Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola XI

Od Amudarji do Samarkandu

Pán Timur, když dokonal podmanění země samarkandské, která leží, jak jsme viděli, na druhé straně řeky Amudarji¹, umínil si, že tu řeku překročí a podmaní si zemi Chorásán, jež leží k jihu. Dal tedy zřídit veliký most z dřevěných trámů nesených na lodích, aby jím přešel, ale jen co on sám i jeho zástup přešli, rozkázal, aby byl ihned rozebrán. Nedávno pak, jak nám bylo vypravováno, když se vracel domů ze svých posledních tažení a jel do Samarkandu, dal pro přechod sebe sama i svých vojsk příkaz, aby byl ten most znovu zřízen; a toho jsme my, kdo jsme teď museli řeku přejít, mohli ke své přepravě užít. Byli jsme však zpraveni, že Timur již podruhé poslal rozkaz, aby byl most rozebrán, právě jak to učinil prvně. A vskutku jsme shledali, že se most už neklene zcela až k protějšímu břehu; počínal na blízké straně a hezký kus se táhl nad vodami, takže naši koně i soumaři po něm mohli pohodlně přejít, ale na konci náhle selhal, a my jsme se museli uchýlit k převozním lodím. Právě v té veliké rovině, která zde přiléhá k Amudarji, svedl za dávných časů Alexandr Veliký svou bitvu s Pórem, indickým králem, jejž úplně porazil.

Ve čtvrtek, téhož dne, kdy jsme dospěli k levému břehu Amudarji, jsme se přeplavili do země za ní a toho večera jsme přijeli k velikému městu, které se tam nazývá Termez². V dřívějších dobách bylo zahrnuto do panství Malé Indie, nyní se však počítá k území samarkandskému, neboť si je Timur vzal pro sebe. Provincie samarkandská počíná od severního břehu Amudarji a země toho panství je známa pod jménem Mogolistán; jazyk, jímž se tu mluví, je jazyk mogolský. Na jih od Amudarji tomu jazyku nerozumějí, neboť tam všichni lidé mluví obecně jen persky; a ty dvě řeči mají vskutku společného jen málo. Dále písmo, jímž píší ti, kdo žijí v zemi samarkandské, je cizí a ti, kdo žijí na jih od té veliké řeky, je nečtou, neboť je to písmo mogolské; a Timur drží při sobě ke všem svým potřebám písaře, kteří to písmo umějí číst i psát. Kraj zde okolo, až k Samarkandu a ještě za něj, je všude velmi dobře obydlen, neboť země je bohatá na úrodu a vydává vše, čeho je člověku i zvířeti potřebí.

Obecný obyčej, jak už bylo zmíněno, který Timur ve věci přechodu Amudarji zavedl, je takový, že jen co on sám řeku přejde, je rozkázáno most rozbořit; a potom, když přes most nikdo přejít nemůže, musí se lidé z nutnosti přepravovat z jednoho břehu na druhý na lodích. Nikomu však nesmí být dopřáno přeplavit se z provincie samarkandské do zemí na jih od řeky, leč by mu byl udělen průvodní list a povolení. V tom musí být vyloženo, odkud přišel a kam se chystá jít; a takový list je nutný i tomu, kdo je rodem svobodný Samarkanďan. Naproti tomu kdokoli chce řeku přejít a jít do provincie samarkandské, může tak učinit bez překážky a nikdo nemusí k té přepravě ukazovat žádné povolení. Na všech převozních lodích jsou proto postaveny stráže, zřízené tam Timurovým rozkazem, aby na přepravu dozíraly a řídily ji; a převozníci žádají za ty, které převezou, dobrou cenu k zaplacení. Pravá příčina, proč tu byly ty stráže postaveny, je ta, že Timur, jak bylo vyloženo už dříve, přivedl ze svých válek do Samarkandu v zajetí nesmírné množství lidí, aby jimi zalidnil tuto svou provincii, a nutil je, aby se sem přestěhovali ze všech podmaněných provincií. Učinil to, aby zemi samarkandskou znovu zalidnil a zvelebil ji, a rozkaz výše uvedený je dán proto, aby mu nikdo neunikl a nevrátil se domů na místo, odkud byl odveden do zajetí. Vskutku jsme na své cestě, když jsme šli Persií a Chorásánem, často narazili na úředníky, které Timur vyslal; ti vyhledávali a sváděli dohromady všechny, kdo pozbyli rodičů a byli sirotky bez domova, a také ty muže nebo ženy, kteří byli tuláky bez přístřeší anebo bez prostředků k obživě. Všechny takové lidi ti úředníci sbírali vjedno a posílali je, násilím a nikoli z jejich dobré vůle, na území samarkandské, aby rozmnožili obyvatelstvo té provincie. Bylo je vidět, jak putují po cestách, jedni ženou krávu, jiní jedou na oslu, další jdou za nimi s ovcí nebo s párem bahnic či koz. Potom, když šli krajem, byli po vesnicích krmeni předáky podle rozkazů poslaných od Timura. Vypravovali nám vskutku, že tímto způsobem rozmnožil nedávno obyvatelstvo území samarkandského tak, že nyní čítá sto tisíc duší, ba snad i více.

