Knihovna · Třicetiletá válka · Vyprávění Sydnama Poyntze, 1624–1636

Úvod editora

Zlomek vlastního životopisu, který zde vydáváme, je zajímavý ze dvou důvodů. Jednak vrhá nové a nikoli zcela příznivé světlo na povahu jednoho z parlamentních vůdců v našem vlastním občanském zápase, jednak je jedním z velmi mála vyprávění o raném a pohnutějším období třicetileté války, která napsali muži, kteří se událostí, jež líčí, sami účastnili. Kdo studuje dějiny této války, s úžasem zjišťuje, jak málo takových svědectví z první ruky má k dispozici. Paměti, deníky a soukromá korespondence, díky nimž jsou dějiny anglické občanské války tak průzračné, zde téměř úplně chybějí. Kdo například kriticky projde sedmdesát stran bibliografie na konci svazku nazvaného The Thirty Years' War v Cambridge Modern History, shledá, že soudobá vyprávění účastníků velkého zápasu se scvrkávají na dvě nebo tři. Je tu sice hojnost titulů jako Ausführliche Relation o té či oné bitvě a Extract eines Schreibens od toho či onoho (možná smyšleného) bojovníka, je to však zjevně dílo pouhých pamfletistů, v nejlepším případě tiskoviny pro výdělek. A hledáme-li osobní paměti, najdeme jich opravdu málo. Existuje jeden pravý deník německého vojáka, který před sto lety poprvé vydal Westenrieder a který je poněkud nepochopitelně opomíjen;¹ a existuje takzvaný Soldat Suédois,² který jako dílo pouhého literáta, a to hluboce zaujatého, lze pokládat skoro za padělek, který se však po dvě stě let citoval, a kde se necitoval, užíval jako paměti vojáka z povolání. To je skoro vše, co z německých záznamů naznačeného osobního druhu máme. Je možné, že se z tohoto hlediska ukážou zajímavé rodinné písemnosti Piccolominiů v Sieně, zatím se však o nich zřejmě ví málo. Pro soudobé dějiny jsme vydáni na milost výrobcům knih, často špatně informovaným a zřídkakdy, pokud vůbec, nestranným. Spoléhat musíme buď na vídeňského jezuitu, který pochlebuje všemu císařskému a zaznamenává každý lživý bulletin, který dojde do hlavního města, jako hodnověrné dějiny, nebo na poslušného dějepisce některého protestantského dvora. Dobrou ukázkou prvního druhu jsou Annales Boicae Gentis, dílo dvou jezuitů a jednoho knihovníka: počet Tillyho mrtvých a raněných ve slavném boji o přechod Lechu udávají například pouhými třiceti. Příznivým příkladem druhého druhu jsou čtyři díly Chemnitzovy, vydávané ovšem v dlouhých odstupech, od roku 1648 do roku 1859. Pufendorf z nich převzal vše, čeho se mohl zmocnit, a vydal to roku 1686 ve svých Commentarii de Rebus Suecicis.

V posledním půlstoletí však byly archivy evropských dvorů prohledány kvůli soudobému materiálu a vydaly ho obrovské množství, ovšem velmi pochybné ceny. Zpravidla poskytují jen záznamy únavných intrik, nezajímavé pro toho, kdo studuje společenské či vojenské rysy velké války, o nichž se však má za to, že osvětlují „publicistické dějiny“ doby. Ve skutečnosti neosvětlují nic než nesmyslný „machiavellismus“ té doby, týž, který o léta oddálil vestfálský mír (jehož závěry byly předem dány a podrobnosti skoro jisté), zatímco říše po celou tu dobu krvácela k smrti. Po celou válku, zatímco generálové bojovali, vojáci plenili a sedláci hladověli, čmárali pedanti ve svých kancelářích, záplatovali svá malá spojenectví, tu sešívali sňatky, tam podpláceli prodejné velitele a občas se odvážili až k tomu, že zosnovali úkladnou vraždu. Foliant jejich marných depeší však přidá k našemu poznání méně než dva eseje z Freytagových Bilder aus der Deutschen Vergangenheit; a kdo si chce o válce udělat živou představu, udělá lépe, přečte-li si třeba i Schillera, než aby se brodil záznamy pokoutných intrik, jimž i Ranke a Droysen věnovali své velké nadání. Názor jisté školy historiků shrnuje americký překladatel Gindelyho³ Thirty Years' War takto: „Diplomacie je v dějinách války bodem největšího zájmu a významu“;⁴ „bitvy jsou jen epizody“ a tak dále. Jednání, která válce předcházejí, a ta, která ji ukončují, jsou ovšem zajímavá, například rozpravy v americkém Senátu, které ohlašovaly secesi, a diplomatické zápasy, které skončily portsmouthskou smlouvou.⁵ Pisatel, který by však podal dějiny americké občanské války nebo rusko-japonského zápasu tak, že by pominul vojenské operace a jejich společenské důsledky, by jistě nezískal publikum ani početné, ani soudné. A přece se takový názor zastával ještě nedávno. Je dost popuzující, když Ranke ve své velké Geschichte Wallensteins prakticky pomíjí vévodův krutý „Blutgericht“⁶ po Lützenu (který ho pravděpodobně zničil víc než všechno jeho polovičaté zahrávání si se zradou, byla-li to zrada) a když Gindely odbývá bitvu u Nördlingenu osmnácti řádky, kdežto líčení cesty infantky Marie ze Španělska do Vídně v letech 1629–1631 věnuje šest stran.

V posledních letech však kult protokolu znatelně ochabl a ustoupil důkladnému zkoumání věcí lidsky zajímavějších, totiž společenských průvodních jevů a následků války. V tomto ohledu je třeba z jakékoli výtky vůči „novému materiálu“ vyjmout těch několik městských záznamů, které byly vydány nebo použity pro tak obdivuhodné monografie, jako je Willeho Hanau im dreissigjährigen Kriege.

Podávají pravé a místy otřesné svědectví o rozvratu společnosti a o zániku obecných citů lidskosti, které válka přinesla. Hledáme-li však svědectví očitých svědků vojenských operací, najdeme v němčině málo; musíme se obrátit k svědectví cizinců. V angličtině máme prosté vojácké vyprávění Roberta Monra, jeho Expedition with the Scots Regiment, a jediný dopis George Fleetwooda otci, vydaný Camden Society roku 1847. Pak přichází svérázné „Itinerarium“ Thomase Carva „Tripperariensis“, kaplana v „Deverouxově“ pluku, psané latinsky Irem; a pak máme francouzské paměti (zejména Guébriantovy od Le Laboureura), které jsou od jisté doby, obecně pozdější než události, jimiž se zabýváme, výtečné. Ital Galeazzo Gualdo Priorato⁷ ve válce sloužil, píše však spíš jako výmluvný dějepisec než jako voják; až do doby, kdy ze služby odešel, je však jeho svědectví cennější než svědectví kteréhokoli literárního kompilátora.

I Gustavus Adolphus Waltera Harta⁸, třebaže vyšel až roku 1759, má díky odkazům na prameny z první ruky⁹ větší cenu než mnohá díla novější a honosnější. Harte mohl být snadno ve styku s muži, jejichž dědové sloužili pod velkým švédským králem: poslední události třicetileté války nebyly jeho době o mnoho vzdálenější než události tažení k Waterloo naší. A přes Carlylův nevrlý popis jeho knihy jako „pustiny“ zůstává cenným vojenským záznamem těch časů.

K nečetným vyprávěním vojáků z povolání o této válce, nebo aspoň o jejích nejpohnutějších letech, zde přidáváme jedno další. Kde byl Sydenham Poyntz očitým svědkem, jako u Breitenfeldu, Lützenu a Nördlingenu, je svědkem nenapadnutelným. Kde se zprávy rozcházejí, má pravdu spíš on než všichni Brunnerové a Pufendorfové. Jak velmi se zprávy rozcházejí, by nevěřil nikdo, kdo nestudoval vyprávění, která se vydávají za soudobá. Je to nepochybně výsledek nekritického spoléhání na doslech. Lze sice dobře čekat, že se pohledy vojáků na pouhé manévry v bitvě, uprostřed kouře a zabíjení, budou lišit, je však vskutku podivuhodné, když se o skutečných událostech prvořadého významu podávají zprávy mnoha různými způsoby. O smrti samého velkého Gustava existuje jistě půl tuctu odlišných zpráv, o zavraždění Valdštejnových generálů tři nebo čtyři neshodné verze a, což je snad nejpozoruhodnější, o chladnokrevném zavraždění dánského prince Ulrika za mírových jednání roku 1633 tři různé a naprosto neslučitelné zprávy (Poyntz, Relation, s. 88).

V takovém rozporu svědectví se člověk ptá, kde hledat pravdu. Zpravidla bychom se měli obrátit k vojákovi, k muži činu, který je na místě; a jak už bylo řečeno, kde Poyntz viděl věci na vlastní oči, můžeme mu věřit. Jakmile však začne sahat ke svým načmáraným poznámkám (s. 45–123), stává se jen napůl spolehlivým, zvláště pokud jde o jména a data, a když opakuje vojenské klepy, je jeho svědectví horší než pochybné: je zavádějící. Jeho chronologie se za takových okolností stává, jak uvidíme, fantastickou.

Doslechu, a zčásti nepochybně i čerstvé katolické předpojatosti, musíme přičíst jeho jednostranný a zlovolný portrét Gustava Adolfa. Nikdy se nesetkal s úžasnou osobností velkého krále, pravděpodobně ho ani nikdy neviděl, a bez váhání opakuje pomluvy těch, kdo se Švédovi nedokázali postavit v poli, a mstili se tím, že očerňovali jeho pověst. Ať už mají Poyntzovy omluvy, proč opustil věc protestantů a přijal věc císařovu, jakoukoli váhu (a proti ubohému opilci Janu Jiřímu Saskému¹⁰ jistě uvádí pádné důvody), zůstává skutečností, že byl odpadlíkem v politice i v náboženství a že projevil jednu z nejhorších odpadlických vlastností, když napadal své dřívější přátele. Prostě opakuje každou ohavnou historku, kterou slyší. Například jeho řeči (s. 60)¹¹ o ukrutnostech, jichž se Švédové dopustili při pokojném vydání města Würzburgu¹², odporují všem ostatním známým zprávám. Že mrzačení kněží a zneuctívání jeptišek nebylo neznámé předtím za Kristiána Brunšvického¹³ a potom za Bernarda Výmarského¹⁴, je bohužel pravda, za přísné vlády Gustavovy však byly takové věci prostě nemožné. Ještě odpornější je narážka, hodná nejhoršího vídeňského jezuity, že král nařídil nešťastný útok na Valdštejnovy zákopy před Norimberkem pod vlivem pití (s. 71); lze ji odmítnout spolu s napůl zastřeným obviněním z prostopášnosti. Že Gustav nebyl polobohem, jak ho vylíčil Schiller, lze ochotně připustit, jeho život byl však nepochybně cudný. Jediná milostná pletka, která se mu klade za vinu, byla hříchem horkokrevného a krutě krotěného mládí: matkou byla Margarethe Kabbeljau, synem Gustav Gustavson, statečný důstojník a nesnadný druh. Po jeho sňatku s nepříliš přitažlivou Marií Eleonorou Braniborskou však otázku královy věrnosti manželskému slibu nevznesl nikdo kromě takových pomlouvačů, jakým Sydenham Poyntz popřál sluchu. Každý Švédův čin je podobně překroucen: když po vítězství u Breitenfeldu netáhne na Vídeň, „Bůh ho zaslepil“ (s. 59). U Würzburgu jeho přirozenou touhu po vraždění bez rozdílu utiší jen slib sklepa plného zlata, a když peníze dostane, prostě si je přivlastní (s. 61). Můžeme s tím srovnat věrohodnější příběh u Harta.¹⁵ Byl tam vskutku velký sud plný dublonů, kterého by se byl Gustav rád zmocnil pro válečnou pokladnu; vypadlo však dno, vojáci se o ně začali rvát, on to nedokázal zastavit a byl nucen to dovolit. Králova ctižádost podle Poyntze nezná mezí: má dobýt nejen Vídeň, ale i Řím, patrně aby se sám stal papežem (s. 68). A poslední slova Pappenheimova¹⁶, o nichž jsou zprávy různé, se zde podávají v takové podobě, aby ukázala přesvědčení velkého generála jízdy, že Gustav usiloval o císařskou korunu (s. 73).

