Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola XV

Samarkand

Když bylo ve věci přestavby té mešity, určené za pohřebiště jeho vnuka, vše dokonáno ke spokojenosti Jeho Výsosti, obrátil se Timur k jinému dílu, které zamýšlel k ozdobě města Samarkandu, svého hlavního města; a mělo být tohoto způsobu. Každý rok přicházelo do města Samarkandu mnoho kupeckého zboží všeho druhu z Kataje, z Indie, z Tatarie a nad to z mnoha jiných stran, neboť v zemích okolo samarkandského území obchod velmi vzkvétá; ale ve městě nebylo dosud místa, kde by se takové zboží dalo přístojně uložit, vystavit a nabídnout na prodej. Timur tedy nyní rozkázal, aby byla vystavěna ulice, která by procházela Samarkandem naskrz a měla by po obou stranách otevřené krámy, v nichž by se prodávalo zboží každého druhu; a ta nová ulice měla vést od jedné strany města na druhou a protínat srdce obce. Provedení toho rozkazu vložil na dva veliké pány svého dvora a zároveň jim dal vědět, že poleví-li v pilnosti — neboť dílo mělo jít nepřerušeně dnem i nocí —, zaplatí to svými hlavami. Ti šlechtici tedy začali rychle a dali zbořit všechny domy podél čáry, kterou Jeho Výsost naznačila pro průchod nové ulice. Na stížnosti osob, jimž snad majetek patřil, nebyl brán žádný ohled, a ti, jejichž domy byly takto zbořeny, museli náhle a bez výstrahy odejít a odnést si svůj movitý majetek, jak jen mohli.

Jen co byly všechny domy zbořeny, přišli stavitelé a vyměřili širokou novou ulici, zřizujíce krámy na jedné straně i proti ní a stavějíce před každý vysokou kamennou lavici, přikrytou nahoře bílými deskami. Každý krám měl dvě světnice, přední a zadní, a cesta ulicí byla překlenuta kupolovitou střechou, v níž byla okna, aby propouštěla světlo. Jak byly ty krámy hotovy, ihned je obsadili kupci, kteří prodávali zboží všeho druhu; a v odstupech po ulici byly zřízeny vodní kašny. Náklad všeho toho díla byl připsán městské radě a pracovníků nebyl nedostatek, neboť se jich dostavilo tolik, kolik dozorci potřebovali. Zedníci, kteří pracovali ve dne, odcházeli za soumraku domů a na jejich místa nastupovalo tolik mužů, kolik jich odešlo, a ti pracovali po celé noční hodiny. Jedni bořili domy, druzí vyměřovali cestu, jiní zase stavěli znovu, a hluk byl dnem i nocí takový, že se zdálo, jako by tu dělali všichni čerti z pekla. Tak byla v průběhu dvaceti dní celá nová ulice provedena, což bylo vskutku divu podobné na pohled; ale ti, jejichž domy byly takto zbořeny, měli dobrou příčinu ke stížnosti.

Přesto se jen s nouzí odvažovali přednést svou věc Jeho Výsosti; nakonec se však sešli a obrátili se o pomoc k jistým sajjidům, a to jsou výsadní oblíbenci a dvořané Timurovi, kteří s ním mohou mluvit, jak se jim zlíbí, neboť se o nich má, že jsou potomky svého proroka Mohameda. Ti se té věci ujali, a tak jednoho dne, když někteří z nich hráli s Jeho Výsostí šachy, se odvážili mu říci, že když z dobré vůle rozkázal zbořit všechny domy, které těm nebohým lidem patřily, bylo by jen spravedlivé, aby dostali náhradu za pozemky, jimiž ta cesta prochází. Vypravuje se, že Timur, jak to uslyšel, se rozhněval a prohlásil, že všechna země města Samarkandu je jeho osobním majetkem, neboť ji koupil za své vlastní peníze, a dále že má kupní listiny v držení a že je nazítří vskutku předloží k nahlédnutí; a dodal, že bylo-li něco vzato nepravem, nahradí to ihned. Mluvil o svých právech s takovou jistotou, že ti sajjidové byli zcela zahanbeni. Byli teď jen příliš vděčni, že nebyl vydán rozkaz, aby všichni přišli o hlavu. Vyvázli tak šťastně bez pohromy a odpověděli Timurovi, že cokoli Jeho Výsost učiní, musí být vskutku dobré a že vše, co rozkáže, má být vykonáno.

Mešita, kterou dal Timur vystavět na památku matky své ženy, velké chánum, se nám zdála nejvznešenější ze všech, jež jsme ve městě Samarkandu navštívili; ale jen co byla dokončena, počal vytýkat vady její vstupní bráně, o níž nyní řekl, že je příliš nízká a musí být ihned stržena. Pracovníci tedy začali kopat jámy, aby založili nové základy; a aby byly pilíře rychle znovu vystavěny, dal Jeho Výsost vyhlásit, že sám převezme péči o řízení práce na jednom pilíři nové brány, kdežto na dva pány svého dvora, své zvláštní oblíbence, vložil, aby dohlédli na základy na druhé straně. Tak měli všichni vidět, zda to bude on, anebo ti dva páni, kdo dovede tu věc dříve k náležitému konci. V tu dobu byl již Timur chatrného zdraví; nemohl už dlouho stát na nohách ani vsednout na koně a musel se dávat vždy nosit v nosítkách. V těch nosítkách se tedy každé ráno dával donést na to místo a zůstával tam nejlepší část dne a pobízel dílo. Dával zařídit, aby bylo vařeno a přinášeno mnoho masa, a potom rozkazoval, aby jeho kusy shazovali dolů pracovníkům do základů, jako by kdo házel kosti psům do jámy; a všem k divení to činil i svou vlastní rukou. Tak pobízel jejich práci a chvílemi dával zedníkům házet peníze, když pracovali zvláště k jeho spokojenosti. Tak stavba pokračovala dnem i nocí, až nakonec přišel čas, kdy musela nutně přestat — jako se stalo i ve věci stavby ulice pro nový bazar — pro zimní sněhy, které nyní začaly ustavičně padat.

