Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola XIV

Samarkand

Nás vyslance nyní odvedli zpět k onomu baldachýnu, kde jsme byli zpočátku usazeni, a tam jsme vyčkávali polední hodiny, kdy měl Timur vyjít ze svého soukromého stanu a ukázat se ve velikém pavilonu. I přišel tam a přijal nás spolu s velikým zástupem svých císařských příbuzných a s mnohými jinými vyslanci z cizích zemí, kteří se dostavili, aby před něj předstoupili. My i oni jsme nyní zaujali svá místa v náležitém pořadí přednosti před Jeho Výsostí pod velikým pavilonem a přihlíželi jsme rozličným hrám, jež se před ním nyní předváděly. Potom také vyvedli jeho slony; jejich kůže byly pomalovány zelení a červení a jinými barvami a každý nesl na hřbetě svůj hrádek, a ti sloni byli nuceni předvádět mnohé kousky. Někteří tloukli na bubínky, co sloni procházeli svým vystoupením, a hluk, který činili, byl úžasný; a uvnitř pavilonu, kde Timur seděl, byli nad to shromážděni hudci, kteří hlasitě vyhrávali na své rozličné hudební nástroje. Okolo a kolem dokola, a zvláště před Jeho Výsostí, bylo na zemi postaveno až tři sta nádob s vínem. Dále tu byly dvě trojnožky, zhotovené z dřevěných tyčí pomalovaných červeně, a na každé byl zavěšen veliký kožený vak, naplněný smetanou a kobylím mlékem. Sluhové, držíce v rukou proutky, to mléko ustavičně míchali a kolébali je tam a zpět a chvílemi do něho vhazovali mnoho homolí cukru. To se dálo ve službě opatřování nápoje pro hosty toho dne, jak co se týkalo vína, tak co se týkalo mléka.

Když bylo nyní všechno v pořádku a zařízeno, spatřili jsme velkou chánum, hlavní ženu Jeho Výsosti, jak vychází z jedné z těch blízkých ohrad, o nichž už byla řeč a jež se připojovaly k velikému pavilonu; měla totiž být při hostině přítomna po boku svého pána. A byla ustrojena a ozdobena tímto způsobem. Její vrchní roucho bylo z červeného hedvábí vyšívaného zlatem, bylo velmi rozměrné a mělo dlouhou vlečku, která se vlekla po zemi. To roucho bylo zhotoveno bez rukávů a jediné otvory v něm byly ten u šíje, kde vycházela hlava, a dva průramky pro ruce; a bylo udělané vysoko až ke hrdlu. Ten šat neměl pasu a sukně byla vespod nad míru široká; dlouhou vlečku neslo patnáct dvorních dam, které šly za ní, a tak jí umožňovaly postupovat vpřed. Tvář chánum se zdála být celá pokryta bělobou nebo nějakým takovým líčidlem a účinek byl ten, že vypadala, jako by měla na sobě masku z papíru. To líčidlo si ženy podle svého obyčeje mažou na tvář v letě i v zimě, aby zadržely slunce, když vyjdou z domu, a všechny služebnice Její Výsosti měly tváře takto chráněny, jakož i ostatní dámy od dvora.

Velká chánum nosila před tváří tenký bílý závoj a ostatek jejího pokrývadla hlavy se velmi podobal hřebenu na přilbě, jaký my muži nosíme při kláních na kolbišti; ten její hřeben však byl z červené látky a jeho obruba spadala zčásti přes její plece. V zadní části byl ten hřeben velmi vysoký a byl ozdoben mnoha velikými okrouhlými perlami, všemi dobrého lesku, a také drahými kameny, jako jsou balasové rubíny a tyrkysy, a ty byly velmi jemně zasazeny. Obruba toho pokrývadla hlavy nesla výšivku ze zlaté niti a vůkol něho měla posazen velmi krásný věnec z čistého zlata, ozdobený velikými perlami a drahokamy. Dále byl vrchol toho právě vypsaného hřebenu vztyčen na kostře, na níž byly vystaveny tři veliké balasové rubíny, každý asi dva prsty napříč; byly čisté barvy a jiskřily na světle. Nad tím vším se zdvíhal dlouhý bílý chochol vysoký na loket a jeho pera splývala dolů, takže některá málem zakrývala tvář a sahala až pod oči. Ten chochol byl sepjat zlatým drátem a na vrcholu se jevil bílý uzel z per, vyzdobený perlami a drahými kameny. Jak postupovala vpřed, ta mohutná ozdoba hlavy se kolébala tam a zpět; a princezna měla vlasy rozpuštěné, splývající přes plece. Byly velmi černé barvy, neboť to je vskutku odstín, jehož si cení nejvíc: černé vlasy mají za krásnější než vlasy jakékoli jiné barvy a ženy si je barví, aby je takové udržely. Aby ten hřeben a ostatní ozdoby držely na její hlavě zpříma, provázelo princeznu mnoho dam, které šly po jejím boku, a některé z nich, zatímco ji podpíraly, držely ruce vzhůru u pokrývadla hlavy. Vskutku se zdálo, že má okolo sebe a kolem dokola všeho všudy až tři sta služebnic.

