Knihovna · Třicetiletá válka · Vyprávění Sydnama Poyntze, 1624–1636

Pravé vylíčení poslední velké bitvy u Nördlingenu mezi uherským králem a spojenými německými knížaty

Vévoda Bernard, jinak výmarský, a Gustav Horn před královým vojskem, smím-li to tak říci, skoro utekli a to je pronásledovalo až k tomuto městu Nördlingenu. Když vévoda viděl, že se královo vojsko blíží a že jeho síly samy nestačí, aby mu odolaly, zastavil se v Nördlingenu a řekl měšťanům, co je nejspíš čeká, totiž obléhání, neboť král a vévoda jsou nablízku. Zanechal jim několik oddílů, aby vydrželi déle, nechal své vojsko odpočinout a vyzval je, aby byli dobré mysli a vytrvali: jde prý jen rozmnožit své síly a zaručeně jim přijde na pomoc a bude s to utkat se s nepřítelem, ne-li ho přímo od obléhání zahnat. Odtáhl tedy do země württemberské, sebral tam další síly a nezdržel se dlouho. Vrátil se k Nördlingenu a našel nepřítele teprve čerstvě a nedokonale zakopaného, neboť tak náhlý Výmarův návrat nikdo nečekal. Vévoda výmarský se svým vojskem směle přitáhl a přešel kolem nás, jako by se s námi chtěl hned utkat. Jeho jízda se srazila s naší, a zatímco jsme byli takto zaměstnáni na svém pravém křídle, poslal po svém levém křídle tři roty jízdy a za každým jezdcem seděl mušketýr. Dojeli až k mlýnu, který leží těsně u městských hradeb, a tam nechal mušketýry sesednout; město už bylo připraveno je přijmout a uvést dovnitř. My jsme takovou lest netušili, totiž že mají za sebou mušketýry; mysleli jsme, že se přijeli jen předvést. K tomu jsme měli dost práce s nepřítelem na levém křídle a nebyli bychom jim v tom stačili včas zabránit.

Když vévoda výmarský vykonal to, kvůli čemu přišel, totiž pomohl městu, a když se schylovalo k noci, náhle a v okamžiku ustoupil na velký kopec¹, který ležel asi anglickou míli od našeho ležení. Na něm stál hrad a na úpatí kopce malé pevné městečko s hlubokým příkopem kolem; v tom městečku leželo 3000 mušketýrů. Celé jeho vojsko leželo na kopci a mělo dost zásob, protože všechna země za ním byla jejich, totiž země württemberská, Švábsko, Franky a Falc až k hranicím Švýcarska. Ležel tam osm nebo deset dní a my denně čekali bitvu. V té době přitáhl se svým vojskem ze Španělska kardinál-infant, který šel do Nizozemí, a položil se u Donauwörthu, asi tři německé míle² odtud; to město nedávno dobyl uherský král. Když o tom král uslyšel, poslal k němu, aby mu blahopřál k příchodu a zároveň zjistil, zda by mu bylo libo zúčastnit se se svým vojskem bitvy, kterou denně čekal, a spojit se s ním. Kardinál to velmi ochotně udělal. Příštího dne jsme vyvedli své vojsko ze zákopů, jízdu i pěchotu se všemi děly, a na počest kardinálova příchodu jsme po celém vojsku vypálili tři salvy z děl a mušket.

Když to vévoda výmarský uslyšel a dozvěděl se příčinu, velmi se rozzlobil a přísahal, že toho pyšného Španěla pošle zpět do Španělska s morovou ranou. Příštího dne však se svým vojskem z kopce vytrhl a stočil se kolem blízkého lesa, jako by chtěl táhnout do země württemberské. Poslali jsme za ním zvědy a ti se vrátili se zprávou, že zcela jistě táhne zpět; oklamalo a zaslepilo je to, že nechal svůj zadní voj tak daleko za sebou. Když ta zpráva přišla do tábora, dovolili naši generálové větší části naší jízdy odjet na kvartýry a odpočinout si, neboť stála v bitevním šiku celou noc a den. Plukovník Butler (jehož jméno nemohu vyslovit bez úcty) však měl stráž půl anglické míle před vojskem a poslal mne a kapitána Burka na jednu skálu, abychom zjistili, bude-li to možné, kterým směrem se nepřítel dal. Vyjeli jsme my dva úplně sami na vrchol skály a spatřili jsme nepřátelský zadní voj, jak táhne doleva. Sjeli jsme ze skály do lesa na úpatí kopce a v lese jsme našli stopu, kudy před námi projela jízdní rota. Domnívali jsme se, že to byla rota nepřátelské jízdy, a jeli jsme za ní. Jeli jsme tak asi čtvrt hodiny a nikoho neviděli, když jsme uslyšeli bubny a trubky; nevěděli jsme, zda je to přítel, nebo nepřítel. Když jsme dojeli na konec lesa, spatřili jsme na velkém poli za lesem celé nepřátelské vojsko, jak stojí v bitevním šiku čelem k našemu vojsku. Když jsme to uviděli, a oba jsme měli dobré koně, spěšně jsme se vrátili ke svému pluku a oznámili svému plukovníkovi, co jsme viděli. Ten nás hned spěšně poslal ke králi, abychom mu to oznámili. Král tomu nechtěl věřit, ale sotva jsme to slovo vyřkli, přijel kurýr a oznámil králi, že nepřítel napadl naši stráž, které velel hrabě Butler. Náš generálmajor hrabě Marazin, který měl stráž za ním s 3000 jezdci, hraběte Butlera podpořil. Nepřítel však postupoval velkou silou, a protože náš generál nedostal zprávu dost včas, zatlačil nás nepřítel kousek zpět dřív, než jsme si mohli přivést³ na pomoc pěchotu. V té šarvátce padl baron de Turnet⁴ a plukovník de Binder, plukovník Nicola byl těžce raněn a plukovník Devereux byl postřelen do pravého stehna. Tam, kde se ta šarvátka odehrála, stál po naší levé ruce kopec, jehož se nepřítel chtěl zmocnit; měli jsme na něm španělského kapitána s 200 mušketýry. Když náš generál viděl, že nepřítel usiluje kopec ztéci, poslal mne s 200 dragouny tomu Španělovi na pomoc. Schylovalo se však k noci a nepřítel se přiblížil na polovinu dostřelu děla k vojsku. Náš generál usoudil, že jsme příliš slabí, abychom ten kopec udrželi, a poslal podplukovníka s 500 španělskými mušketýry, aby mě vystřídal; já se měl vrátit. Nemohl jsem však projít jinak než přes nepřátelskou stráž, která ležela mezi mnou a mým plukem. Rozhodl jsem se, že se svými dragouny projdu skrz ni. Byla tma a rozkázal jsem, aby nikdo nevystřelil, dokud nedostane povel. Pochodovali jsme těsně u sebe; oni se nás často ptali na heslo, já však neodpovídal, dokud jsme nebyli uprostřed nich, a pak jsme náhle vypálili všichni najednou. To mezi nimi způsobilo velký zmatek. Snad nás do té chvíle měli za přátele, a proto nestříleli; pak se ale dali do díla. Můj plukovník ležel nedaleko odtud, a když uslyšel, co se děje, přitáhl se svým plukem a dostal mě z toho, neboť tam ležel a čekal na můj příchod.