V pátek 1. listopadu¹ jsme se šli představit před Jeho Výsost, jak nám přikázala, v naději, že nám dá dovolení odejít na cestu domů; a nalezli jsme ho, jak sídlí v paláci u té mešity, která byla přestavována podle jeho rozkazu a kde, jak už bylo řečeno, bylo dílo v běhu zastaveno. Čekali jsme na jeho vůli od časného rána až do poledne, kdy se Jeho Výsost objevila ze stanu, který tu byl vztyčen, vyšla a usedla na vyvýšeném místě na dvoře. Sem nyní přinesli dostatek mas a ovoce, z něhož se všichni přítomní hojně najedli; ale když byl pokrm u konce, poslala Jeho Výsost, aby nám řekli, že máme jít domů a že jí máme toho dne prominout, nepřijme-li nás k rozlučnému slyšení, neboť má mnoho jiných věcí k vyřízení, totiž se svým vnukem Pírem Muhammadem, tím princem, o němž už byla řeč jako o králi indickém a který se měl zakrátko vrátit do svého místodržitelství, odkud nedávno přijel navštívit svého děda. Toho dne udělila Jeho Výsost princi darem mnoho koní, čestných rouch a zbraní, a podobné dary byly dány mnoha pánům, kteří dleli u dvora a měli být v jeho družině na cestě zpět do jeho království. Nazítří, v sobotu, jsme šli znovu a představili se, abychom dleli u Jeho Výsosti, jak nám bylo řečeno; ale on se neukázal a nevyšel ze svého stanu, neboť se oznamovalo, že je nemocen. Čekali jsme tam až do odpoledne v naději, že přijde na své místo na dvoře; a tu vyšel jeden ze tří nejvyšších komořích, kteří byli v jeho tajné radě, a řekl nám, abychom se vrátili do svého bytu, protože Jeho Výsost nás nemůže přijmout; a my jsme se vrátili, odkud jsme přišli.

V neděli, následujícího dne, jsme opět zašli do paláce, abychom zvěděli, zda snad Timur neudělí nám slyšení a nedá nám dovolení odejít zpět do Španělska. Čekali jsme tam dlouho, až nakonec ti tři zmínění nejvyšší komorník opět vyšli a chtěli nyní vědět, kdo se opovážil nám říci, abychom přišli; a pravili, že se máme ihned vrátit do svého bytu, protože nás Jeho Výsost nemůže přijmout. Dále si potom dali předvést toho tatarského šlechtice, jemuž jsme byli dáni v opatrování jako našemu průvodci, a hněvivě se ho tázali, čí rozkazem jsme se takto znovu dostavili. Byli vskutku nad míru rozhněváni a už chtěli rozkázat, aby mu byl za pokutu proklán nos; ale on se vymlouval a tvrdil, že to nebyl on, kdo nás toho dne přivedl, neboť nás toho rána ani neviděl, aby s námi promluvil. Tak se mu podařilo vyjít bez toho, aby mu byl za pokutu nos proklán; ale nic méně jej velmi důkladně zbili mnoha holemi. Všechno to se dálo rozkazem těch tří nejvyšších komořích, neboť Timur byl v tu dobu již velmi nemocen a všichni od dvora, muži i ženy, byli ve stavu veliké úzkosti. Ti tři nejvyšší komorník, kteří jako členové tajné rady spravovali vládní záležitosti, vskutku v tu dobu jen s nouzí věděli, jak si počít. Nebylo nám tedy ještě dáno dovolení odejít a nejvyšší komorník nám poslali vzkaz, abychom se v pokoji odebrali do svého bytu a zůstali tam, dokud pro nás znovu nepošlou.

Potom, když jsme trpělivě čekali, nepošle-li pro nás Jeho Výsost, a neodvažovali se jít a znovu se před ni představit, přišel jeden z Čagatajců a řekl nám, že ti nejvyšší komorník, mluvíce jakoby od Timura samého, nyní poslali, aby nám dali vědět, že se musíme ihned připravit na cestu domů. Prý máme vyjet hned nazítří za rozbřesku a odejít ve společnosti vyslance egyptského sultána a vyslance tureckého. Dále jsme zvěděli, že jistý tatarský pán jménem Carvo Tuman Uglan byl ustanoven, aby nás provázel jako náš vůdce až do Tabrízu a dával nám na cestě opatřovat stravu i vše, čeho bylo potřeba, jakož i koně k jízdě. Ten Čagatajec také řekl, že nejvyšší komorník vydávají rozkazy, aby o nás bylo náležitě pečováno ve všech městech a leženích, jimiž na cestě projdeme, až přijdeme do Tabrízu, kde nás přijme mírzá Omar, vnuk Jeho Výsosti, a potom nás odešle, každého vyslance zvlášť do jeho vlastní země. Jak jsme ten vzkaz, přinesený Čagatajcem, přijali, ihned jsme podali odpor a namítali, že nám Jeho Výsost dosud nedala rozloučení ani nám nedala žádnou odpověď na vzkaz, který jsme jí přinesli od svého pána, krále kastilského; a proto jsme řekli, že takto odejít nemůžeme a nechceme. Čagatajec nám nic méně krátce odpověděl, že bude lépe, nebudeme-li mluvit více, neboť všechno už nejvyšší komorník zařídili. Ať tedy, pravil, učiníme všechny potřebné přípravy k cestě, jako se tím, řekl, ostatní vyslanci už zaměstnávají. My jsme však nechtěli a ihned jsme se odebrali do paláce a žádali rozmluvu s nejvyššími komořími.