Nad hlavou princezny byl nesen slunečník; držel jej muž a jeho rukojetí byla žerď velikosti kopí. Ten slunečník byl z bílého hedvábí, tvaru kupole a okrouhlý jako vrch stanu, s dřevěnými žebry, jež látku držela rozepjatou; nesli jej velmi pečlivě nad její hlavou, jak šla, aby jí slunce nesvítilo do tváře. Vpředu před ní a před dámami jejího průvodu šlo mnoho eunuchů, a to jsou ti, kdo u Tatarů vždy mají jejich ženy v opatrování. Tak průvod postupoval a vstoupil do pavilonu, kde Timur už seděl. Velká chánum nyní zaujala místo po boku Jeho Výsosti, ale o málo pozadu, na nízkém vyvýšeném místě, před nímž bylo navršeno několik malých matrací jedna na druhé, přes které se mohla předklonit; dámy, které ji provázely, se umístily vzadu venku za pavilonem. Tři z jejích dam však vešly a usedly po jejím boku, neboť ty měly uloženo držet na svém místě ten veliký hřeben, o němž jsme vypsali, že zdobí její hlavu a jenž by se byl neudržel, kdyby jej napravo a nalevo nepřidržovaly rukama. Jen co velká paní takto usedla, objevila se druhá paní, jiná z žen Jeho Výsosti, přicházející z té druhé ohrady, o níž byla řeč; byla ustrojena velmi podobně v rouchu červené barvy a s pokrývadlem hlavy upraveným do hřebenu, jak bylo vypsáno výše. I ona nosila mnoho drahokamů a postupovala provázena týmž obřadem, jakého bylo užito v prvním případě, a měla mnoho dam ke své obsluze. Nyní vešla do pavilonu a předstupujíc zaujala před Jeho Výsostí místo na vyvýšeném místě, které bylo poněkud dále vzadu než to, kde seděla velká paní. Ta zvláštní Timurova žena nese jméno Kučik chánum a je druhá v hodnosti.

Potom vyšla z jiné ohrady a z jejích stanů třetí žena Jeho Výsosti, a obřad byl v každé podrobnosti týž; i ona zaujala místo uvnitř pavilonu, ale na poněkud nižším vyvýšeném místě a vzadu. A tak jedna po druhé se toho dne objevilo devět princezen vladařského domu a zaujaly přidělená místa na svých sedadlech před Timurem. Všechny byly podobně ustrojeny a ozdobeny drahokamy, a osm z těch dam byly Timurovy ženy, devátá pak byla žena jednoho z jeho vnuků. Ženy Jeho Výsosti nesou tato jména. Hlavní žena, jak už bylo řečeno výše, je známa jako chánum, a to je, jak bychom my řekli, královna čili velká paní; je dcerou čagatajského pána Samarkandu z dřívějších časů. Ten byl nad to pánem celé Persie a jeho císařství se prostíralo až k Damašku, a jméno jeho bylo Kazan chán. Po matce byl vladařského rodu, ale kdo byl jeho otec, nebylo nikdy s jistotou známo. Byl to velmi chrabrý vojevůdce, který vyhrál mnoho bitev, a vydal zákony a ustanovení, z nichž některá jsou v Timurově císařství dosud v platnosti pro správu státních záležitostí. Druhá žena je, jak už bylo řečeno, Kučik chánum, což znamená malá paní; byla dcerou krále, kterého nazývají Tumán Aga, a ten vládl zemi, jež je známa jako Andaráb. Třetí žena nese jméno Tukel chánum, čtvrtá je Čelpan Mulk Aga, pátá je Mundasaga chánum a dvě další nesou jména Vengaraga chánum a Ropa Arbaraga chánum. Osmá a poslední žena je známa jako Džauhar Aga, což v jejich jazyce znamená královna srdcí. Timur s ní slavil svatbu teprve nedávno, totiž v měsíci srpnu, který právě minul, a byl to on, kdo jí dal to jméno.

Když všechny ty dámy náležitě usedly a všechno bylo řádně zařízeno, počalo se pít a v tom se pokračovalo po značnou dobu. Zprvu bylo rozličným ženám Jeho Výsosti podáváno víno a potom onen nápoj z kobylího mléka, jenž se připravuje způsobem vypsaným výše, když jsme byli hoštěni ve stanech, kde princezna Chánzáde vystrojila svou hostinu. Timur zakrátko po tom zavolal nás oba vyslance, abychom před něj předstoupili, a vzav do ruky číši vína, podal ji magistru teologie, mému druhu frayi Alfonsu Páezovi, a přikázal mu, aby pil; dobře totiž věděl, že já, Ruy González, toho vína neokusím. Nuže, ti, komu je dáno pít z rukou Timurových, musí tak činit obřadně a tímto způsobem. Předstoupí a sklonivše pravé koleno pokleknou, a to jednou v jistém odstupu, prve než přistoupí blíž; potom vstanou, popojdou k němu blíž a pokleknou oběma koleny k zemi, přijímajíce z jeho ruky podávanou číši. Potom vstanou a ustoupí o malý kus zpět, dbajíce vždy toho, aby zůstali čelem k Jeho Výsosti, a znovu pokleknou a potom vypijí jedním douškem vše, co je v číši, neboť nechat nějaké víno nedopito by se příčilo dobrým mravům. Když pak doušek spolkli, vstanou zase a zdraví, přiloživše ruku k hlavě. Když jsme byli my vyslanci takto vyzváni k předstoupení, vzali nás dva šlechtici ve službě každého pod paží a nepustili nás, dokud nás potom nepřivedli zpět na naše místa.

