Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola XVI

Ze Samarkandu do Tabrízu

Když jsme nyní dokončili vypravování o všech těch věcech, budeme vyprávět o příhodách zpáteční cesty a o všem, co nás na pouti k domovu potkalo. Jen jsme ze Samarkandu vyrazili, přidružil se k naší karavaně předně vyslanec egyptského sultána a k němu několik jiných osob. Jedním z nich byl bratr jistého velikého šlechtice tureckého a jeho jméno bylo Alaman Oglan; dále tu byl muž, který přišel ze Sivasu, a jiná osoba z města Altologa, a opět jedna z ještě jiného města těch krajů, jež se nazývá Palatia. Nad to ještě jeden muž z Altologa. Všichni jsme nyní měli cestovat pospolu v jedné společnosti, neboť ti Timurovi komorníci, znajíce stav, do něhož byla nyní Jeho Výsost uvedena, spěchali, aby nás odbavili. Naše cesta nevedla zprvu tudy, kudy jsme přišli, neboť jsme se po odjezdu ze Samarkandu ihned obrátili k západu a jeli směrem k Tatarii. Byl pátek 21. listopadu, když jsme vyrazili a opustili Samarkand, a naše cesta šla rovinou po dobré silnici a skrze hustě obydlený kraj. Takto jsme táhli šest dní a procházeli jejich vesnicemi, a všude nám opatřili zásoby a dobrý nocleh.

Ve čtvrtek 27. listopadu jsme dospěli k onomu velikému městu Buchaře¹, jež stojí uprostřed nesmírné roviny a je obehnáno hradbami z cihel sušených na slunci, s hlubokým příkopem plným vody po vnější straně. V jedné části města stál hrad, rovněž vystavěný z cihel sušených na slunci, neboť v té zemi není kamene, z něhož by se zdily hradby; a podél toho hradu tekla řeka. Před městem Bucharou leží veliké předměstí s mnoha krásnými stavbami. Je to místo dobře opatřené zásobami masa i pečiva a vínem a vším ostatním zbožím a kupci jsou tu velmi bohatí. V Buchaře nám dali vše, čeho jsme potřebovali, a každému z nás darovali jízdního koně. Jinak už není mým záměrem vypisovat podrobně všechny příhody tohoto našeho pochodu k domovu a stačí mi jmenovat města, jimiž jsme prošli; neboť při cestě tam jsem vše, co jsme zažili, vypsal dosti zevrubně, než aby to bylo třeba na tomto místě opakovat. V městě Buchaře jsme odpočívali sedm dní a za tu dobu napadlo mnoho sněhu; potom jsme se v pátek 5. prosince znovu vydali na cestu a za tři dny pochodu jsme urazili kus hustě obydlené roviny, kde byly vesnice na všech stranách, a dospěli jsme konečně k břehu veliké řeky Áb-i Ámú, kterou jsme, jak jste slyšeli, na své cestě k Samarkandu překročili výše nad tímto místem. Když jsme přišli do vesnice na břehu, uložili jsme si nyní zásoby masa pro sebe a ječmene pro koně, aby nám posloužily při přechodu pustiny za Amudarjou, jenž, jak jsme se dověděli, měl trvat šest dní pochodu. V té vesnici jsme zůstali dva dny a činili přípravy, a potom jsme ve středu 10. prosince vstoupili na převozní lodi a přepravili se přes široký tok té mohutné řeky.

