Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1630–1631

Kniha první

Souhrn. V této první knize se vypráví o původu války, kterou vedl Gustav Adolf, král švédský,¹ proti císaři Ferdinandovi II.;² o stavu Německa v oné době; o přátelství a spojenectví krále s cizími knížaty před válkou; o jeho vojenských přípravách; o úvahách a přijatých rozhodnutích; o jeho vpádu do Německa; o vylodění na ostrově Rujaně; o prvním vstupu do Pomořanska; o zmatku, který tato nečekaná novota způsobila mezi katolickými národy; o přípravách Anglie k posílení Švédů; o shromáždění protestantů v Lipsku; o svazu mezi Francií a Švédskem; o dobytí Frankfurtu nad Odrou; o krocích Tillyho³ k odporu proti králi, o jeho rozhodnutích, radách a úvahách; o obležení, dobytí a zpustošení Magdeburku. Rozepře mezi králem dánským a městem Hamburkem.

Rok 1630.

V srdci Gustava Adolfa, krále švédského, knížete velké mysli, planula po válce, kterou po mnoho let vedl proti polské koruně a jíž si u tamních národů získal svému jménu velkou vážnost, stále víc touha po slávě. Jestliže tedy v té době nechával tělo v nečinnosti, duch jeho od námahy a cvičení daleko nebyl: obracel v mysli vysoké záměry a toužil obrátit zbraně proti rodu rakouskému v Německu, v království nejen rozděleném náboženskými rozpory, ale i nadmíru rozjitřeném novým způsobem vlády rakouských ministrů. Ačkoli se totiž po lübeckém míru zdálo, že země pocítily jakousi úlevu, když Valdštejn⁴ propustil osmnáct tisíc vojáků, měli tito ministři pod týmž Valdštejnem stále ještě početná vojska, rozptýlená po celé zemi, a vládli nezvyklým způsobem; a třebaže strach zakrýval rozhořčení a hořkost v duších, poddaní i knížata, protestantská i katolická, přesto neustávali hledat způsob, jak setřást ono jho, jež se pro svou krutost a nároky nedalo snášet.

Švédský král dychtí po válce.

Poněvadž však vysoké záměry vyžadovaly velkou rozvahu, usoudil král, že rozhodnutí odloží. A ačkoli se díky zmíněnému propuštění vojska i jinými cestami, také z Němců, kteří sloužili polské koruně pod velením Němce „Harnena“,⁵ zásobil mnoha dobrými veliteli a vojáky dychtícími po díle a byl plně zpraven o silách a smýšlení sousedních mocností, neboť před několika lety inkognito projel Německem a jinými provinciemi, aby poznal jejich stav, náklonnost i síly, věděl přesto, že ještě nenastal čas přikročit k tomu, k čemu se krátce předtím neopatrně odhodlali falcký kurfiřt,⁶ dánský král⁷ a jiní. Poučen dřívějšími příklady zůstával opatrný, ačkoli mu touha líčila nesnáze jako snadné a naděje opřené o zdánlivé základy ho k podniku lákaly. Těmito city se však dále unášet nedal, ba krotil prudké vzněty své povahy vzpomínkou na minulé události a dbal, aby jeho jméno zůstávalo z paměti Němců téměř vymazáno. Jestliže však oheň jeho záměrů nějaký čas doutnal pod popelem předstírané trpělivosti a jakoby vyhaslý již nebudil podezření, není divu, že když náhle vyšlehl a chytil se příležitostí, dokázal znovu rozdmýchat nestálost oněch provincií, které pod rakouskou nadvládou žily jen v předstírané věrnosti; neboť většina národů, pamětliva svobody, jíž dříve požívala, a neschopna snášet vládu katolíků, zvláště cizinců, a poddanství vůči nim, toužila nade všechnu míru po novotách.

Knížata potřebují znát běh světa.

Král udržoval dobré styky s různými ministry a předními protestanty Německa a ti ho nejen věrně zpravovali o počínání císařských, ale častými výzvami ho také k podniku pobízeli. I jemu samému byl odklad protivný: ke zbraním byl nejvýš nakloněn a v míru setrvával nerad. Uvažoval však, že je nebezpečné vnést své slabé síly do království poslušného vítězných zbraní císařových, jimž velel Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský, muž milý vojsku a obávaný knížaty i stavy Říše; zapudil proto ze srdce každou pohnutku, kterou mu vnukalo vlastní přesvědčení, odložil stranou pozvání těch, kdo žili v neklidu kvůli jeho pobytu, a své záměry dosud skrýval. S proměnou časů se však měnily i lidské úmysly a bylo zvlášť patrné, že nejen protestantská knížata a národy, ale i sami katolíci byli stejně rozhořčeni a plni žárlivosti pro přílišnou velikost císařovu a pro Valdštejnovu povýšenost. Valdštejn, jenž velel více než sto tisícům vojáků mnoha národů, udržoval svou obávanou autoritou úctu k Veličenstvu císařovu: poddaní byli poslušni, lenníci oddáni a cizinci zastrašeni; s knížaty Německa pak nakládal ne jako se svobodnými, nýbrž jako s poddanými.

Nadměrná moc soukromých osob je knížatům protivná.

Poněvadž je mocným vždy protivná nadměrná moc soukromých osob i přílišná velikost sousedních mocností, kurfiřti, kteří tvrdí, že císařská autorita je omezená, a kteří nemohli snášet tíhu této rozmarné osoby ani tolik vojska ve svých zemích, ani císařský trůn tak vysoko, hledali tajně mezi sebou vhodné způsoby, jak císaře odzbrojit a vzít mu onu oporu, při jejímž zachování by král, jak mnozí soudí, nebyl pronikl dál než do Pomořanska. Valdštejn, plný hněvu nad těmito stížnostmi, od svých panovačných způsobů a hrozeb neupouštěl, ba dokonce volal, že císař je zrazen a že jeho sesazením se koruně odnímá její nejbohatší drahokam, a tím právě ohlašoval budoucí nesnáze, pokud by se císař neodhodlal ihned a bez ohledu na kohokoli zkrotit moc kurfiřtů a učinit Říši již ne volitelnou, nýbrž v svém rodě dědičnou; v nitru tohoto vojevůdce se totiž zjevovala zlá nevole, a tak po úpadku pověsti oněch zbraní, které čerpaly duši z udatnosti této osobnosti, se pro císařskou korunu nedalo čekat nic než značné škody.

Vévoda z Guastally a regent Villani původci války o Mantovu.

Král dále viděl, že na radu některých italských a španělských ministrů, zejména vévody Cesara z Guastally („Vastalla“),⁸ který tehdy pobýval ve Vídni za katolického krále, a regenta Ottavia Villaniho⁹ z Pontremoli, muže bystrého, jež Španělé vyslali k tomu účelu, aby jednak zmírnili nadměrnou velikost Valdštejnovu, jednak pohnuli Němce k tažení na Mantovu, byla vojska rozdělena a část z nich vyslána do Lombardie pod hrabětem Rambaldem z Collalta,¹⁰ italským kavalírem. Collalto o takovou službu stál a vymohl u císaře, u něhož požíval největší důvěry, aby Valdštejn, předtím jmenovaný generálem v Itálii, byl obdařen vévodstvím meklenburským; měl totiž od Valdštejna oplátkou slib, že v takovém případě velení zbraní v Itálii odmítne a vymůže je pro něho. Valdštejn tedy, aby splatil dluh za prokázané dobrodiní a nemusel se hnout z Německa, neboť si nebyl jist, že by jeho autorita neutrpěla, kdyby mu závistivci v jeho nepřítomnosti nastrojili nějaké zhoubné úklady, vymohl Collaltovi toto místo; císař k tomu snadno svolil pro vážnost a náklonnost, kterou choval k Valdštejnovi i ke Collaltovi, a také aby vyhověl Španělům, kteří raději viděli Collalta, muže menší povýšenosti a více závislého na jejich radách; ti se totiž k této válce horlivě hlásili. Vidouce totiž, že svoboda Itálie spočívá na rovnováze francouzských sil, vždy ochotných pomáhat té straně, ke které se chtějí přidat, doufali, že podaří-li se jim zmocnit se Casale, útočiště francouzských zbraní a pevnosti, jež dokázala držet milánský stát v ustavičném neklidu, a dobytím Mantovy oslabit tep Benátské republiky, která je rozhodčí v italských věcech, vždy zbožně podporuje spravedlnost, ulevuje slabším a zčásti udržuje při životě svobodu Itálie, nejen dokonale zajistí Milánsko, ale otevřou si i cestu k nadvládě nad zbytkem toho království: záměr vysoký a Španěly pečlivě promyšlený.

Benátská republika rozhodčí v italských věcech.

Král dále poznal, že úřady svěřené cizincům velmi rozladily domácí; že svobodná města a ostatní knížata Říše nemají chuť snášet vládu Rakušanů, žijí v žárlivosti vůči rakouské moci a všemi silami usilují ji umenšit, což se, jak snadno shledával, mohlo podařit. Císař by totiž, aby přiměl kurfiřty zvolit římským králem krále uherského¹¹ a aby ta knížata ještě více nepopouzel, svolil k propuštění přebytečného lidu nebo k jeho vyslání mimo Říši k jiným tažením.

Ujistil se také, že ani papež, ani jiná italská knížata, od nichž mohl císař čekat pomoc proti kacířům, nevidí rádi císařskou moc tak vysoko vzrostlou, ba že je příchod německých vojsk ke zkáze Lombardie vážně znepokojuje. Doufal v pomoc a v odvedení pozornosti ze strany Francie, kterou vítězství krále Ludvíka Třináctého¹² přivedla k pokoji a triumfu, i ze strany krále anglického,¹³ rovněž nespokojeného s Rakušany, kteří jeho synovcům zabrali Falc; neméně důvěřoval Nizozemí, rostoucí republice bohaté velkými silami na moři i na souši. Když tedy spatřil příznivou příležitost, poznal, že ji nesmí promeškat a že se má znovu chopit oné války, kterou jiní vedli málo šťastně a v níž nedoufal v nic jiného než ve statečnost vlastní osoby a svých zbraní.

Základy, na nichž král švédský podniká válku.

K uskutečnění těchto záměrů přijal roku 1629 ve Švédsku různé hejtmany propuštěné z císařského vojska, a to k jistému Valdštejnovu zadostiučinění; ten totiž v duši nenáviděl každého, kdo mluvil o zmenšení vojska, a toužil po novotách, aby vídeňský dvůr poznal, jak škodlivé rozhodnutí učinil, když naslouchal těm, kdo jej zdánlivě pokojnou cestou vedli k rychlé válce. Od těchto lidí dostal dobré zprávy, svěřil jim některé nábory a za několik měsíců měl, když k nim připojil zbytky vojska z Livonska a mužstvo naverbované v Gótii, Finsku a Smålandu, pohotově na dvanáct tisíc bojovníků. Soudě tedy, že má základ k uskutečnění svých záměrů, svolal do Stockholmu, svého sídelního města, ležícího na moři naproti Pomořansku, všechny válečné velitele a ostatní přední ministry království, z něhož králové podle základního zákona nesmějí pod žádnou záminkou vycestovat bez souhlasu všech stavů provincií, neboť jim chtěl veřejně vyložit, jaké jsou jeho záměry.

Švédský král vysvětluje sněmu své cíle a důvody války s císařem.

