Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola XII

Samarkand

Tak se stalo, že v pondělí 8. září jsme my vyslanci opustili onu zahradu, místo, kde jsme byli ubytováni, a byli jsme přes rovinu uvedeni do města Samarkandu. Ta rovina je na všech stranách zabrána soukromými zahradami a domy, mezi nimiž vedou ulice a leží tržiště, kde bylo na prodej zboží všeho druhu. O hodině tercie jsme dospěli k velikému sadu, v němž stál palác a v němž Timur sídlil; a ten, jak se rozumí, ležel kus cesty za městem. Jen jsme dorazili, dali nám sesednout u jistého domu, který byl vystavěn vně paláce, a tu k nám přistoupili dva dvorští páni se vzkazem, že jim máme vydat do rukou ty dary či pocty, jež přinášíme, abychom je předložili Jeho Výsosti; neboť oni ty věci příhodně uspořádají a rozestaví a dají je nést rukama služebníků, kteří je potom přinesou a rozloží před Timura. Jen jsme jim své dary vydali do rukou, ti páni odešli; předtím však řekli totéž vyslanci egyptského sultána, jenž byl s námi, a tak i on jim nyní vydal do rukou dar, který s sebou přinesl.

Jen byly naše pocty takto odeslány, ujali se nás jiní služebníci, kteří každého vyslance podepřeli v podpaží, a vedli nás vpřed; vstoupili jsme do sadu širokou a velmi vysokou branou, nad jiné krásně ozdobenou kachlíkovou prací ve zlatě a modři. Před touto branou stáli na stráži vladařští dveřníci, vyzbrojení palicemi, aby se nikdo neodvážil nepatřičně přistoupit blízko k bráně, ačkoli se venku už shromáždil velmi veliký zástup lidu, aby nás viděl. Jak jsme vstoupili, první, co jsme zpozorovali, bylo šest velikých slonů; každý nesl na hřbetě malý hrádek z tesařské práce a na něm dvě korouhve, a v těch hrádcích byli jejich ošetřovatelé, kteří slony přiváděli k tomu, aby pro naše pobavení předváděli kousky, zatímco jsme kolem procházeli. Tak jsme šli dál a zakrátko přišli k mužům, jimž byly svěřeny naše pocty a dary; ti je velmi příhodně vystavovali a nesli vzhůru na rukou. My vyslanci jsme nyní přešli dopředu a stáli před nositeli svých darů, a tu nám dali chvíli počkat a poslali před námi posly, aby ohlásili, že jsme přišli. Potom vyšli každému z nás vstříc dva z těch pánů, kteří konali službu, a vzali nás, jak už bylo řečeno, pod paží, aby nás tak uvedli. V naší společnosti byl onen tatarský vyslanec, jejž Timur poslal z Ankary ke králi kastilskému; jeho nynější vzezření však jeho přátele velmi rozesmálo, neboť jsme ho oblékli po způsobu a módě španělského šlechtice. Tak nás všechny vedli dál, až jsme přišli k místu, kde na vyvýšeném místě seděl jistý veliký dvorský pán, muž velmi starý; byl to vskutku Timurův synovec, syn jeho sestry, a my jsme mu všichni složili poklonu.

Potom jsme šli dál a přišli k jinému vyvýšenému místu, kde jsme nalezli několik mladých princů, vnuků Jeho Výsosti; i jim jsme vzdali úctu. Tu na nás žádali list, který jsme nesli od svého pána, krále španělského, Timurovi; a když byl předán, přijal jej do rukou jeden z těch princů, o němž nám řekli, že je to syn mírzy Mírán Šáha, nejstaršího Timurova syna. Ti mladí princové, kteří byli tři, nyní vstali a náš list ihned odnesli, nesouce jej Jeho Výsosti, a nám bylo řečeno, abychom šli za nimi. Když jsme pak přišli před Timura samého, nalezli jsme jej, jak sedí pod čímsi, co by se dalo nazvat portálem, a ten stál před vchodem do nad jiné krásného paláce, jenž se objevoval v pozadí. Seděl na zemi, ale na vyvýšeném místě, před nímž byla kašna, jež vrhala proud vody vzhůru do povětří a ten zpátky dopadal; a v nádrži té kašny plovala červená jablka. Jeho Výsost zaujala místo na čemsi, co se jevilo jako malé matrace, tlustě vycpané a potažené vyšívaným hedvábným suknem, a opírala se loktem o několik okrouhlých podušek, jež za ním byly navršeny. Byl oděn do pláště z hladkého hedvábí bez jakékoli výšivky a na hlavě měl vysoký bílý klobouk, na jehož vrcholu byl vystaven balasový rubín; a ten klobouk byl nad to ozdoben perlami a drahokamy. Jak jsme Jeho Výsost spatřili, vzdali jsme jí poklonu: sklonili jsme se, položili pravé koleno k zemi a zkřížili ruce na prsou. Potom jsme postoupili o krok a znovu se poklonili, a po třetí jsme učinili totéž, ale tenkrát jsme poklekli na zem a v tom postoji zůstali. Tu dal Timur rozkaz, abychom vstali a přišli před něj blíž, a ti rozliční páni, kteří nás až do té chvíle drželi pod paží, nás nyní opustili, neboť se neodvážili postoupit k Jeho Výsosti blíže.

