Knihovna · Třicetiletá válka · Vyprávění Sydnama Poyntze, 1624–1636

Pravé vylíčení těchto německých válek

Pravé vylíčení těchto německých válek od Mansfeldova odchodu z Anglie, k němuž došlo roku 1624, až do tohoto posledního roku 1636; většiny toho, co zde vyprávím, jsem byl sám očitým svědkem. Sepsal jsem já, Sydnam Poyntz.

Po šestnácti či sedmnácti letech, jež jsem strávil mimo vlast, jsem se letos, roku 1636, z Boží milosti konečně vrátil domů. Mnozí přátelé mě tu požádali, abych sepsal, co jsem jim vyprávěl v důvěrném hovoru a co se jim, jak se zdálo, líbilo. Není to pro mne věc docela nemožná, neboť jsem si už dříve dělal písemné poznámky o nejdůležitějších věcech, které se přihodily na této mé – smím-li to tak nazvat – pouti daleko od rodné země. Aby mé vyprávění lépe navazovalo, musím začít od svého prvního odjezdu z Anglie, a ten se udál takto.

Většina lidí dobře ví, jak blízko má mládí k ukvapenosti, a já sám jsem toho příkladem. Sotva mi bylo šestnáct let, začal jsem se obírat takovýmito myšlenkami: dát se do učení, to jsem pokládal za život nízký a sotva lepší než psí. Nakonec jsem se rozhodl takto: žít a zemřít jako voják bude stejně čestné ve smrti jako v životě. Toto rozhodnutí ve mně zapustilo tak silné kořeny, že jsem se zanedlouho vydal do Doveru, odtud do Calais, do Gravelines, Dunkerku, Nieuwpoortu, Ostende, Brugg, Gentu, Antverp a Dendermonde¹. Tam mě nouze donutila, protože mi došly peníze, dát se naverbovat jako prostý voják k pluku lorda Vauxe² pod kapitánem Reysbym. Hned nato jsme táhli k Bergen op Zoom, před nímž už několik dní ležel markýz Spinola. Tam mi osud určil, že mě zajali vojáci kapitána Sidnama. Když jsem se však dozvěděl, že kapitán Sidnam je můj kmotr, dal jsem se mu poznat. Zachoval se jako šlechetný pán: dal mi nový oblek a peníze do měšce, ať už bych chtěl zůstat u něho, nebo se vrátit do vlasti. Já však chtěl zkusit štěstí dál. Do cesty mi přišel lord Essex se svým plukem anglických vojáků, a tak jsem vstoupil do služby pod kapitánem Bailym³. Zakrátko jsme odtáhli do Gertruidenbergu⁴, kde jsme leželi celý rok, až do doby, kdy Spinola oblehl Bredu.

To nás odvolalo do ležení u Dongenu⁵ a odtud k Bredě na pomoc obleženým. Ležení jsme rozbili nedaleko místa zvaného Trehan⁶, několik mil odtud. Tam bylo třeba rychle se k něčemu odhodlat, a nešlo to bez velkého nebezpečí a udatnosti, jinak by se obležení už déle neudrželi. Většina národů, jako Francouzi a Holanďané, ten podnik odmítla, řekli však, že nás podpoří. Naši Angličané se k němu tedy statečně odhodlali. Hrabě z Oxfordu vytáhl k Bredě s 2000 mušketýry, 500 muži s křesadlovými ručnicemi a 50 muži s ručními granáty, z nichž jedním jsem byl já. Šli jsme po úzké hrázi podél řeky, která vede k městu⁷. Na konci té hráze stály šance za šancemi a na nich děla, aby smetla každého, kdo by se tudy odvážil projít. Naši Angličané se přesto do toho nebezpečného průchodu statečně pustili a za temné noci prudce udeřili na nepřátelské šance. Dvě z nich jsme dobyli a na třetí jsme už vztyčili své prapory. Tu však na nás nepřítel udeřil velmi prudce, a ti, kdo slíbili nás podpořit, Francouzi a Holanďané, vůbec nepřišli a jako zbabělci nás nechali napospas. Byli jsme proto nuceni ustoupit. Ustupovali jsme sice v tak dobrém pořádku, jak jen to šlo, přesto byl ten ústup pro nás velmi krutý: ztratili jsme při něm víc mužů než při útoku. Cesta zpět byla totiž úzká a šance nám pálily do zad a kosily nás velmi hustě, mnohé zasáhly do hlavy, většinu však v půli těla. Mně bylo dopřáno vyváznout životem, byl jsem však zraněn píkou do pravého boku. Tu nízkost Holanďanů, kteří nás nepodpořili, nesl Oxford tak těžce, že se často zapřísahal: dosud byl jejich přítelem, napříště však bude jejich úhlavním nepřítelem. Když jsme se vrátili k armádě, ranění byli zanecháni v Gertruidenbergu.