Město Termez, kde jsme se teď nalézali, je velmi veliké a velmi lidnaté; neobepíná je žádná hradba ani není opevněno. Všude okolo leží mnoho zahrad, neboť ten kraj je dobře zavlažen. Kromě té veliké rozlohy, o níž už byla řeč, povím o Termezu jen málo podrobností a musí postačit, řeknu-li, že od místa, kde jsme do města vjeli, až k místu, kam jsme konečně došli ke svému bytu, byla vzdálenost tak veliká, že jsme byli tím přejezdem zmoženi. Prošli jsme nesčetnými ulicemi a náměstími, všechna byla hustě zalidněná a vystavovalo se na nich na prodej zboží všeho druhu. V Termezu nás jako jinde štědře pohostili a bohatě nám opatřili vše, čeho jsme potřebovali, a dále nám darovali čestné roucho z hedvábné tkaniny. Zatímco jsme ještě čekali na pokyny, dorazil od Timura jezdec, posel zvláště poslaný nám naproti, který nám přinesl milostivá slova pozdravu od Jeho Výsosti a vyzvídal, kterou cestou jsme přišli, jak se nám na cestě vedlo, bylo-li s námi všude dobře zacházeno a jsme-li v dobrém zdraví. Podle běžného obyčeje té země jsme věděli, že máme tomu vladařskému poslu dát dar, dříve než se vydá zpět ke svému pánu; a to jsme učinili a dali mu roucho z toho zlatohlavu. Dále jsme teď předložili několik kusů florentského sukna Ennacorovi, tomu šlechtici, jejž Timur poslal a ustanovil, aby nás vedl Chorásánem; a totéž učinil vyslanec egyptského sultána, který, jak už bylo zmíněno, byl a po celou tu dobu zůstal naším druhem na cestě. Dar jsme dali i druhému ze svých vůdců, dvorskému úředníku, kterého Timur poslal později, aby nás provázel; tomu jsme dali koně. Neboť takový je v té zemi neměnný obyčej, totiž že když pán Timur pošle k někomu posla, patří se a očekává se od toho člověka, aby tomu poslu dal dar a dal tak najevo čest, která se mu stala, jelikož právem má být pánu Timurovi dar nabídnut i prostřednictvím zástupce. Dále je třeba povšimnout si, že hodnota daru takto nabídnutého jeho poslu je mírou úcty, jakou dárce k Timurovi chová; a ten ví, že tím více bude u pána Timura v ceně, čím více jeho vyslanci udělil.

