Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola XVII

Z Tabrízu do Sevilly

V Tabrízu jsme stále ještě čekali na rozkazy mírzy Omara a v té době jej pohnulo, aby nám vyslancům poslal list, v němž nás Jeho Výsost ujišťovala, že nemáme příčiny k úzkosti pro to zdržení, jež odkládá náš odjezd k domovu. Bylo nám oznámeno, že velmi brzy budou všechny sporné věci mezi ním a jeho otcem Mírán Šáhem narovnány a že jakmile se to stane, povolá nás ihned před sebe k audienci na rozloučenou, při níž se s ním rozžehnáme. Nicméně krátce poté, co nám byl ten milostivý list doručen, totiž v úterý 28. dubna, v den svátku svatého Petra Mučedníka, když jsme my Španělé byli ve svém bytě v Tabrízu, objevil se před našimi dveřmi správce města se svým písařem a s množstvím sluhů. Ti muži vstoupili, zmocnili se všech našich mečů i ostatních zbraní, které jsme při sobě měli, a vzali je do opatrování; a když správce dal zavřít vnější vrata, přikročil k tomu, aby nám oznámil, že jej poslal mírzá Omar s příkazem zabavit všechen náš majetek a všechno naše jmění, jež právě nyní berou pod stráž. My jsme na to odpověděli, že se musíme podrobit tomu, co učiní, poněvadž jsme zcela v jejich moci; měli by však pamatovat, že nás náš pán, král španělský, vypravil jako své vyslance k zvěčnělé Jeho Výsosti pánu Timurovi s poselstvím přátelství a že až do té chvíle s námi vždy zacházeli způsobem velmi odlišným od toho, co se nyní dělo. Jeho Výsost veliký Timur je však, bohužel, mrtev; a tak nyní vskutku mohou činit, co se jim zdá dobré v jejich očích. Na to správce odpověděl, že to, co mírzá Omar přikázal vykonat, je k tomu, abychom byli lépe chráněni, a dodal, že nám nikterak nemá být ublíženo.

Jeho lidé však neměli vůle jednat zdvořile, naopak od prvního okamžiku zamýšleli nás olupovat, a tak nám nyní odnesli všechno naše jmění, totiž šatstvo, peníze, naše sedla i naše koně, zkrátka všechno, a nezůstalo nám nic než šaty, které jsme měli na sobě. Potom nás odvedli do jiného domu, kde nás nechali, a ke dveřím postavili stráž. Vzápětí učinili týmž způsobem s vyslancem egyptského sultána i s vyslancem od Turka, kteří oba ještě cestovali s námi; a ze všeho jmění, jež takto násilím odnesli nám i jim, ukradli později lepší část. Asi dvacet dní po těch příhodách jsme obdrželi od mírzy Omara jiný list, v němž nás ujišťoval, že se nemusíme rmoutit pro to, co svým lidem rozkázal učinit: že nyní můžeme být v pohodlí a radovat se, neboť se svým otcem ujednal úplné přátelství; a dále že se velmi zakrátko přijde usadit na hradě, který je asi pět leguí od Tabrízu a nazývá se Assarec, a jak tam bude, pošle pro nás, dá nám audienci a vypraví nás na cestu k domovu. V tom všem však, jak jsme se dověděli, nebylo pravdy, neboť nedošel se svým otcem žádného srovnání. Dával všechny takové zprávy vyhlašovat a ty povídačky rozšiřovat s tím záměrem, aby utišil obecnou mysl a předešel vzpouře. Náčelníky čagatajského rodu i velitele svých vojsk takto vždy nechával v nevědomosti o tom, co zamýšlí učinit a kam jde. Nikdo nemohl znát pravdu a každý člověk podával jinou zprávu o tom, co se stalo nebo co se má stát. Kam a kdy má vojsko vytáhnout, nebylo známo; neboť ti lidé jsou vskutku všichni velmi neupřímní a lstiví a stále se vyhýbají tomu, aby řekli pravdu bez obalu.