Přijali nás a my jsme jim počali připomínat, že nám Jeho Výsost předešlého čtvrtka přece dala rozkaz, abychom se vrátili a přišli k ní, a řekla, že nám popřeje rozmluvy a potom nás propustí; ale nyní přišel ten Čagatajec a oznámil nám jakoby od nich, od nejvyšších komořích, že se máme chystat ihned nazítří vyjet na cestu domů, a to nás uvedlo ve veliké zděšení. Nejvyšší komoří nám v odpověď řekli, že nikterak nemůžeme nyní dostat slyšení u Jeho Výsosti ani zůstat déle u dvora; máme pospíšit se svým odjezdem a vyjet právě tak, jak nám vzkázali Čagatajcem. To vskutku museli učinit a zařídit, protože Jeho Výsost byla ve stavu velmi chatrném, pozbyla již vší moci řeči a mohla být vskutku na prahu smrti podle toho, co lékaři předpovídali. Řekli zpříma, že ten chvat, s nímž s námi a s naším poselstvem takto jednají, je nutný proto, že se zdá, že Timur umírá, a že pro své vlastní dobro musíme být pryč a odjet, dříve než se zpráva o jeho smrti stane zde veřejnou, a nad to dříve, než ta zpráva dojde do provincií, jimiž budeme na své cestě muset projít. Na všechno, co jsme mohli proti tomu pohledu na věc namítnout nebo přednést proti tomu, abychom byli takto krátce propuštěni bez listu od Jeho Výsosti pro našeho krále, dali nejvyšší komorník odpověď, že je neužitečné dále o té věci rozmlouvat, že musíme a máme jít ihned, a co se týče odpovědi na list našeho krále Jeho Výsosti, bude to věc, o niž se plně postará ten tatarský šlechtic, kterého s námi posílají jako našeho vůdce a druha.

Tak věci zůstaly nerozhodnuty od onoho dne, pondělka² 4., až do úterka za čtrnáct dní, 18. listopadu, kdy nejvyšší komorník k nám opět poslali toho Čagatajce. Ten nám nyní přinesl čtyři písemné průvodní listy a vládní rozkazy na čtyři hlavní města, jimiž jsme na cestě museli projít; a ty rozkazy stanovily, že nám vyslancům mají být po příchodu opatřeni svěží koně, aby nás nesli dále. Čagatajec nám dále oznámil, že podle vyslovených rozkazů nejvyšších komořích máme hned nazítří vyjet a odejít. Opět jsme odpověděli, že nevyjedeme, dokud nejprve neuvidíme Timura nebo neobdržíme od Jeho Výsosti její písemný rozkaz; ale ten muž odpověděl, že ať chceme, nebo nechceme, musíme přece odejít a jít. To jsme vskutku museli učinit, neboť toho dne nás vzali z našeho bytu a vyvedli nás do sadu za městem, kde jsme se spojili s vyslancem káhirského sultána. Tam jsme tedy té noci odpočívali se svou stráží a čekali na tureckého vyslance, který měl být naším druhem na cestě; a zůstali jsme v ležení ten úterek, kdy jsme přišli, a potom středu, čtvrtek a pátek, jenž byl poslední a byl 21. listopadu. Potom, když se nakonec celá naše družina sešla, jsme se naposled vypravili ze Samarkandu.

Nyní tedy, když jsem obšírně vypsal vše, co nás potkalo během našeho pobytu v Samarkandu, musím ti to město popsat a povědět o všem, co tam je k vidění v něm i kolem dokola, a o všem, co tam Timur vykonal, aby své hlavní město ozdobil. Samarkand stojí v rovině a je obklopen náspem čili hliněnou hradbou a velmi hlubokým příkopem. Město samo je poněkud větší než Sevilla, ale za Samarkandem leží veliké množství domů, které tvoří rozsáhlá předměstí. Ta se rozkládají na všech stranách, neboť obec je vskutku obklopena sady a vinicemi, které se místy prostírají na leguu a půl, ba i na dvě leguy za Samarkand, jenž stojí v jejich středu. Mezi těmi sady procházejí ulice s otevřenými tržišti, a ty jsou všechny hustě obydlené; a prodává se tu zboží všeho druhu i chléb a maso. Tak se stává, že obyvatelstva za městem je více než obyvatelstva v hradbách. Mezi těmi sady za Samarkandem se nalézají nejvznešenější a nejkrásnější domy a tu má Timur své mnohé paláce a zahrady k potěše. Kolem dokola tu mají i velicí páni od vlády své statky a venkovská obydlí, každé stojící ve svém sadu; a těch zahrad a vinic, které obkružují Samarkand, je tolik, že pocestný, který se k městu přibližuje, vidí jen velikou horu stromů, a domy mezi nimi skryté zůstávají neviditelné. Ulicemi Samarkandu, jakož i jeho zahradami vně i vnitř, prochází mnoho vodovodů, a v těch zahradách jsou melounová pole a země, kde se pěstuje bavlna.

