Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola X

Z Níšápúru k Amudarji

V neděli 27. července jsme opustili Níšápúr, jeli dál a spali v opuštěné, neobydlené vesnici. Nazítří, v pondělí, jsme za soumraku přišli do velikého města, které se nazývá Ferrior, a shledali jsme, že i odtud obyvatelé z větší části uprchli. Učinili to z nedůvěry k vojákům Timurova vojska; bylo to nyní asi dvanáct dní, co on sám s tatarským zástupem tím místem prošel, a vskutku tu bylo velmi zřetelně vidět, jakou zkázu tu vojáci natropili. Nám vyslancům však ti z obyvatel, kdo zůstali, přesto poskytli dobré pohoštění a přidali k tomu jako dar, jejž jsme měli přijmout, obvyklé roucho ze zlatohlavu. Kraj okolo toho místa je pustá rovina a povětří je tu velmi horké. V nejbližší úterý jsme k soumraku dospěli do velikého města, které je známo pod jménem Asegur; ale po několika hodinách odpočinku jsme se, ještě za noci, znovu vydali na cestu, jeli dál a nazítří o polednách, v hodinu oběda, jsme přijeli do velikého města, které se nazývá Okhakhan. Bylo to ve středu 30. července a v tom městě nás přijali nad jiné čestně, neboť nás pohostili a opatřili nám vše, čeho jsme potřebovali, a obdarovali nás rouchy ze zlatohlavu, jak bylo obvyklé a jak již bylo řečeno.

Zde k nám dorazil vyslanec, jenž přicházel od prince Šáhrucha¹, Timurova nejmladšího syna. Vzkaz, který přinášel, byl princovým vyzváním, abychom byli tak dobří a odbočili z cesty a navštívili jej v městě, kde přebývá a které se nazývá Herát. To místo je asi třicet leguí vzdáleno od toho, kde jsme byli, a leží po pravé ruce od samarkandské silnice, směrem k Indii. Princ nám sliboval nad jiné čestné přijetí a že nám po celém jeho panství bude všude opatřeno vše, čeho by bylo potřebí k našemu pohodlí a pohoštění. Vyžádali jsme si tedy radu onoho šlechtice, jenž nám byl poslán za průvodce, a podle jeho rady jsme mírzovi Šáhruchovi odpověděli, že pán Timur dal přísný rozkaz, abychom jeli bez zastávek a přišli k němu s veškerou možnou rychlostí do města Samarkandu. Nemohli jsme se tedy odvážit odbočit ze své přímé cesty, byť by to bylo k návštěvě toho, kdo je správcem celé této provincie Chorásánu; a prosili jsme Jeho Výsost prince, aby nás ve své milosti měl za omluvené.

Když jsme takto na princův vzkaz odpověděli, jeli jsme dál svou cestou a vzápětí jsme přijeli do města, které se nazývá Mašhad² a kde má svou hrobku chorásánský sultán. Byl vskutku prapravnukem pravnuka proroka Mohameda, potomkem z prorokovy dcery, a domácí Peršané ho mají za svatého. Leží tu pohřben ve velké mešitě v hrobce, která je obložena stříbrem a zlacena. Mašhad je nejpřednějším poutním místem ve všech těch krajích a každoročně sem přichází nesmírné množství lidu na zbožnou pouť. Ke komukoli, kdo tu jako poutník byl, přistupují po jeho návratu domů do vlasti sousedé a celují obrubu jeho šatu, neboť mají za to, že navštívil nad jiné svaté místo. Po našem příjezdu nás uvedli dovnitř, abychom tu svatyni i hrobku navštívili; a tak se potom, když jsme cestovali jinými částmi Persie, rozneslo, že jsme byli v Mašhadu a to svaté místo navštívili, a lidé přicházeli a celovali obrubu našich rouch, majíce nás za ty, kdo si získali zásluhu poutí k svatyni velikého chorásánského svatého. Tento potomek proroka Mohameda je zde nejobecněji znám pod jménem sultán Chorásán a celá provincie dostala své jméno po něm. Chorásán je vskutku zemí sám pro sebe, jeho jazyk je však přesto perský.