V pátek 22. srpna jsme po jídle odjeli z Termezu a přišli do svého ležení, kde jsme spali pod otevřeným nebem, ale nedaleko jakýchsi velikých domů, které tam stály. Nazítří, v sobotu, vedla naše cesta velikou rovinou, míjeli jsme mnoho lidnatých vesnic a nakonec jsme přišli do jedné, kde jsme se podle ujednání měli zastavit na noc; byli jsme tu velmi čestně pohoštěni a opatřeni ve všem, čeho jsme potřebovali. V neděli, nazítří, jsme jeli dál a jedli ve velikém domě, který byl vystavěn k pohodlí Timurovu, kdykoli těmi kraji projíždí; a tam nám předložili maso a víno a ovoce, zvláště melouny, kterých je v té provincii hojnost a jsou nad jiné výtečné a velmi velikého vzrůstu. Je tu obyčej, že když ti ovoce předkládají, přinesou je navršené v koši a potom je všechno pohromadě vysypou před tebe na zem na hromadu. Onoho nedělního večera jsme se znovu vydali na cestu a tu noc spali v ležení na břehu řeky; potom, v pondělí nato, jsme dospěli k patě pásma velmi vysokých hor, kde jsme v pozdní hodinu pojedli v krásném domě vystavěném na způsob kříže. Ten dům byl vystavěn z pálených cihel a vyzdoben kachlemi, které vyobrazovaly výjevy v rozličných barevných vzorech. Horské pásmo za tím místem je velmi vysoké a průsmyk, jenž je protíná, je úzká rozsedlina, kde se zdá, že průchod byl proklán lidskou rukou, neboť horská stěna se po obou stranách zdvihá svisle do nesmírné výše. Vozová cesta sama je docela rovná a běží hluboko v té rozsedlině. Zde, uprostřed okolních výšin, stojí ves a to místo je známo jako Železná vrata³. Po celé délce toho horského pásma není jiného průsmyku, kterým by se dalo přejít, kromě tohoto jediného, jenž je tak strážnicí vladařského města Samarkandu. Jen tímto jediným průsmykem mohou přijít všichni, kdo putují vzhůru do Samarkandu z Malé Indie; a ani ti, kdo z vladařského města jdou dolů na cestu do Indie, nemohou jet jinudy. Pán Timur je jediným vládcem těch Železných vrat a pokladně připadá značný výnos z mýta, uloženého všem kupcům, kteří přicházejí z Indie a jdou do města Samarkandu a do krajů za ním. Dále, jak je dobře známo, je Timur pánem i těch jiných slavných Železných vrat, která stojí u Derbentu na západ od Kaspického moře, uzavírají Tatarie na severu a nejsou daleko od města Kaffy na Krymu. Ta Železná vrata u Derbentu jsou rovněž rozsedlina proklaná v horském pásmu, které stojí mezi královstvím tatarským a provincií Derbent; a ta poslední leží na západním břehu Kaspického moře a je nyní zahrnuta do království perského. Tak tedy ti, kdo chtějí přijít z Tatarie do Persie, musí projít těmi Železnými vraty derbentskými, právě jako ti, kdo chtějí cestovat do Samarkandu, musí projít těmi Železnými vraty, k nimž jsme nyní došli my. Mezi těmi Vraty samarkandskými a těmi Vraty derbentskými je vskutku vzdálenost nejméně patnácti set leguí země, a toho velikého území je, jak musíš vědět, Timur pánem. Je vládcem obojích těch Železných vrat a Železná vrata derbentská mu vynášejí z mýta velmi značný roční poplatek, stejně jako ta samarkandská. Město Derbent je velmi veliké místo a je hlavním městem velikého kraje. Ta Železná vrata na západě jsou pak ovšem ta, která jsou blíže Španělsku a jsou známa jako Železná vrata derbentská, kdežto ta, která leží k východu a jsou od Španělska nejdále, jsou známa jako Železná vrata termezská; a ta poslední uzavírají Malou Indii.

V tom domě na způsob kříže, o němž už byla řeč a kde jsme teď odpočívali, nám darovali jízdního koně; a v tom kraji jsou koně velmi slavného plemene a velikého ohně. Hory toho pásma, jímž Železná vrata dávají průchod, jsou docela holé a bez lesního vzrůstu. Vypravovali nám, že v dávných dobách tu vskutku byla veliká zavírací vrata, pobitá železem, která uzavírala průchod mezi horskými útesy, takže nikdo nemohl projít bez povolení; ale když jsme procházeli my, žádná vrata tam nebyla. Toho dne jsme jeli dál a spali v ležení na horském úbočí. Nazítří jsme jeli dál a jedli a odpočívali ve stanech jakýchsi Čagatajců, kteří leželi táborem u řeky. Téhož večera jsme se vydali dál, a když jsme krátce po soumraku zpozorovali nedaleko jiné pásmo vrchů, které jsme museli přejít, sesedli jsme a spali několik hodin pod otevřeným nebem. Krátce po půlnoci jsme znovu vsedli na koně a jeli až do polední hodiny nazítří, kdy jsme přišli do vesnice, kde nám opatřili jídlo, a tam jsme to odpoledne odpočívali. Právě tu, v té vesnici, náhle zemřel jeden ze sluhů fraye Alfonsa Páeze, magistra teologie; byl však vskutku už dlouhou dobu velmi nemocen. Následujícího dne, jenž byl čtvrtek 28. srpna, jsme se v hodinu polední mše shledali nedaleko velikého města, které je známo jako Keš⁴. Stojí v rovině a země je na všech stranách dobře zavlažena potoky a vodními strouhami, kdežto okolo města jsou zahrady s mnoha usedlostmi. Za nimi se prostírá rovná krajina, v níž je mnoho vesnic a dobře zalidněných dědin, ležících mezi lučinami a vodními pozemky; vskutku je to v tomto letním období podívaná nad jiné krásná. Na těch zemích se sklízí pětkrát do roka obilí, pěstuje se tu i vinná réva a mnoho bavlny, neboť zavlažení je hojné. Hojnost je tu melonišť a v přilehlých zahradách plodonosných stromů.