Tu už nás pozdravila zima a každý pluk byl poslán do své posádky. Když jsem se vyléčil, požádal jsem svého kapitána, aby mi dovolil táhnout dál. Vyhověl mi a dal mi propouštěcí list. Odešel jsem do Amsterdamu, kde jsem našel část Mansfeldových⁸ vojáků pod sirem Jamesem Laslym⁹, který měl dva nebo tři pluky. U něho jsem vzal žold a táhl s ním do Německa. Tam, jak se zdá, se Mansfeld už dříve dohodl s vévodou sasko-výmarským¹⁰, který sbíral vojsko, a oba se měli spojit s Bethlenem Gáborem¹¹, jenž naléhal na Turka, aby se všichni společně postavili proti císaři. Mansfeldův záměr se však nezdařil, jak předpokládal, a všechno dopadlo jinak, než si představoval, jak bude ukázáno později.

A teď zpět k naší dlouhé cestě. V Amsterdamu jsme neleželi dlouho. Bubnem nás svolali na lodě a odpluli jsme k místu zvanému Stift Bremen¹² v …¹³, kde jsme vylodili mužstvo. Tam jsme se setkali s mnoha pluky, které přišly od jiných knížat a vévodů, a jak jsme táhli, naše vojsko stále rostlo, až čítalo 30 000 mužů. Nejprve jsme táhli do Salzwedelu, do Osterburgu¹⁴, do Stendalu¹⁵ ve Staré marce a dál do Tangermünde¹⁶, odtud k zámku Rogätz¹⁷, v němž bylo 200 mušketýrů; dobyli jsme jej a vyplenili. Další den jsme ušli šest mil až do blízkosti Desavy¹⁸, kde jsme se s vojskem zakopali. Když se o tom dozvěděl Tilly¹⁹, přitáhl proti nám se svými silami; měl na 30 000 mužů pěchoty a jízdy²⁰. Obě strany na sebe statečně udeřily, my jsme však byli poraženi a přišli o děla i zavazadla. Mnoho mužů padlo a mnoho jich bylo zajato, mezi nimi plukovník Knyphausen. Octli jsme se v tísni: většina našich vojáků, kteří nepadli ani neupadli do zajetí, se rozprchla, a naše naděje byly téměř zmařeny. Dánský král²¹, který slíbil, že nás zaopatří a pomůže nám mužstvem i jinými potřebami, nás nechal na holičkách. Přesto se naše vojsko, rozprášené nedávnou porážkou, znovu sešlo u starého Braniboru, jedenáct mil od Desavy, a táhlo do Havelbergu²², kde se k nám připojil vévoda výmarský s 8000 muži. Vydali jsme se na pochod k Frankfurtu nad Odrou. Měšťané však o našem příchodu uslyšeli, vyšli nám dvě míle před město vstříc a byli ochotni nechat Mansfelda a jeho vojáky městem projít, pokud jim slíbí, že cestou nebudou plenit ani se při průchodu dopouštět násilí. Brány se tedy otevřely a my jsme v klidu prošli směrem ke Krosnu nad Odrou²³. Odtud jsme za osm dní došli do Vratislavi²⁴, hlavního města Slezska, a dál do místa zvaného Podulo²⁵, pět mil, do Tarnovských Hor²⁶, šest mil, a do Opavy. Tam jsme zůstali dva dny, nechali jsme tam svá děla a z našich pikenýrů tam udělali dragouny. Odtud jsme táhli do Těšína²⁷ ve Valašsku, pak nějakých osmnáct mil do Olomouce²⁸, hlavního města Moravy, a dál k Hranicím²⁹, kde ležela posádka 500 císařských mušketýrů.³⁰ Mansfeld o tom věděl, a proto rozkázal naložit 3000 mušketýrů na vozy; 300 jezdců jelo před nimi a 200 za nimi. Když se blížili k městu, dostali mušketýři rozkaz slézt z vozů a pochodovat, a kolem třetí nebo čtvrté hodiny ranní jsme byli na čtvrt míle pochodu od města. Mušketýři postupovali v bitevním šiku. Dvě stě z oněch tří set jezdců s dvaceti mušketýry dostalo rozkaz napadnout tu část města, která se pokládala za nejsilnější a byla bez dobré stráže, a strhnout tam planý poplach. Nepřítel se tam seběhl a bránil se jim. Náš generál Tarbychan³¹ však zaútočil na město na jiném místě. Poprvé jsme tam sice byli odraženi, napodruhé jsme však vnikli dovnitř a pobíjeli muže, ženy i děti. Zabíjení trvalo dvě hodiny, plenění dva dny.