Ve čtvrtek, posledního dne července, jsme z Mašhadu přijeli do velikého města, které se nazývá Buelo a náleží rovněž k provincii Chorásánu. Je to nad jiné příjemné město a má větší obyvatelstvo než kterékoli jiné místo, do něhož jsme přišli od svého odjezdu ze Sultáníje. V tom městě jsme se zastavili na posledních hodinách onoho čtvrtka, neboť vrchnost se zaměstnávala tím, aby nám na příští úsek cesty shromáždila zásoby jídla pro lidi i pro zvířata; na té cestě jsme totiž měli přejít pustinu, kde není obyvatel ani obydlí na padesát leguí. Když jsme se tedy téhož večera najedli, přivedli nám svěží koně, na něž jsme měli vsednout a tím opuštěným krajem jet; a za soumraku jsme vyrazili, opustili Buelo a jeli až do pátečního rozbřesku. Jeli jsme i celý ten den a rovněž následující noc a den, než jsme opět přišli na nějaké místo, kde bychom nalezli usedlý lid. V sobotu, jež byla 2. srpnem, jsme konečně k večeru přišli do doliny. Tu bylo mnoho země obděláno pro pšenici a tím místem protékala řeka; na jejích březích jsme nalezli množství vztyčených stanů, v nichž tábořili Čagatajci z Timurovy hordy. Ti lidé tu byli postaveni se svými stády ovcí a s velbloudími čeredami i se stády koní a zůstali pozadu za ostatním zástupem, aby svá zvířata nechali pást na bohaté trávě; nad to měli být všichni sečteni k dani.

Na tom místě nám po příjezdu vyšel vstříc jiný šlechtic dvora, jenž byl Timurovým příkazem poslán, aby nás provázel. Měl nám prokazovat čest všemi možnými způsoby a dohlížet, aby nám bylo dobře opatřeno jídlo i koně k další cestě. Odtud přicházelo, že jsme na každé stanici, k níž jsme přišli, nalézali zásoby pohotově připravené a také zvířata, která nás rychle nesla dál. Ten pán, jenž nám nyní vyšel naproti, se jmenoval Mirabozar; a když se nám představil, oznámil, že ho jeho pán Timur poslal, aby nám vyřídil pozdravy Jeho Výsosti, a dodal, že on, Mirabozar, je zde hotov jet s námi dál, být nám vodičem i druhem a posloužit nám ve všem, čeho bychom potřebovali. Náš dosavadní průvodce byl od tohoto místa svého úřadu zproštěn a jeho místo zaujal z Timurova rozkazu Mirabozar; ale Melialiorga se svými lidmi jel přesto dál s námi a den za dnem jim byly na všech stanicích vydávány příděly jídla pro lidi i koně, totiž jemu samému i jeho průvodu, a posluhovali nám vším, co mohlo být k našemu pohodlí. Takový je vskutku obyčej té země, totiž že na každé stanici musely být ihned po příjezdu pohotově zásoby, aby nasytily nás i celý náš průvod, ať to bylo město, městečko nebo vesnice. Museli přinést ovoce a k tomu ječmen pro koně, a to v zásobě třikrát tak velké, než bylo jakkoli potřebí. Předák toho místa nad to musel postavit stráž, aby dnem i nocí bděla nad námi, nad naším majetkem a nad našimi koňmi; a kdyby se cokoli pohřešilo, museli lidé z toho městečka nebo z té osady, kde jsme se právě zastavili, škodu plně nahradit. Kamkoli jsme přišli a kdykoli, nehledě na hodinu, nepřinesli-li lidé z té osady nebo z toho městečka ihned a co nejrychleji vše, co se žádalo, dostali nemilosrdné rány a výprask; a snášeli to tak, že jsme se tomu, co jsme viděli, divili.

