spředené, tak v surovém stavu, a něco z ní utkáno v sukna mnoha barev. Těch zde lidé užívají a šijí se z nich šaty. Tato provincie Chorásán je velmi veliká oblast, ležící mezi zeměmi tatarskými a zeměmi Malé Indie, a velmi zakrátko jsme měli její částí projít na své cestě dále k Samarkandu.

Kraje okolo Šírázu leží na jih od Chorásánu a dále za nimi je veliké město Hormuz⁵, které se za starých časů počítalo k Malé Indii, ale za dnešních dnů je zahrnuto v panství Timurovo. Z tohoto přístavu se do Sultáníje přináší veliké množství perel a také mnoho drahých kamenů, neboť ty se do Hormuzu dovážejí z Kataje⁶ po moři. Lodi vystoupí za deset dní k tomuto přístavu Hormuzu po řece Mínábu, když opustí vody Perského zálivu, což je moře, které zde hraničí se zeměmi perskými. Všechny lodi a lodice, které plují v Perském zálivu, jsou pak stavěny tak, že jejich plaňky jsou spojeny bez užití jakýchkoli železných hřebů, a na jejich místě se užívá dřevěných kolíků; dále sešívají plaňky k sobě motouzem. Kdyby je tak nestavěli, nýbrž užívali hřebů, bylo by železo vytaženo a lodi by se ihned rozpadly pro množství magnetovce, který se v těch mořích nalézá. Ty lodi tedy vozí perly do města Hormuzu, aby tam byly provrtány a navlečeny; přinášejí sem také rubíny z Kataje, kde se jedině nalézají v dobré jakosti, a dále koření; a z Hormuzu se to zboží rozchází vývozem do všech částí západního světa. Většina perel, které máme ve Španělsku, pochází z moří Kataje a vždy se přinášejí do Hormuzu, aby byly provrtány a navlečeny, neboť kupci, křesťanští i mohamedánští, se všichni shodují, že jen zkušení lidé tohoto města mohou to dílo vykonat dokonale. Karavany, které jdou ze Sultáníje do Hormuzu, vykonají tu cestu v šedesáti dnech. Doma na západě nám vždy vypravují, že perla se rodí v jistých velikých skořápkách, které nesou jméno nacar; ale cestovatelé, kteří přicházejí z Hormuzu a z Kataje, se všichni shodují, že perla je plodem ústřice, a dodávají, že ústřice, v nichž se perly nalézají, jsou velmi velikého vzrůstu a bílé jako papír. Perly a nacar s jinými takovými skořápkami se tedy přivážejí do měst Sultáníje a Tabrízu, kde se z nich zpracovávají prsteny a náušnice. Každého roku tedy v tom zmíněném období mají kupci ze zemí křesťanských, totiž z Kaffy a z Trapezuntu, spolu s kupci mohamedánskými z Turecka, ze Sýrie a z Bagdádu, ve zvyku shromáždit se a sejít se v tomto městě Sultáníji, aby vykonali svá obchodní jednání.

Město Sultáníja leží v rovině a je proťato mnoha vodovody. Viděli jsme pěkné ulice a tržiště, kde bylo vystaveno na prodej mnoho kupeckého zboží, kdežto ve všech čtvrtích se dají potkat hostince, velmi příhodně rozvržené k pohodlí kupců, kteří do města přicházejí. Za Sultáníjí k východu začínají veliké roviny, které se táhnou na dlouhý prostor, a všechna zem je zde dobře zalidněna. Po pravé ruce k jihu je vidět pásmo vysokých holých kopců bez lesa a za ním leží provincie zvaná Kurdistán. Ty kopce jsou velmi divoké a po celý rok na nich leží sníh. Po levé ruce k severu je jiné pásmo vysokých holých hor, kde je podnebí teplé, a za nimi následuje provincie zvaná Gílán; a ta hraničí s Kaspickým mořem, což je veliké vnitrozemské moře, které nemá spojení s vnějším oceánem. Ze Sultáníje ke Kaspickému moři je vzdálenost šesti dní cesty. V Kaspickém moři jsou jisté ostrovy a odtud získávají diamanty. Tato provincie Gílán má tak horké podnebí, že tam nikdy nenapadne sníh, a volně tam roste citroník, limeta i pomerančovník. Město Sultáníja je tak plné obchodu, že ročně přináší velikou sumu na clech do císařské pokladny.