Město Keš je obklopeno hliněným náspem a má velmi hluboký příkop, přes nějž vedou u bran zdvihací mosty. Pán Timur je sám rodák z Keše a jeho otec byl rovněž odtud. Po celém městě je mnoho krásných domů a mešit a nad to skvostná mešita, kterou Timur rozkázal vystavět, ale která dosud není dokončena. V té mešitě je vidět kapli, v níž bylo zřízeno pohřebiště jeho otce, a podle ní se staví druhá kaple, v níž má být pohřben, až přijde čas, Timur sám. Vypravovali nám, že když Timur asi měsíc nebo něco přes to před dnem našeho příjezdu vstoupil do Keše, byl se vzhledem té kaple velmi nespokojen a vytýkal, že dveřní otvor je příliš nízký, a rozkázal, aby byl zvýšen; a právě na té přestavbě stavitelé teď pracovali. V téže mešitě je také vidět hrob mírzy Džahángíra⁵, Timurova nejstaršího syna. Celá ta mešita s kaplemi je velmi krásně vypravena kachlemi modrými a zlatými a vchází se do ní velikým dvorem, na němž jsou okolo vodní nádrže vysázeny stromy. Zde se denně ze zvláštního Timurova rozkazu vaří maso dvaceti ovcí a rozdává se jako almužna, a to na památku jeho otce a jeho syna, kteří tu leží v těch kaplích. Jen jsme do města Keše vjeli, zavedli nás do té mešity a tu nám hojně předložili k jídlu masité pokrmy a ovoce; potom nás odvedli dál do skvostného paláce, kde pro nás byl připraven byt.

Následujícího rána, jež bylo v pátek, přišli a odvedli nás, abychom se podívali na jiný veliký palác, který se stavěl; a ten palác, jak nám řekli, byl takto v práci už posledních dvacet let, neboť ačkoli stavitelé den po dni bez přestání takto pracovali, byli na něm dosud při díle. Palác, o němž nyní mluvíme, měl vstupní chodbu zřízenou do znamenité délky a před ní vysoký portál, a v té vstupní galerii byly vpravo i vlevo zděné klenuté branky, obložené a vzorované modrými kachlemi. Každá z těch branek vedla do malé komory, jež byla otevřená a neměla dveře, a podlaha v ní byla kladena z modrých kachlů. Ty malé světnice jsou k tomu, aby v nich čekali ti, kdo jsou v Timurově službě, kdykoli sem přijde. Na konci té galerie stojí další brána a za ní je veliký dvůr vydlážděný bílými dlaždicemi a ze čtyř stran obehnaný bohatě vypravenými oblouky, a v jeho středu je velmi veliká vodní nádrž. Ten dvůr může vskutku měřit něco jako tři sta kroků napříč a za ním se vchází velmi vysokou a prostornou branou do hlavních stavení palácových. Ta brána je po celé ploše krásně vyzdobena velmi jemnou prací ze zlata a z modrých kachlů a nad vchodem je vidět obrazy lva a slunce; tytéž obrazy se opakují nad vrcholem každého z oblouků okolo dvora a ten znak lva a slunce byl, jak nám řekli, znakem dřívějšího pána samarkandského, jejž Timur zbavil vlády. Ujišťovali nás, že stavitelem toho velikého paláce byl Timur sám, ale po pravdě se domnívám, že nějakou část z něho musel vystavět onen pán samarkandský, který žil před časem Timurova panování; neboť lev a slunce, které jsme tu viděli vztyčené, jsou znaky toho dřívějšího vládce.

