Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1631

Kniha druhá

Souhrn. Popisuje se zmatek protestantů nad ztrátou Magdeburku; postup švédského krále na pomoc Sasku; prohlášení protestantských kurfiřtů ve prospěch krále. Bitva u Lipska a vítězství Švédů. Stav Rakušanů po této bitvě. Rozpaky rakouské rady při ustanovení nového generála vojska. Rozdílnost mínění mezi Němci a Španěly. Císař prohlašuje generálem Valdštejna. Prostředky, jichž Valdštejn užil k obnově vojska. Odchod vévody Orleánského a královny matky od dvora. Jednání císařských s papežem a jinými knížaty. Vévoda Karel Lotrinský se prohlašuje pro stranu rakouskou. Porážka hraběte Jana „Hoscaù d'tagli“¹ od Holanďanů. Jednání Rakušanů s vévodou Orleánským. Jejich konec. Královy postupy ve Falci. Dobytí Mohuče.

Rok 1631.

Ztráta Magdeburku, provázená takovým zacházením s městem a stejně tak nečekaná, byla pro protestanty největší bolestí. Když tu událost zvažovali, začali ve svých srdcích tlumit onu smělost, která se dříve vznášela mezi nejrozsáhlejšími záměry, a usuzovali, že když katolíci s tak malou námahou získali město tak dobře bráněné, získají s ještě větším štěstím i ostatní, sužovaná různými nedostatky. Nejvíce byla zmatena srdce Švédů a krále, jehož ze všeho nejvíce trápilo, že se to město ztratilo takřka před jeho očima, a přísahal pomstu. A aby ostatní města, která byla na pokraji přidat se k jeho straně, nebyla zklamána v naději na jeho pomoc, chtěl vydat tiskem veřejný manifest o příčinách oné ztráty a o důvodech, proč městu nebylo pomoženo dříve.

Prohlásil, že nedostatky zavinili sami měšťané, kteří si málo vážili jeho rad a nechtěli se zajistit proti zrádcům, a tak si zkázu přivolali sami; že on vykonal povinnost dobrého přítele, když obsadil mnoho nedobytných míst; že mu kurfiřti braniborský a saský odepřeli průchod, takže nemohl projít čtyřicet mil² nepřátelské země s tolika městy v zádech a po bocích, která by jeho vojsko bez boje přivedla do záhuby; že se musel zdržet dobýváním Frankfurtu, Landsbergu a jiných míst nutných pro jeho postup a že nešetřil námahou ani nezanedbal píli, aby městu pomohl.

Švédský král zveřejňuje příčiny, proč nemohl Magdeburku pomoci.

Tilly se po tomto dobytí zdržel u Magdeburku šest dní. Dal rozkazy k jeho obnově, ponechal tam jako guvernéra a komisaře hraběte Filipa z Mansfeldu³ a dostal zprávu, že se švédský král přiblížil k Tangermünde, městečku nepříliš vzdálenému, omývanému Labem. Proto neprodleně dal postavit most, a věře, že nastal čas vyprovokovat krále k bitvě, zvedl vojsko a vydal se tím směrem, aby ho k bitvě vyzval. Ale král, nemaje dost sil, aby se utkal s vojskem zvyklým vítězit, neboť jeho vlastní síly již byly zmenšeny vysláním Horna s částí vojska pod Greifswald, zůstal v zákopech, avšak častými výpady dával najevo, že se císařských nijak nebojí. Pak, chtěje vojsko posílit, odtáhl od Tangermünde, zanechal silné posádky ve Frankfurtu, Landsbergu a jiných blízkých místech a přišel do Štětína, aby dodal odvahy Hornovým zbraním a vyslechl některé vyslance a ministry knížat ve věcech velké důležitosti.

Tangermünde dobyto Tillym.

Tilly, domnívaje se, že král tímto ústupem projevuje strach a že spíše pomýšlí stáhnout se, než postoupit dále, přivedl vojsko pod Tangermünde, přinutil je ke kapitulaci a získal několik dalších, nepříliš významných míst. A protože soudil, že tehdy není čas zaplétat se do obléhání pevností, zatímco protestanti ze všech stran sílí, bylo na radu jeho kapitánů usneseno vést válku proti lantkraběti hesenskému, který se prohlásil za stoupence krále a k velkému znepokojení Rakušanů najímal lid. Tento kníže, nakloněný zbraním a velkého ducha, vládce státu uprostřed císařových zemí, by totiž – kdyby jeho síly s podporou Holanďanů a švédských zbraní vzrostly – nejen zastavil postup císařských, ale také by katolíky v oněch končinách stále držel ve zbrani; neboť větší část zemí s ním sousedících patřila kurfiřtům kolínskému a mohučskému, biskupům a knížatům münsterskému, paderbornskému, fuldskému a jiným leníkům Říše, kteří se sami o sobě nedokázali bránit, a císař by jim musel k obraně poskytnout lid, čímž by se zeslabily síly jiných vojsk; anebo by se nedalo zabránit tomu, aby se tito před hrozící válkou nekryli nějakou škodlivou dohodou.

Tilly se chystá vpadnout do Hesenska.

Usoudil proto, že dobrý řád vlády žádá nejprve se zajistit z této strany a teprve potom zbraněmi vynutit prohlášení Saska, u něhož opakované naléhavé žádosti nepomáhaly, aby je odvrátily od předstírané neutrality; odstraněním této opory protestantů by se mu pak snadno podařilo utkat se s králem a vypudit ho. Protože však lantkrabě nebyl ve své zemi – odebral se totiž do tábora pod Greifswaldem na schůzku s králem –, uznal Tilly za dobré připomenout jeho poddaným dopisy omyl jejich knížete, který se, pobouřen vroucími a příliš mladistvými zápaly, odtrhl od oddanosti císaři a spojil se s cizí mocností, z níž na ně přijde zkáza; aby ho proto již nepřijímali; a zavázal se poslat jim přiměřenou pomoc k upevnění jejich klidu a k obnovení jejich svobody. Ale tato slova málo zapůsobila na lidi, kteří si byli dobře vědomi, že se nemohou zbavit svého přirozeného pána, aniž by se dostali pod panství jiného; nedbali slibů ani výhrůžek Rakušanů a chystali se ke statečné obraně.

Král se odebral do tábora u Greifswaldu. Obležení, zeslabení a zmatení smrtí svého guvernéra „Perusi“, vyjednali za přítomnosti krále kapitulaci – zatímco Švédové postoupili s galeriemi až do příkopů –, aby nečekali na všeobecný útok, který Švédové chystali, a ujednali, že dne 15. června⁴ vyjdou se zbraněmi, zavazadly a dvěma děly.

Greifswald se vzdává Švédům.