Kdekoli však byl Poyntz očitým svědkem (ne vždy je snadné říci, kde jím byl), je svědkem, a svědkem odborným. Jeho líčení bitvy u Breitenfeldu je ovšem chudé, je však takové, jaké lze čekat od tehdejšího mladého vojáka. Shrnuje se prostě v tom, že Jan Jiří Saský, jeho generál, utekl a on utekl také, i když (jak říká) zachránil prapor (s. 59); jeho strana však tak či onak, způsobem, který neumí vysvětlit, protože u toho nebyl, bitvu vyhrála a nepřítele prakticky zničila. Zde nás však aspoň milosrdně ušetřil svých zpráv z doslechu a naštěstí neměl příležitost číst „prolhané noviny“. Jeho údaj o rozestavení vojsk je správný, Gustavově taktice však přisuzuje nesprávné důvody (s. 57). Od Breitenfeldu k Nördlingenu stoupá po žebříku povýšení; že mezitím převlékl kabát, je prostě běžná příhoda každé tehdejší vojenské dráhy. U Lützenu vystupuje jako jeden z Valdštejnových kapitánů a jeho osobní zkušenost nám zde dává odpověď na obvinění vznášené proti generálovi, totiž že s vojskem, které (jak říkali lidé ve Vídni) udrželo pole, ukvapeně a zrádně ustoupil do Čech. Poyntz udává velmi dobrý důvod. Že herky od děl utekly, jsme věděli; generálova zachmuřená poznámka, když je viděl odcházet („canally – bagagy“), je dokonce zaznamenána jinde. Nevěděli jsme však, že Valdštejn rozeslal ordonance ke každému ze svých vyčerpaných kapitánů, aby zjistil, zda mohou znovu bojovat. Zde máme jednoho z těch kapitánů (s. 126), nalezeného „v tvrdém spánku, a můj kůň, stejně unavený jako já, ležel a spal na zemi vedle mne“, jemuž z asi dvanácti důstojníků jeho štábu („prima plana“ každé roty či kompanie) zbyli jen tři. A chápeme, proč generál ustoupil do Prahy. Jeho krutý trest pro muže, kteří tak tvrdě bojovali, se chápe hůř; nepochopili ho a nezapomněli na něj ani jejich druhové, jak ke své škodě poznal, když je ve své nouzi volal na pomoc. Historku o podplacení jeho důstojníků lze odmítnout bez dalších úvah (s. 74).

U Nördlingenu je Poyntz v postavení ještě odpovědnějším. Tak horlivému důstojníkovi lze odpustit víru (rozšířenou mezi muži činu už od dob Thúkydidových), že bitva se rozhodla tam, kde bojoval on, a že tam, kde nebyl, se věci vedly špatně nebo ledabyle. Nepochybně však stál na velmi důležitém místě a je dobře možné, že Bernard Výmarský promarnil při útoku na něho (s. 111) síly, kterých bylo jinde trpce zapotřebí.

O Poyntzových dějinách z druhé ruky uslyšíme zakrátko dost; jeho zeměpis je však ještě horší. Že uprchlý londýnský učeň znal vzácné mapy té doby jen málo, je docela přirozené. Od důstojníka s dosti vysokým velením by však člověk čekal, že bude něco vědět o zemi, v níž sloužil. On však ve svém apokryfním líčení Gustavova západního tažení mluví o „Nerlingu“ zjevně bez tušení, že je to totéž co Nördlingen (s. 63); a ačkoli nepochybně bojoval v bitvě před hradbami toho města, „myslí, že je to ve Vestfálsku“ (s. 81), ač leží v samém srdci Švábska. „Tessonu“, jak říká Těšínu (Teschen), klade do „Wallaky“, což však může být zkomolený zápis jména „Galicia“ (Halič). Podle jiného místa (s. 101) je dokonce těžké uvěřit, že si nemyslí, že Dunaj teče od východu na západ, z Rakous do Bavorska. A přece jej podle vlastního líčení kdysi přeplaval (s. 51).

Přejdeme-li k vlastnímu záznamu jeho života, jak je zde podán, najdeme hned na začátku tvrzení, které, i když nemá být zavádějící, zavádějící je. „Dát se do učení,“ říká (s. 45), „to jsem pokládal za život nízký a sotva lepší než psí.“ Listina z kancléřského soudu (kterou objevil sir John Maclean a kterou cituje ve svých Memoirs of the Poyntz Family), otištěná zde jako dodatek, však dokazuje, že vydržel ne jedno, nýbrž mnohonásobné učení. Je to zvláštní příběh. Poyntz patřil k rodině, která mohla právem počítat s tím, že své syny zaopatří ve vyšší sféře, než je nízké řemeslo. Špatné chování jeho otce, muže zjevně oddanějšího hudbě než mravům, však přivedlo všechny do chudoby a Sydenham byl dán do učení k jistému Golderovi, londýnskému živnostníkovi (živnost není uvedena), s poplatkem padesáti liber, který měl být vrácen v případě chlapcovy smrti (?) nebo po uplynutí jeho učební smlouvy. Někdy na počátku vlády Karla I. zažaloval William Poyntz, Sydenhamův bratr,¹⁷ sám toulavý chlapík, který svého času velel královské válečné lodi v Západní Indii a roku 1620 také bojoval u Prahy za králova švagra,¹⁸ Golderovu vdovu Katherine o vrácení těch padesáti liber s odůvodněním, že Sydenham zemřel 25. července 1625 v Rotterdamu, jak plyne z osvědčení Thomase Daviese, kapitána řečeného Sydenhama. Je pozoruhodné, že Poyntz sám zmiňuje Rotterdam až k pozdější době a neuvádí ani Daviesovo jméno jako důstojníka, pod nímž sloužil, ačkoli mluví o Baileym a Reysbym (? Rysbym) jako o svých kapitánech. Jde nepochybně o záměnu osob.

Podrobnosti řízení před kancléřským soudem jsou poučné. Katherine Golderová zřejmě tvrdila (její podání se ztratila), že Sydenham utekl, aby unikl trestu za drobné krádeže. William Poyntz odpovídá, že jeho bratra nechávali hladovět a že byl nucen brát si chléb a sýr na mistrův účet, za což ho Golder krutě zbičoval. A zde se objevuje námitka příznačná pro tu dobu. Golder, říká Poyntz, „byl už dříve soudně usvědčený rekusant a později utvrzený papeženec“, kdežto jeho bratr „byl naprostý protestant v jednotě s anglikánskou církví“, a „protože se řečený Sidenham Poyntz nechtěl řečenému Golderovi v tomto náboženství podvolit a dát se přemluvit, aby byl papežencem či římským katolíkem, předal ho řečený Golder jako učně jistému Briscoeovi“ a potom jistému Weyerovi (Francouzi). Ti ho jako chudí lidé téměř umořili hlady, „což byla jediná příčina, proč řečený Sidenham Poyntz (urozený muž starého rodu a rodiny, vychovaný v něze) odešel za moře a dal se na vojnu“. Řečeno prostě, Sydenham byl velmi nepříjemný, líný učeň a jeho urozený původ nepochybně ztěžoval zacházení s ním. Neboť to, co se říká o jeho rodině, je docela pravda: byla to velká rodina, její hlavní statky však neležely v Surrey, kde se Sydenham narodil, nýbrž v Gloucestershiru, kde Poyntzové po staletí drželi panství Iron Acton a po nějakou dobu také velmi rozsáhlé panství Winterbourne.¹⁹

Ačkoli Poyntz datuje své vyprávění „od Mansfeldova odchodu z Anglie“, zdá se, že s ním neměl mnoho společného; k anglickým oddílům v Nizozemí se připojil jako dobrovolník teprve počátkem roku 1625. Mansfeld byl během roku 1624 v Anglii celkem třikrát a při svém posledním odjezdu vzal s sebou, nebo spíš zanechal připravené k odjezdu, značné vojsko násilně odvedených mužů, sebraných skoro ve všech anglických hrabstvích.