Zvláštním znakem Timurovým jsou tři kroužky postavené tak, aby tvořily trojúhelník, a to prý znamená, že on, Timur, je pánem všech tří dílů světa. Ten znak rozkázal Timur vyrazit na penězích, které dal razit, a dát na všechny stavby, které vystavěl; a z té příčiny, jak se mi zdá, byly ty stavby, jež nesou znak lva a slunce, vystavěny pánem, který panoval před časem Timurovým. Ty tři kroužky, které jsou, jak bylo řečeno, jako písmeno O třikrát opakované, aby tvořilo trojúhelník, jsou dále vtiskem Timurovy pečeti a z jeho zvláštního rozkazu se opět přidávají tak, aby byly patrné na všech penězích, jež razí knížata, která se stala poplatnými jeho vládě. Z toho hlavního portálu dvora, který byl právě popsán, se vchází do velikého přijímacího sálu, a to je síň čtverhranná, kde jsou stěny obloženy zlatými a modrými kachlemi a strop je celý ze zlaté práce. Z té síně nás odvedli nahoru do galerií a v nich byly rovněž všude stěny ze zlacených kachlů. Viděli jsme tu vskutku tolik pokojů a odloučených komnat, všechny vyzdobené kachlovou prací modrou a zlatou s mnoha jinými barvami, že by trvalo dlouho je zde popisovat; a vše bylo tak podivuhodně vypraveno, že by i pařížští řemeslníci, kteří jsou pro svou zručnost tak vyhlášení, pokládali to, co se tu dělá, za práci velmi jemnou. Potom nám ukázali rozličné komnaty, v nichž Timur býval a které zabíral, když sem přicházel se svými ženami; všechny byly nad jiné nádherně vypraveny, co se podlah, stěn i stropů týká. Mnoho rozličných stupňů dělníků bylo při těch palácích dosud v práci, při stavbě i při výzdobě. V jednom z nich, který jsme navštívili, nám ukázali velikou hodovní síň, kterou si dával Timur vystavět, aby v ní hodoval s knížnami; byla vypravena okázale a byla velmi prostorná, kdežto za ní zakládali velikou zahradu, v níž bylo vysázeno mnoho rozmanitých plodonosných stromů a k nim jiné, aby dávaly stín. Ty stály okolo vodních nádrží a vedle nich byly založeny krásné trávníky z drnu. Ta zahrada byla tak rozsáhlá, že by se v ní pohodlně mohla sejít velmi veliká společnost a v letních žárech se tu u té vody ve stínu těch stromů těšit chladnému vzduchu. Ale taková vskutku byla bohatost a krása výzdoby ukázané ve všech těch palácích, že by nám nebylo možné ji náležitě popsat, aniž bychom té věci věnovali mnohem více času, než jaký jí tu můžeme dát. Zmíněná mešita a tyto paláce jsou dílem, které Timur započal a dosud dokonává, a všechno je zřízeno předně k poctě památky jeho otce, jenž tu leží pohřben, a potom, jak jsme řekli, proto, že on, Timur, je rodák z tohoto města Keše.

Ačkoli se tu Timur vskutku narodil, nebyl rodem měšťan z Keše, nýbrž byl po pravdě kočovník z čagatajských kmenovců. To jsou Tataři, kteří původně sídlili v Tatarii, ale přestěhovali se sem, když byla jejich zem v dávných dobách přepadena a podmaněna Mongoly pod Čingischánem⁶. To všechno ti zakrátko vyložíme zevrubněji; a Čagatajci, o nichž byla v našem vypravování častokrát řeč, jsou tak nazváni proto, že k tomuto rodu náleží. Timurův otec byl muž z dobrého rodu, spřízněný krví s rodem Čagataj, ale byl to šlechtic malého jmění a měl za sebou jen asi tři nebo čtyři jezdce, totiž své osobní lidi. Žil ve vsi nedaleko města Keše, neboť šlechtici jeho druhu dávali vždy přednost venkovu před městem. Jeho syn Timur nebyl zprvu ničím více, než býval on, a dovedl se jen právě uživit, neboť měl ve své družině čtyři nebo pět jezdců. Všechno, co ti teď vypravuji, je z toho, co nám bylo vyloženo, když jsme pobývali v Keši, anebo později z toho, co jsme slyšeli v městech dále za ním. Podle povídání, jež nám vypravovali, vyjížděl Timur v mladosti se svými čtyřmi nebo pěti druhy na výpady, a jednou sebrali ovci, jinou příležitostí krávu, a brali to potají ze stád svých sousedů. Potom, když byl zase doma, vystrojil Timur ze své koristi hostinu a zval své druhy, a jiní se přidávali, neboť byl to muž srdečný a velmi pohostinný a dělil se o to, co měl, s přáteli. Nyní se přicházeli přidat k jeho družině další, až nakonec měl pod svým velením asi tři sta jezdců; a s těmi vyjížděl krajem, plenil a oloupil každého, kdo mu přišel do cesty, ale potom dělil všechno, co vzal, mezi ty, kdo jeli s ním. Tak obsadil všechny silnice a bral mýto z kupců, na které narazil.