V dřívějších letech byly Sultáníja a Tabríz s celým královstvím západní Persie pod vládou prince Mírán Šáha, nejstaršího syna Timurova, ale v nedávných dnech byl té vlády zbaven z příčin, které nyní můžeme vyložit. Princi Mírán Šáhovi, když byl zprvu ustanoven místokrálem v Persii, bylo přiděleno veliké vojsko a mnoho šlechticů, které mu jeho otec poslal do služby. Když se usadil v Tabrízu, pojala ho posedlost šílenství bořit všechny domy; rozkazoval, aby byly strženy i mešity a velmi mnoho velikých obecných staveb, a mnoho z toho boření bylo vskutku provedeno. Potom opustil Tabríz a přišel do Sultáníje, kde počal rozkazovat, aby bylo vykonáno podobné zpustošení. Dále vstoupil do velikého hradu v Sultáníji, kde jeho otec dal uložit mnoho pokladu, a rozkázal, aby byl ihned rozdělen mezi šlechtice a jeho osobní dvořany. Nějakou vzdálenost za městem stojí nesmírná mešita a palác o mnoha komnatách, které za dávných časů vystavěl jistý veliký pán, jehož tělo tam bylo později pohřbeno ve skvostné hrobce. Mírán Šáh nyní vydal rozkaz, aby byla celá ta budova rozbořena, a na jeho rozkaz bylo tělo zakladatele, které tam leželo pohřbeno, ihned vyvrženo a zůstalo ležet na zemi, aby zhynulo v necti. Někteří říkají, že princ činil všechny ty věci pro šílenství, které jej postihlo; ale podle jiné zprávy byl jednou slyšen, jak si pro sebe říká: „Vskutku jsem syn největšího muže na celém světě; co mohu nyní vykonat v těchto slovutných městech, aby se na mne po mých dnech vždy vzpomínalo?“ Počal tedy stavět, ale zakrátko zpozoroval, že nic z toho, co postavil, není lepší než to, co již postavili jiní před ním. Uvažuje o tom, byl slyšen, jak říká: „Nezůstane po mně nic na památku?“ a dodal: „Aspoň si na mne budou pamatovat z nějaké příčiny, ať jakékoli.“ A ihned rozkázal, aby byly všechny ty stavby, o nichž jsme mluvili, rozbořeny, aby lidé mohli říkat, že Mírán Šáh sice vskutku neumí nic vystavět, ale přece dovedl strhnout nejkrásnější stavby celého světa.

Nakonec se o těch věcech dověděl v Samarkandu Timur, jeho otec, a ihned se vypravil navštívit svého syna. Když Mírán Šáh uslyšel, že jeho otec přijel do Sultáníje, vzal provaz, dal si jej okolo hrdla, a přišed před svého otce žádal ho o prominutí. Timur byl vskutku na tom, aby svého syna vydal na smrt, ale jeho příbuzní a velicí páni se za něj přimlouvali a zjednali Mírán Šáhovi nakonec milost; nicméně Timur jej zbavil jeho služebních důstojníků a ukončil jeho místokrálovství ve vládě Persie, kterou dosud držel. Potom Timur zavolal svého vnuka, totiž mírzu Abú Bakra⁷, syna Mírán Šáhova, a pravil mu: „Tvůj otec pochybil, protož převezmi nyní jeho země a vládu.“ Jeho vnuk Abú Bakr však odpověděl, že stoje před zrakem Božím by se nikdy neodvážil držet to, co držel jeho otec; a žádal svého děda, aby Mírán Šáhovi, jeho otci, prominul a po nějakém odkladu jej znovu uvedl v jeho úřad. Když však Timur porozuměl, že mírzá Abú Bakr jeho přání nevyhoví, zavolal jiného ze svých vnuků, a ten princ byl Chalíl Sultán⁸, syn Mírán Šáhův z jeho druhé ženy. Ten nyní dychtivě přivolil, aby převzal vládu svého otce i velení nad vojsky v Persii; neboť byl vskutku odjakživa soupeřem svých bratří a stál proti svému otci a rád by byl zjednal jejich zkázu — o té věci bude obšírněji pojednáno později. Velmi zakrátko po těch příhodách přemohl Timur sultána káhirského a zmocnil se Egypta s Aleppem a Bagdádem. Vrchní panství nad těmi zeměmi tedy udělil svému vnuku Abú Bakrovi, jenž, jak jsme řekli, odmítl být učiněn místokrálem Persie na místě svého otce; a Mírán Šáh přešel spolu s mírzou Abú Bakrem do Mezopotámie, kde byl ten druhý ustanoven generálním správcem. Ale jeho otec Mírán Šáh je od něho držen ve vší úctě a bydlí tam rovněž. V době, kdy se dála všechna ta šílená počínání Mírán Šáhova, opustila jej velmi tajně jeho žena, princezna Chánzáde⁹, a cestujíc dnem i nocí přišla ke dvoru svého tchána Timura, jejž zpravila o tom, co jeho syn Mírán Šáh činil a co se chystal učinit. Oznámila, že její muž zamýšlí vzbouřit se a uchvátit panství. Timur vzal tu věc do rukou a svou snachu přijal se všemi poctami a držel ji u sebe; a princezna Chánzáde se vskutku nikdy potom ke svému muži nevrátila. Je matkou jeho syna, jenž jest princ Chalíl Sultán. Princ Mírán Šáh, jeho otec, je muž pokročilého věku, asi čtyřicetiletý, velký a tlustý, a mnoho trpí pakostnicí.