Ukázal jim, jak nutná je tato válka, jak pro zachování vlastního klidu, tak na podporu vyznávané víry: že Říše je již dohnána na takový vrchol, že by ctižádost mocnějších, překročivši své meze, rozšířila své záměry i na jeho stát, jak ukazuje to, že Valdštejn byl bez jakéhokoli důvodu prohlášen admirálem Baltského moře, což je zábor nesnesitelný; že královské jméno Švédska bylo od Rakušanů hanobeno na říšských sněmech jízlivými spisy a nepřátelskými edikty a pověst Veličenstva těžce urážena; že velké duše touží po pomstě; že se nemají zanedbávat příležitosti ke vzrůstu; že jde o čest náboženství, o velikost, slávu, potlesk a nesmrtelnost; že jeho zbraně jsou tytéž jako ony, jichž se jindy tolik báli; že svět je týž jako v minulých časech a že tomu, kdo má srdce neméně neohrožené, nechybí táž štěstěna, jaká provázela Alexandry, Caesary a Attily; že nelze vytýkat odchod z království králi, jenž má mysl obrácenou ke slávě, velikosti a štěstí poddaných a nemá se oddávat nečinnosti dvora; že se nesluší, aby kníže vychovaný ve cvičeních Martových promarnil své nadání v přepychu míru. Nakonec dodal, že buď se stane obětí nedbalosti své štěstěny, nebo se vrátí obtěžkán triumfy a ukáže se králem hodným tak statečných národů. Poté se na chvíli odmlčel a jasem svého pohledu si získal náklonnost přítomných, kteří, téměř bez hnutí, nepřestávali obdivovat vzletná slova takového knížete; vyzval každého, aby ho následoval, a slíbil, že jim bude nejen králem, ale i bratrem a druhem.

Důvody krále k válce.

Když se pak rozloučil s radou, která s všeobecným potleskem přistoupila na jeho žádosti, využil následujících dní k přípravě zásob potravin, děl a jiných potřebných věcí, dokud nepřišly odpovědi nizozemských Generálních stavů, s jejichž vědomím se všechna tato soukolí točila; a povzbuzen republikou, která po takové novotě dychtila víc než kdokoli jiný, jak pro státní zájem, tak pro věc náboženství, a vyzván ještě dopisy a nadějemi, které mu zároveň přišly z Francie a z Anglie, svěřil Axelu Oxenstiernovi,¹⁴ velkému kancléři království, nábor dalších osmi tisíc vojáků; a když dobře uspořádal všechny věci k dokonalé správě, kterou za své nepřítomnosti zanechal pod ochranou královny choti,¹⁵ nalodil 13. června 1630, za potlesku celé šlechty a lidu, který se v hojném počtu sběhl, aby se s ním rozloučil, celé vojsko na šedesát válečných lodí a dvě stě člunů a plul k Pomořansku, v jehož nejzazších přímořských končinách již Švédové spolu s obyvateli Stralsundu obsadili různá místa a zejména vstoupili na Rujanu.

Rujana je ostrov v Baltu přiléhající k Pomořansku, od něhož ji dělí záliv široký několik mil, a leží naproti Stralsundu, svobodnému a nesmírně silnému přímořskému městu, které švédský král rok předtím vysvobodil od Valdštejna a které bylo se Švédy zadobře a jejich příchod si přálo.

Švédové se vyloďují na ostrově Rujaně.

Plul od 13. do 24. června;¹⁶ po vylodění ve Stralsundu přistála část loďstva na Rujaně a král tam napadl císařské v pevnostech „Eiland“ a „Brandeshagen“;¹⁷ ty po krátké obraně dobyl rytíř Leslie („Lesla“),¹⁸ švédský plukovník pěchoty, první 28., druhou 30. téhož měsíce června; vojáci vše vydrancovali a pobrali kořist a byli tím velmi spokojeni, neboť jim tento šťastný začátek věštil štěstí ještě větší. Císařští pak, touto novotou ze všech stran zastrašeni a hledajíce záchranu, opustili úplně i některá jiná postavení a uchýlili se do Greifswaldu.

Leslie tam zanechal k ochraně ostrova 500 pěšáků a dvě válečné lodi a vydal se na Usedom, ostrov oddělený od pevniny dvěma rameny laguny zvané Frisches Haff, do níž se vlévá Odra; poněvadž tam nebyly dostatečné pevnosti, jež by odrazily útok silného a čerstvého nepřítele, Rakušané ostrov opustili: ponechali tam jen 200 pěšáků, aby nevydávali ostatní lid švédským zbraním v nebezpečí, a uchýlili se do Wolgastu, města polohou i opevněním nikoli zanedbatelného, ležícího na průlivu zvaném řeka Peene, který odděluje onen ostrov od Pomořanska na západě; držením tohoto města by nebylo nesnadné vypudit Švédy z Usedomu i z okolních míst, slabých polohou i opevněním. Král však nenechal uplynout čas, kdy byli císařští v tísni velmi zmateni, takovým nečekaným vpádem naplněni zděšením a vzdáleni naděje na pomoc, a rozhodl se postupovat dál; v téže době se totiž na sněmu v Řezně o novou válku švédského krále nikdo nestaral a tak malého knížete si vážili málo nebo vůbec, a veškeré úsilí kurfiřtů, hledících jen k tomu, aby byl císař odzbrojen a nenáviděný a nesnesitelný Valdštejn sesazen, dosáhlo svého cíle: přiměli Ferdinanda, aby poslal hraběte z Werdenbergu¹⁹ a barona z Questenbergu²⁰ s listem zmíněnému Valdštejnovi, že uváživ, že generál je v rukou svých vojáků a že se pak o něm samém prý říká, že je v rukou generálových, by rád viděl, aby se stáhl na své statky. Valdštejn byl takto propuštěn; nejprve prokázal těm kavalírům největší zdvořilosti a obdaroval je nejbohatšími dary, pak složil úřad a odpověděl císaři listem uctivého obsahu, že Jeho Veličenstvo není v rukou generála, nýbrž jistě v rukou svých falešných ministrů; a předpověděv mu všechnu zkázu, odešel do Čech k soukromému životu.

Švédský král nyní, aby se zmocnil nějaké pevnosti, která by jeho zbraním v případě nutnosti poskytla útočiště, a dříve než by z Vídně byla zajištěna obrana oněch provincií, vyslal část vojska na Usedom a bez boje získal všechny ty končiny, jež vojáci vydrancovali a velké množství obyvatel bez milosti pobili. Král zpočátku užíval přísnosti, neboť byl přesvědčen, že síla trestu nad těmi, kdo nejsou schopni boje, přiměje vojáky zbavené pomoci a zastrašené vlastním nebezpečím, aby odložili onu tvrdošíjnost, která se, je-li hýčkána mírností, vždy více upevňuje. Zanechal tam tisíc pěšáků ke střežení a k opravě některých slabých míst, rychle se opět nalodil, přeplul k řece Peene, vylodil tam vojsko, odebral se pod Wolgast a napadl jej ze tří stran; obránci, zastrašení již prvním útokem, opustili město a stáhli se do hradu, kam Švédové vnikli násilím, odpálivše minu, a většinu posádky rozsekali; zajat byl plukovník „Halsfeld“,²¹ který tam velel, raněn třemi mušketovými ranami, s jinými důstojníky a vojáky, k nimž se král choval laskavě a s takovou zdvořilostí, že tito lidé, jimž se takové jednání zdálo velmi mírné, se rozhodli raději okusit skutků milosrdenství než ran přísnosti; a tak mnozí, lákáni novým štěstím tohoto krále, opouštěli císařské prapory a dávali se zapsat pod švédské.

Wolgast dobyt Švédy.

Dobytí Wolgastu tak srazilo odvahu Rakušanů, že přemoženi spíše vlastní představou než nepřátelskými zbraněmi a zbaveni všeho potřebného k obraně byli blízko zmatku; králi proto nebylo nesnadné obsadit během dalších šesti dnů Peenemünde a Dievenow v nejzazších severních končinách zmíněného Usedomu, neboť je císařští ihned vydali a zachránili se do Kammina na jiném průlivu na východě, kam se jako do bezpečí uchýlila velká část tamního lidu.

Král, vida, že se ho bojí, a vida své vojáky plné odvahy a netrpělivé při každém odkladu, kdy se hodinu co hodinu za jásotu volalo, že se má táhnout dál až do Říma a pobrat poklady tolika bohatých prelátů, obrátil zbraně pod Kammin a dal jízdě projíždět okolní končiny a pustošit kraj; činil tak proto, aby si venkované, kteří se uchýlili do pevností, uvidí-li své statky zničené, uvědomili, že zatímco se bojí ztráty, ve skutečnosti již ztrácejí. Zahájiv přibližovací práce, napadl ty hradby s takovou prudkostí dělostřelby a s takovou pílí zákopníků, že obránci, zmalomyslnělí, se rozhodli vzdát, neboť na vzdálenou pomoc nečekali, a vyšli z města s 1500 pěšáky a 400 jezdci se zbraněmi, zavazadly a dvěma děly.

Kammin se vzdává Švédům.

Císařský dvůr, zpravený o tomto náhlém vpádu, se sice tvářil, že mu jako zvyklému na vítězství na něm málo záleží, v nitru však poznal chybu, které se dopustil, když dal na radu těch, kdo propuštěním vojska oslabili velikost, již zbraně podpíraly, a přivolali na Německo tuto zkázu. Když se pak pomýšlelo na nějaké opatření, bylo uloženo Torquatu Conti,²² Italovi, tehdy veliteli císařských zbraní v Pomořansku, aby co nejrychleji shromáždil lid oněch provincií a postavil se postupu Švédů, dokud nebude připraveno mocné vojsko, které by je zahnalo. Hraběti Janu z Tilly, kavalírovi, který zestárl ve zbrani, valonského původu, jenž stál s lidem Katolické ligy v Bavorsku a v Horní Falci, byl vydán rozkaz, aby shromáždil vojsko z okolních ležení, přiblížil se k Míšni, přední provincii Německa, a bděl jednak nad počínáním Švédů, jednak aby držel v povinnosti kurfiřty saského²³ a braniborského,²⁴ kteří, málo spokojení s císařskými a nad míru žárliví na rakouskou moc, by snad mohli při této příležitosti změnit svůj poměr a přátelství k císaři; tímto přátelstvím, jímž kdysi napomáhali vzestupu Rakušanů, totiž vynesli císařskou autoritu tak vysoko, že pak s lítostí poznali propast, kterou na sebe přivolávají knížata, jež podporují velikost mocnějších.

Hrabě Tilly vyslán, aby bděl nad počínáním švédského krále.

K témuž účelu jim byly rozeslány i listy, které je vybízely, aby obnovili dobré porozumění a opřeli se o císařské zbraně, aby z Říše vypudily rušitele veřejného klidu; totéž se jednalo s Bogislavem, vévodou pomořanským,²⁵ o němž se víc než o kterémkoli jiném soudilo, že se s králem dorozumívá, poněvadž, ze všech stran sevřen císařskými posádkami, toužil nejen navrátit se k dřívější svobodě, ale i pomstít se za urážky, jichž se mu dostalo od rakouských ministrů. Také Ferdinand psal Gustavovi; stěžoval si na vpád do zemí Říše, pro nějž nemluvil žádný důvod, žádal, aby se pod líbivými záminkami nemíchal do německých záležitostí, jejichž nejvyšším pánem je císař, a vyzval ho, aby od podniku upustil. Když ty listy došly ke králi, přijal jejich doručitele, českého šlechtice, s veškerou vlídností, a dávaje najevo, že je přijímá rád, řekl poslovi, že děkuje jeho pánu za takové projevy, že o jejich obsahu popřemýšlí a že mu pošle odpověď, až se mu zahojí paže, kterou dosud nosil zavěšenou na krku po škrábnutí od orla v Livonsku; tímto žertem narážel na pomoc, kterou císař poskytl Polákovi. Také Bogislav, vévoda pomořanský, mu psal a brzy nato k němu poslal kuronského knížete s jinými zmocněnci, aby ho prosili, aby již dál nepostupoval; král však, věda, že cílem císařských je zdržovat ho jednáním, dokud nepřivedou svá vojska do takového stavu, aby ho mohli přemoci, vydal se ke Štětínu, metropoli Pomořanska, městu opevněnému dobrými hradbami, omývanému Odrou a ležícímu v srdci té provincie. Jeho velitel, plukovník Damitz („Demitz“),²⁶ ačkoli věděl, že se může nějaký čas bránit, rozhodl se přesto z nedůvěry k věrnosti měšťanů, většinou protestantů a špatně smýšlejících, jít sám za králem a prosit ho, aby se rozhodl jinak. Každý návrh však vyšel naprázdno, neboť král chtěl mluvit s vévodou; ten vyšel do tábora a byl přijat s mimořádnými projevy laskavosti. Mnohé věci si spolu vyložili a král mu dal poznat, že přeplul moře jen proto, aby každého navrátil do svobodného držení toho, co je jeho; že to je cíl jeho zbraní, směřující k úlevě utlačených, k umenšení nezměrné velikosti rodu rakouského a k navrácení Německa k oné blaženosti, jíž v kvetoucím pokoji, vzdáleno rakouské nadvládě, požívalo a nyní již nepožívá; vyzval ho, aby obnovil svazek mezi korunou švédskou a vévody pomořanskými a aby k pokračování války poskytl peníze i síly tomu, kdo si to zasloužil tím, že pro společnou svobodu nešetřil koruny, poddaných ani vlastního života.