Její břehy na druhé straně jsou veliké písečné roviny a vítr tu bez přestání honí písek sem a tam z jednoho místa na druhé. Tak jsou ty přesypy ustavičně v pohybu: tu je vítr rozmetá a tam, na jiném místě, je znovu nahrne. Ten písek je velmi jemný, a jak se přesouvá, činí jakési vlnky, jaké je vidět na kamelotové tkanině; a nad to, když slunce svítí jasně, nikdo se naň nemůže podívat dolů, nýbrž musí oči od toho lesku odvrátit. Přes ty písky může přejít jen ten, kdo zná znamení, jež tu byla vztyčena jako ukazatele cesty; a těm pouštním vodičům se obecně říká jamčiové. I při té příležitosti byl naším vodičem jamči, ale i on mnohokrát v pustině málem zabloudil. V té zemi není k nalezení žádná voda, vyjma vždy po jednom dni pochodu, kdy přijdeš ke studniční šachtě vyhloubené dolů do písku a chráněné kupolí, jež se zdvihá nad obvodovou zdí z pálených cihel; a bez té ochranné zdi by písek studnu zakrátko zasypal. Voda v těch studnách je zásobou z dešťů anebo ze sněhu, který napadl. Poslední den svého pochodu tím pouštním úsekem jsme za jízdy žádnou studnu nenalezli, a tak jsme museli jet bez přerušení celý ten den i celou následující noc. Teprve nazítří, v hodinu polední mše, jsme přišli ke studni; a tu jsme pojedli a napojili svá zvířata, která měla osvěžení velmi zapotřebí. V neděli 14. prosince jsme konečně dospěli do vesnice, kde jsme odpočívali ten den i následující pondělí a úterý, a ve středu jsme se znovu vydali na cestu, abychom přešli druhý úsek pustiny, jehož přechod trval plných pět dní jízdy. Tady se šlo rovinou a studny tu byly hojnější než v úseku, jímž jsme prošli dříve. V polovině té druhé pouštní pustiny jsme museli přejít nízký písečný vrch a žár tu byl nad jiné zmáhající, ačkoli byl měsíc prosinec. Nad to byly všechny poslední tři dny našeho přechodu velmi obtížné a dlouhé, neboť jsme museli jet v noci stejně jako ve dne a zastavovali jsme se jen tehdy, když bylo nutno nabrat jídla a dát koním jejich ječmen. V neděli 21. prosince jsme přišli do velikého města, které se nazývá Abívard, a to leží ve správním obvodu provincie Chorásánu. Abívard stojí v patě hor, které byly v té době pokryty sněhem; povětří je tu velmi chladné, město nemá hradbu a leží venku v rovině. Opatřili nám tu svěží koně a zásoby na cestu; požili jsme jejich pohostinství a zůstali tu onu neděli svého příchodu a také následující pondělí, úterý a středu. Ve čtvrtek 25. prosince, na Boží narození, jež bylo prvním dnem roku Páně 1405, jsme Abívard opustili a jeli dál vysokými horskými zeměmi, všude pokrytými sněhem; a ta část naší cesty trvala pět dní a vedla krajem takřka úplně neobydleným, přičemž povětří bylo nyní velmi chladné. Potom, ve čtvrtek 1. ledna, jsme přišli do města, které leží v otevřené rovině za tím horským krajem a jehož jméno je Chabúšán; je bez hradeb a my jsme se tu zastavili onen čtvrtek a následující pátek. Chabúšán je prvním městem v provincii Médii. V sobotu 3. ledna jsme se znovu vydali na cestu a naše pouť nyní vedla po rovinách. V tom kraji bylo povětří už teplé, na zemi nezůstával žádný sníh a v noci nemrzlo. Jeli jsme onu sobotu i neděli a v pondělí 5. ledna jsme dospěli do města Džádžarmu, přišedše tam cestou dvěma vesnicemi, jež leží při silnici. Džádžarm nemá okolo sebe hradbu; a jak bude v paměti, prošli jsme tím městem už na své cestě k Samarkandu, čímž jsme se zde opět připojili ke své dřívější trase. V Džádžarmu jsme zůstali onu noc svého příjezdu a celý příští den, úterý. Ve středu jsme vyjeli a celý ten den jeli rovinami, aniž jsme nalezli obydlená místa. Tu noc jsme spali v prázdné stavbě značné velikosti, jež stála blízko rozbořeného hradu; neboť i ten dům i ten hrad byly opuštěny a ležely zpustlé.

Ve čtvrtek jsme opět jeli dál a nenalezli jsme obydlený dvorec, ale toho večera jsme konečně přišli do hustě obydlené vesnice. Celý ten den i den předtím vedla naše cesta podél pásma rudých vrchů, na jejichž vrcholcích nebylo vidět ležet žádný sníh, a po oba ty dny bylo v krajině okolo a vůkol docela horko. V pátek jsme pokračovali ve své cestě a toho dne jsme rovněž nenalezli žádná obydlí, ale v sobotu v hodinu nešpor jsme dospěli do Bastámu, velikého města, v němž jsme byli na pochodu tam. Opustili jsme je v nejbližší neděli a přišli dál do Dámghánu; a když jsme byli ještě asi leguu od toho města, zdvihl se silný chladný vítr a vál tvrdě, ačkoli byl den jako vymetený. Chlad se nyní náhle stal nesmírným a nám dával veliké příčiny k podivu, neboť člověk i zvíře tím trpěli nad míru. Když jsme konečně došli do Dámghánu, vyptávali jsme se na ten hrozný vítr a oni nám na vysvětlení pravili, že ve veliké hoře, jež se nad městem vypíná, je pramen vody, a kdyby do té vody měla upadnout jakákoli nečistá nebo špinavá zvířecí hmota, počne vítr ihned a předivně vát jako vichřice a neulehne, dokud nebude ta nečistota z pramene odstraněna. V důsledku toho vyšli nazítří po našem příchodu lidé z města s bidly a háky, aby tu studnici vyčistili; a po tom vítr náhle přestal vát. I tímto městem jsme, jak bude v paměti, prošli na cestě tam a nyní jsme se tu na dva dny zastavili k odpočinku. Ve středu 15. ledna² jsme se znovu vydali na cestu, ale v jednom místě za Dámghánem jsme nevzali silnici, kterou jsme přišli předtím a jež vedla kolem hradu Fírúzkúhu; neboť ta cesta šla vysokými horami, které byly nyní zaváty sněhem. Na tom místě se ona druhá cesta odkláněla po naší pravé ruce a my jsme nyní vzali tu, která šla nalevo, a odtud jsme postupovali dolů rovinami. Následující noc jsme spali ve velikém prázdném, neobydleném domě a ve čtvrtek, nazítří, jsme jeli dál neobydleným krajem, a v pátek bylo stejně, a v sobotu v hodinu nešpor jsme dospěli do velikého města, které se nazývá Semnán. To leží na pomezí Médie a na západ od něho je Persie. Semnán stojí v rovině pod vysokým horským pásmem, je to město velmi hustě obydlené, ale nechrání je žádná okolní hradba. Zůstali jsme tam až do nejbližšího pondělí, kdy jsme jeli dál a tu noc spali v malé vesnici, a v úterý v noci jsme přišli k jistému hradu; a toho dne jsme nalezli na své cestě mnoho sněhu. Odtud jsme jeli dál rovinami, jež ležely mezi horskými pásmy, z jejichž svahů stékalo mnoho potoků; ale zpozorovali jsme, že ve všech byla voda slané chuti. A tak uběhl čtvrtek. V pátek, jenž byl 23. lednem, jsme dospěli k městu, které se nazývá Verámín a jímž jsme prošli na cestě tam; ta obec je velmi značného rozsahu, ale většina jejích domů už není obydlena. Neobíhala ji žádná hradba a kraj, v němž stojí, jde pod jménem Rajj. Zde žil onen veliký šlechtic, jenž byl Timurovým zetěm, neboť pojal za ženu jednu z jeho dcer; a také jsme zde přišli ve známost s jiným velikým pánem. Jeho jméno bylo Bábá Šejch a Timurův zeť se nazýval mírzá Sulejman. To byli ti dva páni, kteří vzali v opatrování naše nemocné, když jsme tím místem procházeli na cestě tam; a my jsme své lidi nalezli v bezpečí a nyní i pevného zdraví, vyjma jedině dva z jejich počtu, kteří na tu nemoc zemřeli. Se všemi bylo dobře zacházeno a bylo o ně pečováno a jejich potřeby jim jejich hostitelé, výše zmínění šlechtici, bohatě opatřovali.

