Knihovna · Třicetiletá válka · Vyprávění Sydnama Poyntze, 1624–1636

Pravé vylíčení vrtkavosti saského vévody Jiřího, který podle příležitosti přecházel nejprve od císaře Ferdinanda k českému králi, potom od něho zpět k císaři, pak od císaře ke švédskému králi a od Švéda k císaři; a jak trpěl a byl trestán skoro ode všech

V Čechách se dobře ví a říká, že Jiří, nynější saský vévoda,¹ se sice před císařem Ferdinandem pěkně přetvařoval, byl však spiklencem spolu s oněmi prvními českými pány, kteří přivedli do země zesnulého českého krále. Když však byl ten korunován králem, začal ho nenávidět. Viděl totiž, že příliš roste a že se s takovými podporovateli nejspíš stane císařem, kdežto on sám tu hodnost odmítl, když mu byla nabídnuta, a císaře samého to všeobecné povstání velmi oslabilo. K tomu, kdyby se ten král stal císařem a byl kalvinista, byl by mu, luteránovi, sousedem příliš blízkým a mocným; začal se tedy bát o sebe i o svou zemi. A nadto ten, kdo stál ctí i statky tak hluboko pod ním, měl teď stanout v obojím stejně vysoko nad ním. Tyto myšlenky ho strašlivě trápily dnem i nocí, až se nakonec po poradě se svou radou rozhodl přidat se k císaři a stát na jeho straně. Tento starý císař, pravil, je mu přece v náboženství mnohem bližší než kterýkoli kalvinista; kalvinisté, pravil, nenávidí obě naše náboženství, kdežto císařovo náboženství a mé se liší jen v maličkostech. Císaře také poznal jako čestného muže, byli spolu velmi důvěrní, znali se dlouho, rozuměli si v téže řeči a mohli si sdělovat své myšlenky bez tlumočníka, kdežto k tomuto novému králi by musel přijít tak, že by za něho musel mluvit někdo jiný.² Když se na těchto úvahách ustálil, rychle se s císařem smířil a císař byl rád, že svému protivníkovi, nově korunovanému králi, odňal takovou oporu. Císař si mu však, jak se zdá, postěžoval, jak chudý má měšec, když mu toto všeobecné povstání poddaných tolik zkrátilo důchody. Sas mu řekl, ať je dobré mysli, že o peníze nouzi mít nebude. Tak byla za šest milionů země Fojtsko³ dána vévodovi do zástavy.⁴ A vskutku při císaři pevně stál; kdyby od něho byl tehdy odpadl, bylo by to podle všeho s císařem dopadlo velmi zle. Pomáhal mu totiž muži i penězi a sám osobně dobyl pro císaře mnoho měst ve Slezsku a na Moravě. Když však byl český král nakonec poražen a vyhnán ze svého nového království, kde nepobyl ani celý rok, a císař Ferdinand velmi zesílil, začal se vévoda bát jeho velikosti a litovat, že mu pomohl vystoupit tak vysoko. Císař totiž držel v poli Valdštejna se čtyřiceti či šedesáti tisíci muži rozloženými tu i onde, a ti všechny drželi v takové bázni, že se nikdo neodvážil hnout. Valdštejn sám byl ve svém úřadě velmi tvrdý a přísný, a když si německá knížata na jeho přísnost u císaře stěžovala, císař Valdštejna trochu pokáral a radil mu, aby byl ve svém postavení mírnější. Valdštejn však, jak se zdá, shledával přísnost nutnou. Řekl císaři: „Povolíme-li jim otěže, budou hned ochotni shodit Vaše Veličenstvo ze stolce, jak jste to docela nedávno ke své škodě poznal.“ Držel tedy pevnou ruku jako dřív a také své vojáky držel v kázni, takže se neodvažovali utiskovat poddané, jak to dělali dosud. To leželo knížatům těžce v žaludku a byla nespokojena, že nic nepořídila.

Nedlouho potom zamýšlel císař z horlivosti pro Boží církev udělat v německých zemích to, co udělal v Rakousích a ve svých ostatních dědičných zemích, totiž dosáhnout toho, aby všechna církevní půda nebo její větší část byla vrácena řeholním domům, jak tomu bývalo před válkami.⁵ Poměry se však změnily: války z ní udělaly dědictví většiny lidí a jediné, z čeho mnozí laici žili, a ti by se raději vzdali života než svého živobytí. Zašlo to tak daleko, že se to většiny německých knížat hluboce dotýkalo. Ano, Sasko i Bavorsko a většina ostatních ten návrh rázně odmítli: když tu půdu v těchto válkách získali mečem, mečem si ji také podrží. To vzbudilo všeobecnou zášť vůči císaři a nechyběly ani jiné věci, které přilévaly olej do ohně. Rádi by se byli vzbouřili, ale neodvažovali se, protože je Valdštejnovo vojsko drželo v bázni. Zdá se tedy, že se tajně radili, jak se zbavit Valdštejna a jeho vojska, navenek však velkou nespokojenost nedávali najevo. Nakonec podali císaři společnou petici, k níž připojil ruku i Bavor a většina protestantských knížat, aby Valdštejna a jeho vojsko odstranil; vytýkali mu krutost. Císař, pohnut prosbou tolika tak velkých osob, svolil, aby Valdštejn složil zbraně. Ten to učinil s nevolí a předpověděl císaři, co bude následovat; na jeho místo byl dosazen Tilly. Když knížata dosáhla svého, byla hned hotova povstat, nemohla se však shodnout, kdo má stát v čele tohoto povstání. Nakonec se dohodla, že to zkusí se švédským králem. Ten po mnoha prosbách přišel a všichni se k němu uchýlili, zvláště saský vévoda, jak jsem už zeširoka vylíčil. Vylíčil jsem i to, jaké statečné činy vykonali švédský král a Sas po Tillyho smrti: jeden ve Vestfálsku a Bavorsku, kde na té straně smetl všechno před sebou, druhý, totiž saský vévoda, na opačném konci světa, až skoro po Vídeň. Ale ještě slovo na okraj. V bitvě proti Tillymu mu švédský král nedůvěřoval a přiměl ho, aby bitvu zahájil osobně jako první; bál se, že kdyby boj začal sám, vévoda by utekl a nechal ho na holičkách, což také, jak už bylo řečeno, málem udělal. Ale zpět k našemu příběhu.

Vévoda se svým generálem Arnimem dělal po Tillyho porážce divy. Neztrácel čas a rázně jí využil, a dlouho se jim nikdo neodvážil postavit do cesty. Nejprve získal zpět všechna města, která Valdštejn dobyl v Sasku a ve Fojtsku, potom zabral celé Čechy, jako Cheb, Lintz⁶, Plzeň atd., až po Prahu. Páni toho města, když uslyšeli o jeho příchodu, mu vyšli vstříc, poddali se a žádali, aby město nebylo vypleněno. Jako výkupné za to byli ochotni dávat mu týdně … tisíc⁷ korun ve zlatě a stříbře, dokud tam zůstane; polovinu měli platit židé a druhou polovinu měšťané. K tomu mu plynul důchod z okolní země. Tak se mu tam zalíbilo, že tam zůstal celou zimu.⁸ Ačkoli byla zima, poslal odtud svého generála Arnima do Slezska a na Moravu a ten dobyl většinu měst, před která přitáhl. Při odchodu si vévoda odvezl tunu zlata a stříbra⁹; vysál z celé země všechny peníze, aby mu zaplatila smluvené výpalné. Na jaře vojsko zvedl, část nechal svému generálu Arnimovi a druhou část odvedl s sebou do Saska. Byl by zůstal v Praze déle, tak dobře se tam měl, dostal však ze Saska dopisy, že císař do té země poslal dva létající sbory, které ji v jeho nepřítomnosti proběhly, odnesly a odehnaly nesmírnou kořist a všude, kam přišly, pálily. Ta zpráva ho rozzuřila a přiměla ho spěchat s částí vojska na pomoc své zemi.