Když byl potom král zpraven, že vévodové Adolf Fridrich a Jan Albrecht Meklenburští, kteří po ztrátě svého státu pobývali v Lübecku, svobodném městě, jednom z předních v Německu, sebrali nějaké vojsko, usoudil, že je vhodné uvést tato knížata zpět do jejich státu. Postoupil tedy s vojskem, obsadil několik zemí a hradů, dobyl všechna ostatní místa jejich panství a otevřel jim cestu k návratu do jejich knížectví. To se králi podařilo snadno, neboť katolíci, ustupujíce z oné provincie, kterou bylo těžké udržet, se stáhli jen k obraně Rostocku a Wismaru, kde se mohli snáze udržet, a z těchto dvou míst ohrožovali Švédům zásobování v ostatních zemích onoho vévodství. Král si toho povšiml a opevnil Anklam, místo na řece Peene, aby si zajistil vládu nad sousedním hrabstvím a měl pro každý případ pevné útočiště; u svých zbraní zanechal Banéra se šesti tisíci bojovníky, aby pokračoval v dobývání Wismaru a Rostocku a podle potřeby operoval v tom okolí; zmíněné své příbuzné dosadil do vlády a dne 25. června jim dal ve „Fitstrar“,⁵ hlavním městě provincie, od vazalů složit přísahu věrnosti. Soudil, že se tam již nemá zdržovat, ale že se má vrátit do Pomořan a vyvolat prohlášení saského kurfiřta, což slibovala Tillyho nepřítomnost; a i kdyby se mu tímto vpádem záměr nezdařil, aspoň odvolá císařské vojsko od cíle namířeného proti hesenské zemi.

Meklenburská knížata uvedena švédským králem zpět do jejich státu.

Zvedl tedy tábor od Güstrowa („Giustrau“), pospíšil k Berlínu a odtud se dostal k Burgu, kde se utábořil u Brandenburgu; a vyslav plukovníka Ramsaye („Ransaù“)⁶ s několika oddíly vojáků přes Labe, překvapil petardou Tangermünde,⁷ což mu otevřelo vstup do Dolního Saska a do magdeburského arcibiskupství, zaútočil na Werben na Labi, místo velmi značné důležitosti, hájené 1200 vojáky a venkovany, a přinutil je vzdát se. Ponechal tam jako stráž několik pěšáků, dal rozkazy k nutnému opevnění, nechal přes řeku postavit most z lodí a ubytoval se mezi tímto místem a Havolou.

Havelberg dobyt Švédy.

Banér z druhé strany postoupil pod Havelberg, dal tam postavit baterie a přiblížil se zákopy; dne 22. července se ho zmocnil útokem, přičemž dal posekat asi 300 císařských a ostatní, zajaté, byli zařazeni do švédských rot.

Pro tak úspěšné postupy Švédů, pro zprávu, že dne 20. července se ve Wolgastu vylodila švédská královna⁸ se šesti tisíci bojovníky, a pro mnohá další králova opatření zůstali Rakušané zmateni a neobvykle ustrašeni. Král zamýšlel využít těchto šťastných okolností ke znovuzískání Magdeburku, aby se pak přiblížil k saskému vévodovi, jehož prohlášení potřeboval. Proto okamžitě obrátil čelo a přišel k Wolmirstedtu, městečku nad Magdeburkem, kde ubytoval vojsko, a rozptýliv jízdu po okolních vesnicích, zastavil se, aby pozoroval Tillyho pohyby. Ten, zpraven o králových postupech, přešel zpět přes Labe a přivedl vojsko k Halberstadtu. Král pak stáhl své lidi do blízkosti Arneburgu („Ansberg“), městečka ve Staré marce, a vydal se k Tangermünde do vesnice „Belgen“. Tam se dověděl, že císařští již značně postoupili a že regimenty Holka⁹ a Montecuccoliho¹⁰ leží ve vesnicích Burgstall a Anger, čtyři míle od Tangermünde. Rozhodl se je napadnout; vytáhl proto dne 22. července dvě hodiny před svítáním potají z Belgenu, městečka na březích Labe, se třemi tisíci jezdci a 500 dragouny a přiblížil se k císařskému ležení, když napřed vyslal majora z pluku hraběte Ortenburga se stem jezdců a po něm celou jízdu. Než mohli Rakušané vyvést ze stájí všechny koně, byla většina z nich Švédy pobita a zajata, i s jejich velitelem plukovníkem Bernsteinem („Beruestein“),¹¹ německým kavalírem, s 300 vojáky, několika důstojníky, třemi standartami a se zavazadly; a škoda by byla ještě větší, kdyby poloha lesů a bažin neusnadnila zbytku útěk. Švédský král tam ztratil asi dvacet svých, mezi nimi knížete Karla Ludvíka, falckraběte z „Lautrech“,¹² který, raněn třemi ranami z mušket do břicha, zemřel ve Werbenu dvacátého devátého téhož měsíce.

Švédové přepadli několik císařských regimentů.

Povzbuzen těmito příznivými událostmi jako předehrou větší slávy, utábořil se král se zbytkem vojska u vesnic Belgen a „Standel“, míst mezi Labem a Biesí, a zastavil se na tomto výhodném místě, aby pozoroval Tillyho záměry. Tilly, jemuž se zdálo, že podniky nepřátel nemálo poškodily jeho pověst, se zvedl z okolí Halberstadtu, znovu zaujal Tangermünde a přiblížil se k Werbenu, kde se Švédové zakopali, aby udrželi průsmyk a zabránili Rakušanům ve vstupu do země na této straně řeky Ohre, která pramení na hranicích Lauenburska směrem k hrabství Dannenberg a vlévá se do Labe nedaleko Magdeburku; vpád do oněch zemí by totiž Tilly nepodnikl, kdyby se předtím nezajistil útočištěm pro ústup. Přiblížil se k městu zákopy – švédské vojsko se totiž při jeho příchodu stáhlo, jsouc slabší počtem – a obrátil proti němu dělostřelectvo, kterému Švédové odporovali opětovanou palbou a nejvytrvalejšími výpady. Nápor císařských však převážil; obránci nemohli déle vzdorovat a ani král jim nemohl pomoci, aby se za tak velké nevýhody nezapletl do bitvy, a tak se rozhodli obležené místo opustit. Na stanovištích zanechali na stráži mnoho žen a dětí, aby císařští, netušíce takové rozhodnutí, poskytli obráncům čas k záchraně, než bude lest odhalena; což se šťastně podařilo.

Werben dobyt císařskými.

Tilly do něj vstoupil a bez ztráty času postoupil až na dohled králova ležení a smělými šarvátkami ho vyzýval k bitvě. Ale král, který ještě nebyl s to měřit se s nepřáteli plnými sil, vítězství a odvahy, se z výhodného místa nehnul a přinutil tím Tillyho, jenž v zpustošené krajině velmi trpěl nedostatkem píce, pomýšlet na neuspokojivý ústup, jak také učinil, když se vrátil do svých prvních ležení. Tato událost dodala Švédům tolik odvahy, že jí s malou opatrností využili, a císařští jim ji pak schladili: když totiž chtěli zezadu napadnout některé rakouské regimenty, byli jimi přijati s velkou statečností, ztratili několik praporů a mnoho vojáků a museli se vrátit do svých opevnění. Tilly se proti nim znovu pohnul, zásoben několika vozy obilí a píce; shledal však, že král se značně posílil příchodem Horna a Baudissina („Baudis“) s osmi tisíci bojovníky a dalších, a protože jemu samému lidí stále ubývalo, neboť pro nedostatek žoldu utíkali, vrátil se do Tangermünde a ubytoval vojsko mezi tímto místem a Eislebenem, aby vyčkal hraběte z Fürstenbergu („Fristemberg“).¹³ Ten byl odvolán z Franků a nacházel se v zemi fuldského opata, církevního knížete voleného kapitulou kanovníků, kteří se sami spravují po způsobu republiky; s jeho posilou by mohl Tilly mluvit odvážněji ke kurfiřtovi saskému, o němž se pro jeho jednání nikoli bez podezření soudilo, že se brzy prohlásí pro švédskou stranu.