Ten, kdo byl právě naším vodičem, poslal rozkazovačně pro předáky města, vesnice nebo osady, do níž jsme přišli; ty pak přivedli před onoho pána, jenž nás měl v opatrování, a první slova, která padla, byla okořeněna řádným výpraskem, uděleným hned na místě a bez nedostatku síly, což byl div k vidění. Potom těm mužům oznámili, že je výslovný Timurův rozkaz, jak dobře vědět musí, aby všem vyslancům při příjezdu na kterékoli místo vyšli vstříc, přijali je se ctí a opatřili jim vše možné, čeho by potřebovali; a protože k nim my, franští vyslanci³, které měli před očima, přišli, a oni, předáci, jak se zdálo, nepřichystali náležité přijetí, a tak pohrdli známými rozkazy pána Timura, patří se prý nyní, aby předně oni, předáci, vzali výprask, a za druhé aby lidé z toho městečka za tu nedbalost tvrdě zaplatili ze svého majetku; tím prý budou mít příště péči, aby se na příjezd vyslanců přichystali a lépe zařídili jejich přijetí. Tak se vždy dálo, že při našem příjezdu do kteréhokoli městečka nebo vesnice náčelník Tatarů z našeho průvodu, anebo ti, kdo nás měli v opatrování, dali zavolat reise, jak ti lidé nazývají předáka místa; a aby jim posloužil za vodiče, popadl náš tatarský pán prvního člověka, na kterého na ulici přišel, a učinil ho svým zajatcem. Peršané v těch krajích nosívají na hlavách jakýsi turban, zhotovený tak, že se dlouhý pruh tkaniny ovíjí ve záhybech; ten tatarský jezdec strhne, rozmotá a přehodí tomu člověku okolo šíje, a tak ho drží, přiváže ke svému koni a přitáhne nebožáka ke svému třmeni. Potom kopanci a ranami pohánějí dál a nutí toho perského vesničana, aby jim vyzradil dům toho, jenž je znám jako reis.

Odtud přichází, že lidé té vesnice nebo toho města, když vidí, co se děje, a vědí, že ti Tataři jsou lidé z Timurových vojsk a jedou v nějaké vladařské věci, se ihned dávají na útěk s veškerou rychlostí, jako by jim byl vskutku v patách sám ďábel. Kupci v krámech, kteří prodávají své zboží, se ihned dají do zavírání okenic a dávají se na útěk jako ostatní, anebo se skrývají ve svých domech. Jak jdou, volají jeden na druhého „Elči“ — totiž „vyslanci“ —, neboť vědí, že s příjezdem vyslanců na ně padá černý den. Tak ten lid utíká, jako by jim byl v patách ďábel osobně. Vskutku je to, jako by byl přítomen zástup samého Satana, když ti Tataři někam přijedou — při tom hřmotu a zmatku, jejž jejich příchod přináší, i při těch nelítostných činech, které konají. Když reise, totiž předáka toho místa, nalezli, nemysli si, že k němu mluví zdvořile; naopak jej zhanobí a potom mu dají šlehy a rány palicí, nutí ho běžet před sebou a vynést vše, čeho by vyslanci mohli potřebovat. Potom nutí toho nebohého předáka, aby stál a pokorně jim posluhoval, a nepustí ho, dokud k tomu nedostane jejich dovolení.