Tak jsme zůstali vyčkávat, co se stane, a den po dni jsme očekávali zvěst, že mírzá Omar dorazil na hrad Assarec. Právě v té době vystoupil ke vzpouře král gruzínský, o němž jsme již mluvili a jenž se jmenoval Jiří VII. Vpadl do kraje okolo Ani a Erzurumu¹, který patří k Velké Arménii², a rozšířil svůj vpád až dolů k Tabrízu; plenil a pálil mnoho vsí a osad a šířil hrůzu na všechny strany. Mohamedáni z Tabrízu měli za to, že mírzá Omar musí z povinnosti vytáhnout na jejich obranu, ale on nepřišel. Vzápětí však poslal na své místo jistého velikého pána, o němž jsme již mluvili, muže velmi starého, jenž se jmenoval Omar Toban, a dal mu velení v Tabrízu; ten muž až dosud stál v čele asi pěti tisíc jezdců na gruzínském pomezí těch krajů. Z kraje okolo Tabrízu bylo chvatně shromážděno vojsko, asi patnáct tisíc jezdců, a to ihned pyšně prošlo ulicemi toho města a učinilo tam velmi krásnou podívanou. Potom se všichni vydali k pomezí do kraje plání Alataku, které patří k Velké Arménii. Jen co se král Jiří dověděl o jejich příchodu, vytáhl jim s pěti tisíci svých jezdců naproti, a když dorazil, napadl je v noci. Zastihl je tak nepřipravené, většinu těch mužů pobil, a ti, kdo vyvázli, uprchli zpátky do Tabrízu, kde hrůza a zmatek mohamedánského lidu velmi vzrostly. Zdvihl se křik, že káfirové vítězí nad mohamedány — neboť nás křesťany nazývají káfiry, čímž dávají najevo, že jsme lid nevěřící a bez Božího zákona, zatímco sami sebe nazývají mohamedány, poněvadž to jméno v jejich řeči znamená lid, jenž žije pod Božím zákonem Všemohoucího. V Tabrízu se nyní říkalo, že vina na té zkáze neleží na vojsku, nýbrž na mírzovi Omarovi a že ji má na svůj vrub, protože je nešťastný a nemá to dobré štěstí, které až dosud vždy provázelo Timura, jeho děda.

Teprve nyní mírzá Omar nakonec poznal, že nemůže ani docílit toho, aby dostal svého otce Mírán Šáha do své moci, ani dojít s ním smlouvou k nějakému srovnání; vrátil se tedy do města Sultáníje, na své cestě k Tabrízu a k hradu Assareku. Tam držel svého bratra Abú Bakra stále ještě v zajetí a teď dal příkaz, aby byl Abú Bakr, jen co on sám odjede, zbaven života jedem. Potom mírzá Omar Sultáníju opustil a vydal se k Assareku, aby vykonal přehlídku svých vojsk a aby nám vyslancům dal poslední audienci, než nás vypraví na cestu k domovu. Když byl takto na cestě a blížil se k Tabrízu, přišla mu zvěst, že jistého úterý, které bylo 14. července toho roku, jeho bratr Abú Bakr uprchl ze svého žaláře a zabil přitom svého žalářníka. Abú Bakr se nadto zmocnil pokladu, jenž byl na hradě v Sultáníji, a odvezl jej s sebou. Mírzá Omar se na to ihned obrátil zpátky, a jak dorazil do Sultáníje, chvatně vyslal vojsko, aby jeho bratra dostihlo, ale jeho jezdci uprchlíky nedohonili.

Stalo se to takto. Mírzá Omar uložil veliteli své stráže, jejž nechal svého bratra hlídat, aby jeho smrt způsobil jedem, a nápoj k tomu účelu byl ponechán připravený. To tajemství se však dostalo na vědomí některým přátelům Abú Bakrovým a ti prince varovali, aby na něj nepřišlo zlé. On na to uvažoval, jak by mohl uprchnout, a všem, kdo pomohou, přislíbil bohatou odměnu; tak byl ten úklad uveden v chod. Na druhý den byli připraveni koně i zbraně a princi byl tajně podán meč, aby jím mohl svého žalářníka napadnout, až mu jeho přátelé, hotoví k činu, přijdou na pomoc a vysvobodí jej z žaláře. Úklad se nazítří ráno zdařil úplně, jak byl ujednán. Velitel stráže, jenž byl jeho strážcem, vstoupil do žaláře provázen třemi muži, na něž se mohl spolehnout. Ihned Abú Bakrovi oznámil, že jeho bratr mírzá Omar právě poslal vzkaz se zprávou, že se nakonec dohodl s jejich otcem Mírán Šáhem; a bylo k tomu dodáno, že velmi brzy on, mírzá Omar, svého bratra z toho žaláře vypustí a že mu udělí veliké bohatství a přidělí mu v zemi takové postavení, které jej úplně uspokojí, a že se tedy Abú Bakr nyní může radovat, být v pokoji a ničeho se nebát. Velitel pak pokračoval a řekl, že ta dobrá novina, kterou Abú Bakrovi nyní přináší, vskutku zasluhuje, aby se on uráčil s ním vypít vína a potom s ním pojíst.