Když nepřítel uslyšel ten poplach, myslel, že jeho stráž napadli Španělé, kteří drželi kopec. Vystoupil ke kopci a zaútočil na něj, Španělé ho však odrazili. Švédové sebrali odvahu a pustili se do toho znovu. Ten útok trval tři hodiny; nakonec kopec⁵ dobyli a většinu Španělů pobili. Několika předním důstojníkům dali milost, příštího rána však ty Španěly přivedli před celé vojsko a proti válečnému právu je zastřelili. Když byl kopec dobyt, vytáhli na něj svá děla a příštího rána za svítání z nich začali pálit do našeho ležení, a o to jim hlavně šlo. Naše jízda a španělská jízda, která pochodovala celou noc, však už dorazily, zastavily se a začaly se řadit do bitevních oddílů. Nepřítel ale velmi rázně postoupil a dobyl jednu naši šanci, která ležela těsně pod kopcem, který nám právě vzal. Pálil na nás z děl z kopce i ze šance a španělskému vojsku to velmi škodilo. Španěl však vyrazil s celým svým vojskem, dobyl šanci i kopec zpět a zahnal nepřítele na ústup. Při tom ústupu jsme zajali plukovníka Hewa⁶, Skota, kapitána Christena, kapitána Fiscotse⁷ a kapitána Ramsaye, Skota; plukovník Musten⁸ byl zastřelen a s ním mnoho dalších statečných mužů. Během toho horkého boje podniklo město výpad do našich zad a nadělalo nám mnoho zla, často jsme je však zahnali zpět.

Když vévoda výmarský viděl, že je na pravém křídle tak horko a že tam nejspíš prohraje, uchýlil se ke lsti. Myslel si, že kdyby se dostal ven a vpadl do zad králi, který byl plně zaujat tím, aby udržel boj na pravém křídle, uvedl by ho tak nečekaným příchodem do krajních nesnází. Vzal dvě silné jízdní roty a táhl k průchodu, kde jsem měl rozkaz stát s 200 dragouny já; postavil mě tam Piccolomini, který bedlivě obhlédl a prozkoumal všechny nebezpečné průchody. Před sebou jsem měl živý plot a bažinu širokou asi na dostřel pistole a uprostřed úzký průchod pro čtyři muže vedle sebe. Tento úzký průchod vévoda výmarský objevil a přitáhl k němu. Nevěděl a netušil, že tam někdo je, přesto však pro jistotu poslal rotu 200 jezdců, aby zjistila, zda je průchod volný. Tu rotu jsem přivítal salvou padesáti mušketýrů, pak dalších padesáti, a tak se střídali po padesáti. Přišlo to na ně tak nečekaně, že mezi nimi nastal velký zmatek; muži i koně se váleli v bažině, až mi samému bylo líto se na to dívat. Výmar strašlivě klel, a čím víc se je v tom zápalu snažil podpořit čerstvými muži, tím víc upadali do nepořádku. Já a mé oddíly jsme stáli v bezpečí a v klidu a měli jsme na ně stále padesát čerstvých ran. Nakonec jsem ho slyšel, jak kleje a hlasitě volá, aby přivedli dalších 500 jezdců a 300 mušketýrů. Když jsem to uslyšel, hned jsem poslal kurýra k našemu generálu Gallasovi se vzkazem, že chce-li ten průchod udržet, musí poslat další síly. Když to uslyšel Jan z Werthu⁹, přijel sám a přivedl 500 Chorvatů a 300 mušketýrů. Když Chorvati dorazili, přešel jsem se svými dragouny na druhou stranu a zaměstnával jimi nepřítele, dokud se nepřepravili Chorvati s 300 mušketýry. Jakmile byli na druhé straně, utkal se Jan z Werthu s vévodou výmarským, byl však zatlačen zpět k bažině. Poslal ale dozadu pro pět pluků kyrysníků, nabyl odvahy a při druhé srážce ukořistil v šarvátce pět praporů. Vévodu Bernarda to tak dopálilo, že hlasitě volal, aby přivedli další 3000 mušketýrů a zbytek jeho jízdy, která měla mezi každými dvěma rotami polní dělo. Úžlabina, v níž se bojovalo, byla však malá a už tak v ní bylo víc koní a mužů, než kolik se tam dalo dobře seřadit, neboť ležela mezi dvěma velkými kopci. Jan z Werthu však získanou výhodu udržel a využíval ji, posílal čerstvou jízdu za jízdou, takže se strhl krvavý boj. Konečně dorazila jízda vévody výmarského, nebylo však místo, kde by ji bylo možné vévodovi na pomoc nasadit. Jakmile se vévodovy síly jednou dostaly do nepořádku, dorážel na něho Jan z Werthu tak tvrdě, že mu nedopřál nikde se zastavit. Když se pak tyto nové síly natlačily do týla ostatním, nastal mezi nimi takový všeobecný zmatek, že vévodova pěchota, která byla v úžlabině, byla všechna pobita, a ostatní, sami v nepořádku, ztratili odvahu a dali se na útěk. Jan z Werthu vévodu pronásledoval a pobíjel jeho lidi šest anglických mil. Zdá se tedy, že člověk může mít mužů příliš mnoho stejně jako příliš málo, nemá-li místo, kde by je seřadil, jak se stalo zde. A jak nepatrná věc, jako je taková bažina, dokáže rozhodnout o celém pořádku bitvy a přenést bitvu z rovné pláně do malé úžlabiny! Mělo se totiž za to, že na rovném poli by byli zvítězili oni. Všechno, co teď vévoda výmarský dělal, dělal v zápalu a zlosti, bez rozvahy, protože byl u takového průchodu odražen. Gustav Horn sice viděl, že vévoda výmarský byl na pravém křídle poražen a uprchl, což by stačilo, aby i statečný duch zmalomyslněl, přesto se ještě dvě hodiny potom bil jako drak. Španěly na druhé straně zase tolik povzbudilo, když viděli, že jsme zvítězili, že se bili jako tygři, a to tak dlouho a s čerstvými posilami, až byl Gustav Horn nakonec zajat¹⁰ a s ním generálmajor Cratz, který, jak jsem už řekl, utekl z Ingolstadtu; a mnoho statečných kavalírů bylo pobito. Zbytek vojska se dal na útěk a naše pěchota s naší jízdou je pronásledovala a pobíjela na vzdálenost dvaceti anglických mil.

Ukořistili jsme tam všechna jejich děla a další polní kusy, kterých bylo přes padesát, všechny jejich vozy se střelivem a vozy se zavazadly, přes čtyři tisíce, a všechny jejich prapory. K tomu jsme našli tolik dam a manželek velitelů, že je neumím spočítat, a všechny byly zajaty. Jan z Werthu se svou lehkou jízdou a Chorvaty pronásledoval a pobíjel lidi vévody výmarského zemí württemberskou, až dojel k městu zvanému Heilbronn¹¹, což bylo 50 anglických mil i víc; leží na řece Neckaru. Vévoda výmarský tam měl pět kompanií vojáků a zastavil se tam. Město bylo na Jana z Werthu příliš pevné, a tak se vrátil. Cestou přišel k městu zvanému Göppingen¹², kde ležel se svým plukem, patřícím vévodovi výmarskému, Angličan plukovník Grinoway¹³. Když ten viděl, že bitva je ztracena, Výmar uprchl a on sám je bohatý, vydal město a s celým plukem vstoupil do služeb uherského krále.

Potom král táhl s celým vojskem zemí württemberskou ke Kirchheimu¹⁴. Vévoda měl vojsko z deseti tisíc vlastních sedláků, ti však odhodili zbraně a utekli a nechali svého vévodu, ať si poradí sám. Ten uprchl do Štrasburku.¹⁵ Jan z Werthu ho pronásledoval lesem zvaným Schwarzwald a na druhé straně lesa narazil na rýnského hraběte¹⁶ s vojskem o 8000 mužích; jeden o druhém nevěděl.

