Knihovna · Třicetiletá válka · Vyprávění Sydnama Poyntze, 1624–1636

Příčina příchodu švédského krále do Německa, až do jeho smrti

Zdá se, že německá knížata už dlouho zvala řečeného krále, aby jim přišel na pomoc a byl jejich ochráncem proti nynějšímu císaři Ferdinandovi, a to pro malicherné příčiny k nespokojenosti; to způsobilo celou zkázu Německa, jak bude ukázáno na svém místě. Když tedy po dlouhých válkách mezi ním a polským králem byl mezi nimi konečně uzavřen mír, rozhodl se pro Německo a přišel jen se 7000 muži. Knížata totiž slíbila, že při jeho přistání budou všechna knížata, vévodové a páni připraveni mu se svými silami pomoci. S řečenými 7000 pěšími a 500 jezdci tedy přistál v Pomořanech v zapadlé zátoce zvané …¹, kde při vylodění vystavěl velkou pevnost.² Jeho příchod čekal tak málokdo, a zvlášť na tom místě, že nenarazil vůbec na žádný odpor. Když po čase táhl dolů podél řeky zvané Dam, na níž stálo několik malých šancí, všichni císařští z nich utekli a on je obsadil bez jakéhokoli odporu. Odtud táhl ke Štětínu. Císařovi vojáci, když uslyšeli o jeho příchodu, město opustili a ustoupili do Wolgastu. U Štětína se král zakopal. Pomořanský vévoda ho tam pohostil vpravdě královsky. Král tam ležel dlouho. Německá knížata, když se dozvěděla, že přišel, začala stahovat své síly a před císařem se tvářila, že se nechtějí bouřit, nýbrž že chtějí králi čelit.

Potom král zrušil ležení a táhl přes Dam ke Stargardu. Tam k němu z Lübecku, svobodného města u moře, přijel s 2000 jezdci vévoda meklenburský³, který byl už dlouho vyhnán ze své země⁴; byl to první kníže, který se ke králi připojil. Pomořanského vévody si král příliš nevážil: měl ho za člověka chabého rozumu, který může pomoci jen málo. Nakonec král dorazil ke Stargardu, zakopal se tam a zakrátko město dobyl s velkými ztrátami císařských. Odtud táhl ke Greifenhagenu⁵ na řece Odře a oblehl jej. Císařští uprchli druhou stranou, takže město dobyl snadno. Odtud šel ke Küstrinu⁶; císařští před ním prchali a ustupovali k Frankfurtu nad Odrou. Kromě toho dobyl mnoho dalších měst, jmenovitě Gartz⁷, Landsberg⁸, Rostock, Greifswald atd.

Nakonec přitáhl k Frankfurtu nad Odrou⁹, jednomu z hlavních pevných měst na té řece, a oblehl jej. Leželo v něm 3000 císařských, král však měl na 20 000 mužů. Všechna šlechta a kavalíři z Meklenburska, Holštýnska a Pomořan mu přiváděli pomoc, a protože udržoval dobrou kázeň, získal si přízeň země tak, že ho všude, kam přišel, uctívali jako boha, který sestoupil z nebe. Neležel před městem ani osm dní a začal je ztékat. Když byly prolomeny hradby, vnikli jeho lidé hned při prvním útoku dovnitř třemi průlomy. Císařští ustoupili do šance na mostě. Ve městě padl plukovník Sparre¹⁰ a mnoho dalších statečných vojáků, nepočítaje ty, kdo byli zajati, jako plukovník Butler¹¹ a jiní. Ze všech těch 3000 mužů tak vyvázlo asi 200. Král tam zůstal tři nebo čtyři dny, zanechal ve městě posádku a táhl s vojskem k Nové marce a k Berlínu, hlavnímu městu markraběte braniborského.

Potom přitáhl z pruské země¹² Gustav Horn¹³ se 6000 čerstvými vojáky. Pod svým velením měl pluk starého sira Jamese Ramsaye¹⁴, Skota, pluk mladého Valdštejna¹⁵ a mnoho dalších, které neumím jmenovat; byli to samí staří, stateční a ostřílení vojáci.