Ti lidé totiž mají ten obyčej, že pijí, dříve než jedí, a velitel měl u sebe číši s vínem, totiž s tím otráveným, které mělo přivodit smrt. Podal tedy tu číši, kleče před princem, nabízel mu ji, jak je u nich způsobem, a prosil, aby ji milostivě přijal z jeho rukou. Princ se však nejprve pod jakousi záminkou vymluvil, vzápětí vztáhl ruku ke svému skrytému meči a zasadil žalářníkovi takovou ránu do hlavy, že jej zabil. Potom napadl ony tři muže, kteří tam byli na stráži, a rychle je sprovodil ze světa; a tu na všechny, kdo byli na hradě, padl poplach a zmatek. Spiklenci, totiž ti, kdo princi slíbili pomoc, se nyní vrhli k němu na pomoc a ihned mu srazili okovy — a ty byly vskutku ze stříbrných řetězů. Potom mohl vsednout na koně, a provázen svými přáteli, odebrali se všichni na koních na náměstí, kde se k nim přidali jiní účastníci úkladu. Princ se postavil do velení, poslal pro úředníka, v jehož opatrování byla pokladnice, a toho zabili. Vřava se nyní stala obecnou, lid se hrnul k Abú Bakrovi a ten vydal rozkazy, aby byli silní koně, kdekoli se najdou, zabaveni, ať u kupců, nebo u soukromých osob; tím způsobem se zakrátko shledal v čele asi pěti set jezdců. Potom se vrátil na hrad, kde byl poklad vydán, a přikročil k tomu, aby jej štědře rozdělil mezi své lidi, a každému dovolil vzít si tolik, kolik unese. Ze zbytku naložil sto velbloudů, a odvážeje jej s sebou, vydal se za svým otcem Mírán Šáhem.

Když dorazil do jeho ležení, radovali se otec i syn velmi, že jsou spolu, a Mírán Šáh zpravil Abú Bakra o tom, co se přihodilo; a ten se dověděl, jak se jim jeho strýc Šáhruch staví na odpor a brání jim, aby přišli do Samarkandu. Abú Bakr na to téže noci, kdy dorazil, vyjel znovu se vším svým průvodem, k němuž se přidali mnozí přátelé jeho otce, zamířil přímo tam, kde jeho strýc Šáhruch ležel táborem, náhle jej napadl a přemohl všechen odpor. Pak přivedl svého strýce Šáhrucha s sebou zpátky do ležení svého otce; a ten strýc, když viděl, že je Abú Bakr opět u moci a svobodný muž, přidal se s většinou svých lidí k jeho korouhvi, a zakrátko totéž učinili mnozí jiní z odlehlých krajů země. A dále, když se ty věci staly známými, přicházeli denně mnozí, kteří zbíhali od strany mírzy Omara. Ten nakonec poznal, že jeho bratr Abú Bakr je nyní mimo jeho moc a z žaláře vysvobozen, a tak se konečně rozhodl hledat srovnání se svým otcem Mírán Šáhem, jenž se svým synem Abú Bakrem nyní táhl bez odporu cestou k Samarkandu. V té době se už mírzá Omar vrátil ke svému vojsku, jež leželo táborem na pláních Vianu, které, jak už bylo řečeno, jsou deset leguí od Tabrízu k západu. Potom mírzá Omar poslal do měst Tabrízu a Sultáníje vzkaz, že je jeho úmyslem vystrojit pohřební hostinu k uctěné památce svého děda Timura a že k tomu účelu mu mají poslat zásoby, totiž ovce, koně, chléb a víno. Dále mu musí opatřit tři tisíce rouch ze zlatohlavu a jiných takových látek, jež bude jeho úmyslem rozdat rozličným svým pánům.

