Knihovna · Třicetiletá válka · Vyprávění Sydnama Poyntze, 1624–1636
Život a zásady Valdštejna
Vévoda frýdlantský, obecně zvaný Valdštejn, byl vysoké postavy, štíhlý, hubený a skoro ustavičně zasmušilý. Z prostého šlechtice byl povýšen k nejvyšším úřadům, jaké předtím nebyly svěřeny nikomu jinému, a z poddaného se stal panovníkem. Byl poctěn čtyřmi velmi dobrými vévodstvími, totiž Frýdlantem, Hlohovem, Zahání a Meklenburskem,1 a nakonec titulem Excelence, od něhož dospěl k titulu Nejjasnější Výsosti, který mu dávali všichni. Velmi ho ctili vlastní i cizí vojáci, a kdo ho jednou poznal, skoro ho zbožňoval. Byl přísný a neodpustil žádnou chybu, nenechal však bez odměny nikoho, kdo si vedl statečně: trestal tvrdě a dával štědře. Především žádal neobyčejnou poslušnost a úctu. Měl tak skvělý dvůr, jaký jen může mít panující kníže, a s těmi, kdo mu sloužili, zacházel dobře. Kdo však chtěl vstoupit do jeho služeb, musel si dát velký pozor, neboť nepropouštěl nikoho, leda z vlastního popudu, a nechtěl ani, aby se za propouštěného přimlouval někdo jiný; kdo to udělal, mohl si být jist, že bude buď uvržen do vězení, nebo s ním naloží ještě mnohem hůř. Své sloužící platil přesně a chtěl, aby byli dobře zaopatřeni a spořádaní. Na jeho dvoře nebyl nikdo, komu by předem nedal sestavit horoskop od astrologů, které měl ustavičně kolem sebe. Lidé tohoto druhu mu byli velmi vzácní, neboť byl nejen velmi dobrým mistrem v tomto umění, ale měl v něm nade všechno nesmírné zalíbení. Dal rovněž vypočítat horoskopy všech svých plukovníků a velitelů a ve věci věštění a předpovídání zachovával římská pravidla. Na jeho dvoře byl astrolog jménem signor Giovanni Battista Seni2, Janovan, kterého si velmi vážil. Dával mu 2000 říšských tolarů ročního platu a místo u stolu nejpřednějších kavalírů svého dvora, ačkoli tento Seni býval chudým písařem a bydlel v domě vídeňského kupce Rappaty. Předpověděl mnoho věcí, a když se splnily, daroval mu vévoda statky v ceně 6000 říšských tolarů. Vévoda nestrpěl, aby kdokoli přijel na jeho dvůr nebo do blízkosti místa, kde pobýval, na koni či v kočáře. V předpokoji míval asi šedesát kavalírů, knížat a mužů nejpřednějšího stavu, a nebylo tam slyšet víc hluku než ve zbožném kostele. Promluvil-li někdo nahlas a byl to urozený muž, dostal důtku; byl-li nižšího stavu, dal ho Valdštejn zbít holí lidmi, které si k tomu držel. Kamkoli přišel, hned rozkázal pobít všechny kočky a psy, neboť nesnesl slyšet jakýkoli hluk. Žádný plukovník ani důstojník pěchoty nesměl nosit vysoké boty ani ostruhy, a to pod nejtěžšími tresty, které se ukládaly bez milosti. Změnil signály bubnů a trubek, když si vymyslel jiné podle své chuti. Kompanie jízdy i pěchoty musely mít všechno potřebné zaopatření. Když byl mimo dům, ať na koni, pěšky nebo v kočáře, nelíbilo se mu, aby se někdo zastavoval a zdravil ho, ani aby se na něho kdokoli díval nebo ho zdravil, když jel kolem. Nikdo, ať byl jakéhokoli stavu, nedostal slyšení ani s ním nesměl mluvit, dokud nebyl nejprve spatřen u dvora. Tam Valdštejn posoudil jeho fyziognomii (snažil se ji zhlédnout potají), a pokud se mu nezprotivil, zavolal ho k sobě a jednal s ním dobře; a přišlo-li mu to na mysl, zahrnul ho mnoha poctami a neobyčejnou přízní. Kdo vešel do jeho komnaty, musel být obezřetný, když mu vzdával úctu a mluvil s ním; byl-li příliš obřadný, Valdštejn se otočil na druhou stranu a už nepromluvil. Když rozkazoval, nesměl nikdo otevřít ústa, nýbrž vykonat rozkaz bez odmluvy. Měl na svém dvoře muže zběhlé ve všech vědách a dobře je platil, ne tak pro poučení svých pážat jako pro chválu a slávu, že má muže proslulé a vynikající ve všech oborech. Nenacházel potěšení v hudbě, lovu ani v jiné kratochvíli. Stále byl vážně zaujat vyřizováním záležitostí, vymýšlením plánů a tím, aby z astrologie vyrozuměl, co se může den po dni stát; v tom nesmírně vynikal. Byl velmi štědrý, a když dával velké dary, velmi se radoval. Byl to opravdu muž, který dával nejvíc těm, kdo to nejméně čekali. Jeho dary však byly zlatá oka, která nerozlučně zavazovala; kdo v nich uvázl, musel si dát pozor, aby ho neurazil, neboť v okamžiku propadal životem. Nesměly se mu nosit žádné doporučující listy, ani od knížat; když mu je někdo nezkušený podal, nečetl je a na to, co mu bylo posláno, ani nepohlédl. Nechtěl mít ve vojsku jiné plukovníky než ty, které udělal sám. Většinou to byli muži nízkého původu, které teprve on pozvedl k velikosti, aby mu byli tím víc nakloněni, oddáni a na něm závislí. Staré plukovníky, zvláště ty, kdo byli proslulými vojáky, držel, protože nemohl jinak; vážil si jich však tak málo a zacházel s nimi tak špatně, že jim nezbylo než opustit svá místa a hledat službu jinde. Vojsko udržoval pohromadě tím, že mu sice nedával peníze, držel je však aspoň v naději a nedopustil, aby mu chyběl chléb. Dával jej totiž péci z kontribucí císařových dědičných zemí, které k tomu ze strachu ochotně svolily, neboť se neodvažovaly jednat jinak. Jeho hlavním cílem v této válce bylo protahovat ji, vydržovat vojsko a podnikat odvádějící tahy, jako by chtěl odtrhnout některé spojence, popudit Poláka či jiného panovníka nebo se pokusit o nějakou zradu vymyšlenou Francouzi. Na závěr tohoto vylíčení pravím, že vévoda frýdlantský byl přísný, štědrý a pyšný, výtečný politik a velký machiavelista.
Konec.