Byli tu tři velmoži, jichž jsme si zvláště povšimli, jak stojí před Timurem a konají u něho službu; byli to totiž nejvyšší komorníci Jeho Výsosti a jejich jména, jak jsme se později dověděli, byla mírzá Šáh Melik, mírzá Burunday a mírzá Núr ad-Dín. Ti tři nyní přistoupili, vzali každého z nás vyslanců za ruku a vedli nás vpřed, abychom stáli hned před místem, kde Timur sedí; a tu nás znovu dali pokleknout. Jeho Výsost nám však rozkázala vstát a stát těsně u něho, aby nás mohl lépe vidět, neboť jeho zrak už nebyl dobrý; byl vskutku tak zchřadlý a starý, že mu víčka padala na oči a mohl je jen s obtížemi zdvihnout, aby viděl. Poznamenáváme, že nám Jeho Výsost nikdy nepodala ruku k políbení, neboť to není jejich obyčej: nikdo u nich nemá líbat ruku žádnému velikému pánu, a kdyby to učinil, pokládalo by se to tu za nepatřičné. Timur se nás nyní vyptával na zdraví krále, našeho pána, a řekl: „Jak se vede mému synu, vašemu králi? Jak se mu daří? Je jeho zdraví dobré?“ My jsme příhodně odpověděli a potom jsme obšírně vyložili vzkaz svého poselstva, a Jeho Výsost pozorně vyslechla vše, co jsme měli povědět. Když jsme dokončili, obrátil se Timur a dal se do rozmluvy s některými z velikých pánů, kteří seděli na zemi u jeho nohou; jak nám potom řekli, jedna z těch osob, jež tu byly přítomny, byl syn Toktamyše, někdejšího chána Tatarie, a jiná byla potomkem onoho chána, který kdysi vládl nad provincií samarkandskou, a ostatní byli princové krve anebo velmoži, všichni z rodu Jeho Výsosti.

Timur se tedy k nim obrátil a řekl: „Pohleďte na tyto vyslance, jež mi poslal můj syn, král španělský. On je vskutku největší ze všech králů franských, kteří vládnou v onom vzdálenějším koutu země, kde je jeho lid velikým a slavným národem. Pošlu svému synu, tomuto králi španělskému, zpět vzkaz dobré vůle. Vskutku by bylo stačilo, aby mi byl poslal své vyslance toliko s listem a bez jakýchkoli poct či darů. Mně postačí vědět, že se dobře zachovává ve zdraví i ve svém stavu, a daru od něho nikdy nežádám.“ Onen list, který nám náš pán, král kastilský, dal do rukou, držel v této chvíli před očima Jeho Výsosti jeden z princů, jeho vnuk; a tu přistoupil fray Alfonso, náš magistr teologie, se svým dragomanem a ihned vyprosil dovolení, aby byl list přečten, neboť on je přesně v tom postavení, aby mohl Jeho Výsosti vyjevit slova jeho syna, krále španělského; a předložil tedy, že kdykoli bude Jeho Výsosti libo, mohlo by mu být dovoleno, aby mu on, fray Alfonso, list sám přečetl. Timur na to vzal list z ruky svého vnuka, ale když jej otevřel, řekl, že si jej dá přečíst teprve později; na což magistr odpověděl, že je k rozkazům Jeho Výsosti. Potom nám Timur dal na srozuměnou, že zamýšlí poslat pro magistra bez odkladu, až jej ve volné chvíli přijme k soukromému slyšení, a tehdy že bude nejen list přečten, nýbrž i vyslechnuto a odpovězeno vše, co my vyslanci chceme povědět. Po tom nás dali opět vstát a potom nás odvedli zpět, abychom byli usazeni na nízkém vyvýšeném místě, jež bylo zřízeno po pravé ruce od toho, kde Timur trůnil.