Vévoda pomořanský vychází k rozhovoru s králem.

Takové řeči knížete, který mluvil se zbraní v ruce, snadno našly cestu do srdce, jež nečekalo nic jiného než takovou novotu: vévoda potvrdil podpisem dávné spojenectví, zavázal se najmout osm tisíc vojáků, postoupit Štětín a vyplatit sto tisíc tolarů, což se i stalo, a Damitz musel s posádkou vyjít; obviňuje vévodu z velezrady, proklínal svůj osud, a když byli za císařský dvůr všichni poddaní onoho vévody prohlášeni za provinilé zločinem urážky Veličenstva, bylo vojákům zakázáno dávat komukoli z nich pardon. Když král vstoupil do Štětína, kde byl přijat s všeobecným jásotem, stojí za zmínku, že ačkoli jemu i jeho velitelům byla připravena skvělá ubytování, nikdy nedovolil, aby kdokoli spal v domech, nýbrž jen uvnitř města na valech, a on sám místo v paláci bydlel v boudě, kterou s sebou vozil. Zde také potrestal vojáky, kteří kleli jménem Božím, tím, že je dal mnoho hodin stát svázané se sepjatýma rukama vztaženýma k nebi; prohlédl opevnění, zanechal náležité rozkazy k jejich udržování a hned poslal část vojska ke Stargardu, městu se starobylými hradbami na břehu Ihny, střeženému 800 vojáky, kteří, jakmile uviděli švédské oddíly, město opustili a stáhli se do hradu; tam byli obklíčeni, 21. července se vzdali a vyšli se zbraněmi a zavazadly.

Stargard dobyt Švédy.

Pád Štětína způsobil mezi obyvateli sousedních provincií takový děs, že z obavy, že je Švédové každou hodinou navštíví svými nájezdy, začali jedni utíkat, jiní váhat s obranou a mnozí vyjednávat s vítězem o dohodě; císařští, přesvědčení, že to pochází ze zlého smýšlení lidu a z nenávisti ke katolíkům, se rozhodli vrátit je zbraněmi k poslušnosti: projeli ty země, vydrancovali je, pobrali vše, nač dosáhli, a ničeho neušetřili s tím, že když je nemohou udržet, je lepší obrat je dříve než nepřátelé; takové důvody šířili na svou omluvu. Překvapili také Wolgast, krátce předtím Švédy získaný, a opevnili se v něm. Tilly dostal od vídeňského a bavorského dvora rozkaz spojit se s lidem Torquata Conti. Král tedy předvídal, že kdyby na něj vojsko Ligy spojené s císařskými dolehlo dříve, než zesílí a zabezpečí se v pomořanských pevnostech, sotva by své záměry uskutečnil, poněvadž ani Sasko, ani Braniborsko, ani jiná knížata, s nimiž si dopisoval, nebyla ochotna se při vzestupu Rakušanů prohlásit pro jeho stranu; rozhodl se proto nějakou záminkou držet Tillyho v dálce, dokud švédské vojsko nenabude větší pevnosti, a přičinil se, aby vedením války v blízkosti saských zemí dal kurfiřtovi příčinu k nějakému rozchodu. A nevida vhodnějšího prostředku, dohodl se s Kristiánem, markrabětem braniborským, tehdy správcem Halle,²⁷ aby šel do onoho města, totiž do Magdeburku, a vyložil magistrátu, že královy zbraně směřují jen ke společné svobodě a k zachování oné víry, jejíž potlačení katolíky by měšťany stálo buď život a statky, nebo zradu vlastního svědomí. Správce králův pokyn ihned vykonal: byl to muž vlivný a zjevně nepříznivý straně rakouské; vstoupil do Magdeburku inkognito, dal si ostříhat vlasy a oholit vousy, a nenašel odpor u lidu, který toužil po novotách a tvrdošíjně lpěl na svém náboženství, takže ho přivedl k veřejnému rozhodnutí dobře se dorozumět s korunou švédskou a odepřít císařským jakoukoli pomoc a podporu; a aby toto prohlášení lépe zajistili, dali se měšťané do zesilování opevnění a do shromažďování lidí a válečných potřeb, jichž bylo třeba k obhájení jejich rozhodnutí. Ba co víc, plni radosti z příchodu svého správce, vytáhli do pole a vypudili císařské posádky z Wolmirstedtu a z Calbe; odtud se správce objevil před Halle, jehož obyvatelé mu otevřeli brány a přinutili Rakušany ustoupit do Moritzburgu, pevnosti uvnitř města; když je tam správcovi lidé napadali, přišel jim na pomoc hrabě z Mansfeldu,²⁸ který donutil správce spěšně se stáhnout do Magdeburku; Rakušané pak dobyli zpět i Calbe, Schönebeck, „Brose“, Wettin a jiná místa, která drželi protestanti. Magdeburk leží mezi zeměmi saskými a braniborskými, na velmi pevném místě na Labi, hlavní tamní řece; byl nadmíru lidnatý a vším potřebným hojně zásoben.

Magdeburk se prohlašuje pro švédského krále.

Když pak král uvážil, jaký prospěch by mohl získat dobytím některých míst onoho kraje dříve, než dorazí císařské posily, vytáhl ze Štětína a zároveň poslal část vojska pod velením Gustava Horna,²⁹ který nedávno přišel z Livonska s nějakými posilami, proti Dammu, městu na levém břehu Plony, jež se vzdalo, jakmile spatřilo švédská děla; se zbytkem se pak sám odebral k Neuengartenu, malému opevněnému městečku u jezírka, které tvoří řeka „Hamerbech“, kde bylo ubytováno asi 400 pěšáků, a za dva dny se ho zmocnil; odtud projel kraj, který se rozkládá mezi zmíněnou „Hamerbech“ a řekou „Multau“, a obsadil Greifenberg omývaný Regou a Treptow v nejzazších přímořských končinách Pomořanska. Horn se z druhé strany znovu přeplavil přes Odru a zmocnil se Köslinu, Freienwalde, Anklamu a Ückermünde, opevněných měst Pomořanska za Odrou na západě, jejichž vojáci se dali zapsat pod švédské prapory; odtud postoupil dál a získal i Pasewalk, Barth a Grimmen, samá útočiště císařských vojsk; a uvažoval, že když byla nepříteli odňata opora Greifenhagenu, budou nemálo oslabena i ostatní blízká místa. Vojsko vytáhlo od Štětína pod Königsberg, město obehnané starobylými hradbami a střežené 500 pěšáky, a za tři dny je dobylo; dále se mu podrobily Lippehne u jezírka, z něhož vytéká řeka Mietzel, Arnswalde, město na levém břehu Ihny, Bernstein na téže řece a Berwalde, samá města obehnaná jen prostými starými hradbami, slabá obranou i obránci.

Různá pomořanská místa se vzdávají Hornovi.

Také vévoda František Karel Sasko-Lauenburský,³⁰ který pro švédského krále najal nějaké oddíly v okolí Hamburku a Lübecku, dobyl koncem září Boizenburg, Lauenburg a Neuhaus ležící na Labi; uvažuje však, že se svým nepočetným lidem nemůže stát v poli a ta místa udržet, opustil první dvě, posádku zanechal jen v Neuhausu, vytáhl proti Ratzeburgu a pod ochranou temné noci jej přepadl. Tím byli císařští v tom okolí vyburcováni, spojili se pod velením hraběte Gottfrieda z Pappenheimu,³¹ generálního polního maršála, a zásluhou pána z Reinachu,³² císařského plukovníka, rychle dobyli Neuhaus; když pak oblehli Ratzeburg, vévoda František se po nějaké obraně dohodl za čestných podmínek a stáhl se do Stade.

Ačkoli císařští, silní v Gartzi a Greifenhagenu, těžce sužovali Pomořansko a ačkoli obyvatelé krále prosili, aby je tohoto trápení zbavil, nebylo mu ještě vhod obrátit se tím směrem a pokládal za lepší radu táhnout s vojskem k vévodství meklenburskému a uchytit se tam. Chtěl se totiž jednak přiblížit k lantkraběti hesenskému,³³ který se prohlásil pro Švédy a najímal osm tisíc vojáků, jednak se dorozumět s Lübeckem, Hamburkem a jinými hanzovními městy, z jejichž okolí by byli císařští vyhnáni; to by mu mnoho prospělo, neboť ta města jsou mocná lidem i penězi a mnoho knížat v nich našlo útočiště, takže by kromě těchto opor získal nemalou výhodu i z náborů těch osob, které by pro veřejnou svobodu neodmítly vydat jmění, jež s sebou přinesly. K tomu přistupovalo, že ocitne-li se v jeho moci vévodství meklenburské, ležící po boku Pomořanska a markrabství braniborského, bude Pomořansko zabezpečeno ještě lépe, a že kurfiřt, jemuž blízké zbraně krále, jeho švagra, odnímaly záminky, takže by se mohl vymanit z oddanosti císaři, by se patrně neváhal prohlásit; k tomu krále pobízela i příbuzenská péče o vévody téhož jména, jeho synovce,³⁴ které Rakušané zbavili državy a jejichž zemi svěřili Valdštejnovi, soukromé osobě, což nemohl snášet ani král, ani knížata, ani svobodná města. Znovu nalodiv vojsko ve Štětíně 6. září, šťastně doplul do Stralsundu, kde ho měšťané přijali s všeobecným jásotem, a zanechal tam dobrá opatření k zachování veřejné svobody; poté táhl pod Damgarten, místo na Recknitz opevněné věžemi a starými hradbami s valy a vnějšími díly moderní podoby a pevností zbudovanou u ústí zmíněné řeky; napadl je zákopy a tak častou palbou z děl, že obránci byli po šesti dnech nuceni opustit parapety před zuřivostí útoku, který na ně za královy přítomnosti vedli Švédové; ti na parapety vystoupili, bez prodlení se vrhli za prchajícími a většinu bez milosti pobili. Současně vyslal král několik rot, aby žebříky dobyly Ribnitz, pevnost na téže řece Recknitz; ty ji překvapily, zajaly velitele, Španěla, a přijaly pod své prapory 500 pěšáků z oné posádky.

Damgarten dobyt Švédy.

Tento průchod mu tedy otevřel vstup do vévodství meklenburského a usnadnil i dobytí Rostocku, metropole té provincie, dobře opevněného, na levém břehu Warnowy. V tomto městě, střeženém malým počtem lidí, byl přijat bez překážek; vyzval tam měšťany a lid, aby uznali svého přirozeného pána a vypudili Valdštejnův lid, a svěřiv stráž města jeho magistrátu, táhl k Wismaru, hlavnímu městu téhož vévodství, dobře opevněnému a dobře střeženému, ležícímu v koutě mořského zálivu, jenž z něho činí skvělé útočiště obchodních lodí.

