Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola IX

Ze Sultáníje do Níšápúru

V neděli 29. června jsme se vydali na cestu a opustili město Sultáníju, kde jsme prodleli tři dny; byli jsme nyní opatřeni výtečnými koňmi z vladařských stájí a té noci jsme spali ve vsi, která se nazývá Sain Kala. Nazítří ráno jsme pokračovali dál a o polednách jsme přišli k velmi veliké vsi, jež je známa jako Abhar; téhož večera jsme dospěli do vesnice Sagzíábádu, kde jsme spali. Je to veliké místo, obklopené mnoha dobře zavlažovanými zahradami. Následujícího dne, ve středu, jsme přišli k hradu, který byl teprve nedávno zanechán v rozvalinách a vylidněn. Vypravovali nám, že tím místem prošel Timur se svým vojskem, asi měsíc předtím, než jsme přišli; a protože tu nenalezl náležitou zásobu obilí ani slámu, ba ani seno k nakrmení skotu a koní svého zástupu, dovolil svým lidem, aby si ten nedostatek nahradili ze stojícího obilí, jež tehdy bylo zralé. Potom, když Timur odtáhl dál, se čeleď, jež se táhne za vojskem, ihned obrátila k tomu, aby uloupila a vyplenila vše, co na místě zůstalo; a z té příčiny je obyvatelé opustili. My jsme tu však nyní nalezli utábořenou četu lidí, kteří měli v opatrování přes sto koní z těch, jež jsou, jak už bylo vyloženo, chováni pro vladařskou službu. Na cestě ze Sultáníje až k tomu místu jsme vskutku už minuli dvě stanice, kde pro nás nebyli připraveni vladařští koně ani se k další cestě nedali sehnat; ale onoho čtvrtka 3. července nám byli ihned opatřeni dobří koně a my jsme se od zmíněného hradu vydali dál. Asi o polednách jsme dospěli do města, které se nazývá Šahrakán, a tam nám dali výtečný byt a takovou stravu, jakou jsme potřebovali.

Zatímco jsme tu odpočívali, přinesli nám vzkaz od jistého šlechtice, jenž se jmenoval Bábá Šejch, a ten znamenal, že jeho pán, veliký Timur, mu uložil, aby nás vyslance na cestě pohostil náležitou a čestnou pohostinností. Posílal nám tedy nyní vyzvání, abychom k němu bez odkladu přišli na návštěvu do města, kde dlel. Pro tu chvíli jsme však otáleli a zůstali v pohodlí v tomto městě Šahrakánu, kde jsme setrvali onen čtvrtek a pátek až do soboty, a toho dne nám byli opatřeni svěží koně z vladařských stájí. Vyjeli jsme při západu slunce, jeli celou noc i následující dopoledne a o polednách v neděli 6. července jsme dorazili do města, které se nazývá Teherán; tam jsme nalezli pána Bábá Šejcha, jak čeká na náš příchod. Vskutku nám vyjel naproti a nyní nás uvedl do města, kde nás ubytovali v hospodě, v níž bývalo zvykem, že se ubíral sám Timur, kdykoli přišel do těch krajů; a byl to nejkrásnější dům v celém městě. V pondělí, nazítří, poslal Bábá Šejch zrána a zval nás, abychom k němu přišli; a jak jsme se blížili k jeho domu, vyšel sám vstříc a uvedl nás dovnitř, usadil nás na vyvýšené místo a usedl po našem boku. Potom poslal posly, aby zavolali ony vyslance káhirského sultána, kteří s námi táhli touž cestou, se vzkazem, že i oni musí přijít a navštívit ho; byli totiž povoláni poselstvím z Egypta a nesli dary, které měli Timurovi předat. Potom byla k našemu pohoštění vystrojena veliká hostina a mezi ostatními pokrmy byl kůň, celý opečený včetně hlavy. Jen jsme jeho pohostinství požili, oznámil nám Bábá Šejch, že nazítří musíme z Teheránu jet dál na jisté místo, kde táboří veliký mírzá, Timurův zeť, jemuž máme z Timurova rozkazu složit poklonu. Potom, když jsme se s ním chystali rozloučit, přikázal Bábá Šejch, aby mne, Ruye Gonzáleze, ustrojili do šatu ze zlatohlavu a k tomu do klobouku; a učinil to se slovy, že to mám přijmout jako znamení vážnosti, jakou jeho pán Timur chová ke králi, našemu pánu.