Král mezitím, zpraven o takových pohybech a necítě se schopen riskovat větší podniky – je totiž velmi nebezpečné měřit se s vojskem, které pod vedením starého kapitána ještě nepoznalo porážku –, rozhodl se zdržet se mezi Labem a Havolou a bránit císařským v dalším postupu. Předpokládal, že Tilly, nepovolí-li saskému kurfiřtovi neutralitu, bude ho nutně naléhavými žádostmi a pak zbraněmi nutit k prohlášení; od toho očekával nemalý prospěch, neboť kurfiřt, nespokojený s Rakušany, by s oporou sousedního krále i při malé příležitosti odhalil své smýšlení. Ubytoval se však znovu kolem Werbenu, který týchž dnů překvapením znovu získal; Horna s několika oddíly jízdy a pěchoty zanechal u Brandenburgu a plukovníku Tottovi („Tod“) svěřil střežení Rathenowa, místa sice nepříliš ceněného, v oněch okolnostech však nemalé důležitosti. Sám se držel na svých stanovištích a chtěl katolíkům zabránit v přechodu řeky a ve vstupu do okolních zemí. Naproti tomu, protože se císařští nemohli udržet v zchudlých a zpustošených územích, museli buď od toho záměru upustit, nebo, trvajíce na něm, se rozšířit a zatížit saské země, čímž by byl kurfiřt podrážděn a snáze by zrušil dosud zachovávanou neutralitu ve prospěch Švédska – tím spíše, že byl s císařským dvorem daleko víc nespokojen kvůli prohlášení o navrácení statků církvím,¹⁴ které pro něho bylo těžkou ranou, neboť jeho příjmy se z velké části skládaly z církevních obročí, již dříve zabraných.

Katolické vojsko bylo posíleno mnoha lidmi, které přivedli Fürstenberg a Tiefenbach, oba generální polní strážmistři, a zvlášť povznesl Tillyho mysl příchod hraběte Aldringena¹⁵ se zbytky veteránského vojska z Itálie, odvedeného z Mantovy na základě dohody z Řezna a smlouvy z Cherasca ze dne 6. dubna téhož roku.¹⁶ Soudil, že jeho postupy, osvědčené dříve i proti větším vojskům, už nemůže nic zdržet. Zvedl tábor z magdeburských zemí a stáhl se do Halle, města na levém břehu Sály, kde dal vojsku přehlídku, a když je shledal početné – asi třicet tisíc bojovníků –, usoudil, že je schopné každého podniku. Svolal válečnou radu a po různých návrzích se všichni shodli, že je třeba požádat Sasko jakožto hlavu strany o otevřené prohlášení; neboť slovo neutralita budí u knížat vždy podezření, a to tím spíše, že kurfiřt měl na obranu svých států ve zbrani asi 14 tisíc vojáků, což byla podstatná síla, a že by straně, k níž by se přidal, přinesl nemalou posilu. A protože Tilly držel zemi onoho kurfiřta ze všech stran obklíčenou, doufal, že ho k vyhovění svým žádostem přiměje už samotným strachem; poslal tedy k vévodovi barona ze Schaumburgu („Sciamborg“), aby ho požádal o spojení zbraní proti Švédům, o ubytování pro vojsko v jeho zemích a o peněžní kontribuce, pro jejichž nedostatek začínali vojáci naříkat a bouřit se proti velitelům. A protože se se zbraní v ruce mluví směleji a s menší ohleduplností, byly Schaumburgovy výroky hrdé a spíše panovačné než zdvořilé; a jako by byl kurfiřt Ferdinandovým poddaným, vyhrožoval mu císařským hněvem, kdyby jednal proti přátelství a proti závazku, který má k Jeho Veličenstvu císaři.

Schaumburg je Tillym vyslán k vévodovi saskému, aby ho přiměl k prohlášení.

Toto poselství kurfiřta znepokojilo; plný údivu a rozpaků svolal radu, v níž byly zváženy kroky Rakušanů, a když poznal, že je těžce uražena pověst svobodného knížete, pána svého státu, omezil své odpovědi na stručná slova a oznámil Schaumburgovi, že byl vždy dobrým služebníkem císařovým a vždy nejvýš oddaným jeho důstojnosti, že neví, že by mu dal příčinu k nelibosti, a že takovým zůstane po celý svůj život; že se však nemá prohlašovat za nepřítele krále, který s vítěznými zbraněmi táboří blízko jeho státu, aby si nepřitáhl válku do vlastního domu; že se bude stále držet neutrality a nezapomene na závazek a úctu, které dluží Jeho Veličenstvu císaři. Tato odpověď Tillyho málo uspokojila. Soudil, že má dost prostředků, aby kurfiřta ohnul silou zbraní, když slova nepřinášela ovoce, a rozhodl se napadnout jeho stát: vyslal jízdu na saské území a sám se s pěchotou 1. září utábořil pod Merseburgem, městem zavlažovaným Sálou nedaleko Lipska; zaútočil na ně dvěma bateriemi a za dva dny je dobyl. Nemeškal pak využít vítězství a obsadil též Weißenfels, Zeitz, Pegau, Naumburg a všechny hrady a vesnice v okolí v míšeňské zemi, kde se jeho vojáci dopouštěli nevídaných krutostí a vydírání; a objevil se na dohled Lipska, od něhož žádal potraviny, peníze a ubytování ve městě.

Zprávy, které došly ke kurfiřtskému dvoru, způsobily u onoho knížete i v jeho radě velké ohromení, neboť nebylo vidět jiné východisko než buď ustoupit císařským, nebo se dát pod ochranu Švédska. Když se o tom politicky rokovalo, shledalo se, že je lepší bránit se než se hanebně podvolit; ačkoli někteří, posuzujíce věc jinak, trvali na tom, že je spíše třeba vyhovět Tillyho požadavkům než přitahovat na sebe císařův hněv. Uváděli, že čerstvé příklady ukázaly, jakých odměn se dostalo těm, kdo se zasazovali o stranu falckraběte, dánského krále a jiných; že švédský král je cizí kníže s malou oporou, bez peněz, živený jen cizími nadějemi; že jediná porážka stačí, aby se vrátil do Švédska; že císařské zbraně jsou proslulé, vítězné a směřují ke slávě; že je třeba se válce vyhnout, když by její přijetí nepřineslo nic než škodu; že vlastními silami nelze vzdorovat, a je proto nutné požádat o pomoc Švédy, jimž by se muselo povolit to, co se odpírá císaři; že je vždy škodlivé volat si do domu pomocné zbraně.

Kurfiřtská rada v rozpacích pro Tillyho hrozby.