Mezitím saský vévoda a markrabě braniborský postavili dvě velká vojska. Nepřáteli císaře se dosud neprohlásili, posílali však švédskému králi tajné dopisy, že až postoupí dál, budou připraveni mu pomoci. Saský vévoda však s dalšími knížaty jednal v Lipsku. Když se o tom dozvěděl císař, pojal podezření, že se bouří, a poslal generála Tillyho, který ležel u Magdeburku¹⁶, aby se přiblížil k saské zemi, ležel vévodovi těsně v zádech a napadl ho, shledá-li, že se bouří. Když to vévoda viděl, začal sám: napadl dva pluky Tillyho jízdy, pobil je a mnoho mužů zajal. Nato Tilly vpadl do jeho¹⁷ země, cestou plenil a pálil, zmocnil se města Merseburgu a vyplenil je. Odtud táhl k Lipsku, oblehl je a za jedinou noc dobyl město i hrad. Našli tam velké bohatství a zlato, město vyplenili a zajali přední kupce i mnoho obchodních jednatelů jiných národů, mezi nimi mnoho Angličanů. Když vévoda viděl, že Tilly pronikl tak hluboko do jeho země, poslal ke švédskému králi rychlého posla, aby si pospíšil. Král tak učinil a se saským vojskem se setkal den poté, co Tilly dobyl Lipsko a Eilenburg¹⁸; svá vojska pak spojili. Příštího rána se král a vévoda se svými vojsky blížili k městu. Když se o tom Tilly dozvěděl, vytáhl jim vstříc, našel tam pěknou pláň osm či deset anglických mil širokou a rozestavil na ní své vojsko.¹⁹ Po pravici měl malý pahorek, na němž stála šibenice, po levici les, v němž nastražil zálohu; ta mu však byla málo platná. Král a vévoda se blížili se svými silami, král vpravo a vévoda vlevo, a viděli, jak silné je císařské vojsko: jeho čelo bylo dvě anglické míle dlouhé, řady stály dvanáct mužů do hloubky a vzadu mělo dvě zálohy, to jest dva čerstvé sbory. Král si usmyslel, že se ukáže stejně skvěle, a rozvinul své vojsko v čele do stejné délky jako Tilly, avšak jen tři muže do hloubky a se dvěma zálohami. Tilly se podivil tak širokému čelu nepřátelského vojska; nemyslel, že by tam švédský král mohl dorazit tak brzy, neboť měl v úmyslu držet královo a saské vojsko od sebe, teď se však už nedalo nic dělat. Mezitím saský vévoda, můj pán – neboť jsem na toto pole přijel s ním –, sám osobně oděný ve zbroji od hlavy k patě, začal ze svých děl pálit na Tillyho a oni stejně pálili na nás. Trvalo to dvě nebo tři hodiny a padlo při tom mnoho mužů. Vévoda, můj pán, měl však lepší dělostřelce a měl v tom nad druhou stranou navrch. Císařští proto vyrazili s jízdou, neboť měli za marné ztrácet čas střelbou, a děla opustili. Jízda obou stran se srazila a dlouho se strašlivě bojovalo. Vévoda, můj pán, viděl, kolik mužů kolem něho padá, a zděsil se, neboť nebyl zvyklý být osobně při tak horké hře. Protože byl sám od sebe velmi bázlivý, začal včas ustupovat, předal velení svému generálu Arnimovi²⁰ a spěšně odjel šest mil odtud do Eilenburgu²¹, kde měl zámek. Jeho vojsko velmi zmalomyslnělo, když vidělo, že od něho takřka utíká. Hned po jeho odjezdu totiž Tilly, ačkoli už dvě hodiny statečně bojoval se švédským králem, poslal nejlepší část své pěchoty, aby prudce udeřila na saské oddíly. Byli to mladí kavalíři a švihácí, kteří nikdy neviděli bitvu. Když viděli, jak sami padají, jak hustě létají kulky a že jejich vévoda je pryč, odhodili zbraně a utekli, většinou tím směrem, kudy odjel vévoda. Císařští je pronásledovali ze všech sil. Tilly sám se všemožně snažil dát zatroubit k návratu, ale nedokázal to: jeho lidé tolik lačnili po kořisti, že se při obírání mrtvých Sasů dostali do nepořádku. Když švédský král ten nepořádek uviděl, vyrazil jim do týla s tím vojskem, které měl (neboť i on utrpěl velké ztráty), pobil a rozprášil všechny, kdo se pustili do pobíjení Sasů, a císařské pak pobíjel na vzdálenost deseti či dvanácti anglických mil. Další příčinou Tillyho porážky bylo bohatství jeho vojáků, zvláště jezdců. Měli při sobě mnoho zlata, které den předtím pobrali v Lipsku. Když viděli, že to bude krvavý den, protože švédský král přitáhl nečekaně, nechtělo se jim tak brzy přijít o bohatství i o život, a mnoho jízdních rot od Tillyho odešlo právě ve chvíli, kdy měly jít do boje. Platí totiž zásada: bohatý voják nikdy nebojuje dobře. Když bitva skončila, pole bylo ztraceno a noc značně pokročila, ustoupil Tilly se silami, které mu zbyly, totiž s 6000 muži, do Mansfeldu. Tam se zastavil, aby si oni i on sám odpočinuli, neboť stařec byl těžce pohmožděn: zbroj měl proraženou a jednu či dvě střely v těle. Odtud táhl do Halberstadtu²², aby shromáždil své rozprášené síly. Ztráty byly, jak se soudilo, na obou stranách stejné; jinak by byl švédský král Tillyho pronásledoval, a co všechno by byl mohl vykonat, třeba až po samu Vídeň! Nikdo by se mu nepostavil, a protože by přicházel s vítězným vojskem, všechno by se mu poddalo. Buď byl tedy sláb, nebo ho všemohoucí Bůh zaslepil, takže stejně jako Hannibal nedokázal takového vítězství využít.²³ Zdržel se jen den či dva, aby si on i jeho vojáci odpočinuli, pobrali kořist a prohlédli si pole, kde se bitva svedla, a pak odtáhl do durynské země²⁴. Než však odešel, přijel na bojiště saský vévoda, můj pán, s lehčím srdcem, než s jakým z něho na začátku bitvy odjížděl. S velkou radostí tam králi blahopřál k tak dobrému začátku a k úspěchu, neboť král svou udatností všechno obrátil. Radili se tam, kudy se dát a zda mají Tillyho pronásledovat oběma vojsky. Saskému vévodovi se to však, jak se zdá, nelíbilo. Bál se, že by tak švédský král příliš zmohutněl²⁵, sklidil všechnu slávu a potom se stal pánem i nad ním a jeho zemí. Nakonec se tedy dohodli, že za Tillym půjde Sas a král že se dá opačným směrem, k Vestfálsku, Bavorsku a Falci. Tak si mínili rozdělit svět mezi sebe, a na svou dobu se jim to dařilo docela dobře. Potom se rozešli. Vévoda odjel do své země a do svého města Drážďan, na bojišti však zanechal svého generála Arnima, aby počkal na oddíly, které při první porážce utekly, znovu je shromáždil a sebral kořist z bojiště. Ta byla veliká, neboť císařští ztratili všechna děla, střelivo, 2000 praporů a všechna zavazadla, jichž bylo nesmírně mnoho. Než vévoda odjel, a ještě na odjezdu, dal vyhlásit, že všichni, kdo utekli od svých praporů, mají být oběšeni, ačkoli by si to po právu nejvíc zasloužil on, neboť utekl první. Když tam našel mne, řekl: „Malý Angličane“ (tak mi totiž říkal), „tys utekl také. Zasloužíš oběsit, protože jsi také utekl od svého praporu.“ Řekl jsem však Jeho Milosti, že můj prapor utekl mně, a tehdy, povídám, byl čas, abych utíkal i já. Ten, kdo jej nesl, totiž utekl jako ostatní a prapor zahodil; já šel za ním, zvedl jsem jej, a tady je. A odevzdal jsem jej Jeho Milosti. Nato mě nesmírně pochválil, ale nedal mi nic. Později však, když znovu vytáhl z Drážďan do pole, udělal mě kapitánem jízdní roty. Jeho generál Arnim shromáždil, co mohl, z oddílů, které utekly z bojiště, a táhl nejprve k městu Lipsku, které Tilly dobyl den před bitvou. Zakopal se tam a po třech dnech získal město i hrad dohodou. Velitel, plukovník Wangeler²⁶, směl odejít s vlajícími prapory a měl být doprovozen na hranice Čech, zavazadla však musel nechat na místě; kdo chtěl, mohl vstoupit do saských služeb. Svá děla císařští ztratili už v bitvě.

