Knihovna · Třicetiletá válka · Vyprávění Sydnama Poyntze, 1624–1636

Dodatky

Dodatek A

Replika Williama Poyntze, gentlemana, žalobce, na žalobní odpověď Katherine Golderové, vdovy, žalované¹

Řečený replikující s ohrazením, že neuznává žádné z tvrzení, bodů, článků či věcí obsažených v žalobní odpovědi řečené žalované za pravdivé a jisté tak, jak jsou v ní uvedeny a vylíčeny, a s výhradou všech námitek, které lze vznést proti neurčitosti a nedostatečnosti, dvojsmyslům a vnitřním výhradám v odpovědi řečené žalované, podává k ní tuto úplnou a řádnou repliku a tvrdí věci tak, jak jsou vylíčeny v jeho žalobě, totiž: Řečený John Poyntz, v žalobě jmenovaný otec tohoto replikujícího a otec Sydenhama Poyntze v žalobě zmíněného, dal v době v žalobě uvedené nebo kolem ní svého syna Sidenhama Poyntze do učení k řečenému Williamu Golderovi na počet let uvedený v žalobcově žalobě. V době v žalobě uvedené nebo kolem ní odevzdal a zaplatil, nebo dal odevzdat a zaplatit, řečenému Williamu Golderovi částku padesáti liber zákonných peněz anglických, která měla být vyplacena řečenému Sidenhamu Poyntzovi nebo tomuto replikujícímu tak, jak se tvrdí v řečené žalobě a podle podmínky dlužního úpisu, který řečený Golder na její zaplacení vystavil. Řečený Sydenham Poyntz zemřel² ve věku dvaadvaceti let nebo kolem toho v Rotterdamu v Nizozemí dne pětadvacátého července léta Páně tisíc šest set dvacet pět (jak je patrno z osvědčení Thomase Daviese, kapitána řečeného Sidenhama Pointze, datovaného třináctého dne následujícího srpna, jež může být tomuto ctihodnému soudu předloženo). Tento replikující popírá všechna a každé z provinění, jichž se podle tvrzení žalované v její odpovědi měl řečený Sidenham Pointz dopustit tím, že řečenému Williamu Golderovi kradl, mrhal a zpronevěřoval zboží nebo peníze, i to, že ze strachu před trestem za řečenou věc utekl a vzdálil se z řečené služby. Žalobce totiž replikuje a tvrdí, že řečený Sidenham Poyntz ve dvanáctém roce svého věku nebo kolem něho a za řečené služby téměř umíral hlady pro nedostatek potravin a nutné stravy. Aby tomu předešel a zachránil se před hladem a vyhladověním, vzal si v řečené době nebo kolem ní na účet a úvěr řečeného Williama Goldera u hokynáře, který tehdy bydlel poblíž řečeného Goldera, jen jeden bochník chleba za půl pence a sýr za půl pence. Za to ho řečený Golder a jeho nejstarší učeň či tovaryš a jedna služka na Golderův rozkaz drželi a řečený Golder ho zbičoval krutými pruty a důtkami po celém těle od hlavy k patám tak, že řečený Sydenham z toho málem zemřel a stěží se z toho zotavil. Tento replikující tvrdí, že to byla jediná příčina náhlého odchodu řečeného Sidenhama: chtěl předejít hladu a tomu, aby byl znovu tak nelidsky bičován. Tento replikující totiž tvrdí, že řečený Sidenham za svého učení mnohokrát přicházel k jisté paní Dorethii Laweové, pratetě řečeného Sydenhama Poyntze, bydlící v městě Londýně nebo poblíž, jen proto, aby prosil a žebral o potraviny k nutné obživě; říkal přitom, že ve službě u řečeného mistra téměř umírá hlady. Tento replikující dále replikuje a tvrdí, že řečený Sydenham Poyntz, učeň řečeného Goldera, byl naprostý protestant v jednotě s anglikánskou církví podle zákonů a statutu zesnulého krále blahé paměti a podle svatých zákonů svaté církve v Anglii. Řečený William Golder byl naproti tomu už dříve soudně usvědčený rekusant³ a později utvrzený papeženec a římský katolík, maskovaný a oděný v roucho církevního protestanta, jak tento replikující slyšel z věrohodných úst a jak doufá tomuto ctihodnému soudu prokázat. A protože se řečený Sidenham Pointz nechtěl řečenému Golderovi v tomto náboženství podvolit a dát se přemluvit, aby byl papežencem či římským katolíkem, předal ho řečený Golder jako učně jistému Briscoeovi, jmenovanému v odpovědi žalované. Tento replikující dále tvrdí, že řečený Golder a jeho žena, nynější