Španěl don Baltazar¹⁰ a další císařský velitel, který měl jen jedno oko¹¹, uslyšeli, že vévoda přichází se svým vojskem. Pobrali všechnu kořist, jakou mohli, ovce, voly, krávy, koně, ba i vepře, vyhnali to všechno ze země a odtáhli. Když vévoda přišel, byli už pryč; shledal však, že většina jeho země je vypálena, a zuřil.¹² Zůstal dlouho doma, a když viděl, že má od nepřátel pokoj a že odešli, poslal své vojáky zpět do Slezska ke svému generálu Arnimovi, aby nezaháleli doma a nevyjídali jeho vlastní, tak zpustošenou zemi; měli se tam spojit s některými švédskými silami k jakémusi velkému podniku. Jakmile však don Baltazar a jeho druh uslyšeli, že své síly poslal tak daleko, přitáhli znovu s asi 6000 lehkých jezdců a s lehkými kusy, ale bez děl, a nadělali víc škody než předtím. Dobyli totiž Lipsko, vydrancovali je a vypálili, hrad však dobýt nedokázali. Jiná velmi významná města jim zaplatila velké sumy, aby jim nespálili předměstí a mlýny. Ba dojeli až k samým Drážďanům, kde byl vévoda sám, a spálili několik domů těsně u městské brány. Vévoda běhal po hradbách sem a tam, křičel a naříkal, když to viděl. Pražští měšťané, to si můžete myslet, byli nemálo rádi, že se zbavili tak nákladného hosta. Když však pomysleli, jak je vysál a vyždímal z nich peníze, poslali za ním mnoho hořkých kleteb. Přísloví však praví: čím víc lišku proklínají, tím lépe se jí daří. Zmoudřeli těmito drahými zkušenostmi a uvažovali, jak takovým dalším ranám předejít. Vévoda, který tam našel tak sladké pohoštění, by totiž přišel znovu, anebo po jeho příkladu kdokoli jiný; a kdyby přišli s nějakou silou, nemohli by jim odolat, protože jejich město bylo otevřené a vydané každému vpádu. Někteří z předních měšťanů se vydali k císaři postěžovat si na svou bídu. Císař s nimi cítil stejně jako oni sami, neboť jejich ztráta byla i jeho ztrátou, a poradil se o tom se svou radou. Nato byli vysláni inženýři, aby zjistili, zda lze město upravit tak, aby odolalo vojsku. Stalo se to rychle a město bylo v krátké době přivedeno k neuvěřitelné dokonalosti a síle. Velitelem se stal starý Colloredo¹³ s 16 000 vojáky. Saský vévoda uslyšel, co Pražané chystají, a snažil se to dílo překazit. Zdržely ho však jiné věci a nemohl přijít s dostatečnými silami tak brzy, jak by chtěl, takže dílo bylo dokončeno. Ke konci léta se však spojil s Banérem¹⁴, generálem švédských sil, které byly v té části země. Dohromady měli vojsko o šedesáti tisících mužích a směle přitáhli k Praze, aby město ztekli. Povzbuzovali své vojáky a slibovali jim plenění. Vojáci se na ně tak těšili, když jim vévoda vyprávěl, jak se mu tam vedlo, že odhodili svrchní šaty, aby byli lehčí, až poběží ztékat hradby. Na vrcholu žebříků je však přivítalo nesmírné množství dlouhých těžkých želez upevněných na kmenech, která na ně obránci náhle spouštěli; smetla všechno před sebou až na zem a důmyslným zařízením z železných řetězů na obou koncích byla zase rychle vytažena vzhůru pro nový útok. K tomu přišly salvy z mušket a děl, takže Sas a Banér byli nuceni ustoupit. Colloredo podnikl výpad z opevnění a pobil mnoho statečných chlapíků. Sas a Banér však zaútočili podruhé i potřetí. Trvalo to v neobyčejném zápalu od svítání do noci a stále byli odráženi; přesto se zařekli, že neodejdou, dokud město nedobudou. Když byl tento útok na vrcholu a v největším zápalu, přišel prý k vévodovi a Banérovi posel s velmi těžkou zprávou: vojsko spojených knížat pod velením vévody sasko-výmarského a hraběte Horna úplně porazili uherský král a kardinál ve velké bitvě u Nördlingenu¹⁵ nedaleko Bavorska, myslím, že je to ve Vestfálsku.¹⁶ Oba generály to tak zmalomyslnělo, že s oběma vojsky ihned zrušili obléhání Prahy, bez zvuku bubnu i trubky. Když se o tom dozvěděl velitel města, podnikl výpad s 8000 či 9000 muži a napadl saský a švédský zadní voj. Ten měl před sebou velmi úzký průchod mezi Slaným¹⁷ a Prahou pod kopcem a císařští tam Švédy a Sasy velmi pobili. Potom se vrátili do Prahy a dál je pronásledovat se neodvažovali, neboť Sas a Banér se po průchodu tou soutěskou se svými vojsky zastavili. Při svém prvním odchodu z Prahy, totiž tehdy, když odtud odvážel tolik peněz, se vévoda s měšťany slavnostně rozloučil. S úšklebkem jim dal sbohem a děkoval za královské pohoštění, jakého se nikomu nemohlo dostat lepšího: měl prý, co se dává muzikantům, jídlo, pití a peníze, pro sebe i pro své lidi v hojnosti. „A přece,“ pravil, „myslím, že vítán jsem nebyl.“ Teď, když se takto zastavil, řekl Banérovi: „Moji staří pražští hostitelé se od té doby, co jsem tu byl naposled, ve své laskavosti náramně změnili. Tehdy mě skvěle hostili jídlem, pitím a penězi, a teď se obrátili v pravý opak. Zdá se,“ pravil, „že se na ně nedá spolehnout.“

Měšťané byli naopak rádi, když viděli, že svou práci a náklady vynaložili tak dobře a účelně, a doufali, že je jejich obtížný host nebude trápit tak často, když se mu dostalo tak chladného přijetí. Jeho někdejší sladká krmě teď měla kyselou omáčku, neboť oba generálové ztratili dohromady 7000 či 8000 mužů.

Oba generálové pak velmi rychle odtáhli do vévodství lužického¹⁸, které sousedí se Saskem, aby tam nechali vojska odpočinout. Byli velmi rozmrzelí, že se všechny jejich plány obrátily naruby. Oni dva, totiž Sas a Banér, měli už v duchu všechno spolknuto: když byli na této straně tak silní, se šedesáti tisíci muži, pevně počítali, že dobudou Prahu, a pak by netrvalo dlouho a byli by v Rakousích a s tak mocným vojskem by se zmocnili Vídně a všeho ostatního. A tehdy¹⁹ věděli, jak mocné vojsko mají knížata Unie kolem Vestfálska pod vedením Horna a vévody sasko-výmarského.

Sas sám však odjel domů do Drážďan v Sasku. Dorazil tam velmi zasmušilý při pomyšlení, že porážka jeho spojenců u Nördlingenu bude i jeho porážkou a že příště si to císař vyřídí s ním. Svolal svou radu a šlechtu, seznámil je s tím, co ho potkalo, totiž s odražením u Prahy a teď s porážkou spřátelených knížat, v jejichž zdar skládal všechnu naději, a ptal se, co má dělat. Uvažoval takto: císař přemohl všechna knížata a skoro i Švédy a v Německu už nejsou trochu silní než Francouzi. Když mu chybí pomoc knížat a Švédů, císař nakonec Francouze přemůže a vyžene. „A kdyby zvítězil Francouz,“ pravil, „bude to pro mne stejně zlé nebo horší, neboť i on²⁰ je papeženec a je to pyšné plémě.“ Nakonec se rozhodl poddat se císaři. Hned k němu vyslal posla s nabídkou, že se podrobí, dostane-li některé rozumné podmínky, o něž požádá. Předně aby císař odpustil jemu, všem spojeným knížatům a všem svobodným městům, která se mu poddají. Dále aby jemu samému a jeho dědicům bylo potvrzeno vévodství lužické, které už měl od první české války v zástavě za šest milionů ve zlatě. Chtěl také pro sebe a své dědice město Cheb a pro svého syna doživotně magdeburské biskupství. A konečně aby luteránské náboženství mělo pokoj a do jejich země nebyli po 40 let dosazováni žádní jezuité ani kněží, tak jak tomu bylo dříve.

Posla přijali s velkou okázalostí. Uvážili, jak se věci mají: že Francouzi v Německu velmi zesílili, že Švédové, ačkoli jejich král padl, se pevně drží v Pomořanech a jinde a že tento saský vévoda je sám o sobě velmi silný a je příliš blízkým sousedem Čech. Nakonec byl vévodův posel poslán zpět s tím, že císař jeho nabídky vlídně přijímá a svoluje ke všemu, co žádal.²¹ Jen měl vévoda přivést všechny ostatní k poddání a na sněm do Řezna, kde se mělo jednat o klidu a prospěchu Německa, které nebylo v žádném věku tak zmučeno a zničeno.

Hned po tomto míru Sas poněkud náhle stáhl své vojsko od švédského generála Banéra. Před Banérem ten mír tajili, jak jen mohli, vévodův generál Arnim však byl srdcem dobrý Švéd a dal Banérovi vědět, že jeho pán tajně uzavírá mír s císařem. Když Banér viděl, že ho Sas opustil a že sám saskému vojsku neodolá, ustoupil přes Sasko a cestou zemi plenil. Sas se nad tím rozzlobil a rozzuřil, pustil se za Banérem a dal vyhlásit, že každý, kdo chce, smí zabít kteréhokoli Švéda, na něhož narazí. Saský generál Arnim viděl, jak horké to mezi jeho pánem a Švédem nejspíš bude, a protože byl bohatý, složil svůj úřad a odešel domů. Zde vidíte, jak vévoda v krátké době přešel od císaře ke Švédovi a teď zase náhle od Švéda k císaři, a rány dostal ode všech. Sas teď neměl generála. Na radu svého generála Arnima poslal ke svému příbuznému vévodovi holštýnskému, aby mu poslal plukovníka Baudissina²², dobrého vojáka, který se však stáhl z války do přímořského města Lübecku a zahálel tam; ten měl přijít a stát se jeho generálem. I on byl srdcem Švéd a má se za to, že dostal od Arnima nějaké pokyny. Nechal totiž Banéra skoro celou tu zimu běhat po celém Sasku, než mohl nebo chtěl vyvést své vojáky z posádek, aby zemi svého nového pána, Sasko, zachránil před pálením a pleněním. Banér však získal nad generálem saského vévody takovou převahu, že mu nedovolil stáhnout vojáky dohromady. Zimovali totiž na různých místech a on je chytal tu i onde a nenechal je spojit se, takže jich pobil a zajal 16 000. Začal také dobývat města v Sasku, jmenovitě Zerbst, Desavu, Halle, Merseburg a Neuenburg²³. Dvě posledně jmenovaná města mu dala dva miliony ve zlatě, aby je ušetřil pálení a plenění; když je dostal, obě vyplenil a zajal pány a šlechtice, kteří ve městech byli a uchýlili se tam do bezpečí, i s 2000 koní, které s sebou přivedli. Zůstal tam dlouho, žil jako malý král a svážel si kořist z celého okolí. Když saský vévoda viděl, že na Banéra nestačí, poslal ve vší spěšnosti k císaři pro pomoc. Ten mu poslal ze Slezska 6000 mužů s hrabětem Marazinem²⁴, dále 12 000 mužů s hrabětem Hatzfeldem, kteří, jak jsem už řekl²⁵, leželi v zemi lankraběte hesenského, a dalších 5000 s hrabětem Wullifieldem²⁶. Tato tři vojska se sešla u Halle a spojila se se silami saského vévody, které byly jen slabé, na velké pláni. Vévoda tam přijel, prohlédl si nás²⁷, byl rád, že nás vidí, a slíbil nám, že vyženeme-li nepřítele ze země, dá nám dvouměsíční žold. Nepřítel směle vytáhl do boje s námi daleko od svého ležení, jak jsme si jen mohli přát, a měli jsme ho v hrsti, neboť nás bylo dvakrát tolik. Když nepřítel viděl, že se sám chytil do pasti, chtěl ustoupit; netušil, že vévodovi přišlo tolik mužů. My jsme ho však nechtěli pustit zpět a byli jsme připraveni na něho udeřit. Nepřítel viděl, do jaké tísně se dostal, užil lsti a všechny nás napálil: dal troubit k vyjednávání. Saský vévoda jako vrchní velitel v poli to přijal a vzkázal našim velitelům, aby zadrželi. Ti se nad tím velmi rozzlobili a vzkázali vévodovi zpět, že neumí využít vítězství: Bůh mu přece vydal nepřítele do rukou a dostal by zpět všechnu kořist, kterou nepřítel pobral v jeho zemi; takovou příležitost proti němu už nikdy mít nebude, a v tomto vojsku je přece síla Švédů. Je to prý jen úskok a válečná lest, jíž se chce nepřítel dostat z tísně, v které je. Vévoda nám však vzkázal, že není dobré svěřovat bitvě to, co často dopadne obráceně právě tehdy, když se to zdá nejjistější. Při tom vyjednávání tak nepřítel získal příměří na 24 hodin. Sotva nastala noc, postavil most přes řeku Labe, těsně u níž ležel jeho tábor, do rána převezl svá děla, na druhém břehu je postavil, pálil na nás a držel nás od těla, dokud nepřešlo celé jeho vojsko. Když vévoda viděl, jak byl ošálen, zuřil hněvem a šel výš proti proudu postavit most, aby mohl za ním. Nepřítel však jeho záměr prohlédl, šel po druhém břehu za ním, a co vévoda se vším svým uměním v noci postavil, to mu ve dne rozstřílel na kusy. Nakonec museli jít pět nebo šest mil oklikou, aby se dostali přes řeku, a když přešli, byl nepřítel už pryč a znovu řeku překročil. Většina císařských velitelů viděla, kolik času ztrácejí, rozloučila se s vévodou a odešla, kam je císař určil. Hrabě Hatzfeld měl se svým vojskem táhnout ke Gallasovi²⁸, který ležel v Burgundsku, a já tam šel s ním.