Nuže, co se týkalo našich osobních služebníků a sluhů, ti všichni byli už umístěni pod baldachýnem, jenž byl postaven blízko pavilonu, kde se konala hostina. Všude okolo a kolem dokola bylo vztyčeno mnoho menších stanů a baldachýnů, kde seděli rozliční jiní vyslanci, kteří přišli ke dvoru Jeho Výsosti, ale nebyli pokládáni za dosti vysokého stavu, aby je to opravňovalo k místu ve velikém pavilonu, kde měl své místo Timur sám. Pod každým z těch baldachýnů byla postavena veliká nádoba s vínem, aby pili ti hosté, kteří tam byli umístěni; a Jeho Výsost nyní nad to poslala dvě z těch zvláštních nádob s vínem, které stály v pavilonu před ním a byly k jeho vlastnímu pití, a odeslala je k baldachýnu, kde seděli naši služebníci a sluhové v naší obsluze, nás, vyslanců španělských. Nyní byla ihned před místem, kde Timur zaujal sedadlo, vztyčena dřevěná kostra s připjatými provazy, jíž provazolezci užívali při kouscích, které se chystali předvést; a potom přivedli vpřed slony, čtrnáct počtem. Každé to zvíře neslo na hřbetě dřevěný hrádek, který byl pokryt hedvábným obložením, a ten hrádek měl v rozích čtyři zelené a žluté korouhve a v každém bylo pět nebo šest mužů. Dále tu byl muž, který seděl slonovi na šíji a nesl v ruce bodec, jímž zvíře řídil a nutil je činit, co mu rozkazoval.

Ti sloni byli velmi černí a jejich kůže neměla žádných chlupů, vyjma vskutku na ohonu, který je chlupatý jako ohon velblouda a kde jsou chlupy hedvábné na dotek. Ti sloni byli nesmírní velikostí, každý z nich byl váhy čtyř nebo pěti velikých býků. Jejich těla jsou neohrabaně sestavena; nemají žádné půvabnosti tvaru a je to, jako by každé bylo veliký pytel, který byl vycpán po okraj. V kotníkovém ohbí jde noha dolů zcela přímo, jak je tomu u buvola; u slona však jsou nohy, oba předky i oba zadky, stejně nesmírné velikosti. Chodidlo je okrouhlé a tlusté, s pěti prsty, a každý z nich má svůj černý nehet, nikoli nepodobný nehtu na lidské noze. Slon nemá šíje, o níž by bylo co mluvit, a horní žeberní kosti jsou tu vpředu veliké, takže hlava mu je přisazena přímo na tělo a nemůže položit hubu k zemi, aby se nakrmil. Uši jsou velmi veliké, okrouhlého tvaru, a jejich obruba je jakoby vroubkovaná. Oči má slon nad jiné malé. Jeho hlídač sedá obkročmo za šíjí a nese v ruce bodec, jímž zvíře pohání vpřed a nutí je jít, kam sám chce. Slonova hlava je velmi veliká, vskutku tvarem nikoli nepodobná soumarskému sedlu osla, ale menší. Vpředu v obličeji je dutina, z níž vychází chobot, a ten sbíhá dolů tam, kde by jinak byl nos. Chobot je nahoře utvořen široce a dolů se zužuje, tvarem je trochu jako rukáv a sahá až dolů k zemi. Chobot je skrz naskrz dutý a jím slon pije, když je mu třeba, neboť vloží konec do vody a nasává ji do huby, jak by se dalo říci, nosem.

Dále se chobotem i krmí, neboť k tomu nemůže užít huby, kterou, jak bylo poznamenáno výše, nedovede položit k zemi. Proto si musí, chce-li jíst, pokrm k hubě dopravit chobotem, a tím uchopí trávu a vytrhne ji, zkrátiv ji jako nožem, a nese ji k hubě, k níž ji donese obratem chobotu, a potom se vrací zase pro další, a tak jí. Vidíme tedy, že slon chobotem opatřuje všechny své potřeby; a proto jeho chobot nikdy nestojí, nýbrž je stále v pohybu, svíjí se a rozvíjí jako had. Chobotem se dovede dotknout svého hřbetu na kterémkoli místě; vskutku není části jeho těla, kam by s ním nedosáhl. Slonova huba se, jak vidět, otevírá právě pod kořenem chobotu, kde jsou po obou stranách čelisti jako u svině nebo divokého kance, a tam nese dva kly, každý tak veliký jako noha člověka a tak dlouhý, jak až dosáhnou obě tvé rozpjaté ruce. Když dávají svým slonům bojovat, připevní na každý kel veliký železný kruh a na něj připnou meč jako ty žlábkované meče, jichž užíváme ve válce, jenže jejich jsou kratší, dlouhé pouze jako lidské rámě. Slon je nad jiné rozumné zvíře a činí rychle vše, co mu přikáže jeho pán, který jej řídí. Jezdec mu sedá obkročmo na šíji a jeho nohy sbíhají dolů za slonovy uši, kde je šíje tak krátká, že je tu místo právě jen pro mužovo sedadlo. Jezdec má v ruce bodec, jímž zvíře škrábe na hlavě a nutí je jít, kam sám chce; neboť jen co bodcem naznačí, kterým směrem by chtěl jet, slon se tam ihned vydá. A má-li se obrátit a jít druhou stranou, slon rychle ucouvne na zadních a obrátí se, jako by to učinil medvěd, neboť jeho chůze a jeho pohyby jsou velmi podobné šouravé chůzi medvědí.

