Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola XIII

Samarkand

V pondělí 6. října dal Timur rozkaz, aby v jeho ležení v hordě byla vystrojena veliká hostina; a to ležení bývá nazýváno Vladařským ležením. Na tu hostinu pozvala Jeho Výsost všechny své ženy i členy své rodiny, totiž své syny a vnuky, kteří u něho tehdy dleli, a s nimi i jejich ženy. Dále byli obesláni všichni šlechtici, kteří jsou od dvora, a rovněž všichni náčelníci, kteří leželi v rozličných táborech rozestavených okolo města; ti byli přivedeni zvláštním rozkazem. Co se nás vyslanců týče, byli jsme toho dne odvedeni do hordy, a tam ve velikém ležení jsme nalezli, že vztyčili nesčíslné množství dalších stanů, všechny velmi krásné na pohled, a většinou byly postaveny na břehu podél řeky. Ty stany byly podivuhodně skvostné, všechny jeden vedle druhého velmi těsně rozestavené, a vedli nás k nim cestou, kde bylo vystaveno na prodej všeliké zboží, hodící se k potřebám těch, kdo se snad později budou chystat vytáhnout s vojskem na pochod. Jen jsme se přiblížili k místu, kde Timur sídlil ve vladařských stanech, nechali nás na chvíli odpočívat ve stínu pod prostorným baldachýnem. Shledali jsme, že je zhotoven z bílé plátěné látky, na niž byla položena a do níž byla vsazena barevná výšivka; a ten baldachýn měl vzadu dřevěné tyče, jež jej podpíraly pomocí provazů, které jej držely napjatý. Takové baldachýny bylo vidět i na mnoha jiných místech ležení a zhotovují se dlouhé a vysoké, aby byly otevřené slunci a lapaly vítr.

Blízko toho baldachýnu, kde jsme byli usazeni, stál velmi veliký vysoký pavilon, vlastně převeliký stan, a byl čtyřhranného tvaru. Do výšky měřil tři dlouhá kopí, jakých užívá jezdec, a strana měla sto kroků od rohu k rohu, neboť byl, jak řečeno, o čtyřech rozích. Strop pavilonu byl udělán okrouhle, aby tvořil kupoli, a tyčí, které jej podpíraly, bylo dvanáct, každá v objemu tak silná, jako je hruď člověka ve výši prsou. Ty tyče byly pomalovány barvami modrou a zlatou i jinými, a z těch dvanácti velikých stanových tyčí byly čtyři zasazeny v rozích a po dvou dalších mezi nimi na každé straně. Každá tyč byla složena ze tří dílů, jež byly pevně spojeny v jeden celek. Když se měly vztyčovat, užívali pracovníci rumpálu velikého jako kolo od vozu, aby je tak vyzdvihli; dále mají poutka z provazových pásů, jež jsou uvázána na rozličných místech a slouží k tomu, aby ulevila napětí. Z každé té tyče visí na jejím vrcholu, v onom kupolovitě tvarovaném stropě, jeden konec veliké záclony z hedvábné látky, která je k ní připjata, a ty záclony jsou vyhrnuty a běží od tyče k tyči, takže tvoří čtyři oblouky. Zevně okolo čtyř stěn hlavního stanu pavilonu jsou nízké ochozy na způsob podloubí; i ty tvoří čtverec a nahoře se připojují ke stanové stěně pavilonu. Vnější stanové stěny těch čtyř podloubí, o nichž byla právě řeč, jsou podepřeny čtyřiadvaceti malými dřevěnými stěžni, které zdaleka nejsou tak silné jako těch dvanáct tyčí vnitřního pavilonu; všech těch tyčí a stěžňů je dohromady třicet šest a slouží k tomu, aby zdvíhaly a podpíraly tu velikou stavbu, jež je upevněna více než pěti sty provazy, a ty jsou červené barvy.

Vnitřní stěny pavilonu jsou vyloženy karmínovým čalounem, velmi krásně tkaným do vzorů rozličných kreseb, a dále je ověšen hedvábnými látkami mnoha barev, místy přepracovanými výšivkou ze zlaté niti. Strop pavilonu je jeho největší krásou, neboť ve čtyřech rozích jsou vyobrazeni čtyři orli, sedící se složenými křídly. Vnější stěny pavilonu jsou z hedvábné látky tkané v pruzích bílých, černých a žlutých, jež se nám zdála být z hedvábného cendálu. Vně je v každém rohu vztyčena velmi vysoká žerď, zakončená jablkem z leštěné mědi, nad nímž je půlměsíc. Vrchol pavilonu je dále čtyřhranný a má v rozích čtyři vysoké žerdě, každou s jejím jablkem a půlměsícem. Ty žerdě jsou zasazeny ve veliké výši, jsou rovněž značného rozměru a tvoří kostru něčeho, co je jako věžice z hedvábné látky, osazená tím, co předstírá cimbuří. Zdola vede nahoru do té věžice lávka, neboť kdyby síla větru rozházela nějakou část horní stavby pavilonu nebo poškodila tyče, vystoupí tam lidé, a chodíce pěšky po plachtových stěnách, závadu spraví. Zdálky by se vskutku zdálo, že ten veliký stan je hrad, tak je nesmírně široký a vysoký. Je to divu podobné na pohled a skvělé nad vše vypsání. Vevnitř v pavilonu je v jedné části zřízeno vyvýšené místo; je rovné a pokryté kobercem, na nějž byly položeny tři nebo čtyři matrace jedna na druhou. To je sedadlo, kde Jeho Výsost zaujímá místo a udílí slyšení. Po levé ruce, hledíš-li naň, je druhé vyvýšené místo, rovněž rovné a pokryté kobercem; je poodsazeno kus od hlavního, a za ním je ještě třetí, nižší než ostatní.