Některým císařským silám bylo nařízeno zůstat u vévody. Od té doby však slyšíme, že Banér se svými švédskými silami způsobil vévodovi a císařským mnoho pohrom a mnohokrát je porazil.

Nadlouho jsem odbočil od svého vyprávění, protože jsem chtěl podat pohromadě všechno, co jsem měl říci o saském vévodovi; a to jsem udělal, jak nejlépe jsem uměl, ačkoli mezi mnoha věcmi zde zmíněnými uplynulo půl roku i skoro rok. Jinak bych, myslím, nedokázal čtenáři tak plně předvést, jak všelijak se vévoda měnil podle toho, co se mu právě hodilo. Proto jsem musel přestat sledovat Valdštejna od bitvy, kterou svedl se švédským králem, jehož zabil Pappenheim, až do Valdštejnovy vlastní smrti. Vzpomeňte si laskavě, že jsem své vyprávění o Valdštejnovi náhle přerušil po smrti švédského krále, abych sledoval saského vévodu. To jsem udělal a teď se k němu vracím: jak se Valdštejn dostal do Prahy atd. a jak přísně naložil se svými provinilými veliteli (jejich jména jsem, myslím, už uvedl), jak přezimoval v Praze a rozložil tam své vojáky. Když ležel v Praze tak dlouho, měl čas vymýšlet zlo, a tehdy ho zřejmě v jeho ctižádostivých myšlenkách pronásledoval ďábel: teď nebo nikdy je v jeho moci udělat se císařem. Švédský král, který o to usilovně stál, mu byl odklizen z cesty a on sám měl všechny císařské síly pod svými veliteli a důstojníky, z nichž mnohé si ohnul podle svého. Aby na to místo vystoupil snáze, zbývalo jen vtáhnout do tohoto spiknutí spojená knížata, protivníky nynějšího císaře. Kdyby se s ním spojila, kdo by mu mohl bránit? Jen ubohý bezbranný císař, jemuž odňal všechnu sílu a nechal mu pouhý císařský titul; i o ten by ho brzy připravil tím, že by vzal život jemu i jeho potomkům, oč usilovně stál, kdyby Bůh nebyl na císařově straně. Zdá se tedy, že té zimy se mezi spojenými knížaty a jím o té věci mnoho vyjednávalo a že jim své úmysly odhalil s velkými štědrými sliby: Sas se měl stát českým králem, Braniborský uherským králem, všichni měli dostat pocty a úřady a on sám se měl stát císařem. Ty nabídky je všechny zlákaly a zamlouvaly se jim. Nebyli si však jisti, zda to myslí doopravdy, neboť ho znali jako velkého pleticháře; mohla to být past, do níž je chce chytit, a až by je měl v nějaké pevnosti pod záminkou jednání, dal by jim srazit hlavy. On se, jak se zdá, ze všech sil snažil toto podezření jim vyvrátit. Aby tomu dali lepší nátěr a nevzbudili sebemenší podezření, vytáhly obě strany, když přišlo jaro, do pole se všemi silami, které měly. Generál saského vévody a Duvalt^29,30 za Braniborského se švédským generálem, kteří přezimovali ve Slezsku, začali stahovat své síly do pole a poněkud se stáčeli k Čechám. Když o tom Valdštejn uslyšel, stáhl všechny své síly a určil hlavní shromaždiště v Budyni v Čechách.³¹ Odtud táhl s vojskem o 60 000 mužích ke Svídnici³² ve Slezsku.³³ Když tam dorazil, shledal, že saské a švédské vojsko je na dvě anglické míle od něho; rozbil tam tábor a velmi pevně se zakopal. Přitáhl tam i protivník, rozbil tábor na druhé straně města a také se velmi pevně zakopal. Obě vojska tam ležela velmi dlouho. Mezi jezdci došlo k mnoha šarvátkám, jedni druhé vyzývali a každý se snažil zmocnit se průchodů, aby druhé straně zabránil jezdit pro potraviny. Mnoho mužů pochytali Chorvati a nakonec ve vojsku nastal krutý hlad. Leželi tak po čtyři měsíce, navzájem se vyzývali a my denně čekali, kdy se budeme bít. Pak Valdštejn vytáhl ze svých zákopů a nepřítel také. Naši Chorvati zahájili boj s nepřátelskou jízdou a všichni na naší straně čekali, kdy se srazíme v bitvě, když vtom dal Sas náhle troubit k vyjednávání. Tak byla udatnost vojáků rázem zchlazena a zastavena, neboť celým vojskem hned proběhl rozkaz, že pod trestem smrti nesmí nikdo z císařských Sasům a Švédům ani v nejmenším ublížit, dokud potrvá jednání o míru; a to trvalo čtrnáct dní. Jejich generálové a naši se každý den scházeli a zasedali v radě; veřejně jednali o všeobecném míru a tajně, jak se zdá, o zradě. Mnozí proto cosi tušili, nevěděli však co, tak chytře se všechno vedlo. Vojáci totiž reptali a kleli, že byli tak dlouho zavřeni³⁴ a sevřeni a nic nedělali; to vyjednávání pak mělo dát nátěr tomu, co následovalo, a aby věc vypadala ještě lépe, měl k němu dát troubit nejprve nepřítel, aby to nevyšlo od Valdštejna. Naši vojáci i velitelé hořeli touhou bít se. Po dobu tohoto jednání, tedy čtrnáct dní, panovala mezi generály velká důvěrnost, mnoho se hodovalo a připíjelo jeden druhému na zdraví. Při tom hodování se však stalo něco, co jim málem zkazilo všechnu zábavu. Dánský král měl v nepřátelském vojsku syna, který velel pluku dragounů.³⁵ Zdál se to být smělý mladý princ, náchylný k hádkám, zvláště když se napil. Piccolomini to dobře viděl a všiml si toho. „Tenhle chlapík se musí včas srazit,“ řekl Gallasovi. „Co bude dělat, až se stane králem?“ Naskytla se mezi nimi drobná záminka k hádce. „Váš otec,“ řekl Piccolomini, „je podle své přísahy věrnosti povinen posílat pomoc císaři, mému pánu, v jehož moci bylo vyhnat ho z království; a on sem posílá svého syna, aby proti němu bojoval.“ Pravda byla, že Piccolomini z řečených důvodů odmítl připít na zdraví jeho otce. Mladý princ se nad tím velmi rozzlobil a řekl Piccolominimu několik tvrdých slov. Té noci, když se mladý princ po těch přípitcích vracel do svého stanu, potkal ho dlouhý chlap v šaškovském šatu s mušketou na rameni, zastavil ho a zvolal: „Ty se budeš hádat s mým pánem Piccolominim?“ Vystřelil na něho a princ padl mrtev. Šašek utekl a rychle ho odklidili. Nastal velký rozruch a všude po něm pátrali. Knížata Unie zuřila a měla se na pozoru, jako by chtěla jít do bitvy; trvalo dlouho, než se je podařilo přimět, aby znovu jednala nebo vyšla ze zákopů. Sám Valdštejn se tvářil rozzuřeně a zřejmě si myslel, že je celý jeho plán zmařen. Nakonec se to však s velkou námahou zase slepilo; vinu svalili na pomateného blázna. A protože se tam o míru nemohli úplně dohodnout a pro hlad tam nemohli déle zůstat, bylo z opatrnosti ujednáno, že se tito velcí generálové a jejich vojska sejdou jindy, a to v Chebu u Čech, kde se všechno uzavře. Až dosud vedl Valdštejn svou věc tak skrytě, že ačkoli někteří cosi tušili, nedokázali říci co. Den schůzky těchto velkých knížat nebo jejich generálů, totiž Sasa, Švéda a Braniborského, byl určen a ve svůj čas, jak bude ukázáno, přišli k Chebu. Když Valdštejn přivedl tato knížata tam, kde je chtěl mít, zbývalo mu už jen získat pro sebe některé jednotlivé velitele, nebo je polapit do svých spárů. Byli to Gallas, Piccolomini, Španěl don Baltazar a generál bavorského vévody plukovník …³⁶. Gallase a Piccolominiho měl u sebe a bedlivě je hlídal, aby mu neunikli. Když se tábory ve Slezsku rozešly, zanechal tam Valdštejn asi 12 000 mužů ze svého vojska pod velením dona Baltazara, aby tu zemi střežili. Švéd a Sas tam rovněž zanechali část svých sil, aby střežily to, co v té zemi měli, ačkoli toto poslední jednání o míru bylo jakýmsi příměřím. Velel jim starý hrabě Thurn³⁷ a major Duvalt. Saští a švédští velitelé nadělali přes všechno to příměří ve Slezsku mnoho zla, a to tolik, jako by příměří vůbec nebylo.³⁸ Don Baltazar a jeho spoluvelitel Schaffgotsch³⁹ viděli a slyšeli, jaké zlo páchají, a jednou či dvakrát o tom saským a švédským velitelům vzkázali s žádostí, aby zjednali nápravu. Ti k tomu však měli tak daleko, že Thurn sám a Duvalt byli v poli a pálili a zabírali vesnice. Don Baltazar viděl, že si nedají říci, číhal na příležitost a v jedné soutěsce zastihl starého Thurna a Duvalta s jejich silami v nevýhodě. Bez jediné rány je oba zajal i se všemi děly a zavazadly. Oba velitele a další důstojníky přivedl jako zajatce do Prahy k Valdštejnovi a čekal od svého generála velkou chválu a díky.⁴⁰ To málem způsobilo roztržku a Valdštejna to velmi znepokojilo. Sas a Švéd totiž hned poslali k Valdštejnovi rychlého posla se vzkazem, že to nevypadá na poctivé jednání a že zajímá-li v době příměří jejich velitele, myslí to jinak, než říká. Vzkázal jim, že se to nestalo na jeho rozkaz a že uvidí, jak ty dva za jejich ukvapenost potrestá. Schaffgotsche⁴¹ tedy vsadil do vězení a říkalo se, že mu dal stít hlavu za to, že to udělal bez rozkazu. S donem Baltazarem měl jiné záměry, a proto ho nechtěl trestat tak přísně; jen ho trochu pokáral. „Ukázalo to však,“ pravil, „že je dobrý voják a dbá o to, co mu bylo svěřeno, jen byl bez rozkazu trochu příliš ukvapený.“ Velmi si ho pak hleděl a řekl, že by mu císař měl poděkovat. Starý hrabě Thurn a Duvalt směli chodit volně po ulici, a tak se pomalu a nenápadně vytratili zpět ke svým vojskům a potají dostali zpět, co jim bylo vzato.

