Knihovna · Třicetiletá válka · Vyprávění Sydnama Poyntze, 1624–1636

Zpráva o smrti Valdštejna z Vídně 8. února 1634

Vévoda frýdlantský, obecně zvaný Valdštejn, byl zabit v Chebu spolu s panem Kinským a panem Trčkou.¹ Tito tři měli ve statcích velkou část Českého království; někteří říkají čtvrtinu, jiní tvrdí, že skoro třetinu. S nimi byl zabit také jistý plukovník Ilow, rodem z Pomořan, nyní však usedlý v Čechách, a jistý kapitán Niemann, Němec, který býval Valdštejnovým tajemníkem, teď však byl povýšen na kapitána jízdy a plukovníka. Tyto čtyři odklidili čtyři jiní stateční kapitáni, Skotové Gordon a Leslie a Irové Butler a Geraldine. Leslie sám je teď zde ve Vídni s několika dalšími, kdo při tom činu pomáhali, a tato zpráva pochází od člověka, který ji má z Leslieho vlastních úst.

Pan Trčka, důvěrný Valdštejnův přítel, velel šesti plukům, a byl tedy jako šest plukovníků. Jedním z jeho podplukovníků byl kapitán Gordon, Skot, který ležel se svým plukem v Chebu a sám bydlel na hradě. V Chebu byl rovněž Ir plukovník Butler se svým plukem a kapitán Leslie, strážmistr (major), se svým oddílem. Valdštejn věděl, že jeho hanebná zrada je odhalena, a bál se, že za ním přitáhne Piccolomini. V doprovodu obou pánů, Kinského a Trčky, a plukovníků Ilowa a Niemanna spěchal se silami, které měli po ruce, k Chebu. Když se v Chebu dozvěděli o jeho příchodu, vyjel mu kapitán Leslie se svými vojáky vstříc, aby ho doprovodil do města. Valdštejn ho nejen velmi vlídně a laskavě přijal a srdečně mu děkoval za tento projev lásky a oddanosti, ale také ho nechal jet těsně vedle sebe. Cestou mu vyprávěl mnoho věcí, aby ho získal na svou stranu a přiměl připojit se ke spiknutí. Mimo jiné mu řekl, že ve Vídni je veliký zmatek, město je rozděleno na dvě strany a uherský král se všemi Španěly a s otcem Laymermanem² odpadli od císaře a jsou teď všichni ve Vídeňském Novém Městě, kdežto císař se svými přívrženci zůstává dosud ve Vídni; otec Laymerman³ prý nejen odpadl, ale stal se úhlavním císařovým nepřítelem. To všechno byla naprostá lež. Když Valdštejn 24. února dorazil do Chebu, zavolal si kapitána Gordona a řekl mu, že má odejít do Lužice a spravovat města, která tam byla nedávno dobyta, a že místo něho bude velitelem v Chebu kapitán Leslie. Kapitánu Lesliemu uložil, že přinesou-li mu v noci nějaké dopisy určené jemu samému (Valdštejnovi), má je otevřít a podívat se, co obsahují; najde-li v nich něco důležitého, má mu je hned přinést, jinak je má ponechat do rána. Skotové a Irové se mezitím o té věci mezi sebou poradili. Byli si jisti Valdštejnovou zradou a zlým úmyslem a ještě víc je v tom utvrdilo, co Valdštejn cestou řekl Lesliemu. Nejvíc je však utvrdila tato příhoda: téže noci přišly, velmi šťastnou náhodou, Valdštejnovi dopisy od Františka Albrechta Sasko-Lüneburského⁴. Leslie je převzal, otevřel a přečetl, co obsahují: Frýdlantský má prý směle pokračovat a uskutečnit svůj plán a své záměry, Sasko-Výmarský mu pomůže mnoha tisíci pěších i jízdních a on sám (řečený Lüneburský) přijede s několika málo průvodci napřed do Chebu, aby se o tom s Valdštejnem poradil. To byl obsah oněch dopisů vévody lüneburského. Leslie to všechno sdělil svým společníkům a ráno odevzdal dopis Jeho Výsosti. Ten, když viděl, že jsou dopisy otevřeny, se nad tím velmi rozzlobil a řekl Lesliemu: „Neměl jsi otvírat dopisy určené mé vlastní osobě a nadepsané mými vlastními tituly.“ Leslie se omlouval, že rozkaz Jeho Výsosti špatně pochopil a že už to neudělá. Když si tedy tito skotští a irští kapitáni, jak říkám, byli touto ohavnou zradou dobře jisti, radili se, co je třeba udělat, neboť v odkladu viděli velké nebezpečí: Sasko-Výmarský se blíží se svým vojskem a císař je hanebně zrazen. Zkrátka se usnesli, že hned připraví o život hlavní hlavy tohoto spiknutí. Nato všichni poklekli, přiložili si navzájem hroty mečů k prsům a tak přísahali věrnost císaři a to, že si budou navzájem věrni a že každý ze všech sil a všemi možnými prostředky pomůže uskutečnit toto jejich rozhodnutí, totiž sprovodit ze světa tyto hlavní zrádce; a dokud to nebude vykonáno, zachovají co největší tajemství a mlčení. To všechno, jak říkám, přísahali na kolenou, s hroty mečů na prsou jeden druhého. Pak vstali a radili se, jak ten čin nejlépe provést. Nakonec bylo usneseno, že plukovník Gordon, který tam byl velitelem a bydlel na hradě, je tam toho večera pozve k večeři, totiž Kinského, Trčku, Ilowa a Niemanna; Valdštejn sám se totiž ubytoval v soukromém domě ve městě. Ti čtyři, třebaže neradi, slíbili přijít a v čas večeře opravdu přišli. Ke konci večeře, když se nosil sýr a cukroví, Leslie vyšel ven, sešel k padacímu mostu hradu, dal jej zdvihnout, zamkl hradní bránu, vzal klíč s sebou a vrátil se ke společnosti. Pak bylo dáno heslo „Vivat Domus Austriaca, vivat Imperator Ferdinandus“ a do místnosti, kde večeřeli, náhle vtrhlo šest statných a udatných vojáků⁵ s tasenými meči, dobře k tomu vystrojených; někteří z nich byli kapitáni a jiní důstojníci. Při tom pohledu Ilow popadl meč, vyskočil a zvolal: „Zrada!“ Hned ho však srazili a zůstal ležet mrtev. Po něm následoval Kinský a pak Trčka, s nímž kvůli koženému kabátci, který měl na sobě, nebyli hotovi tak rychle. Niemann se dostal z místnosti a myslel, že se zachrání útěkem, venku však byla postavena stráž, aby útěku zabránila, a zabil ho jeden, který mu byl v patách. Ten čin byl vykonán mezi sedmou a osmou hodinou večer 25. února a proveden uvnitř hradu tak, že ve městě nikdo nemohl nic tušit. Když byly tyto čtyři hlavní hlavy odklizeny, radili se znovu, co udělat s Valdštejnem: zda mu připravit stejný osud jako ostatním, nebo ho zatknout a poslat jako vězně do Vídně. Po tříhodinové poradě, při níž bylo u obou možností vzneseno mnoho potíží, se usnesli, že nejjistější a nejbezpečnější bude hned ho zabít. Velitel Gordon měl tedy zůstat na hradě a udržovat tamní vojáky v pořádku. Leslie, strážmistr, sešel na náměstí, aby povzbudil a pobídl tamní vojáky, aby zůstali císaři věrní, a všechny je vzal do přísahy věrnosti; naznačil jim přitom něco o ohavném spiknutí. Všichni přísahali, že budou císaři věrni a že pro něho budou žít i zemřou. Plukovník Butler s dostatečným oddílem a s oněmi šesti, kteří zabili ty čtyři, zamířil k domu, kde Frýdlantský bydlel. Vtrhli dovnitř a došli ke komnatě, v níž ležel. Ta komnata měla dvoje dveře; u jedněch stálo lože, druhými vešli, když je vyrazili. Jakmile vstoupili, vyskočil z lože a spěchal k oknu. Jistý kapitán Devereux se však na něho vrhl, probodl ho partyzánou a řekl: „Tak zemřou všichni rebelové a zrádci císaře.“ Valdštejn padl mrtev a nikdo ho neslyšel pronést jediné slovo. Stalo se to mezi desátou a jedenáctou hodinou v noci. Mezi stráží nebylo slyšet ani vidět jediný projev zármutku či žalu a nikoho to, jak se zdálo, nijak nepohnulo.