Město Teherán je velmi veliké místo; neobepíná je žádná městská hradba a je to rozkošné obydlí, neboť je to město opatřené vším pohodlím. Povětří tu však, jak se praví, není zdravé a v letě je tu velmi veliký žár. Území, v němž leží, je známo pod jménem Rajj; je to kraj velmi značného rozsahu a nad jiné plodný a náleží k panství onoho Timurova zetě, o němž byla řeč výše a jejž jsme se teď chystali navštívit. Naše cesta ze Sultáníje do Teheránu vedla přes roviny; ty jsou všude dobře obydlené a povětří je tu příjemně teplé. V nejbližší úterý, když padla tma, jsme Teherán opustili, a když jsme urazili asi dvě leguy, spatřili jsme po pravé ruce stavby velikého města, zcela opuštěného a v rozvalinách. Mnoho jeho věží však ještě stálo a zpozorovali jsme zbytky některých jeho mešit. Bylo to město Rajj, které bývalo v minulosti největším městem ve všech těch krajích, nyní však bylo úplně neobydlené. Nejbližší středu jsme přišli do vsi v horách, která se nazývá Lanaza, neboť naše cesta teď opustila roviny a my jsme jeli přes vrchy, abychom dospěli k místu, kde táboří onen princ, Timurův zeť. Z Lanazy jsme odjeli odpoledne a tu noc spali pod otevřeným nebem.

Ve čtvrtek 10. července, v hodinu polední mše, nám vyjel vstříc oddíl jezdců; ti nám řekli, že jejich pán princ nyní táboří nedaleko se svou hordou a že si přeje, abychom se zastavili a vyčkali, až přijede náš druh, vyslanec egyptského sultána, aby nás oba mohli uvést před něj zároveň. Na nějakou dobu jsme se tedy zastavili, a jen co se k nám lidé z Káhiry připojili, jeli jsme dál ve dvou oddílech až blízko k místu, kde horda táborem ležela. Tu jsme všichni sesedli z koní a oni nám ihned vztyčili stan, abychom v něm vyčkali, dokud nebude princ hotov nás přijmout. Ani ne za hodinu pro nás poslal, abychom k němu přišli, a nalezli jsme ho, jak sedí pod baldachýnem vztyčeným venku před svým táborem. Potom dal nás všechny posadit před sebe, zacházel s námi velmi zdvořile a rozkázal podat jídlo; a když jsme pojedli, rozloučil nás, abychom se odebrali do svého ležení, se slovy, že se nazítří máme vrátit a hodovat u něho. Jen jsme se dostali ke svým stanům, ihned nám tam poslali veliké množství zásob, chléb a mouku a k tomu několik živých ovcí na porážku. Následujícího dne jsme přišli hodovat k princi a veliká byla hojnost vařených mas, připravených jejich způsobem a obyčejem, totiž opečené koňské masitosti a vařené droby z téhož; a při té hostině byla přítomna veliká společnost. Když jsme se všichni najedli, dal nám princ na srozuměnou, že máme z výslovné Timurovy vůle nyní jemu, princi, ukázat ty dary, jichž jsme byli nositeli k pánu Timurovi. Dále nám bylo oznámeno, že nám ty dary mají být nyní odebrány a spěšně odeslány Jeho Výsosti. Vyhověli jsme tedy, a jen co si princ naše dary prohlédl, rozkázal několika svým lidem s průvodem velbloudů, aby se jich ihned ujali a bez odkladu je dovezli do toho odpočinkového ležení, kam Timur právě mohl dorazit.