Když se slon pouští do boje, jde jeho pán oděn ve zbroji, neboť tak je tomu i se slonem, jak jsme vyložili. Útočí řadou poskoků, nikoli nepodobných tomu, jak by postupoval medvěd, a potom, užívaje mečů, jimiž má vyzbrojeny kly, zasadí při každém kroku ránu, zdvihaje hlavu a odhazuje ji vzad, a ty rány míří na každého, kdo se mu postaví. Chce-li jej jeho pán v boji pobídit k větší zuřivosti, udeří zvíře zpředu do hlavy a zraní je tam hrotem bodce; a jak slon ten zásah pocítí, vydá hlasité zachrochtání jako chrochtání svině, otevře hubu a vyrazí vpřed, pobízen svým pánem. Ta rána, která mu byla dána toho dne, se téže noci celá zacelí, zůstane-li zvíře venku pod nebem; dají-li jej však pod krov, bez odkladu na ni zahyne. Jeho pán, který na něm jezdí, snadno přivede slona k tomu, aby mu zdvihl ze země jakoukoli věc, a to bez ohledu na to, jak je těžká; a aby to vykonal, slon rozvine chobot, položí jej dolů, zdvihne, co mu bylo označeno, a obrátiv chobot vzhůru, podá to těm, kdo jsou v hrádku na jeho hřbetě. Chtějí-li muži, kteří v tom hrádku jezdí, sestoupit, rozkáží slonu, aby poklekl, a to on učiní tak, že zadní nohy natáhne vzad a přední vpřed a sníží se, až se břichem opře o zem; muži v hrádku mohou nyní sestoupit, svezouce se přes zadek a držíce se provazů připjatých po stranách hrádku.

Toho dne, o němž mluvíme, dávali slonům předvádět mnoho kousků. Tak jednou je nechali běžet o závod s koňmi a potom sloni běželi a pronásledovali lid v zástupech shromážděných okolo a kolem dokola. Když se všichni sloni společně vrhli vpřed v jedné řadě, zdálo se, jako by se při jejich nárazu zachvěla sama pevná země. Vskutku není zvířete ani jezdce ani člověka, který by jejich nárazu odolal. Podle toho, co jsem viděl, soudím, že v bitvě lze každého slona počítat za rovného tisíci pěších vojáků; vskutku tak to je, neboť jsou-li obklíčeni zástupem, který bojuje, pošlapou a rozdrtí muže po každé straně. Jsou-li zraněni, bojují jen tím lépe a nevšímají si, odkud nebezpečí přichází. Pokud jde o jejich kly, protože jsou dlouhé a posazené tak, že od přírody slouží jen k zasazení rány vzhůru, je obyčej zkracovat je a potom u kořene každý vyzbrojit mečem, jak už bylo řečeno; takto vyzbrojeny jim umožňují zasadit ránu dolů. Slon vydrží celý den, ba i dva dny bez krmení; a říkají, že jsou-li zapojeni do bitvy, bojují i tři dny a nepotřebují pokrmu.

Onoho svátečního dne, o němž byla řeč, Timur a jeho ženy pokračovali nějakou dobu v pití vína, a potom bylo rozkázáno, aby jim bylo přineseno jídlo k obědu. Koně a skopci byli upečeni celí; u koně byla z kůže sedrána srst, kdežto skopce nejprve stáhli. Pokrmy, jakmile byly hotovy, byly podávány na velikých okrouhlých prostírkách z tlačené kůže, zvaných guadamacir, jež sluhové vlekli po trávě z jednoho místa na druhé; a takové bylo množství masa, které se mělo podávat, že na hosty muselo posluhovat tři sta mužů a ještě více. Veliký byl křik, který všichni činili, když se maso nakonec urovnávalo na tácy, jež byly nyní kladeny před Timura; a jako obvykle bylo maso podáváno bez chleba, který by se k němu jedl. Po celou tu dobu přijížděly jeden za druhým vozy obtížené ještě dalším masem a potom velbloudi naložení jinými pokrmy, uloženými v nůších napříč po obou stranách, a všechno to bylo vyklopeno na zem, aby se to podalo rozličným hostům; leželo to tam vskutku ve velikých hromadách, a přesto mělo být zakrátko všechno snědeno a bylo by po něm. Když bylo místo od všeho pečeného masa uklizeno, přinesli potom stoly, ale bez ubrusů, a na ty postavili mísy naplněné dušeninami; nato následovala rýže s jinými cukrovinkami, jako byly placky a chléb poslazený cukrem. Tou dobou už padla noc a nyní přinesli mnoho lamp, aby osvětlili pavilon, kde Jeho Výsost seděla. Potom se všichni tím více dali do jídla a pití, totiž dámy od dvora i šlechtici, a zástup venku byl stále větší, jak hodování pokračovalo; a to hodování, jak jsme slyšeli, mělo trvat celou noc, neboť to byla svatební noc jednoho z Timurových vnuků, jehož nevěsta byla rovněž z Timurova příbuzenstva. Když jsme tedy zjistili, že se to hoštění pravděpodobně potáhne do rozednění, a shledali jsme, že někteří, kterým se tak zlíbilo, se už odebrali, odešli jsme i my a vrátili se domů do svého bytu, zanechavše Jeho Výsost se ženami a s princeznami, aby svatební hostinu doslavili do konce.