Ti páni, kteří nás nyní vedli, začali tím, že nám dali sedadlo pod sedadlem toho, jenž byl, jak se zdálo, vyslancem chána Chayse, císaře Katai. Ten vyslanec přišel k Timurovi nedávno, aby na něm požadoval poplatek, o němž se pravilo, že jeho pánu náleží a že jej Timur rok za rokem kdysi platil. Jeho Výsost v této chvíli zpozorovala, že nám, španělským vyslancům, dávají sedadlo pod sedadlem toho vyslance čínského císaře; pročež poslala vzkaz s rozkazem, abychom byli posazeni výše a onen druhý vyslanec níže. Jen jsme byli takto usazeni, přistoupil jeden z těch pánů, jako od Timura, a obrátil se k onomu vyslanci z Katai a veřejně vyhlásil, že jej Jeho Výsost poslala, aby tomuto Číňanovi oznámil, že vyslanci krále španělského, dobrého přítele Timurova a jeho syna, musí mít místo nad ním, jenž je vyslancem lupiče a zlého člověka, Timurova nepřítele, a že on, jeho vyslanec, musí sedět pod námi; a kdyby Bohu bylo libo, že on, Timur, zanedlouho k tomu dohlédne a tak věci zařídí, že se už nikdy žádný Číňan neodváží přijít s takovým poselstvím, s jakým přišel tento muž. Tak se stalo, že potom, po všechny časy při hostinách a slavnostech, k nimž nás Jeho Výsost zvala, pokaždé rozkazovala, abychom měli vrchní místo. Dále při této příležitosti, jen Jeho Výsost takto rozhodla, jak máme být usazeni, rozkázala našemu dragomanovi, aby nám ten rozkaz, vydaný v náš prospěch, vyložil a vysvětlil. Tento císař čínský se, jak jsme řekli, nazývá chán Chays, a ten titul znamená císař devíti císařství; Tataři ho však nazývají Tanguz, a to jméno je dáno z posměchu, neboť to u nich znamená, jako by se řeklo prasečí císař. Je to nicméně císař, jenž vládne nesmírnému království, a za starých časů byl Timur nucen platit mu poplatek; nyní však, jak jsme se dověděli, už nechce a onomu císaři nezaplatí nic.

Abychom se však vrátili k tomu, co se dálo dál: jen jsme byli všichni takto náležitě usazeni — totiž spolu s námi Španěly také rozličtí vyslanci, kteří přišli z mnoha jiných zemí, a k tomu velmoži jinak přítomní —, počali služebníci přinášet pokrmy k hostině. Ty se skládaly z množství skopového, pečeného, vařeného i v omáčkách, a také z koňského masa pečeného. To, co nám takto předložili, bylo rozloženo jednotlivě na velmi velikých okrouhlých kožených mísách, jaké my ve Španělsku nazýváme guadamecí; a ty měly ucha, za něž je služebníci mohli přenášet z místa na místo. Tak, kdykoli si Timur některý zvláštní chod vyžádal, vlekla se ta kožená mísa po zemi k němu, neboť ji služebníci nedovedli zdvihnout, takové bylo množství masa, jímž byla každá naložena. Když ji tedy opatrně smýkli po zemi a přinesli blízko k Jeho Výsosti, totiž asi na dvacet kroků, přišli kraječi, aby pokrmy rozřezali. Ti muži klekali před těmi velikými mísami a všichni měli k tomu dílu zástěry a na předloktích kožené rukávce, aby se uchránili od mastnoty; a takto opatřeni se dali do krájení. Řezy masa potom kladli do velkých nádob na způsob tácu, z nichž některé byly ze zlata a některé ze stříbra, jiné však z glazované hlíny anebo z toho, co se nazývá porcelán, a ten se velmi cení a má velmi vysokou cenu.

Kus, jemuž Tataři dávají největší přednost, je koňská zádě, k níž zůstává přirostlé sedlo, ale s nohou odkloubenou; a díly z téhož naplňovali služebníci asi deset těch zlatých a stříbrných nádob či táců, do nichž kladli i kusy skopového, rovněž ze sedla a ze zadku, s odňatou kýtou. Na ty tácy kladli také chuchvalce koňských drobů, smotané v kuličky velikosti pěsti, a k tomu celou ovčí hlavu. Takto bylo naplněno mnoho táců a ty potom kladli do řad jeden vedle druhého; a tu se objevili kuchaři, nesoucí nádoby s vývarem, do něhož byla vhozena sůl, aby se rozpustila, a ten vývar se vylil na každý tác, aby masu sloužil za omáčku. Nakonec vzali tenké placky svého chleba a ty, přeložené na čtvero, kladli po jedné na každý z těch naložených táců.