Ale druzí, odporujíce tomuto názoru, říkali, že císař dospěl k příliš nesnesitelné povýšenosti; že Rakušané jsou nejzjevnějšími nepřáteli a škůdci protestantského náboženství, a tudíž i kurfiřtova panství, do něhož by se zbožným cílem znovu zavést víru římskou přinesli zbraně a provozovali by tam onu lásku, jakou provozovali jinde; že povznést katolíky znamená ponížit protestanty; že nelze soudit jinak, než že štěstí může přát smělosti bojovného krále; že zkušenost na příkladech ukázala, jak škodí odmítat příležitosti ponížit ty, jichž se obáváme; že cíle Rakušanů jsou zjevné; že se naskýtá čas zkrotit jejich záměry a setřást jho, k jehož sejmutí, jakmile bude jednou nasazeno, nebude snadné najít ruku. Byl proto ke králi vyslán Arnim, vévodův generál; král zůstával ve svém ležení a vyčkával, kam povedou Tillyho záměry. Přijal Arnima s obvyklým projevem náklonnosti a zdvořilosti, neboť si nadmíru přál získávat dobrou vůli vlídností a přívětivostí, jimiž se podle jeho oblíbeného výroku city lidí a vojáků upevňují víc než přísnou vážností. Arnim vyložil kroky a rozsáhlé záměry Rakušanů proti vévodovi, svému pánu, a jeho jménem prosil o pomoc a podporu pro Lipsko, jehož ztráta by přinesla největší újmu nejen jeho panství, ale i zájmům všech protestantů. Král však, chtěje kurfiřtovi připomenout nejhorší rozhodnutí, jaké učinil, když mohl pomoci Magdeburku, jehož zachováním by byl kryt i jeho vlastní stát, chladně odpověděl Arnimovi, že jeho kníže si přitáhl válku sám malou úctou k jeho připomínkám, že má kolem sebe španělsky smýšlející rádce a že už není třeba zkoumat, k jakým cílům směřuje rakouská monarchie, když je zjevně vidět, že po udušení svobody svobodných zemí a knížat Říše neusiluje o nic jiného než o úplné panství nad celou Evropou; že ho mrzí neštěstí jeho pána, jemuž nyní nemůže pomoci svými zbraněmi, určenými již jinam. Na to Arnim odpověděl slovy, jež vycházela z oddaného srdce: že jako moudrý kníže, šiřitel a obhájce svobody Německa by měl zapomenout na každý nepříznivý čin vévodův, zaviněný strachem a špatnou radou jeho lidí, a nikoli nedůvěrou k jeho královskému přátelství; že knížata bývají velmi často zaslepena státním zájmem, a mnohdy do té míry, že nemohou odmítnout rady svých ministrů; že veřejné blaho je třeba klást před jakoukoli soukromou záležitost; že z mysli knížete má být navždy vypuzena vzpomínka na minulou nespokojenost, když ji není užitečné připomínat. A král, jemuž nemohla přijít vítanější příležitost, ač navenek předstíral opak, takovým slovům neodporoval a odpověděl, že přijde Lipsku na pomoc, bude-li mu jako záruka vydána pevnost Wittenberg, ležící na březích Labe, budou-li vojsku dány dva žoldy a bude-li jako rukojmí věrnosti zavázán starší vévodův syn, aby se šel usadit u něho.

Vévoda saský se prohlašuje pro stranu švédskou.

Arnim po rychlých kurýrech oznámil tyto odpovědi kurfiřtovi, jehož stát byl plný zmatku a strachu; ten dal okamžitě králi vědět, že mu nabízí nejen Wittenberg, ale celý stát, že dva žoldy budou vyplaceny a že sám i jeho syn přispěchají, aby mu sloužili. Když pak podepsali úmluvy, ujednali čas, kdy se sejdou s kurfiřtem braniborským i s jinými knížaty své strany. Vévoda soustředil své lidi u Torgau, mezi Wittenbergem a Drážďany na Labi, a vydal se s vojskem asi šestnácti tisíc bojovníků a 28 kusy děl k Wittenbergu, kam měl 10. září přijít i král.

Lipsko dobyto Tillym.

Tilly mezitím obklíčil hradby Lipska z několika stran; měšťané, zastrašení a ve zbraních málo zběhlí, viděli, že nemohou odolat zuřivým bateriím, a majíce před očima nešťastný příklad Magdeburku, poslali vyjednávat s Tillym. Ujednali, že město se vzdá se zachováním svobody svědomí a s odchodem saské posádky se zbraněmi a zavazadly a že nebude zatíženo ničím jiným než kontribucí 200 tisíc tolarů; k jejímu provedení učinil Tilly dne 6. září za jásotu celého katolického vojska svůj slavnostní vjezd. Lipsko leží v rovině mezi Labem a Sálou, omývané Elsterou a Pleißou, která se vlévá do Elstery pod hradbami téhož města a ztrácí své jméno; a protože leží na hranicích Horního Saska a Míšně, takřka v srdci Německa, je velmi obchodní pro příliv lidí a pro veletrhy, které se tam konají.

Nyní se král spojil s kurfiřtem, a vida, že má dostatečné síly, aby mohl své spory rozhodnout v poli, zvedl stany z okolí Wittenbergu, 14. září přešel Labe a rychlým pochodem se obrátil k Lipsku. Na cestě se však dověděl, že byly zachyceny kurfiřtovy listy psané městské radě, jimiž jí dával naději na tuto pomoc ve spojení s králem, a že město je již dobyto. Zastavil se tedy na pláni u Bitterfeldu a Dübenu, míst mezi Labem a Muldou („Tuna“), a zůstal tam stát, jednak aby vyčkal různých oddílů vojáků, jednak aby se lépe informoval o stavu nepřítele.

Tilly, zpraven o těchto pohybech, plný nevole proti kurfiřtovi, dychtící po pomstě a podněcovaný důvěrou v udatnost svých vojáků, se nezklidnil, ač by mohl svým záměrům dát účinek na jistějším základě, kdyby vyčkal Aldringena; puzen ohnivými zápaly své osvědčené udatnosti vyšel z Lipska, vyvedl vojsko v bitevním šiku do pole k vesnicím Lindenthal a Wiederitzsch („Vidersch“), rozmístil dělostřelectvo na nejvýhodnějších místech, opevnil průsmyky a dal najevo, že nehodlá odmítnout bitvu s králem a s kurfiřtem.

Popis bitvy u Lipska.

Král, vida rovněž, že velí vojsku schopnému bitvy a že je třeba svést rozhodující bitvu, vytáhl bez ztráty času, dříve než Aldringen dorazí Tillymu na posilu, dne 15. září¹⁷ proti císařským v tomto šiku. Na levé straně k východu, mezi vesnicemi Düben a Lindenthal, tvořilo předvoj 14 tisíc saských vojáků seřazených v osmi praporech; na jejich pravém křídle stál Arnim, kurfiřtův generální nadporučík, a na levém pan z Bindtaufu,¹⁸ generální polní strážmistr, samí Němci; uprostřed bitevního šiku byl sám vévoda, doprovázený více než stem dobrovolných šlechticů. Pravé křídlo tvořily dva tisíce jezdců pod vedením plukovníků Bindtaufa („Brindtauff“), Schwalbacha („Sualbach“),¹⁹ „Loser“, „Glissing“, Starschedela²⁰ a „Coruiller“, samých Němců. Pěchotu bitevního šiku, pocházející od kurfiřta, vedli vévoda altenburský,²¹ kurfiřtův bratranec a generál pěchoty, a pan ze Schwalbachu, německý kavalír, velmistr dělostřelectva, s plukovníky „Marschalch“, „Damingher“, „Helmsdorf“, „Spieghel“, „Stenau“, baronem ze „Sciambourg“ a jedním hrabětem z Mansfeldu. Jízdu levého křídla tvořily regimenty barona Hofkirchena („Offchirch“),²² generálního nadporučíka jízdy, a vévody Viléma Výmarského, bratra vévody Bernarda, dále regiment gard a osm rot dobrovolné šlechty. Uprostřed této pěchoty táhlo 16 těžkých děl a 26 malých kusů „da sacchetto“²³ a za nimi následovala všechna zavazadla švédského vojska, na králův rozkaz takto důmyslně rozestavěná.