Císařští, zmateni tímto náhlým vpádem do meklenburských zemí, stáhli k sobě většinu menších posádek a přitáhli do Sternbergu, města omývaného jezírkem;³⁵ a když zjistili, že se Švédové v Rostocku nezdrželi, pomýšleli na jeho znovudobytí: vyslali k městu několik oddílů jízdy, které předstíraly, že se obracejí k Doberanu, místu na moři nad Rostockem, a vnikly do něho, neboť obyvatelé, dosud nedostatečně ujištění švédskou ochranou, otevřeli brány bez odporu. A poněvadž císařští zamýšleli opustit vévodství meklenburské až na Rostock a Wismar, aby se mohli opřít o lid na venkově, projeli zemi a svezli do těch dvou míst všechno, co mohli, pod záminkou, že tak činí, aby obilí, seno a píce neposloužily Švédům, nýbrž aby jimi byla lépe zásobena ta dvě místa.

Překvapení Rostocku a postup Rakušanů v oné provincii, podporovaný novými posilami, které jim poslal Torquato Conti, přiměly krále změnit záměr; neshledávaje výhodu v delším pobytu v těch zemích, vyvedl vojsko z obsazených míst a vrátil se do Ribnitzu; tam i v Damgartenu, místech vhodných pro každou potřebu vstupu do onoho státu, zanechal náležité zásoby a ponechal tam polního maršála Johana Banéra,³⁶ Švéda, se čtyřmi tisíci pěšáků a 800 jezdci; vévodu Sasko-Lauenburského poslal do Lübecku, Hamburku a Brém, aby urychlil nějaké nábory a zajistil pevnosti v tom okolí, aby je měl připraveny k pomoci lantkraběti hesenskému, kdyby ho kdykoli napadl Pappenheim; se zbytkem vojska se vrátil do Stralsundu, kde se zdržel šest dní a jednal o různých záležitostech. Uznav, že je čas odpovědět na císařovy listy a ospravedlnit záměry svých zbraní, napsal mu, že si několikrát stěžoval na nevlídnost, s jakou s ním jednali císařští ministři, aniž kdy jeho žádostem naklonili ucho, natož aby vyslyšeli jeho spravedlivé nároky; že jeho listy psané knížeti sedmihradskému³⁷ byly zadrženy, rozšifrovány a falešně vyloženy; že jeho poddaní, důstojníci a vojáci byli zatčeni, když jim předtím bylo odňato vše, co měli; že mu byl zakázán obchod, zmařen mír s polským králem a tomuto králi poskytnuta pomoc proti koruně švédské, že mu byl odepřen průchod a jeho vyslanci byli bez slyšení vyhnáni z Lübecku i z celého Německa; že jeho koruna byla urážena uzurpací titulů na Baltském moři, propůjčených Valdštejnovi, i jinými křivdami, jichž se dostalo kupcům z řad jeho poddaných v pomořanských přístavech; že byly zamítnuty všechny návrhy podané jeho ministry a že byl nakonec nucen hledat zadostiučinění zbraněmi, když slova a žádosti nic nezmohly. Že však nevstoupil do Německa, aby urazil císařskou korunu, nýbrž aby pomohl svým přátelům a spojencům, neboť knížata jsou povinna pomáhat sousedům nejen pro pouto přátelství, ale i v zájmu vlastního státu; že se vždy nakloní k čestné dohodě, bude-li všemu jednání předcházet navrácení stavů, měst a utlačených knížat do dřívějšího stavu a jemu náhrada nákladů, které dosud na tu válku vynaložil. I vévoda pomořanský, vida, že jeho prohlášení ve prospěch Švédska je na císařském dvoře špatně přijímáno, psal na svou omluvu císaři, že jsou dobře známy pohromy a bída, které způsobilo rakouské vojsko, ubytované tři roky v té provincii; jeho vyslanci, poslaní na sněm do Řezna, aby je vylíčili, byli prý propuštěni takřka bez slyšení. Že při příchodu švédského krále císařští hejtmani, místo aby obrátili zbraně proti nepříteli, obrátili je proti vlastním přátelům, odzbrojili obyvatele, vydrancovali přední místa, napadli a proti výslovné dohodě dobyli město a hrad Ückermünde, důležitý průchod, vyloupili ve Wolinu dům kněžny vdovy, sestry saského kurfiřta, a pokusili se jej zapálit. Že švédský král přišel s takovou rychlostí, že mu nebylo možno odolat; že upřímnost a stálost jeho věrnosti, v níž vůči Říši navzdory všemu tomuto zlému zacházení vždy setrval, byla málo uznávána; že všechny tyto pohromy je třeba přičítat novému vynálezu císařských ministrů ubytovávat proti říšským zákonům tolik vojska a zatěžovat provincie nesnesitelnými kontribucemi, a ne nějakému spiknutí či spojení s nepřáteli; že král Gustav se neprohlašoval za nepřítele císařova, nýbrž že jeho záměr směřuje k zachování svobody knížat, jeho přátel, příbuzných a spojenců, proti násilí, jehož se na nich katolíci neprávem dopouštěli; a že tedy doufá, že vzhledem k tomu všemu nebude Jeho Veličenstvo jeho počínání vykládat nepříznivě.

Požadavky krále švédského vůči císaři pro mír.

Také saský kurfiřt, předvídaje, jaký požár z tohoto ohně vzejde, uznal za dobré předložit věc císaři a zkusit, zda by ho nemohl získat pro mír tím, že ho odvrátí od zahájených novot, které byly na škodu protestantům; obratně se jich dotkl, když uvedl, že švédský král vstoupil do Německa, povolán těmi, kdo jsou utiskováni rakouskými zbraněmi, a že edikt o navrácení církevních statků³⁸ tak bodá všechna protestantská knížata, že bez jeho zrušení se v tom království nikdy nedočká vytouženého pokoje. Císař však, spoléhaje na dřívější vítězství a nedbaje žádostí tohoto knížete, odpověděl kurfiřtovi stroze: dal mu na vědomí, že má dost sil, aby potlačil své nepřátele, že si při této příležitosti od něho i od kurfiřta braniborského slibuje příspěvek v penězích, potravinách a střelivu, jaký by byl přiměřený k udržení jeho vojska, a že na ediktu o církevních statcích nemůže nic změnit. S tím kurfiřt spokojen nebyl a znovu, otevřeněji dal Ferdinandovi na vědomí, že již dvanáct let chová Německo válku ve svém klíně, že mnohé země jsou zpustošeny, zřízení Říše porušena, svoboda potlačena a kurfiřtská autorita umenšena, takže se z důvodů dobré vlády vidí nucen myslet na své vlastní zájmy.

Že však doufá, že se od něho nebude požadovat, aby dodával peníze, potraviny a střelivo, jak se to žádá od jiných, ani aby jeho země byly zatíženy ubytováním vojska, což by bylo proti smlouvám a zřízením Říše. Že služby prokázané císařskému trůnu v jeho největších nesnázích si takového zacházení nezasluhují. Že nemůže bez hořkosti snést odmítnutí zmírnit vydaný edikt a naslouchat mírnějším cestám, neboť měl-li být výnos o navrácení církevních statků někdy zrušen, byl k tomu právě nyní, uprostřed hrozících bouří, nejvyšší čas. Že zachovával pevnou věrnost a upřímnou, nijak nepodlézavou oddanost k rodu rakouskému, od něhož očekával přiměřenou odezvu. Že kdyby se však věci ubíraly jinak, bude se řídit přikázáními Božími a následovat příklad svých předchůdců. Že kdyby však Jeho Veličenstvo ráčilo protestantům dovolit shromáždění na bezpečném a vhodném místě, mohla by se tam najít vhodná východiska z tak politováníhodných poměrů, a že by bylo spravedlivé dovolit, aby katolíci i protestanti mohli požívat té svobody, která jim byla přiznána základními zákony Říše. Že chtěl vše shora řečené předložit pro ulehčení svého svědomí a aby Jeho Veličenstvo vědělo, že když byly vyčerpány všechny možné prostředky před Bohem i před světem, musí být člověk omluven.

Avšak někteří duchovní, dychtící ještě více rozmnožit své poklady, a hejtmani a rádcové, kteří živili válku, z níž těžili, naléhali na císaře důmyslnými důvody, že edikt je třeba provést; císařský dvůr proto na kurfiřtovy žádosti nijak nedbal a odpovědi neobsahovaly nic jiného, než že příčinu žalostných poměrů v Německu nelze přičítat jeho straně, poněvadž byla první uražena, a proto donucena bránit se a sáhnout k nejkrajnějším prostředkům; že byl svolán sněm do Řezna, aby se tam hledal způsob, jak obnovit mír, a nebude-li to možné, pokračovat ve válce. Že žádost o peníze, potraviny a střelivo, aby se čelilo novotám, které Švédové zavádějí do Říše, nebyla vznesena pro jeho zvláštní zájem, nýbrž k záchraně Horního Saska, jemuž zjevně hrozila zkáza. Že jeho cílem bylo ujmout se ochrany knížat, od nichž se nadál, že nabídky jeho pomoci přijmou s povděkem. Že je snadné zastavit Švédův postup hned v začátcích, spojí-li se jejich síly se silami císařovými. Že nestačí, aby kurfiřt projevil ochotu zaplatit kontribuci uloženou na sněmu v Řezně, jestliže podle příkladu ostatních kurfiřtů a stavů nepřijme do své země vojsko potřebné k obraně, bez něhož by Švédové po ztrátě Saska snadno pronikli i do ostatních útrob Říše.

A poněvadž si v téže době Ludvík Fridrich, správce vévodství württemberského,³⁹ ostře stěžoval u císařského dvora na provádění ediktu o církevních statcích, které v jeho zemi vykonával Tilly s osmi tisíci vojáky, kteří donutili všechny služebníky protestantských církví odejít a přenechat své příjmy katolíkům, zdálo se rakouské radě nutné prozatím je již více nepopouzet. Proto bylo knížatům v odpovědích ohledně ediktu dodáno, že to nebylo učiněno v úmyslu odmítnout spravedlivé a počestné řešení, neboť Jeho císařské Veličenstvo je ochotno je přijmout a probrat s kurfiřty; že by však věc nabrala podivuhodný obrat, kdyby se kurfiřt rozhodl dostavit se osobně do Řezna a jednat o prostředcích k obnovení pevného míru, což by se v tom městě podařilo mnohem lépe než na jiných shromážděních. Tillymu bylo také nařízeno, aby vrátil služebníky vyhnané z württemberských církví, a byla projevena větší ochota než dříve dát protestantům zadostiučinění, aby se zabránilo jejich spojení se Švédem, jak to již někteří učinili.

Když se ze všech stran pokračovalo v přípravách k válce, byl i švédský král nucen hledat nějakou pomoc u svých přátel. Poslal proto do Francie hraběte „de Lenoue“ a barona „de Samur“,⁴⁰ aby tam provedli nábor Francouzů, napsal anglickému králi, aby dovolil markýzi Hamiltonovi⁴¹ naverbovat šest tisíc anglických pěšáků, a pan Camerarius,⁴² jeho vyslanec v Nizozemí, dostal rozkaz žádat Generální stavy o obnovení dávného přátelství a o péči o upevnění a bezpečí společné svobody. Jako svého vyslance poslal také do Benátek rytíře Rasche („Rascio“),⁴³ svého předního ministra, aby vyzval republiku k dobrému porozumění s ním a k podpoře jeho podniků; ten však nezískal nic než přijetí a neplodné poklony, a dostal proto rozkaz odebrat se za týmž účelem do Švýcarska, kde však jeho jednání rovněž nepřineslo žádoucí výsledek.

Kolberg obležen Švédy.