Nyní je třeba rozumět, že my, španělští vyslanci, a vyslanci egyptského sultána jsme jeli pospolu od té doby, co jsme opustili Fírúzkúh, kde nás pohostil Timurův zeť; a tito Tataři z našeho průvodu se po celou dobu naší cesty, zaopatřujíce naši službu, chovali po způsobu právě vypsaném. Ti lidé se však chovají takto vždy, bez ohledu a bez slitování, kdykoli jedou skrze kraj v jakékoli jiné vladařské věci; vychloubají se totiž, že při vykonávání rozkazů svého pána Timura mohou kohokoli a každého přinutit k jeho službě, ba i zabít, neboť nikdo se jim nesmí postavit. Každý musí mlčet, ať činí cokoli on, ten posel, jenž vykonává příkaz pána Timura. Může vyzvat i samého nejvyššího velitele vojska, aby posloužil nebo aby se postaral o službu vladařskému poslu. A vskutku nám bylo stále divem pozorovat, jak po celém venkově žil každý ve hrůze z těch poslů, kteří byli nositeli Timurových rozkazů.

Tehdy, když jsme dospěli ke stanům Čagatajců, dal náš vodič hned, aby nám lidé vynesli vařené maso s rýží a potom mléko a kyselou smetanu; to vše nám předložili a přidali mnoho melounů, jichž je v té zemi hojnost a jsou výtečné chuti. Ti Čagatajci, u nichž jsme byli takto na hostech, jsou kočovný lid a žijí ve stanech a přístřešcích, neboť vskutku nemají jiných trvalejších obydlí a v letě i v zimě žijí pod otevřeným nebem. V letě přecházejí do rovin při řece, kde sejí obilí a bavlnu a opatrují melounové záhony; a jejich melouny jsou, jak se mi zdá, vskutku nejlepší a největší, jaké lze na celém světě nalézt. Pěstují rovněž proso, zrno, jež je jejich hlavní stravou a jež jídají vařené v kyselém mléce. V zimním období se tito Čagatajci stěhují do zemí, kde je povětří poněkud teplé. Týmž způsobem se vskutku celý Timurův zástup pohybuje od ležení k ležení a v letě i v zimě žije pod otevřeným nebem. Protože se však nebojí žádného nepřítele, nepotřebují se pro bezpečnost držet pohromadě, a pán Timur putuje zvlášť se svou vlastní hordou, provázen svými služebníky, předními šlechtici a dvořany, se svými ženami i ženskými příbuznými, kdežto ostatní horda jde jinou stranou. Tak všichni tráví svůj život; neboť ti Tataři mají veliká stáda, totiž velbloudů, koní a ovcí, také skotu, ale krav jen málo.

Když Timur svolá svůj lid do války, všichni se sejdou a táhnou s ním, obklopeni svými stády, a tak vezou svůj majetek s sebou, pospolu se svými ženami a dětmi. Ti poslední jdou za zástupem, a v zemích, do nichž vpadnou, slouží jejich stáda, totiž zvláště ovce, velbloudi a koně, k zaopatření hordy. Takto, táhna v čele svého lidu, vykonal Timur veliké činy a získal mnohá vítězství, neboť Tataři jsou nad jiné zmužilý lid, výteční jezdci, velmi obratní ve střelbě z luku a nesmírně otužilí. Mají-li v ležení potravy hojnost, najedí se do sytosti; je-li jim jí nedostatek, vystačí jim mléko a maso bez pečeného chleba, a tak mohou po dlouhou dobu táhnout, ať se k přípravě pečiva zastavují, nebo ne, a živí se masem a mlékem svých stád. Chlad a žár, hlad a žízeň snášejí trpěliviji než kterýkoli jiný národ na celém světě; je-li potravy nadbytek, hltají ji žravě, je-li však nouze, vystačí jim kyselé mléko zředěné vroucí vodou, a té potravy nikdy nebývá nedostatek. Kyselé mléko, svůj zvláštní pokrm, připravují tímto způsobem. Vezmou veliký kotel plný vody a zahřejí jej, a dříve než se voda uvede do varu, mají přichystanou misku, v níž je sraženina kyselého mléka, jež je jako sýr a kterou studenou vodou rozdělali v kaši. Tu vhodí do vroucího kotle a celá ta směs zkysne jako ocet. Potom mají zadělané velmi tenké placky z mouky, které upekou a rozkrájejí na malé kousky, a ty pak vhodí do vroucího kotle. Pak to chvíli vaří, odtáhnou oheň a celou tu kaši vydají do misek. To, a je to jakási polévka, jídají bez jiného chleba a masa a jsou nasyceni; a většinou je to jejich denní strava a nic víc. K vaření neužívají dříví, nýbrž jen sušený trus svých stád, a ten dává oheň ke všemu pečení i vaření; a ten jejich odvar, který byl právě vypsán, nese jméno aš.