Melounů je v tom kraji hojnost a jsou velmi dobré, a v době vánoční lze dostat tolik melounů a vinných hroznů, že je to vskutku podivu hodné. Každý den přivážejí velbloudi své náklady melounů z venkova a je divu podobné, kolik se jich na trhu prodá a sní. Protože ve všech okolních vsích je melounů taková hojnost, nakládají je lidé v jedné době a suší je, jako se činí s fíky, takže se dají uchovat k užívání od konce jednoho roku do druhého. Melouny se nakládají tímto způsobem. Rozkrájejí plod na veliké kusy, odloupnou kůru a potom je dají scvrkávat na slunci. Jak jsou ty kusy zcela suché, svážou je jeden s druhým, ukládají je do košů, a tak zůstávají dobré celý rok. Za samarkandskými předměstími se prostírají veliké roviny, kde leží mnoho vesnic, a ty jsou všechny dobře obydlené, neboť tu jsou usazeni přistěhovalci, které dal Timur přivést ze všech cizích zemí, jež podmanil. Půda celé provincie samarkandské je nad jiné plodná a nese veliké sklizně pšenice. Je tu hojnost ovocných stromů a bohaté vinice; dobytek je výborný a zvířata i drůbež všechno plemene vybraného. Ovce jsou slavné těmi tučnými ocasy, z nichž každý váží asi dvacet liber, vskutku tolik, kolik člověk pohodlně udrží v ruce; a stáda těch ovcí jsou tak hojná, že i když tu Timur leží se svými vojsky a je nedostatek, lze na trhu dostat dvě ovce za cenu jednoho dukátu. Ceny jsou vskutku tak nízké, že za meri, což je mince, která má cenu půl reálu, dostaneš půldruhého bušlu ječmene. Pečeného chleba je všude dostatek a rýži lze dostat levně v jakémkoli množství.

Bohatství a hojnost toho velikého hlavního města a jeho kraje je taková, že je vskutku divu podobná na pohled; a z té příčiny nese jméno Samarkand, neboť to jméno by se přesněji psalo Semiz-kent, dvě slova, která znamenají „Bohaté město“: semiz je totiž v turečtině tučný čili bohatý a kent znamená město čili obec; a ta dvě slova se časem zkomolila ve jméno Samarkand. Dále ta země samarkandská není bohatá jen potravinami, nýbrž i výrobou, jako jsou dílny na hedvábí obojího druhu, jež se nazývá zajtúnské a zlatohlav, a také krepy, tafty a látky, které ve Španělsku nazýváme tercenaly, a to vše se tu vyrábí ve velikém množství. Dále zhotovují zvláštní kožešinové podšívky k hedvábným šatům a vyrábějí látky ve zlatě a v modři i v jiných barvách rozličných odstínů; a vedle všech těch druhů látek je tu koření. Tak Timur vždy podporoval obchod s tím zřením, aby své hlavní město učinil nejvznešenějším z měst; a při všech svých výbojích odvážel, odkudkoli přišel, nejlepší muže z obyvatelstva, aby jimi Samarkand zalidnil, a shromažďoval tam mistry řemeslníky ze všech národů. Tak si z Damašku odvezl všechny tkalce toho města, ty, kdo pracovali na hedvábných stavech. Dále výrobce luků, kteří dělají ony samostříly tak slavné, rovněž zbrojíře a také řemeslníky od skla a porcelánu, o nichž je známo, že jsou nejlepší na celém světě. Z Turecka dal přivést jejich puškaře, kteří dělají arkebuzy, a všechny muže jiných řemesel, kdekoli je nalezl, jako stříbrníky a zedníky. Těch všech byl převeliký počet; vskutku bylo sehnáno tolik řemeslníků všeho druhu, že z každého oboru a odvětví bys nalezl v hlavním městě usazeno mnoho mistrů. Dále sem do Samarkandu shromáždil k usazení lidi od dělostřelby, jak inženýry, tak bombardýry, a k tomu ty, kdo dělají provazy, jimiž ty stroje pracují. Naposled bylo k tomu cíli v samarkandských zemích zaseto a vypěstováno konopí a len, kde se ta plodina nikdy předtím nepěstovala.

Obyvatelstva všech národností, nyní shromážděného v Samarkandu, bylo tedy tolik, že počet mužů s jejich rodinami musel, jak pravili, dosahovat sto padesát tisíc duší. Z národů, které tu byly shromážděny, bylo vidět Turky, Araby a Maury rozličných sekt, s křesťany, kteří byli Řekové a Arméni, katolíci, jakobité a nestoriáni, a nad to onen indický lid, který křtí ohněm na čele a jenž je vskutku křesťanský, ale věry, která je jeho národu zvláštní. Obyvatelstva Samarkandu bylo tak nesmírné množství, že se pro všechny nenašel nocleh v mezích města ani v ulicích a na otevřených prostranstvích předměstí a vsí za ním; a proto bylo vidět, že jsou načas uloženi k nocleze i v jeskyních a ve stanech pod stromy zahrad, což byla věc velmi podivná na pohled. Trhy samarkandské jsou dále bohatě zásobeny zbožím přivezeným ze vzdálených a cizích zemí. Z Ruska a z Tatarie přicházejí kůže a plátna, z Kataje hedvábné látky, které jsou nejjemnější na celém světě, a z těch jsou nejlepší ty, jež jsou hladké a bez výšivek. Odtud se též přináší mošus, který se nenachází v žádné jiné zemi než v Kataji, s balasovými rubíny a diamanty, s nimiž se v těch krajích potkáš častěji než jinde, dále perly a naposled rebarbora s mnoha jiným kořením. Zboží, které se do Samarkandu přiváží z Kataje, je vskutku nejbohatší a nejdražší ze všeho, co se tam přináší z cizích krajů, neboť o katajských řemeslnících se má, že jsou daleko nejdovednější nad všechny jiné národy; a říká se, že oni jediní mají dvě oči, Frankové že mají snad jedno, kdežto mohamedáni jsou lid slepý. Tak mají Frankové a Číňané v tom, co dělají, co se očí týče, výhodu nad lidmi všech ostatních národností.