Poté uložil guvernérům obsazených míst dobrou správu a bdělost a 10. listopadu odešel ze Stralsundu. Vedl vojsko ke Greifenbergu, ležícímu na březích Regy, a část poslal ke Kolbergu na břehu Baltu, městu pevnému polohou i opevněním; poznav, že pokus dobýt je silou by byl pro mnohé obtíže, velké škody i značnou ztrátu času nevhodný, dal je obléhat a svěřil ten podnik švédskému plukovníku „Caudisovi“, sám se zbytkem vojska se vrátil do Štětína. Tam se dozvěděl o velkých Tillyho přípravách k tažení na Magdeburk a o spojeních, která mají v tom městě katolíci; i uvážil, jak vysoké záměry stojí na tomto městě, povolal k sobě barona Falkenberga („Flacheberg“),⁴⁴ německého kavalíra velmi zběhlého ve válečných i politických věcech, svěřil mu svůj úmysl a neprodleně ho poslal do onoho města, aby byl správci nápomocen a upozornil ho, aby s větší pečlivostí bděl nad obranou i nad nevázaným životem lidu, který příliš spoléhal na své štěstí. Napsal také srdečné listy magistrátu, v nichž mu oznamoval Tillyho záměry i úmysl, jaký má s tím městem; poté zanechal další rozkazy ve Štětíně a v okolních pevnostech a dva dny táhl podél Odry, aby zabránil škodám, jež v tom okolí páchali císařští, zesílení v Greifenhagenu a v Gartzi příchodem hraběte ze Schauenburgu („Sciamburg“),⁴⁵ Němce, s patentem vrchního velitele místo Torquata Conti, jemuž bylo vyhověno v jeho žádosti a který se pro své neduhy dal propustit z císařské služby. Pak předstíral, že se v těch krajích ubytuje (neboť roční doba byla k válečným výpravám již velmi krutá), náhle se však vrátil do Štětína, přešel řeku s dvanácti tisíci pěšáky a šesti tisíci jezdci a se šedesáti děly a na Boží hod vánoční se objevil u Greifenhagenu, silné pevnosti ležící na nejzazším okraji Pomořanska směrem k Braniborsku, na levém břehu Odry. Tam byly rychle zahájeny přibližovací práce ze dvou stran a král dorážel na pevnost s takovou prudkostí, že za krátký čas byly rozbořeny některé věže a prolomeny valy jedné kurtiny; nato na ni poslal nejzuřivější útok se žebříky, krumpáči a nejodvážnějšími muži; císařští se mu s neméně statečnou zarputilostí postavili kameny, píkami, mušketami a ohnivými zbraněmi a vzplanula velmi žhavá srážka, neboť Švédové, povzbuzováni králem, který jako divák všeho posílal za prvními další a další roty pěšáků, se předháněli, kdo první vystoupí z příkopu na hradby. Asi po dvou hodinách boje, když obráncům již chyběl parapet i ty nemnohé palisády, jež proti nepřetržité palbě šestadvaceti děl zakrývali křížem kladenými trámy, matracemi a čímkoli jiným, a když se v těch obvodech již necítili bezpečni, ustoupili do malého zákopu, zbudovaného zatím uvnitř hradeb, a nechali Švédy vystoupit na parapet; ti vytáhli nahoru tři děla a začali stejně nemilosrdně ostřelovat i toto ústupové opevnění. Obránci se v něm drželi až do noci, a když shledali, že nepřítele zapudit nemohou, pomýšleli na ústup a opuštění města; zapálili ještě několik domů a kolem páté hodiny noční tajně vyšli výpadní brankou. Švédské stráže však oklamat nedokázali: byli zpozorováni hlídkami z blízkých ležení, ve vojenském táboře byl potichu vyhlášen poplach a jízda se pustila za nimi, velkou část pobila a část zajala, mezi jinými i Neapolitána dona Ferranta di Capua,⁴⁶ velitele města, který byl při statečném boji raněn a brzy poté, dopraven do Štětína, zemřel; s ním zajala i mnoho dalších kavalírů, důstojníků a vojáků.

Gartz opuštěn císařskými.

Dobytí Greifenhagenu velmi zmátlo Schauenburga, protože touto ztrátou byl císařským zcela zamezen vstup do Pomořanska a bez Greifenhagenu bylo velmi nesnadné udržet Gartz, místo slabší obrany na druhém břehu Odry na západě, vystavené ustavičným výpadům štětínské posádky. Svolal tedy své hejtmany a vyžádal si jejich mínění, jak si v té tísni počínat v tak kruté roční době, kdy země pokrytá sněhem působila rozklad celých oddílů nezvyklých takovému strádání a zhýčkaných pohodlím, jehož se jim dostávalo, když byli záměrně ubytováváni po tvrzích, zatímco král nechával pod širým nebem své Švédy, zvyklé na nejtužší mrazy Severu. Ze samých škodlivých návrhů bylo usneseno zvolit ten nejméně škodlivý: opustit Gartz, aniž se počká na krále, a aby ho Švédové nemohli využít, zničit ohněm jej i okolní krajinu, s hlavním vojskem se stáhnout do Frankfurtu nad Odrou, velkého a silného města, pro jejich věci důležitého, tam se zastavit a vyčkat Tillyho s vojskem Ligy, který, rozhořčen prohlášením Magdeburku, táhl k tomu městu a byl rozhodnut pomstít porušenou věrnost; s jeho příchodem a s příchodem dalších oddílů, které se ve Slezsku a na Moravě verbovaly pod panem Ossou,⁴⁷ generálním komisařem císařského vojska, německého původu, doufal Schauenburg, že bude s to vyhnat Švédy z obsazených míst.

Postup švédského krále je vítán v Anglii a téměř v celé Evropě.

Uzavřen svaz mezi Francií a Švédskem.

Mezitím se po Francii a po Anglii rozšířila pověst o šťastném postupu Švédů. Král Velké Británie, jemuž záleželo na navrácení Falce, uspíšil slíbený nábor čtyř tisíc pěšáků určených do služby krále Gustava a poslal mu značnou sumu peněz, čímž se s ním ještě těsněji spřátelil; stejně tak i francouzský král, který ze státních zájmů toužil po tomto odvedení pozornosti, jímž by se snáze poskytla pomoc Monferratu a jež bylo vhodným prostředkem ke zmírnění španělské velikosti, vyslal ke švédskému králi jako svého vyslance pana de Charnacé,⁴⁸ jednak aby mu blahopřál k šťastnému příchodu, jednak aby splnil sliby, které mu dal před jeho vypravením; ten vyslanec byl králem přijat s mimořádnou poctou a po krátkém jednání byl 12. ledna roku 1631 v táboře u Bärwalde uzavřen svaz mezi oběma korunami. Jeho základem bylo, že knížata, města i země utlačované Rakušany mají být navráceny do původního stavu a svobody a že k vedení války bude Nejkřesťanější král platit králi Gustavovi ročně čtyři tisíce tolarů.⁴⁹

Protože protestantská knížata nedostala na sněmu v Řezně zadostiučinění, jež požadovala, rozhodla se začátkem tohoto roku svolat kurfiřtské shromáždění, na němž se měla najít vhodná opatření k zachování jejich zemí a proti útlaku, který podle nich způsobují katolíci. A ačkoli bez výslovného souhlasu císaře nemohli k takovému usnesení přistoupit, přesto je k tomu přemluvila důvěra ve štěstí Švédů a strach ze zbraní císařských. Kurfiřti saský a braniborský jako přední mezi protestanty napsali všem evangelickým knížatům, městům a stavům Německa a pozvali je do Lipska na osmý den února. Tam se 4. téhož měsíce osobně dostavili oba kurfiřti a v následujících dnech přijeli kníže Kristián Braniborský,⁵⁰ Jan Filip, vévoda altenburský,⁵¹ vévodové Vilém⁵² a Bernard⁵³ Výmarští, vévoda Jan Kazimír Koburský, August, falckrabě rýnský,⁵⁴ Fridrich, markrabě bádenský,⁵⁵ August, kníže anhaltský, Vilém, lantkrabě hesenský, vyslanci vévodů brunšvických, lüneburských, meklenburských a württemberských, zástupci markraběte z Durlachu a protestantských stavů Švábska a Franků, hrabata Fridrich ze Solmsu, Filip, rýnský hrabě, Jan Jiří z Mansfeldu a Arnošt Ludvík ze Solmsu, zmocněnci hrabat ze Stolbergu, baronů z Reussu a ze Schwarzburgu a zástupci císařských měst Norimberku, Štrasburku, Frankfurtu, Lübecku, Brém, Hildesheimu, Mühlhausenu, Nordhausenu a jiných míst. Dne 10. téhož měsíce⁵⁶ se sešli v kostele sv. Tomáše, kde prosili Boha, aby jejich jednání přispěl svou pomocí; vyslechli kázání doktora Hoëho („Noë“)⁵⁷ na toto téma, odebrali se na radnici a tam saský kurfiřt oznámil cíl a příčinu svolaného shromáždění; bylo navrženo zajistit zachování zákonů, autority a základních zřízení Říše k úlevě tolika lidem, kteří chřadnou v politováníhodné bídě, k obnově potlačené německé svobody, k znovunastolení dávné důvěry mezi katolíky a protestanty a k uzavření svatého míru, potřebného lidem a milého Bohu. Po zralém uvážení těchto návrhů zněl závěr stručně takto: nesnášet dále útrapy války, otevřeně odmítnout dodávky lidí, peněz a střeliva císaři, nepřijímat již ve svých zemích cizí vojsko, nedovolit průchod, nepřipustit verbování, nedovolit nikde zřizovat shromaždiště a ozbrojit se k odporu proti tomu, kdo by je chtěl nutit; oznámit císaři, kurfiřtům a katolickým knížatům Říše nutnost tohoto usnesení a dobrý úmysl k míru; ukázat jim, jaké násilí dosud utrpěli od rakouského vojska proti kapitulacím podepsaným samým císařem, jaká bída postihla jejich země zpustošené válečným lidem a jaký je stav občanského míru, autority, vážnosti, důstojnosti a výsad kurfiřtů, knížat a stavů Německa. K tomu účelu napsali císaři a ostatním kurfiřtům, stavům a katolickým knížatům Německa, aby toto jejich usnesení schválili, neboť jím nehodlají nijak porušit císařská zřízení; vybídli je, aby mezi sebou nalezli způsob, jak obnovit mír, napravit Německo a zachovat svobodu, která byla bez rozdílu náboženství v nebezpečí, že ji nakonec stejně potlačí strana španělská.

Poněvadž se však postup Švéda stále zrychloval a rakouští ministři poznávali, že protestanti sice navenek smýšlejí o pokoji, ve skutečnosti však směřují k tomu, aby zabránili provedení císařského ediktu o navrácení církevních statků a odňali Rakušanům možnost vzdorovat švédským zbraním, postarali se císařští ministři, aby katolští kurfiřti napsali protestantům odpověď, v níž politovali usnesení přijatého proti zřízením Říše, která zakazují především taková shromáždění bez výslovného souhlasu císaře, a aby je naléhavými důvody odvraceli od nepříznivého výkladu počínání dvora. Odpověděl také císař na listy shromáždění a vážně si stěžoval, že bez důvodu a proti zákonům uzavřeli spolek a usnesli se na opatřeních poškozujících císařskou korunu, bez jejíhož výnosu nelze taková shromáždění svolávat; že on vždy toužil po míru a nic proti němu neučinil, leda z nutnosti zachovat svou autoritu, neboť jako císař byl povinen předcházet hrozícím zlům. Po těchto výlevech dal 24. května vyhlásit napomenutí (monitorium) proti zmíněnému lipskému shromáždění, jímž všem přikazoval, aby nikdo z knížat, kurfiřtů, stavů či měst lipského shromáždění neposkytoval průchod, přístřeší, pomoc, shromaždiště ani přehlídku, ani žádnou podporu lidu, který by kdokoli verboval; aby se nikdo pod trestem smrti a konfiskace statků nedal zapsat pod jejich prapory a nikdo z poddaných neplatil zmíněným protestantům daň ani kontribuci, čímž se rušilo každé břemeno uložené na jejich vazaly. Tyto prostředky však málo zmohly, spíše ránu ještě více rozjitřily: protestanti, tím nedůvěřivější, sáhli všude ke zbraním, verbovali lid a připravovali vše potřebné k válce.