Soupisy tohoto mužstva, jak je zaslala hrabství, se uchovávají v Record Office;²⁰ soupisy pro město Londýn jsou zvlášť úplné a nepoškozené a jméno Sydenhama Poyntze, Poynese či Poinse (sám zřejmě málo dbal na to, jak je píše) v nich rozhodně není. Můžeme asi přijmout jeho tvrzení, že odešel do ciziny na vlastní náklad po Mansfeldově odjezdu a neměl nic společného s bouřlivou chasou, která tvořila většinu sil tohoto generála. Představoval lepší živel, a ten ve třicetileté válce nechyběl. Němečtí autoři řekli o službách, které v tom zápase prokázala britská vojska, málo nebo nic. Schiller²¹ ostatně zřejmě nikdy nevěděl, že Mansfeld byl v Anglii nebo že měl pod svým velením nějaké anglické oddíly. Když totiž mluví o pomocném sboru vyslaném Gustavu Adolfovi pod markýzem z Hamiltonu, poznamenává, že jejich příchod je jediné, co dějiny mohou zaznamenat o činech Angličanů ve třicetileté válce; a to tváří v tvář hrdinné obraně falckých měst proti Tillymu, kterou vedli Angličané, a nesčetným skutkům Gustavových britských kapitánů. Po tom už člověka příliš nepřekvapí, když přesný Droysen²² vážně opisuje po Rusdorfovi, vyslanci falckraběte, tvrzení, že Mansfelda při přistání přivítal a pozdravil „arcibiskup westminsterský“.²³

O událostech roku 1625, jichž se skutečně účastnil, podává Poyntz jen zmatenou zprávu. Z mnoha náznaků je zřejmé, že měl špatnou, nebo spíš velmi zrádnou paměť, a jeho „zvláštní písemné poznámky“ ho zřejmě spíš sváděly, než vedly. Za jeho tvrzení (s. 45), že ho „zajali vojáci kapitána Sidnama“, z něhož by plynulo, že Sydenham byl velitelem na španělské straně, však nejspíš může pouhá dvojznačnost výrazu. Z několika Sydenhamů, kteří byli tehdy vojáky (úplný rodokmen je v Hutchinsově Dorsetshire), některý sotva bojoval proti vlastním krajanům v takovém sporu; musíme předpokládat, že Poyntz míní „násilně vzat do služby“. Když však dojdeme k dějinám pokusu o vyproštění Bredy, jsme poprvé ve styku s bojovníkem, který píše o věcech, jimž rozumí. Soudobé zprávy o obléhání se zakládají na pouhém doslechu, a Poyntzovo líčení je přesto potvrzuje. „Úzkou hráz podél řeky, na jejímž konci stály šance za šancemi a na nich děla“, lze dost přesně vysledovat na rytině v Theatrum Europaeum; zdrženlivost Francouzů a Holanďanů je podrobnost (s. 46), kterou potvrzují přinejmenším dobové dopisy.²⁴

Poyntz stále spoléhá na své „poznámky“, které, jak se lze dohadovat, ne vždy dokázal přesně rozluštit, a podává nám stručnou a dost roztěkanou zprávu o posledním nešťastném Mansfeldově tažení v Německu. Sám byl s mnoha dalšími Angličany a Skoty poslán lodí z Amsterdamu do místa, jemuž říká „Stif-breames in“ (s. 47). Na první pohled se to jméno zdá nevysvětlitelné. Nejlepší výklad je ten, že si původně zapsal „Stiff Bremen“ (brémské biskupství), po letech, když nahlédl do poznámek, pokládal Bremen za množné číslo a myslel, že celý výraz označuje místo vylodění u nějakého významného města nebo blízko něho. Že sbor, k němuž patřil, opravdu přistál v Brémách a byl tam královsky uvítán a pohoštěn, víme z jiných pramenů.²⁵ Poyntz, jak už bylo řečeno, nebyl zeměpisec a jeho čtení „Oysterbank“ místo „Osterburg“ a „Sendle“ místo „Stendal“ mohou docela dobře projít; když však dojdeme k „Recant Castle“, jsme opravdu na rozpacích. Místo, které bylo skutečně ztečeno, byl Rogätz²⁶ (sluší se říci, že o jeho jménu a poloze panují velké pochybnosti), Poyntz však vynechává nejpozoruhodnější podrobnost jeho dobytí. Věřilo se, že posádka se úmluvou se zlým duchem učinila nezranitelnou olověnými kulkami, a nebyl proti ní vypálen jediný výstřel: byli ubiti k smrti kyji a pažbami mušket nebo ubodáni. Tato víra v nezranitelnost nebyla nepřirozená, uvážíme-li nízkou průraznost tehdejšího střeliva a těžkou zbroj, která se nosila; stojí však za zmínku, že Kristián Brunšvický pokládal za vhodné²⁷ dát sklářům svého vévodského bratra lít skleněné kulky, jichž se mělo užít proti ďábelskému Tillymu.

Následuje velmi pozoruhodné přehlédnutí, a přehlédnutí je v Poyntzově Relation mnoho, i ve věcech, jichž se sám účastnil. Mansfelda u desavského mostu ovšem neporazil Tilly, jak říká (s. 47), nýbrž Valdštejn; „Treaso“ říká tomu místu náš autor, ačkoli se později dostane skutečnému jménu tak blízko jako „Tesso“. Zdá se skoro neuvěřitelné, že voják, který se bitvy skutečně účastnil, mohl neznat jméno nepřátelského velitele; musíme to jako pouhé přehlédnutí přičíst chvatnému a nedbalému rázu této části vyprávění. Zbytek tažení je popsán dost přesně, včetně Mansfeldova posledního pochodu do Uher. Potkáváme jen jedno záhadné jméno, „Podulo“: je to buď Popelau, místo nedaleko Opolí (Oppeln) ve Slezsku, nebo samo Opolí, které se obvykle uvádí²⁸ jako jedna z Mansfeldových zastávek.

Proč Poyntz píše „Solmits“ místo „Olmütz“, není příliš jasné, je však zajímavé poznat ve „Whitsecar“ tehdy úctyhodnou pevnost Weisskirchen²⁹ na Moravě. V líčení útoku na toto město (s. 48) nacházíme jméno důstojníka jinde nezmíněného, „Tarbychan“. Je to téměř jistě Sandilands (z Torphichenu). Že na ten titul jako šlechtický neměl právo, je ovšem pravda; mohl být nanejvýš mladším členem rodu. Pravděpodobně však využíval dobře zavedeného skotského zvyku, podle něhož se člověk oslovuje jménem statku, s nímž je spjat, aby se povýšil. Sandilands je zmíněn jako jeden z důstojníků sloužících³⁰ v Nizozemí, když odtud vyrážela Mansfeldova výprava, a Monro³¹ ho ve svém seznamu britských pomocných důstojníků stručně odbývá slovy „zabit ve Falci“. Je-li zde navržené ztotožnění správné, máme o jednu dosud nezaznamenanou podrobnost víc z dráhy statečného důstojníka.

O Mansfeldově smrti, jako o tolika jiných významných událostech třicetileté války, máme několik rozporných verzí, včetně té romantické, která ho líčí, jak umírá ve zbroji, podpírán přáteli, a do poslední chvíle pronáší statečná slova. Jiní tvrdí, že skonal na lůžku, smířen s římskou církví a zaopatřen její poslední útěchou. Ať je však pravdivá kterákoli historka, Poyntzova to jistě není. „Bastard“, jak ho rádi nazývají císařští pisatelé, zemřel mnoho mil daleko od bělehradského paši a jeho zrádné pohostinnosti, v malém městě, u něhož je nejisté i jméno.³² Že byl otráven, je nepravděpodobné; toto laciné obvinění se vznáší skoro u každého proslulého velitele, který ve velké válce náhle zemřel (a to většina). Nejvíc skutečného podezření lpí na případu Bernarda Sasko-Výmarského; krátká úvaha o bezohledném životě tehdejších vojáků a o kvalitách jejich lékařů nás však přesvědčí, že největším divem bylo, že vůbec dokázali nějaké nemoci odolat. Po čtyřicítce z nich byli většinou mrzáci. Mansfeld zemřel mladý a s jeho smrtí zaznamenává Poyntz smrt dalšího mladého velitele, Jana Arnošta mladšího Sasko-Výmarského. I u něho se ovšem tuší, že mu k smrti někdo dopomohl; jeho srdce prý nalezli „scvrklé do velikosti ořechu“, věrohodnější zpráva však přičítá jeho smrtelnou nemoc silně kořeněným uherským jídlům. Pozorovatel, který si všimne, že cudný a střídmý Tilly byl skoro jediným generálem té doby, který se dožil stáří, si smrti tohoto druhu snadno vysvětlí. Hlavní hosté na Banérově svatbě roku 1640 byli za několik týdnů mrtvi a ženich sám nedlouho po nich.

V Poyntzově líčení Mansfeldova pochodu Uhrami jsou dvě podrobná tvrzení, která zasluhují úvahu. První (s. 50) je, že dodal Turkům francouzské inženýry či dělostřelce; druhé (s. 49), že si od nich vypůjčil janičáře a vyděsil Valdštejna tím, že je postavil do čela svého šiku. První historka je pravděpodobně zkomolená verze skutečné transakce, totiž toho, že Mansfeld zastavil svá děla Bethlenu Gáborovi; dělostřelci totiž nejspíš šli s děly. Pro druhou se potvrzení zřejmě nenajde. Takovou historku by z osmanské strany nejspíš zaznamenal (ve svých „Negotiations“) sir Thomas Roe, anglický vyslanec u Porty; ten však, ačkoli má o Mansfeldovi mnoho co říci, o tomhle mlčí. Ve své závěti, jak ji podává Villermont, Mansfeld ovšem zmiňuje „les chiaux turcqs qui nous ont conduit par l'Hongrie et la Bosnie“,³³ to je však něco docela jiného než tisíce janičářů. Poyntzovo svědectví jako svědectví vojáka, který u toho vojska skutečně sloužil, si přesto zaslouží pozornost.

Následuje vyprávění o tureckém zajetí, a už to slovo stačí, abychom se měli na pozoru: všichni znalci literatury sedmnáctého století v něm poznají stálý inventář romanopisce. Žádný dobrodružný příběh není úplný bez „zajetí mezi Maury“, a zpravidla proto na takové příhody hledíme s podezřením. Po pečlivém zkoumání však v Poyntzově vyprávění nenacházíme žádnou trhlinu. Soucitná kráska z harému, zhýralý syn, ba i bastonáda jsou snad příkrasy; jistě se s nimi setkáme skoro ve všech takových dobrodružstvích. V jiných ohledech však příběh nese znaky pravdivosti. Že Mansfeldovi vojáci, prakticky rozpuštění v zemi jim naprosto neznámé, byli pochytáni do otroctví, je zcela přirozené. A není tu žádný prudký boj toho druhu (obvykle námořní), jaký zajetí tak často předchází. Poyntz jde tam, kde, jak si myslí, dostane dobré víno, a za svou pošetilost draze zaplatí. Jako padělatele ho neusvědčí ani chronologie, do níž se vymýšlející tak často chytí. Od podzimu 1626, kdy Mansfeld zemřel, do bitvy u Breitenfeldu roku 1631 není o mnoho méně než doba, kterou Poyntz pro své zajetí udává: „šest let“, říká s trochou odpustitelné nadsázky (s. 54). Nemáme důvod jeho příběh zpochybňovat, leda pro zjevné chyby v čase nebo místě, a ty se hledají těžko. Že Bělehrad³⁴ nebyl „nejzazší město, které Turek v Uhrách má“, lze připustit; neplyne z toho však, že tam Poyntz nebyl: byl prostě neznalý zeměpisu. A když ho najdeme, jak zcela přirozeně označuje město známé po celém Německu jako „Erlau“ jeho uherským jménem „Egre“, svědčí to pro jeho pravdomluvnost: svá dobrodružství si aspoň nevymyslel s pomocí mapy. Takové užívání uherských jmen místo německých je u něho obecné. Dále se zdá, že popis „Svatého Marka“, kdysi kláštera, dnes „trhového městečka, kde jsou dva rychtáři, jeden Turek a druhý křesťan“ (s. 53), a líčení ničemného „správce“ z Novohradu nesou pečeť věrohodnosti, neboť vystihují ráz toho, co bylo tehdy spornou zemí mezi půlměsícem a křížem. Takové známky dobré víry můžeme snad postavit proti historce o galejích (s. 53), na nichž Poyntz podle svých slov strávil celý rok. Kde ty galeje byly? Jistě ne v Bělehradě. Stejně tak musíme opravdu vznést námitku proti přeplavání „řeky Dunaje“ (s. 51), o němž se referuje tak lehkomyslně.