Princ nyní rozkázal, aby nám na další cestu byli opatřeni koně z vladařského chovu; a když jsme se s ním konečně rozloučili, obdaroval každého z nás vyslanců rouchem ze zlatohlavu a mně, Ruyi Gonzálezovi, dal nad to krásného koně. Byl to mimochodník, cestovní kůň toho plemene, jež je u nich ve veliké úctě; byl zcela vystrojen sedlem a uzdou zhotovenými po tatarském způsobu. Dále mne obdaroval košilí a kloboukem. Jméno toho prince, našeho hostitele, bylo mírzá Sulejman¹; byl jedním z těch šlechticů, kteří stáli nejvýše v Timurově přízni, a vládl velikou mocí. Místo, kde jsme ho nalezli v ležení, byly luční pozemky lemující potok v dolině uzavřené vysokými horami, zcela bez lesa. Bylo to velmi krásné místo a v tom letním období příjemné obydlí; a to horské pásmo se zde nazývá hora Lár. Princovo ležení se skládalo asi ze tří tisíc stanů. Timurovým zetěm byl proto, že pojal za ženu dceru Jeho Výsosti. V ležení s ním byl v jeho opatrování Timurův vnuk, jménem mírzá Sultán Ahmad, jenž byl chatrného zdraví. Ten jinoch, jen zaslechl o rarozích, které jsme nesli jako dar od svého krále, abychom je Timurovi předali, poslal ihned mírzovi Sulejmanovi vzkaz a zapřísahal ho, aby si na nás jeho jménem jednoho z těch sokolů vyžádal, tvrdě, že mu to jeho děd za dar jistě neodepře. Mírzá Sulejman, dobře věda, že Timurovi bude úplně po vůli, aby si ten jinoch jednoho z těch sokolů ponechal, poslal k nám a tu žádost nám přednesl. My jsme na to mírzovi Sulejmanovi předložili, že v těch věcech je to, co nám bylo odevzdáno, abychom to Timurovi předali, dar neobyčejné vzácnosti, takový, jaký nesmí přijmout nikdo kromě Jeho Výsosti. Přišla však odpověď, že ten mladý princ je veliký bahádur královské krve a že je nad to nemocen a ve zlém stavu, a že nás tedy on, mírzá Sulejman, žádá, abychom té žádosti vyhověli, neboť to bez pochyby potěší jeho děda Timura. Dále nám vypravovali, jak byl ten mladý šlechtic v den, kdy jeho děd Timur sváděl bitvu s tureckým sultánem, postaven k tělesné stráži, která stála okolo Jeho Výsosti. V jistou chvíli rozkázal Timur těm strážcům, aby na nepřítele udeřili, a jinoch se nahlas žaloval, že mu děd z nedbalosti nedal dovolení jít s nimi, nýbrž ponechal ho stát v zahálce. Děd mu neodpověděl, a mladý muž, rozlícen tím, že ho nechtěl vyslyšet, odhodil svou přilbu a vrhl se s nekrytou hlavou do bitvy, kde celý ten den bojoval bez přilby.

V sobotu 12. července jsme se z ležení mírzy Sulejmana vydali na cestu. Toho dne bylo Gómezovi de Salazarovi i frayi Alfonsu Páezovi, magistru teologie, nedobře, a také mne samého, Ruye Gonzáleze, poslední dobou trápila horečka, ačkoli teď se mi už vedlo poněkud lépe. Mnohým z našich druhů Španělů, kteří nás provázeli, bylo teď rovněž velmi zle, a mírzá Sulejman při poradě poukázal na to, že při tak dlouhé cestě, jaká je před námi, by ti nemocní neměli jet dál, aby snad na pochodu nezemřeli. Radil, abychom všechny nemocné zanechali u něho, aby se jim zdraví vrátilo; a my jsme se rozhodli tak učinit, takže sedm našich lidí zůstalo pozadu. Mezi nimi byli počítáni dva z panošů, které jsem si já, Ruy González, přivezl ke své službě, jeden další panoš, jenž provázel magistra teologie, a chlapec, který přišel s Gómezem de Salazarem. Ti, s ostatními dohromady sedm nemocných, byli nyní posláni zpět do Teheránu, aby tam na nás čekali, až se budeme vracet; ačkoli, jak se ukáže, dva z nich mezitím na tu nemoc zemřeli. V den, kdy jsme z ležení hordy vyjeli, jsme tu noc spali pod otevřeným nebem na břehu jedné řeky; a nazítří večer, v neděli, jsme rovněž leželi táborem u jiné řeky, a v pondělí, jež bylo 14. července, jsme o polednách dospěli k hradu, který je znám jako Fírúzkúh². Zde jsme dostali zprávu, že Timur minul tu tvrz teprve asi dvanáct dní před námi na své cestě domů do Samarkandu. Zanechal rozkaz, abychom bez odkladu jeli za ním, a dodal, že nás zamýšlí přijmout ihned, jak dorazí do Samarkandu, ale nikoli dříve; a to proto, že chtěl, abychom k němu přišli do jeho velikého hlavního města Samarkandu. Samarkand byl vskutku první ze všech měst, která podmanil, a to, které od té doby zvelebil nad všechna ostatní, učiniv je svými stavbami pokladnicí svých záborů.