Nový francouzský svaz, který Švédům přinesl velkou úlevu jak skutečnou pomocí, tak pověstí, kterou s sebou neslo přátelství tak velkého krále a kvůli níž by si mnohá německá i cizí knížata musela rozmyslet, než by se vydala na pomoc císařským, byl vznešeně oslaven; ve stejné době přišlo z Anglie ještě 300 tisíc tolarů a švédský král byl ujištěn, že lid naverbovaný pro jeho službu v počtu dvou tisíc pěšáků čeká s napnutými plachtami v přístavu Dover pod vedením markýze Hamiltona, předního skotského kavalíra toho království. Posílen různými nábory, které jeho hejtmani soustředili v sousedních provinciích, odkud utíkalo mnoho nepřátelských vojáků, uznal, že nemá odmítat příznivé štěstí, nýbrž nést zbraně k novým výbojům: provedl u Štětína v přítomnosti francouzského vyslance přehlídku vojska, kde bylo vidět asi dvacet tisíc dobře spořádaných vojáků, a postoupil ke Gartzi, který shledal císařskými opuštěný. Usoudiv z toho na strach či na slabost, rozhodl se postupovat dál, dokud byl Tilly daleko; štěstí mu přálo a Rakušané utíkali.

Pokus o dobytí Landsbergu.

Vedl vojsko k Landsbergu, městu obehnanému dobrými hradbami, na důležitém brodu Warty, přeslavné řeky, která vychází z nejzazšího kraje Polska u vsi zvané „Crounolau“ a po dlouhém bloudění krajem se vlévá do Odry mezi Frankfurtem a Küstrinem.

Švédský král uniká velkému nebezpečí života.

Podle svého zvyku se vypravil napřed, aby ten brod prozkoumal, s podplukovníkem, jemuž velmi důvěřoval; ten ho však zavedl tam, kde císařští podle domluvy nastražili léčku; a když už byl král takřka přepaden, plukovník z Livonska, jemuž král nařídil, aby se zastavil na půl míle, vyrazil při hluku několika mušketových výstřelů se svým plukem vpřed, nalezl krále již v boji s císařskými, obnovil boj a s takovou prudkostí se vrhl na nepřátele, že je rozvrátil a obrátil na útěk, vysvobodil krále z nebezpečí a získal si tak s velkou slávou u toho knížete věčnou zásluhu. Král, když z útěku onoho podplukovníka poznal zradu, dal zatknout jednoho rytmistra, od něhož se dozvěděl celou věc i to, že on sám onen úklad projednal s císařskými veliteli. Poznav však, že podnik je obtížný, zanechal tam maršála Totta („Tod“)⁵⁸ s několika pluky, aby zadržoval výpady císařských, a vydal se k Frankfurtu, aby uskutečnil podnik, po němž toužil nade vše; ten by mu totiž nejen zajistil pokojné držení Pomořanska a Nové marky, ale otevíral se jím i průchod do Saska, do markrabství braniborského, do Slezska a do Lužice, samých to významných a bohatých provincií, schopných dlouho živit jeho vojsko; zároveň by se ulehčilo dobytým zemím od ubytování jeho vojska, takže tam po uvolnění obchodu a obdělávání půdy doufal získat zásoby potřebné k pobytu svých zbraní, a válku by si ulehčil v dědičných zemích císaře a Valdštejna, kde by snadno rozmnožil vojsko, neboť lid těch provincií, divoký, bojovný a žárlivě dbalý svobody svědomí, by se jako včely na květ vrhl ke zbraním a na pomoc Švédům.

Co ho však k podniku vábilo nade vše ostatní, byla blízkost zemí protestantských kurfiřtů, takže by je snáze pohnul k příznivému prohlášení, věda, že ta knížata více než jednou litovala, že pomáhala císaři proti falckému kurfiřtovi a dánskému králi a živila onu velikost, která jim již neprojevovala laskavost, nýbrž vymáhala jejich služby jako dluh a téměř spoutala i jejich svobodu.

Tilly přechází do Frankfurtu, aby zajistil bezpečnost města.

Tilly, zpraven o zlém stavu svých lidí v Pomořansku, kde mnoho nespokojených vojáků utíkalo pro nedostatek žoldu a přibývající útrapy, a obávaje se ztráty Frankfurtu či Landsbergu, stáhl vojsko z magdeburských krajů, šel do Frankfurtu a posílil tam posádku třemi pluky pěchoty a jedním plukem jízdy, dal pracovat na nejméně dokonalých opevněních a přidávat nová díla a zákopy před hradbami. Zanechal tam potřebné rozkazy, provedl v blízkém poli přehlídku svých lidí, napočítal čtyřiatřicet tisíc bojovníků, vyplatil jim dva žoldy a zamířil k Landsbergu, jednak aby vypudil z okolí Švédy, jednak aby se postaral o zachování svého. Švédové ho však nevyčkali: při první zprávě o jeho pochodu sbalili stany a spojili se s královým vojskem; král v klidu pozoroval, jak se Rakušané tehdy pohybují, a staral se o dokončení pevnosti dobyté u Küstrinu, pevnosti náležející Braniborsku, jejíž guvernér mu byl odepřel průchod. Küstrin leží v srdci Nové marky na březích Odry, nedaleko Warty, a ovládá celé okolí, takže je jakoby rozhodčím průchodu po obou březích těchto dvou řek.

Tilly zásobí Frankfurt a Landsberg a vrací se do biskupství magdeburského.

Když císařští přivedli pomoc těm dvěma místům a vrátila se jim odvaha, která v jejich prsou pro štěstí Švédů ochabla, Tilly nepokládal za vhodné táhnout k dobývání oněch pevností, které, dobře střeženy posíleným královým vojskem, kryty polním vojskem a zajištěny zpustošenými krajinami, mu nemohly slibovat nic než rozklad vojska nespokojeného pro nedostatek potřeb i peněz; vrátil se tedy do svých původních ležení u Magdeburku.

Král, jemuž se pro zmíněné Tillyho kroky rovněž nezdálo, že je čas pokoušet se o své prvotní úmysly, a nepokládaje za užitečné zdržovat se déle v těch končinách, obrátil mysl k tomu, jak by mohl obsadit některá místa v Pomořansku. Zvedl tábor od Löcknitzu, malého města, které se mu krátce předtím vzdalo smlouvou, a obrátil se k Meklenbursku v naději, že přiměje Tillyho upustit od tažení proti Magdeburku, anebo, nepohne-li se Tilly, že se zmocní některých míst a průsmyků, jejichž dobytím by zajistil Pomořansko a obyvatelům Meklenburska nahnal nemalý strach ze svých zbraní.

Neubrandenburg dobyt Švédy.

Vrátil se do Štětína, postoupil s vojskem pod Neubrandenburg a žádal vydání města od pěti rot pěšáků a tří rot Chorvatů, které je střežily; ti, nepokládajíce se za schopné vzdorovat velkému vojsku za svými nedokonalými hradbami, uzavřeli smlouvu a brzy se vzdali. Totéž učinil Loitz, na hranicích Pomořanska a Meklenburska na březích Peeny, který se po dvou stech výstřelech z děl dohodl; král se tam zastavil na dva dny, aby získal zprávy o stavu císařských.

Malchin dobyt pozoruhodnou lstí.

Do jeho rukou padl také Malchin, malé město omývané Peenou, obehnané hradbami, příkopy a věžemi po starodávnu; kapitán „Melnich“ jej překvapil lstí: rozdělal poblíž několik ohňů, aby se zdálo, že tam leží celé vojsko, ačkoli tam měl jen 300 pěšáků a jednu rotu jezdců; zastrašení obránci, kteří byli bez svého velitele, neboť ten byl venku u „Setanbourgu“, se zalekli hrozeb tohoto kapitána, jenž žádal okamžité vydání města a prohlašoval, že každé další otálení by krále rozhněvalo natolik, že by nikoho nenechal naživu, a vzdali se.

Demmin se vzdává Švédům.

Poté, když král 12. února vyšel z Loitzu, přitáhl před Demmin, důležité místo na průchodu, kudy vede delší cesta podél Peeny mezi hranicemi Pomořanska a Meklenburska. Tilly do něho vkládal velké naděje, protože kdyby Švéda, jak věřil, zdrželo, přišel by právě včas, aby se se Švédy střetl a vtáhl je do bitvy pro ně nevýhodné, v jejímž vítězném výsledku spočívalo vše. K provedení tohoto záměru tam byl vyslán maršál Banér,⁵⁹ který město prudce napadl, takže vojáci z hradu, lidé zbabělí, zbaběle ustoupili nepřátelskému náporu, aniž jim pomohl rozkaz, který jim dal vévoda Fridrich Savelli,⁶⁰ římský kníže, jenž tam byl guvernérem, a způsobili, že Savelli začal pomýšlet na dohodu.

Vévoda Savelli obviněn Tillym za ztrátu Demminu.

Toto místo, jedno ze skladišť katolického vojska, způsobilo Tillymu velmi nemilé pocity; nemoha zadržet hněv při pomyšlení, jak mohlo sedmnáct rot ostřílených vojáků tak bídně vydat pevnost pokládanou za jednu z nejlepších v těch provinciích, vytýkal Savellimu nedbalost, ačkoli příčiny pocházely od jiných, zejména od lidí z hradu; a vybíjeje při té příležitosti jistou svou nevoli vůči Savellimu, propustil ho z vojska a uložil mu, aby se odebral ke dvoru ke své obhajobě.

Neubrandenburg znovu dobyt císařskými.

Poté se s vojskem dvaceti tisíc mužů vydal k Meklenbursku, utábořil se pod Neubrandenburgem, dobyl jej silou a dal všechny, kdo tam byli, bez ohledu na kohokoli pobít mečem, rozhněván, že se tak zbaběle vzdali Švédům; totéž učinil ve „Faldisbergu“,⁶¹ na jehož obránce, kteří nechtěli hned ustoupit jeho hrozbám a přijmout nabízenou dohodu, poslal rázný útok; vnikl tam ke zkáze posádky, jejíž většina byla pobita, s přísností, jaké Tilly dosud neužil, neboť byl velmi zbožný a od milosrdenství se nedokázal odchýlit; tentokrát však tak jednal, protože se mu zdálo, že škodu utrpěnou od nepřátel nelze pomstít shovívavostí.

Tilly se rozhoduje pro tažení proti Magdeburku.

Jestliže však tyto podniky starého hejtmana potěšily, zpráva o pádu Kolbergu, k němuž došlo pro nedostatek potravin, ho mrzela stejnou měrou: bylo to totiž důležité místo na Baltu, nad jehož mořem vládlo švédské loďstvo, a Švédové by se tam zahnízdili tak pevně, že by bylo velmi nesnadné je vypudit. Tilly však, nechtěje poškodit pověst získanou v tolika bitvách a vítězstvích a věda, jaké překážky by se mu postavily do cesty, kdyby obrátil zbraně k znovudobytí pomořanských míst, kde by našel nejen lid nesmírně tvrdošíjný v obraně, ale i mnoho švédských oddílů, obrátil mysl k Magdeburku, k podniku, který byl tím blíže slávě, čím blíže byl obtížím, a naháněl protestantům strach; jím by nejen zamezil častým výpadům z města, ale upevnil i pověst svých zbraní a přerušil běh rozsáhlých králových plánů. A co ho přesvědčovalo nejvíce: bude-li toto město, shromaždiště zbraní uprostřed těch provincií, dobyto, bude snadné vydat se tam, kam by uznal za nejvhodnější; a protestantští kurfiřti i ostatní svobodná města, která by mohla kolísat v poslušnosti k císaři, by z této strany byli ve svých záměrech sevřeni, a ačkoli tajně chovali náklonnost ke Švédům, nemohli by tak snadno podporovat králův postup ani odmítat žádosti katolíků. Zvedl proto tábor z uvedených míst a během několika dní rozbil stany před Magdeburkem. Zpraven, že nepřátelé vybudovali pevnost na Labi míli od města, uznal za vhodné ubytovat několik pluků mezi pevností a zmíněným městem, čímž bylo přerušeno spojení mezi nimi; a podařilo se mu to šťastně, neboť kapitána pevnosti, který nikdy neviděl válku, zachvátil takový strach, že se zbaběle, bez nejmenší obrany, vzdali. Odtud rychle napadl Prester, místo bráněné dobrou pěchotou; měšťanstvo se však obávalo, aby se mezi tímto místem a městskými hradbami neubytovali i císařští, a rozhodlo se je opustit, stáhnout lid na stanoviště Zoll blíže hradeb a opevnit se tam co nejvýhodněji.