Valdštejn mezitím v Praze zavázal přísahou všechnu šlechtu a velitele. Svolal válečnou radu a šlechtu, velitele a všechny, které mohl získat, zavázal přísahou sobě.⁴² Většina těch významnějších, jak se zdá, jeho záměr znala, ostatní však ne. Jeho nejdůvěrnějšími rádci byli hrabě Trčka, hrabě Ilow⁴³, hrabě Kinský, hrabě Niemann a další; byli to muži podle jeho srdce.⁴⁴ Gallas a Piccolomini k jeho tajné radě nepatřili, ačkoli je dobrými slovy i skutky vábil s sebou. Zda však tehdy věděli něco jistého, nebo jen cosi tušili a šli s ním ze strachu, není jisté. Jeho mistrovským kouskem však mělo být získat Španěla dona Baltazara, a o to se pokusil velmi lstivě, jak uslyšíte. Při jedné příležitosti zavedl s donem Baltazarem řeč na pocty, které nynější císař za této války udělil různým osobám, a jmenoval mnohé, kdo si pocty, jíž se jim dostalo, nezasloužili. Nakonec řekl, že je tu jeden, kdo si poctu zaslouží víc než ti nejlepší, „a ten,“ pravil, „ať už ze skromnosti, z pokory, nebo z pýchy, se o žádnou nikdy neuchází.“ Baltazar byl zvědav, kdo by to měl být, a Valdštejn řekl, že on sám, don Baltazar. Ten odpověděl, že je spokojen: stačí mu, že koná dobře, neboť to je jeho povinnost vůči jeho pánu císaři. „Mám vás tak rád,“ řekl Valdštejn, „že chci, abyste toho využil, dokud jsem v úřadě, a přesvědčíte se o tom. Mohu pro vás udělat jen to, aby vám císař udělil nějakou poctu, a to, myslím, na mou žádost udělá. Bude-li vám libo vzít s sebou můj dopis a zajet ke dvoru,“ pravil, „vaše námaha bude dobře odměněna.“ Don Baltazar to skromně odmítal, jeho laskavou nabídku však nakonec přijmout musel. Příštího dne měl dostat Valdštejnův dopis a přišel si pro něj. „A abyste věděl, co vezete,“ řekl Valdštejn a dal jej přečíst svému tajemníkovi. Dopis žádal Jeho Veličenstvo, aby dona Baltazara za jeho mnohé služby učinilo vévodou, a podivuhodně chválil jeho udatnost, ctnost atd. Valdštejn jej před ním podepsal a před nimi zapečetil. Provedl to však tak obratně, že donu Baltazarovi vsunul do ruky jiný dopis jiného obsahu. Stálo v něm, že don Baltazar na něho naléhal, aby se za něho přimluvil u Jeho Veličenstva a to mu za věrnou službu udělilo hodnost vévody; to je vše, oč žádal. Přiznává Jeho Veličenstvu, že si to don Baltazar dobře zaslouží, tentokrát však Jeho Veličenstvo prosí, aby s tím posečkalo, dokud tyto strastiplné války neskončí. „Ze zkušenosti totiž vím,“ psal Valdštejn, „že jakmile takoví lidé dostanou tuto hodnost, začnou dělat generálovi potíže, nedají se řídit a jsou hotovi vzbouřit se proti němu, takže je nemůže držet v bázni jako dřív.“ Ať ho tedy Jeho Veličenstvo ráčí nějakou dobrou odpovědí odkázat na jindy. Valdštejn pak odevzdal dopis donovi a z úcty k císaři jej políbil; druhý jej stejným způsobem přijal. Valdštejn si přál slyšet o jeho úspěchu, až se bez spěchu vrátí. Don odjel se svým doporučením v pevné víře, že bude hned vévodou. Císař byl dost ochoten prokázat mu tu poctu, a ještě větší, neboť ho měl velmi rád a věděl, že don Baltazar má stejně rád jeho, že je dobrý voják, který mu sloužil statečně a věrně, a k tomu dobrý a ctnostný muž. Přesto se řídil a musel řídit svým generálem, zvláště za tehdejšího stavu věcí. Přivítal však dona Baltazara velmi vlídně a věrně mu slíbil, že posečká-li jen chvíli, najde pro něho hodnost i to, z čeho by ji uživil; a císař to tak opravdu myslel. Don Baltazar po těchto vlídných slovech od samého císaře odjel velmi spokojen. Když přišel k Valdštejnovi, ten mu nejdřív řekl: „Nepochybuji, že vám mohu blahopřát k nové hodnosti od císaře.“ Don odpověděl, že ne: císař je prý velmi zaneprázdněn, udělá to však jindy a zahrne ho pak poctami i důchody. Nato Valdštejn prudce dupl, rval si vlasy a s velkou kletbou zvolal: „Kdo by sloužil tak prostoduchému císaři, který neví, komu udělit pocty, a nevěří svému generálovi, jenž je v poli ustavičně očitým svědkem zásluh i provinění vojáků! A zvláště vám, který jste mu sloužil tak čestně a věrně, nevyhoví v tak malé žádosti! Potupa, kterou vám tím způsobil, je o to větší, že si jí všímá celý tábor, a všimne si jí tím víc, až uvidí a uslyší, že se vracíte bez zasloužené odměny. Napříště vámi budou pohrdat jako mužem malých zásluh a vlastní vojáci vás sotva budou poslouchat. A já sám jsem tím hluboce zostuzen. Jak mnou nezačnou pohrdat ostatní, kteří jsou pode mnou, až uvidí, že mám u císaře tak malou váhu, že nedokážu vymoci poctu těm, kdo si ji tak dobře zaslouží! Kolik hrabat a vévodů nadělal z lidí, kteří v sobě nemají ctnost, udatnost ani urozenou krev a přišli k tomu jen lichocením!“ Když těmito a podobnými slovy, jak shledal, dona Baltazara rozpálil a ten, jak se domníval, svou potupu pocítil, řekl: „No tak, done Baltazare, dejte na mou radu, řiďte se mnou a buďte mi věrný. Udělám vás něčím větším než vévodou a jemu dáme pocítit křivdu, kterou páchá na zasloužilých mužích.“ A tak mu vyjevil své tajné spiknutí. Španěl v duchu užasl nad tím, co tak náhle uslyšel. Viděl však, že je v jeho spárech a v jakém je nebezpečí, neukáže-li se zrádci poněkud povolný, a tvářil se, že s ním v jeho hanebném záměru půjde. Zda ho Valdštejn zavázal přísahou k mlčení, nevím; myslel si však, že si je jím jist. A protože se chystal do Plzně, která mu ležela na cestě do Chebu, vyzval ho, aby tam jel s ním. Don Baltazar však našel mnoho výmluv, proč nemůže jet hned; všechny výmluvy stranou, bude prý u něho zaručeně do dvou tří dnů, jakmile všechno zařídí, aby za ním jeho vojáci mohli přijít v dobré výstroji.

Valdštejn tedy odtáhl k Plzni⁴⁵ s pěkným vojskem a velkým množstvím děl, jako by šel do bitvy; Plzeň je od Prahy deset mil. Jakmile byl pryč, neměl don Baltazar nejmenší chuť dát se chytit do pasti a přijít o hlavu, jak se podle něho stane mnoha jiným, kdo šli s Valdštejnem, až je bude mít v tak pevném místě, jako je Plzeň. Nakonec se rozmyslel a poslal ke dvoru rychlého posla, aby císaře zpravil o tom, co se mezi Valdštejnem a jím odehrálo. Nevěřili mu však; mysleli, že mluví ze zášti, protože se doslechl o Valdštejnově dopisu císaři, který ho připravil o vévodský titul.