Když bylo vše toto vykonáno, zdvihli ty tácy někteří z výsadních dvořanů Jeho Výsosti a s nimi jistí jiní přítomní velmoži, vždy dva muži na jeden tác, ba i tři, neboť jeden muž by naložený tác nikdy nedovedl zdvihnout; a kladli je po řadě před Timura a před nás, cizí vyslance, i před přítomné prince. Potom nám, španělskému poselstvu, Jeho Výsost milostivě poslala dva tácy z těch, které byly už postaveny před ni, a učinila to, aby nám prokázala zvláštní čest. Všechny ty pokrmy v jednotlivých mísách nebyly odneseny, když přinášeli a podávali druhý chod, neboť to, co z prvního chodu zbylo, bylo podle jejich obyčeje toliko odloženo na stranu, aby to bylo odneseno do našeho bytu k pozdějšímu požití. Vskutku, kdyby se tak náležitě nestalo, byla by to velmi veliká známka neúcty k hostu; a množství masa, které před nás postavili, bylo div k podívání. Dále je obyčej, jak už bylo řečeno, že jen co nám byl některý chod podán a odbyt, byl předán zpět našim služebníkům, aby jej odnesli; a tak hojná byla tato zásoba, takto opatřená k našemu pozdějšímu požití, že kdyby se byli naši služebníci chtěli namáhat a odnést to vše domů, bylo by nám to vystačilo nejméně na půl roku. Jen byla snědena ta vařená a pečená masa, přinesli nato skopové v omáčce a kuličky ze sekaného masa s mnoha přílohami rozličného druhu. Potom nás obsloužili množstvím ovoce, jako melouny, broskve a vinné hrozny; a s tím nám nyní přinesli k pití mnoho nádob a číší ze zlata a stříbra, v nichž bylo kobylí mléko slazené cukrem, výtečný nápoj, jejž mají obyčej užívat v letním období.

Když jsme takto všichni pojedli a byli nasyceni, počali vystavovat naše dary, jež byly, jak už bylo vyloženo, uspořádány tak, aby je Timurovi po řadě nesli jeho služebníci. To byly ty dary, které jsme mu přinesli od svého pána, krále kastilského, a byly tu také ony dary, jež poslal egyptský sultán. Nakonec, po těchto, přišlo tři sta koní, kteří prošli před Timurem; ty mu téhož dne daroval jeden z jeho velmožů. Když bylo vše toto odbyto, ujali se nás vyslanců náležitě služebníci a odvedli nás tak zpět do našeho bytu. Jistý pán byl nyní ustanoven, aby byl naším ochráncem a vůdcem, aby o nás dbal a opatřoval vše, čeho bylo třeba k našemu blahu; a byl to, jak jsme se dověděli, nejvyšší dveřník Jeho Výsosti. Učinil nyní opatření pro nás Španěly i pro egyptského vyslance a zavedli nás do domu, jenž stál v dobře zavlažovaném sadu, který ležel blízko oné zahrady a paláce, kde nás nedávno přijal Timur, jenž tam sídlil. V poslední chvíli, než jsme se s ním rozloučili, dala Jeho Výsost vynést a ještě jednou vystavit ty dary, které jí poslal král, náš pán, a jež nedávno přijala a vzala, dávajíc najevo, že z nich má veliké potěšení. Z těch darů dal nyní několik kusů šarlatového sukna rozstříhat a rozdělit mezi své ženy a větší díl dal své nejpřednější ženě, paní, jež se nazývá chánum, a ta s ním tehdy v paláci sídlila. Ale ty dary, které mu téhož dne přinesl vyslanec egyptského sultána, ty dal odložit, a s nimi i jistá jiná obdarování, jež mu byla učiněna; vše bylo prozatím dáno zpátky do bezpečného opatrování jeho služebníkům, aby to měli v péči po tři dny, kdy si pro to pošle. Takový je vskutku jeho obvyklý obyčej, totiž nepřijmout žádný dar, který po tři dny neležel a nevyčkával jeho zalíbení, vystaven na ohledání. Zahrada s palácem, v níž nám Timur takto popřál našeho prvního slyšení, je známa pod jménem Dilkuša¹, a v sadu okolo a kolem bylo rozestaveno mnoho stanů, jejichž stěny byly z hedvábné látky nebo z podobné věci. V té zahradě Jeho Výsost zůstala ještě několik dní po tom, co jsme ji spatřili, totiž až do nejbližšího pátku, kdy se odebrala do jiné zahrady, kde byl rovněž velmi nádherný palác, jenž však v té chvíli nebyl ještě dohotoven, nýbrž ještě se na něm stavělo; a ta zahrada je známa jako Bágh-i Čenár, totiž Zahrada platanová. Nejbližší pondělí, které bylo 15. září, Timur onen palác Zahrady platanové opustil a odešel do ještě jiného, místa veliké krásy, kde před jeho vstupní branou stál vysoký portál, nad jiné krásně vystavěný z cihel a ozdobený kachlíky, rozmanitě vypracovanými ve zlatě a modři. Toho pondělka rozkázal vystrojit velikou hostinu, k níž jsme byli všichni tři vyslanci přizváni, a s námi četná společnost mužů i žen z těch, kdo byli příbuznými Jeho Výsosti, a k tomu jiní. Zahrada, kde se ta slavnost konala, je velmi veliká a je vysázena mnoha ovocnými stromy a k nim jinými, které mají dávat stín, a všude jsou vedeny aleje a vyvýšené cesty, obroubené plaňkovými ohradami, po nichž mohli hosté cestou procházet. Po celé zahradě bylo rozestaveno mnoho stanů s pavilony z barevných čalounů pro stín, a hedvábné závěsy byly rozličných vzorů, některé podivně vyšívané a jiné hladkého provedení.