Zatímco zde s nesmírným úsilím působilo několik pluků katolického vojska pod vedením plukovníků Ligy Merodea,⁶² Valona, hraběte Fuggera⁶³ z jednoho z nejbohatších augšpurských rodů a Baldirona,⁶⁴ Furlana, zaútočil z druhé strany hrabě z Mansfeldu na pevnost Buckau, protože obránci neměli ani potraviny, ani válečné zásoby; tím se stalo, že město zůstalo sevřeno ještě těsněji. Tilly tedy, vida, že jeho díla zdárně pokročila, posunul přibližovací zákopy a pomýšlel, že se ubytuje mezi postavením Zoll a městem; a Magdeburští pro nedostatek mužů znalých války zbaběle ztratili vnější opevnění, vybudovaná s tak velkými náklady, jimiž mohli nepřítele snadno nějaký čas držet v odstupu.

Frankfurt nad Odrou dobyt Švédy.

Král, vida, že katolické vojsko je zaměstnáno obléháním, a nevida způsob, jak tam přinést potřebnou pomoc, nestane-li se předtím pánem oněch míst, jež překážela jeho vojsku, vytáhl koncem března, k podniku proti Frankfurtu nad Odrou se nejprve vrhl na „Zewdich“,⁶⁵ místo obsazené císařskými, a přiblížil se k Frankfurtu; bylo to 2. dubna.⁶⁶ Ačkoli tam našel silný oddíl císařských vojáků pod velením maršála Tiefenbacha,⁶⁷ německého kavalíra, který, zpraven o králově tažení, nezanedbal přípravy k obraně, napadl město ze tří stran třemi útoky a třemi bateriemi. A jelikož smělé podniky štěstěna obvykle chrání, zdálo se, že ti lidé byli jakoby očarováni: začali klesat na mysli a ztrácet odvahu a hned při prvních útocích s malou ctí opustili velké klešťové dílo, které k obraně gubenské brány střežilo 400 pěšáků, což byla jedna z hlavních příčin ztráty města. Švédové totiž, když císařští ustupovali, vystoupili na dílo a pronásledovali je až k padacímu mostu brány, kde v pět hodin v noci dali pracovat dvěma petardám, dosáhli žádoucího účinku a vnikli dovnitř. A protože vchod druhé brány, uzavřený silnou ohradou a opatřený mnoha děly, byl houževnatě bráněn a jejich úsilí se zdálo nepřekonatelné, upřel král, v takových činech nadmíru bedlivý a šťastný, zrak na zeď uvnitř brány, jež podpírala násyp valů, a dal ji rychle prorazit; a zatímco se císařští zabývali obranou druhé brány, netušíce, co se chystá z druhé strany, vyslal otvorem ve zdi na valy poručíka s padesáti nejlepšími pěšáky a ti se zmocnili dvou kavalírů vlevo od oné brány. Obrátil dělo proti městu a tímto nečekaným překvapením obležené tak zmátl, že již nevěděli, jak se bránit, a ukvapeně se obrátili k mostu přes Odru, aby jej přešli; Švédové na ně dorazili s velkou prudkostí, a protože císařští neměli volný průchod mostem, zahlceným vozy, stalo se, že největší část vojáků se zřítila do vody a zbytek byl vydán na milost nepřátelským zbraním, které, rozpálené, jak bývá při takových střetnutích obvyklé, bez milosti odpíraly život každému, kdo vypadal jako voják; a Švédové se zmocnili celého onoho města, v jehož ulicích ležely mrtvoly tak hustě, že se nedalo projít, aniž by je člověk šlapal; císařští ztratili asi dva tisíce vojáků, kromě mnoha důstojníků a obyvatel; Švédové tam zanechali asi 300 padlých, mezi nimi jednoho majora, tři kapitány a dva poručíky; plukovník Teuffel⁶⁸ byl raněn do levé paže a plukovník „Dargis“ do pravého boku.

Pád Frankfurtu, jehož ochrana byla svěřena šesti tisícům vojáků, byl pro rakouské zájmy tím citelnější újmou; a jak tímto úderem poklesly mysli a naděje katolíků, tak vzrostla opora švédských zájmů a útěcha krále. Král, vida, že již není čas k rozmýšlení, nýbrž k uchopení příznivého štěstí, zanechal tam dobrou stráž i potřebné rozkazy a náhle se vrhl na Crossen, město v onom koutě země u řeky „Queiss“,⁶⁹ jež se vlévá do Odry a dává jméno kraji, který se rozkládá až k hranicím Braniborska a Zaháně a jako vévodství se počítá ke Slezsku; napadl je a zmocnil se ho.

Landsberg se vzdává Švédům.

Odtud se objevil pod hradbami Landsbergu, proti němuž postavil baterie a otevřel přibližovací zákopy; zatímco se posádka statečně bránila útoku Švédů, mladý hrabě Cratz,⁷⁰ který tam velel a na něhož vojáci velmi spoléhali, přišel o život při výpadu, který podnikl proti prvním švédským pracím; a protože král hrozil všeobecným útokem, rozhodli se ti vojáci, zbaveni velitele a sužováni horlivými útoky nepřátel, k dohodě, jež byla uzavřena 16. dubna;⁷¹ vyšlo 1500 pěšáků se zbraněmi a zavazadly a se čtyřmi kusy dělostřelectva.

Když se vzdáním Landsbergu otevřel Švédům průchod do kurfiřtství braniborského, viděl král příhodnou příležitost přimět kurfiřta k příznivému prohlášení: když byla jeho země vystavena vpádu králových lidí, nebylo totiž důvodu věřit, že by onen kníže, s ním pokrevně spřízněný a téhož vyznání, odmítl jeho přátelství kvůli přátelství císařovu, jehož moc již u německých knížat, zvláště protestantských, budila nemalou žárlivost. Dal přes tutéž řeku, která teče v nejzazších končinách Čech, postavit most z lodí, vyslal trubače do Brandenburgu a požádal, aby byl přátelsky přijat; protože však ve městě leželo několik rot Katolické ligy, žádal guvernér krále o lhůtu, aby o tom mohl uvědomit Tillyho; i bylo mu uděleno dvanáct dní a po jejich uplynutí vojáci vyšli a stáhli se do tábora pod Magdeburkem; král vstoupil za největší radosti lidu a bez nejmenšího zdržení postoupil k Berlínu, sídlu kurfiřta, ležícímu na řece Sprévě; a poněvadž pokládal za zdvořilé a své vlídnosti přiměřené užít nejprve dvornosti a ohýbat vůli kurfiřta spíše dohodami než silou, poslal do Berlína hraběte z Ortenburgu („Ortembourg“),⁷² Němce, aby mu vyložil příčinu jeho příchodu: že hodlá přijít jako přítel a příbuzný, že jeho podnik směřuje jen ke společné svobodě a k zachování náboženství, pro něž je každý kníže povinen tasit meč, a ke zkrocení velikosti onoho rodu, který, příliš lačný cizího panství, neusiluje o nic jiného než ovládnout i druhou polovinu světa; že se rozhodl pomoci Magdeburku, svému příteli, ve všech ohledech hodnému jeho ochrany, a že ho proto zve, aby učinil totéž a poskytl mu všemožnou pomoc, neboť kurfiřti nejsou o nic méně povinni hájit společnou svobodu než kterýkoli jiný protestantský kníže; a že proto žádá jako útočiště pro své vojsko pevnosti Küstrin a Spandau, potraviny a válečné zásoby.

Kurfiřt braniborský se prohlašuje pro švédskou stranu.

Ani jednání Ortenburgovo, ani jednání Gustava Horna, vyslaného ke králi⁷³ za týmž cílem, však nepřineslo ovoce; i rozhodl se král pohnout vojskem kupředu, také proto, že se obával, aby ho láska spojená se strachem snad nenaklonila k tomu, od čeho ho odrazovala jiná, ještě větší pochybnost. Kurfiřt, zpraven o jeho příchodu a vida, že se této návštěvě nemůže vyhnout, využil příhodné příležitosti, aby měl před císařem čím zastřít své omluvy: vyjel z Berlína v doprovodu četné šlechty králi vstříc, zdržel se s ním dvě hodiny, a spokojen s jednáním se prohlásil pro jeho stranu,⁷⁴ skvěle ho v onom městě přijal a svěřil mu Küstrin a Spandau. Pomoc Magdeburku jen vlastními silami, nyní již dosti oslabenými lidmi ponechanými jako posádky v pevnostech, se však králi nezdála proveditelná, nehledě na oddíly poslané s Baudissinem⁷⁵ a Hornem, aby dohlížely na Schauenburga a Tiefenbacha, císařské polní maršály, kteří, stále více sílíce ve Slezsku, jako by chystali nějaký významný podnik.

Saský vévoda se nechce prohlásit pro Švédy.

Utvrdiv tedy s kurfiřtem potřebné dohody, vyšel král z Berlína, odebral se do „Patsteinu“,⁷⁶ místa mezi Berlínem a Brandenburgem na březích Havoly, a vyzval saského vévodu,⁷⁷ aby se s ním spojil k poskytnutí žádané pomoci, nebo aby aspoň dovolil průchod jeho vojsku; vévoda však, boje se popudit Tillyho a přivolat si válku domů, odpověděl vlídnými poklonami, avšak slovy, která odporovala skutkům: že císaři prokazoval služby, že dosud nedostal příčinu, aby mu selhal, ani aby přistoupil k nějakému rozhodnutí na újmu císařské koruny.

Všechny tyto omluvy se králi zdály chabé a neplatné, když uvážil, že už sám ten důvod, že se Rakušané snaží připravit o svobodu svobodné město, na něž neměli žádný nárok, by měl stačit, aby se vévoda rozhodl pomoci; i vzkázal mu, že toho bude litovat a že mu to časem připomene. Ani tyto, ani jiné důvody však vévodu neohnuly: stále poukazoval na nebezpečí z blízkosti císařského vojska a obratně otálel, aby viděl, jak věci skončí, neboť se jako velký kníže pokládal za schopného kdykoli a včas přejít k takovému prohlášení, které by mu skýtalo jistější zachování jeho panství.

Těmito zdárnými královými úspěchy byla Tillyho mysl nadmíru rozrušena, neboť mu záleželo na tom, aby se Švédové takřka před očima jeho zbraní nestali pány nejlepších pevností oněch provincií; obracel v duchu opatření, jimiž by mohl pozvednout svou pokleslou pověst: jednak ho trápila ztráta míst jemu svěřených, jednak se utěšoval výhledem na výsledek podniku proti Magdeburku, k jehož dovršení neustále upíral mysl; kdyby od něho upustil, nejen by ztratil dobré jméno, ale protestantům by narostla odvaha a velkou nesnází by bylo, kdyby Švédové měli volný průchod, kamkoli by se chtěli obrátit, z čehož by vzešel všeobecný strach; a co bylo jádrem všech těchto úvah: kdyby se král s vojskem uchýlil pod ochranu oné pevnosti, nejen by projel okolní země, ale přenesl by zbraně do Čech, plných protestantů a jiných lidí nepřátelských rakouským ministrům, a přiměl by k prohlášení Sasko i další svobodná města, na jejichž přátelství císařští stavěli nemálo. Odložil proto stranou všechny nesnáze, které mu působil postup Švédů, a upřel úsilí k ovládnutí Magdeburku, kde měl tajná spojení⁷⁸ a kde, jak soudil, se král, městem pozván, při onom podniku zdrží.