Mezitím se přihodila věc velkého významu, a byla to zřejmě vůle Boží; s jistotou potvrdila zprávu dona Baltazara a odhalila zradu. Valdštejn nenechal nevyzkoušený žádný úskok, veřejný ani tajný, aby dosáhl svého. Mezi veliteli, které rozeslal na kvartýry po zemi, byl plukovník Schaffenberg⁴⁶, který měl pluk tisíce kyrysníků. Toho ubytoval na vídeňských předměstích a rozkázal mu, aby se co nejobratněji a bez vzbuzení podezření pokusil získat ubytování v samém městě. Plukovník to zkusil, nedosáhl však toho a dostal od císaře nevlídnou odpověď: „Nemám snad dost širokou zemi, kde by se dali ubytovat vojáci, abych je musel ubytovávat ve městě, kde držím dvůr?“ To v císaři vzbudilo jisté podezření, bylo však jen lehké. Když plukovník viděl, že svolení nedostane, jak doufal, zvolil podle pokynů, které měl, jiný lstivý postup. V různou dobu a různými branami, po jednom a po dvou, přivedl do města čtyři nebo pět set mužů a na vlastní náklad je ubytoval na odlehlých místech města, v soukromých hostincích a domech. Zamýšlel, až uvidí vhodnou příležitost, náhle povraždit císaře, jeho syny, jejich ženy a děti a celý dvůr, a bude-li třeba, i všechny měšťany. Plukovník sám se také dostal do města, bydlel tam, byl velmi veselý a každý den chodil po městě a utrácel peníze se společností po krčmách. Jednoho dne, když byl v krčmě opilý, ho rozzlobilo jedno z jeho pážat. V tom rozpálení zbil chlapce nad všechnu míru a skopl ho ze schodů. Hluk byl tak velký, že přilákal hostinského k patě schodiště, aby se podíval, co se děje. Potkal tam páže, jak jde dolů po schodech, pláče a proklíná svého pána. „Při Bohu,“ řeklo páže, „tohle bude nejdražší výprask, jaký kdy můj pán v životě někomu dal; mohu totiž prozradit něco, co ho přivede na šibenici.“ Hostinský to slyšel, slitoval se nad chlapcem, dal mu, myslím, omýt hlavu, protože byla zkrvavená, odvedl ho do jiné místnosti, ošetřoval ho a litoval, dokud z něho nedostal všechno, co chlapec věděl. Hostinský, dobrý a rozumný muž, usoudil, že se to nesmí přejít; už dřív se cosi tušilo, nikdo však nemohl přijít na to, co to je. Pospíšil si ke španělskému vyslanci, který bydlel nedaleko a v jehož domě se hostinský navíc těšil jisté důvěře. Hned byl k němu vpuštěn a pověděl mu, co jeden ubohý chlapec prozradil a při jaké příležitosti. Vyslanec mu nařídil, aby šel domů, dobře se o chlapce staral a chránil ho před jeho pánem, a sám zatím šel a zpravil císaře. Císař ihned poslal část své gardy; ta obklíčila krčmu, s pomocí hostinského vnikla dovnitř a zajala plukovníka i ty, kdo byli s ním. Městské brány byly zavřeny, měšťané se hned chopili zbraní a celé město bylo prohledáno. Našli všechno tak, jak chlapec prozradil, a všechny vojáky i s koňmi všude pochytali. Ti, kdo do města nevešli a leželi na předměstích, zvláště důstojníci, se rozutekli na všechny strany, když uslyšeli, co se uvnitř děje. Prostí vojáci dostali milost, dostali jiné velitele a byli posláni do tábora. Plukovník se bez dlouhého zdráhání ke zradě přiznal. Nato se po ulicích hned v procesí zpívalo Te Deum za tak zázračné vyváznutí císaře a jeho potomků.

Valdštejn mezitím dorazil do Plzně a poslal pro Aldringena, generála bavorského⁴⁷ vojska, aby k němu přijel, jak slíbil; zdálo se mu však, že to trvá dlouho. „Divím se, že nejede,“ řekl Gallas. „Dej Bůh, aby bylo všechno v pořádku. Nejraději bych se jel podívat, co ho tak dlouho zdržuje, a přivezl ho, aby se od nás neodvrátil; pak bychom byli ztraceni.“ Valdštejn svolil a Gallas odjel. Neujel ani míli či dvě, když potkal Aldringena. Gallase to potěšilo, obrátil ho a oba spěšně odjeli do Vídně. Piccolomini po celou tu dobu seděl jako na trní a přemýšlel, jak se dostat pryč. Záviděl Gallasovi, že unikl, přesto však doufal v dobrý konec: dal si každých pět mil přichystat koně pro případ, že by měl to štěstí a unikl. A dopadlo to pro něho dobře. Valdštejn byl ve své komnatě s mnoha veliteli a mluvil o tom, že se z Plzně přesune do Chebu, čeká prý jen na Aldringena a dona Baltazara. „Jednoho hned přiveze Gallas,“ řekl Piccolomini, „a ráčí-li Vaše Výsost, já dojedu pro druhého, a ručím za to, že v mžiku.“ „Ne,“ řekl Valdštejn, „to, myslím, nebude příliš třeba, přijede sám.“ Piccolomini už neodpověděl, rozloučil se s ním a odešel, aniž mu odporoval, a se svými dvěma pážaty nasedl na koně. Stráž ho chtěla zadržet, on však odpověděl: „Jdu právě od Jeho Výsosti,“ a tak ho nechali projet. Byl nemálo šťasten a jel ostře, dokud nedorazil ke dvoru. Tam se setkal s Gallasem, který už spěchal prohlásit Valdštejna za zrádce. Políbil císaři ruce atd., císař oběma děkoval za věrnost v té krajní tísni a za to, že našel někoho, kdo při něm stojí, a oba pak spěšně vyrazili zpět. Cestou všude prohlašovali Valdštejna a všechny, kdo stáli při něm, za zrádce a za nimi táhly síly, které se jim podařilo sebrat. Valdštejn tehdy, ale už pozdě, litoval, že byl tak pošetilý a nechal ty dva tak bláhově uniknout. Začal říkat, že toto město je příliš slabé, než aby v něm zůstal; pojede co nejrychleji do Chebu, kde brzy najde síly dost, neboť tam se má spojit švédské vojsko, saské vojsko a jeho vlastní síly. I když jsou jeho plány prozrazeny, má prý dost sil, aby svého záměru dosáhl. Ve vší spěšnosti tedy odjel do Chebu.⁴⁸ Na náměstí za sebou nechal šedesát děl a také posádku a sám jel pod ochranou pěti pluků, totiž pluku hraběte Trčky, hraběte Ilowa, Butlerova, Niemannova a Kinského. Butler by byl rád zmizel, ale nemohl. Než se však Valdštejn dostal na dvě míle k Chebu, byl mu Piccolomini v patách a udeřil na zadní voj těch pěti pluků. Strhla se ostrá srážka, která trvala tři nebo čtyři hodiny, a na obou stranách padlo 2000 mužů. Pluky měly mezi sebou tolik dragounů a ti Piccolominiho jízdu tak sužovali, že byl rád, že může ustoupit. Gallas s většinou vojska, které stáhl, přitáhl k Plzni, ukázal patent o své nové pravomoci od císaře, velitel ho uposlechl a vydal mu klíče.

Butler se na sebe zlobil, že nedokázal uniknout jako Gallas a Piccolomini, a k tomu že se musel cestou bránit a bojovat proti těm, které měl rád a kteří byli jeho přáteli. Celou cestu však přemýšlel, jak provést nějaký kousek, nějaký smělý čin, o němž by se mluvilo, a zdařilo se mu to podle přání, jak následuje. Valdštejn byl rád, že se dostal do tohoto města, a hned poslal k vévodovi saskému⁴⁹ a k vévodovi výmarskému⁵⁰ s žádostí, aby se svými silami přitáhli k městu, jak nejblíž mohou; a ti to učinili. Pak se začalo jednat o tom, kde bude ubytován. Navrhovali pro něho hrad, velitel se však vymluvil, že je plný jeho krámů a haraburdí, že tam bydlí on a jeho domácnost a že je tam takový nepořádek, že se to pro Jeho Výsost nehodí. Bylo tedy určeno, že Jeho Výsost bude bydlet na náměstí, kde byly pěkné byty. Sami plukovníci, jako Trčka, Butler atd., byli ubytováni ve městě se svými kapitány atd., všechny jejich kompanie však venku za městem. Nikdo ze spojených knížat se neodvážil svěřit se městským hradbám. Hrabě Butler se však nemohl dočkat, až se svěří se svým plánem, který spřádal celou cestu do města. Ve vší spěšnosti tedy šel na hrad k veliteli, který se jmenoval Gordon⁵¹ a byl jeho starý známý, Skot, kdežto on sám byl Ir. Vzal s sebou kapitána Edmonda Burka, kapitána Waltera Devereuxe⁵² a kapitána Denise a u velitele našel jen jeho majora Leslieho⁵³. Nebyli spolu dlouho, když si ho Butler vzal stranou a pověděl mu všechny podrobnosti: co se stalo před jejich příchodem do města, jak Gallas a Piccolomini vyklouzli ze sítě, byli u dvora a odhalili celou Valdštejnovu zradu a jak se oba spěšně vrátili se zvláštním pověřením prohlásit Valdštejna a všechny jeho stoupence za zrádce. To už také učinili, totiž⁵⁴ po celé cestě, kudy jeli. K tomu jim byl Piccolomini tak v patách, že než se dostali do města, došlo k ostré srážce, velmi krvavé pro obě strany. „A já,“ pravil, „jsem neměl to štěstí jako oni, abych unikl, a nijak jsem nemohl. Byl jsem nucen bojovat, abychom se cestou zachránili, ačkoli to bylo proti těm, které mám rád, totiž proti Piccolominimu, a v jeho osobě proti mému pánu císaři. Teď je tomu tak, že jsem jmenovitě prohlášen za zrádce, a má žena, děti a všechen majetek, který mám, jsou v Rakousích; vím, že to hned propadne zkáze a drancování. Přemýšlel jsem, jak se z této bídy vykoupit. Musí se to stát rychle a s vaší dobrou pomocí to půjde snadno; jinak zahyneme všichni, i vy sám. Neberte proto na lehkou váhu, co vám povím. Uděláme-li to, a je to velmi snadné, ne však bez vaší pomoci, nejen se zachráníme, ale získáme si u potomstva věčné jméno a zajistíme sobě i svým potomkům takové bohatství, jaké jen svět může dát.“ Velitel hořel nedočkavostí, co uslyší, a slíbil, že pomůže, co bude v jeho silách. „Věc se má takto. Vidíte, že tento velký generál je stíhán jako zrádce, a dobře si to zaslouží. Byl by zkázou celého křesťanstva i císaře, svého pána, který ho pozvedl do takové výše, že ho jeho pyšná a ctižádostivá mysl dovedla až k tomu, aby se chtěl sám stát císařem. A položil tak pevné základy, že nevidím, jak mu v tom zabránit jinak než tímto způsobem. Přišel sem s nesmírným bohatstvím a podporuje ho síla všech knížat Unie, k níž se připojují všechny císařské síly pod jeho velením. Jeho záměr nemůže zmařit nic než to, že bude odklizen z cesty. Dáte-li na mne, stane se to bez jakéhokoli hluku. Uspořádáte-li jen velkou večeři a hostinu a pozvete jeho a jeho čtyři nebo pět hrabat, kteří jsou jeho srdcem, zabijeme je při hostině všechny a čin bude vykonán. Nedají-li se chytit takto, provedeme to s vaší mocí, neboť jste velitelem města, a s mými věrnými chlapíky⁵⁵, které k tomu použiji, v jejich vlastních bytech, kde spí, takže jistě neuniknou. Generálové knížat se dovnitř vlákat nedají; samého Valdštejna se bojí a přes všechno jeho ujišťování a krásné sliby drží svá vojska venku.“ Pak vytáhl z kapsy dopis, který náhodou zachytil. Valdštejn v něm psal saskému polnímu maršálovi, že čeká jen na to, až bude mít všechny císařské velitele pohromadě v Chebu, aby jim mohl dát srazit hlavy, neboť ví, že mu nikdy nebudou věrní. „A proto,“ pravil, „je nejlepší a nejjistější začít nejdřív u něho, když teď máme lišku v pasti a nemůže nám z rukou uniknout.“ Veliteli se jeho plán náramně líbil a byl k němu stejně odhodlán jako Butler; k tomu byly slíbeny velké odměny tomu, kdo přinese Valdštejnovu hlavu. Dohodli se tedy, že Gordon pozve všechny tyto plukovníky s jejich generálem Valdštejnem na večeři na hrad, do velitelova domu. Starý lišák se chytit nedal, ať už ze strachu před nebezpečím, které takové hostiny obvykle přinášejí, nebo proto, že byl unaven, jak říkal, a chtěl jít spát. A opravdu si myslím, že byl unaven a v duchu litoval, že to začal, když to bylo odhaleno dřív, než to úplně dozrálo. Spát však šel. Šlechta pozvání přijala a slíbila přijít; chystala se velká večeře atd. Butler mezitím myslel na to, co by mohlo potkat jeho a jeho rodinu, když byl prohlášen za zrádce. Sehnal spolehlivého posla a zadní brankou ho ve vší spěšnosti vyslal s dopisem ke Gallasovi a Piccolominimu, kteří byli se svými silami v Plzni. Psal v něm, že znají jeho prosté srdce a jeho lásku k jeho pánu císaři a vědí také, jak nemožné pro něho bylo dostat se z Valdštejnových spárů, třebaže oni sami při tom měli takové štěstí; a přece ho s ostatními prohlásili za zrádce. Žádá je proto, aby jeho žena a děti kvůli té věci netrpěly, dokud od něho nedostanou zprávu, a ta nedá na sebe dlouho čekat; aby tu potupu odčinil, předloží jim zrádcovu hlavu. Tento dopis je velmi potěšil, neboť měli Butlera rádi a věděli také, že podujme-li se takové věci, vykoná ji.