Teď půjdu za Švédem a saského vévodu s jeho generálem nechám na jindy, kdy se to bude do mého vyprávění lépe hodit; zde by to bylo příliš dlouhé. Po svém vítězství táhl král nejprve k městu zvanému Würzburg, jehož pánem byl katolický biskup.²⁷ Pověst o příchodu švédského krále a o jeho vítězstvích se rychle rozběhla všude. Biskup nedůvěřoval svému hradu, ač byl velmi pevný, a sám odjel do Kolína nad Rýnem. Na hradě a ve městě zanechal 2000 mušketýrů s velitelem, který byl jen nezkušený voják, zato biskupův oblíbenec. Král tam táhl dnem i nocí franskou zemí, takže byl na místě dřív, než si kdo dovedl představit. Stráž sice cosi zpozorovala, myslela však, že jsou to jen tuláci, kteří přišli plenit kraj. Král se však večer přiblížil s celým vojskem zpoza kopce, oblehl město z jedné strany a zmocnil se mostu. Když císařští viděli, že je tu celé královo vojsko, opustili město a stáhli se na hrad. Král pak zuřivě vtrhl do města a vyplenil je i s kláštery a opatstvími. Dály se při tom velké výtržnosti a s duchovními se zacházelo velmi²⁸ krutě: usekávali jim údy a zneuctívali jejich jeptišky. Přes to všechno ještě neměli hrad. Ten jim sedmi či osmi děly bořil domy nad hlavou a Švédovi velmi vadilo, že nemůže převést přes most další síly, neboť hrad ovládal²⁹ město i most. Král však dal v noci na mostě postavit dva „stíny“³⁰, aby jeho vojáci mohli přecházet bezpečněji. Druhé noci se se svými krajany Finy³¹ přiblížil na polovinu dostřelu muškety k nejzazším zákopům hradu, které ležely pod palbou děl a v nichž bylo 500 mušketýrů. Na toto opevnění se král sám velmi zuřivě vrhl, s mečem v ruce a s rukávem vyhrnutým až po loket, a povzbuzoval své vojáky. Nakonec je dobyl a pobil všechny, kdo v něm byli, avšak s velkými ztrátami. Když to velitel hradu viděl, poslal z hradu další posily do druhého opevnění, kde už předtím bylo tisíc mušketýrů, takže hrad zůstal obsazen jen velmi slabě; přikázal jim také, aby se stáhli na hrad, budou-li v zákopu přemoženi. Král, který dobyl první opevnění, zaútočil stejně udatně na druhé a povzbuzoval své vojáky, že dobudou-li toto opevnění, brzy dobudou i hrad, kde je zlata dost. V té naději bojovali jako ďáblové, posila přicházela za posilou a král byl osobně mezi nimi. Císařští viděli, že jsou přemáháni, a stáhli se na hrad. Král jim byl tak v patách, že Švédové vnikli do hradu spolu s nimi, jeden přes druhého, a pobíjeli muže, ženy i děti. Sám velitel, plukovník Keller³², byl zajat. Král ho chtěl dát oběsit za to, že se ujal takového úřadu, ač se ve válečných věcech nevyznal lépe, a ztratil hrad, který byl nedobytný. On však padl na kolena a řekl, že daruje-li mu král život, ukáže mu tajné sklepení, o němž neví nikdo než on a v němž leží deset milionů ve zlatě. Král se jich zmocnil a co nejrychleji je poslal do Švédska; nikdo jiný z nich nedostal nic. Prostí vojáci našli ve městě, nepočítaje oněch deset milionů, tak nesmírné bohatství, že si stříbra nikdo nevážil: po stříbrném nádobí a pozlacených mísách se šlapalo. Jen po bohatých šatech a ozdobách se ještě někdo ohlédl. Příčina toho bohatství byla tato: v neklidných dobách tam katolická šlechta a panstvo té země posílaly svůj majetek, neboť toto biskupství bylo jediné katolické, kdežto ostatní byla buď luteránská, nebo kalvínská; hrad se navíc pokládal za nedobytný a nikdy předtím dobyt nebyl. Biskupové toho města také po mnoho věků každý rok ukládali na hradě část svých důchodů, a to bylo příčinou³³ takového rozmnožení. K tomu tam byl zlatý řetěz nesmírné ceny, k němuž každý biskup každý rok přidal jeden článek, takže narostl do neobyčejné délky. To všechno padlo do rukou tomuto králi. Pro to bohatství se o ten hrad tolik usilovalo; nechyběli totiž lidé, kteří krále k tak velké kořisti pobízeli. Ti, kdo byli opačného vyznání, měli navíc na řečeného biskupa spadeno, jak pro jeho bohatství, tak proto, že ho nesmírně nenáviděli. Byl totiž neobyčejně přísný na každého jinověrce, který se octl v jeho moci, a pronásledoval je až na smrt. Prý si toho všiml i císař Ferdinand a za přílišnou přísnost v té věci ho poněkud pokáral.

Sotva byly město a hrad dobyty, přišlo asi 200 šlechticů a pánů z okolí a padli před králem na kolena. Král k nim vyšel z hradu celý zkrvavený, se zkrvaveným mečem v ruce a s obnaženou paží, pokynul jim, aby vstali, a zavolal jednoho ze svých velitelů, aby jim řekl toto: nepřišel do jejich země, aby je zničil, nýbrž aby jim vrátil jejich statky a zachoval jejich náboženství proti tyranskému císaři a pyšnému domu rakouskému. Teď začal u lakomého a krutého biskupa, který je, jak mu mnozí řekli, krutě pronásledoval. Bůh mu jakoby zázrakem vydal biskupův nedobytný hrad, biskup sám však uprchl. Doufá proto, že se k němu přidají a pomohou mu v tom, co tak šťastně začal, tím, že postaví vojsko. Bude jim otcem a prolije za ně a kvůli nim svou nejdražší krev. Když to šlechta a páni uslyšeli, hned zvolali, ať mu Bůh žehná, a že nasadí životy i statky, aby mu ze všech sil pomohli. Dal jim tedy patenty³⁴ k verbování pluků, většinou však na jejich vlastní náklad; od něho dostali jen oprávnění ubytovat pluky u katolických sedláků a v biskupových městech, a pluky si tam vymáhaly své opravdu důkladně. Když to bylo vykonáno, táhl král dnem i nocí, aby všechny vyděsil, k městu Schweinfurtu, hlavnímu městu ve Francích. Páni toho města však o jeho příchodu uslyšeli a vyšli mu dvě míle před město vstříc s klíči v rukou. Padli na kolena a prosili, aby je vzal pod svou ochranu. Vyzval je, aby vstali, a táhl s nimi do města. Měšťané posypali ulice rákosím, ulice i domy ozdobili čalouny a přijali ho jako někoho, kdo sestoupil z nebe. Král tam zůstal jednu noc, pak zrušil ležení a táhl k Rothenburgu nad Tauberou, kde leželo tisíc mušketýrů a 500 jezdců. Než tam došel, vyrazila z města jízda a čtyři nebo pět hodin, dokud mohla, se potýkala s královým předvojem; město se mezitím opevňovalo. Král se však přiblížil na dostřel děla, rozbil ležení a zakopal se. Vojáci z města podnikali každou hodinu statečné výpady, jízdní i pěší, působili švédskému vojsku velké škody a vyháněli Švédy ze zákopů. Ti se tím však nedali zastrašit, postupovali blíž a blíž, postavili baterii na dostřel muškety od města a umístili na ni dvanáct děl. Když byl proražen průlom, vyrazilo 3000 mušketýrů k útoku, ale obránci je jako stateční vojáci odrazili, a to i napodruhé a napotřetí. Pobili Švédům 3000 mužů, sami však také utrpěli velké ztráty a docházelo jim střelivo, což je velmi zmalomyslnělo. Jejich velitel dal troubit k vyjednávání a začal jednat o podmínkách kapitulace. Během jednání, které trvalo tři dny, však obránci průlom opravili, takže byl pevnější než dřív, a když král na jejich požadavky nepřistoupil, byli zase stejnými nepřáteli jako předtím. Krále to velmi rozhněvalo; dal prorážet nový průlom a přísahal smrt jim všem, mužům, ženám i dětem. Když však nový průlom prostřílel, rozmyslel si to: bude lepší vyhovět jim a nechat je odejít než dávat v sázku tolik mužů, jako už dal a ještě by musel dát, nehledě na ztrátu času, který potřeboval pro větší podniky. Nakonec tedy svolil, že odejdou s vlajícími prapory, se vším všudy atd., jak si sami přáli. Tak bylo město vydáno. Kdo z vojáků chtěl sloužit Švédovi, mohl; ostatní měli být doprovozeni na hranice Bavorska, kde leželo císařské vojsko. Odtud král odtáhl směrem k Bavorsku. Z Rothenburgu nad Tauberou přitáhl k Windsheimu³⁵, kde bylo několik císařských kompanií. První noc, kdy město oblehl, byl odražen a ztratil mnoho mužů. Příštího rána dal velitel troubit k vyjednávání a přešel ke švédskému králi i s pěti kompaniemi vojáků. Král ho vzal do přísahy a dal mu patent, aby naverboval dalších pět kompanií, stal se plukovníkem a ubytoval se v katolických zemích, kde měl vybírat kontribuci tak, jak ji sám vymůže. Odtud král táhl k Dinkelsbühlu³⁶. Páni toho města, když uslyšeli o jeho příchodu, poslali mu naproti přední muže města s projevem poddanosti a s klíči a prosili Jeho Veličenstvo, aby k nim bylo milosrdné. Král zůstal přes noc ve městě a jeho vojsko venku. Páni města poslali jeho vojsku zásoby: chléb, víno a maso.