Ve středu té zahrady byl vystavěn velmi krásný palác, jehož základní plán byl do kříže. Vnitřek byl celý nad jiné bohatě zařízen závěsy na stěnách a vevnitř byla komnata se třemi klenutými výklenky, které byly místy ke spánku, každý s vyvýšeným místem, a stěny i podlaha byly z barevných kachlíků. Když člověk do té komnaty vstoupil, byl největší z těch tří výklenků ten, jenž stál proti němu, a tu stála zástěna zhotovená ze stříbra a zlacená; byla vysoká jako muž a široká tak, že měřila tři rozpjaté paže. Před touto zástěnou bylo lože složené z malých matrací, z nichž některé byly potaženy zlatohlavem a některé hedvábnou látkou protkanou zlatou nití, a jedna matrace byla položena na druhou na podlaze; a to bylo lehátko Jeho Výsosti. Stěny tu kolem byly všechny skryty, neboť byly pokryty hedvábnými závěsy z látky barvy růžové, ozdobené plíšky ze zlaceného stříbra, a do každého plíšku byl zasazen smaragd nebo perla nebo jiný drahokam. Nad těmi stěnovými závěsy visely pruhy hedvábí, každý na šíři jedné palmy; ty se spouštěly dolů, aby se spojily se závěsy pod nimi, a byly ozdobeny ne nepodobně jim. K témuž bylo připevněno mnoho barevných hedvábných střapců a ty se v průvanu, který tam vál, pohupovaly sem a tam velmi příjemným způsobem k vidění. Při vchodu do tohoto hlavního výklenku, jejž popisujeme, byla krásná klenutá brána, uzavřená závěsem zhotoveným týmž způsobem jako ostatní, a ta opona byla upevněna na příčné žerdi, jako je dřevo kopí. Z té opony či závěsu visely hedvábné šňůry s velikými střapci, jež se spouštěly až k zemi. Zbývající dva výklenky byly vyzdobeny závěsy způsobem podobným tomu, jejž jsme právě popsali, a podlaha byla všude pokryta koberci a rohožemi z rákosu.

Ve středu paláce, před vchodem do výklenků, byly postaveny dva stoly zhotovené ze zlata, každý stál na čtyřech nohách, a plocha stolu i nohy byly všechny zhotoveny z jednoho kusu kovu. Plocha každého z těch stolů mohla měřit pět palem na délku a šíře byla tři palmy napříč. Na jednom stole bylo postaveno sedm zlatých láhví a dvě z nich byly vně ozdobeny velikými perlami, smaragdy a tyrkysy, zasazenými do kovu, a u hrdla byl balasový rubín. Vedle těch sedmi láhví stálo šest zlatých číší okrouhlého tvaru a u jedné z nich byla v okraji zasazena velmi velká okrouhlá perla pěkného lesku, kdežto ve středním bodu té číše byl vsazen balasový rubín krásné barvy, který měřil napříč dva prsty. Co se nyní té hostiny týká, jež byla takto na rozkaz Jeho Výsosti vystrojena, byli jsme my vyslanci náležitě přizváni, abychom se dostavili; ale když pro nás přišli do bytu, v němž jsme nyní byli usazeni, nebyl náš dragoman přítomen, a tak jsme chvíli otáleli a čekali na jeho příchod. Tak se stalo, že když jsme k paláci přijeli, Jeho Výsost už pojedla, a poslala nám vzkaz, že až budeme po příště k hostině pozváni, máme přijít bez odkladu a neotálet pro nepřítomnost jakéhokoli dragomana. Jen pro tuto jedinou příležitost prý promine, že jsme nepřišli v čas; neboť, jak Jeho Výsost tvrdila, vystrojila tu hostinu zvláště pro nás a aby nám ukázala svůj dvůr a svůj palác. Timur byl vskutku při té příležitosti velmi rozhněván na ty pány, kteří konali službu, protože jsme my vyslanci takto přišli na hostinu příliš pozdě, když nebyl dragoman po ruce; a dále proto, že páni, kteří toho dne u dvora konali službu, nedohlédli na to, aby pro něho, pro dragomana, poslali a dali ho přivést v čas.