Rýnského hraběte velmi ohromilo, když nejprve viděl útěk vévody württemberského a hned nato Jana z Werthu, jak se na něho tak náhle žene v dobrém pořádku. Postavil se a utkal se s ním, jeho jezdci však tím ztratili odvahu a ustoupili k řece Rýnu. Hrabě chtěl se svou jízdou Rýn přeplavat a utonul v něm s mnoha svými jezdci; táhl přitom se svým vojskem k bitvě u Nördlingenu.

Uherský král přišel ke Kirchheimu, kde ležely dvě kompanie vévody výmarského. Velitel vydal město stejně jako ten předchozí a král tam zanechal plukovníka Butlera s několika pluky jako velitele, aby dobyl zbytek země. Potom král táhl dál k řečenému městu Heilbronnu, oblehl je a dobyl silou, ne však bez toho, že polovina města vyhořela. Zůstal tam dlouho a rozdělil své vojsko na tři části. Hrabě Riedberg¹⁷ táhl do Frank a dobyl všechna tamní města a hrady.

Gallas táhl s druhým vojskem k Rýnu. Když se blížil k Heidelbergu, narazil na několik oddílů francouzského vojska, které se s ním utkaly. Francouzi dostali další posily a pomáhalo jim město i hrad, takže Gallas byl nucen ustoupit. Vévoda lotrinský, který vedl zadní voj vojska, musel pod silným tlakem Francouzů nechat na místě tři svá děla a odešel pak ke králi do Heilbronnu. Tam se rozdělovaly zimní kvartýry. Vyšly tak blízko nepřátelských zimních kvartýrů, že si obě strany častými vpády nadělaly tolik škody, jako by vojska byla v poli. Kvartýry plukovníka Despanii připadly mezi Heilbronn a Heidelberg, který byl ve francouzských rukou. Jistý plukovník Taupadel¹⁸ z vojska vévody výmarského, který byl nedávno zajat a ztratil většinu svého pluku, byl vykoupen, dostal jinou jízdní rotu, vpadl do kvartýrů plukovníka Despanii, pobil většinu jeho mužů a jeho samého zajal. Takto strávili celou zimu.

Měl jsem vám však říci, že stejně jako na straně vévody výmarského zavládl velký žal nad jeho ztrátou – a ten byl, to uznáte, žalem dostatečným –, tak na druhé straně byla radost bezmezná. Všechno, čím se radost dá projevit, tam bylo: bubny, trubky, děla atd. za tak velké vítězství. Hned se zpívalo Te Deum po celém vojsku, které zůstalo na místě; ti, kdo se pustili do pronásledování, mysleli, myslím, víc na kořist než na modlení. Zvláště si navzájem blahopřáli mladý král a mladý kardinál k tomu, že jim Bůh dopřál tu čest sejít se skoro zázrakem při tak velkém vítězství. Bavor a Lotrinský měli na té radosti svůj podíl. Po bitvě se kardinál chystal na cestu, a když se s ním dobrá knížata velmi slavnostně rozloučila, odjel přes Kolín¹⁹. Město ho tam, jak se soudí, pozvalo, a zdá se to i podle toho, jak ho přijalo. Páni města mu vyšli vstříc na míli před město a při vjezdu ho vítalo všechno duchovenstvo, zvláště ti kurfiřtští biskupové a další, kdo se tam uchýlili před švédským králem. Ti ho uvedli do hlavního chrámu všemi ulicemi, ozdobenými čalouny a posypanými; po celou cestu se zpívalo Te Deum a v chrámu vyslechl krásné kázání. Tu noc si tam odpočinul. Příštího dne co nejrychleji táhl dál. Před odjezdem však pronesl k měšťanům děkovnou řeč za jejich víc než královské pohoštění. Velmi ho prý také těší, že je vidí tak pevné v katolické víře, a jakou milost jim Bůh prokázal, že jejich město mělo to štěstí stát se městem útočiště, Civitas Refugii, pro svaté, kteří se k nim uchýlili o pomoc. Mezi všemi si však vyhlédl biskupa würzburského, u něhož švédský král našel tolik peněz. Velmi mu vytýkal, že věděl, v jaké tísni o peníze je císař a s ním i říše, a přece tam nechal ležet ladem tolik peněz a zlata, takže to, co tam bylo uloženo pro dobro říše, padlo do rukou nepříteli a z Božího dopuštění tím říši ničí. Biskup řekl, že to tam uložili jeho předchůdci; on se držel jejich zvyku a přidával něco ze svých ročních důchodů jako oni, a opravdu se neodvažoval na to sáhnout, aby nevzbudil velké pohoršení.

Přes toto velké vítězství neztratilo město Nördlingen, od něhož jsme nadlouho odbočili, odvahu a dlouho králi vzdorovalo. Působilo mu velké ztráty jak častými výpady, když bojoval s Výmarem, tak i teď, když byl při mnoha útocích často odražen. Rozzlobilo ho to a nařídil sesednout svým kyrysníkům, což jsou jezdci obrnění od hlavy k patě; ti však pochodili stejně. Byl jsem v té rotě i já. Strhl se tam spor mezi mnou a jedním mužem o žebřík, kdo z nás má jít nahoru první. Chtěl mít tu čest první on a chtěl jsem ji i já. Namítal, že je ve službě déle než já, a tak tomu i bylo, a nechal jsem ho jít. Byl to pohledný mladý muž. Vystupoval nahoru a já mu byl v patách. Jakmile došel na vrchol hradeb, sotva vystrčil hlavu nad hradby, někdo po něm zřejmě bodl halapartnou a srazil mu hledí. Sotva bylo hledí pryč, kdosi mu mečem uťal hlavu a ta spadla na zem. Tělo bez hlavy padlo na mne, leželo na mně velmi těžce a zalilo mě krví tak, že jsem se krví skoro zalkl. Nevěděl jsem, co se děje, a křičel jsem: „Co je to s tebou, u čerta, že nelezeš výš?“ Pod tou tíhou a v té krvi jsem se však už neudržel a spadli jsme oba dolů. Dopadl jsem na kameny a on ve zbroji na mne, takže jsem nevěděl, jsem-li živ, nebo mrtev. Když jsem přišel k sobě, celý potlučený a zkrvavený, doplazil jsem se ke zdi a přitiskl se k ní. Viděl jsem, jak naši od útoku utíkají, a třebaže jsem byl tak obtížen, dostal jsem se pryč, zatímco za námi létaly kulky. Tu příhodu zdálky mnozí pozorovali a velmi se mi divili, když mě viděli celého od krve, a přece nezraněného. Král se však ani tak nedal odbýt a nakonec město dobyl, k velké škodě měšťanů, kteří byli všichni pobiti.²⁰

Knížata Unie byla nesmírně sklíčena porážkou svých dvou generálů, s nimiž přišla skoro o všechny své síly a moc. Hned poslala posla k Praze, při jejímž obléhání, jak dobře věděla, ležel saský vévoda s Banérem, aby je zpravil, v jakém jsou stavu, a aby vévoda co nejrychleji sjednal jejich mír s císařem; jinak je císař, bude-li svého vítězství využívat, všechny vyžene z jejich zemí. Vévoda, jak jsem už psal, neztrácel čas a dobře toho využil pro sebe i pro ně. Byl uzavřen mír a dohodnut sněm v Řezně (nedávno dobytém uherským králem); a ten se konal příštího léta.