Co se Fírúzkúhu týká, Timur měl při svém průchodu těmi zeměmi příčinu hrad obléhat a zanechal jej v rozvalinách; a to se přihodilo teprve asi patnáct dní před naším příjezdem. Příčina těch věcí byla ta, že do onoho dřívějšího dne držel Fírúzkúh posádkou Iskandar Šejch, jeden z Timurových velitelů, jemuž Timur vždy prokazoval velikou přízeň a jemuž udělil panství nad tím hradem i s okolními zeměmi. Nedávno však dal Timur pro nějaký jeho čin najevo nevoli a rozkázal, aby byl zajat a poslán jako vězeň do Samarkandu v opatrování jistého velitele, jejž Timur k té službě vyčlenil. Když se však ten velitel objevil před hradbami Fírúzkúhu, lidé z posádky vyrazili, zajali jej a odvedli pod stráží do hradu. Timur, jen se o těch kouscích dověděl, se ihned objevil osobně před jeho branami, po třicet dní pevnost zblízka obléhal, a posádka, když viděla, že hrad déle udržet nemůže, prchla v noci a vydala dříve Timurovi svého vzbouřeného velitele. Praví se, že Fírúzkúh bylo místo tak pevné, že by jej nikdo nemohl vzít útokem, kdyby byla posádka v dostatečném počtu, neboť ta pevnost korunuje výšinu, která se zdvihá nad rovinou, zcela odloučená od okolních vrchů. V patě hradu je v rovině obepnut hradbou hájenou věžemi a uvnitř té hradby je městečko; nad touto dolní městskou hradbou je jiná, výše po svahu, a opět třetí hradba ještě výše, hájená svými věžemi. Mezi oběma posledními hradbami stály domy měšťanů a nad nimi se zdvihaly bašty vnitřního hradu s velmi pevně vystavěnými hradebními zdmi, po stranách krytými mnoha věžemi. Tak se stalo, že ačkoli je Fírúzkúh uvnitř jedinou pevností, hájí ho tři oddělená opevnění, z nichž každé se zdvihá nad tím, které je pod ním. Dále se v pevnosti nalézá vydatný pramen vody, jenž tu tryská a vydá dost pro všechny její lidi; a celý ten kopec, na němž opevnění stojí, je dole takřka obepnut řekou, přes niž vedou zdvihací mosty, které jediné dávají přístup k dolním hradbám tvrze a k městečku.

V úterý 15. července jsme Fírúzkúh opustili před rozbřeskem dne a tu noc spali pod otevřeným nebem, a totéž následující noci ze středy, neboť po oba ty dny jsme neminuli žádnou obydlenou vesnici a cesta byla velmi hrubá a šla přes strmé horské průsmyky. Povětří bylo v těch dnech horké a nedostávalo se nám vody k pití, neboť jí bylo velmi málo k dostání. V odpoledních hodinách čtvrtka jsme konečně přišli do Áhuvánu, velikého města, které stojí na břehu potoka a bylo hájeno dvěma hrady, oba však byly nedávno rozbořeny. Potom jsme téhož čtvrtka, jenž byl 17. červencem, jeli dál, a než padla noc, dospěli jsme do města, které se nazývá Dámghán³; to stojí v rovině, je obklopeno hliněným náspem a na jedné straně má hrad. Toto město Dámghán náleží k provincii Médii a je posledním z hlavních měst západní Persie, jímž jsme prošli. Toho dne se na nás zdvihl horký vítr, který foukal nad jiné zuřivě, a vzduch byl takový, jako by vycházel z chřtánu pekelného. Tu byl jeden z těch rarohů tím žárem náhle tak zmožen, že uhynul, jakoby zadušen nedostatkem dechu.

Za Dámghánem, na dostřel luku, jsme zpozorovali dvě věže, vysoké tak, kam by člověk dohodil kamenem, vystavěné zcela z lidských lebek zasazených do hlíny. Vedle nich tu byly ještě dvě podobné věže, ty se však zdály již sesuté na zem a rozpadlé. Ty lebky byly lebkami jistých Tatarů z rodu Akkojunlu, kteří byli původně rodáky ze zemí ležících mezi Malou Asií a syrským pomezím, kudy Timur prošel po dobytí Sivasu na své cestě dolů k Damašku; a to město, jak bylo vypravováno, zčásti vyvrátil. Náhodou na ty lidi na své cestě narazil a oni mu dali bitvu; a když byli přemoženi, byli všichni vzati do válečného zajetí. Potom Timur celý ten kmen odvlekl, aby jím zalidnil kraj okolo Dámghánu, který byl tehdy bez jakéhokoli usedlého obyvatelstva. Když tu byli všichni muži se svými rodinami shromážděni, žili dál kočovným životem ve volné krajině, právě jak žívali ve svých dřívějších domovech. Nezůstali však potom v míru usazeni a zakrátko se jim počalo zachtívat vrátit se do svých zemí na západě. Nejprve celý ten kraj zpustošili, potom vyplenili, a vydali se z Dámghánu na pochod zpátky do syrského pomezí. Přihodilo se však, že Timur byl tou dobou se svým vojskem v tom okolí; a když přišel k Dámghánu, vrhl se na Akkojunly a veliké množství z nich pobil. Potom přikázal, aby z jejich hlav byly vystavěny ty čtyři věže, ve vrstvách, tak že vrstva lebek byla pokaždé položena nad vrstvu hliněných cihel. Dále dal Timur po celém svém vojsku vyhlásit, že kdokoli zajme některého z Akkojunlů, má ho ihned zabít, bez ohledu na jakýkoli slib milosti, který byl dán. Tak se tedy dálo, a kdekoli potom vojsko prošlo, zabíjeli ihned každého z těch lidí, na koho narazili. Tak jsi mohl přijít na deset zabitých Akkojunlů na jednom místě, na jiném opět na dvacet mrtvých, anebo snad jen na dva či tři tu a tam. Řekli nám, že tímto způsobem bylo pobito více než šedesát tisíc těch lidí. Lidé z Dámghánu nám oznamovali, že velmi často je vídat, jak se na vrcholu těch věží z tatarských lebek míhají plameny jako od hořících lamp.