Okolo pavilonu je venku na zemi vztyčena stěna z látky, jako by to jinak byla hradba města nebo hradu, a ta látka je z mnohobarevných hedvábí rozličných vzorů. Po hřebeni stěny je cimbuří a je upevněna zvenčí i zvnitřku provazy, jež se napínají od země, a na vnitřní straně stojí tyče, které ji podpírají. Ta obkružující plachtová stěna obchází prostor země, který měří napříč snad asi tři sta kroků, a stěna sama je tak vysoká, jak až může dosáhnout muž na koni. Vede do ní klenutá brána s dvojími dveřmi vně i vnitř, všemi zhotovenými z plachtoviny, jak bylo vypsáno výše. Ta vstupní brána je velmi vysoká a lze ji zatarasit a zamknout. Nad branou se zdvíhá čtyřhranná plachtová věž s cimbuřím; a jako ta obkružující stěna skvěle vystavuje na odiv vzory a ozdobu v látce, z níž je udělána, tak i brána s klenutím a věž, o nichž byla právě řeč, mají na sobě ještě více ozdobného díla, nežli je tomu u stěn. To tvoří velikou ohradu, která obklopuje a uzavírá pavilon. Je známa pod jménem sarápardeh a v jejím obvodu stojí mnoho jiných stanů a baldachýnů, rozestavených rozličně a v odstupech.

Mezi ostatním jsme tu zaznamenali velmi vysoký okrouhlý stan jiného druhu, neboť ten není upevněn provazy; stěna je podepřena tyčemi velikosti a tloušťky našich kopí, které jsou vpraveny do plachtové stěny, jako by měly nakříž tvořit mříž. Nad tyčemi bočních stěn se zdvíhají jiné dlouhé tyče, jež drží vrchní část stanu, tvořící kupolovitý strop. Stěny stanu, horní i dolní, jsou jedna nad druhou drženy pohromadě řadou upevňovacích pásů na šíři ruky. Ty sbíhají k zemi, jsou zajištěny kolíky čili stanovými kolíky a drží stěny stanu napjaté; a je vskutku div, jak takové tenké upevnění může udržet tak vysokou plachtovou stěnu. Nahoře je ta stěna zhotovena z karmínového čalounu, dole však je látka stěny zpevněna bavlněnou vycpávkou, jako je u přikrývky, a to je přidáno proto, aby jí neprošel žár slunečních paprsků. Stěny těch stanů, které teď popisujeme, nejsou zdobeny žádným vzorkováním ani figurami, jak je vidět jinde; jejich jedinou ozdobou jsou bílé pásy, které se táhnou dokola vzadu asi do poloviny výšky, a tak opásávají stěny zvenčí. Ale nad to jsou ty pásy ozdobeny pozlacenými stříbrnými plíšky, každý velikosti otevřené dlaně, a do nich byly zasazeny drahé kameny rozličného druhu. Dále je vzadu okolo stanu v polovině výšky vidět plátěný pás, posázený malými volnými řasami, jako bývají obruby ženského šatu, a ty jsou všechny vyšity vzorem ze zlaté niti; a jak vítr duje, ty volné řasy nasazené na plátěném pásu se vlní tam a sem způsobem příjemným na podívání. Ten stan, který jsme tu popisovali, měl vysoký vchod, zavíraný dveřmi, a ty byly zhotoveny z červeného čalounu napjatého na rámu z tenkých třtin.

Blízko opět stál jiný stan, ale z toho druhu, který se upevňuje provazy. Byl velmi bohatě zhotoven a látka byla z červeného čalounu na způsob huňatého sametu. Potom v řadě stály čtyři stany, spojené spolu průchodem, který vedl z jednoho do druhého a jímž bylo možno projít jako chodbou; a ta chodba byla nahoře krytá stropem. Vevnitř v též veliké ohradě jsme si všimli nemalého počtu jiných stanů, a blízko byla druhá ohrada, podobná první a stejně velikého rozsahu, uzavřená obkružující stěnou z hedvábné látky, utkané tak, aby vypadala jako vzor na dlaždici. V té stěně byly v odstupech otevřeny okenní rámy se záklopkami, ale těmi okenními otvory nemohl nikdo zvenčí projít, neboť každý byl opatřen mřížkou z tenké hedvábné tkanice. V prostředku té druhé ohrady stál stan jako onen první, velmi vysoký a podle vzoru, který byl právě vypsán, a zhotovený z podobné červené látky, ozdobený stříbrnými plíšky jako ten dřívější stan. Všechny ty stany jsou vskutku velmi vysoké a vypínají se do výše tří plných kopí, nebo i více. Vysoko nahoře, ve stropě kupole stanu, který teď popisujeme, je vidět postavu orla ze zlaceného stříbra; je veliké velikosti a má otevřená křídla. Potom sáh a půl níže vyobrazili na stanové stěně tři sokoly ze zlaceného stříbra, jednoho na jedné straně a druhé dva dál: ti jsou velmi dovedně vypracováni, mají otevřená křídla, jako by prchali před orlem, hlavy obrácené zpět, aby se naň podívali, a křídla rozepjatá k letu. Orel je vyobrazen tak, jako by se chtěl na jednoho z těch sokolů vrhnout. Všichni ti ptáci jsou neobyčejně dobře vypodobněni a jsou tu umístěni tak, jako by tím byl zamýšlen nějaký zvláštní úmysl.