Přijel vévoda württemberský se svou šlechtou a pány, poddal se králi a nabídl mu své služby i to, že postaví deset tisíc mužů proti císaři, což král přijal. Mladý vévoda württemberský pak Jeho Veličenstvo doprovázel až do Nördlingenu³⁷. Páni Nördlingenu, velkého svobodného města, mu stejným způsobem poslali vstříc klíče, pozvali Jeho Veličenstvo, aby se u nich ubytovalo, a zásobili také jeho vojsko. Král se však dozvěděl, že Tilly, kterého předtím porazil, zase sebral nějaké nové síly, i když se s ním nemohl měřit, a že leží se svým vojskem nedaleko, u Donauwörthu, asi čtrnáct anglických mil odtud. Příštího rána proto velmi časně vyrazil a rychle táhl proti němu. Když však přišel k Donauwörthu, Tilly už ustoupil za řeku Dunaj. Švéd zjistil, že je pryč, a rozbil tábor před městem Donauwörthem. Ležel tam jednu noc a zaútočil na město velkou silou, byl však odražen. Příštího rána velmi časně vyrazil, město opustil a táhl dolů podél Dunaje. Nedaleko řeky zvané Rain³⁸ dal mezi ní a Dunajem postavit most a přešel se svými silami na druhou stranu. Když Tilly viděl, že král přichází, ustoupil za řeku Lech³⁹, která byla velmi hluboká, rozbil tábor mezi dvěma řekami a mosty, po nichž přešel, strhl, protože královo vojsko tolik zmohutnělo a zesílilo. Všechna knížata, vévodové, šlechta a páni i velká svobodná města posílali králi pomoc i zásoby, děla a střelivo, kdežto Tillyho vojsko se stále zmenšovalo a posil dostávalo málo, takže byl rád, že může ustoupit. Král přitáhl z té strany, kde leží město Rain, rozbil tábor po pravé ruce města těsně u řeky Lechu, na jejímž druhém břehu ležel Tilly, a zakopal se tam. Přes vodu se však dlouho nemohl dostat. Tilly ležel podél břehu se šancí vedle šance a obě strany na sebe pálily z děl a působily si velké škody. Král zamýšlel odvést řeku jinudy, protože nebyla příliš široká, aby mohl přejít s jízdou, ale nebylo to možné. Nakonec však přišel ke králi jeden prostý sedlák a řekl mu, že dá-li mu dobrou odměnu, ukáže mu brod, kudy může s jízdou přejít. Král to slyšel s velkou radostí a slíbil sedlákovi tisíc korun, převede-li ho; nepřevede-li, dá ho oběsit. Hned rozkázal přichystat a přivést všechny nákladní koně, kteří byli ve vojsku, a svému generálovi nařídil posadit na ně sedm tisíc mušketýrů. Sám vzal celou svou jízdu, sestavil oddíl tisíce jezdců a pěti set dragounů a osobně s předvojem v noci přešel brod. Tilly o žádném schůdném brodu nevěděl, a nebyl proto připraven k odporu; stráže však bděly dobře, a když král s předvojem přecházel, strhl se poplach. Jakmile král přešel brod, zastavil se a se svými dragouny zaměstnával Tillyho lidi, dokud nepřešel zbytek jízdy. Pak dal mušketýrům sesednout a nákladní koně poslal zpět pro další vojáky. Tak rozestavil svou jízdu i pěchotu podél břehu. Když Tilly uslyšel, že král osobně přešel řeku s většinou své jízdy a pěchoty, vytáhl proti němu v domnění, že ho hned při příchodu zažene zpět. Strhl se ostrý boj a Tilly v něm padl.⁴⁰ Generálmajor Aldringen⁴¹, který byl hned vedle něho, viděl, že Tilly padl, dal jeho tělo v tichosti odnést a nařídil své jízdě i pěchotě, aby se s králem potýkaly, jak jen to bude možné. Král však nechtěl postupovat dál (byl rád, že se tak dobře dostal přes řeku), dokud nezíská místo, kudy předtím přešel Tilly a kde za sebou strhl most; zamýšlel tam postavit jiný. Aldringen však rozkázal, aby celé vojsko se zavazadly potichu vyrazilo a táhlo s Tillyho tělem k Řeznu. Všem trubačům přitom nařídil troubit celou noc tak vesele, jako by chtěli králi příštího rána svést bitvu, a odeslal i děla. Jen on sám se silným zadním vojem zaměstnával nepřítele. V zádech měl velký les a ustupoval pomaloučku; šlo to tím lépe, že bylo velmi mlhavé ráno.

Příštího rána Švédové slyšeli, že je všude ticho. Přiblížili se k Tillyho zákopům, neodvažovali se však do nich směle pustit, aby je tam nepolapili podkopy a nevyhodili do povětří. Když se to dozvěděl král, ve velkém hněvu rozkázal do zákopů vniknout. Učinili tak, a když shledali, že jsou všichni pryč, poslali o tom králi zprávu. Ten se rozzlobil, že byl takto ošizen o takovou kořist, a rozkázal tisíci jezdců, Finům, aby co nejrychleji vyrazili za zadním vojem Tillyho armády. Generálmajor Aldringen byl však prozíravý voják. Měl sto vojáků se sekerami, a když táhl lesem, kudy vedla úzká cesta, dal za sebou kácet stromy; ležely tak křížem, že tudy neprošel jezdec ani pěší bez nesmírné námahy. Po celou tu dobu mu trubky a kotle hrály a bubnovaly velmi vesele. Švédové se domnívali, že císařské vojsko je v lese, a Aldringen zatím se svým zadním vojem táhl co nejrychleji za armádou. Ta ušla deset nebo dvanáct mil, než se Švédové dozvěděli, co se s ní stalo. Finové, kteří ji pronásledovali, ji nedokázali dohonit; pochytali jen několik opozdilců, kteří jim řekli všechno, co věděli, i to, že Tilly padl a je mrtev. Po této zprávě, asi za sedm nebo osm dní, odtáhl král s celým vojskem k městu Donauwörthu, které ho krátce předtím odrazilo. Teď je oblehl znovu a ležel tam celý měsíc; nakonec je získal kapitulací a vojáci odešli se ctí.