V Dámghánu jsme se zastavili do večera následujícího dne, pátku, a potom, opatřeni vladařskými koňmi, jsme odjeli a jeli celou tu noc. V sobotu ráno jsme přišli do malé vesnice, kde jsme pro veliký žár vyhledali útulek na dobu denní; a když padla tma, vydali jsme se znovu na cestu a jeli tmou až do nedělního rozbřesku. Onu neděli 20. července, v hodinu prima, jsme dospěli do velikého města zvaného Bastám, a tu jsme nalezli jistého tatarského šlechtice, jenž se jmenoval Ennacora, jak čeká na náš příjezd. Přišel nám sem naproti na Timurův rozkaz, aby nám tak prokázal čest. Ihned dal, aby nám byl opatřen příhodný byt, a potom nás sám velmi vlídně přišel navštívit, neboť nám všem tou dobou bylo velmi churavo. Když viděl, jak se věci mají a že nejsme schopni přijmout jeho vyzvání, abychom k němu přišli hodovat, dal nám do hospody bohatě opatřit masa a ovoce. Později, když se domníval, že jsme se takto jídlem posílili, poslal a prosil nás, abychom k němu přišli. To bylo podle rozkazů, jež mu Timur uložil, totiž aby nás pohostil v paláci a obdařil nás čestnými rouchy, o nichž Jeho Výsost nařídila, aby nám byla předána. My jsme však byli nuceni poslat vzkaz, že se bohužel shledáváme velmi churavými a že nás tak sklátila horečka, že nemůžeme vstát z lože a přijít k němu, pročež by nás ve své dobrotě měl mít za omluvené. On však k nám poslal znovu a naléhal, abychom se dostavili, a tak nás tiskl, že nakonec musel jít fray Alfonso, magistr teologie; a toho hned při příchodu oblékli do dvou čestných rouch. Obyčej při těch příležitostech je takový, že Timurův náměstek, jenž je obdařením těmi rouchy pověřen, vystrojí velikou hostinu; a když se pojedlo, je host slavnostně oblečen a ustrojen. Potom on, aby ukázal svou vděčnost a úctu k té poctě, kterou mu Jeho Výsost činí, vstane a třikrát pokleká koleny k zemi.

Jen náš magistr teologie ten obřad vykonal, poslal pán Ennacora a dal nám vyslancům i našim lidem opatřit svěží vladařské koně k jízdě a naléhal, abychom jeli dál svou cestou. Vskutku nás prosil, abychom se ihned vydali na cestu, a činil to podle příkazu, jejž dostal od Timura, abychom jeli za ním a dostihli ho co nejdříve, dnem i nocí bez zastávky. My jsme však poslali k Ennacorovi se vzkazem, že musí přece vidět, jak jsme nemocní, a že toho dne nejsme schopni jet, a zapřísahali jsme ho, aby nám dopřál odpočinku v našem bytě aspoň na dva dny. Přišla nicméně odpověď, že se neodvažuje dopřát nám odpočinku ani na chvíli, neboť kdyby se o tom Timur dověděl, zcela určitě by to jeho, Ennacoru, stálo hlavu. Ať jsme tedy dělali nebo říkali co chtěli, museli jsme jet, ačkoli nad jiné neradi; byli jsme horečkou tak zesláblí, že jsme při vsedání na koně byli mnohem blíže smrti než životu. Aby nám v tom žalostném stavu vyhověl, dal dobrý Ennacora každé naše sedlo opatřit vpředu u hrušky malou deskou, na niž byly přivázány podušky; na ty jsme se mohli opřít a ulevit své ochablosti. Takto zaopatřeni jsme nyní vsedli na koně a vyjeli; jeli jsme celý ten den i celou následující noc a za rozbřesku jsme dorazili k odpočinku do opuštěné vesnice v těch krajích. Následujícího dne, v pondělí, jsme přišli k jisté veliké stavbě, která tu byla na silnici zřízena ke službě pocestným. V celém tom kraji není po dva dny pochodu cestou k nalezení žádná vesnice ani osada, a to pro nesmírný žár a suchotu toho kraje. Jediná voda, na kterou se v té krajině narazí, je ta, která byla do onoho karavanseráje, jak se tomu říká, přivedena podzemní strouhou z vrchů, dlouhou na celý den pochodu.