Den nato jsme táhli na místo zvané Pacaloco³². Tam jsme se setkali s vojskem Bethlena Gábora o 30 000 mužích a s tureckým vojskem o 50 000 mužích; spolu s naším to prý dělalo sto tisíc. Když o tom uslyšel císař, vyděsil se a po mnohém tajném jednání uzavřel s Turkem a s Bethlenem Gáborem mír na dva roky³³ a dal jim, co žádali. Gábor si vymínil dvě města v Sedmihradsku a další výsady. Turek dostal peníze, které mu prý císař dlužil na tributu; císař je nějak sehnal a zaplatil. Z tohoto tajného míru byli Mansfeld a vévoda sasko-výmarský vyloučeni a nepadla o nich v něm ani zmínka.

Mansfeld a vévoda sasko-výmarský viděli, do jaké tísně se dostali a že je oklamali ti, v něž skládali všechnu důvěru a za nimiž vážili tak dlouhou cestu. Napjali proto všechen svůj důvtip. Mansfeld poslal narychlo do Opavy³⁴ a Krnova³⁵, dvou z hlavních měst Slezska, pro některé pluky, které tam zanechal k posílení těchto dvou měst, jež udržovala v poslušnosti všechna ostatní. Stavěl tam také nové pluky k posílení svého vojska a razil přitom peníze vlastním razidlem. Když o tom uslyšel císař, poslal za ním Valdštejna³⁶ s vojskem o 40 000 mužích. Ten přitáhl k tomu městu, Mansfeld však už odešel k armádě, a Valdštejn proto usoudil, že bude lépe jít za ním. Zanechal tam ale několik pluků, které střežily všechny přístupy, aby se k obleženým nedostala žádná pomoc, a později se řečených měst zmocnily atd.

Mansfeld se dozvěděl, že Valdštejn táhne za ním. Na vlastní síly, jichž bylo málo, se spolehnout neodvažoval, a proto spěchal k tureckému pašovi v Budíně a postěžoval si mu na svůj úděl: že přišel s vojskem tak daleko do Německa v důvěře v tureckou pomoc proti císaři, ale mezi nimi byl, jak se zdá, tajně uzavřen mír a on a vévoda sasko-výmarský z něho byli vyloučeni. Teď, když zůstali takto sami, nemohou prý císaři odolat a Valdštejn ho pronásleduje. Prosil ho tedy, aby nepřihlížel jejich úplné zkáze a půjčil mu 6000 janičářů. Ti prý budou jen stát opodál, už jejich přítomnost aspoň zchladí Valdštejnovu horlivost a nebude jim hrozit žádné nebezpečí. Když však přišli, postavil je Mansfeld, ať chtěli nebo nechtěli, do předních řad, aby právě oni museli snést první náraz. Janičáři sami s tím byli nespokojeni, ale nedalo se nic dělat. Rozhněvalo to i samotného pašu, což Mansfeld později³⁷ sám pocítil.