Před dveřmi tohoto stanu je vztyčen baldachýn z mnohobarevné hedvábné látky; ten stíní dveře a brání, aby slunce svítilo na kohokoli u vchodu. Dále lze tím baldachýnem pohybovat tak, aby čelil na tu či onu stranu, a tak zadržovat slunečním paprskům, aby nepadaly do stanu. Z těch dvou velikých ohrad s mnoha stany uvnitř, jak jsme je vypsali, je první ohrada ta, jež náleží Timurově hlavní ženě, která je známa jako velká chánum čili velká paní, kdežto ta druhá ohrada náleží jeho druhé ženě, jež se nazývá Kučik chánum¹, což znamená malá paní. Po boku těch dvou prvních ohrad je třetí, s plachtovými stěnami jiné výpravy, s mnoha stany a baldachýny vztyčenými v obvodu ohrady; a i tu je hlavní stan, zhotovený rovněž velmi vysoko podle způsobu těch, jež už byly vypsány. Dále jsme si všimli mnoha jiných takových ohrad dál a okolo, které, jak už bylo řečeno, nesou jméno sarápardeh, a napočítali jsme jich celkem jedenáct. Každá měla svou vlastní barvu a kresbu a v každé bylo vidět jeden veliký stan z toho druhu, který se staví bez stanových provazů k upevnění, jak bylo vysvětleno výše, a každá ohrada měla stěny z červeného čalounu podobné těm, jež jsme už popsali, s mnoha menšími stany a baldachýny rozestavenými okolo hlavního prostředního stanu. Těch jedenáct ohrad stálo vskutku tak blízko jedna druhé, že mezi jejich vnějšími stěnami, od jedné k další, byl prostor právě jen na šíři cesty; a jak jsme na ně takto přišli pohledět, byly vskutku jedna za druhou nad jiné vznešeného vzhledu. Všechny ty řečené ohrady byly obsazeny buď Timurovými ženami, nebo ženami jeho vnuků, a ti princové a princezny tam mají své obydlí, jakož i Jeho Výsost, a to v letě i v zimě.

Toho dne, o němž teď mluvíme, vyšel Timur v polednách do vladařské ohrady a odebral se do svého velikého pavilonu, kam poslal, aby nás přivedli. Tu nás obsloužili hostinou a my jsme obědvali skopové a koňské maso s obvyklou hojností; a když byl pokrm dojeden, vrátili jsme se zpět do svého bytu. Nazítří, v úterý 7. října, rozkázal Timur, aby v hordě byla připravena další hostina, k níž jsme my vyslanci byli opět obesláni; a ta hostina byla podávána v jedné z těch ohrad, které jsme vypsali. Jeho Výsost pro nás poslala, nás tam přivedli a nalezli jsme ho, jak sedí v hlavním stanu ohrady. Byli jsme zase obřadně uvedeni a potom jsme požili hostiny, jež byla zřízena podle obvyklého způsobu. Když bylo pohoštění u konce, bylo dvěma šlechticům od dvora, kteří byli důvěrnými služebníky Jeho Výsosti — jmenovali se mírzá Šáh Melik a mírzá Núr ad-Dín —, toho dne dovoleno obdarovat Timura, a jednotlivé kusy byly nyní před něj přineseny. Jejich dar byl veliký počet stříbrných táců, každý stojící na vysokých nožkách, a na těch tácech byly položeny cukrovinky a cukrové koláče s hrozinkami, mandlemi a pistáciovými oříšky. Dále byl každý tác přikryt kusem hedvábné látky. Při té příležitosti byly ty tácy skládány po devíti a devíti, neboť takový je obyčej, kdykoli se Jeho Výsosti nabízí dar: všechno takové musí být ve skupinách po devíti kusech, ať se předkládá věc jakéhokoli druhu. Při nynější příležitosti Timur to, co mu bylo darováno, ihned rozdělil mezi dvořany a šlechtice, kteří byli přítomni; a nám vyslancům Jeho Výsost udělila podíl, obdarovavši nás dvěma z těch táců, každý přikrytý svou hedvábnou látkou. Když jsme vstávali k odchodu, sypali služebníci na nás i na lidi okolo spršku stříbrných peněz a mezi nimi i malé tenké zlaté plíšky, každý s tyrkysem zasazeným v prostředku. Tím ten svátek skončil a hosté se rozešli domů.