Právě v té době dal mírzá Omar nakonec rozkaz, aby nám byl vrácen všechen náš majetek a všechno naše jmění, jež bylo, jak bylo vypravováno, zabaveno. Následkem toho k nám byli ve čtvrtek 13. srpna posláni dva Čagatajci s naším majetkem a ti nám nadto přinesli list od mírzy Omara, v němž jsme byli vyzváni, abychom jej přijeli navštívit. V pátek, nazítří, jsme tedy z Tabrízu vyjeli a tu noc spali v ležení, a k ránu jsme byli před Jeho Výsostí na pláních Vianu, kde pobýval; a vykázali nám byt u potoka, kde jsme postavili své stany. V sobotu, nazítří, v den svátku Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie, vyšel mírzá Omar ze svých stanů, odebral se do velikého pavilonu a poslal sem pro nás, abychom přišli k jeho audienci. Odebrali jsme se tam a vzdali mu poklonu; on nás přijal velmi milostivě a dal nám dobrá slova, a potom nás zavedli pod baldachýn poblíž pavilonu, kde nás obsloužili obědem. Následujícího dne, v neděli, poslala Jeho Výsost pro nás znovu do pavilonu, kde byla vystrojena veliká hostina, a jeden mullá před princem kázal a velebil památku jeho děda. Co všichni ten den pojedli, bylo nesmírné množství; a tu jsme využili příležitosti a odevzdali mírzovi Omarovi své dary, totiž látky vlněné i hedvábné a k tomu velmi bohatě zdobený španělský meč, kterého si, jak se zdálo, velmi cenil. Je jeho obyčejem nikdy nepřijmout žádné osoby, které nepřicházejí s darem; a první, na co se nás při té příležitosti, když jsme přijeli do jeho ležení, tázali, bylo, zda jsme přinesli něco, co bychom mu odevzdali, a žádali, abychom jim ukázali, co to je, co jsme přinesli. V úterý 18. srpna nám mírzá Omar udělil darem rozličné kusy sukna a ustanovil nám jednoho ze svých lidí, Čagatajce, aby nás provázel a byl nám na další cestě vůdcem, a stejně tak našemu druhu ve vyslanectví, vyslanci tureckého sultána. Co se vyslanců egyptského sultána týče, přikázal princ, aby ti muži byli ještě zadrženi, a jak jsme slyšeli, nazítří byli vrženi do žaláře.

Téhož úterý jsme my i Turci takto vyjeli z ležení mírzy Omara a nazítří, ve středu, jsme opět dospěli do Tabrízu, kde jsme se my i turečtí vyslanci spolu poradili, jak a kterou cestou si máme uspořádat svou cestu, neboť jsme teď měli naději, že se vydáme na cestu bez dalšího zdržení. Avšak v pátek večer, když jsme měli všechno k odjezdu z Tabrízu hotovo, objevil se darugha, čili, abychom tak řekli, správce města, provázen biřici a svými písaři a s množstvím lidí v průvodu, vyzbrojených palicemi a kyji; a ten správce požadoval, abychom vynesli a ukázali mu všechna svá zavazadla, a bylo to řečeno s takovou vrchnostenskou tváří, že jsme byli nuceni uposlechnout. Jak potom spatřil některé látky ze zajtúnského hedvábí a z čínského zlatohlavu se šarlatovým suknem a tomu podobné, které jsme měli ve svých zásobách, ihned ty žoky zabavil se slovy, že jich Jeho Výsost potřebuje, poněvadž je v provincii úplný nedostatek všeho takového dobrého zboží. Potom dodal, že nám princ za zadržení toho zboží zapraví spravedlivou cenu, a na to on i jeho lidé vsedli na koně a odjeli. Když jsme se nato poradili se svými druhy tureckými, pokládali jsme za rozumné dál neotálet, neboť ti muži nám řekli, že totéž bylo učiněno i jim a že museli snést uloupení velké části svých zavazadel. Mysleli jsme si tedy, že čekat dál na nápravu by znamenalo jen další a horší špatné zacházení, a rozhodli jsme se poddat. Usnesli jsme se vyrazit nazítří, a tak se stalo, že jsme v sobotu 22. srpna před rozedněním my Španělé se svými druhy, tureckými vyslanci, vyjeli z města Tabrízu, kde jsme byli, jak bylo na těchto posledních listech vypravováno, zadrženi všeho všudy pět měsíců a dvacet dva dní, počítáno od 1. února, který byl dnem našeho příjezdu.

Tohoto 22. srpna jsme se tedy vydali na cestu a měli jsme za vůdce onoho Čagatajce, o němž už byla řeč; a přidružili jsme se ke karavaně, která měla asi dvě stě nákladních koní se kupeckým zbožím a směřovala do země Turků, přičemž konečným cílem karavany byla Bursa. S těmi muži jsme šli svou cestou pro dobrou společnost, neboť se všichni báli lotrů; a jeli jsme ten den, v sobotu svého odjezdu, a také v neděli a v pondělí nato, kdy jsme za rozbřesku dospěli k městu Choji, kde jsme se zastavili i na cestě tam, když jsme šli do Samarkandu. U tohoto města Choje končí země perská a začíná Velká Arménie. Jen co jsme tam přišli, uslyšeli jsme zlou zprávu, totiž o jistém turkmenském náčelníku, jenž se jmenoval Caraotoman³ a který býval kdysi Timurovým vazalem, ale nyní vystoupil ke vzpouře. V čele deseti tisíc jezdců nedávno plenil a hubil všechen ten kraj okolo Choje, ale v tu chvíli odešel k Erzincanu a bylo jeho úmyslem to město oblehnout. Ta zpráva způsobila, že jsme změnili cestu, kterou jsme zamýšleli jít, totiž vracet se touž cestou, kterou jsme šli tam, a jít z Choje přímo k Makú. Místo toho jsme teď odbočili cestou po levé ruce a brali se směrem, který vedl k jihozápadu. Z Choje jsme tedy vyjeli v úterý v hodinu nešpor, cestovali celou tu noc, a nazítří, ve středu, jsme se zastavili na nějakých lukách, ale jen na tak dlouho, abychom dali svým koním jejich ječmen. Potom jsme šli dál to odpoledne i tu noc a ve čtvrtek v hodinu nešpor jsme přišli ke vsi, kde byl malý hrad; lidé toho místa byli Arméni, neboť to už byla země arménská, ačkoli to byli poddaní mírzy Omara. Za touto vsí k jihu začínalo území, které zaujímal mohamedánský lid tureckého plemene, a jejich země je známa jako Turkistán. Ti lidé panují nad okolními kraji, ale většinou žijí mezi Armény v míru, a ten kraj je bohatý obilnými lány i pastvinami.