Ve čtvrtek 16. října vystrojila Jeho Výsost ještě další pohoštění, k němuž jsme my vyslanci byli pozváni. Dálo se v jedné z těch ostatních ohrad, a to v takové, jež byla velmi jemně a bohatě vypravena, a veliký stan, kde jsme se sešli, byl z těch, které se nestavějí s úvaznými provazy, nýbrž, jak bylo vypsáno výše, se vztyčují a podpírají tyčemi vpravenými do stěn, a ty stěny byly krásně ozdobeny. Jeho Výsost dala rozkaz, aby nás přivedli dovnitř stanu, abychom s ním usedli; a toho dne pil víno, jakož i všichni, kdo byli jeho hosty. Vskutku, aby je tím dříve dostihlo opojení, jehož si chtěli dopřát, podávali jim nyní, jak jsme shledali, pálenku stejně jako víno. Pokrmů i toho dne byla veliká hojnost, a pití bylo, jak řečeno, takové, že všichni, když od hostiny odcházeli, byli zpití do němoty, až Jeho Výsost nakonec zůstala ve stanu zcela sama a my jsme ho nalezli ve stavu veliké rozveselenosti a spokojenosti. Tak jsme se nyní rozžehnali a vrátili se do svého bytu, neboť hodování se opět protáhlo na celý den, tentokrát však skončilo s příchodem tmy. Následujícího dne, v pátek 17. října, vystrojila svou hostinu velká chánum, hlavní žena Jeho Výsosti, a poslala pro nás, abychom se k ní dostavili; pohoštění se dálo v krásné ohradě s mnoha bohatými stany, která byla jejím majetkem. Hostí bylo mnoho, pozvání obdrželi všichni vyslanci, kteří přišli z cizích zemí, jakož i šlechtici a dámy od dvora a nesmírná sešlost lidí, jimž bylo dopřáno být přítomni. Ohrada, kde jsme se nyní shromažďovali, byla obestavena mnoha bohatými stany a vnější stěny ohrady byly zhotoveny z bílého sukna s barevnými vsadkami, a nad to s pásy, s písmeny a se vsazenými šňůrkami rozličných vzorů.

Toho dne, jen jsme ze svého bytu dospěli k ležení, vzali nás do své péče jistí velicí šlechtici, kteří byli příbuznými Jeho Výsosti, a ti nás nyní uvedli do té ohrady a dali nám místa ve stanu, který stál blízko vstupní brány. Ten stan měl stěny z karmínového čalounu s vsadkami bílé výšivky, položenými do jeho látky zevně i zvnitřku. Byli jsme ihned umístěni zde uvnitř stanu a potom nám přinesli maso a víno, aby bylo v náležité hojnosti postaráno o naše potřeby. Jen jsme se naobědvali, poslala velká chánum ihned vzkaz, že nás mají vzít a bez odkladu nám ukázat všechny její stany, které byly v té ohradě, a ty všechny byly nejbohatšího provedení. Mezi ostatními tu byl jeden velmi veliký a vysoký, z toho druhu, který se podpírá tyčemi a nemá úvazných provazů; byl zvenčí pokryt červenou hedvábnou látkou, velmi krásnou na pohled. Dále byl ozdoben řadami pozlacených stříbrných plíšků, které běžely od vrchu stěn až k jejich spodu. Zevně i zvnitřku byl ten stan nad jiné obdivuhodný a látka jeho stěn byla ve všech částech ozdobena vsazenými vzory. Byly k němu dvojí dvojité dveře, jedny před druhými, a z těch dvou měly vnější svá dvojitá křídla z pletiva z tenkých prutů, pomalovaných červeně, které se vzájemně proplétaly. Ty dveře byly zvenčí pokryty růžovou hedvábnou látkou, zřídka tkanou, a byly tak udělány proto, aby, jsou-li zavřeny, mohl tou látkou vcházet vzduch; nad to kdokoli uvnitř stanu, kdo pohlédl ven, mohl vidět ty, kdo byli venku, ačkoli tito druzí nemohli nahlédnout do stanu a spatřit ty, kdo byli vevnitř.