Následujícího dne, který byl středa, zamýšlela Jeho Výsost vystrojit další hostinu, k níž jsme byli rovněž obesláni; ale toho dne se zdvihl veliký vítr, který dul zuřivě, a to způsobilo, že Timur zůstal v palácových komnatách a na veřejném přijetí se neukázal. Nicméně přikázal, aby těm, kdo se dostavili na pozvání, bylo předloženo vše, co bylo k hostině připraveno; ale my dva vyslanci, kterým bylo uloženo se dostavit, jsme se nyní vymluvili, že u hostiny nezůstaneme, a vrátili jsme se domů do svého bytu. Ve čtvrtek 9. října, který byl nazítří, vystrojila velikou hostinu princezna Chánzáde, žena Mírán Šáha, nejstaršího z Timurových synů, kteří byli ještě živi, a my oba jsme na ni byli pozváni. Hostina se držela v jedné z těch ohrad se stany, které princezna obývala jako své obydlí, a ty stany byly velmi skvělé. Jak jsme se k jejímu pavilonu blížili, všimli jsme si, že tu a tam na zemi je rozestaveno mnoho nádob s vínem; a z toho jsme se potom všichni hojně napili. Princezna rozkázala, abychom byli po svém příchodu přivedeni před ni, a když jsme byli náležitě představeni, uvedli nás na nízké vyvýšené místo, který byl obrácen k jejímu sedadlu a byl zřízen pod baldachýnem. Chánzáde sama s mnoha hosty a s ostatními dámami, jež jí byly po boku, všichni byli usazeni na nízkém vyvýšeném místě před dveřmi jednoho z těch velikých stanů, pod baldachýnem. Před jejím sedadlem byly položeny tři nebo čtyři malé matrace jedna na druhou, přes které se mohla podle vůle předklonit a tak si pohovět.

Hostina, k níž jsme tu byli obesláni, byla vystrojena na oslavu vladařské svatby jednoho z příbuzných, kde i nevěsta byla její příbuzná. Všimli jsme si, že Chánzáde sama je princezna již asi čtyřicetiletá; byla světlé pleti a tělnatá. Při hostině bylo na zemi před ní rozestaveno mnoho těch nádob s vínem, o nichž už byla řeč, a byly tu i jiné nádoby, které držely nápoj, jejž Tataři pijí a nazývají busa a jenž se dělá z kobylího mléka přislazeného cukrem. Blízko princezny sedělo mnoho příbuzných Její Výsosti a několik šlechticů bylo po jejím boku; také tu ve stanu stáli pěvci balad, kteří ke svému zpěvu hráli na hudební nástroje. Když jsme přistoupili a byli představeni, pili už princezna i společnost víno, a obyčej je v tom případě takový.

Jeden ze šlechticů, muž jistého věku, z těch, kteří jsou s Timurem spřízněni krví, provázen dvěma jinochy, kteří byli rovněž z rodiny Jeho Výsosti, všichni tři předstupovali, aby jí posloužili číší vína, a stejně tak posluhovali ostatním dámám, jež tam byly usazeny jako její hosté. Každý z posluhujících nesl v ruce bílé roucho, jako by to byl ubrousek, kdežto ti, kdo měli nalévat víno, nyní naplnili rozličné malé zlaté číše a každou postavili na malý plochý zlatý tácek, který byl přichystán pod rukou. Starý šlechtic a ti dva jinoši, kteří měli víno podávat, nyní předstoupili, následováni služebníky, kteří už naplnili číše stojící každá na svém tácku; a všichni, jak postupovali, když došli půl cesty k princezně, sklonili pravé koleno a poklekli před ní k zemi. To učinili třikrát po sobě, klekajíce a vstávajíce zase, ale drželi se téhož místa, kde nejprve poklekli. Potom starý šlechtic a ti jinoši vzali od služebníků každý jednu číši, jak byla postavena na svém tácku, a ti tři předstoupili blízko k místu, kde princezna seděla, každý s číší, kterou přinesl, ale drže ji s ubrouskem obtočeným kolem, aby se jeho ruka nedotkla kovu. Potom znovu poklekli, ale tentokrát přímo před princeznou nebo před tou z dam, kterou každý obsluhoval, a jíž nyní podal číši vína k pití. Když to bylo vykonáno, každý posluhující vstal z kolenou, drže v ruce tácek, a vracel se na své dřívější místo; ale činil to obřadně, tak aby při odchodu zůstal čelem k té dámě. Potom se na jistém místě zastavil a znovu poklekl, pravým kolenem k zemi, a tak čekal, dokud každá dáma své víno nevypila. Potom její posluhující vstal z kolena a přistoupil, aby přijal číši, kterou dáma položila na zlatý tácek, jejž nesl; a on se pak vzdálil, ale opět se pečlivě vyhýbal tomu, aby se k ní obrátil hřbetem.