Následujícího nedělního rána jsme se vydali na cestu v průvodu onoho pána, jejž Timur poslal nám naproti, a jak hned vyložíme, jeli jsme bez jediné zastávky celý ten den, následující noc i druhý den a za celou tu dobu jsme neminuli žádnou osadu ani vesnici. Tu první, nedělní noc jsme spali ve velikém karavanseráji v pustině, kde koním, které jsme s sebou přivedli, dali ječmen; a tu jsme se dověděli, že úsek od toho karavanseráje k nejbližšímu odpočívadlu je dvanáct dlouhých leguí. Asi dvě hodiny po soumraku jsme se tedy znovu vydali na cestu a na jamu nám k užívání opatřili svěží dobré koně. Jeli jsme po celou tu noc a žár nepovoloval, vzduch byl nad jiné tísnivý a nikde na cestě jsme nepřišli k žádné vodě. Když přišlo ráno, jež bylo pondělní, pokračovali jsme ve své cestě dál a až do hodiny nony jsme jeli, aniž jsme nalezli vodu, dobrou či špatnou, aby se člověk nebo kůň napil. Jeli jsme tak tvrdě celou tu minulou noc i tento den, že koně byli nyní zcela vyčerpáni a jen taktak schopni jít krokem. A pro veliký žár slunce toho dne na cestě tudy přes písky nakonec takřka zhynuli žízní. I my lidé bychom byli témuž nedostatku vody takřka podlehli, kdyby jeden jinoch ve službě našeho magistra teologie neměl koně lepšího než ostatní; ten nyní spěšně vyrazil před nás. Potom konečně, k našemu štěstí, objevil potok; svlékl si tam halenu, namočil ji ve vodě a chvatně se vrátil a tu halenu nám přinesl, a kdo jen mohl, trochu si tím uhasil žízeň.

Většina z nás vskutku takřka klesla mdlobou pro ten veliký žár a pro nedostatek pitné vody, který jsme snášeli; a každý jel svou cestou. Náš průvod s námi už nedržel krok a každý se plahočil dál, jak nejlépe mohl.

Konečně, když se slunce chystalo zapadnout, jsme přišli do široké doliny, kde bylo vztyčeno mnoho stanů čagatajského lidu, a v dálce za nimi jsme spatřili velikou řeku, která je známa jako Murgháb⁴. Ta jízda, nyní vykonaná za jednu noc a dva dny, byla dlouhá nejméně dvacet leguí z těch kastilských; a zde jsme konečně došli odpočinku a přenocovali. Nazítří ráno, jež bylo úterní, jsme znovu vsedli na koně, ale ujeli jsme jen asi dvě leguy a přišli jsme k veliké stavbě, jaké se u nás říká hospoda a jež se zde nazývá karavanseráj. Shledali jsme, že ji obývají Čagatajci, kteří mají v opatrování vladařské poselské koně; a my jsme tam pojedli a to odpoledne odpočívali. O hodině nešpor jsme znovu vsedli na koně, neboť nám ze stájí toho jamu opatřili svěží koně, a dvě hodiny po soumraku jsme přišli do velikých rovin, kde jsme nalezli postavené hlavní ležení Čagatajců z hordy. Tam u jejich stanů jsme tu noc spali. Následujícího dne, jenž byl čtvrtek, jsme se znovu vydali na cestu, odpoledne jsme odpočívali ve vesnici, ale tu noc jsme strávili v ležení pod otevřeným nebem u řeky Murghábu. Následujícího dne, v pátek, jsme odpoledne odpočívali u stanů některých Čagatajců, kteří tu byli postaveni, a později zvečera jsme jeli dál, opatřeni svěžími koňmi vladařské pošty, a tu noc jsme spali v ležení pod otevřeným nebem.