žalovaná, byli, jak řečeno, papeženci a že řečený Golder za svého života podvodně převedl a postoupil svůj hlavní dům s příslušenstvím čili obytný dům ve Fleet Street v Londýně a další domy v Londýně do svěřenství ve prospěch a k užívání řečeného Williama Goldera do konce jeho života a po jeho smrti ve prospěch a k užívání žalované, jeho ženy, na dobu jejího života nebo na tolik let, kolik bude žít po dobu trvání nájemního práva na určitý počet let, které řečený Golder k řečeným domům měl. Učinil to s úmyslem zkrátit a oklamat jak Jeho zesnulé Veličenstvo, tak našeho nyní panujícího svrchovaného pána krále o pokuty, dluhy a dávky náležející řečenému zesnulému králi Jakubovi a našemu obávanému svrchovanému pánu, nyní panujícímu králi, za rekusanci řečeného Williama Goldera a žalované, jeho ženy, a také zkrátit vašeho řečeného prosebníka o jeho pohledávku a náhradu škody, které mu, jak řečeno, náležejí z dlužního úpisu na sto liber, který řečený William Golder vystavil a vydal na zaplacení padesáti liber vašemu prosebníkovi. Pod rouškou řečeného převodu přijímá a bere řečená žalovaná nájemné z řečených domů v Londýně a obrací je ke svému vlastnímu užitku a prospěchu. Tento replikující dále tvrdí, že řečený zesnulý William Golder, zemřelý manžel žalované, při jakémsi rozhovoru o řečeném dluhu a v žalobě zmíněném úpisu na sto liber doznal a řekl matce tohoto žalobce Ann Poyntzové v přítomnosti a doslechu žalované tato nebo podobná slova: že od jejího manžela, otce vašeho prosebníka, přijal se Sydenhamem Poyntzem, svým učněm, částku padesáti liber. Tehdy a tam dále řekl matce tohoto žalobce v doslechu řečené žalované, že řečenou částku padesáti liber nejen vyplatí řečenému Sydenhamu Poyntzovi nebo osobě, které bude náležet, až mu skončí učení, podle podmínky řečeného úpisu, ale že ho možná učiní i svým dědicem, přežije-li ho. Tento replikující dále replikuje a tvrdí, že řečená žalovaná v době, kdy tento žalobce podal proti ní žalobu, nebo kolem té doby, řekla a doznala v doslechu bratra tohoto replikujícího Nudigata Poyntze a dalších věrohodných svědků, když byla řeč o řečené částce padesáti liber z podmínky řečeného úpisu, že je v její moci vyplatit řečenou částku sestře tohoto replikujícího nebo kterémukoli jinému ze čtyř dětí řečeného Johna Poyntze, otce tohoto replikujícího, podle své libosti. Žalovaná tehdy a tam rovněž řekla a tvrdila, že je to tak vymezeno a stanoveno podmínkou řečeného úpisu, a aby své mínění lépe potvrdila, nabídla řečenému Nudigatu Poyntzovi a tomuto replikujícímu, nebo jednomu z nich, sázku o pintu vína, že své mínění a přesvědčení prokáže. Byla si svým míněním o to jistější, že, jak řekla, měla asi tři dny předtím opis podmínky úpisu svého zesnulého manžela v rukou a v držení a že z něho, jak tehdy tvrdila, plyne, že smí řečenou částku padesáti liber vyplatit kterémukoli ze čtyř dětí řečeného Johna Poyntze. Žalovaná tehdy a tam vyzvala tohoto replikujícího a jeho bratra Nudigata, aby přišli do jejího domu příští pondělí, a řekla, že tehdy zaplatí a udělá pro žalobce, co bude v jejích silách ke splnění řečeného dluhu a uspokojení z řečeného úpisu. Dále tehdy a tam žádala tohoto replikujícího a řečeného Nudigata Pointze, aby k ní byli shovívaví, neboť, jak tehdy předstírala, její zesnulý manžel ji zanechal chudou; přesto prý tomuto replikujícímu zaplatí, kolik bude moci, a udělá ve věci řečeného dluhu vše, co se sluší; nebo řekla slova tohoto či podobného smyslu. Popírá se, že by se řečený Sidenham Poyntz dopustil různých provinění tím, že řečenému Williamu Golderovi kradl, mrhal a zpronevěřoval zboží nebo peníze, nebo že by zcizil či zpronevěřil cokoli ze zboží nebo peněz řečeného Briscoea či Weyera, jmenovaných v odpovědi (jak se v odpovědi řečené žalované pomlouvačně a zlomyslně tvrdí a domýšlí). Tento replikující totiž přímo tvrdí, že jeho řečený otec vydal