Následujícího dne přijížděl do Chebu František Albrecht, vévoda lüneburský, jak to oznámil ve svých dopisech Valdštejnovi. Císařští si na něho počíhali, zajali ho a podle daného rozkazu ho poslali z Chebu do Vídeňského Nového Města. Když se to z Boží dobroty tak šťastně stalo, vydal se sám císař 13. března na cestu do Čech, kde hodlá ustanovit svého syna, uherského krále, generalissimem a nařídit, aby tamní vojáci dostali žold za několik měsíců, který jim dluží. Míní jet po vojensku, jako voják, a za tím účelem mu šijí kožený kabátec, jaký nosí vojáci; to jistě velmi povzbudí celé vojsko. Zatímco se to všechno dálo, dobyli nepřátelé Tupanii⁶, město ve Slezsku, které sousedí s Moravou. Je to jeden z následků Valdštejnovy zrady, neboť město zradil a vydal zástupce jeho velitele, jeden z Valdštejnových lidí a jeho přívrženec ve spiknutí. Leslieho, jednoho z těch, kdo v Chebu odklidili Valdštejna a jeho spojence, povýšil sám císař na plukovníka a uherský král ho přijal do své tělesné stráže. Císař mu za odměnu za dobrou službu daroval deset tisíc říšských tolarů a velmi bohatý zlatý řetěz. Je to švarný mladý muž, asi pětadvacetiletý. Byl vychován jako kalvinista a dosud tak žil, před několika týdny se však rozhodl stát se katolíkem. Císař mu už⁷ dal zlatý klíč. Tolik stručně o průběhu a výsledku Valdštejnovy zrady.