Nazítří, v úterý 22. července, jsme přišli do města, které se nazývá Džádžarm⁴, a žár byl toho dne velmi veliký. Džádžarm stojí v rovině v patě několika holých hor a z těch prorazili strouhy, aby do města přivedli vodu. Uprostřed města stojí hrad, který korunuje nízký pahrbek, umně navršený na hliněných základech, a město samo nemá okolo sebe hradbu. Během minulé zimy napadlo mnoho sněhu, a ten, když nastal letní žár, roztál a zatopil vodní strouhy. Nedávno se přivalila povodeň a polovina města byla vodami zničena; ty zachvátily i hrad. Povodně nad to utopily všechny obilné lány. Naše cesta tam vedla předešlého dne po rovné pláni, a na té není ani kamení, ani valounů. Celý ten kraj je velmi horký a země je všude rozryta výmoly, ačkoli potoků je tu k nalezení velmi málo. Jen jsme do Džádžarmu přijeli, předložili nám hojnost jídla, ale ihned nám opatřili svěží koně a my jsme byli nuceni opět vsednout a jet dál. S námi jel onen tatarský pán Ennacora, jejž Timur poslal nám naproti a jenž s námi zacházel se vší úctou a staral se, aby nám byly na všech místech opatřeny zásoby a vše, co jsme potřebovali. Rovněž jeho rozkazy to bylo, že nám cestou den za dnem, stanici za stanicí, opatřovali svěží oře z vladařských chovů, jimiž jsme projížděli; a tak naši jízdu uspěchávali.

Po celé té trase dává Timur držet koně připravené k užití na jamech; na jednom místě jich může být sto, na jiném dvě stě, a tak je to až do Samarkandu. Chovají se pro službu zvláštních poslů nebo vyslanců, jež Timur posílá do vzdálených míst, anebo k užití takových vyslanců, kteří snad přicházejí k němu; a ti, kdo přicházejí, i ti, kdo odcházejí, mohou na těch koních jezdit dnem i nocí bez zastávky. Tyto vladařské chovy jsou postaveny jak v pustých či neobydlených krajích při cestě, tak v místech, kde je usedlé obyvatelstvo; dále pro tu službu vystavěli v rozličných odstupech karavanseráje, kde jsou stáje pro koně a k nim hospody, a ty se zásobují potřebnou pící z přilehlých měst a vesnic. O ty vladařské koně se starají lidé k tomu ustanovení, kteří jsou, jak my říkáme, postilioni a zde se nazývají jamčiové. Když některý vyslanec poslaný Timurem nebo některý posel, jenž mu nese listy, dorazí k některému z těch jamů, ihned odsedlají koně, kteří přišli, a osedlají svěží zvířata z těch, která tam drží. Potom pojede s vyslancem vpřed postilion, ba snad dva z těch zmíněných jamčiů, kteří mají své koně v opatrování; a ti se po příjezdu k nejbližšímu jamu odtud vracejí se zvířaty, která až sem přivedli. Tímto způsobem postupuje posel bez přerušení dál. Kdyby však kůň, na němž vyslanec jede, cestou ustal a kdyby ten snad narazil v těch krajích na jakéhokoli jiného koně — dejme tomu, že by přišel na někoho, kdo jede na koni pro své potěšení nebo za svou věcí —, posel toho koně vezme a jezdce přinutí, aby mu jej vydal; a jamči, který jej provází, je potom za zvíře takto vypůjčené odpovědný, místo odloženého vladařského koně.