Na pravé straně, směrem k vesnici „Delitz“, se rozvinuly švédské eskadrony; na jejich pravici stál král, následovaný dvěma tisíci německých jezdců a dvěma tisíci Finů s regimenty svých gard pod vedením plukovníků „Vnsch“, Soopa²⁴ a Stenbocka,²⁵ Švédů, Totta a Caldenbacha („Calambac“),²⁶ německých kavalírů. Mezi těmito eskadronami zůstával volný prostor asi sto stop, v němž stálo 200 vybraných mušketýrů, aby vypálili na jízdu dříve, než dojde k pistolové střelbě. Prapory pěchoty vedl polní maršálek Banér, doprovázený pány „Hall“, Němcem, Axelem Lilliem („Axel“, „Illio“),²⁷ „Arsfer“, Teuffelem, „Hoendorf“ a „Vinchel“,²⁸ švédskými plukovníky. Na levém křídle táhl maršálek Horn v čele čtyř tisíc jezdců pod plukovníky Baudissinem, „Scaffman“ a „Cochtisch“, Livonci, „Vistumb“, „Damis“, Sperreuthem („Spereuter“),²⁹ „Vsseler“ a rýnským hrabětem („Ringrave“),³⁰ německými kavalíry. Zbytek pěchoty s hlavním šikem následoval pod vedením pana Teuffela, generálmajora bitevního šiku, německého kavalíra, s pány Hepburnem („Ebron“),³¹ Ramsayem („Ramasag“), „Ericand“, Ruthvenem („Rutuin“)³² a markýzem Hamiltonem, samými skotskými kavalíry a plukovníky v královském vojsku; s nimi byli i páni „Maroua“, „Dargis“, „Valenstein“ a „Micefal“, němečtí plukovníci. V tomto šiku postoupila švédská i saská vojska dne 16. září na dvě míle od Lipska.

Když Tilly na tyto zprávy vyslal několik eskadron jízdy, aby zjistil stav nepřítele, strhla se mezi nimi a švédskými oddíly šarvátka. Král zůstal celou noc v bitevním šiku v poli; projížděl sem a tam, připomínal rozkazy, jak se má v boji postupovat, a povznášel srdce vojáků klidnou tváří, lahodnými slovy a odvážnými nadějemi. Svolal k sobě hlavní důstojníky vojska a vyložil jim, že nastala tak dychtivě žádaná příležitost prokázat jejich ctnost. Minulá vítězství a získaná dobrá pověst se rozplynou v dým, říkal, jestliže odvahu udusí strach; není třeba vážit si nepřítele, který, tolikrát přemožen i za nejsilnějšími hradbami, se v poli ukazuje slabší, zmatený a zdrcený rachotem vlastních zbraní; strach je předchůdcem smrti a zbabělost mu poskytuje přístřeší, kdežto odvaha je dcerou štěstí, otcem slávy, velkodušným rozdavačem poct a velikosti. Potom každému oznámil, jakou službu od něho při této příležitosti očekává. Ukázal, co vítězství přinese. Účinnými slovy zmenšil vážnost nepřátel a ukázal, že Tilly má málo sil, vojáci jsou nespokojeni a nepřátelskému vojsku chybí mnoho věcí potřebných k dokonalému boji; že není třeba brát v úvahu dřívější štěstí Rakušanů, protože všechny pozemské věci podléhají proměnám; že jde o čest, o slávu, o bohatství a o ona pohodlí, která vítězství přináší; že se spoléhá na statečnost vojáků, na ctnost kapitánů a na zkušenost jejich mečů a zavazuje se, že jim bude razit cestu a pro společné blaho nebude šetřit vlastního života. Za úsvitu, když jízda postoupila na dohled eskadron katolíků, začaly různé nájezdy.

Naproti tomu Tilly, plný důvěry a toužící změřit se i s tímto králem – čím větší bylo jeho jméno, tím větší by byla Tillyho sláva, přemůže-li ho –, svolal své hlavní velitele k radě, sdělil jim svůj záměr a řekl, že přišla hodina sklidit plody tolika ctnostných činů a dát dřívějším vítězstvím slavné zakončení. Ukázal jim, že králova vojska jsou nezkušená a plná strachu; že Švédové nejsou silnější než ti, kteří, tolikrát vydáni jejich mečům, dali poznat sílu spravedlivé věci a statečnost vojáků Ferdinanda Druhého; že o podnicích Švédů lze říci, že jsou dílem příznivých okolností, zrad poddaných a podnětů rebelů, nikoli statečnosti vojáků, ctnosti kapitánů ani síly zbraní.

Ale některým se nejchvalitebnější zdály podniky prováděné najisto, a protože věděli, v jaké nevýhodě by se bojovalo bez posily lidí, kteří táhli s Aldringenem a nebyli vzdáleni víc než šest dní pochodu, neopomněli na to Tillyho upozornit. Ten však, stále odvážnější a spoléhaje na dřívější štěstí, radami pohrdl, a protože se mu nezdálo slavné vítězit s takovou výhodou, odpověděl, že pověst zbraní pokročila příliš daleko; že jí nelze dostát jinak než rozhodným koncem; že průtah je zjevným znamením bojácnosti a zvyšuje odvahu nepřátel; že ve válce není větší škody, než dávat najevo, že si nepřítele vážíme; že velkým kapitánům náležejí velké podniky, a čím obtížnější, tím slavnější; že čekání na spojení s Aldringenem je ztrátou času, neboť zesílí-li se jím on, stane se totéž i s královým vojskem, k němuž již táhlo mnoho oddílů z Braniborska, Saska, Meklenburska a ze všech okolních provincií. Zvedl tedy tábor a vyšel do pole u Lipska pod vesnici „Tanger“, kde sestavil šik svého vojska takto.