Z Indie se do Samarkandu přináší drobné koření, které je vskutku nejnákladnější svého druhu, jako muškátové oříšky, hřebíček a muškátový květ, se skořicí jak v květu, tak v kůře, se zázvorem a mannou — to vše s mnoha jinými druhy, které v alexandrijských trzích nikdy nenajdeš. Po celém městě Samarkandu jsou otevřená tržiště, kde se prodává řeznické maso již uvařené, pečené nebo v dušeninách, s drůbeží a zvěřinou příhodně připravenou k jídlu, a prodává se tu i chléb a výtečné ovoce. Všechny ty pokrmy a potraviny jsou tam vystaveny slušně a čistě, totiž na všech těch tržištích a otevřených prostranstvích města, a jejich obchod jde po celý den, ba i po celou noc. Řeznických krámů je mnoho, rovněž těch bud, kde se prodává drůbež, fazani a koroptve; a ty krámy zůstávají otevřeny nocí jako dnem. Na jedné straně Samarkandu stojí hrad, který není vystavěn na výšině, ale je chráněn hlubokými úžlabinami na všech stranách; a jimi protéká voda, což činí polohu hradu nedobytnou. Zde chová Jeho Výsost svůj poklad a nikdo z města zevně tam nesmí vstoupit kromě správce hradu a jeho lidí. V jeho hradbách však Timur drží v zajetí a ve vazbě přes tisíc řemeslníků; ti pracují na výrobě plátových zbrojí a helmic, luků a šípů, a k té práci jsou drženi po celý svůj čas ve službě Jeho Výsosti.

Před sedmi lety, když Timur naposled opustil Samarkand a vytáhl na to tažení, jímž podmanil Turecko a vyplenil Damašek, rozkázal, aby všechny oddíly, které jej budou provázet, mohly vést s sebou na pochodu své ženy a děti — leda by si snad kdo přál zanechat svou domácnost doma, a v tom případě tak směl učinit. Ten rozkaz dal Timur proto, že tehdy zamýšlel zůstat sedm celých let mimo své hlavní město, dokud nepodmaní všechny své nepřátele; a zavázal se přísahou, že nevstoupí znovu do toho svého hradu v Samarkandu, dokud se ta doba sedmi let nenaplní.

V té době, kdy jsme byli jeho hosty v Samarkandu, přišli jistí vyslanci, poslaní čínským císařem, a přinesli Timurovi tento vzkaz: že je všem lidem známo, že on, Timur, drží v držení země, které byly dříve drženy v léno od Číny, a že z nich tedy byl každoročně povinen poplatkem čínskému císaři; ale protože po sedm minulých let nebyl žádný poplatek zapraven, musí jej on, Timur, nyní ihned složit. Odpověď Jeho Výsosti těm vyslancům byla, že je to svrchovaně pravda a že se chystá zaplatit, co je povinen; ale že nebude je, vyslance, zatěžovat, aby to při svém návratu odnesli do Číny, neboť to on sám, Timur, přinese. To vše bylo řečeno z posměchu a jim k pohaně, neboť Jeho Výsost nikterak nezamýšlela ten poplatek zaplatit. Po všech těch sedm minulých let nebyl vskutku žádný poplatek poslán, ani ten, kdo byl v tu dobu čínským císařem, po něm v těch letech nikdy nikoho neposlal; a to opominutí byl způsoben jistými příhodami, které se v Číně v poslední době staly a které nyní vyložím.

Na začátku té doby zemřel tehdy panující čínský císař a zůstavil tři syny, mezi něž bylo jeho císařství i jeho země rozděleno podle jeho poslední vůle. Nejstarší syn si, jak bylo přirozené, přál vzít celé císařství sobě a oba své bratry vypudit; a ihned přivodil smrt mladšímu z obou, ale druhý bratr s ním bojoval a nakonec jej dokonale přemohl. Tu ten nejstarší, vida, že při tom, jak věci nyní stály, se nemůže se svým bratrem dohodnout, propadl zoufalství, zapálil své ležení a zhynul v plamenech on i většina jeho lidí. Tak byl nyní císařem ten bratr, který zůstal živ; a když se vřava utišila a řád byl obnoven, byl to právě ten nový císař, kdo poslal své vyslance k Timurovi a žádal ten poplatek, který, jak tvrdil, byl placen za dnů jeho otce. Zakrátko jsme slyšeli, že Jeho Výsost vydala rozkaz, aby ti čínští vyslanci byli ihned všichni oběšeni; ale zda byl ten rozkaz vskutku vykonán, anebo zda si čínský císař nakonec dokázal uhájit svou čest, nám není známo. Od města Samarkandu je šest měsíců pochodu do hlavního města Číny, které se nazývá Cambaluc³ a je největším městem toho císařství; a z té šestiměsíční cesty se dva měsíce jde přes pustou zemi, zcela neobydlenou, leda kočovnými pastevci, kteří se potulují po rovinách a pasou svá stáda. V měsíci červnu toho roku, hned před dnem našeho příchodu do Samarkandu, přišla karavana osmi set velbloudů a přinášela zboží z Číny. Tehdy to také bylo, že Timur, vrátivší se domů ze svých západních tažení, přijal to čínské poselstvo, přinášející vzkaz, který mu poslal čínský císař; a ihned rozkázal, aby byla celá ta karavana, lidé i zboží, vzata do vazby a aby se nikdo nevrátil do Číny.