Zpráva o tom, co se dálo, došla zakrátko k sluchu samarkandského sultána, jenž byl nejvyšším pánem země, kde se ty loupeže děly; a ten rozkázal, aby byli Timur a jeho lidé jati a vydáni na smrt, kdekoli by byli nalezeni. Na sultánově dvoře však byli ve službě šlechtici, kteří byli z čagatajských kmenovců a Timurovi příbuzní, a ti se přišli za něho přimluvit, takže pán samarkandský byl nakonec přemluven, aby mu jeho činy prominul. Dále potom Timur ke dvoru přišel a nakonec se usadil v Samarkandu ve službě sultánově. Z těch přátel, kteří se za něho v dřívějších časech u zmíněného pána samarkandského přimluvili, dva ještě v nynější hodinu žijí a dávno se stali Timurovými nejdůvěrnějšími rádci; jeden nese jméno Omar Toban a druhý je Kaladaj Šejch a oba se teď stali mohutnými pány a muži nesmírného jmění. Potom, když takto Timur žil na samarkandském dvoře, přihodily se věci k jeho necti, takové, že na něj sultán počal zle hledět; a byly vydány rozkazy, aby byl Timur zabit, on však byl přáteli včas varován. Timur tedy uprchl a on i jeho lidé se znovu stali lupiči na cestách, kde jednoho dne zosnovali vyplenění nesmírné kupecké karavany a zmocnili se velké sumy koristi. Potom se Timur vypravil na jih a přišel do provincie, která se nazývá Sístán, kde lidi obral o jejich stáda ovcí a o jejich koňské stádo, neboť ta zem je nad jiné bohatá na dobytek.

V té době měl Timur při sobě družinu jen asi pěti set jezdců; a lidé sístánští, vidouce to, se sebrali v sílu, aby s ním bojovali, a jedné noci, kdy byl zaměstnán odháněním stáda ovcí, se na něho všichni náhle vrhli a pobili veliký počet jeho lidí. I jeho srazili z koně a ranili ho do pravé nohy, a z té rány zůstal po celý život chromý; dále dostal ránu do pravé ruky, takže pozbyl malíčku a prstu k němu nejbližšího. Tak se stalo, že ho nakonec zanechali za mrtvého, on však přišel k sobě, odvlekl se, jak jen dovedl, ke stanům jakýchsi kočovníků z těch krajů a tam zůstal v úkrytu, dokud se ze svých ran nezhojil; potom se vrátil domů a tam opět shromáždil okolo sebe svou družinu. V tom čase se stalo, že samarkandský sultán upadl u svých poddaných v nedůvěru a v nelásku, zvláště u nejvyšších šlechticů. Muži hlavního města se tedy sebrali a ihned se poradili s Timurem a naléhali, aby zosnoval sultánovu smrt; tvrdili, že se tak on, Timur, může stát jejich pánem. Všechno se podle toho stalo, neboť jednoho dne, když sultán vyjížděl, aby navštívil město v okolí Samarkandu, Timur přijel, napadl jeho průvod a rozprášil jej. Sultán uprchl do blízkých hor, kde hledal útulek u jakéhosi muže z těch krajů; slíbil mu veliká bohatství, bude-li ho skrývat, a dal mu v závdavek drahocenné prsteny, které nosil. Ten muž je vzal, ale místo aby mu poskytl přístřeší, oznámil Timurovi, kde se sultán skrývá; a Timur přijel a sultána ihned vydal na smrt.

Timur se nyní vrátil do Samarkandu, vešel do města a opanoval je; vzal si manželku zesnulého sultána, kterou pojal za ženu, a ta je dodnes jeho hlavní ženou a je známa jako velká chánum, což je titul, který se dá vzít za označení velké královny anebo velké císařovny. Vyšel potom ze Samarkandu a jal se podmaňovat celý Chorásán; těžil ze sváru mezi dvěma bratry, kteří byli pány té země, a přidržel se těch, kdo byli proti nim ve vzpouře. Tak se stalo, že Timur zakrátko přišel do držení panství samarkandského i chorásánského, a to byl počátek jeho veliké říše. Z těch náčelníků, kteří se k Timurovi přidali od počátku a byli druhy jeho prvních záborů, byl jeden čagatajský pán z jeho rodu, a ten byl nejzdatnější ze všech, kdo s ním jeli do válek. Timur mu dal za ženu svou sestru a učinil jej velikým pánem svého dvora, a jim se narodil syn, jehož jméno je mírzá Džahán Šáh. V nynější době je tento muž, Timurův synovec, nejmilejší ze všech pánů Timurova dvora, má ohromnou družinu kmenovců a drží rozsáhlé země a mnoho bohatství. Je vrchním velitelem vladařského vojska, tedy, jak bychom my řekli, konetáblem říše, a vyjma Timura samého nemá nikdo v zástupu vyšší velení; a ze všech náčelníků je nejoblíbenější mezi bojovníky, kteří se válek zúčastnili.