Zima už dávno minula. Král si po celou zimu neodpočinul, za mrazu ani sněhu, a s podivuhodnou rychlostí dobýval jedno město za druhým, buď sám osobně, nebo prostřednictvím svých velitelů, daleko i blízko v Dolní a Horní Falci až po Mohuč atd. Nakonec přitáhl do Bavorska, kde se mu poddalo všechno kromě Ingolstadtu, města pevného polohou i opevněním, ležícího na řece Dunaji. Tilly je zanechal dobře obsazené dvěma tisíci mušketýrů; k tomu tu byli měšťané, všichni stejně vycvičení ve zbrani jako sami vojáci. Velitelem byl hrabě Cratz⁴², který tam velel už dlouho a měl vlastní panství zvané Cratz, jež mu král vzal spolu s jinými zeměmi.⁴³ Král se často pokoušel dobýt to město silou, ale nešlo to; pokaždé odtáhl s velkými ztrátami. Výpady z toho města však působily jeho kompaniím, ubytovaným v Bavorsku, tolik škod, že se necítil bezpečný, dokud nebude mít i je. Zkusil tedy, zda by se velitel nedal získat úplatky. Po svém trubači, který jezdil sem a tam kvůli výměně zajatců, mu poslal dopis nacpaný tolika krásnými sliby – že mu vrátí jeho vlastní panství Cratz a ochrání je před pleněním, a mnoha jinými –, že se velitel dal chytit. Tajně si pak vyměnili mnoho dopisů o tom, jak a kdy se to má provést. Dohodli se, že král v určitou noční hodinu přitáhne s vojskem k Ingolstadtu a odtud pošle v noci tři tisíce mužů. Do města je měl uvést velitelův trubač, kterého stráž dobře znala, pod záminkou, že přišli z Řezna, aby posílili posádku města proti královým útokům.

V určenou hodinu tedy přišli a stráž v prvním opevnění je vpustila, protože s nimi přišli velitelovi trubači. Stráž na hradbě a ve druhém opevnění však za té dost tiché a jasné noci zaslechla hluk koní, a když vzhlédla, spatřila v dálce celé královo vojsko. Vykřikli „Zrada!“, a když chtěli odpálit děla a muškety, shledali, že všechen jejich prach je mokrý. Tu poznali najisto, že se proti městu chystá zrada. Když měšťané na hradbách uslyšeli o zradě, odpálili svá děla, neboť měli dost prachu ve vlastní úschově. Bez jakéhokoli velitelova rozkazu stříleli velmi statečně do králova vojska a nadělali v něm mnoho škody, stejně jako mezi oněmi třemi tisíci vojáky na ústupu. Krále velmi rozzlobilo, že jeho úklad neměl účinek, v jaký doufal, a v tom hněvu podnikl na město dva nebo tři útoky velmi velkou silou. Ztratil při nich mnoho mužů a byl pod ním zastřelen jeho vlastní kůň.⁴⁴ Nato se s vojskem zvedl a odtáhl. Doufal však, že město časem tak či onak získá: až obránci uvidí, že dobyl celý zbytek země, dlouho prý nevydrží. Velitel města si však už předtím, když zradu chystal, zavolal měšťany a řekl jim, že vnější zákopy jsou velmi rozsáhlé a není dost mužů, aby je obsadili. Prosil je, aby řečené zákopy každou noc doplnili a drželi v nich stráž proti jakémukoli náhlému královu útoku, dokud nedostane z Řezna tři tisíce mužů, kteří ten nedostatek napraví; poslal prý pro ně a čeká je každou noc. Mají je nechat vejít v klidu a bez hluku, aby toho nepřítel nějak nevyužil. Přijdou s nimi jeho trubači, které znají, a potom je ze stráže propustí. Měšťané se poradili a odpověděli, že kdyby to udělali, navykl by si to na nich žádat stále; ať se tedy spokojí s tím, že to neudělají. Velitel měl zřejmě v úmyslu, kdyby je dostal ven do zákopů, zadržet je tam a postřílet; a protože vojáky měl pod svým velením, byl by si s městem mohl dělat, co by chtěl.

Když velitel viděl, že jeho úklady selhaly, že měšťané i vojáci začínají proti němu reptat a bouřit se a že jeho zradu odhalili, zapřísahal se, že zrádci jsou oni a že o tom ještě uslyší: pojede prý sám k císaři a bude si stěžovat. Nato vzal malý člun, naložil své nejlepší cennosti a klenoty a plul po řece dolů do Řezna. Tam vylíčil veliteli, jak s ním měšťané v Ingolstadtu naložili, a že si proto pojede stěžovat k samému císaři; ať mu tedy velitel Řezna laskavě dá poštovní koně, kteří ho dovezou do Vídně. Sotva však byl z města venku, jel ke švédskému králi, který ležel nedaleko odtud. Když k němu přišel, pokořil se před ním a pověděl mu, proč se to spiknutí nezdařilo a s jakým nebezpečím unikl, a vylíčil mu také celý stav města. Král ho přijal velmi dobře, udělal ho generálmajorem a velitelem létajícího sboru a vzal ho s sebou. Táhl pak k Augsburgu. Většina pánů a urozených toho města (je to svobodné město) mu vyšla vstříc, padli mu k nohám a odevzdali mu klíče od města. Ulice vyzdobili tak, že je posypali bylinami a rákosím, domy ozdobili palmami a pohostili ho tak královsky jako dosud žádného knížete. Příštího dne král vytrhl a táhl do Mnichova, sídla bavorského vévody⁴⁵; velitelem Augsburgu udělal plukovníka Cratze. Svého oblíbence Oxenstiernu⁴⁶ jmenoval kancléřem celého Německa a z Augsburgu udělal kancelář neboli pokladnu, kam měly plynout kontribuce a daně, které král uložil všem provinciím a vévodstvím Německa pod záminkou vydržování války; vojáci z nich však dostali jen málo.