Ti páni tedy v pozdější hodinu poslali pro našeho nebohého dragomana a v hněvu k němu promluvili takto: „Jak to, že se Jeho Výsost pro tento průtah na nás hněvá a je tak rozmrzelá? Proč jsi nebyl hotov ke službě u franských vyslanců? Vina je v tom, žes byl nepřítomen, a abychom tě za to pokárali, rozkazujeme nyní, aby ti byl proražen nos a protažena jím šňůra, na níž budeš voděn po ležení všem pro výstrahu!“ Jen to bylo řečeno, chopilo se ho několik mužů a jeden jej držel za nos a už mu jej chtěli prorazit; ale ten dvorský pán, který pro nás mezitím přišel a přivedl nás velmi pozdě před Jeho Výsost, nyní zakročil a zapřísahal ostatní, aby prokázali milost a provinění toho dragomana odpustili. Na to nakonec přistoupili, a tak tenkrát vyvázl z trestu, který ho málem stihl. Timur nám potom poslal do našeho bytu vzkaz, že když jsme nešťastnou náhodou přišli o to, abychom byli na jeho hostině přítomni, přeje si nicméně, abychom se jí stali účastni a byli veselí, pročež nám pošle pět ovcí a dva veliké džbány vína. Na té hostině byl, jak nám řekli, přítomen veliký sbor pánů a náčelníků a všichni dvořané, kteří Timurovi osobně slouží, a s nimi mnozí jiní; a svou nepřítomností jsme přišli o to, abychom viděli onen palác s jeho soukromými pokoji a veliký sad, v němž byla ta slavnost vskutku vystrojena. Mnozí z našich lidí však byli později provedeni po tom okrsku a byli vpuštěni do paláce, a bylo jim dovoleno zhlédnout všechnu jeho nádheru i se zahradami.

Nejbližší pondělí, které bylo 22. září, Timur opustil svůj palác Dilkušu a odešel do jiného, jenž stejně jako první stál ve velikém sadu. Ten sad byl obehnán vysokou hradbou, která jej uzavírala do čtverce, a v každém ze čtyř koutů stála velmi vysoká okrouhlá věž, a obehnaná hradba, jež šla od věže k věži, byla vystavěna velmi vysoko a byla tak pevná jako dílo té věže. Ten sad měl ve svém středu veliký palác, vystavěný na plánu do kříže, a před ním byla vykopána velmi velká vodní nádrž. Tento palác se svou velikou zahradou byl zdaleka nejkrásnější ze všech, jež jsme až dosud shlédli, a ve výzdobě svých staveb, v kachlíkové práci ve zlatě a modři, byl nad jiné nejnádhernější. Všechny ty paláce se svými okolními zahradami, jak se rozumí, leží vně vlastního města Samarkandu, a tento poslední palác, o němž jsme právě mluvili, byl znám pod jménem Bágh-i Nau. V této zahradě Timur nyní rozkázal vystrojit jinou hostinu, k níž jsme my vyslanci byli ihned pozváni, a s námi veliký sbor jiných hostí; a tu se mělo na rozkaz Jeho Výsosti podávat vína v hojnosti a všichni měli pít, neboť jej vskutku měl při této příležitosti požívat i Timur sám. Jak nám nyní oznámili, nikdo by se nikdy neodvážil pít vína, ať veřejně nebo v soukromí, kdyby to nebylo na zvláštní rozkaz a dovolení Timurovo.

U Tatarů je obyčej pít své víno před jídlem, a mají zvyklost požívat ho pak tak hojně a vyprazdňovat je v tak častých přestávkách, že se muži zakrátko velmi opijí. Žádná hostina, jak nám řekli, se nepokládá za pravou slavnost, dokud se hosté nezpijí do opilosti. Služebníci, kteří je obsluhují nápojem, klekají před hosty, a jen co je jedna číše vína vyprázdněna, podává se druhá. Celá ta obsluha je v tom, že se hostům dává číše za číší vína; když jeden nalévač zemdlí, zaujme jeho místo druhý, a to, k čemu má dohlédnout, je nalévat a podávat. A nemysli si, že jeden nalévač může obsluhovat mnoho hostí, neboť nejvíc může obsloužit dva, aby je náležitě zásoboval. Komukoli, kdo by takto bez zdráhání nepil, by bylo řečeno, že se to musí mít za pohrdání, jež takto projevuje jeho výsosti Timurovi, který mu činí čest svým pozváním. A obyčej je dále ten, že se všechny číše podávají až po okraj plné a žádná nesmí být vrácena, leč prázdná veškerého vína. Kdyby v ní něco zůstalo, číše se nepřijímá zpět, nýbrž musí být vzata znovu a víno vypito do kapky. Vypijí plnou číši jedním nebo snad dvěma tahy, a v tom druhém případě říkají, že je to na dobré zdraví Jeho Výsosti. Ale ten, kdo víno vyprazdňuje bez zdráhání, řekne: „Na hlavu Jeho Výsosti!“ — a potom musí být vše polknuto jedním tahem, aniž smí na dně číše zůstat kapka. Muže, který pije nad jiné zdatně a dovede polknout nejvíce vína, nazývají bahádurem, a to je titul a znamená toho, kdo je zdatný pijan. Dále ten, kdo pít odmítá, musí být k pití přinucen, a to ať chce nebo nechce.