A teď zpět ke králi. Když nastávalo léto, vytáhl Gallas do pole²¹ (uherský král totiž zimoval většinou ve Vídni a ke svému vojsku ještě nepřijel), táhl k Heidelbergu a oblehl město i hrad; jejich velitelem byl Angličan plukovník Huncks²². Gallas tam ležel asi čtrnáct dní, pak odtud vytrhl, zanechal kolem města několik pluků a táhl k Mannheimu²³. Tam rozbil ležení, ležel tam několik dní a znovu vytrhl. Zanechal tam mladého Pappenheima²⁴ se dvěma pěšími pluky o 6000 mužích a se třemi kompaniemi dragounů; leželi míli od města jen proto, aby do něho nepřišly žádné zásoby. Gallas se zbytkem vojska táhl k Wormsu, kde ležely tři pluky Francouzů a Švédů. Mezi Frankenthalem a Wormsem postavil most²⁵, přešel s polovinou vojska a oblehl město z obou stran. Ležel tam osm dní a získal město kapitulací; obránci složili zbraně a prapory a on vložil do města posádku. Dona Hannibala de Gonzagu poslal se třemi pluky jízdy a pěchoty k Frankenthalu, aby se tam míli od města zakopali a nepouštěli dovnitř zásoby. Leželi tam 24 týdnů a při výpadech padali na obou stranách zajatci i mrtví. Plukovník Schmidtberg²⁶, velitel města Mannheimu, však shledal, že mu docházejí střelivo a zásoby, a svolil vydat město a složit prapory i zbraně. Všichni, kdo chtěli sloužit císaři a zůstat, mohli; on sám měl být se svou družinou doprovozen do Met v Lotrinsku. Na svůj doprovod však čekal dlouho, a mezitím přišlo mezi Frankenthalem a Mannheimem několik toulavých oddílů z našeho vojska a vpadlo do kvartýrů, kde ležel se svými zavazadly. Protože jeho lidé byli beze zbraní, vyplenili mu zavazadla a jeho muže zahnali na útěk. Plukovník se pak sám, jen s pážetem, vydal v noci k Haguenau, kde ležel francouzský pluk, a tam zůstal.

Když město Frankenthal vidělo, že Mannheim byl vydán a že není naděje na pomoc, začalo vyjednávat o tom, že posádka odejde se vším všudy, s vlajícími prapory, hořícími doutnáky a kulkou v ústech. Pluk zvaný holandský měl být dopraven po řece Rýnu dolů směrem k Holandsku a francouzský pluk doprovozen až do Zabernu²⁷, který leží v Alsasku na cestě vzhůru do Lotrinska. Tak bylo město vydáno.

Gallas však uslyšel, že francouzské vojsko leží u Mohuče, a táhl tam. Francouzi se necítili dost silní, aby na něho počkali, vytrhli a táhli ke Kreuznachu²⁸. Gallas oblehl Mohuč a poslal létající sbor vzhůru ke Kreuznachu, aby město ztekl. Ten dobyl polovinu města, Francouzi však udrželi druhou polovinu s hradem, a když dostali nové posily, císařské vyhnali a 2000 jich pobili. Zbytek byl nucen ustoupit zpět ke Gallasovi. Když ten tu zprávu uslyšel, odtáhl od Mohuče, neboť Francouzi se svými novými posilami pronásledovali létající sbor až k Mohuči.

Gallas táhl zpět k Wormsu a čekal tam, až přijde uherský král s vojskem o 15 000 mužích, jemuž v Čechách velel hrabě Colloredo. Když král přišel do Heilbronnu, poslal řečeného Colloreda s tím vojskem ke Gallasovi. Jakmile dorazilo, spojili se, přešli u Wormsu Rýn, táhli k Frankfurtu nad Mohanem a rozbili ležení mezi Frankfurtem a Darmstadtem. Francouzský generál postavil u Mohuče most a začal se ke Gallasovi blížit; když se však dozvěděl, že Gallas dostal nové posily, stáhl se na ostrov zvaný Gustavsburg²⁹, ležící mezi Rýnem a Mohanem. Tam obě vojska ležela proti sobě po čtyři měsíce. Toto místo zvané Gustavsburg vystavěl švédský král a dal mu své jméno, totiž město Gustavovo.³⁰ Mělo velký význam, neboť ovládalo Mohuč i řeku Rýn, takže nic nemohlo proplout bez jeho svolení a bez zaplacení poplatku. Králi na jeho stavbě tak záleželo, že dal všude kolem vyhlásit, že ti, kdo tam přijdou stavět a bydlet, dostanou větší výsady, než mají jiná místa. Mohuč to skoro ožebračilo a zohyzdilo, neboť většina kostelů, opatství a řeholních domů byla stržena, aby se kámen odvezl na stavbu Gustavsburgu; totéž dělali v každém okolním městě, kde nějaký mohli získat. Než byl král zabit, vyrostlo tak ve velké město, od jeho smrti však skoro zaniklo. Když tam totiž, jako všude, získali velení vedle Švédů francouzští vojáci, pustne obojí, protože jedni druhým závidí.

Uherský král, který ležel v Heilbronnu, mezitím přiměl všechna svobodná města, aby se s ním dohodla a poddala se, jmenovitě Norimberk, Ulm³¹ a Frankfurt nad Mohanem; Štrasburk však chtěl i nechtěl, podle toho, jak viděl, že se věci vyvíjejí. Ve Frankfurtu leželo v jedné polovině města 2000 mušketýrů švédského vojska.³² Jejich velitelem byl plukovník Knyphausen³³. Ten zprvu nevěděl, že frankfurtští páni odjeli ke králi do Heilbronnu jednat o míru, nakonec se to však dozvěděl a z té jejich tajnůstkářskosti čekal nějaké hrubé zacházení. Páni po svém návratu náhle a bez jakéhokoli varování veliteli obrátili všechna svá děla proti Švédům, prudce na ně pálili a k tomu podnikli výpad přes most v domnění, že ho z jeho kvartýrů vyženou. Přivítal je však takovými salvami, že byli nuceni ustoupit a ztratili mnoho mužů. Trvalo to osm dní, takže páni města museli psát Gallasovi o pomoc. Ten jim poslal 8000 mužů s markýzem di Grana³⁴. Brzy po jejich příchodu začal velitel vyjednávat a nakonec bylo ujednáno, že odejde s vlajícími prapory, s kulkou v ústech, se vším všudy, s pěti děly a šesti vozy střeliva a s doprovodem pro sebe do Mohuče, kde leželo francouzské vojsko. Tak byla tato polovina města vydána. Když vycházel se všemi svými vojáky, zavazadly atd. v domnění, že dostane doprovod pro všech svých 2000 mužů, dal náš generál jeho vojákům zastavit, obklopil je našimi 8000 muži a ukázal mu dohodu, kterou spolu uzavřeli. Zapomněl v ní na doprovod pro své muže a zmínil jej jen pro sebe; ten také dostal. Jeho důstojníci a vojáci však museli přijmout královský žold a on přišel o všechna zavazadla, která připadla našim jezdcům. Děla a střelivo byly poslány zpět do města a jejich prapory císaři. Francouzské vojsko mezitím leželo na tomto ostrově Gustavsburgu tak dlouho, že skoro vyhladovělo; vytrhlo tedy a nechalo ostrov neobsazený. Ve městě Mohuči však Francouz zanechal tisíc mušketýrů. Gallas táhl za ním vzhůru ke Kreuznachu, oblehl jej a za osm dní město dobyl; Francouzi se však stáhli do hradu. Gallas odtud odtáhl a zanechal ve městě 2000 vojáků, kteří se neustále potýkali s posádkou hradu. V noci se plukovník Becker, důmyslný a udatný muž, dostal pod palbu děl a zakopal se tam, ne však bez ztráty mnoha mužů. Když Francouzi příštího rána zjistili, co se stalo, podnikli výpad a toto opevnění oblehli. Bojovali spolu tři hodiny, císařští však pracovali celou noc, byli velmi zemdlení a unavení a pro velikost té námahy byli nuceni opevnění opustit a ustoupit do města. Francouzi opevnění srovnali se zemí. Na obou stranách bylo mnoho mrtvých a trvalo to tak celé léto.