Potom počal od některých mužů, kteří přišli z Cambalucu s těmi vyslanci, jakož i od těch, kdo přišli v čele velbloudí karavany, dostávat zevrubné zprávy o mnoha podivných zvláštnostech té země, jíž byl ten císař pánem, s podrobnostmi o velikém bohatství a počtu čínského lidu. Byl tu zvláště jeden tatarský kupec, jemuž bylo dovoleno pobývat v Cambalucu po šest celých měsíců. Ten popisoval to veliké město tak, že leží nedaleko od mořského břehu, a o jeho velikosti řekl, že je zcela určitě dvacetkrát větší než Tabríz. Je-li tomu tak, musí to být vskutku největší město na celém světě, neboť Tabríz měří napříč velikou leguu a více, a to město Cambaluc se tedy musí prostírat od jedné strany na druhou na dvacet leguí. Ten muž dále vypravoval, že čínský císař je pánem tolika bojovníků, že když jeho vojsko vytáhne vést válku za meze jeho císařství, může, nepočítajíc ty, kdo jdou s ním, zanechat za sebou čtyři sta tisíc jezdců k ostraze své země a k tomu mnoho oddílů pěších stráží. Jak ten muž dále vypravoval, platil v Číně řád, že se žádný šlechtic nesmí veřejně objevit na koni, nedrží-li ve své službě na své zavolání aspoň tisíc jezdců; a přece byl počet takových šlechticů, s nimiž se tam potkáš, velmi veliký. Mnoho bylo jiných podivuhodných věcí, které se dále vypravovaly o hlavním městě a o zemi čínské. Naposled nám bylo řečeno, že ten nový čínský císař byl od narození modloslužebník, ale nedávno že byl obrácen k věře křesťanské. Abych se však vrátil k věcem, o nichž jde řeč: v tu dobu, kdy jsme přišli se svým poselstvem do Samarkandu, bylo již naplněno těch sedm let, o nichž byla řeč výše a po která, jak bylo vypravováno, Timur přísahal, že nevkročí do samarkandského hradu, kde byly uloženy jeho poklady. Přistoupil tedy nyní k tomu, aby do něho znovu vstoupil s velikou okázalostí a radováním; a aby se všichni divili, dal před sebe přinést k ohlédnutí zbraně a zbroj, které ti řemeslníci, jeho zajatci, dokonali od té doby, kdy vytáhl a byl naposled přítomen. Mezi ostatním mu přinesli ukázat tři tisíce nových plátových zbrojí, a to toho druhu, jaký se prošívá na podložce z červené plachtoviny. Podle našeho mínění se to zdálo velmi dobře provedené, až na to, že pláty nejsou dost silné a že tu neumějí ocel řádně kalit. Zároveň byl vystaven nesmírný počet helmic, a mnoho z nich, každá se svou plátovou zbrojí, bylo toho dne dáno Jeho Výsostí darem a rozděleno mezi pány a šlechtice, kteří tam dleli. Ty jejich helmice jsou dělány okrouhlé a vysoké, některé se vzadu zahýbají do hrotu, kdežto zpředu sjíždí dolů kus, který chrání tvář a nos, totiž plát na dva prsty široký, sahající dolů do výše brady. Ten kus lze podle vůle zdvihnout nebo spustit a slouží k tomu, aby odrazil seknutí mečem ze strany. Ty plátové zbroje jsou skládány velmi podobně, jak je obyčej u nás ve Španělsku, ale nosí k nim dlouhou suknici, zhotovenou z jiné látky než ta, která je pobita pláty, a ta sjíždí dolů tak, aby bylo vidět, jako by u nás byla kazajka.

Asi patnáct dní pochodu od Samarkandu, a to ve směru k Číně, leží země, kterou obývají Amazonky; a ty ženy drží ten obyčej, že nepřipouštějí žádné muže, aby s nimi žili. V jisté době roku však berou mladší matky se svolením svých starších své dcery a odcházejí s nimi do zemí, které k nim přiléhají. Tam zvou muži při jejich příchodu všechny, aby pobyly v jejich domech, a dívky jdou k těm mužům, kterým dávají přednost, jedí a pijí jako příslušnice jejich domu a žijí s nimi. Potom se po některém čase všechny ty ženy vracejí domů do své vlastní země. Narodí-li se jim potom dcery, ty si nechávají doma, ale syny, kteří se jim narodí, odesílají k jejich otcům na místa, kde ti snad žijí. Ty Amazonky, ač jsou v zemích pohraničních, nejsou mezi lidem Timurovi poddaným, nýbrž se počítají za lid čínského císařství, a jsou to křesťanky řeckého obřadu. Všechny jsou z rodu týchž Amazonek, které za starých časů bojovaly před Trójou, když to město mělo být Řeky zničeno. V tu dobu byly v Tróji dva národy amazonského lidu, jeden z rodu tureckého, jenž tam zůstal navždy, a druhý, který se odstěhoval tam, kde se nyní nalézá. V Samarkandu se udržuje dobrý řád s největší přísností a nikdo se neodváží potýkat se s druhým ani utlačovat svého bližního násilím; co se pak boje týče, toho jim Timur ukládá dost, ale v cizích zemích. Když Jeho Výsost putuje v cizích krajích, provázejí ji všude její soudcové, kteří vysluhují právo všem jak v ležení, tak v paláci. Co se pak týče odlehlých provincií, kam jsou soudcové posíláni, i tam vysluhují právo všem a vyslýchají žaloby. Ti soudcové jsou zvlášť ustanoveni a právo se musí vysluhovat podle tohoto řádu. Jedni soudcové jsou vydržováni, aby vynášeli rozsudek ve věcech zločinných a v krveprolití vzešlém ze sváru, kdežto druzí mají na starosti peněžní podvody, jaké se mohou dotýkat vlády. Dále jsou soudcové, jimž je uloženo zabývat se záležitostmi vládních zmocněnců, kteří sídlí v odlehlých krajích a městech a kteří přicházejí předkládat své případy a stížnosti Jeho Výsosti. Naposled jsou tu ti úředníci, kteří se starají o přijímání cizích poselstev. Tak vysluhují právo ve třech odděleních, a kdekoli se vladařské ležení rozloží, tam udílejí slyšení, každý soudce ve svém oddělení; a vztyčují se tři veliké stany, k nimž se přivádějí všichni, kdo se soudí, i všichni zločinci, a tam soudcové slyší a vynášejí rozsudek. Ale než se to poslední provede a vykoná, jdou a podají o všech věcech zprávu Timurovi; a potom se rozsudky vykonávají po šesti a po čtyřech.