Docházíme teď k epizodě Poyntzova obrácení. „Starší holandské církve“, jehož rozhodným protestantstvím se tak chlubil jeho bratr William a který o několik let později stavěl to protestantství ve své „Obhajobě“ na odiv před očima hašteřivých independentů, musel na tento usvědčující záznam jistě zapomenout. „Nemohl jsem jinak než je přijmout,“ říká pokorný konvertita (s. 54), „a řídit se jejich radou, totiž stát se údem té svaté církve. V ní z Boží milosti hodlám i zemřít, neboť to nemohlo být nic jiného než zvláštní Boží milost“ a tak dále. To se čte podivně vedle jeho vlastních odvolávek na „mé stálé vyznání, které bylo od mých prvních let, podle učení této mé rodné země, reformované protestantské náboženství“ (Dodatek B).

Tuto krajní horlivost lze z velké části vysvětlit ovzduším, v němž žil, když Relation psal. Byl hostem sira Lewise Treshama, mladšího bratra onoho Francise Treshama, který vyzradil spiknutí střelného prachu,³⁵ a sám zarytého katolíka. Treshamova sestra lady Webbová byla mezi devadesáti³⁶ rekusanty, které zabilo zřícení domu v Londýně, kde konali bohoslužbu, k nesmírné radosti lůzy. Sir Lewis se navíc oženil s Marií Perezovou, čistokrevnou Španělkou a nevlastní dcerou londýnského radního Moorea. Všimněme si, že Poyntz (s. 125) se hlásí k příbuzenství s Moorey či Morey, ačkoli jediná zmínka o tom jménu v rodokmenech, které podává Maclean, se týká jistého „Frawnch Moorea“, který se do rodiny přiženil o třicet nebo čtyřicet let dříve; to mu snad mohlo spolu s jeho horlivým katolictvím zjednat přístup k Treshamům. Všimněme si však také, že ti se zajímali o zbídačené vojáky nizozemského pluku lorda Vauxe, v němž Poyntz (s. 45) sloužil, a občas jim pomáhali.³⁷ Ať je tomu jakkoli, v době, kdy psal Relation, vystupuje jako jejich host a, soudě podle jeho slov, host pokorný, což může zčásti vysvětlit, proč tak silně vyznává tutéž víru jako oni. Stojí za zmínku, že sir Lewis jako jiní stoupenci pronásledovaného učení zanechal po smrti žalostně zmenšené statky a že jeho vlastní syn William zdědil sotva víc než prázdný titul. Zdá se pravděpodobné, že hledal útočiště ve Francii, jako jiní jeho souvěrci za Commonwealthu, a to by vysvětlovalo, proč je náš rukopis v Bibliothèque Nationale. Byl poslední svého rodu.

Docházíme teď k dalšímu dílu příběhu Poyntzovy vlastní vojenské dráhy. Bohužel však uznal za vhodné předeslat mu vyprávění o prvním tažení švédského krále v Německu, čerpané zcela z doslechu; a jako mnoho takových vyprávění z doslechu si zaslouží pozornost jen proto, aby byly vytčeny jeho nepřesnosti. Gustav Adolf přistál u Peenemünde (jehož jméno Poyntz nezná) s třinácti tisíci, ne se sedmi tisíci muži. Nepostavil tam „Fort Royall“, velkou pevnost (s. 55), jen opravil staré dánské opevnění, neboť se tam vůbec nemínil zdržovat. Frankfurt nad Odrou nezdržel dobyvatele osm dní, nýbrž jen dva; a plukovník Sparre (ne Sparke) tam nebyl zabit, nýbrž zajat, a žil, aby ještě mnoho bojoval. Naproti tomu jsou Gustavovy vztahy se senilním vévodou pomořanským naznačeny docela pronikavě. Nejpodivuhodnější je však na tomto líčení, při vší jeho stručnosti, že úplně vynechává jakoukoli zmínku o nejstrašnější události války, ba skoro novověkých dějin, o vyplenění a vypálení Magdeburku.³⁸ Je úlevou obrátit se od této ledabylé ukázky dějin z druhé ruky k Poyntzově vlastní osobní zkušenosti. Přes své mošny a kůrky mu jeho chudí františkánští přátelé sehnali měšec se sto angely a vystrojili ho do války „od hlavy k patě“ (s. 55); je zřejmé, že měli k dispozici hlubší měšce než své vlastní. Sotva však mohli vědět, že vystrojují vojáka pro Jana Jiřího Saského, který, ať už bojoval na kterékoli straně, nebyl nikdy ničím jiným než luteránem a kacířem. Ze všech žalostných potentátů té doby, snad s výjimkou braniborského kurfiřta a Jiřího Hesensko-Darmstadtského, je saský vévoda nejhorší. Gustav Adolf ho zastrašováním vehnal do švédského spojenectví a císařovi generálové ho z něho zase vybičovali; svou podporu prodával zchudlému císaři za cenu obrovských kusů dědičných zemí. Přesto ho někteří moderní autoři, např. Barthold,³⁹ chválí jako vzor starého německého knížete, protože opilý či střízlivý nenáviděl cizince. Poyntzův soud o něm je přísný, ale správný (s. 77–85). Nejšťastnější dobu prožil nepochybně tehdy, když po Breitenfeldu žil v Praze v cizím domě a na cizí útraty. I tehdy ho však jeho malomyslný strach z následků vedl k tomu, aby střežil a pečetil císařův soukromý majetek: jedná prý jen jako jeho zástupce a uchovává mu jeho České království (z něhož právě vyhnal jeho vojska) neporušené. S výjimkou podmínek kapitulace města Prahy, které jsou plně otištěny v Theatrum Europaeum i jinde a neobsahují žádné ujednání o výkupném (s. 79), nám Poyntz pravděpodobně podává celkem přesný obraz kurfiřtova tamního pobytu. Pokud se v českém hlavním městě ustavičně neopíjel, jednal proti svým obvyklým zvykům, a pokud neutekl při prvním náznaku nebezpečí, nedělal čest své pověsti.

Jako příklad Poyntzovy neobyčejně špatné paměti si všimneme, že jako podrobnost bitvy u Lützenu (s. 72) uvádí okolnost, která ve skutečnosti patří k bitvě u Breitenfeldu, totiž manévrování o „návětrnou stranu“ čili výhodu větru. V dřívějším střetnutí to znamenalo mnoho, neboť prach a horko byly strašné, kdežto u Lützenu určila postavení obou vojsk na celý den poloha zahloubené cesty či příkopu, o nějž se ve skutečnosti všechen boj vedl. Ve všech ostatních ohledech je Poyntzovo líčení líčením očitého svědka. Zaznamenává velkou převahu saského dělostřelectva (s. 58), třebaže Sasy příliš nemiloval. Císařští tu nesnáz ostatně překonali jen tím, že „udeřili na děla“ a pobili „konstábly“. Královo roztažené a ztenčené čelo je vysvětleno přesně tak, jak bychom to čekali od muže z řad. Poyntz si myslí, že to od Gustava bylo vychloubání; ve skutečnosti to bylo (ponecháme-li stranou vnitřní složitosti uspořádání) opakování taktiky staré jako Hannibalova u Kann: postavit snadno ovladatelnou linii proti neohrabaným kolonám, které si samy překážejí.

S koncem bitvy u Breitenfeldu končí načas Poyntzova věrohodnost jako kronikáře. Jednu naprosto nepřesnou historku nám už podal, totiž o Tillyho dobytí „Lypwicke“ (s. 57), které bylo ve skutečnosti zcela pokojným obsazením bez plenění. To však není nic proti tomu, co následuje. Jeho kronika králova tažení ve Francích a v Bavorsku (o tažení na Rýně ví málo) je prostě román, a román nesmyslný; má cenu jen jako soudobý záznam císařského portrétu lidožrouta jménem Gustav Adolf. Už sám nárys tažení je nepravdivý: dobytí „Swinfordu“ (s. 62) předcházelo dobytí Würzburgu a popis útoku na druhé město je tak nepřesný, že skoro dokazuje, že Poyntz to místo vůbec nikdy neviděl. Malebné líčení krále „s mečem v ruce a s rukávem vyhrnutým až po loket“, jak „povzbuzuje své vojáky“ (s. 61), je stejně pouhý výmysl jako historka, že v témž řeznickém úboru oslovil shromážděnou šlechtu. Gustav jistě byl pod palbou, kulka mu dokonce urazila špičku jednoho prstu rukavice, byl však pouhým divákem, když Ramsay a Hamilton se svými Skoty vynutili přechod přes Mohan. O dobytí Marienbergu, würzburské citadely, jsou různé zprávy, včetně jedné, podle níž byla celá posádka v době útoku přemožena pitím; žádná se však nepřibližuje Poyntzově divoké povídačce o pobíjení „mužů, žen i dětí“, což je pouhý ustálený výraz vhodný pro vyplenění kteréhokoli města, ale nepříliš použitelný na citadelu. Že tam byly jeptišky, které se uchýlily do pevnosti, jak nám říká Harte (sv. I, s. 444), je docela možné; vzhledem k tehdejší švédské kázni má však asi pravdu, když dodává, že „ani jedna jeptiška nebyla zneuctěna, ani jedna paní uražena, ani jedno dítě vyděšeno“. Poyntz nám podává pouhé klepy od císařských táborových ohňů, které však tu a tam obsahují zárodky pravdy. Je zcela správné (ačkoli historikové ta fakta, nebo spíš jejich důsledky, přehlédli), že würzburští biskupové se svým pronásledováním stali nenáviděnými. Biskup Franz von Hatzfeld byl v úřadě jen několik měsíců, jeho předchůdce Philipp Adolph však, jak říká Poyntz (s. 62), na sebe přivolal výtku dokonce i bigotního Ferdinanda. Nebýt toho, poddaní stolce by svého vládce neopustili tak snadno, neboť církevní knížata byla zpravidla všemi milována: „unterm Krummstab ist gut leben“⁴⁰ bylo stále dobré německé přísloví. Mstivá horlivost Philippa Adolpha se však neobracela jen proti protestantům: nakazila ho⁴¹ mánie v té době běžná, vyhledávat a upalovat takzvané „čarodějnice“, a to ohrožovalo život každého muže a každé ženy, vysokého i nízkého stavu, katolíka i protestanta. Není-li Poyntzovo líčení toho, jak Gustava přijala „šlechta a páni“ (s. 62), naprosto pravdivé, je to aspoň to, co se dalo čekat.