V sobotu, jež byla 9. srpnem, jsme se zastavili k obědu na místě, které se nazývá Salugar Sukhassa. To bývalo zbožím jistého vznešeného kašíše, jenž byl, jak bychom my řekli, jako biskup mezi Tatary.

Ta osada ležela v dolině u břehu řeky a celá rovina okolo byla plně zavlažena strouhami z Murghábu. Kraj v těch místech byl dobře obydlen a dolina byla plná sadů s mnohými krásnými vinicemi. Onen kašíš, jenž to zboží držel, zemřel teprve nedávno a zůstavil dva mladé syny. Těm jinochům Timur, jenž tím místem prošel asi deset dní předtím, milostivě udělil svou ochranu, ale nyní je odvezl s sebou do Samarkandu, kde měli být vychováni u dvora. Jejich otec, ten kašíš, byl muž vznešeného rodu a nynější držitelkou té osady byla jeho vdova, matka těch jinochů. Přijala nás velmi čestně, ba sama nás přišla navštívit, a rozkázala, aby nám byly opatřeny potřebné zásoby potravin i veškeré pohodlí, čeho bychom potřebovali; a ta paní nad to přišla pojíst v naší společnosti. Téhož večera, v pozdější hodinu, jsme se odebrali na cestu, opatřeni výtečnými koňmi; jeli jsme nocí a nazítří, v neděli, jsme dospěli k jistým stanům Čagatajců, kde jsme pojedli, to odpoledne odpočívali a následující noc spali. V pondělí za rozbřesku jsme se znovu vydali na cestu, jeli celý den a tu noc jsme strávili v otevřené pustině.

Ve všech těch krajích, kdykoli jsme přišli ke stanům těch Tatarů, opatřili nám všude jídlo a vše potřebné. Tak se dálo i tehdy, když ti, k nimž jsme přišli, byli horda Timurova vojska, neboť i oni byli povinni opatřit nám ze svých zásob vše, čeho bychom žádali. Jejich lidé nám museli posluhovat jako stráže ve dne i v noci a odpovídali za náš majetek i za naše koně. A vskutku jsme je pro své pohodlí často vystrnadili z jejich stanů, v nichž se velmi pohodlně bydlelo; a když měla cesta příštího dne vést přes kus pustiny, brali jsme od nich zásoby jídla pro sebe a ječmen pro své koně i zásobu vody, a vše nám bylo dáno volně a zdarma, ačkoli jim to mohlo být velmi těžkým nákladem. Dne 12. srpna, jenž byl úterkem, jsme přišli k obědu a k odpolednímu odpočinku do velikého karavanseráje, který stojí v rovině a kde jsou postaveni tatarští strážci, aby dohlíželi na vladařské poselské koně. Později toho večera, o hodině nešpor, jsme znovu vsedli na koně a zanedlouho jsme přišli na nocleh do města, které je známo jako Andchoj⁵. To bylo rodiště onoho šlechtice, jejž Timur poslal, aby nás provázel. Město Andchoj stojí za hranicemi Persie a náleží už k zemi Tádžiků; a jazyk, kterým se tu mluví, se poněkud různí od obecné perštiny, ačkoli mnoho užívaných slov je s tou řečí shodných. V Andchoji nás přijali se vší ctí a zůstali jsme tu od úterka, dne svého příjezdu, do čtvrtka 14. srpna. Zatím nás skvěle hostili a vína, jehož se tu mnoho dělá, nám bohatě předkládali; nad to každému z nás darovali roucho ze zlatohlavu a k tomu koně. Město Andchoj leží v rovině a na dvě leguy okolo je vidět sady a vinice s mnohými vískami, neboť celá ta země je plně zavlažena vodními strouhami.