V den, o němž nyní mluvíme, poslal k nám Timur jednoho ze svých pánů, kteří konají službu, a ten nám přinesl jako dar od Jeho Výsosti veliký džbán vína se vzkazem, že si přeje, abychom z něho něco vypili, dříve než k němu přijdeme, aby, až se dostavíme před něho, bylo nám náležitě veselo. Šli jsme tedy k němu a on nám dal rozkaz, abychom se usadili, a to způsobem, který už byl popsán, a nato jsme začali pít a seděli tak dlouhou dobu. Potom přinesli pokrmy, totiž pečené koňské maso a vařené skopové a omáčky uvařené rozličným způsobem a k tomu rýži připravenou na několikerý způsob, jak je jejich obyčej. Když byla hostina u konce, přistoupil jeden z pánů, kteří konali službu, se stříbrnou mísou v ruce, plnou malých stříbrných penízů, jaké jsou jejich běžnou monetou, totiž tang; a z těch peněz po hrstech sypal na nás vyslance i na ostatní přítomné hosty, a když toho učinil dost podle obyčeje, sebral všechny ostatní peníze, které v míse zůstaly, a vhodil je do cípu plášťů, jež jsme my vyslanci měli na sobě, a to byl dar pro nás. Potom nám Timur každému daroval čestné roucho ze zlatohlavu, a když jsme na uznání vstali, třikrát jsme se poklonili a poklekli před ním, jak je jejich obyčej. Při rozloučení nám řekl, že nazítří máme k němu opět přijít a pojíst.

Nazítří, což bylo 23. září, jsme se dověděli, že Timur odešel do jiného paláce a zahrady, které ležely vedle té, o níž byla řeč a jež se nazývá Dilkuša; a tu znovu vystrojil velikou hostinu, k níž byli zvláště přizváni mnozí z náčelníků vojska, ze stanovišť hordy, která ležela táborem v okolí hlavního města. Jak bylo zmíněno, k té slavnosti jsme byli přizváni i my. Zahrada i palác tu byly velmi krásné a Timur se zdál být v nad jiné dobrém rozmaru, pil mnoho vína a nutil k témuž všechny ty ze svých hostí, kteří byli přítomni. Nad to byla hojnost masa k jídlu, jak koňského, tak skopového, jak je vždy jejich obyčej. Když bylo hodování u konce, dala Jeho Výsost rozkaz, aby každému z nás vyslanců bylo darováno roucho ze zlatohlavu, a potom nám bylo dovoleno odejít a vrátili jsme se do svého bytu, jenž ležel nedaleko od toho paláce, kde Timur hodoval. Při všech těch hostinách byl zástup hostí tak veliký, že když jsme přijeli a chtěli se přiblížit k místu, kde Jeho Výsost zasedala, bylo vždy úplně nemožné prorazit si cestu dopředu, pokud nám stráže, které byly poslány, aby nás přivedly, cestu násilím neprorazily. Dále byl prach okolo a kolem rozvířen tak hustě, že naše tváře i šat nabyly všechny jedné barvy a byly jím pokryty. Tyto rozličné sady a paláce Jeho Výsosti, o nichž byla řeč výše, stojí těsně u města Samarkandu, kdežto dál se rozkládá veliká rovina s otevřenými poli, přes niž teče řeka, rozváděná do mnoha vodních strouh.

Na té rovině dal Timur nedávno rozkaz, aby byly rozestaveny stany pro jeho pobyt a aby tam mohly přijít jeho ženy, neboť dal rozkaz, aby se shromáždila veliká horda, která až do té chvíle ležela táborem na pastvinách za sadovými zeměmi okolo a kolem města. Celá horda se nyní měla sejít a každý rod měl zaujmout své určené místo; a my jsme je tu nyní viděli, jak stavějí stany a jak jejich ženy jdou s nimi. To se dělo, aby všichni mohli mít svůj podíl na slavnostech, které se chystaly ke slavení jistých královských sňatků, jež měly být nyní ohlášeny. Podle jejich obyčeje věděl, jen co bylo ležení Jeho Výsosti takto rozestaveno, všechen ten lid hordy docela přesně, kde má který rod své místo. Od největšího až po nejnižšího znal každý muž místo, jež mu bylo přiděleno, a zaujal je bez zmatku, nad jiné spořádaným způsobem. Tak jsme během nejbližších tří nebo čtyř dní viděli rozestaveno blízko dvaceti tisíc stanů v pravidelných ulicích, obklopujících královské ležení, a každý den přicházely z odlehlých krajů další rody. Po celé té hordě, takto utábořené, jsme viděli řezníky a kuchaře, kteří chodili sem a tam a prodávali svá pečená a vařená masa, kdežto jiní zásobovali ječmenem a ovocem, a pekaři s rozžehnutými pecemi hnětli těsto a dělali chléb na prodej. Tak bylo po celém tom ležení k nalezení každé řemeslo a každé umění, jehož bylo k zásobení třeba, a každý obor měl svou určenou ulici veliké hordy. A bylo tu k nalezení ještě víc, vše úplně připravené; neboť v tom ležení byly zřízeny lázně a byli tu lazebníci, kteří rozestavěli své stany a vystavěli k nim dřevěné kabiny, každou s železnou vanou, jež se zásobuje teplou vodou, ohřívanou v kotlích, které tam mají se vším nábytkem potřebným k jejich řemeslu. Tak bylo vše náležitě spořádáno a každý muž věděl předem, na které místo má jít.