Když jsme sem dorazili, dostali jsme zprávu, že Turkmen Caraotoman obléhání Erzincanu zdvihl a odtud odešel a že jeho vojsko nyní, jak se praví, drží cestu, kterou jsme zamýšleli nazítří jít. Poslali jsme tedy jednoho ze svých lidí vpřed na výzvědy, aby se podíval, zda ten turkmenský náčelník už do těch krajů přišel, a nazítří, v pátek, nám ten muž pozdě přinesl zprávu, že cesta je volná. Ihned jsme se nyní vydali na cestu a tu noc jsme se položili na nějakých polích poblíž velké vsi, neboť jsme celý ten den na své cestě minuli mnoho lidnatých vsí, obydlených Armény. V mnohých z těch vsí byly krásné kostely a zaznamenali jsme, že na hřbitovech jsou hrobové kameny a hroby ozdobeny kříži, které stojí tak vysoko, kam člověk rukou dosáhne, a jsou nad jiné krásně vytesány. Když jsme byli na cestě, kterou jsme se nyní brali, dostali jsme zakrátko zprávu, že Caraotoman přišel blízko a že jeho lidé vyšli plenit okolní kraj; odbočili jsme tedy znovu, brali se po levé ruce a šli v tom novém směru až do poledne, ačkoli jsme věděli, že čím déle půjdeme touto stezkou, tím více se uchylujeme od své pravé cesty. Nicméně jsme takto museli jít po celou následující neděli, přecházejíce krajem úplně neobydleným, a v pondělí to bylo stejné. Ten úplný nedostatek obyvatel v této části Arménie, to musíš vědět, pochází z toho, že křesťané pozbyli své moci po většině Velká Arménie pro občanskou válku, která tam nedávno zuřila mezi třemi královskými bratry. V úterý, které bylo 1. září, jsme v hodinu tercie konečně dospěli k velikému městu, ale i zde byla většina domů prázdná, bez obyvatel. To město se jmenovalo Alaškert⁴. Městské hradby, které bývaly velmi široké a velmi silné, byly všechny v rozvalinách, a hrad, krásně vystavěný ze zdiva kladeného do malty, byl celý otevřený a na mnoha místech prolomený, ačkoli v jeho komnatách ještě přebývalo několik nuzných lidí; a po celém městě bylo ještě vidět mnoho krásných staveb, neboť domy tam byly všude z dobrého zdiva.