Nyní musíš porozumět tomu, že tento způsob pití vína nebyl proveden a odbyt v krátkém čase, nýbrž trval dlouho, a všechny dámy pily, aniž předtím z hostiny pojedly. Chvílemi některá z těch dam, když před ní posluhující stál s číší vína, rozkázala, aby se z ní napil sám; na což posluhující tácek odložil a doušek vína vypil. Potom, obrátiv číši dnem vzhůru, aby své dámě ukázal, že na dně nezůstala ani kapka, chlubil se svými pitnými výkony a tím, kolik vína svede vypít, nad čímž se dámy vesele smály. Při té hostině, kterou teď popisujeme, byla přítomna velká chánum, Timurova hlavní žena, a jednou se ona a ty dámy napily vína a hned nato si poslaly pro ten nápoj z kobylího mléka, o němž byla řeč výše. Když ten způsob pití trval už hodně dlouhou dobu, rozkázala velká chánum, abychom my vyslanci předstoupili; a vlastní rukou nám podala číši vína a naléhala na mne, Ruye Gonzáleze, abych se z ní napil, já však nechtěl, ačkoli ji bylo lze jen s nouzí přivést k tomu, aby uvěřila a pochopila, že vína nikdy nepiji. Když už to jejich pití trvalo hodně dlouho, počalo mnoho přítomných mužů, kteří seděli před princeznou, dávat najevo, že mají v hlavě, a někteří byli už vskutku zpití do němoty. Ten stav mají vskutku za znamení mužnosti a při žádné ze svých hostin nepokládají veselost za dosaženou, dokud není mnoho hostí řádně podnapilých.

Zakrátko nato přinesli jídlo, hojnost pečeného skopového a koňského masa a k tomu rozličné masové dušeniny. Všichni začali a dali se do jídla s mnohým mluvením a žertováním, kde jeden druhému vytrhoval kus masa, a všichni hosté byli velmi veselí. To pojídání masa však trvalo jen krátkou chvíli, a potom přinesli mísy rýže připravené rozličnými způsoby, také tenké chlebové placky poslazené cukrem a nějakou zeleninu. Masité pokrmy byly většinou podávány na svých zvláštních tácech, ale nosili také kusy masa na těch kožených prostírkách, které jsme vypsali, a podávali je hostům, když je rozkrájeli. Princezna Chánzáde je, jak už bylo řečeno, ženou prince Mírán Šáha, jejž znovu uvedla v přízeň u jeho otce. Sama pochází od knížete, který byl Timurovým předkem, a z té příčiny se jí u jejího tchána dostává veliké úcty. Princ Mírán Šáh s ní má syna, který je nyní jinoch asi dvacetiletý, a jeho jméno je Chalíl Sultán. A onoho čtvrtka 9. října rozkázal Timur vystrojit hostinu na počest jednoho ze svých vnuků, jehož svatba se měla slavit. My vyslanci jsme byli opět pozváni a pohoštění se dálo v jedné z těch ohrad, obestavených mnoha krásnými stany. I při té příležitosti byly opět přítomny velká chánum, Timurova hlavní žena, a princezna Chánzáde s jinými dámami a šlechtici a nad to s mnohým lidem v průvodu. Množství skopového a koňského masa, které toho dne sjedli, bylo nesmírné, jak je jejich obyčej, a pili víno a byli nad míru veselí. Všechny dámy rovněž požily vína, a bylo jim podáváno způsobem, jaký byl vypsán při hostině předešlého dne.

Dále, aby se ten den vladařské svatby oslavil, vydala Jeho Výsost rozkaz provoláním po celém městě Samarkandu, aby se všechen obchodní lid města, totiž ti, kdo prodávají látky, i ti, kdo prodávají drahokamy, s hokynáři a kupci pro prodej zboží všeho a každého druhu, spolu s kuchaři, řezníky, pekaři, krejčími a ševci, zkrátka všichni řemeslníci, kteří jsou obyvateli hlavního města, vypravili toho dne na luka, kde ležela velká horda. Zároveň byli povinni vynést na to tábořiště své stany a prodávat tam zboží a výrobky, každý svého řemesla, a tak mělo město od nich všech zůstat prázdné. Dále byl vydán rozkaz, aby každý obchod a každé řemeslo potom zřídily slavnostní podívanou, kde by každý muž vystavil na odiv svou dovednost a pořídil ukázku po celé hordě pro potěšení všech přihlížejících. Dále bylo přikázáno, že se nikdo nesmí vrátit domů do Samarkandu, dokud neobdrží dovolení a svolení Jeho Výsosti. Tak provolání nabylo účinku a všichni řemeslníci a obchodníci se z města přestěhovali do ležení a přinesli s sebou své zboží a své výrobky k prodeji. Celá horda jich byla plná a každému řemeslu a obchodu byla přidělena ulice, kde muži téhož řemesla, každý zvlášť a v náležitém pořádku, ukazovali své umění. Dále bylo v každém řemesle zřízeno vystavení čili zvláštní podívaná, aby se předvedla jejich zručnost v tom, co měli v rukou; a ty podívané obcházely celou hordu pro zábavu lidu. Opět v těch místech, kde se řemesla takto shromáždila, a na několika středních bodech, kde bylo mnoho stanů s rozličnými podívanami, přikázal Timur vztyčit veliké šibenice. Zároveň dal provoláním vědět, že jako zamýšlí takto potěšit a popřát radosti všemu obecnému lidu při své slavnosti, tak zamýšlí i dát výstrahu a příklad na těch, kdo se proti němu prohřešili a dopustili se zlých činů, a že přistoupí k veřejné popravě zločinců.