Měsíce strávené dobýváním Falce a horního Porýní nebo v zimních kvartýrech nejsou pro tohoto romanopisce ničím. Po noci strávené ve „Swinfordu“ žene krále honem k „Rodenburgu upon the Dover“, kde obyvatelé kladou tak udatný odpor, že se svou posádkou 1500 mužů zabijí 3000 Švédů (s. 63). V tomto bodě začínáme chápat, že Poyntzovy číselné údaje musíme zpravidla dělit nejen dvěma, ale dvaceti. Nejúžasnější na té historce však je, že Gustav Adolf Rothenburg přísně vzato vůbec nikdy neobléhal. Při jeho triumfálním tažení na západ byla malá franská pevnost prostě smetena do sítě a její obyvatelé Švédy zřejmě vítali. Když byl král zaměstnán ve Falci a jinde, objevil se Tilly se svým vzkříšeným vojskem a náhlým útokem se města zmocnil. Odpor měšťanů proti jeho jezdcům byl však tak tuhý, že je prý podle tradice ušetřil pobití jen pod podmínkou, že jeden z nich vyprázdní obrovský pohár vína: to je slavný „Meistertrunk“. Je těžké uvěřit, že by se během několika týdnů tolik nadchli pro císařskou věc, jak to líčí Poyntz. Celá historka je však báchorka. Na pochodu do Bavorska, mnoho měsíců po dobytí Würzburgu, se král dal cestou (kterou přesně sleduje Monro) vedoucí zcela na sever od Rothenburgu. Před jeho hradbami se neobjevil až do pozdního roku 1632, kdy po porážce u Norimberka znovu táhl k bavorské hranici. Celá historka o jeho pochodu kolem Rothenburgu a Dinkelsbühlu a o obléhání prvního z nich, pokud vůbec nějaké bylo, patří do tohoto pozdějšího období. Takové omyly se zdají skoro neuvěřitelné; snad proti nim můžeme postavit dost přesné líčení (třebaže stále jen z doslechu) přechodu Lechu. Poyntzovi informátoři věděli o tom střetnutí aspoň něco. Je zcela pravda, že část Gustavových oddílů přešla brodem, ať už byl objeven jakkoli (s. 64), a strašlivý praskot větví stromů popisují všechny soudobé prameny. Obvykle se přičítá účinku palby švédského dělostřelectva, spíš však, jak říká Harte (II, s. 144), šlo o zoufalý Tillyho pokus vytvořit z větví narychlo předprseň či zátaras. Poyntz jediný (s. 65) jej přičítá Aldringenovu manévru, jímž kryl svůj ústup; Aldringen byl přitom ve skutečnosti zcela vyřazen z boje ranou do hlavy. Zbytek historky o tom, jak Aldringen oklamal Švédy, je pouhá pohádka.

Pomineme-li takové menší nepřesnosti, jako že neúspěšnému útoku na Donauwörth přisuzuje osm dní, ač byl snadno dobyt za osmačtyřicet hodin, a že jej zjevně plete s Ingolstadtem, jediným městem, které dobyvateli úspěšně odolalo, dojdeme k nejpodivuhodnějšímu omylu ze všech. Poyntz podává dlouhé a, jak se zdá, přesné, nebo aspoň podrobné líčení pokusu hraběte Cratze von Scharffenstein, velitele Ingolstadtu, vydat město zradou (s. 66, 67). Uváděné podrobnosti jsou zevrubné a historickou cenu příběhu kazí jediná věc, totiž že se to celé odehrálo o dva roky později, kdy byl Gustav už dávno mrtev. Cratz opravdu chystal zradu města, ovšem Bernardu Sasko-Výmarskému; byl odhalen, musel prchnout, aby si zachránil život, a když byl později zajat u Nördlingenu, zemřel smrtí zrádce. Poyntz se nezmiňuje o jeho statném spoluviníkovi Fahrensbachovi, který, když přišel na popraviště, seskočil z lešení a nejednomu strážnému rozbil hlavu, než ho stačili skolit. Zato o Cratzovi výslovně říká, že ho Gustav udělal velitelem Augsburgu (s. 68), což je ovšem čirý výmysl. Po tomto ohromujícím anachronismu už jako maličkost rádi pomineme tvrzení, že král promarnil v Mnichově tři měsíce; ve skutečnosti tam zůstal tři týdny.

Lze se právem ptát, kde byl po celou tu dobu Sydenham Poyntz. Odpověď zní, že byl zaměstnán tím, že přecházel k jinému pánu. A třebaže to bylo ve třicetileté válce mezi vojáky všech hodností běžné, styděl se za to. Celá jeho „charakteristika saského kurfiřta“ je vlastně jedna dlouhá omluva za to, že ho opustil. Říká nám (s. 75), že ho „ve Fojtsku“ zajal Butler, „jeden z císařských plukovníků“, že požádal Jana Jiřího o výkupné, nedostal je, a proto vstoupil do služby u císaře. Podle tehdejších představ, ba ani (uvážíme-li, že ti muži byli vesměs žoldnéři) podle našich na takovém postupu není nic hanebného: celé pluky občas dělaly totéž, a stejně tak polní maršálové a kurfiřti. Všimneme si však, že Poyntz nikde nenaznačuje, že když vstoupil do služby u Butlera, dával se ve skutečnosti naverbovat pod Valdštejna. Valdštejnovo jméno totiž roku 1636 už nebylo jménem slávy, nýbrž hanby, a Poyntz vystupuje jen jako císařův voják, s živou nadějí na budoucí přízeň. Všechno však nasvědčuje tomu, že byl u Valdštejnova vojska, když vytáhlo z Čech do Saska, nebo spíš do Horní Falce, aby zahájilo tažení, které skončilo u Lützenu. Je-li tomu tak, můžeme jeho svědectví použít k opravě běžných dějin. Pevnosti, které císařští na začátku dobyli, uvádí v tomto pořadí: Loket (Elbogen), Falknov (Falkenau), Cheb (Eger); a pohled na mapu ukáže, že to je přirozený sled pro vojsko postupující od východu. Knižní historikové té doby však pořadí obracejí a kladou Cheb, nejzápadnější z těch tří, na první místo. Dále Poyntz rozhodně a nejednou mluví o plukovníku „Beckarovi“ jako o dobyvateli Lokte (s. 69, 70); ten čin se obvykle připisuje Holkovi, jako v Theatrum Europaeum (II, s. 652). Je-li však vůbec něco pravdy na Poyntzově historce o Valdštejnově vzkazu útočícímu důstojníkovi, že „nedobude-li město do osmi dnů, přijde o hlavu“ (s. 69), nebyl takový rozkaz jistě nikdy poslán důstojníkovi ve vysokém velení, jako byl Holk; velmi se však podobá Valdštejnovu způsobu jednání s nižšími důstojníky.

Zda byl Poyntz přítomen v táboře před Norimberkem, nelze z toho, co nám říká, rozhodnout; pravděpodobně ne. Kde se totiž skutečně účastnil, jako u Lützenu a Nördlingenu, je jeho líčení dost živé, kdežto zde se omezuje na mlhavé obecnosti, velmi odlišné od názorného vyprávění Monrova, který přítomen byl a byl raněn při velkém útoku na Valdštejnovy zákopy. Můžeme usoudit, že Poyntz měl službu jinde, byl však odvolán k hlavnímu vojsku včas, aby se zúčastnil bitvy u Lützenu. O jeho účasti v té bitvě máme dvě zprávy: jednu (s. 71–74), v níž se nepříliš úspěšně pokouší podat celkový vojenský přehled střetnutí, a druhou v jakémsi dodatku připojeném k jeho obecné Relation (s. 126–127), v níž podává živý obraz vlastních nebezpečí a vyváznutí. V první zprávě se jeho příběh musí prostě zařadit mezi množství jiných, často odlišných a někdy neslučitelných. Například Harte (II, s. 333) klade Pappenheimův příchod na bojiště do pozdního odpoledne, kdy byl Gustav Adolf už dávno mrtev. Jiní (moderní) autoři⁴² mluví o velkém vůdci jízdy jako o raněném při prvním nárazu. Poyntz podává běžnou verzi, totiž že Pappenheim dorazil v samém víru střetnutí. Jeho historka o souboji mezi ním a Gustavem je však nesmyslná. Takové tradice se dlouho opakovaly, byly však pouhým výmyslem lidí, kteří chtěli tvrdit, že se splnilo jakési údajné proroctví.⁴³ Nepochybně byly po chuti Poyntzovu hostiteli Treshamovi a jeho španělské ženě. Verze Pappenheimových posledních slov je jednou z mnoha (s. 73).

Po líčení bitvy u Lützenu odbočuje Poyntz k osobní věci a podává nám svůj soud o saském vévodovi, který, jak už bylo poznamenáno, je vlastně dlouhou omluvou za to, že toho bezcenného knížete opustil. Celek můžeme shrnout jako sbírku politických klepů: jako většina klepů jsou někdy nepravdivé a někdy vystihují pravdu. Tu a tam je však lze přímo vyvrátit. Přes jeho pofrancouzštělý kalvinismus nelze uvěřit, že falcký kurfiřt vůbec neuměl německy (s. 78). Císař „zastavil“ (s. 78) za kurfiřtovu pomoc proti falckraběti nikoli Fojtsko, nýbrž Lužici. Nepravdivé líčení podmínek, za nichž byla vydána Praha, bylo už zmíněno výše; a je naprostá nepravda, že kurfiřt a Banér byli při ústupu od města napadeni a poraženi (s. 82). V důsledku toho, že Jan Jiří odmítl spolupracovat, k žádnému skutečnému útoku na Prahu vůbec nedošlo. Když však spojená vojska ustupovala, pronásledovali je Chorvati, a podle přijímané zprávy byli odraženi s těžkými⁴⁴ ztrátami. Čísla udávaná (s. 82) jako výše švédských a saských ztrát, 7000 nebo 8000, jsou ovšem nesmyslná.

Když skoncoval s Janem Jiřím Saským a jeho „vrtkavostí“, vystupuje Poyntz znovu jako očitý svědek, neboť se jistě účastnil Valdštejnova poněkud neslavného tažení ve Slezsku roku 1633. Zde uvádí jako jednoho z nepřátelských generálů „Duvalta za Braniborského“ (s. 86). Poyntz zdaleka není sám, kdo to jméno takto píše; sotva se však uvěří, že se tento těžce zkoušený důstojník ve skutečnosti jmenoval Taupadel a byl z vážené rodiny v Durynsku. V různých dobách války vystupuje pod jmény Daupadel, Dewbattle, Dubartle, Dubald, Duvald, Duval, Tuball a pod množstvím dalších. Harte dokonce (I, s. 167, pozn.) navrhl ztotožnit ho se švédským plukovníkem „Hubaldem“, který dobyl Hanau, později si to však rozmyslel (II, s. 12, pozn.). Na podobě „Dewbattle“ však Grant ve svých Memoirs of Hepburn vystavěl nehoráznou teorii, že Taupadelovo skutečné jméno bylo Macdougal, a přidal nesmyslnou poznámku, že Macdougalovo „nom de guerre bylo Dewbattle“; toto tvrzení opsali autoři,⁴⁵ kteří by měli vědět lépe. Chybné psaní cizích jmen je v dějinách této války dost běžné (např. „Hebron“ místo „Hepburn“ a „Rudwen“ místo „Ruthven“), „Duval“ místo „Taupadel“ je však, jak se zdá, ojedinělé.