Zde jsme nyní pojedli svůj polední oběd a lidé nám přitom vypravovali, jak se stalo, že to veliké místo bylo takto zpustošeno, jak jsme je nyní viděli. V této zemi Velká Arménie byl kdysi slavný a velmi mocný král, pán celé té země, který v čas své smrti zůstavil tři syny; a Arménii rozdělil svou poslední vůlí mezi ty tři tímto způsobem. Svému nejstaršímu synu zůstavil toto město Alaškert s okolními zeměmi, druhému synu zůstavil město Ani s jeho provincií a třetímu synu Erzurum; a ta jmenovaná města jsou tři stoličná města Arménie. Nejstarší syn, když viděl, že drží Alaškert, nejsilnější místo v celé té zemi, se ihned pokusil oba své bratry z jejich dědictví vypudit, a mezi těmi třemi vypukla otevřená válka. Když byla válka nejhorší, hledala každá strana spojence, který by jí proti jejím soupeřům pomohl; a bratr, jenž byl pánem Erzurumu, přivedl onen mohamedánský lid bez zákona, totiž ty Turkmeny, o nichž už byla častokrát řeč. Pán města Ani pak, aby si zjednal pomoc a učinil totéž, se přidal k onomu z Erzurumu, a ti dva napadli svého staršího bratra, pána Alaškertu, každý se spojenci z Turkmenů. Pán Alaškertu, když ty Turkmeny viděl a bál se jich, uvažoval sám se sebou, a aby učinil podobně a zjednal si pomoc zvenčí, povolal onen mohamedánský lid, jenž byl jeho sousedem, totiž Turky z pomezí. Ti Turci však měli řeč společnou s Turkmeny, o nichž už byla řeč a kteří byli spojenci obou druhých bratří; a protože byli jedné řeči a měli společnou věc, dohodli se, že si město Alaškert vezmou pro sebe, jeho pána zbaví života a město položí v rozvaliny. Když to vykonali, zabili oba druhé bratry a zpustošili jejich města Ani a Erzurum i se zeměmi okolními. Tak se stalo, že mohamedáni přišli do země a drželi nyní celou Arménii; neboť když ta města dobyli, zbavili života většinu křesťanských Arménů, kteří byli jejich obyvateli, a jejich místa zůstala od té doby neobsazena. Když jsme tedy přišli do Alaškertu, měli jsme bezpečnou zprávu, že Turkmen Caraotoman je i s celým svým vojskem právě na té cestě, kterou jsme nyní zamýšleli jít; změnili jsme tedy znovu svůj plán a hodlali nyní odbočit k severu a vzít se přímo k městu Ani — a bylo pro nás vskutku štěstí, že jsme to učinili. S tím záměrem jsme na odchodu z Alaškertu putovali čtyři dny a čtyři noci krajem neobydleným a pustým a v sobotu 5. září jsme konečně došli šťastně do města Ani. Potom, v pondělí, které následovalo, jsme se odebrali vzhůru na hrad Ani, abychom vzdali svou poklonu správci. Byl to syn onoho čagatajského pána, o němž byla zmínka na předešlých listech, když byla popisována naše cesta tam, a ten pán nese jméno Duladaj Beg; jemu Timur udělil v panství území Avniku v době, kdy dobyl Gruzii a Arménii. Nynější správce města Ani, syn Duladaje Bega, byl tedy postaven zde jako místodržící svého otce; a když jsme se před ním představili, odevzdali jsme mu jako dar roucho ze zlatohlavu, jak je obyčejem a zvykem činit, a vyložili mu, v jaké obtížné situaci jsme se octli. Ujistil nás, že Caraotoman je stále v krajích erzincanských, že jeho lidé zaujímají cestu, kterou jsme zamýšleli jít, a že plení onen kraj. Protože to tak bylo, museli jsme nutně jít jinou cestou; dodal však, že ke službě našemu pánu, králi španělskému, a k uctění památky Timurovy, k jehož dvoru jsme byli posláni, nám opatří bezpečného vůdce a že zároveň vypraví naše druhy, turecké vyslance, na jejich cestu k domovu, ale jinou cestou. Shledali jsme, že hrad Ani je místo velmi silné, posazené na korunu výšiny, kterou obepínají tři soustředné hradby velmi silně vystavěné. Uvnitř na hradním dvoře byl vydatný vodní zdroj a hrad byl dobře zaopatřen zásobami a opatřen všemi prostředky k obraně.

V úterý 8. září jsme tedy opustili město Ani v opatrování Čagatajce, kterému správce uložil, aby nás bezpečně provedl gruzínskými územími; a s tím záměrem jsme zanechali přímou cestu k Erzincanu, která odbočuje po levé ruce a po jejíž části jsme kdysi šli na své cestě tam. Tu noc jsme spali ve vsi, která patřila správci města Ani, a nazítří za rozbřesku jsme začali stoupat prudkým horským průsmykem přes hřeben, a na jeho druhé straně jsme přišli k hradu posazenému na vysokém vrcholku, jehož jméno bylo Tartum. To místo je velmi slavné, neboť je Timur obléhal, zmocnil se ho a uložil mu svůj poplatek, ačkoli leží hluboko v mezích Gruzie. Minuli jsme ten hrad, šli dál a spali ve vsi asi leguu za ním; a potom vedla naše cesta dva dny přes hrubé horské průsmyky země gruzínské. V pátek, který byl 11. září, jsme dospěli k hradu jménem Vicer, jejž držel mohamedánský správce, jenž byl mullá — a mullá je u nich doktor zákonů a vskutku učená osoba. Ten mullá nás přijal velmi zdvořile a my jsme s ním pojedli; vypravoval nám, jak je všechen okolní kraj ve zmatku pro vpády Caraotomana, a vskutku se obyvatelstvo z větší části sebralo se svými stády pod hradby hradu, aby nalezlo útulek před lupem. Když jsme z Viceru odjížděli, dal nám náš vůdce na srozuměnou, že musíme nutně nyní odbočit ze své cesty a vzdát poklonu jistému pánu, jenž držel město Ispir⁵, poněvadž on, náš vůdce, k němu nesl listy od svého pána, správce města Ani. Odebrali jsme se tedy tam a přešli mnoho horských průsmyků, neboť vskutku celá naše cesta od Tartumu vedla přes jedno horské pásmo za druhým.