Má-li být nějaký výnos sepsán, rozkáží soudcové svým písařům, aby se dostavili a vyhotovili jej; ale to písmo je krátké a zhotoví se brzy. Jen co je vyhotoven, opíše se do knihy zápisů, kterou písaři vedou, a podepíše se. Potom se výnos dá zmocněnci, jemuž je uloženo jej vykonat; a ten vezme stříbrné pečetidlo, vyryté svým příslušným znakem, potře je inkoustem a vytiskne je na výnos dole. Potom ten výnos vezme jiný úředník a zapíše jej do své knihy, a nato se výnos přinese zpět k soudci, který naposled přitiskne svou vlastní pečeť inkoustem, jak bylo vypsáno výše. Když byly tři nebo čtyři takové výnosy takto zapečetěny a vypraveny, vezmou je a zapečetí je Timurovou vlastní úřední pečetí, na níž je vyryt nápis hlásající tato slova: „Toto je pravda“; a to písmo obíhá tři kroužky, rozestavené takto do trojúhelníku. Tak tedy každý z těch úředních zmocněnců má svého písaře k vyhotovení listiny či výnosu a svůj zápisník k opisu; a jen co na kterékoli listině nebo rozkazu spatří pečeť jednoho ze soudců a k potvrzení pečeť Timurovu, ihned bez odkladu vykoná, co je tam přikázáno učinit.

Nyní tedy, když jsem dokončil svůj popis města Samarkandu, vypsal vše, co nás ze španělského poselstva v něm potkalo, a podrobně vylíčil, jak nás Jeho Výsost přijala, budu ti vypravovat, jak Timur v minulosti přemohl a na prach porazil Toktamyše, chána v Tatarii, nad jiné mocného a chrabrého knížete, jenž byl vskutku mnohem hroznějším nepřítelem než turecký sultán Bayezid; a potom zase, jak po Toktamyšově porážce povstal na jeho místě jiný a osoboval si vrchní panství nad Tatarií, totiž náčelník zvaný Edigü⁴, který byl kdysi Timurovým poddaným a vazalem, nyní však je nejmocnějším protivníkem, s nímž se Jeho Výsost musí potýkat jako se soupeřem o vládu. Bylo to vskutku asi jedenáct let, co Toktamyš, chán v Tatarii, přišel k moci, měl nesmírnou družinu jezdců, vytáhl ze zemí kypčackých na výboj a vpadl do Persie. Sestoupil do ázerbájdžánské provincie, zmocnil se Tabrízu a zabral všechny kraje Horní Arménie. Mnoho měst bylo vypleněno, mnoho hradů zpustošeno a celý kraj byl jeho oddíly zpleněn, jak jsme my vyslanci viděli na své cestě těmi krajinami, zvláště když jsme přišli k městu Surmari. Tak se stalo i s hlavním městem kraje Sisakan⁵, ležícího na jih od jezera Gökča, a s jinými zeměmi Arménie. Všechna ta země se tehdy již počítala k panství Timurovu, a Toktamyš, dobře to věda, sebral svou kořist a brzy pospíchal ustoupit zpět do Tatarie. Timur však, přijav zprávu o tom počínání, vytáhl a vší chvátal jej stíhal, ačkoli jeho jezdců bylo počtem méně než Toktamyšových. Jda v jejich šlépějích dostihl tatarské vojsko na břehu veliké řeky Tereku, která teče blízko Tatarie; a Timur se ihned pokusil zmocnit se brodu, neboť zamýšlel přejít na druhou stranu.

Ve všech těch krajích byl ten brod jediným přechodem, kterým se dala ta řeka přejít. Když však Timur dospěl k břehu řeky, shledal, že Toktamyš již přešel na druhou stranu; a ten, zvěděv, že mu je Timur v patách, se ihned zastavil, aby brod hlídal a držel, a dal jej nyní na své straně dále chránit dřevěnými kládami. Timur, jak dojel a shledal, že Toktamyš drží přechod, se zastavil a poslal k Toktamyšovi posly s dotazem, proč tak činí, a s ujištěním, že on, Timur, nepřišel, aby s ním vedl válku, neboť je vskutku jeho dobrým přítelem; a volal Boha za svědka, že on, Timur, nikdy ze své strany proti němu nezamýšlel žádný útok. Toktamyš však nechtěl z toho vzkazu nic slyšet, znaje dobře Timurovu lest. Nazítří tedy Timur zrušil své ležení a dal se na pochod vzhůru po břehu řeky na straně jižní; a Toktamyš, vida to, učinil rovněž tak, vedl své vojsko po břehu severním a držel s ním krok na protější straně. Tak brala obě vojska, jedno za druhým, cestu proti vodě a v noci tábořilo každé proti druhému, s řekou mezi sebou. To se dálo a opakovalo po tři dny a ani jedno vojsko druhému neuteklo; ale třetí noci, jen co bylo jeho ležení zřízeno, vydal Timur rozkaz, aby všechny ženy, které šly s jeho vojáky, vzaly na sebe přilby a mužskou zbroj a hrály vojáky, kdežto muži aby vsedli na koně a ihned s ním jeli zpět k brodu, každý jezdec s druhým koněm vedeným za uzdu. Tak bylo ležení zanecháno v opatrování žen přestrojených za bojovníky, s jejich otroky a zajatci pod stráží, kdežto Timur se vrátil nuceným pochodem tu třídenní cestu tam, kde se dala řeka přejít. Jak vojsko přišlo k brodu, zastavilo se na tu noc a nazítří řeku přešlo; potom šlo zpět po protějším břehu, a v hodinu tercie napadlo Toktamyšovo ležení, dokonale jej porazilo a vyplenilo všechen jeho majetek, jehož měl veliké zásoby; ale Toktamyš sám uprchl.