Vskutku je obecným obyčejem, že každý muž, který jede svou cestou, byť byl pánem jak chce velikým, anebo kterýkoli kupec či soukromý člověk — potká-li takový vyslance jedoucího k Timurovi nebo některého posla, jenž jede po jamech s listy od Jeho Výsosti —, musí ihned, jak se to na něm požádá, sestoupit nohou na zem a vydat mu svého koně, totiž tomu, kdo takto přichází od Timura, nebo tomu, kdo jede k Jeho Výsosti. Nikdo to v takovém případě nemůže odmítnout, sice by to stálo jeho hlavu; takový je neměnný rozkaz. Tímto způsobem vskutku může být vzat kterýkoli kůň jezdectva, jež je tu a tam postaveno ve službě; a i nám tak bylo často poslouženo, neboť jsme brali koně jezdcům, které jsme na cestě potkali, buď pro sebe, anebo k zaopatření svých lidí, a nutili ty muže, aby šli pěšky za námi a své koně si odvedli zpátky. A nebyli to jen takoví lidé, od nichž bychom si koně vypůjčili, nýbrž snad i princ, Timurův vlastní syn, nebo některá z jeho žen, neboť kdyby se potřeba naskytla, mohl by být vyžádán i její jízdní kůň. Řekli nám, že jednou musel Timurův nejstarší syn i jeho družina sesednout a vydat své koně jistým vyslancům, kteří byli na cestě ke dvoru. Dále to nebylo jen na této jediné silnici, kde Jeho Výsost tento řád poselských koní zřídila, neboť ve všech ostatních částech jeho království a panství se drží podobná zařízení, aby mohl s veškerou rychlostí mít zprávy, nocí i dnem, neboť jeho poslové jedou bez přerušení, bez překážky a zdržení. Timur vskutku velmi mnoho dbá na to, aby ti, které posílá, i ti, kdo k němu přicházejí, jeli po jamech dnem i nocí. Takto mohou snadno urazit padesát leguí za čtyřiadvacet hodin, ačkoli takovou jízdou zabijí dva koně. To však ať se raději stane, než aby na té cestě strávili tři dny; neboť pokládá rychlost za velikou službu sobě.

Timur si povšiml, že po celém kraji okolo Samarkandu a také ve zbytku Mogolistánu jsou leguy, jichž se užívá, přespříliš dlouhé. Rozdělil tedy každou z těch velikých leguí na dvě a dal vztyčit malé věžičky, aby označovaly konec leguy. Potom bylo ustanoveno, že čagatajští poslové, kteří nosí listy, musí za denní jízdu urazit dvanáct těch kratších leguí, anebo aspoň deset. Těm krátkým leguám se tu říká moly, a to prý proto, že se tak nazývají ony věžičky vztyčené legua po legui. Ten nový řád byl zprvu zaveden k užívání jen v zemi Mogolistánu, a když jsme jí později na své cestě procházeli, zpozorovali jsme za jízdy ty věžičky, které konec leguy označují. Dále je třeba rozumět, že délku každé z těch mogolistánských leguí je nutno počítat za dvě leguy kastilské. Vpravdě by se tomu dalo těžko uvěřit, kdybychom to byli neviděli sami a nemohli tak za pravdu ručit, jakou vzdálenost dovedou ti jezdci obsáhnout za den a noc; neboť uhánějí koně k smrti a přes Timurovy rozkazy urazí za čtyřiadvacet hodin patnáct, ba i dvacet těch velikých mogolistánských leguí. Koně nijak nešetří a uštvou jim dech; a kdyby kůň pod tím vypětím klesl, dají se do toho, aby mrtvému koni stáhli kůži a prodali ji na místě, kudy právě jedou. Při cestě jsme na své jízdě viděli mnoho mrtvých koní, kteří byli takto uhnáni k smrti a mrtvola zanechána; jejich počet byl vskutku div k poznamenání.

Z města Džádžarmu jsme vyjeli ve středu ráno, nazítří po dni, kdy jsme tam přijeli, a jeli jsme celý ten den i celou následující noc bez zastávky, neboť ačkoli bychom si byli rádi dopřáli nějakého odpočinku, naši průvodci nám zastavit nedovolili. Žár byl po celou tu dobu, i v nočních hodinách, nad jiné zmáhající a vskutku neobyčejný, neboť bez přestání vál silný horký vítr, který nás jako by sžíhal. Tu Gómez de Salazar z královské gardy, náš druh vyslanec, onu noc nad míru onemocněl, takže jsme se domnívali, že zemře hned na místě; a po celou tu středeční cestu jsme žíznili a nemohli přijít k vodě, abychom se napili. Když padla noc, museli jsme jet ještě dál a zastavili jsme se jen na tu chvíli, aby koně dostali nasypáno ječmene. Následujícího dne, ve čtvrtek, jsme jeli dál a neminuli žádné obydlené místo; teprve v pozdní noci jsme dospěli do města, které se nazývá Isfarájín. Je to velmi veliké místo s mnoha krásnými stavbami, domy soukromými i mešitami, ale vše je teď většinou bez obyvatel. Mohli jsme se tu zdržet jen na chvíli, abychom se najedli; potom nám dali svěží koně a my jsme té noci jeli dál. Následujícího dne, v pátek, jsme asi o hodině polední přišli do neobydlené vesnice; tam nám z jiného místa, legui vzdáleného od cesty, přinesli jídlo a vše, čeho bylo k našemu pohoštění potřebí. Potom, když přišla hodina nešpor, jsme se znovu vydali na cestu, jeli jsme celou tu noc a naše cesta vedla velikou rovinou. Nazítří, v sobotu 26. července, jsme dospěli do velikého města, které se nazývá Níšápúr⁵.