Ten pán z Ispiru se jmenoval Piahacabea a jeho země byly velmi plodné a bohaté, přestože je ta provincie krajem nadmíru kopcovitým. V onu sobotu, nazítří poté, co jsme přišli do Ispiru, jsme tedy vystoupili vzhůru a vzdali správci svou poklonu, dali mu v dar dvě roucha ze zlatohlavu a potom jsme s ním pojedli. Odpoledne nám opatřil vůdce, který nás měl převést přes jeho pomezí do zemí trapezuntského císaře; a když jsme se znovu vydali na cestu, spali jsme tu noc ve vsi pod nejbližším horským průsmykem. V neděli ráno nato jsme začali stoupat velmi prudkou cestou k hřebenu; první čtyři leguy té cesty vedly krajem holým, bez lesa, a ten průsmyk byl tak skalnatý a neschůdný, že lidé i zvířata mohli jít vpřed jen s největší námahou. Tak jsme na té denní cestě přešli pomezí zemí gruzínských a vstoupili na území, které je známo jako Arraquiel⁶. O lidu gruzínském zaznamenejme, že je to plemeno krásných mužů, velmi sličných v tváři a statečného vzezření. Ve věcech náboženství jsou to křesťané řeckého obřadu, ale jejich řeč není řecká, nýbrž je to jazyk jim vlastní. V pondělí, které bylo dnem následujícím, jsme šli dál a to odpoledne pojedli ve vsi arraquielského kraje, a šli jsme dále a spali v nejbližší vsi. Mohamedánský pán města a kraje Ispiru je také pánem kraje arraquielského, a stalo se tak tímto způsobem. Lidé arraquielského kraje byli kdysi nespokojeni se svým pánem, s tím, jenž nesl jméno Arraquiel, stejně jako kraj, který byl jeho. Poslali tedy potají k onomu sousednímu pánu z Ispiru a smluvili s ním, že svého pána zradí, přislíbivše, že on, ten z Ispiru, bude na místě onoho ustanoven jejich vládcem. A tak to všechno také dopadlo, neboť Arraquiela pánu z Ispiru vydali a ten jej uvrhl do žaláře; na jeho místo postavil, aby arraquielské zemi vládl, mohamedánského správce, ale zároveň ustanovil křesťanského pána za svého náměstka, aby mu byl k ruce.