Na pravém křídle stálo pět regimentů Chorvatů, které vedl jejich generál Isolani („Giovanni Isolano“),³³ Ital; za nimi následovalo šest eskadron těžké jízdy z regimentů vévody Rudolfa Maxmiliána Saského, pana Bongarta,³⁴ Němce, a hrabat Ottavia Piccolominiho,³⁵ Giacoma Strozziho³⁶ a markýze Giulia Rangoniho,³⁷ italských plukovníků. Následoval předvoj pěchoty rozdělený do osmi praporů, s regimenty vévody holštýnského, hrabat z Fürstenbergu, Baldirona a Dietrichsteina („Deitrestein“),³⁸ Němců, Gallase („Galasso“),³⁹ který nebyl přítomen, a Coroniniho,⁴⁰ Italů, a s regimentem mladého Tillyho,⁴¹ Valona; velel jim pan ze Schaumburgu, generálmajor bitevního šiku, Němec. Před nimi bylo vedeno 20 polních děl a po bocích dalších 16 těžkých kusů, aby zdálky ostřelovaly švédské eskadrony z boku. Na levém křídle za pěchotou táhlo pět velkých eskadron jízdy z regimentů plukovníků „Eruich“, „Blanchard“, „Poppenhain“, „Grott“, „Kangler“, „Bernestein“ a „Sciambourg“, Němců, „Haracourt“ a „Vingarsi“, Lotrinců, a Colloreda,⁴² Itala, pod velením hraběte Pappenheima („Poppham“), generálního polního mistra. Za tímto bitevním šikem přicházely regimenty vévody Savelliho („Sauello“), hrabat z Merode, Bertholda z Valdštejna,⁴³ Fürstenberga, „Spor“,⁴⁴ „Desfurt“, markýze Annibala Gonzagy, plukovníků Contrerase („Contrees“),⁴⁵ Španěla, a Rechberga („Rechemberg“),⁴⁶ Burgunďana, vedené hrabětem z Fürstenbergu, velkým a velmi statečným kavalírem. Bitevní šik podpíraly regimenty knížete Aldobrandiniho,⁴⁷ hraběte Adama Trčky („Tersica“)⁴⁸ a plukovníků „Maracini“,⁴⁹ Itala, „Bombaglion“ a „Fislon“, Lotrinců, a další. Nad pravým křídlem velel pan „d'Haracourt“⁵⁰ a nad levým pan z Cronbergu („Cronemberg“),⁵¹ oba generální polní strážmistři. Za nimi následovala zadní hlídka, rozestavěná na výšině pahorku, z regimentů „Gueis“, Holk („Holca“), „Officutz“,⁵² Montecuccoli a „Deffura“, jimž velel pan z „Officutzu“, generální polní strážmistr. Za zády této pěchoty a trosu, který stál na konci, následovaly regimenty plukovníků „Montrecciho“, Michny⁵³ a jiných, jimž velela hrabata z Mansfeldu⁵⁴ a Fuggerové⁵⁵, přední osobnosti Německa. Tilly se držel uprostřed vojska jako duše v těle, provázen velkým počtem pánů vysokého stavu a titulovaných dobrodruhů, mezi nimiž byli markýz Camillo dal Monte, Florenťan, a don Mario Caraffa, Neapolitán. V tomto uspořádání zůstávalo katolické vojsko ve výhodě velmi pohodlného postavení, na němž bylo rozestaveno těžké dělostřelectvo, a císařští sledovali královy záměry. Když však postoupila saská jízda a kyrysníci levého křídla císařského vojska a Chorvaté směle vyrazili proti Švédům, podporovaným kyrysníky, strhl se asi tři hodiny po východu slunce velmi žhavý boj. Po výměně výstřelů z pistolí a střetu mečů ustupovali saští jezdci před náporem, jímž na ně z čela i z boku dorážela jízda císařského předvoje vedená Schauenburgem a Cronbergem; ti je s mečem v ruce směle hnali, Sasové se řítili na eskadrony kurfiřtovy a v tom zmatku a obratu dali císařské jízdě příležitost zasadit jim nemalou ránu.

Král, vida škodu Sasů, poručil Banérovi, aby s jízdou pravého křídla postoupil proti levému křídlu Tillyho, které se pod vedením hraběte z Fürstenbergu v sevřeném šiku směle hnalo do přímého střetu s nepřítelem; a proti Chorvatům, kteří postupovali, aby vystřelili ze svých karabin, vyslal dvě další silné eskadrony švédských jezdců, podporované praporem pěchoty, jemuž velel Hepburn („Ebron“). Když se řady jízdy rozevřely a objevila se mušketýrská pěchota, přivítala císařské k jejich velké škodě hrozná salva z mušket.

Přesto neochladli ve své odvaze a vrhli se na saskou jízdu; ta, prostřílená neustálou palbou několika kolubrin a napadená eskadronami, které vedl sám Tilly a za nimiž šly nejstarší oddíly odvážných a zkušených vojáků, se začala rozpadat a přenechala pole vítězi.

Král, vida tento zmatek a bezprostřední nebezpečí, a protože kurfiřt nemohl zadržet útěk svých lidí ani hrozbami, ani prosbami, vyrazil s finskou jízdou a několika záložními eskadronami a osobně udeřil na postavení císařského dělostřelectva, které hlídal jen malý počet lidí, neboť všichni se vrhli na prchající Sasy; zmocnil se postavení a ihned obrátil děla do boku císařským, kteří, pronásledujíce vítězství, doráželi na pěší regimenty plukovníků Steinacha, Halla a Hepburna, vyslané králem, aby dodaly odvahy Sasům, kteří se znamenitě bránili nízko drženými píkami a mušketami. Když byla jízda poslána proti několika praporům pěchoty, jež vyrazily z císařské zadní hlídky, byly tyto prapory napadány z více stran kyrysníky a oddíly mušketýrů vmísenými mezi ně; a třebaže pěšáci udrželi postavení asi hodinu, po kterou ti staří vojáci bojovali vytrvale a s obdivuhodnou neohrožeností, byli nakonec uvedeni v nepořádek, píky se na všech stranách rozvolnily, pěšáci byli pošlapáni a pořádek i řady praporů byly rozvráceny.

Když pak král viděl, jak jeho lidé na nepřítele dorážejí, poručil Hornovi, aby s částí jízdy a několika pěšáky držel postavení děl a vzdoroval náporu Pappenheima, který s katolickou jízdou bitevního šiku a čtyřmi prapory pěchoty přicházel svým na pomoc.

Tehdy byl král upozorněn, že se císařští s voláním „Vítězství, vítězství!“ vrhli na vozový tros a že se, zaujati kořistí, jako by bitva byla skončena, rozptýlili a zmateně rozběhli; postavil se tedy do čela čtyř tisíc vybraných jezdců, provázen čtyřmi tisíci mušketýrů a osmi sty dragouny, a volaje „Následujte mne a nebojte se!“, vrhl se na císařské, se zápalem je napadl, vmísil se mezi ně a mnohé z nich zabil vlastní rukou. Ti se sice pokusili znovu se sešikovat a postavit se na odpor, ale protože vojáci byli rozptýleni, jedni sem, druzí tam za plundrováním vozů, nedokázali nijak odolat náporu Švédů, kteří útočili stále víc a s větším zápalem, a během hodiny jich většinu pobili.

Tilly, velmi rozhořčen nad neobvyklým zmatkem svých lidí, se snažil bitevní šik znovu uspořádat; přispěchal tam i Pappenheim se zálohovými eskadronami, ač těžce raněn a pronásledován Banérem a Hornem, s nimiž až do té chvíle zkoušel sílu své šavle; a když se tam sběhla hlavní masa obou armád, rozhořel se boj tak, že ze všech stran hřměla děla, některá velkými koulemi, jiná kartáči, a nebylo vidět nic než dým, oheň, krev, nejstatečnější muže bez milosti pošlapané kopyty koní a údy roztrhané bombardami, jak létají vzduchem. Tehdy se ze všech stran obnovil boj na bocích, v čele i v týlu, mezi těmi hrůzami i v nejhustším jádru, kde král narážel do šiků císařských a tříštil je svými dobře rozestavenými a odhodlanými eskadronami; finská jízda byla tak pevná, že si vojáci navzájem dodávali odvahy, proběhli, znovu najeli⁵⁶, prošli a pronikli do Tillyho eskadron tak, že císařští nemohli déle vzdorovat zoufalé smělosti těchto lidí, zbavených jakékoli představy smrti a roznícených myšlenkou na vítězství; a navíc k tomu přispěl vítr, který se silně zvedl a hnal císařským prach a dým ostře do očí. Začali tedy při ústupu zmatkovat, zhroutili se na své vlastní prapory pěchoty, které se rozevřely, rozptýlily a daly se na útěk.