Plukovník však poslal ke Gallasovi, který ležel mezi Saarbrückenem a Zweibrückenem³⁵, pro 500 mušketýrů. Když ty síly dorazily, přiblížil se znovu k hradu, neboť noci už byly delší, a zakopal se jako předtím. Francouzi slábli, zčásti pro nedostatek potravin a mužů; podnikli ještě jeden výpad, ale s velkými ztrátami. To je tak zmalomyslnělo, že hned začali vyjednávat, a když dostali podmínky, jaké chtěli, vyšli s vlajícími prapory atd. a byli doprovozeni ke svému vojsku.

Gallas mezitím táhl za francouzským vojskem, které ustupovalo k Metám v Lotrinsku a cestou vyplenilo zemi vévody saarbrückenského³⁶ s hlavními městy, jako Saarbrücken, Zweibrücken atd. Šel za Francouzi přes Moselu a poslal před sebou mladého Colloreda s předvojem 6000 lehkých jezdců. Ten narazil na oddíl asi 200 Francouzů a většinu z nich pobil, přední důstojníky však ponechal v zajetí. Když táhl dál a projížděl lesem, spatřil oddíl 2000 francouzských jezdců, který stál na kopci s malým potokem na úpatí; na druhé straně kopce však ležel Francouz s celým svým vojskem. Colloredo postoupil proti těm dvěma tisícům přes potok se všemi svými 6000 muži. Poslal proti nim dva velké oddíly a sám se dal vpravo a dostal se na vrchol kopce, odkud spatřil celé vojsko, jak proti němu stoupá do kopce. Jako statečný voják však pobil většinu těch 2000 dřív, než ostatní stačili vystoupit nahoru. Colloredo hodlal ustoupit v dobrém pořádku a rozkázal třem plukovníkům s 3000 muži, totiž Binderovi, Longovi a Petru Götzovi³⁷, aby nepřítele zaměstnávali, dokud se nedostane přes potok; pak že je zase podpoří on. Jeho vlastní vojáci však při tom ústupu ztratili odvahu, a když na ně francouzské vojsko dorazilo, všichni utekli a nepřítel je pobíjel šest anglických mil. Plukovník Long padl, plukovníci Binder a Götz byli zajati. Colloredo³⁸ však unikl s nějakými 300 nebo 400 muži a přišel ke Gallasovi; dostal ostrou důtku a byl vsazen do vězení.

Potom Gallas táhl do Lotrinska a asi čtyři míle od Met se s ním setkal francouzský kardinál³⁹. Byla to nejkrásnější podívaná, jakou jsem kdy viděl: nesmírné množství skvělých koní a mužů stoupalo v dokonalém pořádku do kopce. První den byli všichni oblečeni v jezdeckých kabátech šarlatové barvy se stříbrnými prýmky. Druhý den kabáty odložili a byli všichni v lesklé zbroji a s velkými chocholy, na pohled podivuhodně krásní. Každý den jsme čekali bitvu, dlouho se však jen přetahovali o to, kdo má začít, a nikdo se toho neodvážil. Nakonec se tedy obě strany začaly zakopávat, a to velmi pevně. Bylo to v srpnu a obě vojska tam tak ležela proti sobě po tři měsíce, ovšem s mnoha šarvátkami.

Tak dlouhý pobyt v zákopech způsobil v Gallasově vojsku velký hlad, mezi koňmi i lidmi; ztratil přes dvacet tisíc mužů, kteří zahynuli hladem, a nevykonal nic, co by stálo za zmínku. Když přicházela zima, obě strany ustoupily, Francouzi se však zvedli první, protože nedokázali snášet takové útrapy jako Němci. Všechna jejich nádhera, kterou se chlubili při příchodu, byla pryč: při odchodu jsme neviděli šarlatové kabáty ani chocholy, plížili se a kradli se ze svého tábora po troškách. Většinu jejich skvělých koní zřejmě snědli nebo jim pošli, neboť při odchodu jsme jich viděli málo a neslyšeli jsme zdaleka tolik ržání jako při jejich příchodu. Jejich ztráty úmrtími a zběhnutím byly mnohem větší než naše. Soudilo se proto, že kdyby se byl náš generál s vojskem, které nám zbylo, odvážil dál do země, nenašel by nikoho, kdo by mu odporoval. Padlo na něho kvůli tomu podezření, že ho kardinál podplatil, a král ho za to velmi pokáral: měl tak skvělé vojsko, přes 80 tisíc mužů, zničil je a nevykonal nic, nehledě na nesmírné náklady, které to císaře stálo. Odpověděl na to prý, že tak držel Francouze v šachu doma, takže nemohl tak dobře pomáhat svým spojencům venku v Německu, a uherský král měl víc klidu k tomu, aby si podrobil odbojné poddané a města, neboť po nedávném vítězství u Nördlingenu ještě nebyl pevně v sedle. A dále: kdyby se byl odvážil bitvy a prohrál, všechno, co král předtím získal, by bylo rázem ztraceno a zaplaveno Francouzi. Totéž prý udělal i následujícího roku⁴⁰, to jsem však už byl pryč, zde v Anglii. I to omlouval tím, že se neodvážil svést s kardinálem bitvu, protože se tehdy jednalo na sněmu v Řezně a kurfiřti nějakou dobu otáleli s volbou uherského krále římským králem.⁴¹ Protáhlo se to tak, že přišla zima a byl čas odejít do posádek.

A teď tam, kde jsme přestali. Když Francouzi ustoupili do Francie, ustoupil Gallas do Alsaska a dobyl město Zabern⁴², velké město na cestě do Lotrinska, kde leželo patnáct francouzských kompanií; ty byly doprovozeny do Met. Gallas šel do Landau v Alsasku a rozdělil tam zimní kvartýry. Poslali mu tam čerstvé vojsko deseti tisíc Poláků a on je poslal do opevněného tábora v Lotrinsku, kde celé léto ležel se svým vojskem, aby zaměstnávali Francouze a on mohl celou zimu ležet v klidu a posílit své vojsko na příští léto.

Jana z Werthu poslal s deseti tisíci muži do země lucemburské, aby tam přezimoval. Polovinu z nich poslal Jan z Werthu do země lutyšské⁴³. Tamní lidé stáli zcela při Holandsku a nenáviděli dům rakouský; byli také příčinou toho, že Holanďané dobyli Maastricht, neboť jim jejich země dodávala zásoby.⁴⁴ To, že Jan z Werthu ležel se svým vojskem v jejich zemi, je trápilo do hloubi srdce. Město se tedy se sedláky proti nim vzbouřilo a pobilo mnoho jeho vojáků. Rozzlobil se, poslal pro zbylých 5000 mužů svého vojska, zpustošil jejich zemi, pronásledoval je až domů k Lutychu a oblehl jej. Ležel před ním osm týdnů a každý den docházelo k mnoha šarvátkám; město však bylo velmi pevné svou polohou a za tu dobu je dobýt nemohl. Když dostal od Gallase rozkaz spojit své síly s Piccolominim a táhnout do Francie, zvedl se od obléhání, když si jeho vojáci mezi tamními tučnými sedláky dobře přezimovali, a odtáhl.