Ale zpět k našemu vyprávění. Valdštejn Mansfelda pronásledoval, ten však před ním prchal a došel k Levicím³⁸; nedaleko odtud jsme rozbili ležení. V Levicích měl císař vojáky. Valdštejn táhl za námi co nejrychleji, my jsme však před ním stále uhýbali. Táhli jsme tři míle do Polamie a odtud k Novohradu, velkému hradu na vrcholu kopce, který však pobořili Turci. Až sem nás Valdštejn sledoval, a to tak zblízka, že mezi naší a jeho jízdou docházelo k ostrým šarvátkám. Když však Valdštejn spatřil v Mansfeldově čele turecké janičáře, usoudil, že se Mansfeld dostal pod tureckou ochranu, a dal svému vojsku rozkaz k ústupu. Dál než k Novohradu se jít neodvážil, aby neporušil nedávno uzavřený mír. Tak se Mansfeld Valdštejna zbavil. Turečtí janičáři, kteří nás přišli před Valdštejnem bránit a být nám jakýmsi doprovodem, od nás odtáhli, nadělali nám však nejvíc škody: chytali naše vojáky do otroctví, jakmile se jen o kousek vzdálili od svých oddílů. Nedlouho potom prý vévoda sasko-výmarský a jeho zástupce zemřeli žalem nad tím, jak špatně dopadla jejich tak dlouhá a úmorná cesta; nevěděli, co počít ani co s nimi bude.

Mansfeld teď přemýšlel, jak by se i on dostal do Benátek, kde měl prý uloženo mnoho peněz. Tam se však nemohl dostat bez velkého nebezpečí ani bez tureckého průvodního listu, protože musel projít celou tureckou zemí. Táhl tedy co nejrychleji do Stoličného Bělehradu³⁹ s většinou vojska, které mu zbylo; bylo ho jen málo a já byl jedním z těch nešťastníků. Tento Stoličný Bělehrad je nejzazší město, které Turek v Uhrách má. Když tam Mansfeld dorazil, paša ho pohostil vpravdě královsky. Mansfeld tam usilovně žádal o průvodní list pro sebe a svůj doprovod přes pašovu zemi do Benátek. Aby pašu spíš pohnul, nabídl, že mu hned dá osm děl s koňmi a vším příslušenstvím a k tomu mu daruje padesát Francouzů, výtečných inženýrů, kteří měli – k jeho věčné hanbě – naučit Turky křesťanskému způsobu boje a také křesťanskému způsobu opevňování, neboť Turek není ani v jednom tak zběhlý. Paša to přijal s velkými projevy díků a průvodní list do Benátek mu dal. Předvedl mu však turecký úskok. Večer před odjezdem ho paša se svými veliteli pozval na hostinu po tureckém způsobu, na kobercích na zemi. V noci po té velké hostině se však Mansfeldovi udělalo velmi zle. Naříkal na břicho plné křečí a bolestí, se sténáním se vrhl na koberec na zemi a tak zemřel; mělo se za to, že jedem.⁴⁰ Po jeho smrti se jeho malé zbídačené vojsko úplně rozprchlo a většinu mužů pochytali do otroctví. Byl jsem mezi nimi i já. Se šesti či sedmi dalšími jsem zašel do vsi, kde prý měli velmi dobré uherské víno; už to jméno nás tam lákalo. Tam nás zajal oddíl Turků a odvedli nás zpět do Stoličného Bělehradu. Svlékli nás ze všeho, co jsme měli, i z šatů, oholili nám hlavy a oblékli nás do otrockého šatu. Odtud nás odvedli do Visegrádu⁴¹ a pak do Budína, vzdáleného devět mil, kde nás prodali do otroctví, jednoho sem, druhého tam. Můj pán, který mě koupil, se jmenoval Bully paša; byl poručíkem tureckého jízdního oddílu a také velkým kupcem.