V neděli, nazítří, jsme obědvali u Timurova zetě, kdežto v pondělí nás stejně pohostil Bábá Šejch. Potom nám v nejbližší úterý opatřili koně a my jsme se od nich všichni společně vydali na cestu a šli tu noc spát na hrad při silnici. Ve čtvrtek 29. ledna jsme přišli do města Šahrakánu a přenocovali tam; a to bylo město, v němž jsme se zastavili na cestě tam. Od tohoto místa jsme se však odklonili k severu od trasy, kterou jsme na svém pochodu tam vzali ze Sultáníje do Šahrakánu, a po čtyři dny, v pátek, v sobotu, v neděli a v pondělí, jsme jeli bez přerušení, ale naši cestu velmi zdržoval sníh, který napadl. Konečně jsme v úterý 3. února dospěli do velikého města, které se nazývalo Kazvín³. Zde je nyní většina domů vskutku v rozvalinách, ačkoli jejich počet býval kdysi velmi velký, neboť toto město Kazvín bylo největší ze všech, na jaká jsme v těch krajích narazili, vyjma jedině Tabríz a Samarkand. Shledali jsme tu, že napadlo mnoho sněhu; ulice jím byly zcela zataraseny a všichni lidé se zaměstnávali tím, aby v závějích prorazili cesty pro průchod. Sněhu spadlo tolik, že bylo veliké nebezpečí, aby neprolomil střechy domů, a hospodáři se činili s bidly a lopatami a shazovali jej dolů na dvory. V Kazvíně jsme spali v úterý, v noc svého příjezdu, a zůstali tam až po následující pátek, zdrženi velikým sněhem, který ležel na silnici dále za městem. Po tu dobu nás pohostinně opatrovali a bohatě zaopatřovali naše potřeby a žádosti.

Takový je vskutku všude obyčej: hostit vyslance, kteří jdou k Timurovi nebo od něho, a rovněž kteréhokoli z princů jeho rodu, jenž by byl na cestách. Po dobu pobytu tří dnů a nocí, potřebují-li zůstat tak dlouho, jsou všichni hoštěni; a u těch druhých, totiž u kterékoli osoby z nejbližšího příbuzenstva Jeho Výsosti, je zvykem opatřovat jí i jejímu průvodu jídlo a nocleh po devět dní, náklad však pak nese obec, v níž se pobyt koná. V nejbližší sobotu jsme konečně shledali, že můžeme opět vyrazit; ale třicet mužů muselo jít s námi pěšky s lopatami, aby nám svou prací prorazili cestu. Ti muži vyšli všichni k té práci z Kazvína, ale jen jsme dospěli k první vísce venku za městem, vrátili se domů a lidé z té vísky byli povinni vzít tu práci na sebe a vyjít a prošlapat nám cestu k průchodu. Sněhu nyní napadlo tak hojně, že horské svahy i rovina byly pokryty velmi hluboko, vše se zdálo rovnou zemí a žádná cesta nebyla vidět. Sněžná slepota postihovala oči lidí i zvířat, nikdo nic neviděl, když hleděl přes sníh; a vskutku, dokud povrch tvrdě nezmrzl, bylo takřka nemožné probít se rovinou. Na místech byl sníh tak hluboký, že když jsme přišli k městu nebo vesnici, nedovedli jsme rozpoznat, kde leží, neboť vše bylo zaváto. V tomto stavu jsme konali svou cestu a přišli k městu Sultáníji, které je hlavním městem toho hustě obydleného kraje a je bohatě zásobeno potravinami. Sem jsme dorazili v pátek 13. února a zůstali až do soboty příštího týdne, jež byla 21. téhož měsíce. O Sultáníji potřebuji říci málo, neboť to místo jsme dostatečně vypsali tehdy, když jsme jím procházeli na cestě tam; je to vskutku velmi veliké a vznešené město země perské, a ačkoli je nechrání žádná hradba, stojí zde na rovné pláni blízko města nad jiné velkolepý hrad.