A teď k našemu veliteli a Butlerovi, kteří šli pilně za svou věcí. Gordon nedůvěřoval vlastním vojákům, samým Němcům, a poradil Butlerovi, aby přivedl do města tolik svých Irů, kolik bude moci bez vzbuzení podezření, a ubytoval je tu i onde; jejich pacholci měli přivádět koně po jednom a po dvou, ale neosedlané, a sedla⁵⁶ přinést jindy. Butler nedůvěřoval nikomu než svým Irům, a ani těm ne všem, pokud šlo o to, co mají udělat. Když se schylovalo k večeru, přijela šlechta, jak slíbila, k večeři na hrad. Na mostě je přivítali Gordon a Butler, a když vystoupili z kočárů, uvedli je nahoru k večeři do nádherné síně, vyzdobené se vší možnou okázalostí. Do hradu s nimi nesměl nikdo než dvě pážata a jejich kočár a koně na hradní nádvoří. Butlerovi posluhovali dva irští kapitáni, Edmond Burke⁵⁷ a Denis, Gordonovi jen jeho major Leslie. Potají bylo dovnitř přivedeno sto irských vojáků. Při příchodu podali šlechticům víno a různé pamlsky, než bude večeře hotova. Gordon a Butler s nimi pili a velmi vesele rozmlouvali, občas i o ostré a horké srážce, kterou měli s Piccolominim, atd. Hradní brány byly zavřeny a padací most zdvižen. Když tak měli všechno zajištěno, přinesli nahoru večeři, velmi skvělou, a ta proběhla ve velkém veselí. Butler si z nich tropil žerty ve své irštině, které nikdo z nich nerozuměl. Kázal Denisovi, aby šel na vršek hradu, obrátil dělo na příbytek toho zrádce a rozbil ho i s příbytkem na kusy, čímž myslel Valdštejna, a měl mnoho takových irských žertů. Když bylo po večeři, přinesli cukroví a ovoce. Mimochodem: síň měla dvoje dveře, jedny napravo a druhé nalevo, a u každých dostalo rozkaz čekat padesát mušketýrů; jakmile Butler zvolá „Vive Ferdinando“, měli mušketýři vejít a vypálit na hosty. Při té hostině kolovalo vesele mnoho přípitků. „Nuže,“ řekl Butler, „jeden přípitek pronesu já.“ Byl to velký pohár; obrátil se k hraběti Kinskému a řekl, že to bude na císařovo zdraví. Hrabě řekl, že na to připít odmítá a že se z Butlera vyklube ničema. Nato mu Butler chrstl pohár i s nápojem do tváře a stiletem, které měl po boku, Kinského hned bodl. Chytili se do křížku a rvali se skoro až na zemi, bodnutí ho však nezabilo. Butler pak udeřil rukou do stolu a hlasitě zvolal „Viva Ferdinando“. Vtom vstoupili oběma dveřmi mušketýři a všichni šlechtici byli ihned skoleni i s pážaty.⁵⁸ Když to bylo vykonáno, zavolal Butler své Iry, aby šli co nejrychleji s ním, s tasenými meči a pistolemi v rukou, s partyzánami a halapartnami, k Valdštejnovu příbytku, kde bydlel.

Zatímco nahoře probíhalo toto vraždění, dostal kapitán se stovkou dragounů na koních rozkaz projíždět všemi ulicemi sem a tam a držet měšťany v domech; shledal však, že je všude naprostý klid.

Když se Butler blížil k Valdštejnovu příbytku, zvolala stráž, která hlídala Valdštejnovy dveře: „Qui va là?“ Butler odpověděl: „Obchůzka.“ Stráž zavolala svého důstojníka, aby dal veliteli obchůzky heslo. Tu si Butler zavolal poručíka stráže před Valdštejnovými dveřmi, který patřil ke Gordonovu pluku, a když přišel, kázal mu složit zbraně. Poručík uposlechl, neboť věděl, že Butler je velitel, a tak byli odzbrojeni i všichni ostatní, kdo tam drželi stráž. Valdštejn však zaslechl dole pod oknem jakýsi hluk a rozkázal svým dvěma komorním pážatům, která s ním každou noc spala v jeho komnatě, aby se šla podívat, co je to dole za hluk. Butler mezitím rozkázal Walteru Devereuxovi, aby se šesti halapartníky a s partyzánou v ruce šel nahoru a Valdštejna zabil. Ten šel po schodech a nahoře potkal jednoho z Valdštejnových komorníků, který právě vyšel podívat se, co je to za hluk. Devereux po něm bodl a zabil ho. Druhý, který byl uvnitř, to uviděl a přirazil dveře. Valdštejn křikl, že tu bestii, která dělá s dveřmi takový hluk, dá oběsit. Devereux však, silný a statný muž, se proti dveřím rozběhl, nohou je vyrazil a probodl i druhé páže. Samého Valdštejna našel v košili, jak běží k oknu zavolat stráž. Když však Valdštejn uviděl Devereuxe s partyzánou a halapartníky za sebou, začal sahat po pistolích, které visely na stěně. Devereux při vstupu zvolal: „Sa, sa, sa, zrádče, musíš zemřít!“ a probodl ho partyzánou do levého boku; zasadil mu také dvě rány do těla a jednu do krku. Valdštejn padl na zem a neřekl ani slovo, jen hlasitě zasténal, jako by z něho vyšel ďábel. Hned ho vytáhli za paty ven, hlava mu celá zkrvavená tloukla o každý schod, hodili ho do kočáru a odvezli na hrad. Tam leželi ostatní nazí těsně vedle sebe, neboť vojáci, kteří je hlídali, je svlékli. Dostal mezi nimi čestné místo na pravém křídle; méně pro tak velkého generála udělat nemohli. Jeho byt a poklady byly zamčeny, dokud nebude známa císařova vůle.

Butler a Gordon byli nemálo pyšní, když viděli, že se jejich plán tak zdařil, a s tak malým hlukem, že nepřítel venku o ničem neslyšel až do příštího dne. Když se to dozvěděli, byla to pro ně velmi nemilá zpráva a Sasa velmi roztrpčila. Vévoda výmarský ji však slyšel rád: když je v císařském vojsku taková vzpoura, jeden plukovník proti druhému, mohl by je všechny tím snáze zničit. Shledali však, že Valdštejnovou smrtí je celý jejich plán zmařen a že tam nic nepořídí; ztratili tam jen všechen ten čas. Zvedli se tedy se svými vojsky a odtáhli, aby využili tohoto rozkolu. Táhli k Ratisboně, jinak Řeznu, a dobyli je silou zbraní.⁵⁹ Pobíjeli všechny, na koho narazili, jen jeptišky si ponechali pro svůj chtíč a mnichy k tomu, aby je týrali mrzačením atd.; jeptišky zneuctívali na jejich oltářích se vším posměchem, jaký lze vymyslet. Odtud vévoda vytrhl, zanechal ve městě silnou posádku a opevnil je mnohem lépe než dřív velkými opevněními, takže bylo pokládáno skoro za nedobytné. Dal se na pochod k Rakousům a přitáhl k městu Straubingu, které leží mezi Bavorskem a Rakousy. Oblehl je, dnem i nocí střílel z děl do města, prorazil průlom a vnikl dovnitř silou; pobíjel muže, ženy i děti a získal velký lup a kořist. Zanechal tam posádku a vytrhl odtud v úmyslu dát se k Pasovu⁶⁰. Tato města měla pro ně velký význam a druhé straně přitom uzavírala všechnu plavbu po řece Dunaji až do Vídně. Pasov byl samou branou do Rakous. Bavorský generál Aldringen ho v těch místech sledoval, jak nejblíž mohl; uhodl, kudy půjde a co zamýšlí, a obsadil tamní průchody tak, že se vévoda výmarský náhle octl ve velké tísni. Musel rozbít ležení mezi Straubingem a Pasovem a držet města, která získal, protože byla tak významná.