Mezitím mu vyšli vstříc přední měšťané Mnichova, padli mu k nohám a poddali se. Prosili ho, aby se nad nimi smiloval, neboť jsou jen ubozí poddaní a musejí se podvolit tomu, kdo je pánem země; jeho že budou poslouchat. Prosili také Jeho Veličenstvo, aby směli zachovávat své náboženství, a král jim to povolil. Vtáhl do města a ubytoval se v paláci bavorského vévody. Ten byl tak nádherný a líbil se mu tak náramně, že tam zůstal dva nebo tři měsíce. Našel tam mnoho bohatství a klenotů, jež mu prozradil hrabě Cratz, a v podivných sklepeních i mnoho dávných starožitností; to všechno poslal do Švédska. Zamýšlel tam zanechat svou královnu a udělat z toho místa sídlo své říše. Odtud se chtěl vydat do Rakous a měl v úmyslu jít odtamtud až do Říma.

Mezitím však císař poslal do Prahy k Valdštejnovi, který tam žil od té doby, co byl před pěti lety zbaven velení nad vojskem.⁴⁷ Žádal ho, aby se stal generálem jeho vojska proti Švédovi. Valdštejn však odpověděl, že z posledního velení byl propuštěn s velkou potupou pro císaře i pro sebe, a to na naléhání těch, kdo nepřáli Jeho císařskému Veličenstvu nic dobrého a sledovali jen své zrádné cíle. Sám to prý Jeho Veličenstvu předpověděl a teď, příliš pozdě, se až příliš potvrzuje, že měl pravdu; prosí proto, aby ho císař omluvil. Když však na něho často naléhali, nakonec velení přijal s těmito podmínkami: císař ho učiní neomezeným generálem, to jest generalissimem, takže nikdo, ani císařova válečná rada, nebude mít moc odporovat mu v tom, kterou bitvu svede a které město oblehne, jak sám uzná za vhodné. Všechna tato pravomoc v něm později vzbudila takovou pýchu, že se mu stala záhubou, jak bude řečeno dále.

Když Valdštejn přijal od císaře toto pověření, poslal pro císařské síly, které měl v Itálii a které ležely u Mantovy atd., i pro všechny císařské síly jinde, kromě deseti tisíc mužů, kteří pod velením Španěla dona Baltasara⁴⁸ bojovali ve Slezsku proti saskému vévodovi. Když shromáždil toto vojsko, silné asi padesát tisíc mužů, určil jako hlavní shromaždiště velký vrch u Prahy, kde český král⁴⁹ prohrál bitvu.⁵⁰ Odtud táhl Čechami. První město v saských rukou, k němuž přišel, byl Loket⁵¹, malé, ale velmi pevné město ležící na skále. Poslal tam plukovníka Beckara s několika pluky a řekl mu, že nedobude-li město do osmi dnů, přijde o hlavu; pak nechal plukovníka, ať si poradí sám. Po tak ostrém rozkazu přitáhl plukovník k městu a v noci je napadl, jeho záměr však selhal. Dobyl jen jednu šanci u městské brány, zakopal se však pod palbou děl na dvě délky píky od brány. Šlo to pro skálu velmi těžko a obránci města mu působili velké škody ohnivými střelami a granáty. Plukovník viděl, že je mu tam příliš horko, protože se kvůli skále nemůže dost hluboko zakopat, a dal troubit k vyjednávání. Vzkázal, že jeho generál Valdštejn leží s celým vojskem na úpatí kopce a poslal ho, aby žádal vydání města. Vydá-li je velitel, dostane podmínky, jaké si bude přát; jinak, přijde-li Valdštejn s celým vojskem, neušetří muže, ženu ani dítě a velitele samého dá oběsit na bráně. Velitel se zřejmě dlouho nerozmýšlel, nebo znal Valdštejnovu krutost; hned město za těchto podmínek vydal a on i jeho muži byli bezpečně doprovozeni do Saska.

Valdštejn mezitím táhl se svým vojskem k Falknovu⁵², kde leželo pět saských kompanií. V noci město oblehl a v tom náporu je dobyl, všechny pobil mečem, muže, ženy i děti, a město vypálil. Hrad mu vzdoroval do příštího dne; nakonec dal troubit k vyjednávání, neboť se posádka obávala, že by s ní naložil stejně, a dohodl se o kapitulaci. Vojáci měli vstoupit do císařských služeb, důstojníci však byli s velitelem doprovozeni do Saska. Odtud táhl Valdštejn k městu Chebu, kde ležel saský pluk; jeho plukovník se jmenoval Doorestetle⁵³. Valdštejn se zakopal na kopci u města, kde o jeho příchodu neměli tušení, a hned na město zaútočil, byl však odražen. Dal tedy z kopce pálit z děl zápalnými granáty, až město začalo hořet. Velitel na druhé straně střílel jako drak a působil protivníkovi velké škody. Měšťané se však náhle chopili zbraní, bylo jich skoro 5000, přišli k veliteli města, zajali ho a pobili saské vojáky, kteří ve městě leželi. Páni města hned vyslali výpadovou brankou dva přední muže k Valdštejnovi a ti s ním sjednali dohodu jak pro Sasy, tak pro sebe. Valdštejn ji ochotně přijal a vojáci byli doprovozeni do Saska. Zůstal tam dva nebo tři dny, měšťané ho pohostili vpravdě královsky, a pak odtáhl a zanechal ve městě posádku. Přišel tam za ním plukovník Beckar, který v tak krátké době dobyl město Loket. A toto je město, kde byl Valdštejn později tak hanebně zabit, on i jeho společníci, jak si zasloužili.⁵⁴ Odtud Valdštejn táhl k Norimberku⁵⁵, velkému svobodnému městu, a rozbil ležení nedaleko města v úmyslu je dobýt, bylo však na něho příliš silné. Pevně se tam tedy zakopal a hodlal vyčkat, kam se švédský král obrátí: zda do Itálie nebo do Rakous, jak se proslýchalo, nebo zda přijde tudy, aby se spojil se saským vévodou a táhl pak k Čechám. Valdštejn, který tam ležel v zákopech, mu však cestu tímto směrem uzavřel, ledaže by král prošel přes něho.