Nyní ti musí být vyložena prvotní příčina, proč Tataři přišli do této provincie samarkandské, a důvod, proč se tu nazývají jménem Čagataj. V dávných dobách byl tatarský náčelník, který přebýval v jednom městě tatarském, a jmenoval se Čingischán, a to jméno nebo titul znamená v jejich jazyku „poklad světa“. Ten muž podmanil větší část zemí v západní Asii a po své smrti zůstavil čtyři syny; jmenovali se Tolui, Ögedej, Džoči a Čagataj a všichni byli dětmi jedné matky. Jejich otec Čingischán při svém skonu rozdělil svou říši rovným dílem mezi ty čtyři a každému zůstavil jeho podíl, a svému synu Čagatajovi zůstavil území, které náleží k městu Samarkandu a leží okolo něho. Dále přikázal jejich otec svým čtyřem synům, aby si byli vždy dobrými přáteli a aby mezi nimi nikdy nevznikla žádná pře, neboť den, kdy by se mezi nimi strhla nějaká různice, byl by dnem jejich zkázy. Čagataj však byl muž smělý, nezřízeně žádostivý a velikého podnikání, a mezi ním a jeho bratry vzešla závist, a to vedlo k jejich zkáze, neboť zakrátko byli ti čtyři bratři ve válce jeden proti druhému. Tehdy se nejvyšší šlechtici samarkandští, když ty věci viděli, zdvihli proti Čagatajovi ve vzpouře a potom ho zabili⁷ a pobili i mnoho z jeho rodu a jeho lidí; a ustanovili si a zvolili za svého sultána muže, který byl rodákem té země a prvním šlechticem onoho samarkandského kraje. Z Čagatajových synů však i potom mnozí v té zemi dále žili, spolu s těmi, kdo byli jeho kmenovci, a všichni byli lidé bohatí a drželi tam mnoho majetku.

Ti muži se zakrátko po smrti svého pána Čagataje rozhodli povolat tatarské kmeny zvenčí, neboť bylo známo, že si uchovaly jméno Čagataje, svého dřívějšího pána; a tak od těch lidí pocházejí v budoucích dnech všichni ti, kdo, jak jsme poznamenali, nyní nesou jméno Čagatajců. Timur sám byl z tohoto rodu, neboť pocházel z jednoho z těch čagatajských Tatarů, a všichni Čagatajci se počítají za jeho kmenovce; a vskutku si to jméno nedávno přisvojil dobrý počet obyvatelstva v okolí Samarkandu, ačkoli po právu z rodu Čagataj nejsou, ale tváří se tak pro velikou slávu, kterou lidé toho rodu nesou.

V tom městě Keši jsme zůstali onen čtvrtek, kdy jsme přijeli, a nazítří, v pátek odpoledne, jsme odjeli a šli spát tu noc do vesnice u cesty. V sobotu 30. srpna jsme přišli ke krásnému paláci, který dal Timur vystavět u jedné řeky těch krajů; stojí v rovině a je obklopen velikou zahradou. Je to místo nad jiné krásné a tam nám podali jídlo. Potom jsme jeli dál a nalezli své noční obydlí ve velmi veliké vesnici, která stojí jen půldruhé leguy od města Samarkandu, a jméno toho místa je Meser. Tatarský pán, který nás až dosud vedl, měl nás v opatrování a provázel nás, aby nám ukazoval cestu, se od nás pro tu chvíli odloučil; a ačkoli jsme snadno mohli jet dál a vejít téže noci do hlavního města, nedalo se to nikterak učinit bez výslovného Timurova rozkazu. Chystal se tedy poslat jednoho ze svých lidí, aby Jeho Výsosti oznámil, že jsme všichni dorazili; a to se té noci stalo a posel se dostavil před Timura. Následujícího rána za rozbřesku se ten muž vrátil a přinesl od Jeho Výsosti rozkaz, aby nás, španělské poselstvo, jakož i vyslance káhirského sultána, jenž byl tak dlouho naším druhem na cestě, s našimi lidmi dovedl do jisté slavné zahrady nedaleko té vesnice Meseru; a tam jsme měli zůstat, dokud nám nebudou poslány pokyny, co máme činit dál.