Vnitřní vchody tu byly zhotoveny velmi vysoké, vskutku tak vysoké, že by jimi byl snadno projel muž na koni; a ty dvojité dveře byly pokryty plechy z pozlaceného stříbra, ozdobenými vzory z modrého emailového díla, s vsadkami velmi jemně vypracovanými ze zlatého plechu. Všechno to bylo tak krásně provedeno, že se tomu zjevně nikdy nemohlo vyrovnat nic v Tatarii, ba ani v naší západní zemi španělské. Na jedněch dveřích byl vyobrazen svatý Petr, na druhých svatý Pavel, a každý ze svatých držel v rukou knihu, a celé to dílo bylo ze stříbra. Potom nám řekli, že ty dveře byly sem přivezeny z Bursy, kde je Timur nalezl, když se mu dostala do rukou pokladnice tureckého sultána. V prostředku uvnitř stanu, čelem ke dveřím, byla postavena truhla čili malá skříňka, jíž se užívalo jako postavce na číše a mísy z tepaného kovu. Ta skříňka byla celá zhotovena ze zlata, bohatě ozdobená emailovým dílem s vsadkami, a do výše by dosáhla člověku po prsa. Horní plocha byla rovná a vzadu byla obehnána něčím jako malým cimbuřím ze zeleného a modrého emailu, vykrojeným do oblouků. Celá ta skříňka byla vykládána drahokamy a perlami veliké velikosti a v prostřední části mezi perlami a drahými kameny byl zasazen jediný okrouhlý drahokam velikosti malého oříšku; nebyl však nijak zvlášť výtečné barvy. K zavírání té skříňky byly malé dveře a vevnitř byla uložena souprava nápojových nádob: šest zlatých lahví, krásně tepaných a osazených perlami a drahými kameny, a vedle nich stálo šest okrouhlých zlatých číší, rovněž ozdobených perlami a drahokamy. Před tou skříňkou stál malý stolek asi dvě palmy vysoký, zhotovený ze zlata, a i ten byl ozdoben krásnými kameny a mnoha velikými perlami; a v desce stolku byl zasazen veliký smaragd velmi světlé barvy, zelený. Ležel zarovno s deskou stolku a velikostí mohl měřit čtyři palmy na délku, prostíraje se od jednoho konce stolku k druhému, a byl palmu a půl na šíři. Postaven a osazen po boku toho stolku byl, jak jsme zaznamenali, zlatý strom, který představoval dub; jeho kmen byl tak tlustý, jako by mohla být noha člověka, a nahoře se větve rozkládaly napravo i nalevo a nesly listy jako dubové. Ten strom dosahoval do výše člověka a vespod byl udělán tak, jako by jeho kořeny vyrůstaly z veliké mísy, která tam ležela. Plody toho stromu byly nesmírné počty balasových rubínů, smaragdů, tyrkysů, safírů a obecných rubínů s mnoha velikými okrouhlými perlami podivuhodného lesku a krásy. Ty byly osazeny po celém stromě, kdežto na větvích bylo vidět sedět nesčetné ptáčky, zhotovené ze zlatého emailu mnoha barev. Z nich se někteří s rozepjatými křídly zdáli hotovi vzlétnout a jiní se zavřenými křídly, jako by právě z letu usedli na haluze, kdežto někteří se jevili, jako by se chystali jíst z plodů toho stromu, a klovali svými zobáky do rubínů, tyrkysů a jiných drahokamů nebo do perel, které, abychom tak řekli, vyrůstaly z větví. Proti tomu stromu, ale poodsazena vzadu u stěny stanu, byla postavena zástěna ze dřeva, pokrytá plechy z pozlaceného stříbra, a před ní stálo lože. To bylo zřízeno z mnoha matrací, přikrytých hedvábnou látkou vyšitou dubovými listy, květy a jinými vzory. Naproti na druhé straně stanu byla jiná taková zástěna se svým ložem k ní patřícím, a podlaha stanu byla tu okolo vyložena velmi krásnými hedvábnými koberci.

Když jsme si takto důkladně prohlédli ten stan velké chánum, odvedli nás zpět do té druhé ohrady, kterou jsme už vypsali, totiž do té, jež měla stěny z červeného čalounu vyšívaného zlatou nití a kde se Timur usadil k hodování a k pití vína se svými šlechtici a důvěrnými dvořany. Jak jsme řekli, slavil předešlého večera hostinu na počest svatby jednoho ze svých vnuků se sestřenicí, rovněž vnučkou Jeho Výsosti, a nevěsta s ženichem nyní přišli zaujmout jeden z velikých stanů v té ohradě. Ta ohrada měla, jak jsi do ní vstoupil, po pravé ruce svůj pavilon čili hlavní stan, a ten byl vztyčen na způsob boudy; jeho stěny byly z červeného čalounu, všude po něm vyšívaného, a k další ozdobě měly vsadky z bílých i barevných látek. Ten pavilon byl zevně obklopen podloubími, která se přímo spojovala s komnatou vevnitř, z níž se do podloubí otvírala okna; ta byla osazena v odstupech ve stanové stěně a zavírána mřížkami nebo záklopkami z látky podobné stěnám, a těmi okny mohli ti, kdo byli vevnitř, hledět ven do podloubí. Stropy, které kryly podloubí, se na vnitřní straně připojovaly k hlavní stěně pavilonu, takže se zvenčí všechno zdálo být z jednoho kusu a jedné stavby. Nuže, jen jsme byli přivedeni dovnitř, dali nám místa ve vstupní předsíni toho pavilonu, která šla pod krásným klenutím, a ten vchod vedl do velmi široké chodby, ohrazené po obou stranách plachtovými stěnami, kdežto nahoře byl vysoký strop ve tvaru kupole. Z té chodby jsi mohl po pravé ruce vejít dveřmi do podloubí, které už bylo vypsáno, a po levé ruce byl přístup ke skvělé komnatě bohatě vypravené, kdežto vpředu na konci té vstupní chodby bylo hlavní tělo velikého pavilonu se stěnami provedenými ve výšivkách ze zlaté niti.