Naše dlouhé osmidenní zdržení v Sultáníji bylo způsobeno čekáním na rozkazy, které nás nyní dostihly; a dověděli jsme se, že odtud musíme jet a složit poklonu nejvyššímu místodržícímu západní Persie, jenž je Timurův vnuk a jehož jméno je mírzá Omar.

Ten mírzá byl toho času usazen táborem v rovinách Karabachu, kde se svým vojskem trávil zimní období. Nejrychlejší cestou, jak se k tomu místu dostat, by bylo odbočit a jet ze Sultáníje na sever; ale silnice odtud jde přes vysoká horská pásma a ta byla nyní zaváta čerstvě napadaným sněhem. Proto jsme se tolik dní zdržovali a doufali, že sníh roztaje a propustí nás; ale protože mráz trval, poradili nám, že bude lépe jet přímo dál do Tabrízu a odtud se vypravit do Karabachu, neboť horská cesta bude kratší a sníh méně hluboký. Rozhodli jsme se tedy nyní tak učinit a v sobotu 21. února jsme opustili Sultáníju a spali tu noc ve městě Zandžánu, kterým jsme prošli na své cestě tam. V nejbližší neděli jsme spali ve velikém karavanseráji při silnici a v úterý jsme dospěli do vesnice Mijány; ve středu jsme jeli dál a spali ve vesnici Tungalaru a následujícího dne jsme dospěli do vesnice Údžánu. Konečně jsme v sobotu posledního dne měsíce února vjeli do města Tabrízu, kde nám přidělili byt v několika domech Arménů, kteří byli lid křesťanský, a tu nám vydávali obvyklé příděly potravin. V nejbližší úterý, jež bylo 3. březnem, byli pro náš průvod, jak jsme se dověděli, připraveni koně, abychom se vypravili k mírzovi Omarovi, jenž, jak bylo řečeno, ležel se svým vojskem v zimním ležení v rovinách Karabachu.

Jsou to jisté nesmírné roviny, které v tom období poskytují výtečnou pastvu, neboť povětří je tam velmi mírné a sníh padá jen zřídka, a padne-li, rychle taje. Pro to pohodlí má mírzá Omar obyčej odcházet tam každého roku na zimní měsíce; a tam jsme ho nyní měli za povinnost vyhledat a složit mu poklonu. Teprve ve čtvrtek 5. března jsme se však konečně z Tabrízu dostali, a v naší společnosti byl vyslanec egyptského sultána a stejně tak vyslanec z Turecka. Tak jsme nyní všichni pospolu vyrazili k rovinám Karabachu a vykonali tuto návštěvu na poklonu u mírzy Omara. Na cestě tam jsme měli za vodiče a druha téhož tatarského pána, jenž nás přivedl celou cestu ze Samarkandu a jenž po celou dobu putování všude dohlížel, aby nám bylo bohatě opatřeno vše, čeho bylo z přídělů potřebí. Ti, kdo mají takto v opatrování cizí vyslance, se u Tatarů nazývají chagaul. Při té příležitosti jsme já a můj druh, magistr teologie, cestovali jen s nemnohými ze svých španělských služebníků, neboť nám bylo doporučeno, abychom většinu svého průvodu zanechali v bytě v Tabrízu, aby tam na náš návrat počkali. Když jsme pak takto všichni cestovali pospolu dva dny cesty, přijel nám naproti zvláštní posel, poslaný mírzou Omarem s rozkazem, abychom se ihned obrátili zpět a vyčkali dalších příkazů v Tabrízu. Máme tam prý několik dní pobýt v pohodlí a mírzá nám potom dá vědět, kdy a kde nás bude moci přijmout; a bylo to zdvořile obloženo tím, že my, kdo jsme vykonali tak dlouhou cestu, musíme být zmoženi a potřebujeme čas k odpočinku. Tak jsme tedy všichni ihned obrátili své kroky zpět do Tabrízu, neboť mírzá Omar dal rozkaz, aby nám byly bohatě opatřeny dobré příděly — anebo, jak jim říkají zde i jak jim říkáme my, alafa.