U Svídnice ve Slezsku, za příměří, které Valdštejn prosadil kvůli mírovým jednáním, došlo k vraždě dánského prince Ulrika. Zde se v Poyntzově vyprávění poprvé objevuje na scéně zlověstná postava Ottavia Piccolominiho jako tajného Valdštejnova nepřítele. Poyntz je příliš dobrý císařský, než aby to řekl otevřeně, dává nám však jasně na srozuměnou (s. 87), že tato vražda byla spáchána s politickým cílem a že jejím strůjcem byl Piccolomini. Pohnutku není třeba hledat daleko. Pro Piccolominiho a muže jeho ražení byla válka živobytím a jediným prostředkem, jak zbohatnout. K jejich nenávisti vůči Valdštejnovi přispívalo, že ustavičně, ať zrádně, nebo ne, vyjednával o mír; a Piccolomini dost jasně viděl, že chladnokrevná vražda mladého prince z jedné z jejich panujících dynastií naplní vyjednávající potentáty znepokojením a podezřením, což se také stalo.

Tajemství, do něhož je ta věc zahalena, zvětšuje rozmanitost zpráv o ní. Ta, která Piccolominiho usvědčuje nejvíc, je zpráva, kterou cituje Menzel⁴⁶ z Theatrum Europaeum. Podle ní spolu snídalo několik důstojníků obou stran pod širým nebem. Princ Ulrik nasedl, aby odjel, a když vyrážel, Piccolomini na něho zavolal; zastavil se, otočil, a Piccolominiho myslivec, přestrojený za šaška, ho na místě zastřelil. Poyntzova verze není o mnoho méně usvědčující, pravou císařskou historku však najdeme u Khevenhüllera.⁴⁷ Zní takto: při obědě, který dává Piccolomini, se na příští den domluví cvičná bitva; hostitelův myslivec ten návrh slyší a za boje se skryje za keřem „v naději, že si vyslouží odměnu“, odkud střelí prince do plic, a ten za několik hodin skoná. Všechny zprávy se však shodují v tom, že vrah zmizel, ba že byl odklizen. Poyntz dodává, že Valdštejn byl „rozzuřen“, což také docela dobře mohl být. Lstivý Ital však dosáhl svého: knížata Unie naplnila hlubší nedůvěra než kdy dřív k jednání a počínání vévody frýdlantského; a tato nedůvěra ho stála draho, když se jim o několik měsíců později v Chebu prakticky vydal na milost. Historikové věnovali této příhodě, jíž Poyntz přikládá náležitý význam, příliš málo pozornosti. Je třeba pamatovat, že Piccolomini stále platil za Valdštejnova důvěrníka.

V tom, co následuje, je třeba brát Poyntzovy poznámky o Valdštejnových úmyslech jako poznámky člověka stojícího zcela mimo vnitřní politický kruh; pokud jde o vévodovy činy, máme prostředky, jak divoká tvrzení zde zaznamenaná ověřit. Dlouhá pasáž (s. 89–92) je věnována historce o tom, jak se Valdštejn pokusil zkorumpovat dona Baltazara (Marradase). Ve skutečnosti byl tento generál dlouho před konečnou katastrofou s generalissimem v nejhorším⁴⁸ poměru, protože Valdštejn po kapitulaci u Stínavy propustil své zajatce Thurna a Taupadela (s. 89), a v době slavné hostiny (či hostin) v Plzni trucoval ve svých stanech ve Frauenbergu u Chebu.⁴⁹ Je nejčernějším příkladem nevděku, jaký lze najít mezi důstojníky, jimž Valdštejn⁵⁰ pomohl ke štěstí. On přinejmenším neměl ani stín důkazu o generálově zradě, a přece patřil k nejneúprosnějším v jeho pronásledování a dostal odměnu v podobě daru 124 000 zlatých z pozůstalosti mrtvého. Tvrzení, že Valdštejn dal stít Schaffgotsche („Showtcoats“, s. 89) „za to, že to udělal bez rozkazu“, je ovšem nesmyslné. Ten ubožák byl skutečně popraven, dlouho poté, za spoluvinu na Valdštejnových zradách, a zemřel, do poslední chvíle se dušuje svou nevinou. Byl však protestant a nemohl od Vídně čekat milost.

Mluvili jsme už o pohnutkách, které podnítily Poyntzovu jedovatost vůči Valdštejnovi: jeho politika je politikou pravého žoldnéře, jemuž pouhý výkřik „zrada“ stačí, aby se obrátil proti vlastnímu veliteli. Generalissimovi byly nepřátelské dvě skupiny lidí: jezuité, kteří nikdy nezapomněli, že se Valdštejn narodil jako protestant, a věděli, s jakou nechutí prováděl restituční edikt, a vojáci z povolání. K těm druhým ovšem patřil Poyntz; jeho nepřátelství vůči mrtvému (s. 99) je však těžké vysvětlit, dokud si člověk nevzpomene na jeho oddanou příchylnost k vrahovi Butlerovi. Všimněme si, že velcí šlechtici jako Eggenberg a Questenberg⁵¹ byli Valdštejnovými pevnými přáteli skoro až do konce.

Následuje (s. 92–93) nejpodrobnější zpráva, jakou máme, o velmi temné příhodě, totiž o údajném Schaffenbergově pokusu zmocnit se Vídně. Ranke se vším svým bohatstvím listinného materiálu tento pozoruhodný příběh zřejmě přešel mlčením a zmiňuje ho jen několik soudobých dějepisců. Skoro by se dalo usuzovat, že vyprávění o pokusu, který tak málem ohrozil císařovu osobu, bylo pokud možno potlačeno. Gualdo Priorato (kn. VIII) ho zmiňuje stručně a Adlzreitter obšírněji; dodává, což je zřejmě docela pravda (pars III, lib. XIX, s. 313), že Schaffenbergovi císař později udělil milost. Všimněme si, že Poyntzovo vyprávění tuto možnost připouští: nemluví o žádném trestu, který by byl veliteli uložen. Soudobá španělská zpráva v Bodleyově knihovně, která je co do podrobnosti hned po Poyntzově, ačkoli plukovníka nazývá „Ausemberg“, však líčí jeho popravu.⁵² Pokud nám tedy Poyntz zase nepodává pouhý román jako historku o pokusu zkorumpovat Marradase, máme zde neocenitelný kus soudobých dějin, jinde nezaznamenaný.

O konečné katastrofě v Chebu ví Poyntz právě tolik jako kterýkoli jiný současník, který v té době nebyl na místě, s výhradou možnosti, že mu podrobnosti mohl sdělit jeho přítel Butler. Jistě vnáší nový a malebný prvek (s. 94) svým líčením toho, jak Piccolomini pronásledoval prchajícího Valdštejna a svedl srážku s jeho zadním vojem pod Butlerem. Tu historku však nepodporuje naprosto žádné jiné svědectví; to obecně ukazuje, že císařští velitelé v té době plenili v Plzni Valdštejnovy vozy se zavazadly. Jako obvykle padne na obou stranách 2000 mužů. Poyntz má také novou verzi staré historky o zachyceném dopise (s. 96), kterou sám jinde opisuje v jiné podobě (s. 132). Pokud Butler takový dopis, jaký se zde popisuje, opravdu předložil, byl to zcela jistě padělek, a neobratný. Poyntz však, jako obvykle, mluví nazdařbůh. Tvrzení, že za každými dveřmi hodovní síně v Chebu bylo skryto padesát mušketýrů (s. 98), odporuje všem známým zprávám: obvykle se udává a přijímá počet šest.

Ke stu verzí Valdštejnova zavraždění přidává Poyntz jedinou podrobnost, která je pravděpodobně pravá a pochází z Butlerových výroků. Říká (s. 97): „Gordon nedůvěřoval vlastním vojákům, samým Němcům, a poradil Butlerovi, aby přivedl do města tolik svých Irů, kolik bude moci bez vzbuzení podezření.“ A dále: „Butler nedůvěřoval nikomu než svým Irům, a ani těm ne všem, pokud šlo o to, co mají udělat.“ To potvrzuje názor Hallwicha a dalších Valdštejnových obhájců na opovrženíhodnou úlohu, kterou sehráli Butler a ostatní. Jejich vojáci byli svému chlebodárci věrnější než oni sami, oni však správně počítali s netečností, která nastane po hotové věci. Má-li pravdu Harte, byl by Edmund Burke jedním z těch, jejichž věrnost by byla v takové krizi těžce zkoušena. Carve, „Devereuxův“ kaplan,⁵³ se dokonce objevuje na seznamu vévodových chudých pensistů pobírajících almužnu. Líčení odměn udělených vrahům je pravděpodobně značně přehnané: Butler si stěžoval, že Leslie, který se dostal do Vídně první, dostal lví podíl z kořisti, a nejvíc jistě získali Marradas a Piccolomini. Poyntz říká, že byl přítomen rozdělování stříbra velkého muže (s. 101), a není důvodu o této části jeho vyprávění pochybovat. Když však přijde k líčení potupy, jíž byly Valdštejnovy ostatky vystaveny ve Vídni, mluví zjevně zase z doslechu a to, co říká, lze pominout.

Znovudobytím Řezna císařskými vstupujeme opět do řady událostí, jichž se Poyntz skutečně účastnil. I zde ho však musíme opravit: dobytí města Bernardem Výmarským ovšem předcházelo Valdštejnově smrti o několik měsíců a historka o hrůzách, které se tam odehrály, je čirý výmysl. Stejně tak musíme opravit jeho čísla, když dojde k vlastnímu obléhání: mluví (s. 102) o posádce „20 000 švédských vojáků“, skutečný počet pomocných oddílů ve městě byl 3800. Jeho líčení opakovaných útoků na pevnost je však líčením znalce: s Merianovým pohledem z ptačí perspektivy (v Theatrum Europaeum) před sebou můžeme sledovat každý pohyb, který popisuje. A pro jednou se nemýlí, když Bernardu Výmarskému přičítá zuřivou krutost při vyplenění Landshutu (s. 104). Jeho vyprávění o pokusu vyprostit toto město je pravým kusem dějin z první ruky; bohužel nám nepodal žádnou zprávu o tom, jak našel smrt jeho velitel Aldringen, což je příhoda, o níž jsou, jako o tolika jiných v této válce, zprávy rozdílné.