Za těchto zimních kvartýrů poslal Gallas také hraběte Hatzfelda⁴⁵ s 12 tisíci muži, aby se položil na hranicích země lankraběte hesenského a přiměl ho poddat se císaři. Všechna ostatní spojená knížata se už poddala (jak se později ukázalo na sněmu v Řezně), jen on ne. Bál se však císařského vojska, které mu leželo tak blízko v zádech, zatímco jeho vojáci byli rozptýleni po zimních posádkách, a napsal saskému vévodovi, aby pro něho sjednal mír s císařem, jak to předtím udělal pro ostatní knížata, a aby císařští vojáci neplenili jeho zemi. Vévoda toho dosáhl a nikdo pod trestem smrti nesměl obtěžovat jeho zemi. Plukovník Speerreuter⁴⁶, plukovník ve švédských službách, který ležel blíž k našemu vojsku, usoudil, že mezi vévodou hesenským a námi bude uzavřen mír, přešel se třemi pluky k císaři a stal se generálmajorem létajícího sboru.

Saský vévoda však mezitím potřeboval pomoc proti švédskému generálu Banérovi, jak jsem už vyprávěl v jeho příběhu, a napsal císaři s prosbou, aby mu poslal vojsko deseti nebo dvanácti tisíc mužů. Císař napsal Gallasovi, aby jeho žádosti vyhověl, a ten hned poslal saskému vévodovi oněch dvanáct tisíc vojáků, kteří leželi na hranicích země vévody hesenského. Když se tak stalo a byli pryč, vévoda hesenský, jakmile viděl, že se zbavil zlých sousedů, císařských vojáků, vyvedl své vojáky z posádek, sestavil vojsko a táhl až k Hanau v …⁴⁷, které obléhala část císařského vojska. Velitel Hanau, starý plukovník Ramsay, Skot, dostal zprávu, že mu vévoda hesenský jde na pomoc a je nablízku, kdežto druhá strana o žádném protivníkovi poblíž neměla tušení. Vyrazil z města a vyhnal císařské ze zákopů; vévoda z jedné strany a on z druhé jich pobili a utopili v řece Mohanu⁴⁸ dobré čtyři tisíce a všechna jejich obléhací díla srovnali se zemí.⁴⁹

Vévoda hesenský zásobil město na rok a vložil do něho čerstvé vojáky. Jakmile to císařští uslyšeli, hned poslali polního maršála Götze s vojskem o 14 000 mužích znovu do země vévody hesenského. Ten tam dobýval jedno město za druhým a na každém kroku porážel jeho síly. Když vévoda viděl, v jaké je tísni, litoval své předchozí pošetilosti, všechnu odvahu však neztratil. Své hlavní město zvané Kassel (kde zanechal i svou ženu) opatřil zásobami a vojáky pro obléhání tak dobře, jak mu krátký čas dovolil, a odjel. Vyzval ji, aby byla dobré mysli: zanechá tu prý svého generála Melandra⁵⁰, který se spojí se švédskými silami ležícími ve Stift Bremen⁵¹ u řeky Vezery⁵², a sám hned odpluje do Holandska a sežene nové posily; ty se spojí s Melandrem a se Švédy a brzy ji z té tísně vysvobodí. A tam také opravdu odjel, neboť jsem ho našel v Rotterdamu, když jsem tam byl minulého října⁵³, a v Gravesendu jsem potkal dva jeho syny, kteří, myslím, jeli s nějakou takovou prosbou k našemu králi; svou ženu nechal v obležení. Od té doby slyším, že získal nějakých 4000 nebo 5000 holandských vojáků, náhle se vrátil domů a s nimi a s dalšími silami, které se k němu přidaly, vyhnal císařské vojáky ze země.