V tomto městě Tabrízu jsme nyní zůstali a čekali na příkazy, a teprve ve středu 18. března přišly; a tu jsme museli znovu jet do Karabachu. Ve čtvrtek 19. března jsme se tedy vydali na cestu, a když jsme přešli několik vysokých horských pásem, jež leží severně od Tabrízu, přišli jsme do doliny, která byla plná sadů a mnoha vesnic s bohatými vinicemi; neboť povětří tu bylo mírné a ovoce se tu pěstuje v hojnosti nad jiné velké. Napříč tou dolinou protéká veliká řeka. Naše cesta dál zeměmi těch vesnic s jejich sady trvala plné čtyři dny a na konci té doby jsme přišli do velikých rovin. Zde jsou obyvatelé lid usedlý a ve velmi značném počtu, neboť se tu pěstuje mnoho rýže a k tomu úrody bílého i tmavého prosa; a vskutku jsou všechny provincie okolo a vůkol zásobovány rýží z těchto sklizní. Nepěstuje se tu žádná pšenice ani ječmen, ale rýže je tak hojná, že jí krmí své koně. Po všech těch rovinách byli utábořeni ve stanech se svými stády kočovníci, kteří tvoří hordu mírzy Omara. Ve středu 25. března jsme si cestu razili skrze to shromáždění tatarského lidu a přiblížili se na deset nebo dvanáct leguí k místu, kde, jak nám bylo řečeno, mírzá Omar přebývá, když tu nám náhle přijeli naproti lidé, kteří nás zpravili, že v mírzově ležení je vzbouření, a tak že by bylo lépe, kdybychom se obrátili zpět. Vyptávali jsme se na příčinu toho vzbouření a oni nám oznámili, že mírzá Džahán Šáh, nejvyšší velitel, se právě předtím pokusil o život mírzy Omara. Lidé z hordy se však zdvihli, a vedeni tatarskými pány a náčelníky se vrhli na mírzu Džahána Šáha a zajali ho, a mírzá Omar nato rozkázal, aby byl sťat. Lidé z plukovních oddílů Džahána Šáha se potom vzbouřili a nyní bojovali s těmi z hordy mírzy Omara a na obou stranách mnozí padli. Mírzá Omar, jak nám dále vypravovali, se už přepravil s jezdci svých vlastních jízdních oddílů přes řeku a rozkázal, aby byl lodní most za ním rozebrán. Lidé přecházeli z jedné strany na druhou a nikdo nevěděl, co se má stát; všechna vojska byla ve velikém zmatku rozbroje.

Když jsme to všechno vyslechli, drželi jsme my vyslanci společně radu a nakonec jsme se shodli, že když jsme tak blízko, máme jet dál a vidět vlastními očima, jak se věci vskutku mají; a tak jsme se zase pustili dopředu. Ve čtvrtek, nazítří, 26. března, jsme dorazili k velikému ležení, kde byl mírzá Omar uprostřed své hordy postaven, a my jsme se zastavili a vyčkávali jeho rozkazů, doufajíce, že nás přijme. Ale celé to shromáždění vojsk bylo v mohutném zmatku: ze všech stran se táhli dovnitř, tatarský lid před sebou honil svá stáda. Potom, zatímco jsme tak čekali, přišel k nám jeden z Čagatajců se vzkazem od mírzy Omara, a to v tom smyslu, že Jeho Výsost je nyní velmi zaměstnána věcmi, že nás pro tu chvíli nemůže přijmout a že prosí, abychom se všichni ihned vrátili do Tabrízu a tam vyčkali příkazů. Ten Čagatajec dodal, že je zplnomocněn provázet nás tam a dohlížet, aby byly opatřeny všechny naše potřeby podle přání Jeho Výsosti. Ihned jsme tedy znovu vsedli na koně a vyrazili zpět na cestu. Je třeba rozumět, že mírzá Omar ležel toho období táborem se svou hordou v rovinách na jižním břehu té řeky a jeho vojsko tu počítalo snad pětačtyřicet tisíc jezdců; ačkoli to nebyl celý jeho průvod, neboť mnoho plukovních oddílů bylo postaveno jinde, v místech okolo a vůkol. Jak už bylo řečeno, bývalo za dřívějšího času obyčejem, že do těch rovin přicházel sám Timur a zřizoval si tam zimní ležení; a vskutku dal teprve nedávno rozkaz, aby tu bylo vystavěno město, v němž už přebývalo dvacet tisíc usedlého lidu. Tento mírzá Džahán Šáh byl synovec Jeho Výsosti, syn jedné z Timurových sester. Nyní byl na rozkaz mírzy Omara bez okolků sťat, ačkoli byl vpravdě nejmocnějším náčelníkem tatarských vojsk a ctěn u všech lidí, neboť byl s Timurovým rodem tak blízko spojen.

Býval držitelem mnoha širokých zemí a mnoho bylo těch, kdo den po dni jezdili v jeho průvodu. Za dávných časů, když Timur svého vnuka, právě tohoto mírzu Omara, poprvé jmenoval nejvyšším místodržícím v západní Persii, uložil tomuto svému synovci Džahánu Šáhovi, aby byl mladému mírzovi správcem, aby řídil jeho dvůr a spravoval jeho vládu. Tak se tedy až dosud vše, co Džahán Šáh rozkázal, uvádělo ve skutek, jako by ten rozkaz byla dala Jeho Výsost sama; a příčina, proč byl nyní Džahán Šáh vydán na smrt, jak jsme vypravovali, a tak náhle, nám byla vyložena, ale dvěma rozdílnými způsoby. Na jedné straně se pravilo, že mírzá Omar jej dal zabít jednoduše proto, že se ho bál; neboť když byl nyní Timur, jeho děd, mrtev, obával se, aby mu Džahán Šáh neukládal o život, ježto on, Džahán Šáh, měl za sebou nejen vojska císařství, všechna pod svým velením, nýbrž i celý čagatajský rod, který byl z jeho vlastního průvodu a který by ho slepě poslouchal. Tak by se tedy, jak mírzá Omar soudil, pravděpodobně vzbouřil a všichni lidé by řekli, že když je Timur mrtev, je on, Džahán Šáh, ten muž, jenž má zaujmout jeho místo.