Prvním z těch, kdo zkusili jeho spravedlnost, byl nejvyšší správce Samarkandu, muž, jehož jméno bylo Dina, osoba největší ve vší té zemi jeho císařství. Když Timur dříve vytáhl na svou poslední výpravu, totiž šest let a jedenáct měsíců před tímto nynějším datem, k němuž jsme dospěli, byl ten muž ustanoven nejvyšším soudcem a Timur jej zanechal, aby byl správcem Samarkandu. Ale Jeho Výsost se po svém návratu dozvěděla, že ten muž zradil, co mu bylo svěřeno, a užíval svého úřadu, aby zle vládl a lid utlačoval. Rozkázal proto nyní, aby byl onen Dina, nejvyšší správce, přiveden před něj, a po rozsudku byl ihned vyveden a bez odkladu oběšen; a všechno jmění, které tak nespravedlivě shromáždil, propadlo státu. Ten výkon vrcholné spravedlnosti, který odsoudil k smrti tak velikou osobu, uvedl všechny muže v chvění, a to tím více, že to byl jeden z těch, do nichž Jeho Výsost složila mnoho důvěry. Potom zase, co se týkalo jistého muže, přítele onoho Diny, který se u Timura snažil o jeho prominutí přimluvit, dala jej Jeho Výsost nyní rovněž oběsit, a tak sdílel úděl svého druha. Byl tu také výsadní a velmi oblíbený dvořan Jeho Výsosti, jehož jméno bylo mírzá Burundaj, a i ten se u Timura přimlouval a hleděl dosáhnout prominutí pro nejvyššího správce. K tomu cíli nabídl Jeho Výsosti, že na výkupném zaplatí sumu čtyř set tisíc pesantů, a každý z těch pesantů má cenu stříbrného reálu. Timur mu ihned odpověděl, že ten dar rád přijme; ale sotva ty peníze vešly do jeho pokladny, rozkázal, aby byl ten nešťastník mučen, bylo-li by možno z něho dostat více peněz; a když nebylo možno dostat nic, bylo přikázáno, aby byl na šibenici zavěšen za nohy, hlavou dolů, dokud nezemře.

Potom rozkázala Jeho Výsost vyměřit spravedlnost jistému velikému šlechtici od dvora, jemuž bylo zanecháno v opatrování tři tisíce koní z vladařského chovu, když Timur vytáhl na poslední tažení. Protože po jeho návratu nebylo všech těch tří tisíc pohotově, byl ten šlechtic nyní odsouzen na šibenici; a nic mu nepomohlo, že slíbil, že bude-li mu popřáno času, přivede za ty tři tisíce před Jeho Výsost zakrátko šest tisíc. Vždycky tím nebo podobným způsobem Timur vykonával spravedlnost. Tak například nedávno dal vydat na smrt jisté řezníky, kteří byli přistiženi, že prodávají maso za přemrštěnou cenu. Potom, jen co se vrátil ze svého posledního tažení, rozkázal, aby byly uloženy pokuty rozličným ševcům a těm, kdo prodávají sandály, a jiným takovým obchodníkům, a aby byli zbaveni svého nekalého zisku, protože si za své zboží účtovali přes míru. Ale ty rozličné pokuty a tresty nyní způsobily, že ti obchodníci, kteří, jak jsme vyložili, byli nedávno rozkazem vyvedeni z města Samarkandu a usazeni v ležení hordy, pokládali to za učiněné jen k tomu, aby je bylo lépe možno obrat o jejich živnost. Pokud nyní jde o vrcholnou spravedlnost ve věci trestu smrti, je u těch Tatarů obyčej, že je-li vinník osobou stavu, dávají jej na smrt oběšením; je-li však jen mužem z lidu, stínají mu hlavu, neboť stětí mají za čin hrozný a za věc veliké potupy.