jako svůj úkon a listinu řečenému Williamu Golderovi, jeho vykonavatelům závěti, správcům pozůstalosti a právním nástupcům úpis se smluvní pokutou dvou set liber zákonných peněz anglických, aby jeho i je zajistil a odškodnil pro případ jakéhokoli zneužití nebo zpronevěření jeho či jejich zboží. Tento replikující má proto za to, že kdyby byl řečený Sidenham řečenému Golderovi, Briscoeovi a Weyerovi, nebo některému z nich, opravdu způsobil nějakou škodu, byl by on nebo oni využili propadnutí řečeného úpisu a podali z něj žalobu. Tento replikující tvrdí, že řečený Briscoe a Weyer, jmenovaní v odpovědi žalované, byli chudí a nízcí lidé ve velké nouzi a nedostatku a řečeného Sidenhama pro nedostatek nutné stravy téměř umořili hlady. To byla jediná příčina, proč řečený Sidenham Poyntz (urozený muž starého rodu a rodiny, vychovaný v něze) odešel za moře a dal se na vojnu, a to se souhlasem řečeného Francouze Weyera, svého posledního mistra. Popírá se, že by se řečený Sidenham Poyntz choval k řečenému Williamu Golderovi nepoctivě nebo nespravedlivě, že by tím řečený Golder nebo žalovaná, jeho žena, utrpěli velkou škodu či ztrátu a že by řečený William měl velké výdaje pěti a šesti liber s tím, že řečeného Sidenhama umístil ke dvěma dalším mistrům, jmenovaným v odpovědi žalované. Tento replikující tvrdí, že dlouho nežil v městě Londýně ani v jeho okolí, dokud byl řečený William Golder naživu, ani tehdy, když se řečená částka padesáti liber podle podmínky řečeného úpisu stala splatnou, ani potom. Když se totiž řečená částka padesáti liber stala splatnou, byl tento replikující v Západní Indii jako velitel lodi velectěného lorda Roberta, hraběte z Warwicku. Krátce předtím byl ve službě Jeho Veličenstva na ostrově Ré ve Francii, předtím ve službě Jeho Veličenstva u Cádizu ve Španělském království, předtím ve službě pánů Generálních stavů v Nizozemí jménem našeho zesnulého svrchovaného pána krále Jakuba slavné paměti s velectěným lordem Robertem, hrabětem z Essexu, a dlouho předtím ve Falci, v bitvě u Prahy v Českém království, ve službě české královny.⁴ Proto tento replikující tvrdí, že neměl čas, důvod ani příležitost řádně vyzvat řečeného Williama Goldera k zaplacení řečené částky padesáti liber. Tento replikující dále tvrdí, že řečený úpis na sto liber, vystavený řečeným Williamem Golderem, se dostal do rukou či držení řečeného Williama Goldera a žalované, jeho ženy, nebo jednoho z nich, takže váš řečený prosebník nemůže k vymožení řečeného dluhu padesáti liber, uvedeného v podmínce řečeného úpisu, nastoupit žádnou cestu podle obecného práva (common law).⁵ Proto tento replikující tvrdí, že o řečené částce padesáti liber a o úroku z ní přísluší nejvlastněji rozhodnout tomuto ctihodnému soudu podle ekvity a že jeho náležitý právní prostředek k jejímu vymožení je jen v ekvitě proti řečené žalované. Ta je podle všeho svědomí povinna zaplatit tomuto replikujícímu řečenou částku padesáti liber a úrok z ní, a to pro podvodný převod domů řečeného Goldera, zmíněných v žalobě a odpovědi, ve prospěch řečené žalované a proto, že řečená žalovaná přijímá a bere ke svému užitku a prospěchu roční nájemné a výnosy z nich. Tento replikující proto tvrdí a doufá tomuto ctihodnému soudu prokázat, že řečená žalovaná má z uvedených důvodů a příčin dostatečné jmění z pozůstalosti jak podle práva, tak podle ekvity, aby tomuto replikujícímu zaplatila řečených padesát liber. Tento replikující popírá, že by byla pravdivá jakákoli jiná věc či okolnost obsažená v odpovědi řečené žalované, rozhodná nebo podstatná pro to, aby na ni tento replikující odpověděl, kterou zde a tímto řádně a dostatečně nezodpověděl, nedoznal nebo neodvrátil námitkou, nepopřel či neodmítl. Všechny tyto věci je tento replikující připraven tvrdit a prokázat, jak tento ctihodný soud uloží, a pokorně žádá to, oč již žádal ve své řečené žalobě atd.