Taková byla první zpráva. Druhé vypravování, jež nám bylo podáno, znělo tak, že se Džahán Šáh, když dostal bezpečné zprávy o Timurově smrti, ozbrojil a provázen mnohými ze svých lidí, všemi se zbraní v ruce, přišel k velikému stanu, v němž se měla sejít rada. Zde se potkal s jistým mullou, totiž doktorem jejich víry, jenž byl mírzovi Omarovi osobou velmi důvěrnou a měl v jeho ležení dohled nad věcmi správy. Džahán Šáh toho muže nenáviděl z té příčiny, že mu jednou mírzá Omar odňal ženu, kterou on, Džahán Šáh, miloval, a dal ji tomu mullovi za manželku. Pro tu i pro jiné příčiny tedy toho člověka nenáviděl, a když ho nyní nalezl takto přítomného ve velikém stanu, bez okolků ho zabil. Potom, když byl ten čin takto vykonán, opustil onen stan a šel přímo k tomu, v němž přebýval mírzá Omar, drže dosud v ruce svůj obnažený meč a provázen všemi svými lidmi s tasenými meči. U mírzova stanu se stráže, jen je takto viděly přicházet, chopily zbraní a ihned zaujaly stanoviště v mírzových dveřích — Jeho Výsost byla totiž vevnitř —, zatímco se zároveň hordou rozběhla povídačka, že Edigü, chán Tatarů, a gruzínský král Jiří oba na ně udeřili nenadálým vpádem. V tom shonu se Džahánu Šáhovi podařilo zmoci hlavní stráž u stanu mírzy Omara a postavit na to místo své vlastní lidi, a ve zmatku vstoupil, jak se pravilo, do vladařského stanu s úmyslem vydat mírzu Omara na smrt. Nalezl však v mírzově předpokoji mnoho služebníků na stráži, kteří všichni byli hotovi ho hájit.

Byl tu zvláště jistý veliký tatarský šlechtic, jenž teprve nedávno vstoupil do předpokoje se všemi svými lidmi dobře vyzbrojenými. Ten muž zastavil Džahána Šáha a vyptával se, co tu může činit, a pravil, že tu věc oznámí mírzovi. Džahán Šáh se k němu obrátil a zapřísahal ho, aby Jeho Výsosti řekl, že nemá mít strach, neboť vše, co on, Džahán Šáh, učinil, bylo, že zabil svého osobního nepřítele, onoho mullu. Zmíněný šlechtic šel dovnitř a oznámil to, ale nalezl mírzu Omara v úzkých hrůzou, takže ten dobře nevěděl, co činit. Potěšil tedy Jeho Výsost a pravil jí, aby neměla žádné starosti, neboť kdyby mírzá jen dal svůj rozkaz, on sám si to s Džahánem Šáhem vyrovná. Načež vyšel zpátky, náhle se na něho vrhl a jediným úderem svého meče srazil Džahánu Šáhovi hlavu. Jen byl Džahán Šáh takto mrtev, všichni jeho lidé hledali svou spásu v útěku. Mírzá Omar vzal hlavu Džahána Šáha a dal ji ihned odnést do Bagdádu a předložit svému otci Mírán Šáhovi a princi Abú Bakrovi, svému bratru. Napsal jim k tomu mírzá Omar také, že nyní budou mít před sebou hlavu svého nepřítele, a dodával, že když je jeho děd nyní zcela určitě mrtev, patří se, aby oba přišli a spojili své síly s jeho, a on, mírzá Omar, se svými šlechtici a velmoži potom složí Mírán Šáhovi slib poddanosti jako císaři v právoplatném nástupnictví po Timurovi. Bylo nám však později vypravováno, že když Mírán Šáh spatřil hlavu Džahána Šáha, svého bratrance, takto mu poslanou, počal se chvět ve strachu ze zrady na straně svého syna, mírzy Omara, a hleděl se vyhnout tomu shledání, jež bylo smluveno, aby se konalo v rovinách Vianu nedaleko za Tabrízem.

Co se nyní týká událostí, které se toho času děly v městě Samarkandu, jak nám bylo potom vypravováno: jen byl Timur mrtev, učinili velicí páni a jeho komorníci vše, co bylo v jejich silách, aby ta věc zůstala nepoznána, dokud nebudou moci poslat stráž k ochraně velikého pokladu na hradě samarkandském a vzít stát do svých rukou. Shledalo se však, že tajemství udržet nelze, a velmi brzo věděli všichni lidé od služebníků z jeho průvodu, že Timur je vskutku mrtev. V čase jeho smrti byl v hlavním městě přítomen jeho vnuk, princ Chalíl Sultán, rovněž syn Mírán Šáhův; a ten, jen dostal zprávu o smrti svého děda, shromáždil všechny své lidi, povolal šlechtice své strany a vrhl se na ony tři tajné Timurovy komorníky, kteří se už vraceli z Otraru a vzali do svého opatrování dvůr i pokladnici zesnulé Jeho Výsosti. Z těch tří nejvyšších komorníků jednoho ihned zabili, a ten se jmenoval Butudo a byl synem Džahána Šáha, jejž mírzá Omar tak nedávno dal v Tabrízu stít, jak už bylo řečeno; a nato oba ostatní komorníci prchli a hledali útulek v městě Herátu u prince Šáhrucha, nejmladšího Timurova syna, jenž byl, jak jsme pravili, nejvyšším místodržícím provincie Chorásánu. Potom, jen princ Chalíl zabil Butuda a oba ostatní komorníci odešli, odebral se na samarkandský hrad a zmocnil se všeho pokladu svého děda, který tam nalezl, a stal se tak pánem hlavního města. Když to vykonal, pokročil k tomu, aby učinil potřebná opatření k pohřbu a uložení Timura, svého děda, a svému otci Mírán Šáhovi poslal posly a žádal ho, aby ihned přišel a spojil se s ním v Samarkandu. Tehdy prý ten poklad svému otci vydá a ten bude ode všech přijat a uznán za právoplatného dědice císařství na místě Timurově. Ten poklad, psal princ Chalíl, je nesmírný, a čagatajský rod se k němu zcela určitě přidá, jen až zvědí, že je v jeho držení, neboť Tataři jsou vskutku lid, který se klaní penězům.