Nejbližší pondělí, které bylo 13. října, vystrojil Timur další velikou hostinu, k níž jsme my vyslanci jako obvykle byli pozváni. Když jsme se s ostatními obeslanými hosty dostavili a přišli k místu, kde stál ten veliký pavilon, jak už byl popsán, v němž Jeho Výsost bývala zvyklá slavnostně hodovat, zpozorovali jsme, že po obou stranách pavilonu byly nyní zřízeny dvě další ohrady s mnoha stany podle způsobu, jaký byl vypsán na dřívější stránce. Ale tu byla pozoruhodná odchylka, neboť každá z těch dvou nově zřízených ohrad se svými stany byla ještě dovedněji provedena než ty, které jsme dosud viděli, a užité látky byly nákladnější než v předchozím případě. Tak obklopující stěna každé z těch, které byly nově vztyčeny, předčila ve skvělosti vše, co jsme dosud viděli; neboť ta stěna byla celá z karmínového čalounu, vyšitého vzory ze zlaté niti, a byla nad jiné podivuhodně krásná. Vnější stěny tu byly mnohem vyšší, než tomu bylo u ostatních ohrad, a každá brána mnohem vznosnější. Každá brána byla klenutý průchod s kupolí nahoře, a klenutí bylo korunováno vysokým prostředním kusem; a látky, z nichž byl prostřední kus i klenutí zhotoveny, byly vyšity jemnými vzory ze zlaté niti. Dveře, které bránu zavíraly, byly zhotoveny z téhož čalounu, rovněž vyšitého zlatou nití. Prostřední kus nad branou se skládal ze čtyřhranné věže s cimbuřím, i ta byla z téhož čalounu a ve všem podobná zbytku brány. Stěny jedné i druhé ohrady byly po celé délce hřebene korunovány cimbuřím z té vyšívané čalounové látky. V těch stěnách byla v odstupech zasazena okna s mřížkami přes otvory, zhotovenými z hedvábných šňůrek vpracovaných do čalounu, a okenní otvory měly k zavírání záklopky, zhotovené rovněž z čalounu. V jedné ohradě bylo vztyčeno mnoho stanů, každý skvěle provedený a bohatě ozdobený rozličnými způsoby. Druhá ohrada byla blízko první a její stěny byly z bílé zajtúnské hedvábné látky, hladké a bez ozdob. I ta ohrada měla bránu a okna ve stěnách jako ta první; vevnitř byly stany mnoha výprav a z jedné ohrady do druhé jsi mohl pohodlně projít průchodem se zavíratelnou brankou.

Do těch dvou ohrad, které byly právě vypsány a nově zřízeny, nám nebylo dovoleno vstoupit a prohlédnout si je v ten den hostiny, které Timur předsedal a kterou dával ve svém velikém pavilonu; ale nazítří nás sem opět přivedli a tehdy nás provedli oběma těmi novými ohradami a ukázali nám stany i ostatní věci, které k nim patří. A dále byl před jejich stěnami, které jsme vypsali, vztyčen druhý veliký pavilon, zcela podobný tomu slavnostnímu pavilonu, o němž už byla tak častá řeč a v němž Timur obyčejně bývával zvyklý hodovat; ale tenhle druhý byl zbudován z bílé hedvábné látky, která byla zvenčí jako zvnitřku povrstvena barevnými sukny, jež měla vyšívané vzory a vpracované vsadky.

Toho dne, když jsme přišli na místo určené k hostině, nechali nás na chvíli usednout pod baldachýnem postaveným kus dál od velikého pavilonu, kde jsme byli pohoštěni při předešlé příležitosti. Dále jsme si všimli, že na poli ležícím okolo stanů a velikého pavilonu Jeho Výsosti bylo nyní rozestaveno množství velikých nádob s vínem. Ty stály v odstupech a mezi každými byla vzdálenost, jakou by člověk mohl dohodit kamenem, a tak obkružovaly ono pole, jehož obvod měl snad více než půl leguy. Do prostoru pole, ležícího mezi touto řadou nádob a velikým pavilonem, nebylo nikomu dovoleno vstoupit a muži na koních tu stáli na stráži, vyzbrojeni lukem a šípy; nesli také palice, a kdykoli se kdo přiblížil, aby vstoupil do nitra té řady nádob, ti muži jej zastřelili svými šípy nebo jej srazili svými palicemi. Všimli jsme si vskutku, že mnozí byli takto pro svou neopatrnost poraněni a některé vyhodili téměř za mrtvé a ti leželi u bran ohrady; neboť těm strážím bylo přikázáno činit tak bez ohledu na to, kdo by to byl, kdo se opováží vkročit. Na tom poli okolo a dál se nyní nahromadil nesmírný počet lidí, kteří čekali, až Jeho Výsost vyjde, aby zaujala své místo ve velikém pavilonu. Okolo něho a kolem dokola bylo vztyčeno mnoho baldachýnů a pod každým baldachýnem byla postavena jedna z těch velikých nádob na víno, a ta byla vskutku takové velikosti, že udržela nejméně patnáct cántar vína.