Jistě si umíte představit, v jakém smutku a žalu jsem byl, když jsem viděl, že se ze mne, svobodného člověka, stal otrok, který jím nejspíš zůstane po celý život, a že jsem přišel o všechno, co jsem získal na své dlouhé cestě Německem, dlouhé tisíc mil. Od našeho generála jsme nedostali nic, měli jsme jen to, co jsme si naplenili, a jak říká přísloví: lehce nabyl, lehce pozbyl. Kolik toho bylo, vím dobře, ale teď to bylo pryč a nedalo se nic dělat. Dnem i nocí jsem myslel na to, jak utéct a dostat se do křesťanských zemí, a přece se mi to zdálo nemožné, protože by mě prozradil můj otrocký šat. Jako zajatec a otrok jsem musel nejprve nosit dříví, potom pást krávy a pak hnojit vinice. Časem, když jsem trochu pochytil jazyk, mě poslali prodávat vodu po městě; každý den a každou noc jsem pánovi odevzdával utržené peníze. Vodu jsem vozil na koni v kožených vacích, po jednom na každém boku.

Nežil jsem v tom otroctví ještě ani celý rok, když do našeho domu přišla nemoc, na kterou zemřel můj pán i další. To mi, jak jsem se domníval, poskytlo dobrou příležitost k útěku. Jednou časně ráno jsem se spustil dolů po provaze, kterým jsem nosíval seno a který jsem nahoře pevně uvázal, a vydal jsem se do Starého Budína⁴², míli od Budína, kde bydlel můj pán. Přeplaval jsem řeku Dunaj na tu stranu, kde leží Pešť, a pustil se nejkratší cestou do Uher a odtud vzhůru k Novohradu. Štěstí se však na mne usmívalo jen chvíli. U města zvaného Eger⁴³ mě potkal oddíl Turků, vyslaných jako zvědové sledovat nepřátelské vojsko. Někteří mě hned poznali a chopili se mě. Přivázali mi dvojitý pytel plný špíny, hlíny a kamení – hlavu mi prostrčili jeho středem a pevně ho zavázali na uzel – a tak mě hnali před sebou do nového Budína. Tam mě předali synovi mého pána a ten mi dal 300 ran na chodidla. Potom mi dal na nohy těžší kameny než dřív a držel mě pod zámkem, dokud jsem se nezotavil. Pak mě odvedli do Bosny, kde mě prodali za 125 korun jistému Deruise⁴⁴ pašovi, pašovi a velkému kupci. Tam se mnou zpočátku zacházeli slušně díky doporučení mého dřívějšího pána, který kvůli svému zisku zatajil, že jsem utekl.

Stal jsem se podkoním ve stáji svého nového pána a později mě zaměstnali jako nákupčího, který opatřoval všemožné potraviny pro něho a jeho souložnice. Zanedlouho ve mně jedna z jeho souložnic, jak se zdálo, našla zalíbení a chtěla, abych jí posluhoval, mimo jiné abych jí držel umyvadlo a konvici s vodou, když šla vykonat potřebu a když se vracela z horkých lázní. Tak se naše důvěrnost prohlubovala. Neudrželi jsme ji však v takové tajnosti, aby se o ní nedozvěděl syn mého pána. Povím vám, jak to bylo. Můj pán byl starý muž, měl však syna, divokého mladíka, který se ke mně v opilosti mnohokrát obracel způsobem proti přírodě. S odporem jsem ho odmítal a on mě za to mnohokrát bil, já se však neodvažoval bránit. Když ve svém hanebném úmyslu neustával, rozhodl jsem se říct to jeho otci. Udělal jsem to a dodal jsem, že bude-li jeho syn takto pokračovat, zabiji ho. Za to jsem mohl být potrestán leda ranami holí; otec však uznal, že mám pravdu, a syna napomenul, aby si dal pozor a nechal těch nízkostí. V opilosti se k nim však syn vrátil znovu. Zasadil jsem mu ránu přes prsa svým nožem, jaký otroci nosívají a který se podobá turecké šavli. Běžel si postěžovat otci, ten se však, když uslyšel příčinu, poněkud uklidnil, vyhuboval synovi a mně už neřekl nic. Syn však na tu ránu nezapomněl a hledal každou příležitost k pomstě. Jednou, když jsem té ženě držel vodu a vesele s ní rozmlouval, vešel dovnitř a přísahal, že oba zemřeme; zároveň sliboval, že neřekne nic, pokud mu budu po vůli. Odmítl jsem a strhla se rvačka. Srazil jsem ho na zem a zasadil mu mnoho ran do prsou a do rukou. Dohodli jsme se s ní, že to jeho otci povíme první, a to tak, že se to stalo proto, že nedosáhl svého, když se na mně už dříve chtěl dopustit podobného násilí. Tak jsme díky přímluvě jejího laskavého jazyka vyvázli, ačkoli žaloval na nás oba. Přesto to ve starém muži vzbudilo žárlivost, takže mě nakonec prodal jistému Josephu Oggovi, velkému kupci ve Stoličném Bělehradě, a vydělal na mně 116 asprů⁴⁵, což je ….⁴⁶ Tomuto muži jsem sloužil rok i déle, až jsme se s jedním spoluotrokem, Holanďanem, dohodli, že utečeme. Udělali jsme to a dostali se 24 mil od Stoličného Bělehradu, ale oddíl Turků nás chytil a přivedl zpět. Oba nás poslali na galeje.