Tak měl být Mírán Šáh učiněn císařem; ale poslům prince Chalíla bylo nakázáno, aby Mírán Šáha varovali, že jeho žena, princezna Chánzáde, bude nyní velmi pravděpodobně proti němu strojit úklady, ačkoli se v minulosti přičiňovala, aby mezi ním a jeho otcem Timurem nastal mír. Byla to, jak už bylo řečeno, matka prince Chalíla a žila nyní v jeho paláci v Samarkandu; ale velmi pravděpodobně bude Mírán Šáhovi, svému muži, odpůrkyní pro svůj ustavičný strach z něho a pro svůj odpor k němu. Nad to bylo jejím cílem, aby byl císařem její syn Chalíl, a vskutku ho nyní bez přestání pobízela, aby ten titul vzal pro sebe. V Samarkandu jsme toho prince Chalíla znali velmi dobře; byl to tehdy mladý muž asi dvaadvacetiletý, světlé pleti a tělnatý jako jeho otec Mírán Šáh, jemuž byl v tváři podoben. Princ Chalíl nám vskutku prokazoval nad jiné velikou pozornost, zatímco jsme pobývali u dvora ve službě u jeho děda. Co se nyní týká zprávy o Timurově smrti, konečně veřejně rozhlášené, je třeba mít na paměti, že Jeho Výsost dvakrát před tímto časem falešně rozšířila povídačku, že je mrtev, aby vyzkoumala, kdo se potom vzbouří proti ustanovením její závěti o nástupnictví. Dvakrát předtím, oblouzeni tou zprávou, vyšli někteří do odboje, a ti byli ihned vydáni na smrt; a tak, ačkoli byla zpráva, která nyní přišla, pravdivá, mnozí věřili, že Timur mrtev být nemůže. A tak, zatímco jsme ještě pobývali v Tabrízu a chystali se na odjezd k domovu, povídačka hlásala, že Timur je živ a že právě toho času táhne v čele svého vojska s úmyslem vpadnout do Egypta a podmanit si káhirského sultána.

Abych pokračoval: když Mírán Šáh v Bagdádu dostal bezpečné zprávy o smrti svého otce, obdržel zároveň hlavu Džahána Šáha, nedávného nejvyššího velitele, kterou mu nyní posílal jeho syn, mírzá Omar, a k tomu naléhavé vyzvání, jež ho prosilo, aby ihned přišel na shledání v rovině Vianu, asi deset leguí na západ od Tabrízu, kde měly být upraveny věci jeho nástupnictví. Mírán Šáh se tedy z Bagdádu vypravil a táhl k Tabrízu, provázen svým synem Abú Bakrem. Dříve než však dospěl k místu toho shledání, přinesli mu zprávu, že mírzá Omar už u Vianu shromáždil velikou sílu, větší, než jakou vedl jeho otec, a nad to že poslal rozkazy vojskům postaveným v městech Sultáníji a Tabrízu, aby byla pod zbraní a připravena vyrazit ihned v okamžiku, kdy budou povolána. Mírán Šáh, když se o těch válečných přípravách dověděl, počal se bát toho, co mírzá Omar snad zamýšlí učinit. Na svém pochodu se zastavil a poslal vyslance, aby vyzkoumali, jaký je pravý úmysl mírzy Omara; ten dal odpověď a zapřísahal ho, že všechno to shromažďování vojsk z jeho strany je jen k tomu, aby zajistil pomezí provincie a aby po nastoupení svého otce na císařský stolec zřídil mír. Když tu odpověď přinesli Mírán Šáhovi, navrhl jeho syn Abú Bakr, jenž byl dosud s ním, že by měl jet sám napřed na shledání se svým bratrem, mírzou Omarem, jejž má v úmyslu přivést k rozumu. Pravil svému otci, že vskutku zamýšlí ihned se ho zmocnit a odvézt ho zpátky do ležení Mírán Šáhova, ať bude chtít nebo ne; ale jeho otec odmítl ten postup potvrdit a pravil, že by všichni lidé v tom činu nalezli pohoršení.