Ra. Rookeby.

Dodatek B

Výňatek ze spisu „The Vindication of Colonel General Poyntz against the false and malicious Slanders secretly cast forth against him: As in a letter to a Friend of his and a Servant to the State doth appear“ (Obhajoba generálplukovníka Poyntze proti lživým a zlomyslným pomluvám tajně proti němu šířeným, jak je patrno z dopisu jednomu jeho příteli a služebníku státu). Londýn, vytištěno pro Edwarda Husbanda, tiskaře ctihodné Dolní sněmovny, 3. února 1645.⁶ (Nestránkováno; předposlední strana.)

Bylo o mně odhaleno ještě jedno velké tajemství, totiž že jsem papeženec. Ze všeho ostatního mě tato pověst trápí nejméně, neboť mě mohou obhájit tisíce lidí, kteří byli svědky mého stálého vyznání; to bylo od mých prvních let, podle učení této mé rodné země, reformované protestantské náboženství, a proto jsem byl po mnoho let starším holandské církve, jak je velmi dobře známo. Nedokázal jsem ani přijít na důvod tohoto podezření, až jsem nedávno zjistil, že je to proto, že jsem sloužil císaři proti saskému vévodovi a za svou službu jsem byl v poli pasován na rytíře. K tomu musím říci, že se onen vévoda v tom sporu choval k různým protestantským knížatům tak odpudivě, že kdybych byl znovu pouhým vojákem štěstěny a měl si vybrat stranu, bojoval bych proti takové falši, jakou vévoda při vedení toho sporu projevil. Jakého náboženství saský vévoda byl a zda vůbec nějakého, je mi dosud skryto, ať už ho svět nazýval jakkoli; bojoval totiž vskutku ze zájmu, ne pro náboženství. Ve všech válkách jsou a budou strany, a i v této slyšely mé uši několik sporů vedených s větší prudkostí a horlivostí, než jak zasluhoval předmět hádky. Já sám jsem přišel s úmyslem za stát bojovat, ne se přít; a bude-li vyznání náboženství napraveno a prostředky spásy jasné a otevřené, jsem připraven řídit se ve věci forem vnější kázně pokyny a rozkazy Parlamentu a nezaplétat se zbytečně do takových sporů atd.

Dodatek C

Poznámka k Úvodu, s. 1.

Zmíněný „deník německého vojáka“ zasluhuje důkladnější úvahu, už jen pro srovnání s Poyntzovou Relation. Je obsažen ve čtvrtém svazku (s. 105–191) zvláštního sborníku, který vydával bavorský starožitník Westenrieder pod názvem Beyträge zur vaterländischen Geschichte (Mnichov 1792 a násl.) a v němž se opisy středověkých register objevují vedle pojednání o vydavatelově bolení zubů a podobně. Jde o vlastní životopis Augustina Fritzsche, vojáka Ligy, který sloužil skoro po celou válku a z prostého vojáka se vypracoval k samostatnému velení. Rozsahem je to dílo asi stejné jako Poyntzovo vyprávění, tím však podobnost končí. Fritzsch je nepochybně tak přesný, jak je Angličan nedbalý, cenu jeho díla však snižuje několik okolností. Jeho záběr je příliš široký a jeho zápisy jsou často jen o málo víc než pouhá oznámení o změně kvartýrů. Dále byl skoro po celou válku rozložen ve Vestfálsku, kde se protivníci většinou jen pozorovali⁷ nebo nanejvýš, jak se dovídáme ze slavného dobového příběhu „Simplicissimus“, vedli drobnou válku; a když se skutečně účastní nejpohnutějších událostí války, je k našemu zklamání suchý a stručný. Že měl značné nadání pro názorné vyprávění, je zřejmé z jeho živého popisu různých drobných šarvátek bez valného významu; když však přijde k významným střetnutím, má málo co říci. U Breitenfeldu vůbec nebyl. Jeho poznámky o konci bitvy u Lützenu (s. 134–135) pokládali historikové za hodné povšimnutí. Ačkoli však byl při dobytí Řezna císařskými, má o něm jen slovo, a o Nördlingenu (s. 149), kde bojoval a o němž nám Poyntz podává svůj nejživější popis, má jen obecné shrnutí. Celé jeho vyprávění je vskutku výmluvným svědectvím o roztříštěném rázu velké války. Inteligentní muž (a tím Fritzsch jistě je, i když podle pravopisu soudě bez velkého vzdělání) jí mohl celou prosloužit, a přece nevědět nic o jejích obecných rysech ani o jejích zvratech.