Zvečera onoho zmíněného čtvrtka jsme Andchoj opustili a přijeli jsme na nocleh k jistým stanům Čagatajců, které stály v rovině na pokraji potoka. Tento zvláštní kmen Čagatajců je lid nad jiné výsadní a má zvláštní Timurovu přízeň. Je jim dovoleno pást svá stáda, kdekoli chtějí, mohou hledat pastvu a sít své obilí ve všech krajích a bloudit v letě i v zimě bez zábrany a překážky. Lidé toho rodu jsou prosti všech tíží a neplatí vladařské daně, ale slouží Timurovi ustavičně v jeho vojscích, osobně za něho bojují a jsou jeho stráží. Dále je třeba rozumět, že nikdo z těch Čagatajců se při pochodu se zástupem nikdy neodděluje od svých žen a dětí ani od svých stád. Ti všichni s nimi táhnou, když jdou do války, a stěhují se z místa na místo. Jsou-li takto na cestě, nesou ženy, které mají malé děti, své děti v malých kolébkách, jež si žena za jízdy na koni klade vpředu na hrušku sedla. Takové kolébky drží pohodlně široké pásy, které obcházejí okolo těla, a tak se děti nesou dál. Vskutku se zdá, že ženy jedou s tímto nákladem svých dětí tak pohodlně a lehce, jako by jich byly zbaveny. Chudší lidé musejí své rodiny se svými stany nakládat na velbloudy, ale dětem je potom hůře než těm, které cestují s matkami na koni, neboť velbloud jde krokem mnohem hrubším než kůň.

Nyní jsme se s těmi kočovníky potkávali na všech stranách, jak bloudili a hledali pastvu, a míjeli jsme je, jak jsme jeli svou cestou, neboť počet těch Čagatajců je nesmírně veliký. Zdálo se nám, jak jsme spěchali mimo, že jsou všude, tu i tam a v dálce. Každou druhou leguu jsme přišli na jiné a často jsme celý den jeli jejich ležením. Vskutku jsme od nich nikdy nebyli prosti; ve velikých počtech tábořili také okolo měst, na všech těch místech, kde se dala nalézt voda i pastva. Všechen ten bloudící čagatajský lid se nám jevil s tvářemi tak spálenými od slunce, že svou ošklivostí mohli docela vyjít přímo ze samého pekla; a co do jejich počtu, jak už bylo řečeno, zdálo se nám, že je nekonečný. Krajina je v těch místech rovinatá a povětří velmi horké; proto ti z jeho hordy a z jeho vojsk, kdo jdou s Timurem na pochodu, cestují většinou nocí. Ve dne odpočívají na nějakém místě, kde se najde voda i pastva, a potom jedou opět dál, těsně v Timurových stopách.