Pasáž, která následuje (s. 105–107), má podat povahu a politiku „bavorského vévody“. Téměř se vzpírá výkladu. Jediným pravděpodobným řešením té hádanky je, že Poyntz, odvolávaje se na své zrádné „poznámky“, zaměnil kurfiřta Maxmiliána s nějakým jiným potentátem, zjevně protestantem, neboť je členem „Unie“; a člověk je skoro v pokušení věřit, že je řeč o braniborském kurfiřtovi. Historka o tom, jak pozval Gustava do Německa, potom mu odmítl pomoci a potom byl potrestán tím, že mu v zemi byly ubytovány švédské oddíly, by docela dobře mohla být vojáckou verzí zkušeností zbabělého Jiřího Viléma. Pak však narazíme na zmínku o vévodově „drahém Mnichově“ („deare Miniken“) a o jeho útěku „do hor“ (s. 105). V Braniborsku není „Miniken“ ani „hora“. Spojíme-li to s předchozí zmínkou o „neutralitě“ Bavorska (s. 101), jsme nuceni usoudit, že v té pasáži vládne beznadějný zmatek a že Poyntz nebyl přesný dějepisec.

Vojákem však nepochybně byl, a v nejlepší formě ho nacházíme v jeho příběhu o bitvě u „Norlingu“ (Nördlingenu). Zná jen svou vlastní část střetnutí; velmi možná svůj podíl na boji přehnal, jeho popis je však dost živý. Plán bitvy je prostý. Nördlingen obléhali císařští. Bernardovi se podařilo (s. 108) vpravit do města posily a obsadil dlouhý kopec či hřeben kopců zvaný Arnsberg jižně od města, asi dvě míle vzdálený. Mezi ním a Nördlingenem ležel nižší hřeben kopců, který drželi obléhatelé. Bernard měl u sebe Gustava Horna, a ten chtěl před střetnutím počkat na příchod rýnského hraběte Oty Ludvíka, který přiváděl posily. Obvykle se říká, že Švédové Arnsberg prostě zabrali a obsadili za večerního šera (5. září 1634). Poyntz podává (s. 109) poněkud jinou zprávu. Bernard přehlasoval Hornovu radu a pokusil se nočním útokem dobýt nižší kopce, které Španělé sloužící s císařskými silně opevnili zákopy. Zde se na scéně objevuje Poyntz: s „kapitánem Burkem“ (s. 109) tento noční manévr odhalil a ohlásil jej hlavnímu stanu. V samotné bitvě byl zjevně na císařském pravém křídle, kde formálně velel vévoda lotrinský, se značnými podrobnostmi však referuje o tom, jak Gustav Horn na levém křídle dobyl jednu „šanci“ a potom ji opustil. Obvykle se říká, že švédský ústup způsobil výbuch prachu. Takové výbuchy se jako omluva porážky objevují s popuzující pravidelností v každé bitvě třicetileté války. Poyntz o tomto neříká nic a byla to pravděpodobně, pokud k němu vůbec došlo, bezvýznamná věc. Sám byl v jiné části bojiště, kde viděl, jak Bernard marně vrhá své oddíly do smrtící rokle. „Slyšel jsem ho, jak kleje,“ říká (s. 111); klel však marně. Poskytl další doklad staré pravdy, „že člověk může mít mužů příliš mnoho stejně jako příliš málo“, a byli to jeho prchající jezdci, kdo narušil spořádaný odchod Gustava Horna z Arnsbergu a obrátil ústup v útěk. Poyntz ovšem musí rozdělit poetickou spravedlnost: když je Horn zajat a Bernard uprchl, utopí třetího spoluviníka, rýnského hraběte, v Rýně (s. 113). Ota Ludvík přitom, ačkoli při tom musel přeplavat řeku, unikl a žil, aby bojoval dál, i když ne dlouho.

Líčení Gallasova tažení na Neckaru a Rýně (s. 116 a násl.) si žádá jen málo poznámek. Válečné operace jsou vylíčeny přesně a můžeme právem předpokládat, že Poyntz byl u většiny z nich přítomen; paměť ho zrazuje jen u jmen. „Plukovník Huncks“ nebyl velitelem v Heidelbergu, jejž měl na starosti Švéd Abel Moda. Můžeme si také všimnout nepěkné historky o útoku na odzbrojeného „Smithburga“ (Schmidtberga, nejvíce známého statečnou obranou Philippsburgu o několik měsíců dříve) po kapitulaci Mannheimu. Líčení zajetí švédského sboru ve Frankfurtu (s. 118), třebaže je v podrobnostech přesné, však dává dvojí doklad Poyntzovy vadné paměti: císařským velitelem nebyl „markýz de Grande“ (pod kterýmž jménem máme zřejmě rozumět Carretta, markýze di Grana), nýbrž generál Lamboy, a švédské oddíly nevedl Knyphausen, nýbrž vážený důstojník jménem Vitzthum.

Naproti tomu historka o dvou hladovějících vojskách stojících proti sobě u Met a Dieuze je v plném souladu s fakty známých dějin a líčení výmluv bezcenného Gallase pro jeho nečinnost se zdá být (s. 121) poněkud víc než pouhým opakováním klepů. V tomto bodě je však dost zřejmé, ačkoli to sám neříká, že Poyntz císařské vojsko opustil: nebyl to muž, který by snášel hladovění u Met nebo kdekoli jinde. Gallasův ústup do Landau a počínání Jana z Werthu v lutyšské diecézi (s. 121–122) jsou události patřící k jaru 1636, tedy k roku, v němž Poyntz podle svých slov píše. K vyproštění Hanau, které popisuje dost přesně, došlo až koncem června toho roku. Buď tyto události vypráví z doslechu (a v tom případě ho doslech nezklamal tolik jako obvykle), nebo psal velmi pozdě v roce 1636, to jest podle tehdejšího počítání až do 24. března 1637.⁵⁴ Tuto druhou možnost činí skoro jistou jeho vlastní tvrzení (s. 123), že potkal Viléma Hesenského v Holandsku „minulého října“; lankrabě tam totiž roku 1635 nebyl.

Docházíme teď k tomu, co je z osobního hlediska zdaleka nejzajímavější částí knihy, k Poyntzovu líčení jeho vlastního jednání a počínání. Jeho poznámka: „Nemyslel jsem, že mě paměť donese tak daleko“, je dojemná, uvážíme-li spleť nepřesností, které tvoří tak velkou část jeho Relation. Skoro jedním dechem pak ukazuje cenu své „paměti“ tím, že vměstná tři „největší polní bitvy“ války (s. 124) do rozmezí půldruhého roku. Breitenfeld byl přitom sveden v září 1631 a Nördlingen v září 1634. Dále si musíme všimnout, že v mnohém z toho, co následuje, převládá žoldnéřský duch. Poyntzův nářek nad koněm, kterého ukradl (s. 125) a kterého zase ukradli jemu, je zábavný: „byl by mi vynesl sto liber, kdyby se byl dostal do jiných rukou.“ Jeho soud o prvních dvou manželkách je ten, že jedna byla (s. 125) „skromná a velmi hospodárná“, a proto dobrá žena. Druhá „měla velké příbuzenstvo, které nám leželo na krku“, a je proto pokládána tak trochu za potvoru. Že⁵⁵ využíval velmi značných příležitostí tehdejšího důstojníka, o tom nemůžeme pochybovat; ostatně to sám říká (s. 126). Plat švédského plukovníka pěchoty činil 2000 tolarů ročně, řekněme aspoň 1200 liber v našich penězích, a císařští důstojníci byli placeni mnohem lépe. Plukovník jízdního⁵⁶ pluku (o nejméně sedmi kompaniích) dostával v přepočtu 500 liber měsíčně, z čehož se však od něho čekalo, že svým oddílům opatří všechno kromě žoldu v penězích. K tomu bylo mnoho příplatků a vedlejších příjmů.

Poyntzova příchylnost k jeho příteli „hraběti“ Butlerovi je velmi dojemná, neboť Butler nebyl podle všech zpráv příliš přitažlivou osobností. Byl to jen slabý voják, a nebýt nejprve Valdštejnovy vrtošivé přízně a potom jeho vlastního krajně opatrného podílu na smrti tohoto generála, nebyl by pravděpodobně v císařských službách nikdy vystoupil vysoko. Přežil svou zradu jen o rok a zemřel v Schorndorfu, který nedávno dobyl na Taupadelovi a jehož jméno mimochodem Poyntz už zapomněl. Naznačuje (s. 128), že Butler byl správcem „Michelburgu“ (Meklenburska), což jistě nebyl; mohl dočasně velet ve východní části vévodství württemberského, které císařští po Nördlingenu zaplavili. Tento drobný náznak nám však umožňuje rozhodnout otázku Poyntzových manželek, která velmi mátla jeho životopisce.⁵⁷ Oženil se, říká Aubrey,⁵⁸ s „Anne Eleanorou de Court Stephanus de Cary ve Württembersku“; to jméno je stejně pozoruhodné jako to, že samého Poyntze uvádí jako „sira Denhama“. Odkud Aubrey svou zprávu má, neříká; byla to však zjevně druhá žena, ta s „velkým příbuzenstvem, které nám leželo na krku“. Třetí byla dáma, která se ve svém dopise Parlamentu z 9. července 1645 podepisuje „Elizabeth Poyntz“ a popisuje se jako ta, která přišla „do království jako manželka a urozená žena“.

Přes poněkud pomíchanou chronologii (např. je sotva pravděpodobné, že se Poyntz oženil s druhou ženou před bitvou u Lützenu) si můžeme o tomto druhém sňatku utvořit celkem srozumitelný obraz. Butler užil své autority velitele Schorndorfu, aby přiměl württemberskou dědičku provdat se za jeho přítele. Její statky musely ležet na jihu země; Poyntz sám je klade (s. 128) dvě nebo tři míle od Schorndorfu. A je docela možné, že potulní francouzští jezdci z Itálie (s. 128) si mohli prorazit cestu Švýcarskem a cestou do Alsaska a Francie natropit škody ve Švábsku.