Jak jsme napsali již dříve, byli Omar a Abú Bakr rodní bratři, jak po matce, tak po otci; a princezna, jejich matka, jež byla v ležení se svým mužem Mírán Šáhem, se nyní sama vypravila a cestovala, až přišla do ležení mírzy Omara, u něhož si vymohla slyšení. Vytýkala svému synu Omarovi, že má v úmyslu zkřížit přání všech pravých lidí, neboť všichni musí mít za to, že Mírán Šáh má bez pochyby plné právo nastoupit na trůn Timura, svého otce. Mírzá Omar jí obratem odpověděl: nedej Bůh, aby se šlo jinou cestou; že je hotov uznat práva Mírán Šáhova a že se vše stane, jak ona káže. Princezna, jeho matka, tedy nyní šla zpátky do ležení Mírán Šáhova a ujišťovala svého muže, že byl ten slavný slib dán; a Mírán Šáh, když to vyslechl, přisvědčil, aby jeho syn Abú Bakr jel a navštívil mírzu Omara v jeho ležení, aby pak mezi nimi mohly být všechny věci upraveny, totiž jak a kdy má být Mírán Šáh prohlášen císařem. Když byly věci takto přátelsky urovnány, vjel Abú Bakr se svou tělesnou stráží, ale bez jakéhokoli jiného průvodu vojsk, na shledání se svým bratrem, mírzou Omarem; a ten, jak zpozoroval jeho neopatrnou bezelstnost, se rozhodl, že ho zajme. Když tedy Abú Bakr vjel do ležení a blížil se k velikému stanu, vyšel mu mírzá Omar naproti, vzal ho srdečně za ruku a uvedl ho dovnitř. Jen takto Abú Bakr padl do jeho moci, dal ho mírzá Omar zajmout a uvěznit; a na tu zprávu pět set jezdců z tělesné stráže Abú Bakrovy, kteří s ním přijeli, ihned prchlo zpátky do ležení jeho otce Mírán Šáha. Mírzá Omar, když měl takto svého bratra ve své moci, poslal jej do vazby na hrad v Sultáníji, kde jej dali do želez. Potom táhl mírzá Omar na ležení svého otce a doufal, že i jeho dostane do svých tenat; ale Mírán Šáh, který měl zprávy, se už dal na útěk a spěšným pochodem se oklikou dostal do provincie Rajje, kde nalezl útulek u mírzy Sulejmana, svého švagra, a tam se sešel s rozličnými pány a náčelníky čagatajského rodu.

Princezna, matka Omara a Abú Bakra, když dostala zprávy o tom, co se děje, a dověděla se, jak její starší syn vrhl svého bratra do žaláře, vypravila se tedy znovu na cestu a přišla ke svému synu, mírzovi Omarovi; a s roztrženým šatem a odhalenou hrudí, hojně plačíc, mu nyní domlouvala a pravila: „Synu můj, nenosila jsem já, tvá matka, i tebe, i jeho? Není to tvůj vlastní rodný bratr? A ty bys ho přece zavraždil — jeho, jejž všichni lidé milují.“ Mírzá Omar jí na to odpověděl, těšil ji a ujišťoval, že dal Abú Bakra zajmout jen proto, že je to nerozvážný blázen, který říká a činí, co by se říkat ani činit nemělo, a že vše, čeho si on, mírzá Omar, žádá, je to, aby byl jeho otec ihned prohlášen císařem. Velmi na odpor všemu tomu byl však pravý úmysl mírzy Omara, k jehož uvádění ve skutek nyní pokročil, když měl takto svého bratra ve své moci. Omar byl vskutku muž pánovitý a všichni čagatajští velmoži ho ctili a milovali; své krásné přípovědi dal princezně, své matce, jen se záměrem obloudit svého otce Mírán Šáha a dostat jej do své moci.

Ihned se stalo známým, že Mírán Šáh opustil Rajj a bere se k Samarkandu; mírzá Omar se tedy vypravil, aby ho sledoval, ale brzo viděl, že ho nedokáže dohonit a zajmout. Mírzá Omar tedy odbočil a hleděl nyní vejít v dohodu se svým strýcem Šáhruchem, bratrem svého otce, jemuž nabídl, že se s ním spojí v jedné věci proti Mírán Šáhovi. Úmluva, na niž přistoupili, zněla tak, že mírzá Omar a Šáhruch si císařství společně a nerozdílně rozdělí; a co se Mírán Šáha týká, protože musí na své cestě k Samarkandu projít provincií herátskou, dá se na tom průchodu snadno zajmout, jen když Šáhruch dá rozkazy. Mírán Šáh nyní poznal, že jeho bratr a jeho syn, když vešli v dohodu, musí být ve spolku proti němu. Rozhodl se tedy zastavit a zůstat tam, kde byl, totiž na místě, kam jeho ležení došlo při přechodu Chorásánu, neboť se už neodvažoval pokračovat ve svém pochodu k Samarkandu. Potom poslal své posly a hleděl vyjednat mír s mírzou Omarem; ale podmínky, jež mu byly nabízeny, nikdy nebyly takové, aby je mohl bezpečně přijmout, a věci tak zůstaly nerozhodnuty. Dále jsme se dověděli, že mírzá Omar, když měl svého bratra Abú Bakra ve své moci, odňal mu jeho ženu, jež byla dcerou pána města Mardinu, ale potom tu princeznu poslal zpět jejímu otci.