V té dřině jsem strávil celý rok, až se nakonec Bohu zlíbilo přispět k mému vysvobození. Zemřel totiž Mustafa paša, správce všech těch pohraničních provincií, a podle zvyku po něm nastoupil Davisha. Hned při svém nástupu si vyžádal přehlídku všech galejních otroků v okolí. Když je uviděl, vykoupil mě pro mé mládí a proto, že jsem uměl jazyk, a udělal mě podkoním ve své stáji. Pod ním jsem měl tu volnost, že se mnou zacházeli dobře ve srovnání s mými ostatními pány. O naší stravě a o tom, jak náš pán žil se svými souložnicemi, pohovořím až na konci⁴⁷, neboť by to zde bylo příliš dlouhé vyprávění.

Toužil jsem být na svobodě v křesťanských zemích. I stalo se, že můj pán paša byl z jakési příčiny předvolán do Cařihradu. Když jsem o tom uslyšel, dělal jsem se v době jeho odjezdu nemocným, a tak mě nechali doma. Velmi rád bych byl Cařihrad viděl, ale jeden z mých spolusloužících mi řekl, že kdybych tam jel, darovali by mě některému dvořanovi a ztratil bych všechnu naději na útěk. Po pašově odjezdu jsem se brzy uzdravil. Našel jsem příležitost a na dobrém tureckém koni, jehož jsem s ostatními každý večer projížděl, jsem té noci ujel šest mil do kláštera zvaného Svatý Severin, kde mě dobře přijali. Odtud jsem s doprovodem dojel do kláštera svatého Augustina a pak do Svatého Marka, kdysi kláštera, dnes trhového městečka. Jsou tam dva rychtáři, jeden Turek a druhý křesťan, a ten je povinen každého křesťanského poutníka na jednu noc ubytovat a příštího rána ho doprovodit na uherskou hranici, která odtud není daleko. Když jsem vstoupil na uherské území, nechal jsem Eger po pravé ruce a mířil k Novohradu. Zajal mě však oddíl vojáků a přivedl mě ke svému správci, rodilému Uhrovi. Ten mě vyslechl, a protože shledal, že v odpovědích váznu, a protože se mu, jak jsem pochopil, zalíbil můj kůň, dal mě uvrhnout do vězení, kde jsem ležel tři týdny. Nakonec se mě zeptal, zda bych mu chtěl sloužit. Řekl jsem mu, že po tom velmi toužím, načež mi dali svobodu a přidělili mi službu a místo podkoního. Netrvalo dlouho a našel jsem příležitost k útěku. Jednou v neděli, když šel můj pán do kostela, vzal jsem si svého koně a jel nejkratší cestou do Polavy, odtud do Levic a odtud do Prešpurku, hlavního města Uher, kde sídlí dvůr a kde je uložena uherská koruna.⁴⁸ Můžete si myslet – a já to cítil –, jakou jsem měl radost, že jsem se dostal z ďáblových spárů. Aby však má radost ještě jednou ochladla, potkal mě, dřív než jsem se dostal do Rakous, oddíl hajduků⁴⁹ a obral mě o tu trochu peněz, co jsem měl, o koně i o všechno ostatní. Byl jsem úplně zdrcen, a přece rád, že jsem vyvázl životem. Tak jsem se ve veliké bídě a za mnohého posměchu dostal do Rakous.