Ta široká vstupní chodba, o níž byla řeč, držela ve svém prostředku vnitřní stan značné velikosti, z toho druhu, který se podpírá bez úvazných provazů, s mnoha tyčemi vpravenými do stěn; a právě tam seděl Timur se svou společností a pil víno, a veliký byl hluk jejich hodování. Rozuměj tomu tak, že celá ta veliká řada komnat s přilehlými podloubími byla jedinou stavbou spojenou v jedno a stěny byly z onoho červeného čalounu, o němž jsme se zmínili. A dílo bylo všude tak jemně provedené, tak bohatě ozdobené a tak dokonalé, že je nelze náležitě popsat slovy, a kdo chtěl jeho velikou výtečnost náležitě docenit, musel ji vidět vlastníma očima. Když jsme si takto po libosti prohlédli všechny ty pavilony a stany, vedli nás dále a ukázali nám potom dům, který rovněž stál v té ohradě. Byl celý vystavěn ze dřeva, velmi vysoký, a vystupuje se do něho po schodišti; a po všech čtyřech stranách je obklopen podloubími na pavlačích. Dřevěné dílo toho domu je krásně pomalováno zlatým a modrým vzorem a je zbudován tak, že lze dům rozebrat a zase postavit jinde, když je potřeba jej přenést; je to totiž vskutku mešita, v níž Timur koná své pobožnosti, a vozí ji s sebou na svých cestách a výpravách, kamkoli jde.

Toho dne jsme pokračovali v obhlížení a dále nám ukázali stan z toho druhu, který se upevňuje provazy, a ty byly zelené barvy; stanové stěny byly zvenčí pokryty šedou veverčí kožešinou, kdežto zvnitřku byl stan podšit obecnější kožešinou zvanou popelice. V tom stanu stála dvě lože postavená podle jejich obvyklého způsobu. Potom nás odvedli do jiného stanu po boku toho předešlého, a ten byl z druhu, který nemá provazů, nýbrž má k svému upevnění tyče vpravené do plachtoviny. Stěna byla zvenčí zhotovena z červené látky s vsadkami ze sukna jiných rozličných barev, kdežto zvnitřku byly stěny vespod podšity hermelínovými kožkami, a to je nejdražší kožešina na celém světě a je z veliké kuny. Ty hermelínové kožky jsou tak ceněné, že je-li kožka prvé jakosti, vynese zde v Tatarii jediná čtrnáct až patnáct zlatých dukátů, kdežto u nás na západě může být cena mnohem vyšší. Podšívka v tom stanu nad hermelínem byla ze šedých veverčích kožek. Venku před vchodem do toho stanu byl postaven baldachýn, aby do něho nesvítilo slunce, a i ten baldachýn byl zvnitřku podšit šedou veverčinou. Z Timurových rozkazů byly ty stany zhotoveny a podšity tímto způsobem, aby v letě zadržely sluneční žár a v zimě udržely teplo vevnitř. Nyní jsme odešli z té první ohrady a odvedli nás do druhé, která stála po jejím boku, ale byla s první spojena chodbou, a stěny tu byly z bílého zajtúnského hedvábí.

I zde nám ukázali mnoho skvělých stanů a baldachýnů rozličného druhu, zhotovených z hedvábných látek; po celé hordě byly totiž všechny ty ohrady a stany, které jsme vypsali a které náležely zvláště Timurovi, a vedle těch, jež byly k vlastnímu užívání Jeho Výsosti, bylo i mnoho jiných, které náležely šlechticům od dvora a úředníkům, kteří u Jeho Výsosti konali službu. Ty byly všechny rozličného provedení a divu podobné na pohled, neboť na každé straně, kam se jen člověk podíval, padaly do oka ty veliké ohrady, jež, jak bylo řečeno výše, nazývají jménem sarápardeh, každá s mnoha krásnými stany ve svém obvodu. Tak bylo možno v té hordě, kde byla nyní Jeho Výsost přítomna, počítat čtyřicet až padesát tisíc stanů, což byla podívaná nad jiné skvělá; a za hranicemi hordy na okolních lukách bylo vztyčeno mnoho jiných stanů, každý ve svém sadu či zahradě, a všechny ty pozemky byly dobře zavlažovány potoky, které tekly všude krajem okolo Samarkandu a kolem dokola.