V neděli 31. srpna dopoledne jsme byli tedy všichni dovedeni do té slavné zahrady. Shledali jsme, že je obehnána vysokou zdí, jejíž obvod může měřit celou leguu dokola, a vnitřek je plný plodonosných stromů všeho druhu, vyjma jen limet a citroníků, jejichž nedostatek jsme zpozorovali. Dále je tu šest velikých nádrží, neboť po celé zahradě je veden veliký vodní proud, který jde od konce ke konci; a od jedné nádrže k druhé vysázeli pět stromových alejí, velmi vysokých a stinných, které se jeví jako ulice, neboť jsou vydlážděné na způsob teras. Ty rozdělují zahradu na čtvrti ve všech směrech, a z těch pěti hlavních alejí jsou vedeny další menší cesty, aby se ten plán zpestřil a aby se celá zahrada dala projít a velmi pohodlně ve všech částech shlédnout. Zcela v jejím středu je pahrbek, umně navršený z hlíny, která sem byla přinesena lidskou rukou; je velmi vysoký a jeho vrchol je malá rovná plocha, obehnaná plotem z dřevěných kůlů. V tom ohrazení je vystavěno několik velmi krásných paláců, každý se svým počtem komnat skvostně vyzdobených zlatem a modří, a stěny jsou obloženy kachlemi těch i jiných barev. Ten pahrbek, na němž byly paláce vystavěny, je dole obkroužen hlubokými příkopy, které jsou naplněny vodou, neboť stružka z hlavního proudu tu vodu přivádí a ta padá do těch příkopů nepřestávajícím a vydatným přítokem. Aby se dalo vyjít nahoru na ten pahrbek do roviny palácové, zřídili dva mosty, jeden na jedné straně, druhý proti němu, a ty mostní cesty jsou uzavřeny vraty. Nahoru vedou schodiště, jimiž se na tu výšinu vystupuje; a tak jsou ty paláce takřka pevností o sobě. Po celé zahradě je vidět mnoho vysoké zvěře, kterou dal Timur polapit a sem přivézt, a je tu veliká hojnost bažantů. Z té zahrady se vychází do veliké vinice za ní, která je rovněž obehnána svou zdí, a ta vinice je téže rozlohy jako zahrada. Okolo zdí zahrady i vinice vysázeli mnoho vysokých a krásných stromů, které dávají celku velmi krásný vzhled. Jméno, pod nímž je to místo známo, je Talicia, a ve své řeči mu říkají také Chalvet. Zatímco jsme byli v té zahradě ubytováni, opatřili nám hojnost potřebných pokrmů a také to, čeho bylo třeba k našemu pohodlí, a stan, který jsme s sebou vezli ke své službě, byl vztyčen na lučině zavlažované jedním z těch vodních toků. Tak jsme zůstali a čekali na další rozkazy až do čtvrtka 4. září, kdy do zahrady přijel jistý pán, jenž byl s Timurem spřízněn rodem. Ten šlechtic nám oznámil, že Jeho Výsost je toho času zaměstnána tím, že odbývá poselstvo od Toktamyše, a že nás pro tu příčinu dosud přijmout nemůže, ale že se tím nemáme dát trápit; a proto nám Jeho Výsost Timur poslala k našemu pohoštění, jakož i k pohoštění vyslance káhirského, našeho druha na cestě, to, z čeho se toho dne vystrojí hostina. Nato přivedli mnoho ovcí, které poráželi, a když je rozsekali, jali se jejich masa vařit; k tomu rovněž porazili koně a jeho maso opékali. Potom navařili mnoho rýže na mnoho rozličných způsobů a k tomu bylo hojně předloženo ovoce. Tak nás pohostili, a když byla hostina u konce, přišel jeden a předložil každému z nás, jako od Jeho Výsosti, klobouk a roucho ze zlatohlavu a k tomu dva jízdní koně. Ve dnech, které po té hostině následovaly, jsme zůstali tiše utábořeni v té zahradě a prodleli jsme tam od neděle, posledního dne srpna, až do pondělí 8. září, kdy nám konečně Jeho Výsost poslala vzkaz, abychom k ní přišli. Je vskutku jeho ustavičným obyčejem takto odkládat a nikdy nedat slyšení žádným vyslancům, kteří přijdou, leč po zdržení pěti nebo šesti celých dnů; a čím je poselstvo důležitější, tím je ta doba čekání delší.