Král, nadutý svými velkými vítězstvími, si však myslel, že se mu nic a nikdo neodváží postavit do cesty. Když uslyšel o Valdštejnově příchodu, zaradoval se, v duchu ho už měl spolknutého a nedal si poradit, aby počkal, až si stáhne své síly, které rozeslal na mnoho míst dobývat města, takže celou tu zimu nezahálely. Chtěl vyrazit hned s těmi silami, které měl ubytovány v Bavorsku a okolí, a těch nebylo víc než dvacet tisíc; měl sice vojsko o sto tisících mužích, v té chvíli je však neměl po ruce. Vyrazil tedy k Norimberku. Tam uslyšel, jaké vojsko Valdštejn shromáždil a která města cestou dobyl, jako Cheb atd., a pustil z hlavy Itálii i Rakousy. Když přišel k Norimberku, už s poněkud většími silami, než s jakými vyrazil, rozbil tábor na druhé straně města a hodlal tomu novému generálovi hned svést bitvu. Na místě však shledal, že Valdštejn je pevně zakopán a nechce vyjít do boje. Leželi tam tedy proti sobě po tři měsíce a každý den se sváděly šarvátky. Když tam dvě tak velká vojska ležela tak dlouho, nastal nakonec ve švédském vojsku velký hlad, ačkoli král měl všechno, co mu město Norimberk mohlo poskytnout, neboť skoro celou tu dobu ležel ve městě. Švédská jízda se nakonec dostala do takové nouze, že musela jezdit deset nebo dvanáct mil pro otep sena; a tehdy ji často pochytali Chorvati⁵⁶, mnozí se domů nevrátili a na každém kroku padali vojáci do zajetí. Valdštejn totiž uzavřel dvě cesty, takže mohli jezdit za kořistí jen jedním směrem, k Sasku. Král se zlobil, když viděl, že je jeho vojsko sevřeno a čeká je nejspíš dlouhý hlad. Jedné noci si král rozpálil krev pitím. (Dříve ho vždy měli za velmi zdrženlivého v pití i vůči ženám; když však dlouho ležel v tom městě, stal se v obojím velmi nezdrženlivým.) V tom rozpálení přísahal, že hned udeří a vyžene toho nového pyšného generála z jeho zákopů a, abych užil jeho slov, vytáhne lišku z doupěte. Získal také pro svůj záměr některé Valdštejnovy kapitány. Podnikl velmi statečný a prudký útok,⁵⁷ byl však nucen ustoupit, a to s velkými ztrátami na obou stranách. Když pak shledal, že jeho vojsko ležením slábne, že zásob je čím dál méně a že proti Valdštejnovi v jeho zákopech nic nepořídí, vytrhl a táhl k Sasku, zčásti proto, aby se setkal s novými silami, které k němu měly přijít od jiných knížat. Když Valdštejn viděl, že král odešel, vytrhl také a táhl do Fojtska, země patřící saskému vévodovi. Dobyl tam mnoho měst, jmenovitě Oelsnitz⁵⁸, Plauen⁵⁹, Hof⁶⁰, Zwickau⁶¹, Chemnitz⁶², Freiberg a Altenburg, samá významná města, a potom táhl k Weissenfelsu⁶³, kde noc předtím ležel švédský král. Ten tam čekal na setkání s vévodou Vilémem Lüneburským⁶⁴, který přiváděl vojsko o patnácti tisících mužích, aby se spojil s králem; přišel, ale až poté, co byl král zabit.

Příštího rána Valdštejn vytrhl a táhl pryč. Mezi Weissenfelsem a Lützenem zjistil, že král se svým vojskem je nablízku, začal se rozhlížet a pořádat své vojsko. Král, jak se zdá, uslyšel, že Valdštejn je blízko, a spěchal se svým vojskem co nejrychleji. Když se to Valdštejn dozvěděl a shledal, že je na poli, které se mu, jak soudil, hodí k bitvě s králem, rozbil tábor. Hned však poslal rychlého posla za Pappenheimem⁶⁵, který od něho nedlouho předtím odtáhl do Saska k městu Halle⁶⁶, aby je dobyl, bude-li moci, nebo aby aspoň přivezl zásoby na pomoc Valdštejnovu vojsku; nikdo tehdy nemyslel, že se král a Valdštejn střetnou. Když Pappenheim tu zprávu dostal, vracel se co nejrychleji, vojska se však srazila dřív, než dorazil. Místo, kde Valdštejn rozestavil své vojsko, leželo u pahorku, na němž stály tři větrné mlýny; dal je strhnout a umístil tam svá děla. Před čelem jeho tábora se táhl dlouhý suchý příkop, který naplnil mušketýry. Když král přitáhl, položil se s vojskem před svého protivníka tak, že tento dlouhý příkop obě vojska odděloval.

Obě vojska začala postupovat a při první srážce měli císařští proti Švédům výhodu větru⁶⁷, což jim velmi prospívalo. Královi lidé se s nimi však statečně utkali a obraceli se sem a tam, až získali výhodu větru nad císařskými, a pak se výhoda přenesla na královu stranu. Valdštejn to viděl z výšiny, kde stál, a poslal Piccolominiho⁶⁸, aby se tu nevýhodu snažil napravit. Ten přijel se svými dvěma tisíci kyrysníky, což jsou jezdci obrnění od hlavy k patě, a hned při prvním nárazu prorazil úžasný průlom v králových Finech, což jsou lehcí jezdci. Když však narazil na brigádu královy pěchoty a chtěl prorazit i ji, přivítala kyrysníky pěchota takovou salvou, že byli nuceni ustoupit. Finové se svými lehkými koňmi se přitom stočili do jejich týla, takže při tom ústupu nastal takový zmatek, že se jezdci obou stran hnali jeden přes druhého přes suchý příkop. Mušketýři, kteří tam byli položeni, aby sužovali nepřítele, tak nemohli nepříteli škodit, ledaže by stříleli do vlastních. Valdštejn však tu chybu napravil novými silami a nepřítel ustoupil. Příkop se ale v té srážce rychle zaplnil a srovnal se zemí koňmi a muži, kteří v něm leželi mrtví.

Právě při této srážce dorazil Pappenheim, který se svými oddíly pochodoval celou noc bez chvilky odpočinku. První, na koho narazil, byl král v čele jízdní roty; za tu ukvapenost byl král velmi kárán. Ani jeden z nich neměl zbroj, jen kožený kabát jako ostatní vojáci. Jak jeden druhého poznal, není jisté, ale poznali se; snad podle svých podobizen. Pappenheim totiž velmi odvážně pobídl koně vpřed s voláním „Vive Ferdinando!“. Král hned se stejnou odvahou odpověděl „Vive Gustavo!“, a tak se srazili poprvé, podruhé i potřetí a při tom střetu padl nejeden statečný muž. Král i Pappenheim byli při první a druhé srážce těžce raněni, a když viděli vlastní krev, rozpálili se jako španělští koně ještě víc než na začátku. Při třetí srážce však oba utržili smrtelné rány a král spadl z koně. Pappenheima odnesli a žil ještě asi tři čtvrtě hodiny. Řekl: „Teď rád zemřu, když mám tu čest, že jsem zabil tohoto velkého krále a generála, který usiloval stát se císařem.“⁶⁹