Asi leguu před příchodem do Níšápúru procházela cesta krajem, kde bylo mnoho zahrad, dobře zavlažovaných četnými vodními proudy, a na té rovině jsme viděli veliké ležení asi čtyř set stanů. Shledali jsme, že nejsou obyčejného druhu, nýbrž dlouhé, nízké a zhotovené z černé plsti. V nich sídlili lidé známí jako Alavari; nemají jiných obydlí než své stany, neboť nikdy nevezmou za svůj příbytek žádné město ani vesnici, nýbrž žijí ve volné krajině, v letě i v zimě, a pasou svá stáda. Ta se skládají ze stád beranů, ovcí a krav, a lidé onoho kmene mají asi dvacet tisíc velbloudů. Bloudí po celé délce i šíři té provincie a žijí pod Timurovou pravomocí a dávají mu každoročně jako jeho náležitý poplatek tři tisíce velbloudů a k tomu asi patnáct tisíc ovcí. Ty odvádějí ochotně za výsadu, že mohou svá stáda pást na jeho zemích. Jen jsme k těm kočovníkům dojeli, vyšli k nám jejich předáci z ležení a uvedli nás dovnitř. Posadili nás v největším ze svých stanů a předložili nám misky mléka a smetany a k tomu chléb, podle obyčeje té země. Potom jsme se s nimi rozloučili a vjeli do Níšápúru. Toho dne jsme museli z nutnosti zanechat Gómeze de Salazara pozadu v jedné vesnici, kterou jsme minuli, neboť byl příliš nemocen, než aby se udržel na koni a jel dál.

Město Níšápúr leží v rovině a je obklopeno mnoha zahradami s domy, které k nim náleží. Jen jsme do města přijeli, přivedli nás do krásného bytu, a přední muži města se dostavili a přinesli zásoby, totiž maso s ovocem, jako melouny, které jsou tu velké a výtečné chuti; a nad to nebylo nedostatku vína.

Když jsme takto požili jejich pohostinství, předložili potom každému z nás vyslanců roucho ze zlatohlavu. To vše bylo podle výslovného Timurova rozkazu, neboť vydal příkaz, aby nám v každém městě, jímž projdeme, byl darován kůň, anebo místo něho čestné roucho. Asi pět leguí předtím, než jsme k tomu městu Níšápúru došli, nám vyjel vstříc jistý pán, jenž byl maršálkem v Timurově vojsku, a jeho jméno bylo Melialiorga. Oznámil nám, že byl sem poslán nám naproti zvláštním rozkazem Timura samého, abychom byli přijati se vší poctou a aby nám bylo opatřeno vše, čeho bychom potřebovali. Když jsme tedy Melialiorgovi oznámili, že Gómez de Salazar není s námi, nýbrž byl, jak už bylo řečeno, zanechán v jedné vesnici, protože byl příliš nemocen, než aby vsedl na koně, odjel tam ihned sám, aby učinil opatření k jeho pohodlí. Nalezl našeho nebohého druha tak slabého, že nebyl schopen vstát z lože, a ihned rozkázal přinést nosítka; do nich Gómeze položili a lidé jej takto nesli na ramenou od stanice ke stanici a od jednoho odpočívadla k druhému, dokud s ním nedošli k nám, kteří jsme ho v městě Níšápúru úzkostně očekávali. Po příjezdu byl ihned uložen ve všem pohodlí a byli k němu povoláni lékaři dobré pověsti, jichž tu nebylo nedostatek; ale nebylo to k ničemu, neboť zalíbilo se Bohu, přes všechno, co jsme dovedli učinit, že Gómez de Salazar velmi krátce po tom svůj život dokonal.

Město Níšápúr je veliké místo, dobře zásobené vším, co je potřebí, a velmi příjemné obydlí. Je hlavním městem provincie Médie a nedaleko odtud leží slavné tyrkysové doly. Ty drahokamy se nalézají i jinde v Persii, ale ty z místního naleziště jsou nejkrásnější, k jakým se lze dostat. Nalézají se v zemi na jistém místě a také v řečišti řeky, která se snáší z hory zdvihající se za městem. Celý kraj níšápúrský je velmi hustě obydlen a je to nad jiné rozkošné místo k žití. Zde provincie Médie končí a následuje provincie Chorásán, jež je krajem velmi širokého rozsahu.