Starý kapitán dragounů, který dosud zaznamenával plenění a loupení s jistým uspokojením, teď sám dostává účet. „To mě hluboce zasáhlo,“ říká o naprostém zpustošení svého domova, kde „několik ubožáků zalezlo do rozvalin a živilo se kořínky“; je to až příliš pravdivý obraz, jak uznají všichni, kdo studují dějiny té strašné války. A hned nato (s. 124–129) máme nejpřirozenější popisný rys, jaký si lze představit. Poyntz srovnává Německo, jak je poprvé poznal jako dvacetiletý mladý voják a viděl je krásné, tučné a kvetoucí, a jak je opouštěl po takzvaném pražském míru roku 1636. To, co dosud viděl ze zpustošení, bylo však jen dětskou hrou proti organizovaným nájezdům Wrangelů a Königsmarcků v příštích deseti letech. Zanechal krásnou říši jako vyčerpané tělo; po vestfálském míru by ji našel jako kostru. Že se opravdu vrátil, jak to oznamuje jako svůj úmysl (s. 130), je dost jisté, ačkoli o jeho dráze nemáme zprávy, dokud se neobjeví jako generál ve službách Parlamentu v Anglii. Jeho chlouba, že byl „císařem pasován na rytíře na bojišti“, je pravděpodobně přehnané tvrzení. Ferdinand II., ačkoli mu (s. 134) „šijí kožený kabátec, jaký nosí vojáci; to jistě velmi povzbudí celé vojsko“, nebyl za války nikdy přítomen žádnému střetnutí; a kdyby byl uherský král (pozdější Ferdinand III.) udělil Poyntzovi po bitvě u Nördlingenu nějaké vyznamenání, sotva by to zapomněl ve své Relation zmínit.

A tak „s Longum Vale mé vlasti a Longum Vive mému svrchovanému pánu a králi, králi Karlovi“ končí záznam Sydenhama Poyntze. Svou povahu vypsal dost prostými slovy: voják štěstěny, ne z nejhoršího a snad ani z nejlepšího druhu, který si ve svých raných dějinách jistě sotva zasloužil chválu, jíž se mu dostalo za jeho pozdější dráhu: „Do této války vstupoval z čistě vlasteneckých pohnutek a nikdy se nestalo, že by se dal ovlivnit lakotou nebo ctižádostí, ač měl častou příležitost těmto vášním vyhovět.“⁵⁹

Na konci Poyntzova rukopisu máme samostatný traktát psaný jeho rukou, nazvaný „A Relation of the Death of Walleston from Vienna the 8 Feb., 1634“. Už v názvu se znovu ukazuje Poyntzova nenapravitelná nepřesnost. Valdštejn byl totiž zavražděn až pětadvacátého února.

Jakou má ten traktát cenu, je těžké říci; pravděpodobně nevelkou. Zdá se, že obsahuje sotva víc než pověsti, které mohly kolovat po vídeňských ulicích; i císařův „kožený kabátec“ lze zařadit do té kategorie. Pisatel jako by si činil nárok na nějakou zvláštní znalost Valdštejnova dvora, a ať už z doslechu, nebo ne, některé podrobnosti, které uvádí, jsou hluboce zajímavé a vrhají nové světlo na vévodovu povahu. Listina podává také Leslieho vlastní verzi zavraždění; ta je však jistě z druhé ruky (s. 131): „tato zpráva pochází od člověka, který ji má z Leslieho vlastních úst.“ Podle Hallwichova nepřátelského náčrtu Leslieho v Allgemeine Deutsche Biographie⁶⁰ sdělil po svém příjezdu do Vídně své líčení vraždy „prodejnému písaři“. Hallwich neuvádí leták či traktát, na který naráží, tento to však zcela jistě není; „prodejný písař“ totiž sice zmiňuje Leslieho údajný rozhovor s Valdštejnem na cestě do Chebu, líčí jej však úplně jinak, než jak jej máme zde. To je ostatně nejnesmyslnější část vyprávění: že by zachmuřený a mlčenlivý vévoda vyléval své důvěrnosti do ucha mladému nižšímu důstojníkovi, šestadvacetiletému či osmadvacetiletému, který jel vedle jeho nosítek a kterého zřejmě nikdy předtím neviděl, je prostě neuvěřitelné. Tvrdí to všichni soudobí dějepisci, jediným zdrojem té historky je však zjevně povídavý Leslie. Jinak je celý příběh podán tak, aby Butlera a Gordona odsunul úplně do pozadí a Lesliemu přisoudil nechvalné prvenství hlavního vraha. Má-li Hallwich pravdu ve svých faktech, má Leslie na to jméno plný nárok. Jel do Chebu s rozmyšleným úmyslem sehrát zrádce; nebyl tam déle než několik hodin a už byl v tajném spojení s Piccolominim; sám se chlubí (s. 132), že otevřel dopis adresovaný Valdštejnovi; tvrdí, že to byl on, kdo pozval generály k osudné večeři; dal znamení k jejich vraždě a byl to on, kdo spěchal dolů do města zajistit si věrnost posádky. Nebyl ani pomalý v tom, aby žádal svou odměnu. Dostal se do Vídně první, v Carrettově nebo Piccolominiho kočáře, a vystupoval tam jako hlavní vrah: požadoval a dostal výnosné velení pluku a nakonec byl s odůvodněním, že jeho předkové byli posledních šest set let „hrabaty“, povýšen do šlechtického stavu. Poslední, co se o něm zde dovídáme, je, že „švarný mladý muž, asi pětadvacetiletý“, který byl vychován jako kalvinista (s. 134) a „dosud tak žil“, se chystá dát se „obrátit“. A tak ho opustíme. Přidat slovo k nekonečné „valdštejnské literatuře“ by bylo neodpustitelné.

Že Poyntz ten traktát napsal sám, je ovšem zcela nepravděpodobné: liší se od jeho vlastního vyprávění ve dvaceti bodech. Nejspíš opsal nebo přeložil jednu z nesčetných zpráv o smrti vévody frýdlantského, které vyšly skoro ve všech evropských jazycích, tu, jež náhodou upoutala jeho pozornost.

Poyntzovo písmo a pravopis jsou na tehdejšího vojáka pozoruhodně dobré, písmo dokonce elegantní. Že však pod vlivem silného rozrušení dokázal zapomenout jak na pravopis, tak na správné psaní, je zřejmé z jeho chvatného dopisu Lenthallovi,⁶¹ psaného poté, co se ho v Pontefractu zmocnili vzbouřenci, a uchovaného mezi Tannerovými rukopisy (sv. LVIII, 366) v Bodleyově knihovně. Je však třeba poznamenat, že dva dopisy, které uveřejnil sir John Maclean ve svých Memoirs of the Poyntz Family (s. 174, 175) a které se vyznačují výstředním pravopisem (jeden z nich je verzí výše zmíněného dopisu), vůbec nejsou originály. Maclean je uvádí slovy: „Odtud vzešlo nehorázné násilí popsané v následujících pozoruhodných dopisech, otištěných z původních vlastnoručních listů uchovaných mezi Tannerovými rukopisy v Bodleyově knihovně v Oxfordu.“ Ve skutečnosti se s Tannerovým rukopisem shoduje sotva řádek těch dopisů. Záhadu řeší laskavé sdělení reverenda Newdigata Poyntze ze Shrewsbury, který vydavateli oznamuje, že dotyčné dopisy půjčil siru Johnu Macleanovi on; jsou to jen opisy originálů, podpisy, které jsou pravé, byly odstřiženy z nějakých jiných dopisů a přilepeny a text listin je psán ženskou rukou asi sto let starou. Zvláštní pravopis je přesně takový, jaký lze za těch okolností čekat, jistě však není pravopisem Sydenhama Poyntze.

To, jak náš autor reprodukuje německá vlastní jména, klade vykladačovu důvtipu těžké úkoly. Je zřejmé, že nikdy nenahlédl do mapy: zapisoval jména tak, jak je slyšel vyslovovat, a výsledek je někdy zajímavý a někdy naprosto matoucí. „Pryzon“ pro Prusko (Preussen), „Sprighter“ pro „Speerreuter“ a „Tiring“ pro „Thüringen“ jsou prostě pěkné hádanky; můžeme přidat „Stif-breames“ pro „Stift Bremen“, „Keeping“ pro „Göppingen“ a „Servist“ pro „Zerbst“. Rozšíříme-li tuto shovívavost, dokážeme v „Elses Chabur“ nebo dokonce v „Eleschamber“ objevit jméno „Elsass-Zabern“ a v „Kirkenundre“ najít zmrzačené jméno „Kirchheim unter (Teck)“. Když se však Poyntz odvolává na své „poznámky“, uvádí nás opravdu do rozpaků: uměl občas psát hanebně, jak jsme už poznamenali, a zjevně nedokázal přečíst vlastní písmo. Nijak jinak nelze vysvětlit „Haygleberg“ pro „Havelberg“, „Treaso“ pro „Dessau“, „Solmits“ pro „Olmütz“ a (možná) Recant pro Rogätz. Jména míst se dříve či později dají rozluštit; jména osob, nejde-li o osoby dobře známé, však mohou zůstat úplně zastřena. „Showtcoats“ by sotva bylo možné určit jako Schaffgotsche, kdyby to nebyl význačný důstojník. „Starschedel“ je pod jménem „Doorestetle“ skoro k nepoznání, pokud je to vůbec táž osoba.⁶² Na závěr: tyto fonetické převody nejsou bez filologického zájmu, neboť vrhají jisté světlo na výslovnost anglických samohlásek necelých dvacet let po Shakespearově smrti.

Listina, podle níž se „Relation“ nyní vydává, je uchována v Bibliothèque Nationale v Paříži (Fonds Anglais 55), kde ji objevil a poprvé opsal dr. Maurice Ettinghausen z Mnichova, dříve z Queen's College v Oxfordu. Je to krásně psaný papírový rukopis o sedmdesáti foliích a jistě je, jak plyne ze srovnání s dopisy v Tannerových rukopisech v Oxfordu, psán Poyntzovou rukou. Byl svázán, vážně oříznut je však jen na jednom místě, dole na foliu 16b. Krajní péče, s níž je psán, je patrná z toho, že skoro u všech vlastních jmen, která se vyskytují poprvé, je autor napsal poněkud většími písmeny, takže o jeho velmi výstředních fonetických verzích nelze pochybovat. Jejich rozmanitost je někdy neobyčejná. Pro „Sweden“ máme postupně „Sweueland“, „Swethland“, „Swede“, „Swedeland“, „Sweue“ a „Swevia“; pro „Regensburg“ máme „Reynsburg“, „Reinsberg“, „Reynesburg“, „Reinsburg“, „Reinspurb“ (!) a ovšem „Ratisbone“, vše psáno jasně a nezaměnitelně. Takové kolísání nám dává jisté měřítko pro onen podivně nepřesný návyk mysli, který z „Relation“ místy dělá pouhou karikaturu dějin.

Náš nejlepší dík patří vedení Bibliothèque Nationale za ochotnou laskavost, s níž dovolilo převoz rukopisu do Britského muzea a jeho tamní uložení ke kolaci, stejně jako posledně jmenované instituci za usnadnění, které k tomu účelu laskavě poskytla, a ministerstvu zahraničí, jehož úředním prostřednictvím byla tato opatření provedena. Falconeru Madanovi, Esq., z Bodleyovy knihovny jsme rovněž zavázáni za fotografie dopisu z Tannerovy sbírky, které byly nutné pro srovnání s písmem „Relation“.