Při té příležitosti, o níž byla výše řeč, jsme se toho odpoledne zastavili k odpočinku ve stanech některých z těch Čagatajců a za soumraku jsme znovu vsedli na koně a jeli dál. Nazítří, v pátek, jsme o polednách dospěli do vesnice, kde jsme pojedli a odbyli odpolední odpočinek, a téže noci jsme se shledali ve velikém městě, jehož jméno jsem zapomněl zapsat. To bývalo dříve slavné hrazené město nesmírného rozsahu, ale nyní byla hradba v rozvalinách a velmi mnoho domů v jejím obvodu bylo bez obyvatel, ačkoli jsme zpozorovali, že tu ještě stojí mnoho krásných staveb a mešit. Tu páteční noc po svém příjezdu jsme tam spali, a nazítří, v sobotu, když nás obdarovali rouchy ze zlatohlavu, jsme znovu vsedli na koně a odjeli, a téhož večera jsme přišli k několika stanům Čagatajců, kde jsme spali. Nazítří, v neděli, nám na cestu opatřili výtečné koně; a onoho dopoledne jsme se znovu vydali na cestu, ale celý ten den vál vítr tak prudce, že nás často málem shodil z koní. Ten náraz byl tak horký, že se zdálo, jako by to byl oheň. Cesta vedla přes písečnou pustinu a ten horký vítr nám vál na nás písek, takže jsme byli chvílemi oslepeni a nakonec jsme začali ztrácet cestu. Opět a opět jsme shledali, že jsme z cesty zabloudili, a nakonec musel pán, jenž nás provázel, nutně poslat člověka zpátky do čagatajského ležení, aby někdo z těch lidí přišel a vedl nás. Potom jsme z Božího milosrdenství konečně dospěli do velké vesnice, která se nazývá Alíábád, a tam jsme odpoledne odpočívali a čekali, až vítr ulehne; a za soumraku jsme přijeli do jiné vesnice jménem Úš, kde našim koním dali ječmen.

Téže noci jsme znovu vsedli na koně a jeli dál, minuli mnoho malých vesnic obklopených sady, a v pondělní ráno, jež bylo 18. srpnem, jsme přišli do města Balchu⁶. To město je velmi veliké a je obklopeno širokým hliněným náspem, jenž je na koruně třicet kroků napříč. Opěrná zeď, která ten násep po stranách kryje, je nyní na mnohých místech prolomena, ale uvnitř za ní je město samo obepnuto dvěma hradbami, jednou v druhé, a ty osadu chrání. Plochu mezi vnějším hliněným náspem a první vnitřní hradbou nezabírají žádné domy a nikdo tu nežije, neboť země je rozdělena na lány, kde se pěstuje bavlna. V prostoru mezi druhou a nejvnitřnější hradbou domy jsou, ale ani ta část není zastavěna příliš těsně. Nejvnitřnější kruh města je však hustě obydlen; a na rozdíl od jiných měst, do nichž jsme v těch krajích přišli a jež ležela otevřena, jsou obě vnitřní hradby Balchu nad jiné pevné a dosud dobře zachovalé. V Balchu s námi zacházeli s velikou ctí, bohatě nás opatřili zásobami a výtečným vínem. Nad to nám dali koně a roucho ze zlatohlavu.

Balch jsme opustili v úterý a na nocleh jsme přišli do vesnice při cestě. Ve středu jsme pojedli a odpoledne odpočívali v jiném městečku a tu noc jsme spali pod otevřeným nebem. Ve čtvrtek 21. srpna jsme přišli k břehu té veliké řeky, jež se jmenuje Áb-i Ámú; a to je jeden z proudů, jež, jak se praví, stékají z Ráje. Napříč tu má leguu a její tok je nad jiné silný. Řeka protíná velikou rovinu a její vody jsou kalné. V zimním období jde velmi nízko, neboť tou dobou je tok nahoře v horách tvrdě zmrzlý a sníh, jak padá, zůstává neroztálý. Ale když přijde měsíc duben, začne řeka stoupat a po další čtyři měsíce povodeň roste; po tom období se hladina vrací k tomu, jaká byla předtím. To stoupání je způsobeno táním sněhů nahoře v horách za letních žárů. Toho posledního letního období vskutku, jak nám vypravovali, stoupla řeka tak vysoko, že přešla svou obvyklou výši povodně, a vesnici, která stála dvě třetiny leguy od jejího obvyklého břehu a pobřeží, takřka smetly její vody; ty vnikly mezi domy, a tak způsobily, že se zbořily, a velikou škodu natropily. Áb-i Ámú má svůj počátek v horském kraji severně od Malé Indie, stéká rovinami samarkandskými a nakonec vychází do zemí Tatarie⁷, odkud se její vody vylévají do Kaspického moře; a tak je tato řeka po celé své dráze hranicí, jež dělí panství samarkandské od panství chorásánského.