Byla to veliká a slavná bitva, neboť Toktamyš měl pod svým velením nesmírné vojsko. Timur ji vždy počítal za nejpozoruhodnější ze svých vítězství; byla vskutku větší než to, při němž byl přemožen turecký sultán Bayezid. Toktamyš však po té pohromě ještě jednou sebral svá vojska v naději, že Timura překvapí a napadne nenadále; ale Timur jej opět předešel, vytáhl do zemí tatarských a zvítězil tam jako předtím. Ta druhá porážka Toktamyše skolila, pozbyl mysli a dal se znovu na útěk. Jeho lid byl zcela zděšen a říkal, že se mu obrátila šťastná hvězda a že je ztracen, když nemůže dosáhnout žádného vítězství. Tatarští náčelníci se nyní dali do svárů jeden s druhým a jejich různice trvala, až nakonec povstal jistý muž zvaný Edigü, který byl dříve ve vojsku a ve službě Timurově, a uchvátil vrchní moc. To on nyní stojí v čele tatarského lidu proti Jeho Výsosti a Tataři jej uznali za svého velitele. Odvrhli všechnu poslušnost Timurovi a Edigü lstí hledal, jak Timurovi přivodit smrt, v naději, že až bude Timur takto odklizen, bude on, Edigü, císařem nejen Tatarie, nýbrž že nastoupí i vládu v Samarkandu. O té Edigüově žádosti Timur dobře ví a nejednou se pokusil, ale nezdařilo se mu, jej zajmout a vydat na smrt. Tak Edigü až dosud vyklouzl z jeho sítí, neboť je to muž moci a chytrosti; ale ti dva jsou otevření nepřátelé. Timur v čele svých vojsk nedávno překvapil Edigüa v ležení, a ten ze strachu před porážkou nevyčkal, aby se postavil na odpor, nýbrž uprchl. A přece je Edigü nyní velikým náčelníkem a má pod svým velením více než dvě stě tisíc jezdců ze své hordy.

Toktamyš a Timur se nedávno stali přáteli a společně hledali, jak Edigüa svrhnout. V úmyslu obelstít jej poslal Timur nedávno k Edigüovi posly se vzkazem, že on, Timur, je nyní na jeho straně, že jej miluje a odpustil mu všechny jeho zlé činy, bylo-li jich vskutku kolik; a dále, aby prokázal, že je jeho přítelem, a aby veřejně vyznal, že on, Timur, a Edigü jsou vskutku jednoho rodu a pokolení, pošle mu jednoho ze svých vnuků, který se má oženit s dcerou z Edigüova rodu. Na to vše, jak se praví, Edigü odpověděl, že když v minulosti dvacet let žil ve službě Timurově, ví zcela dobře, čemu může bezpečně dát věru; že zná Timurovy způsoby tak dobře, že takto se obelstít nedá. Jasně viděl, že to, co bylo řečeno, bylo jen k tomu, aby byl polapen; chce-li jej Timur za přítele, musí mu vydat polovici své moci a napříště bojovat po jeho boku s mečem v ruce a v rovném spojenectví. Tak byly ty věci zanechány nerozhodnuty. Dále měl Toktamyš syna, který žil v těch krajích a jejž Edigü vypudil z jeho zemí; a Toktamyš, který se nedávno uchýlil pod ochranu Timurovu, žil nyní v okolí Samarkandu. Ten Toktamyšův syn tedy odešel do Kaffy, města, které drží Janované na pomezí Tatarie, a odtud začal vést válku proti Edigüovi s takovou pomocí, jakou mu Janované poskytli. Edigü však vytáhl na Kaffu a zpustošil všechny ty země kolem dokola; načež lidé z Kaffy přistoupili k jednání, učinili s Edigüem mír a ten Toktamyšův syn musel odejít. Ten se nyní uchýlil ke svému otci a žije v zemích Timurových. Tak věci stojí: Toktamyš a jeho synové jsou u Timura přechováváni, a Edigü se mezitím velmi zbožně zaměstnává tím, aby svůj tatarský lid obrátil k věře mohamedánské. Pracuje na tom den po dni, neboť dosud té věry nebyli a nepřijali vskutku žádnou určitou podobu náboženského vyznání, ač nakonec přece budou všichni ze sekty proroka Mohameda.

Co se týče tatarského vojska, které každý den a celý den čeká na Timurovy rozkazy a jde za Jeho Výsostí, kamkoli se obrátí, je zřízeno tímto způsobem. Vojsko je rozděleno na hejtmanství a jsou hejtmani nad stem, nad tisícem a nad deseti tisíci mužů. Nad celou brannou mocí je jediný nejvyšší velitel, jako je u nás konetábl kastilský. Když se chystá nějaká válečná výprava, jsou ti hejtmani jeden po druhém obesláni, a podle počtu těch, pro něž je posláno, se ví, jak veliká branná moc má být sebrána. V nynější době je nejvyšším velitelem Timurových vojsk mírzá Džahán Šáh. On, a zvláště jeho otec, poskytli v minulosti Timurovi znamenitou podporu, když Timur válčil s oním chánem samarkandským a přivedl jej na smrt. Timur od té doby prokazoval mírzovi Džahán Šáhovi velikou přízeň a udělil mu bohaté země, takže je nyní mocným pánem. Timur má ten obyčej, že svůj chov koní a svá veliká stáda ovcí dává v opatrování vždy některému ze svých šlechticů, který se musí starat o jejich potřeby a dávat jim pastvu na zemích, které sám drží. Jeden šlechtic tak může mít v opatrování tisíc hlav dobytka a jiný deset tisíc. Přijde-li čas, aby se Timur znovu ujal svého, a ukáže-li se, že počet nedostačuje nebo že je jejich stav v čemkoli nedostatečný, zabaví Jeho Výsost vše, co ten pán má, a velmi pravděpodobně jej nad to vydá na smrt, neboť takové je jeho pravidlo a ustanovení.