Všechen ten kraj arraquielský je velmi hornatý a vedou v něm pouhé stezky, které přecházejí průsmyky, a ty jsou tak skalnaté a prudké, že obtížení koně po nich jít nemohou. Na některých místech museli vystavět mosty z trámů od skály ke skále, aby se po hřebenech kopců dalo přejít. Nákladní zvířata se tu neužívají, nýbrž všechny náklady musí nosit na svých plecích lidé, kteří jsou nosiči. V tom kraji se pěstuje jen málo obilí a lidé jsou plemeno barbarské. Když jsme procházeli, byli jsme od nich v jistém nebezpečí, neboť ačkoli jsou Arméni a vyznávají, že jsou křesťané, všichni jsou lupiči a loupežníci; a vskutku nás přinutili, dříve než nás nechali volně projít, abychom jim dali dar ze svého zboží jako mýto za právo průchodu. Čtyři dny jsme putovali jejich zemí a potom jsme přišli k mořskému břehu na místě na pobřeží, které leží šest dní cesty na východ od Trapezuntu; a odtud jsme jeli po bídné cestě a zakrátko dospěli k malému přístavu Susurmena. Ta zem patří ke kraji trapezuntskému, leží podél mořského pobřeží a je velmi hornatá, přičemž svahy kopců jsou všude pokryty lesy. Stromy, jak tam stojí, nesou mnoho popínavého rostlinstva, z něhož je většina vinnou révou, a z těch planých hroznů se dělá víno, ale vinice ti lidé nepěstují. Obyvatelstvo žije v osadách, z nichž každá nese jméno Curio, a ty se skládají z dobře vyzděných chalup, několik jich stojí pohromadě na jednom místě a jinde jsou jiné. Stezky, které jsme na své cestě tou zemí museli sledovat, byly tak ohavné, že nás to stálo život téměř všech nákladních zvířat, jež jsme s sebou měli pro svá zavazadla. Ve čtvrtek 17. září jsme konečně přišli do Trapezuntu a při svém příjezdu jsme byli zpraveni o lodi, která právě toho rána odtud vyplula do Pery s nákladem lískových ořechů. Vítr však byl, na naše štěstí, protivný, a zakrátko jsme dostali zprávu, že se ta loď vrátila a vešla do přístavu Platany, toho malého přístavu, jenž leží asi šest mil na západ od Trapezuntu. Ihned jsme se tedy zaopatřili zásobami na námořní plavbu, vzali veslici, dali se tam převeslovat a shledali tam loď, na niž jsme nyní vstoupili. Velel jí janovský kapitán, jenž se jmenoval messer Nicoloso Cojan, a ten přistoupil na to, že nás poveze; a my jsme s ním vykonali plavbu odtud do Pery v pětadvaceti dnech. Bylo to ve čtvrtek 22. října, kdy jsme znovu dospěli do Konstantinopole, právě když se snášela noc. Když jsme vcházeli do přístavu Pery, shledali jsme, že tam právě přijely tři janovské karaky z Kaffy a že se chystají odplout s cílem domů, do Janova; a na jednu z nich jsme se teď nalodili, když jsme se na tu cestu zaopatřili zásobami. Karaky vypluly ve středu 4. listopadu a téhož večera vjely do Gallipoli, kde jsme vzali na palubu náklad žoků bavlny, a znovu vypluvše v sobotu, dospěly v pravý čas k ostrovu Chiu. V pondělí 16. listopadu jsme se znovu vydali na moře a dospěli na dohled od ostrova Sapienzy a od mysu Sant Angelo, kde jsme přišli do krajů, nad nimiž mají panství Benátčané. Odtud jsme pluli v pondělí posledního dne listopadu a zakrátko jsme měli na dohled ostrov Sicílii; zamířili jsme k přístavu města Messiny, kde jsme spustili kotvu.

Ve středu 2. prosince jsme odtud vypluli, ale zastihlo nás nečasí a vjeli jsme do přístavu Gaety, který je v království neapolském, a leželi jsme tam pět dní. Potom jsme se znovu vydali na moře a zastihla nás jiná bouře, která nás přinutila vrátit se pro útulek do Gaety, a tam jsme zůstali až do úterý 22. prosince. Když jsme znovu vypluli, zahnal nás silný vichr napříč k ostrovu Korsice, a tam jsme zůstali, abychom slavili svátky vánoční. Jak jsme se znovu vydali na moře, uchvátila nás bouře opět, a tak jsme pro útulek zajeli do přístavu, který se nazývá Gumbin. Odtud jsme v následující sobotu vypluli a zakrátko se octli na dohled od přístavu Veane; a z toho kotviště jsme v neděli 3. ledna roku 1406 konečně dospěli do přístavu Janova. Janovské pobřeží je po celých šest leguí, dříve než se k tomu městu přijde, všude posázeno domy stojícími v krásných ovocných sadech a pěkných zahradách, a je to vskutku velmi příjemná podívaná. Město samo je nadmíru lidnaté a plné velkolepých paláců, a nad takřka každým domem ve městě stojí věž. V Janově jsme zůstali několik dní a potom jsme přešli do Savony, kde jsme spatřili papeže⁷, s nímž jsme měli jednání, a vzápětí se vrátili. Z Janova jsme pak konečně v pondělí 1. února vypluli na lodi, jejímž kapitánem byl messer Biemboso Barbero, ale naše plavba byla opět stíhána bouří a protivnými větry, horšími, než co jsme snesli do té chvíle, takže trvala od onoho prvního dne února, kdy jsme z Janova vyjeli, až do neděle 7. března, kdy jsme přistáli v Sanlúcaru a vystoupili vzhůru do města Sevilly. A potom, v pondělí 22. března roku Páně tisícího čtyřstého šestého, jsme my, vyslanci, konečně dospěli do Alcaly de Henares, kde jsme nalezli svého pána krále Jindřicha III. Kastilského.

Laus Deo. A tím končí Kronika velikého Timura a Itinerář cesty, kterou vykonali španělští vyslanci k němu poslaní od nejjasnějšího krále Jindřicha, příjmím Neduživého, spolu s pravdivou zprávou o všech pamětihodných událostech a podivuhodných věcech, s nimiž se na Východě setkali. Vytištěno poprvé v Seville, v domě Andrey Piscioniho, roku 1582.