Postavení rakouského tábora pod Magdeburkem.

Císařští leželi při obléhání Magdeburku takto: Tilly se svým ležením držel postavení ze strany Zoll; hrabě Pappenheim uzavíral cesty od Neustadtu; vévoda holštýnský⁷⁹ se rozkládal až k Cracau; hrabě Mansfeld uzavíral okruh tábora svým postavením ze strany „Hecdeche“ u pevnosti Marsch; a přibližovacími zákopy se již ze všech těchto čtyř stran došlo až na hranu kontreskarpy, proniknout dovnitř však bránila ustavičná dělostřelecká a mušketová palba obležených; takže Tilly, vida, že podnik přináší mnoho obtíží a každé zdržení je velikou překážkou jeho cílům, obrátil se ke lstem: navázal dorozumění s některými stoupenci rakouské strany a stáhl dělostřelectvo z baterií proti baštám Sudenburgu, aby obležení, povzbuzeni tím, že palba ustala, i štěstím králových úspěchů, mysleli, že se katolické vojsko, jimi odvoláno, chystá k ústupu; to zdání bylo velmi dobře podpořeno a ještě lépe potvrzeno spojenci ve městě, kteří předstírali, že vědí o Tillyho odchodu, a s mimořádnou radostí tuto zprávu rozhlásili; měšťané, naplnění touto nadějí a zaslepení touto představou, mysleli víc na projevy jásotu hostinami a slavnostmi než na bdělé obsazení stráží a na péči o ně; Tilly, o všech těchto věcech podrobně zpraven, usoudil, že nesmí promarnit příležitost, nýbrž s užitím všelikých lstí a všeho důmyslu uskutečnit své předsevzetí.

Rozhodnutí císařských hejtmanů proti Magdeburku.

Dne 19. května svolal na poradu hraběte Pappenheima a ostatní velitele vojska; rokovali o výsledku takového plánu a všichni dospěli k rozhodnutí udeřit současně všeobecným náporem ze všech stran na hradby města; vědělo se totiž, že stráže nejsou dobře rozestaveny a že obyvatelé ve velké důvěře v pevnost valů málo dbají na bdělost hlídek, a doufali tedy v šťastný konec.

Dobytí a zpustošení Magdeburku.

Když byl plán ujednán, byli vybráni nejsilnější a nejodvážnější muži a opatřeni žebříky, mosty a petardami, a 20. téhož měsíce za časného jitra, když bylo výstřelem z děla dáno znamení, napadli Pappenheim, Mansfeld, Tilly a vévoda holštýnský ze svých stanovišť s velkou prudkostí valy města; mušketýrům rozestaveným na hraně kontreskarpy přikázali, aby nepřetržitě stříleli a drželi tak v krytu ty, kdo by se ukázali na parapetech, a vybraným vojákům, aby se žebříky vystoupili na hradby; to bylo ze všech stran přesně provedeno; poněvadž však nebyl prolomen průlom a výstup po žebřících na vysoké hradby, chráněné z boku protilehlými baštami, byl pro vojáky obtížný, museli ustoupit, a to ne bez velké škody. Pappenheim však, který věděl, že místo, na něž útočí, je nejslabší, neboť o tom měl zprávy, a že tam stojí na stráži jen málo obránců, povzbuzoval své vojáky jistou nadějí na bohatství a hrozil každému, kdo by ustoupil; a ačkoli mnozí ustavičně padali i se žebříky do příkopů a jiní na ně znovu vystupovali, rozhořčeni tvrdým odporem, na nějž naráželi, dobyl vršku parapetu dříve, než na hradby dorazila pomoc, kterou z města poslal Falkenberg, a praporečník na něm vztyčil prapor; z toho nabyli odvahy jeho druhové a s voláním „Vítězství, vítězství!“ se tam hrnuli v houfech, předhánějíce se jeden před druhým, s rýči a koulemi,⁸⁰ a dobytou půdu rychle zajistili; obrátivše dělostřelectvo proti městu, pronikli konečně dovnitř, když jim obyvatelé po dlouhé a tvrdošíjné obraně přenechali ústí jedné ulice; při její obraně padl Falkenberg, když statečně splnil povinnost pravého kavalíra; a následováni dalšími oddíly vojáků, kteří se hnali o to divočeji, že předtím byli odraženi, pobíjeli bez jakéhokoli slitování každého, koho potkali; město bylo v krátkém čase vydrancováno, oloupeno a celé obráceno v popel, zejména nedbalostí jednoho vojáka, který odhodil stranou mušketu s hořícím doutnákem, aby vyběhl po žebříku do domu jednoho drogisty, a zapálil tak sud síry; oheň se okamžitě rozšířil na jiné látky, a protože domy byly ze dřeva, všechno zahynulo; ohněm a mečem zahynulo asi třicet tisíc lidí, mužů, žen, dětí i vojáků: nezůstalo tam stát víc domů než 140 podél řeky, téměř samé rybářské, s kostelem svaté Kateřiny a bránou Sudenburgu.⁸¹ Byla obdivována velkomyslnost jedné dívky, která, odhodlána uchovat si čest neporušenou, se dobrovolně vrhla do studny.

Velitelé zajatí a zabití při dobytí Magdeburku.

Z důstojníků zemřeli kromě Falkenberga, generálního poručíka správce, podplukovníci „Loemies“ a „Trost“, majoři „Crusz“, „Vodrich“ a „Steinacher“ a kapitáni „Vilenoff“, „Heydman“ a „Smidt“.⁸² Zajati byli pán z „Amselrachu“, německý kavalír, generální polní pobočník, plukovník „Vsle“, Švéd, podplukovník „Bry“, Němec, a major „Schiffman“ s jízdou, který se opevnil před kapitulním domem na Novém trhu.

Správce, který byl několik dní předtím raněn mušketovou ranou do nohy a ještě se nezotavil, byl zajat ve svém příbytku a s málo zdvořilým zacházením odvezen v Pappenheimově kočáře do Wolmirstedtu, kde mu vévodové sasko-lauenburský⁸³ a holštýnský vytýkali, že se proti zbraním císařovým ujal obrany onoho města; on hájil své důvody slovy vážnými a knížecími a předpověděl, že za prolitou nevinnou krev tolika lidí obdrží od Boha zasloužený trest.

Přívrženci císařských byli císařskými postiženi hůře než ostatní.

Domy těch, kdo byli nevěrní vlasti a udržovali spojení s císařskými, byly první vydány plenění a násilí; a císařské prapory, vyvěšené z oken a dveří v domnění, že poslouží obyvatelům za ochranu, vzbudily ve vojácích při vstupu ještě větší chtivost všeho se zmocnit; nepomáhaly protesty ani důvody, ba při takových zprávách se útočníci rozlítili ještě víc a zabíjeli bez ohledu, aby si postižení nemohli stěžovat u jejich velitelů; z těchto přívrženců Rakušanů se tak zachránili jen nemnozí, kteří byli zajati a poté propuštěni bez výkupného.

Král dánský Kristián IV., ačkoli se v této době díky lübeckému míru těšil ve svém království klidu a pokoji, přesto nenacházel pokoj ve svém srdci: od přírody nakloněn cvičením Martovým, záviděl, ne-li činy, tedy aspoň v myšlenkách, králi Gustavovi, jehož plány, provázené lepším štěstím než jeho vlastní, sklízely každým dnem větší potlesk a slávu u světa. Zdálo se mu tedy, že zahálka škodí duchu, jenž plane ctnostnou ctižádostí, a že by měl pomýšlet i na rostoucí velikost svého souseda; a přál si, aby se nějakou novotou mohl chopit jakéhokoli vojenského počinu, který by ho učinil proslulým a váženým; snad tedy z tohoto důvodu, nebo aby získal peníze na rozšíření města Glückstadtu,⁸⁴ jemuž opatřoval obyvatele, lid a obchod, nařídil, aby všechny lodě plující po Labi zastavovaly v Glückstadtu a platily tam nové clo; a aby je k zastavení přiměl, postavil tam pět ozbrojených strážních lodí. Toto opatření se zjevně dotklo hamburského magistrátu, neboť poškozovalo jeho obchod, o němž se tehdy dalo říci, že je největší na světě; proto ihned vyslal ke králi dánskému deputáty, aby mu vylíčili, jak jsou jejich lodě v Glückstadtu zadržovány a nuceny k novému poplatku, což se nemůže dít bez svolení císaře, potvrzeného kurfiřtským kolegiem, a bez předchozího vyslechnutí dotčených stran, jež si stěžují; že tato cla budou příčinou nejtěžších škod a že je nemožné, aby je senát a měšťané plnili; že sousední země by s takovým poplatkem nesouhlasily a že císař, dbalý zachování říšských zřízení, nepřipustí zkázu jejich města. Král však, dychtě je pokořit a soužit a málo dbaje na spokojenost Hamburčanů, odpověděl, že nemá v úmyslu zavádět obecné clo ani zatěžovat poddané kterékoli sousední země; že onen malý poplatek nařídil jen pro své dědičné vazaly, k nimž podle jeho nároku patří i Hamburští, a že k tomu měl od nich mnoho důvodů: po několik let totiž bez dovolení císaře a svolení kurfiřtského kolegia, proti vší počestnosti, vybírali daň z dánského zboží, zadržovali lodě celé týdny, uvalili cla na pivo a sůl, pohrdali jeho kupci a uráželi je, jako by byli vyhlášenými nepřáteli. Že ačkoli tomuto městu v mládí projevil své nejlepší smýšlení, když je dal zprostit poplatku, který uvalil Fridrich Druhý, jeho bratr,⁸⁵ nebylo mu odplaceno ničím jiným než zlovolnými činy proti věrnosti, poslušnosti a královské důstojnosti; že proto nemůže déle přehlížet urážky, má-li být zachován zákon a spravedlnost, a aby bylo poznáno, že jeho záměr je spravedlivý a poctivý, podal o tom císaři zvláštní zprávu a očekává od něho schválení, přízeň a pomoc. Hamburští však s tímto prohlášením nebyli nijak spokojeni, ba naopak, cítíce se uraženi, rozhodli se zrušit toto clo silou zbraní a za tím účelem vyslali několik lodí s 1500 vojáky, aby se zmocnili přístavu i města Glückstadtu; Dánové, zpraveni o tom, se ani nečekajíce na střet stáhli ze svých postavení, pronásledováni Hamburčany, a ztratili dvě lodě; a sám král málem přišel o život, neboť několik Hamburčanů vystoupilo na břeh a zalehlo do zálohy u „Belebergu“, a když tudy král projížděl, srazila mušketová rána čapku z hlavy jednomu šlechtici, který byl nablízku; nad tím se král rozhořčil ještě víc, napsal magistrátům v Brémách a v Lübecku, stěžuje si na zlé zacházení Hamburských, a sdělil jim, co se přihodilo; tato dvě císařská města nato ihned vyslala ke králi deputáty, aby spolu s vyslanci Anglie a vévodství holštýnského sjednali urovnání sporu; protože však král trval na tom, aby Hamburští dříve, než se půjde dále, vrátili zajaté lodě, nemělo jednání účinek; ba obě strany se ozbrojovaly na moři i na souši a mezi loďstvy došlo k různým střetům. Když se to dozvěděl císař, jehož zájmům se nehodilo znepřátelit si Dánsko ani dopustit, aby se Hamburk uchýlil pod ochranu jiné strany, přispěl příhodně k nápravě nepořádku napomenutím, v němž stálo, aby obě strany složily zbraně a vše zůstalo v dřívějším stavu až do dalšího přátelského rozhodnutí.

Konec Knihy první.