Tilly, povšimnuv si zmatku a nebezpečí, nasedl na čerstvého koně, rozhodnut raději zemřít než přihlížet pádu oněch vítězství, jež ho učinila nesmrtelným; vynaložil veškeré úsilí, aby zadržel útěk svých, mnohé zabil vlastní rukou a dostál povinnosti své zkušenosti. Tak jednal i Pappenheim, který, ač zdrcen ranami, přivedl zpět mnoho uprchlíků a ještě nějakou chvíli udržel zbytek vojsk v síle; ale protože strach měl u nich větší moc než hrozby a rány velitelů, nebylo možné obnovit pořádek. Tilly, raněný výstřelem z arkebuzy do paže a sečnou ranou do hlavy, a vida, že už nemůže vzdorovat zuřivosti Švédů, kteří ze všech stran vraždili císařské, vydal se se zbytky, které mu zůstaly, na cestu k Fuldě, provázen vévodou sasko-lauenburským a hrabaty z Fürstenbergu a Cronbergu, generálními polními strážmistry, a utekl na území onoho knížete.

Pappenheim, proboden sedmi ranami, zůstal polomrtvý mezi mrtvolami; nepřátelé ho svlékli a nechali jako mrtvého na poli, odkud ho druhého rána s pomocí jednoho venkovana odnesli do Halle a odtud k léčení do Fuldy.

Počet mrtvých v bitvě u Lipska.

V této bitvě zůstalo asi deset tisíc císařských, mrtvých i zajatých, a velký počet z nich pobili venkované.

Mezi významnými osobnostmi, které toho dne zahynuly, byli vévoda Adolf Holštýnský, baroni ze „Siamburgu“⁵⁷ a z „Grota“, hrabě z „Fristembergu“⁵⁸ a pan z „Derffu“, generální polní strážmistři, dále páni z Blancartu d'Eruit a z Bongartu, plukovníci, jedenáct podplukovníků a 120 kapitánů. Na straně císařských bylo ztraceno 28 kusů děl, více než sto praporů a standart a veškerý vozový tros.

Král postrádal asi tisíc svých, kurfiřt asi čtyři tisíce vojáků, a mezi nimi plukovníky Bindtaufa („Bintof“), Starschedela, „Spieghela“, Carlowitze („Carluits“)⁵⁹, „Ammingera Marschalka“, jednoho hraběte z Mansfeldu a jednoho barona ze „Schöborgu“. Ze švédského vojska zahynuli pan z „Coruilisce“, generál finské jízdy, a plukovníci Teuffel, Hall a Pensen von Caldenbach („Calambac“).

Po skončení bitvy dal král zatroubit ke shromáždění, aby se každý vrátil ke svým praporům; sám pak slavnostně objel všechny eskadrony, provázen kurfiřtem a všemi knížaty a vojenskými veliteli armády, a láskyplnými slovy děkoval všem důstojníkům i vojákům; poté vydal rozkazy k oslavě tak velkého vítězství a vojáky propustil, aby si odpočinuli od námah, které toho dne vytrpěli.

Sám se pak stáhl do svého ubytování s vévodou sasko-výmarským a jinými, a po krátké rozmluvě o prospěchu, který tento šťastný úspěch přinášel všem protestantským knížatům, zasedl s neobvyklou radostí ke stolu, přičemž dal veřejně najevo, že nezná větší uspokojení, než vidět se vítězem nad nepřátelským vojskem.

Zpráva o švédském vítězství Rakušany velmi ohromila a do srdcí oněch národů vnesla zmatek tak velký, jak velké byly důsledky z ní plynoucí; mnohem více však znepokojila mysli císařských ministrů, když vedle škody z tak velké ztráty zjistili, že ačkoli je hrabě Tilly posílen posádkami vyvedenými z méně potřebných míst, lidmi hraběte Fuggera najatými v Bavorsku a ve Švábsku a Aldringenovým vojskem vracejícím se z Itálie, takže může ještě zůstat v poli, přesto se kurfiřt bavorský⁶⁰, uvažuje o ztracené bitvě, zdál myslet spíše na protesty, které mu učinil král, než na útěchy, jež mu poslal vídeňský dvůr, a naslouchal jakémusi návrhu dohody se Švédy prostřednictvím krále francouzského; ten za tím účelem požádal švédského krále o několikadenní příměří a dosáhl ho, neboť byl povinen kurfiřta hájit podle obranného spolku, který s ním byl krátce předtím tajně sjednán.⁶¹ U císařských to vzbudilo podezíravost a vloudila se mezi ně jistá nedůvěra; Aldringen, obávaje se, že by kurfiřt mohl přejít na stranu, od níž by získal větší jistotu pro své země, rozhodl se v souladu s rozkazy císařského dvora vyvázat se z Bavorského svazu a předstíral, že se s vojskem stahuje přezimovat na Moravu a do Čech. Když tedy bylo katolické vojsko plné zmatku a všechno v nepořádku, konaly se na císařově dvoře časté porady, které, podléhajíce citům a zájmům rádců, zmatek při rozhodování ještě zvětšovaly.

Opatření císařského dvora po porážce u Lipska.

Kde je mnoho ministrů, je mnoho rad, a rozmanitost národů činí rozdílnými i zájmy lidí. Španělé radili, aby do pole vytáhl Ferdinand, král uherský, syn císařův, jehož autorita prý odvede mnohé šlechtice od zahálky míru a pohne různé osoby k vydávání peněz na nové verbování vojska, jehož bylo tehdy obzvlášť zapotřebí; a tyto i jiné důvody Španělé vehementně zveličovali: říkali, že přítomnost knížete vojskům velmi prospívá; že rady jsou pohotovější a rozhodnutí příhodnější, spočívá-li nejvyšší moc ve vojevůdci; že nelze svěřit zbytek oněch zbraní, na nichž závisí záchrana rakouského žezla a v nichž spočívá veškerá naděje a veškerá náprava nastávajících nesnází, soukromému veliteli, který by mohl, ať už získán některou nepřátelskou stranou, nebo podněcován neklidnou ctižádostí či vlastním zájmem, diktovat zákon samému pánu. Němci však pojali podezření, že je to úskok Španělů, kteří se tak chtějí stát rozhodujícími v radě krále, na jehož dvoře se už uchytili pod záminkou služby královně.

Proti těmto míněním namítali, že k vytažení krále je zapotřebí velkých zásob, jak pro důstojnost jeho osoby, tak pro vydržování královského vojska; že pokladny jsou vyprázdněny minulými výdaji; že nelze vystavit nebezpečí starou pověst zbraní krále z rodu rakouského proti nepříteli novému, divokému a šťastnému; že každá sebemenší újma, která by z toho vzešla, by velmi ochladila naděje národů; a třebaže Španělé tyto důvody zmírňovali rozsáhlými nabídkami peněz, Němci, nechtějíce, aby jim velel Španěl, navrhli Albrechta z Valdštejna, vévodu frýdlantského. Dali na srozuměnou, že k odvrácení hrozícího nebezpečí nelze k velení nad vojskem použít nikoho způsobilejšího než jeho, který už dříve touž hodnost s prospěchem zastával; a co je důležité, že v minulých válkách nahromadil tolik peněz a má u vojska takovou důvěru, že nikdo nemůže lépe provést nová verbování a obstarat vše potřebné.

Albrecht z Valdštejna je prohlášen generálem císaře.