Co se našeho ubytování týká, dal Timur, jak už bylo zmíněno, rozkaz, aby byl pro naše užívání připraven dům v zahradě; ten stál nedaleko od jeho ležení a ležel v jednom z těch sadů, které mu patří. V pondělí 29. září se však Timur vrátil z ležení do města Samarkandu a usídlil se v jistých domech, stojících blízko městské brány, které původně dal vystavět k pobytu matky své nejpřednější ženy, chánum; ta matka nedávno zemřela a byla pochována v kapli, jež k té stavbě patří. Palác tu byl velmi bohatě zařízen a měl mnoho oddělených pokojů, ačkoli zde v Samarkandu obvykle stavějí své domy i paláce bez velikého počtu oddělených komnat. V tomto paláci jich však bylo mnoho, ale některé ještě nebyly dostavěny a zedníci na nich denně ještě pracovali, a s nimi umělci, aby dokončili jejich výzdobu. V den svého příchodu dal nyní Timur rozkaz, aby byla vystrojena jiná hostina, k níž poslal nám Španělům pozvání, abychom byli přítomni; a ta hostina měla být k poctě přijetí jistých vyslanců, kteří nedávno přijeli ze země, jež leží na pomezí Katai, a ta země vskutku bývala kdysi počítána za část císařství čínského.

Ti vyslanci, k nimž nás zavedli, byli oděni zvláštním způsobem; neboť jejich předák se objevil v čemsi, co by se dalo nazvat tabardem z kůží, nošeným se srstí navenek, ale kůže, z nichž byl zhotoven, se zdály být všechny velmi staré a rozedrané. Na hlavě měl kloboučík, připoutaný šňůrou k prsům, a ten klobouk byl co do velikosti tak příliš malý, že do něho mohl hlavu vpravit jen s obtížemi a tak jej uchránit, aby mu nesklouzl. Všichni jeho druzi vyslanci byli oděni do kožešin, někteří nosili srst navenek a někteří dovnitř, ale soudě podle jejich šatu by se byli všichni dali pokládat za tolik kovářů, kteří právě odešli od výhně. Přinesli Timurovi darem mnoho kuních kožek, aby z nich byly zhotoveny pláště, a k nim kožky soboli a bílé lišky; a kromě těch přinesli i několik sokolů jako vzácné dary. Ti lidé byli všichni křesťané, po způsobu těch z Katai. Co se jejich poslání týká, přišli zapřísahat Timura, aby jim popřál a poslal za pána a vladaře vnuka onoho knížete Toktamyše, o němž už byla od nás řeč a jenž býval chánem Tatarie, nyní však dlel v ležení hordy. Když jsme toho dne přišli k Jeho Výsosti, nalezli jsme Timura, jak hraje v šachy s jistými osobami, které byly sajjidové, neboť tak nazývají ty, kdo rodem patří k rodině proroka Mohameda; a dary, které mu ti vyslanci z pomezních zemí Katai přinesli, Timur ještě přijmout odmítl, ačkoli mu je nyní vystavovali a on je zblízka prohlížel.

Ve čtvrtek 2. října poslala Jeho Výsost rozkaz, abychom se odebrali do jisté zahrady, kde sídlil onen pán, do jehož opatrování jsme byli, jak už bylo zmíněno, svěřeni a jenž byl nejvyšším dveřníkem. Po příchodu nám ten pán oznámil, že Timur je úplně dobře zpraven o tom, jak je naším obyčejem, tak jako u všech Franků, pít denně víno, a že Jeho Výsost nicméně zpozorovala, že to v její přítomnosti nikdy neděláme ochotně, když se nám po tatarském způsobu nabídne. Z té příčiny — jak nám oznámil náš nynější hostitel, velký dveřník — Jeho Výsost zařídila, abychom byli nyní uvedeni do této zahrady, kde se nám mělo podat jídlo a opatřit víno, abychom tak mohli jíst a pít v pohodlí a tolik, kolik se bude srovnávat s naší chutí. Shledali jsme, že k tomu účelu bylo na Timurův rozkaz posláno deset ovcí a kůň, aby byla hostina zásobena masem, a k tomu plný náklad vína; a na té stravě jsme potom nad jiné nádherně pojedli. Na konci hostiny darovali každému z nás vyslanců roucho ze zlatohlavu a košili k němu a také klobouk; nad to jsme každý dostali koně k jízdě, a to vše byly dary, které nám byly předány na rozkaz pána Timura.