Ačkoli tito dva velcí velitelé padli, vítězství se neklonilo na žádnou stranu. Když královo tělo spadlo z koně na zem, usilovaly obě strany, jedna tělo mrtvého krále zachránit, druhá se ho zmocnit. Strhl se krvavý boj a na obou stranách padlo mnoho mužů. Švédové však tělo získali a odnesli, neboť se schylovalo k noci a obě vojska dala troubit k ústupu; obě strany měly dost. Královo tělo se nepodařilo najít ani poznat až do příštího dne, a nebýt prstýnku, který měl na prstě, nebyli by ho poznali vůbec. Tvář a hlavu měl totiž úplně rozdupané kopyty koní při boji o jeho tělo, když spadl, takže ho podle nich nebylo vůbec možné poznat; a nešlo to ani podle šatů, tolik se podobaly šatům ostatních jeho velitelů. Když noc značně pokročila, ustoupila obě vojska asi o půl anglické míle a odpočívala, neboť muži i koně, kolik jich zůstalo naživu, byli nesmírně unaveni. Sotva jsme ulehli na zem k odpočinku a tvrdě usnuli, přišel od generála rozkaz všem plukovníkům a majorům, aby písemně ohlásili, jak silný který pluk je. Z hlášení důstojníků zřejmě shledal, že každý pluk je velmi slabý. Sotva jsme se my i naši koně trochu prospali, a jídla bylo pro nás i pro ně stejně málo, dal generál potají zrušit ležení bez zvuku trubky i bubnu. Byl také rád, stejně jako ostatní velitelé, že může nechat na místě většinu zavazadel a také všechna děla; herky od zavazadel a od děl se totiž utrhly a rozutekly, generál spěchal a nedalo se nic dělat. Myslím však, že se ve skutečnosti bál náhlého příchodu Lüneburského s čerstvými silami. Ve vší spěšnosti, aniž jsme té noci skoro co snědli, jsme táhli osm mil zpět do Altenburgu s tím, co zbylo z našeho rozbitého vojska. Bylo toho, myslím, pět až šest tisíc mužů z padesáti tisíc, kteří byli přivedeni do pole. Soudilo se, že by byl Valdštejn toho dne měl navrch, kdyby mu někteří jeho kapitáni nebyli v boji nevěrní: když se střetli se spiklenci z druhé strany, stříleli z pistolí do vzduchu. Na to starý lišák, jak se zdá, nezapomněl, když měl tyto kapitány v Praze ve svých spárech. Pokud si vzpomínám, bylo jich asi 36; byli mezi nimi plukovník Huskirk⁷⁰, mladý hrabě plukovník Tirskey, plukovník Nyman a další, které neumím jmenovat. Tam jim na popravišti srazil hlavy,⁷¹ a to velmi proti vůli císaře, který poslal do Prahy výslovný vzkaz, aby je ušetřil aspoň do té doby, než bude jeho vojsko silnější. Nebylo to však nic platné; říkalo se, že to udělal proto, aby nahnal hrůzu ostatním. Ale ještě kousek zpět ke Švédům. Ti nevěděli, zda mají být spíš smutní ze ztráty svého statečného krále, nebo se radovat, že Valdštejn byl vyhnán z pole a vytratil se se ztrátou všeho, co měl, zavazadel i děl, což byla ztráta velmi velká, a k tomu přišel o Pappenheima. Jemu se prý král měl podle rady některých svých věštců⁷² vyhýbat, a když uslyšel o jeho odchodu, spěchal prý do bitvy tím víc. Ať už se toho dne bál smrti, nebo ne, uspořádal zřejmě všechny své důstojníky tak, aby jeden mohl nahradit druhého, kdyby padl nebo ho potkalo neštěstí. Stejně se postaral i o sebe: pro případ, že by sám padl, určil Gustava Horna, aby ihned zaujal jeho místo a aby ve vojsku nenastal zmatek, až bude hlava sťata. Když se Valdštejn vytratil, jak jsem řekl, zůstali Švédové na bojišti a zmocnili se všech Valdštejnových děl a zavazadel.

Hned den po bitvě nebo někdy tehdy přitáhl vévoda lüneburský se svými šestnácti tisíci muži. Když zjistil, co se stalo, a že král padl, a to, jak se domníval, pro jeho pomalý příchod, velmi se na sebe hněval, rval si vlasy a začal zoufat nad zdarem boje proti císaři. Ztratili přece švédského krále, v němž byla všechna jejich naděje a který měl od svého prvního příchodu do Německa, kam je přišel osvobodit, až do této chvíle tolik úspěchů. Když shledal, že se Valdštejn vytratil, hned se rozhodl pronásledovat ho, jak nejrychleji bude moci. Poslal za ním své lehké jezdce a sám šel za nimi se zbytkem vojska. Valdštejn však nepřetržitými pochody dnem i nocí unikl z jeho dosahu a dostal se do Prahy, kde přezimoval a své vojsko rozložil po Čechách.

Když vévoda lüneburský viděl, že Valdštejna nedohoní, táhl (ačkoli už byla hluboká zima) do Fojtska, které Valdštejn, jak už bylo řečeno, obsadil. Když však přišel k Zwickau, zima ho donutila vojsko rozpustit.

Než budu pokračovat ve vyprávění o Valdštejnovi, o tom, co dělal po smrti švédského krále, a také o Valdštejnově vlastní smrti, musím říci něco o saském vévodovi, svém někdejším pánu. Je to takto. Až budou někteří číst, co dále napíšu o saském vévodovi, svém někdejším pánu, řeknou možná, že by pro mne bylo lépe mlčet o tom, co jsem zde napsal, než rozhlašovat jeho chyby. Vždyť podle vlastního přiznání jsem první poctu ve válečných věcech po svém útěku z tureckého zajetí dostal z jeho rukou: vzal mě pod přísahou do své gardy a potom mě udělal kapitánem jízdní roty. Nemohu to než přiznat; byl bych mu sloužil dál a sloužil jsem mu velmi věrně, dokud jsem byl u něho. Když jsem však shledal, že je císaři nevěrný, mé srdce už při něm nikdy nebylo. V bitvě, v níž byl poražen Tilly, jsem sice měl ruce od krve jako ostatní vojáci, přiznávám však, že jsem to, co jsem dělal, dělal proti svému svědomí. Rád bych byl od něho odešel, ale nemohl jsem se z toho se ctí dostat. Věřím tedy, že Bůh viděl do mého srdce a zachoval mě v té velké bitvě (v níž tolik lidí zahynulo) při životě, abych mohl za svou vinu činit pokání; vévoda přece namluvil císaři, že vojsko, které postavil, je určeno pro něho proti švédskému králi. A co se týče pocty, kterou mi prokázal: pro mne byla velká, pro něho však nic neznamenala, neboť byl velmi štědrý v tom, co ho nic nestálo. Nedal mi však plat, z něhož bych tu hodnost uživil, takže jsem měl jen to, co jsem vydřel buď na sedlácích, nebo na vojácích, které jsem měl pod sebou. Nejvíc mě však mrzelo toto: ve Fojtsku, pod jeho vládou a v jeho službě, mě zajal hrabě Butler, jeden z císařských plukovníků, Ir, týž muž, který později zabil Valdštejna. Poslal jsem vévodovi vzkaz, v jakém jsem stavu, a prosil jsem, aby za mne laskavě zaplatil výkupné, jinak že musím ve vězení zemřít hlady, nebo sloužit císaři (což je v těchto německých válkách na obou stranách zvykem). Na svůj dopis jsem však od něho nikdy nedostal žádnou odpověď, ústní ani písemnou. Pro mne to dopadlo velmi dobře: mohl jsem sloužit podle svého svědomí a dostal jsem se pod čestného plukovníka, který mě svým vlivem povýšil a upřímně mě měl rád, jak ukázaly jeho skutky. A nyní k mému vyprávění, od něhož jsem na svou omluvu tak dlouho odbočil.