Teď jsem došel tak daleko, jak jen ve věcech nějak významných dojít mohu. Jsem si jist, že jsem unavil sebe, ne-li i svého čtenáře. Nemyslel jsem, že mě paměť donese tak daleko, jedna věc však přivádí druhou, a s pomocí několika útržkovitých poznámek, které jsem měl u sebe, jsem to dovedl k této dokonalosti, může-li ve válkách a krvavých příbězích nějaká dokonalost být. Jedno však říci smím: to, co jsem zde vyprávěl, je pravda. To může říci málokdo jiný, protože to, co jiní vydávají, mají nanejvýš z druhé nebo třetí ruky, nebo z holandských a prolhaných novin⁵⁴. Nepouštím se také dál než do věcí, které byly významné a v nichž jsem sám vystupoval. Byly mezi nimi tři největší polní bitvy, jaké byly v křesťanstvu svedeny za těchto sto let, totiž mezi křesťany a křesťany, a všechny v rozmezí půldruhého roku.⁵⁵ Měly tak udatné vůdce, že se bojovalo do posledního muže, jak můžete číst; a že se bojovalo do posledního, ukazuje i to, že ti, kdo vzali mnoho zajatců, je zase rádi pouštěli, aby zachránili sami sebe. Nazývám je významnými bitvami proto, že kdyby byl císař selhal a byl poražen v jedné z těch dvou posledních, totiž v té, v níž padl švédský král, nebo v poslední u Nördlingenu, byl by on, jeho potomstvo i dům rakouský rychle přišel o korunu. Bůh ho však, jak se zdá, zázračně chránil a podpíral, a podle mého mínění v ničem víc než ve Valdštejnově spiknutí, které bylo tím nebezpečnější, čím bylo tajnější. A teď trochu o sobě: kolikrát jsem viděl obraty štěstěny! Nejprve začnu těmi u výše postavených. Když jsem se, jako mnoho jiných, poprvé pustil za Mansfeldem – šli jsme jako blázni a nevěděli kam –, přišel jsem s dalšími oddíly vojáků do Německa. Prošli jsme zeměmi mnoha skvělých knížat a ve všech jsme dostávali posily mužů i peníze. Našli jsme tam takovou hojnost všeho pro oděv i žaludek, jakou si jen srdce může přát, a nasbírali jsme pěknou zásobu korun. Nakonec nás však štěstěna opustila: potkal nás Tilly a obral nás do naha o všechna děla, střelivo a všechno, co jsme měli, ba většinu připravil i o život, kromě těch, kdo se zachránili útěkem. Přesto naše vojsko nakonec zase rozmnožila ta protestantská knížata, jejichž bohatými zeměmi jsme táhli, takže v době, kdy jsme se setkali s Bethlenem Gáborem, nás bylo už 30 tisíc. I to však, jak jsem vám už vyprávěl, přišlo vniveč, ba dopadlo ještě hůř, smrtí Mansfelda a Výmara, a většina z mnoha statečných vojáků upadla do bídného zajetí. Tam nás obrali o všechno, co jsme na té dlouhé cestě lehce nabyli a v jediné hodině ztratili, a udělali z nás nejbídnější otroky. Po těžké denní práci nás na noc přikovávali za nohy k velké kládě. Pro chlapíky hrdého ducha to bylo tak strašné, že toužili zemřít, a nemohli. Stejně jako nad sebou samým jsem truchlil nad jedním statečným mladým šlechticem z rodu vévody z Barlamontu⁵⁶ v Itálii, kterému jsme říkali hrabě Barlamont; ubili ho před našima očima k smrti, protože měl tak hrdého ducha, že se nechtěl podvolit otročině. Ale teď k sobě. Viděl jsem, že vzpírat se nemá smysl, vzal jsem na sebe pokoru a pustil se do své dřiny. Doufal jsem, že jednou přijde, jak se říká, světlá noc, šel jsem vesele po práci a snažil se naučit jazyk a tu a tam všelijak přijít k nějakým penězům, které jsem schovával po koutech. Po dvou nebo třech letech trpělivosti se naskytla příležitost a utekl jsem; dostal jsem se nějakých čtyřicet mil daleko, ale přivedli mě zpět, a ne po dobrém, a dostal jsem 300 ran na chodidla, což mi na rok zchladilo chuť utíkat. Bůh však nakonec mým záměrům požehnal. Získal jsem skvělého koně, který mě posléze donesl až na okraj křesťanských zemí. Štěstěna mě však znovu povalila na záda: potkal jsem zloděje a ti mi vzali tu trochu peněz, koně i všechno ostatní. Ach, jak mi šlo k srdci rozloučit se s koněm, který mě vynesl z ďáblovy tlamy až tak blízko ke křesťanským zemím, totiž k Rakousům, kde by mi byl vynesl sto liber, kdyby se byl dostal do jiných rukou! Ale nedalo se nic dělat. Po všech těchto ranách na mne začalo jasně svítit slunce. Už jsem vám vylíčil, jak šťastně jsem narazil na chudého františkána, Angličana jménem A. More, sňatkem trochu spřízněného s naším rodem v Sussexu. Potom jsem štěstím stoupal od poručíka ke kapitánovi jízdní roty v saském vojsku; když mě však zajali císařští, ztratil jsem zase všechno, co jsem pod saským vévodou měl. Tak mnou štěstěna zmítala nahoru a dolů, dopadl jsem však lépe, než jsem čekal. Zajal mě totiž hrabě Butler, a když jsem si získal jeho přízeň, nesmírně mě povznesl. Jeho přičiněním jsem dostal svou první ženu, dceru bohatého kupce. Nežili jsme spolu ani dva roky, neboť k mému velkému zármutku zemřela při porodu, zanechala mě však bohatého. Byla skromná a velmi hospodárná a byli bychom spolu žili velmi šťastně. Kdyby byla žila jen o půl roku déle, byl bych přišel k ještě většímu bohatství. Do půl roku po její smrti totiž zemřeli její otec a matka, kteří žili v Chebu, kde jsem svou ženu získal, a zanechali nesmírné jmění, které připadlo cizím lidem, protože neměli dítě ani vnouče. A dobrý hrabě Butler se nespokojil ani s tím a opatřil mi druhou ženu, bohatou pozemky i penězi, ovšem vyššího rodu a ducha. Chtěla proto žít nákladněji, než naše prostředky dobře dovolovaly: žádná dáma v této zemi nenosila lepší šaty než ona, a k tomu její kočár a šest kočárových koní s odpovídajícím služebnictvem bylo velmi drahé; měla také velké příbuzenstvo, které nám leželo na krku. Když jsem však vystoupil tak vysoko, stal jsem se přízní hraběte Butlera majorem oddílu 200 jezdců. Měl jsem je však postavit na vlastní náklad, což pro mne nebylo nic malého, třebaže jsem byl tak dobře zajištěn a měl jsem pěkné úspory. Měl jsem tehdy 3000 liber, které jsem si vzal s sebou do pole, vedle toho, co jsem nechal doma u ženy, a vedle toho, co jsem vydal za jakousi půdu, kterou jsem koupil a která ležela blízko pozemků⁵⁷ mé ženy. Svého postavení jsem dobře využil, neboť jsem mohl často posílat domů ženě peníze a také jsem je posílal; ta, jak se zdá, doma utrácela, co jsem venku získal. Štěstěna se však proti mně obrátila znovu. V té kruté krvavé bitvě, v níž padl švédský král, byli všichni moji koně buď zabiti, nebo utekli. Té noci po bitvě (kdy byl Valdštejn rád, že se může z pole stáhnout), když náš tábor, koně i muži, odpočíval, přišel od našeho generála ke každému důstojníkovi důstojník, aby zjistil, jak silná která kompanie je. Jeden přišel i ke mně, aby se na to zeptal; spal jsem tvrdě a můj kůň, stejně unavený jako já, ležel a spal na zemi vedle mne. Když mě s velkou námahou probudil, mohl jsem mu ze své kompanie ohlásit jen tři důstojníky, kteří tam leželi po mém boku. Většinu svých kompanií shledal zřejmě stejně slabou jako mou, neboť ještě té noci dostalo vojsko rozkaz odtáhnout bez zvuku bubnu i trubky. Té noci jsme ušli osm mil, než jsme si znovu odpočinuli. Pochod byl však tak náhlý, že každý, kdo měl zavazadla, koně a vozy, je rád nechal na místě, neboť všichni naši koně se rozprchli a utekli; švédská děla na ně ustavičně pálila, ačkoli stáli míli daleko. Valdštejn totiž, aby jeho vojsko vypadalo větší, dal shromáždit všechny ženy, tuláky a pacholky z tábora s koňmi a herkami od vozů, aby stáli pohromadě a tvořili jakoby velký oddíl s prostěradly místo praporů. Když viděli, jak hustě na ně děla pálí, všichni utekli, ačkoli byli posláni vojáci, aby je udrželi pohromadě. Přišel jsem tam o většinu svého jmění a neodnesl jsem víc, než jsme unesli já a moji tři unavení důstojníci. Valdštejn sám byl na tom stejně, neboť musel na místě nechat všechna děla a zavazadla. Na začátku bylo na obou stranách zajato velké množství mužů. Já sám jsem byl zajat třikrát, dvakrát mě však vysvobodili moji druhové; potřetí, když mě chytili za opasek a já měl meč v ruce, přetáhl jsem si opasek přes hlavu a vysvobodil se sám. Toho dne jsem přišel o tři koně, které pode mnou zastřelili, a byl jsem zraněn pod pravým bokem a do stehna. Koní bez pánů jsem však měl dost na vybranou, abych znovu nasedl. Všichni měli u sedlové hrušky pistole, ale vystřílené, a vše, co jsem mohl dělat, jsem dělal mečem bez pochvy a pistolí jen pro strach⁵⁸, bez prachu a kulek. Můj poslední zastřelený kůň mě málem zabil. Dostal ránu, myslím, do vnitřností, náhle se vzepjal do takové výšky, na mou duši, myslím, že dva yardy, a zničehonic dopadl na zadek. Tím prudkým pádem mi vrazil zadek na stopu do země, padl na mne a válel se po mně, až jsem z toho ztratil vědomí. Nevěděl jsem, co se mnou je; když jsem konečně přišel k sobě, s velkou námahou jsem vstal a našel dva nebo tři skvělé koně, jak stojí a perou se spolu. Vzal jsem si nejlepšího. Když jsem však chtěl nasednout, byl jsem tak potlučený a tak obtížený těžkou zbrojí, že jsem nedostal nohu do sedla, a kůň se se mnou rozběhl v té poloze, napůl v sedle a napůl mimo ně. Běžel se mnou, až narazil na Piccolominiho, který přijížděl tryskem s jízdní rotou, a vběhl mezi ně, takže jsem jen taktak unikl tomu, abych byl úplně shozen. Nakonec jsem se však dostal do sedla, celý rozbolavělý, sotva jsem se v něm udržel a jel jsem za rotou; neměl jsem nic než pistoli pro strach a nahý meč.