Ještě kousek zpět k Valdštejnovi. Když mu prohledali kapsy, našli dopis, v němž vévoda Robert⁶¹, saský polní maršál, Valdštejnovi sliboval, že k němu toho a toho dne přijede. Velitel a Butler mu tedy poslali naproti padesát dragounů. Nevěděl, co se s Valdštejnem stalo, a začal se ptát, jak se Valdštejnovi daří; myslel, že byli vysláni jen proto, aby ho bezpečně doprovodili. Řekli mu však, že Valdštejn je zrádce, stejně jako všichni, kdo s ním drželi, a že bez výmluv musí jít s nimi. Tak byl přiveden jako zajatec k veliteli. Ten ho přijal velmi dvorně a ukázal mu mrtvá těla velkého generála a jeho věrných rádců; ležela nahá, jen s prostěradly, která zakrývala jejich nahotu. Ten pohled ubohého vévodu rázem zdrtil, neboť myslel, že jim bude dělat společnost; všimli si toho však a strachu ho zbavili. Příštího dne naložili všechna ta těla na vozy a se silným doprovodem je spolu s čerstvě zajatým vévodou poslali ke Gallasovi a k armádě a odtud byla dopravena do Vídně. Tam jejich těla pověsili na šibenici jako hanebnou podívanou na muže nevděčného pánu, který ho pozvedl do takové výše.⁶² Říkalo se, že jeho přátelé s velkou námahou dostali svolení jeho tělo pohřbít, ovšem s tím, že tam⁶³ má být zavěšen jeho erb obrácený vzhůru nohama a pod ním nápis, který by potomstvu hlásal jeho ohavný čin a velký nevděk. Mezitím byli Butler, Gordon, Devereux, Leslie, Denis, Burke a Geraldine povoláni k císaři; byli to samí Irové kromě dvou Skotů, Gordona a Leslieho. Šlechta je tam královsky hostila a častovala, zvláště Butlera a Gordona, kterým se dostalo cti políbit císařovně ruku za velké chvály jejich věrnosti. Každému pověsili na krk zlatý řetěz s císařovým obrazem a císařovna každému uvázala stuhu na znamení přízně. Odjížděli zahrnuti poctami i jměním.⁶⁴ Irové se tím u dvora dostali do takové vážnosti a tak zpychli, že se pod touto záminkou mnoho nízkých lidí toho národa, kteří se vetřeli ke dvoru, dopouštělo velkých výtržností, a přivíraly se nad tím oči.

Nesmírné bylo bohatství, které Valdštejn přivezl do Chebu: ve stříbře a zlatě … milionů⁶⁵, k tomu prsteny, perly a drahé kameny, zlaté řetězy, stříbrné nádoby a nádobí a nesčetné stříbrné rožně a jiné kuchyňské náčiní ze stříbra. To všechno jim císař daroval; jen něco málo si ponechal pro sebe. Zbytek si po svém návratu rozdělili a já sám jsem byl očitým svědkem toho dělení. A tím Valdštejna opustím.

Bůh sice císaře proti všemu lidskému očekávání zbavil mnoha mocných nepřátel, jako zesnulého českého krále, švédského krále a naposled jeho vlastního služebníka (a nebezpečnějšího nepřítele není). Zůstala tu však sedlina po těchto velkých knížatech, totiž jejich generálové a jejich vojska, a ti byli tak silní, že ho strašlivě sužovali. Nedávno mu přímo před nosem vzali dvě nebo tři velká a velmi důležitá města na Dunaji, jako Řezno, Straubing, Pasov atd. Gallas a Piccolomini udělali, co jen šlo, aby uklidnili a znovu uvedli do pořádku císařské síly, které Valdštejnova vzpoura tolik rozvrátila. Císaře však Valdštejnova zrada poučila, že nemá poddanému prokazovat příliš velkou čest a dělat znovu někoho generalissimem. Usoudil, že nejlépe bude použít vlastního syna, uherského krále, který dospěl v muže a už ve válce byl, a svěřil mu tedy pravomoc generála.⁶⁶ Ten se slavnostně rozloučil s císařem a císařovnou, svým otcem a matkou, kteří mu požehnali, a s uherskou královnou, svou ženou; teklo při tom mnoho slz a po celém městě se konaly veřejné modlitby za jeho zdar a šťastný návrat. Táhl pak Čechami a částí Rakous, neboť po Dunaji nemohl nic dopravit: vévoda výmarský plavbu uzavřel. Po namáhavých pochodech konečně došel k Řeznu a shledal, že je podivuhodně pevné. Přitáhl tam i Bavor se 40 tisíci muži; záleželo mu teď na tom, aby už nežertoval, když tak draho zaplatil za svou neutralitu a za souhlas s přivedením Švéda.⁶⁷ Král a vévoda tam rozložili svá vojska kolem města a pevně se zakopali. Vévoda výmarský něco takového čekal a dlouho se tam se svým vojskem zdržoval a opevňoval město vším, co umění a důmysl dokážou, aby bylo nedobytné. Císařské vojsko spolu s bavorským mělo prý skoro sto tisíc mužů. Vévoda výmarský se s nimi utkal, aby jim zabránil v zakopávání, a došlo k ostrým a krvavým bojům. Město podnikalo výpady z jedné strany a vévoda výmarský z druhé, takže císařským působili velké škody. Když však viděl, že na dvě tak velká vojska nestačí, a byl odražen, ustoupil. Povzbuzoval přitom město, aby vydrželo, že brzy přijde s větším vojskem. Jeho odchod měšťany zastrašil, přesto však sebrali odvahu a přísahali si navzájem, že za svou věc raději zemřou, než aby se králi vzdali. Měli 20 000 švédských vojáků se střelivem a zásobami a měšťanů samých bylo 5000, dobře ozbrojených a dobrých vojáků. Bránili město velmi statečně, každý den podnikali výpady a působili protivníkovi mnoho škod. Uherský král se však každou noc přibližoval a dostal se na dostřel muškety k velké šanci, která ležela mezi mostem a císařským vojskem. Král rozkázal starému plukovníku Breunerovi⁶⁸ s jeho 1000 mušketýry zaútočit na řečenou šanci, v níž leželo rovněž 500 mušketýrů. Prudce na ni zaútočil, byl však odražen poprvé, podruhé i potřetí. Plukovník sám byl těžce raněn a ztratil k tomu mnoho statečných chlapíků. Pak dostal rozkaz podpořit ho plukovník Inyon⁶⁹ se svým tisícem čerstvých mušketýrů. Město udělalo totéž a posílilo šanci čerstvými vojáky. Plukovník Inyon se však odrazit nedal, navzdory obráncům vnikl do části jejich opevnění a zasypal je. Nakonec plukovníka srazil ruční granát a byl z opevnění zase vytlačen. Neztratil však odvahu a zaútočil znovu, ačkoli byl už předtím těžce raněn; čím víc viděl své krve, tím byl zuřivější, a k tomu mu partyzána roztříštila čelist. Přesto tento Inyon vnikl dovnitř a pobil všech 500 vojáků, kteří v šanci byli. Důstojníky, kteří ustupovali k mostu, pronásledoval až k samé jeho patě. Když však město vidělo tu tíseň, vyrazilo s čerstvými vojáky a u paty mostu se postavilo na odpor. Kdyby byl nepřišel mladý Colloredo s tisícem čerstvých mušketýrů, byli by šanci dobyli zpět, tak těžce na ně doléhali.