Na tu velikou slavnost, kterou popisujeme, rozkázal Timur všem velikým pánům a šlechticům svého císařství, aby se dostavili a byli přítomni, a tak se stalo, že jsme nyní v Samarkandu spatřili krále badachšánského¹, nedaleko jehož stoličného města jsou báně, kde se nalézá balasový rubín. Ten panovník měl náležitý průvod svých šlechticů a dvořanů; my jsme využili příležitosti a předstoupili před něj, a když jsme mu vzdali poklonu, vyzvídali jsme na něm, jak se balasový rubín nalézá. Odpověděl vlídně a vyprávěl nám, že blízko stoličného města Badachšánu je hora, na níž ty báně leží. Tam den po dni chodí lidé a hledají a prolamují skálu na tom horském boku, aby ty drahé kameny nalezli. Když je objevena žíla, kde leží, jde se za tou žílou pečlivě dál, a když se k drahokamu dospěje, musí se po troškách vysekávat dlátky, dokud se neodstraní všechna matečná hornina. Potom se kámen brousí na mlýnských kamenech a tak se dále hladí. Bylo nám také řečeno, že z Timurova rozkazu byla u těch bání postavena silná stráž, aby dohlédla na to, že práva Jeho Výsosti budou zachována. Stoličné město Badachšánu leželo deset dní pochodu od Samarkandu směrem k Malé Indii. Byl na té slavnosti opět jiný veliký pán, a ten byl jménem Timurovým správcem ve městě Aquivi, které je v zemi, odkud přichází lazurový kámen; a ve skále, jež ten kámen dává, nalézají také safíry. To město Aquivi je od Samarkandu rovněž v podobné vzdálenosti, totiž deset dní cesty směrem k Malé Indii, ale leží poněkud k jihu od Badachšánu. Ve čtvrtek 23. října vystrojil Timur v hordě další velikou hostinu, k níž jsme byli pozváni, a dála se ve velikém pavilonu. Shromáždila se mohutná sešlost hostí a víno se podávalo v hojnosti, což všichni přítomní pokládali za zvláštní přízeň, jež jim byla ukázána. Veliké bylo jejich veselí a radování. Ženy Jeho Výsosti byly při hostině všechny přítomny po jeho boku a seděly v pavilonu a každá z nich se objevila ustrojena a ozdobena, jak už bylo vypsáno při dřívější příležitosti. Ta hostina trvala celý den a skončila za soumraku. Ve čtvrtek za týden, který byl 30. října, odebral se Timur ze svého ležení v hordě zpět do města Samarkandu a ubytoval se na jistém místě přilehlém k mešitě, kterou nedávno rozkázal vystavět. Ta mešita byla pohřebním místem jednoho z jeho vnuků, totiž mírzy Muhammada Sultána, který zemřel v Malé Asii krátce po bitvě, v níž Timur porazil tureckého sultána. Vskutku to byl ten princ, kdo sultána zajal v bitvě u Ankary, ale potom podlehl ranám, které tam obdržel. Timur toho vnuka velmi miloval a na jeho památku dal tu mešitu vystavět jako jeho pohřební místo. Do paláce, který k ní přiléhal a byl teprve nedávno vystavěn, Timur toho dne přišel, neboť bylo jeho úmyslem oslavit posvěcení hrobu svého vnuka hostinou, k níž jsme jako obvykle byli vlídně pozváni. Když jsme se potom dostavili, provedli nás tou kaplí, jež byla místem princova pohřbení, a shledali jsme, že má čtyřhranný plán a je vystavěna velmi vysoko. Zevně i zvnitřku byla skvěle ozdobena zlatými a modrými dlaždicemi krásně vzorovanými a byla tu i mnohá jiná krásná práce ze sádry.

Nuže, když ten princ zemřel v turecké zemi, bylo, jak bylo vyloženo výše, jeho tělo převezeno domů do Samarkandu k pohřbení a městští úředníci dostali rozkaz vystavět pro jeho hrob tu mešitu. Timur nedávno přijel z hordy, aby se na stavbu podíval, a shledal, že se mu ta kaple nezamlouvá, soudě, že je vystavěna příliš nízko. Ihned rozkázal, aby byly stěny zbořeny, a uložil stavitelům, že má být do deseti dnů znovu zbudována, pod pohrůžkou strašného trestu pro pracovníky. Bez odkladu byla stavba znovu dána do práce, dílo šlo ve dne v noci, a Timur sám už dvakrát přijel do města, aby viděl, jak dílo pokročilo; při těch příležitostech se dal nést v nosítkách, neboť ve svém věku už nemohl sedět na koni. Kaple byla nyní v určené době deseti dnů celá znovu zbudována a bylo divu podobné, jak mohla být tak veliká stavba v tak krátkém čase postavena a dokončena. Jak bylo řečeno výše, Timur nyní rozkázal vystrojit tu hostinu na počest a na památku svého vnuka; mnoho bylo shromážděných hostí a množství pečeného masa, které se tam snědlo, bylo podle jejich obyčeje nesmírné.

Potom, když jsme se všichni na té slavnost na památkui podíleli, přistoupil k nám vyslancům jeden z přítomných šlechticů, velmi výsadní dvořan, komorník jménem mírzá Šáh Melik, a vedl nás vpřed a uvedl nás před Jeho Výsost, kde každému z nás darovali roucho ze zlatohlavu. Dále každý z nás obdržel, aby se nosila pod ním, těsnou kazajku, jakou Tataři nosí v chladném čase; ta byla zhotovena z hedvábné látky podšité kožkami a měla u šíje vysoký límec z kožešiny dvou kuních kožek. Zároveň dali každému z nás klobouk, abychom si jím přikryli hlavu, a nakonec nám byl darován měšec, do něhož bylo vloženo patnáct set stříbrných peněz, totiž těch mincí, které nazývají tanga a z nichž každá má u nás cenu dvou stříbrných reálů. Nato jsme tedy předstoupili před Jeho Výsost a vzdali jsme jí díky a poklonu, jak je obyčej; a tu nás oslovil a pravil, že se k němu máme nazítří vrátit, abychom s ním znovu rozmlouvali a byli propuštěni, v dobrou hodinu, k svému návratu domů k našemu pánu, králi španělskému, kterého, jak nám pravila, má nyní v lásce jako svého vlastního syna.