Když jsem byl dvě míle od Vídně, kde sídlí císař, potkal jsem chudého anglického františkána jménem More. Na zádech nesl mošnu plnou chleba a zbytků jídla, které v okolí vyžebral pro svůj konvent u Vídně, a šel s ním jeden anglický obchodní jednatel z Vídně. Byl jsem chudý, velmi hladový a skoro vysílený hladem, a tak jsem je prosil o almužnu. Když mnich viděl mou bídu, dal mi část toho, co měl v mošně. Vyptával se mě a já mu vylíčil svůj příběh a své utrpení i to, z které země jsem. Angličtinu jsem sice zapomněl, pronesl jsem však pár slov, z nichž poznal, že jsem jeho krajan. Velmi s mým osudem soucítil a přiměl kupce, aby mi dal nějaké peníze. Nechtěl se se mnou rozloučit a vzal mě s sebou do svého kláštera. Tam mě oblékli do čistých, třebaže chudých šatů a někteří z bratří mi přišli umýt a osušit nohy, až jsem se sám před sebou styděl; a žasl jsem, jakou proměnu na sobě vidím a jakou svěžest a lehkost cítím v těle po tak úmorné cestě. Nespokojili se s tím. Když poznali mé jméno a stav a já u nich už nějaký čas pobýval, uspořádali pro mne bez mého vědomí sbírku a sehnali mi měšec se 100 angely⁵⁰, abych se mohl ošatit a vystrojit, kdybych měl chuť být vojákem. Za ty asi tři týdny, co jsem tam byl, mě také vyzvídali o náboženství: zda nejsem Turek a zda ve mně zbyla nějaká jiskra křesťanství. Mysleli, že šest let otroctví v Turecku ve mně nadobro udusilo všechnu bázeň Boží i mé náboženství, shledali však, že ve mně všechno neodumřelo a že jsem si uchoval modlitby, kterým mě naučili v mládí. Nakonec se mnou otevřeně promluvili o tom, které náboženství je pravé, a dokázali mi, že to není žádné jiné než to, jemuž se obecně říká papeženství. Jejich důvody byly tak silné a spojené s tak podivuhodnou pokorou a láskou ke mně, že jsem nemohl jinak než je přijmout a řídit se jejich radou, totiž stát se údem té svaté církve. V ní z Boží milosti hodlám i zemřít, neboť to nemohlo být nic jiného než zvláštní Boží milost, která mě jakoby za ruku vyvedla z otroctví, abych potkal tak svaté společenství.

Mezitím přicházely velké zprávy o velkých válkách, které se chystaly. Říkalo se, že švédský král⁵¹ přitáhl nebo přitáhne do Německa, a všechny mé myšlenky se tím směrem klonily už od mládí, jak jste slyšeli dříve. Právě tehdy sbíral saský vévoda velké vojsko a císaře zvlášť ujišťoval, že je to proto, aby příchodu řečeného krále čelil. Když jsem to uslyšel, byl jsem jako na trní, dokud se k nim nepřidám. Díky dobročinnosti těch dobrých otců se mi dostalo tak štědrého daru, že jsem byl vystrojen jako voják od hlavy k patě a měl jsem pod sebou dobrého koně. Rozloučil jsem se s nimi, přijal jejich požehnání a spěchal do Saska, do Drážďan⁵², kde vévoda sídlil. Protože jsem přijel v dobré výstroji, brzy jsem se uvedl; vévoda mě přijal do služby s velkými sliby a po čase jsem se stal členem jeho stráže, které říkají tělesná garda. A nyní k příchodu švédského krále.