Jak bylo vyloženo výše, prosedeli jsme na tom místě pod baldachýnem nějakou dobu v čekání, když přišli a odvedli nás odtud; řekli nám totiž, že máme nyní jít a složit poklonu Timurovu vnukovi, který den nebo dva před tím přibyl do Samarkandu z Malé Indie, kde byl nejvyšším místodržícím; Timur si pro něj totiž poslal, aby k němu přišel, neboť jeho děd mu už po sedm let neviděl do tváře. Ten mladý princ byl syn Timurova nejstaršího syna, který už mnoho let předtím zemřel a jmenoval se Džahángír. Timur svého syna Džahángíra velmi miloval a nyní miloval i tohoto vnuka, a to pro jeho otce; a jméno toho mladého prince bylo Pír Muhammad. Nyní nás k němu odvedli a nalezli jsme ho ve stanu z červeného čalounu, jak sedí na nízkém vyvýšeném místě, okolo něhož stálo v jeho průvodu mnoho šlechticů a veliký počet lidí. Jak jsme se blížili, vyšli k nám před stan dva ze šlechticů, kteří byli po jeho boku, vzali nás pod paže a dali nám pokleknout na zem; potom jsme vstali a postoupili několik kroků, načež jsme znovu poklekli, a na to nás uvedli do stanu. Tu jsme učinili obvyklou poklonu, totiž přiložili jsme pravé koleno k zemi, zkřížili jsme při tom ruce na prsou a sklonili jsme hlavu. Všechno to jsme náležitě vykonali a vstali, a po chvíli nás ti šlechtici, kteří nás uvedli, vyvedli zase a odvedli nás zpět tam, kde jsme předtím seděli pod baldachýnem. Ten mladý princ byl, jak jsme si všimli, nad jiné nádherně vystrojen, jak je tatarský obyčej; měl na sobě roucho z modrého zajtúnského hedvábí, vyšité zlatými kruhy na způsob malých kol, které zpředu i zezadu pokrývaly jeho prsa a plece a sbíhaly dolů po látce rukávů. Na hlavě měl klobouk ozdobený mnoha velikými perlami a drahými kameny a na vrcholu byl vystaven krásný čistý balasový rubín. Lidé, které jsme u něho nalezli v průvodu, všichni mu projevovali nejvyšší uctivost.

Zatímco jsme tam byli, obveselovali prince podívanou na dva muže, kteří zápasili. Ti zápasníci byli oděni každý v koženém odění na způsob kazajky bez rukávů, a když se nejprve spolu potýkali, zdálo se, že ani jeden nemůže druhého přemoci. Bylo jim však přikázáno, aby s tím skoncovali, a tu jeden rychle svého protivníka složil, držel jej na zemi dlouhou dobu a nedal mu vstát; neboť kdyby byl dokázal zase vstát, bylo by se pokládalo, že jeho padnutí není porážkou. Toho téhož dne přišli všichni přítomní cizí vyslanci a vzdali poklonu před tím princem, Timurovým vnukem. Byl to, jak jsme zaznamenali, jinoch asi dvaadvacetiletý, snědý a nažloutlé kůže, a vousu neměl. Nosil, jak nám bylo oznámeno, titul pána Malé Indie; to však vskutku není v souladu s pravým stavem věcí, neboť ten, kdo je nyní rodným pánem a králem Indie, je vskutku křesťan a jeho vlastní jméno, ten a ten, mi není známo. Podle toho, co jsme slyšeli později, je hlavním a stoličným městem Indie Dillí a jeho pán vedl proti Timurovi bitvu, když před časem do té země vpadl. Indický král měl tehdy nesmírné vojsko a kromě bojovníků tam bylo přes padesát bojových slonů, úplně vyzbrojených, a to takových, jakým se říká kelnatí. V první bitvě byl Timur od indického krále poražen, a to pro útok těch slonů. Nazítří se však Timur vrátil, aby dal bitvu znovu, a tentokrát sestavil oddíl velbloudů; ty poslal vpřed, každého s nákladem suché trávy, aby se slonům postavili. Jen co se boj začal, byl do těch nákladů zápalné hmoty vložen oheň, a velbloudi, všichni v plamenech, slony tak poděsili, že se všichni obrátili na útěk. Zdá se vskutku, že slon se ohně obzvláště bojí, a za příčinu se uvádí, že má nad jiné malé oči.

Tak při té příležitosti ten pán Indie zkusil porážku a Timur mu potom vzal celou zemi horních rovin Malé Indie, která hraničí se zeměmi samarkandského císařství. Většina země Malé Indie je kraj hrubý a hornatý, přesto je však dobře obydlená a má mnoho velikých měst a bohatých vsí, a půda je velmi plodná. Když se indický král shledal v boji takto přemožen, odebral se do horských pevností a shromažďoval zase okolo sebe svá vojska k bitvě. Timur však neměl v mysli bitvu znovu dát; sebral své vojsko i všechen svůj lid, potom se odtáhl a vrátil se do horních rovin na severu, kam indický král nepokládal za dobré jej následovat. Ale ten kraj vysokých horských rovin, který Timur tehdy podmanil a indickému králi vzal, je nyní pod vládou jeho vnuka, toho mladého prince, o němž byla řeč. Jeho jižní hranice se prostírá k Hormuzu, a to je velmi veliké a bohaté město. Větší část té Indie si její král dosud ponechává v držení a nepozbyl jí, když byl v té bitvě poražen, o níž jsme mluvili a která se stala před nějakými dvanácti lety. Od té doby se ani Timur, ani princ, jeho vnuk, nikdy znovu nepokusil do té země vpadnout. Lidé Velké Indie jsou většinou křesťané, jakož i jejich král, ale jsou řeckého obřadu; mezi nimi se však nacházejí i jiní křesťané, kteří si ohněm značkují obličej a mají jinou věru než ostatní. Na ty poslední, kteří nesou znamení ohně, hledí jejich sousedé svrchu. Mezi Indy se dají potkat i Židé a Maurové, ale ti tu žijí v poddanství křesťanům.