Toho dne už nebyli bráni žádní další zajatci, každý se snažil zachránit sám sebe. Zde mě štěstěna zase nechala skoro holého, a ještě dobře, že mi v tak krvavé bitvě nechala život. Tuto ztrátu jsem však té zimy docela pěkně nahradil. Byl jsem ubytován v Rakousích u bohatých sedláků a všelijak jsem si opatřil tolik koní a mužů, kolik, jak jsem myslel, neměl nikdo. Stalo se však, že jsme toho jara neustále pochodovali z jednoho konce Německa na druhý, na pomoc lakomému saskému vévodovi proti Švédovi, a odtud zase zpět do Lotrinska, odkud jsme původně vyšli, ke Gallasovi, který tam ležel s vojskem v zákopech. Tím a hladem, který jsme tam tak dlouho snášeli, se má rota tak ztenčila a zchudla a země tak zbídačela, že se u sedláků nedalo nic získat. A na nich vždy spočívaly naděje velitelů, dokud se jim vedlo dobře; mohli jsme si totiž brát sami, jiný žold jsme neměli. Když to selhalo, zoufal jsem nad tím, zda svou kompanii ještě někdy doplním. Měl jsem tehdy s sebou v měšci skoro 2000 liber, uvážil jsem však, že by bylo těžké rozloučit se s hotovými penězi, když se nedá nic získat. Nevěděl jsem, jak to vypadá doma, a jít domů s prázdnýma rukama by nebylo dobré, zvlášť když jsem doma nechal nákladnou ženu. Byl jsem ve válce skoro celý rok, a tak jsem se rozhodl jít domů. Soukromý život se mi po těch toulavých, únavných pochodech zdál v myšlenkách sladký. Po dlouhém pochodu jsem se tedy přiblížil k domovu a tam jsem uslyšel o pravé zkoušce vrtkavosti štěstěny: má žena a mé dítě byly zabity, můj dům vypálen a všechen můj majetek vypleněn. Mí nájemci a sousedé dopadli stejně; celá ves byla vypálena a nezbyl kůň, kráva, ovce ani obilí, jímž by se nakrmila myš. Když jsem přišel domů, shledal jsem, že je to až příliš pravda; několik ubožáků zalezlo do rozvalin a živilo se kořínky. To mě hluboce zasáhlo. Udělal to oddíl Francouzů, kteří táhli z Itálie domů. Zůstávat tam mi skýtalo malou útěchu. Hned jsem se tedy rozhodl navštívit svého drahého přítele hraběte Butlera, správce té země, který bydlel asi dvě nebo tři míle⁵⁹ odtud v …⁶⁰, hlavním městě vévodství meklenburského. Mé naděje se však obrátily vniveč. Měl jsem sice to štěstí, že jsem ho uviděl, on však umíral. To mě zasáhlo víc než vlastní ztráta, nebo aspoň stejně, ale nedalo se nic dělat. Trochu ho to však vzkřísilo a projevil mi všechnu lásku, jakou může umírající projevit: ze všech sil mi stiskl ruku, dal si přinést svou závěť a odkázal mi v ní tisíc liber. Nedlouho potom přijal viatikum⁶¹ a s velkým stříbrným krucifixem v ruce vypustil v mém náručí duši. Myslel jsem, že mi srdce pukne žalem, ze svého kamenného srdce jsem však nedokázal vymáčknout ani slzu. V duchu jsem jen zvolal: Spes et Fortuna valete, sbohem, mé naděje a mé štěstí! Kdyby byl žil, měl bych štěstěnu skoro na pokyn. Když však zemřel, jeho žena, vykonavatelka jeho závěti, která ke mně nebyla tak přátelská, jak mohla být a jak to žádala láska jejího manžela ke mně, mě s oním tisícem liber, který mi odkázal, tak dlouho odbývala odklady, že jsem byl nakonec nucen jet kvůli tomu do Řezna, kde byl očekáván císař. Ani tam jsem však nebyl o nic blíž k cíli a náklady na čekání byly tak velké, že by je ani sám dluh nevyvážil. Našel jsem tam anglického vyslance⁶², využil jsem jeho přízně, jak jsem jen mohl, pro svou cestu sem a odjel jsem do Anglie; ztratil jsem přítele i jeho dar.

Mimochodem však stojí za vaši i mou úvahu, co jsem o vrtkavosti štěstěny vypozoroval za svého pobytu v Řezně na osudech jiných lidí víc než na svém vlastním; udělalo to na mne hluboký dojem. Když jsem totiž odešel ze své vlasti, nevěděl jsem kam, a šel jsem za někým, koho jsem neznal, táhli jsme, jak si dobře vzpomínám, mnoha skvělými vévodstvími a knížectvími Německa, plnými všeho, co člověk potřebuje, a cestou jsme všude dostávali posily mužů i peníze. Pro mne, který jsem viděl to první, bylo ohromující vidět teď pravý opak: jejich země zničené, jejich města vypálená, jejich lid pobitý a většinu z nich, jak osobně nebo prostřednictvím vyslanců uzavírají za mého pobytu mír s císařem. Potkal jsem tam i některé, které jsem dříve znal z války, kapitány a poručíky. Ti sami od sebe propukali ve vášnivé výkřiky proti zesnulému švédskému králi a jeho důstojníkům a proklínali dobu jeho příchodu: přivedl je prý ke krvi a žebrotě, a ačkoli přišel pod záminkou, že je vysvobodí z císařovy tyranie, uvrhl je do jiné, mnohem horší. Švédové odvezli většinu pokladů z Německa do své země a nechali je vydané císaři na milost v mnohem horším stavu než na začátku. Nejvíc tyto kapitány a důstojníky trápila pýcha důstojníků švédského krále, zvláště Oxenstierny, kterého král učinil kancléřem Německa. Jeho sídlem mělo být …⁶³, kam měly plynout všechny důchody určené na vedení králových válek v Německu; tam měly být uchovávány a rozdělovány podle potřeby. To město se mělo nazývat kanceláří neboli pokladnou Německa. Vojákům ani důstojníkům se z ní však dostalo jen málo, i když měli poukaz od krále. Oxenstierna si totiž stále stěžoval na nedostatek peněz v pokladně, ledaže by byli ochotni vzít půdu v tom či onom vévodství, které bylo právě dobyto, a to snadno, neboť všichni prchali před dobyvatelem jako před lvem. K tomu byla jeho pýcha tak velká, že dvakrát spíš dosáhli vyřízení u krále než jednou u něho; a ať to byli vévodové nebo kdokoli jiný a jakéhokoli stavu, museli čekat mnoho dní o dvě nebo tři místnosti dál, než byli vpuštěni. To na ně přivolalo nesmírnou nenávist.

Ale k sobě. Spěchal jsem do Anglie, abych viděl, jak štěstěna naložila s mým tamním jměním. Když jsem tam přijel, shledal jsem, k dalšímu trápení a zármutku, že náš dům je vykořeněn a prodán z rodu a půda i důchody stejně tak rozptýleny a rozděleny mezi mnoho kupců. Kdyby má divoká a toulavá hlava měla trochu rozumu a rozvahy, jakou může mít šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý mladík, a kdybych byl zůstal v Anglii, snad by to nedošlo ke zkáze, k jaké došlo, nebo aspoň ne tak brzy.

A kdybych při odjezdu z Německa nebyl slušně zajištěn, totiž penězi – a ta cesta mě přišla velmi draho –, byl bych mohl žebrat, pokud jde o přátelství mých vlastních příbuzných. Musím však přiznat, že se mi dostalo velkého přátelství od lidí, kteří mi byli úplně cizí, totiž od sira L. Treshama a jeho paní. V jejich domě jsem toto své chudé dílo sepsal a kvůli nim jsem je uvedl do této podoby. A protože mě zde zklamalo, co jsem čekal, a v Anglii není uplatnění ve vojenském řemesle, které provozuji od mládí, dávám své vlasti Longum Vale a svému svrchovanému pánu a králi, králi Karlovi, Longum Vive⁶⁴ a zkusím znovu štěstí tam, kde jsem je poprvé získal a kde jsem zanechal mnoho ladem ležící půdy. Bude-li se Bohu líbit, aby mezi císařem a jeho poddanými nastal šťastný mír, mohu tam přijít k takovému jmění, jaké by slušelo i většímu muži, než jsem já. Přece však jsem štěstěně (je-li vůbec něco takového jako štěstěna, a ne jen Boží prozřetelnost) zavázán za mnoho: vysvobodila mě z otroctví, od té doby mě držela jako urozeného muže a ve vážnosti u osob větších, než jsem já, a nakonec mě zanechala v jiném stavu, než v jakém jsem poprvé odešel ze své rodné země. A tak zde končí putování

Sidnama Poynese.