Když tedy král šanci získal, poslal do ní další vojáky, aby ji udrželi, a hned dal obrátit děla šance proti městu. Zahnal měšťany od paty mostu zpět do města a udržel i most. Po pravé ruce mostu ležel ostrov a na něm dvě šance obsazené 500 měšťany a 500 Švédy; ležely v řece mezi námi a městem. Král se po dobytí velké šance necítil bezpečný, dokud nebude mít i tyto další šance, a poslal proti nim 500 nebo 600 mušketýrů s jejich veliteli. Dal zhotovit mosty na člunech, po nichž mohli jít tři nebo čtyři muži vedle sebe. Přes padesát takových člunů, už pokrytých přibitými fošnami, připlulo v noci po Dunaji dolů přímo naproti šancím, kde naše síly čekaly na jejich příjezd. Když byly čluny upevněny, hned přešlo mnoho vojáků, ne však bez velkých ztrát. Jakmile byli na druhé straně, zaútočili velmi prudce na šance, byli však poprvé i podruhé odraženi. Posílali však posilu za posilou a nakonec šance dobyli a pobili všechny, kdo v nich byli. Město na nás ale pálilo tak mocně, že jsme v nich nemohli vydržet, ba ani vykouknout, aniž nás to stálo život. Příští noci jsme museli ze šancí ustoupit a ukrýt se v několika starých domech, které na ostrově stály a které vojáci a měšťané pobořili; odtud jsme měšťanům bránili vrátit se do šancí. Velitel města však zřejmě tajně vzkázal vévodovi výmarskému, aby splnil svůj slib a přišel jim na pomoc; vylíčil mu, v jaké jsou tísni a že dlouho nevydrží. Král jim vzal šance i most a navíc prorazil do města tolik průlomů, že obránci, ačkoli útočníky často odrazili, už mnoho dalších útoků snést nemohli. Mnoho měšťanů a vojáků padlo, ostatní byli vyčerpáni a unaveni ustavičným bojem a bděním a střeliva jim neustálou střelbou velmi ubývalo. Vévoda výmarský a švédský generál Gustav Horn stáhli všechny své síly, spojili je v jeden sbor a ve vší spěšnosti táhli z Mnichova, který leží v Bavorsku, k nám před Řezno. Cestou přišli k městu Landshutu⁷⁰, ležícímu mezi Rakousy a Bavorskem, a protože slyšeli, že je bohaté, chtěli se o ně mimochodem pokusit. Když o tom král a vévoda uslyšeli, nechtěli, aby jim padlo do rukou, a hned rozkázali všem dragounům obou vojsk, kterých bylo 20 tisíc, aby vyrazili a město zachránili, bude-li to možné. Švédové tam však byli dávno předtím, než mohly dorazit naše síly. Město i hrad těžce rozstříleli, dobyli jednu či dvě šance jednu po druhé a po dlouhém ostřelování vnikli do hradu a pobili všechny, kdo v něm byli. Aldringen, který vedl naše síly, bavorský generál a týž muž, který tak statečně vyvázl s Tillyho tělem, jak jsem vám už vyprávěl, vjel do města s tolika jezdci, s kolika mohl. Město však bylo malé, takže jezdci nemohli nic pořídit, a na náměstí bylo k boji místo jen pro 2000 jezdců. Celé naše vojsko nám tak nemohlo nijak pomoci a jen stálo opodál za městem. Vévoda výmarský, který dobyl hrad, se však se všemi svými silami na nás řítil z kopce dolů. Boj byl proto velmi krutý a krvavý. Aldringen v něm padl, plukovník Henderson⁷¹, Skot, byl zajat a královy síly byly nuceny ustoupit, a to s velkými ztrátami. Tak nepřítel město získal a vyplenil. V opatstvích a klášterech našli mnoho bohatství, neboť každý se tam kvůli bezpečí snažil uložit svůj majetek. Mezi mnichy a jeptiškami řádili po starém způsobu, mrzačili kněze a zneuctívali jeptišky. Našli tam velké zásoby pro své vojsko a bohaté město je zaměstnalo pleněním na čtyři nebo pět dní. Ta lakota je tam zdržela tak dlouho, že město Řezno bylo vydáno králi dřív, než vévoda výmarský mohl se svým vojskem přijít.⁷² Když se vévoda výmarský a jeho vojáci konečně nasytili pleněním, odtáhli. Měšťané však právě toho dne, kdy vyrazil, ze zoufalství nad tím, že nepřichází, uzavřeli s králem mír sami. Vojáci směli odejít se vším všudy, s vlajícími prapory, s kulkou v ústech a s hořícími doutnáky, a měli být doprovozeni až do Norimberka. Měšťané dostali milost a svobodu náboženství na čtyřicet let. Když se vévoda výmarský blížil a neslyšel ustavičnou střelbu děl, usoudil, že město bylo vydáno, jak tomu také bylo. Tu proklínal město, kde se tak dlouho zdržel kvůli troše kořisti. Když nakonec od několika zajatců, které pochytal, uslyšel, že je to jistá pravda, vytrhl a se svým vojskem ustoupil.

Když naše strana uslyšela, že je tak blízko, vyslala proti němu síly k boji, on však už byl pryč. Naše jízda mu přesto byla v patách a svedla s ním mnoho drobných šarvátek. Viděl, že se na něho vojsko rychle valí, a táhl pryč, jak nejrychleji mohl. Aby před nepřítelem ustupoval rychleji, utopil v řece Lechu⁷³ mnoho děl a mnoho vozů naložených prachem, kulkami a doutnáky, aby nepadly nepříteli do rukou. Pochytali jsme však mnoho zajatců a šli jsme za ním tak zhurta v domnění, že se obrátí a utká se s námi. Nezastavil se však, dokud nedošel k městu Nördlingenu, kde se postavil. Když král viděl, že se bít nechce, obrátil se k městu Donauwörthu, které Švéd dříve dobyl a zanechal v něm pluk o tisíci mušketýrech; jeho velitelem byl Skot jménem plukovník Troup⁷⁴. Plukovník Strozzi⁷⁵ však táhl kratší cestou, oblehl Donauwörth dřív, než král přišel, prostřílel průlom a dvakrát nebo třikrát žádal vydání města. Nakonec je dobyl silou ještě před královým příchodem a pobil všechny, kdo se bránili, muže, ženy i děti. Pak přišel král, a když shledal, že je město dobyto, pochválil generálovu rychlost a píli a ponechal ho tam jako velitele, jak si zasloužil. Sám táhl dál za vévodou výmarským k Nördlingenu. Tam ho musíme na chvíli opustit a říci něco o bavorském vévodovi.

O bavorském vévodovi⁷⁶ se obecně říká, a už jsem to vyprávěl, že byl jistě nespokojen stejně jako ostatní knížata Unie a měl prsty v tom, že byl povolán švédský král; slíbil prý, že mu při přistání pošle muže i peníze. Zřejmě toho však litoval, neboť mu při přistání neposlal nic a neposlal mu ani blahopřání jako jiní. Král na to prý nezapomněl, když byl na vrcholu moci. Když sestoupil až do Vestfálska, měl prý říci, že nechce-li bavorský vévoda k němu poslat ani přijít, ráčí on sám k němu poslat i přijít; a že není divu, že vévoda nedodržel slovo jemu, když předtím udělal totéž císaři Ferdinandovi i nedávno zesnulému českému králi a nebyl tedy věrný nikomu. Švédský král své slovo vůči němu dodržel, a to důkladně: než přišel sám, ubytoval v jeho zemi většinu svých vojáků. Vévoda předvídal, že se na něho ta bouře žene, a moudře se jí vyhnul, jak jen mohl. Svou zemi sice odstěhovat nemohl a nemohl ji ani ukrýt před zuřivou vichřicí, která na ni musela dopadnout, sám se však s vévodkyní, s domácností a se všemi, kdo neměli chuť trpět, uchýlil co nejdál. Se zavazadly, která se dala odvézt, jako klenoty, penězi a jinými poklady, uprchl do hor a do Rakous a ostatní nechal dobyvateli. Tomu nedalo velkou práci zemi ovládnout; všechno se mu poddalo, jak jsem vám už ukázal. Jen Ingolstadt zanechal vévoda řádně obsazený a opatřený vším, co příroda a umění dokážou vymyslet, aby odolal sebevětší síle. A přece, abychom poznali, jak jsou tyto světské věci vydány proměnlivosti a křehkosti: i kdyby se spojil všechen lidský důvtip a důmysl, štěstěna si najde způsob, jak to zvrátit. Jak jste totiž slyšeli, slabost a malomyslnost jednoho ničemného velitele by byla všechny ty přípravy zmařila, kdyby tomu Bůh nezabránil. Jak však říkám, bavorský vévoda si přes všechno zpustošení své země, které král způsobil, odvezl nesmírný poklad. Byl totiž bohatý, takže kdyby se na něho štěstí zase jen trochu usmálo – neboť nullum violentum est durabile, nic násilného nemá dlouhého trvání –, mohl by se vzpamatovat a získat zpět svou zemi. Po první Tillyho porážce se sice už nikdy nedokázal měřit se švédským králem v otevřeném poli a jen před ním prchal, vždy však držel na nohou létající sbor. Kdyby tento sbor byl včas dostal posily od Valdštejna, jak mu císař často přikazoval, nebyl by švédský král postupoval tak nezadržitelně; starý Tilly by se s ním totiž byl rád znovu pustil do křížku, kdyby byl k tomu, co měl, dostal jen nějaké posily. Valdštejn ho však držel zkrátka, neboť se mu naskytla příležitost pomstít se za jakousi dřívější křivdu, a dovolil králi, aby se v jeho zemi vyřádil ohněm a mečem. Ale zpět k našemu vyprávění. Když byl odklizen Švéd a také vévodův protivník Valdštejn, spojil se vévoda, jak se zdá, pevně s císařem, jak mu velel jeho zájem. Oba dohromady měli totiž co dělat, neboť jejich protivníci byli velmi silní: zbytek švédského vojska spojený s německými knížaty a k tomu Francouzi, kteří se v Německu také pevně uchytili. Císaři i Bavorovi přímo před nosem dobyli Řezno a …⁷⁷, samotný klíč k Německu a Rakousům a také k Bavorsku, ležící na Dunaji. Vévoda se bál, že bez opětného získání těchto dvou měst už nikdy nedostane zpět nic dalšího ze své země, a hrozilo mu, že spíš ztratí Ingolstadt, než získá zpět to ostatní. Gustav Horn a vévoda Bernard Výmarský totiž drželi dvůr v Mnichově, ačkoli král byl mrtev, s takovou okázalostí, jako by král sám byl naživu a byl tam, a v téže podobě, v jaké jej král při svém posledním odjezdu zanechal, plný síly a vojska. Ale k věci. Když bylo město Řezno dobyto, třebaže s velkými ztrátami a krveprolitím, začal Bavor pomýšlet na to, jak získat zpět vlastní zemi. Šlo to tím dříve a snáze, že ti dva stateční generálové, Gustav Horn a vévoda výmarský (kteří, jak jsem řekl, drželi dvůr ve vévodově paláci v Mnichově), odtamtud stáhli všechny síly, které mohli, aby pomohli městu Řeznu, přišli však pozdě a navíc se neodvážili postavit královu a vévodovu vojsku, které je pronásledovalo až k Nördlingenu. Mohl tedy svou zemi a svůj drahý Mnichov získat zpět snadno, bez odporu nebo jen s malým, a tak to také udělal. Začal u Straubingu, který se držel dlouho, než uzavřel mír jako Řezno, a všechno ostatní následovalo snadno; někteří, ba většina, byli rádi, že jsou zase pod svým starým vévodou. Pozdravil pak Mnichov a odtud jel do Ingolstadtu, kde pochválil měšťany za věrnost. Potom spěchal za mladým králem (a zanechal několik menších oddílů, aby dobyly všechno, co v Bavorsku ještě zbývalo). Věděl totiž a slyšel od krále, že u Nördlingenu nejspíš dojde k ostrému střetu, a že unita vis est fortior⁷⁸; táhl tedy s veškerou svou silou, aby se spojil s králem, aby se ten den jeho vinou nezvrtl a všechno, co dosud vykonali, nepřišlo nazmar. Když tam dorazil, našel krále při obléhání.