Nutnost, soudkyně rozumu, přivedla španělské zájmy na stranu Němců: Španělé, přemoženi tímto návrhem a nemajíce ještě v Německu pevnou nohu, přistoupili na týž názor a jeho provedení bylo ihned usneseno. Do Znojma („Zenam“), města na Moravě, byli vysláni, aby mu toto jmenování oznámili, nejprve hrabě z Werdenbergu, pak baron z Questenbergu a kníže z Eggenbergu⁶², tři přední císařští rádcové a Valdštejnovi důvěrníci, kteří obratně překonali jeho zdánlivý odpor, plynoucí z toho, že týž úřad krátce předtím složil, a tak dobře zmírnili rozhořčení, jímž své řeči přiostřoval, že ho nakonec obměkčili.⁶³ Úřad však tehdy přijal jen na čtyři měsíce, ač ho přemlouvali, aby převzal absolutní velení bez takového omezení; učinil tak, aby v tak neblahých časech neohrozil svou pověst, protože měl co činit s králem vítězným a šťastným, a aby se nezavázal překonávat obtíže hraničící s nemožností; v jádru však šlo o lest: neboť jsa, jak je vlastní těm, kdo se z nízkého štěstí pozvedli k vyššímu, nadmíru přítelem pýchy a slávy, toužil zvýšit pověst a autoritu svého úřadu a chtěl si zavázat nejen císaře, ale i krále španělského.

Když převzal vedení těchto zbraní, pozval k sobě plukovníky, jak ty, kdo byli ve službě, tak propuštěné; a protože vlídnost velmi získává důvěru, přijímal všechny s jasnou tváří, jak to bývají zvyklá činit i nejpyšnější knížata, když potřebují vojáky; a tomu, kdo nesl jen titul, přidal i velení, vybízel je, aby vynaložili zbytky toho, co získali v minulých válkách, a připojil nekonečné sliby; a kdo byl podle jeho poznání nuzný, tomu pomohl vyplacením peněz potřebných k verbování. Pak povzbudil mysl každého nepochybnými nadějemi na zisk a čest; vyvyšoval slavnými slovy jejich minulé činy, rozhořčeně vystupoval proti původcům zkázy Říše a vinu kladl některým španělským ministrům. Dále jim ukázal, že nynější nepřízeň nemá mít sílu zlomit statečnost oněch srdcí, která nezbabělela v jiných střetnutích; že i Říše už byla sužována, a přece byla každá obtíž překonána; připomněl minulá vítězství, důvěru v nová a odměnu věrným. Plukovníkům a dalším velitelům ve službě poručil doplnit prořídlé roty, podepsal jim patenty k postavení dalších praporů, jednomu více, druhému méně, podle toho, jak viděl jejich síly k tomu způsobilé; všechny utěšil laskavými slovy a slíbil i peníze na zálohy a dobré zimní kvartýry, z nichž mají kapitáni neobyčejný výdělek.

Valdštejnovy přípravy k válce.

Valdštejnova slova pronikla do mysli oněch pánů, neboť mnozí z nich, držíce statky a léna v Říši a v Čechách nabytá v minulých rebeliích, nezapomínali, že v zájmu jejich vlastního postavení je jednat všemi možnými prostředky, jak k udržení vlastního majetku, tak k dosažení většího pohodlí a velikosti. Proto se každý dal do díla, vysoko si ceníce přízně generála, který se tam, kde mu nechyběla náklonnost, ukazoval jako nesmírný přítel velikosti a štědrosti; a protože mnozí z nich měli díky lombardské kořisti⁶⁴ k nouzi o peníze daleko, neostýchali se vydat část oněch zisků, které jim, uloženy v bance loupeže, měly vynést dobře zdvojnásobený výnos. Hrabě Merode odjel do Flander, aby naléhal na Španěly, aby naverbovali vojenský sbor, který by se postavil postupu Baudissina („Baudis“), švédského generála, a lantkraběte Viléma Hesenského. Giovanni Isolani se odebral do Chorvatska a do Uher vést jezdce; a aby byl tím spíše zavázán k horlivé službě, byl poctěn titulem generála onoho národa. Každý jiný kapitán, který měl rozkaz sehnat lid, odešel, jeden na Moravu, jiný do Slezska, Rakous, Štýrska, Korutan a jiných provincií, kde se mělo za to, že lid je nejvíce zahálčivý a nakloněný zbrani; takže se v každém městě ozýval buben a trubka. A protože většina rot jízdy přišla o kyrysy, neboť zbroj byla zničena v minulých porážkách, a zvláště v den u Lipska, kdy buď zůstala s mrtvými na poli, nebo ji odhodili uprchlíci, vyslal Valdštejn markýze Giulia Rangoniho a Cornelia Bentivoglia⁶⁵ a jiné italské pány velké autority v Lombardii, aby obstarali značný počet kyrysů; i další plukovníci k tomu účelu posílali zvláštní osoby, nešetříce penězi ani nehledíce na výdaje; neboť generál měl v úmyslu vytáhnout do pole vyzbrojen nejen bohatým jménem, ale vším, čeho je zapotřebí k dobře vybavenému vojsku. Nepolevuje však v píli, jednal s polským králem o získání lidí onoho národa; k tomu účelu použil svého švagra Trčku („Terfica“), který jako jeden z největších boháčů v Čechách neměl potíž sehnat peníze na naverbování tří tisíc jezdců a čtyř tisíc pěšáků různých národů.

Poté poctil hrabata Gallase, Mansfelda, Aldringena a Montecuccoliho titulem generálů císařského dělostřelectva a těmto s největším důrazem uložil doplnit jejich staré regimenty a naverbovat nové roty.

Způsoby, jimiž Valdštejn prováděl verbování.

Páni ze Schauenburgu („Sciamborg“), Holk, „Officuz“, „Aracurt“, Merode, Cronberg, „Defurt“ a „Spror“ byli prohlášeni generálními polními strážmistry, což je hodnost zavedená v Německu, jež zahrnuje velení nad všemi plukovníky a úřad řadit vojsko k bitvě; i jim podepsal nové verbovací patenty. Ti, aby si uchovali přízeň svého generála, nehleděli na obtíže s verbováním lidí v provinciích vylidněných a sužovaných útrapami, kde k naverbování jediného pěšáka nestačilo 25 tolarů.

Uděloval patenty každému, kdo se k tomuto úkolu nabízel, vyplácel štědrou zálohu a určoval kvartýr, kde se mělo vojsko soustředit; a tehdy nerozlišoval mezi osobami, které nabízely své služby, neboť pokládal za dobrou zásadu vytvářet početná vojska, aby za měsíce dosáhl toho, co vyžadovalo roky. Jeho cílem bylo dát dohromady velké množství ozbrojenců; kdyby se jim pak nedostávalo schopných velitelů, neměl by nouzi o ostřílené kapitány, aby mezi ně pod jejich prapory vmísil nováčky, přičemž nezpůsobilé by propustil dříve, než vytáhne proti nepříteli. K tomu říkával: postaví-li císař vojsko o třiceti tisících vojácích, saský kurfiřt či jiný kníže s oporou přátel učiní totéž; a kdo se bude chtít utkat v poli při vyrovnaných silách, ponechá vítězství v rukou štěstěny a nezajistí si je mocí; dny uplynou bez výsledku, území budou zatížena a poddaní oslabeni, budou-li zbraně drženy ve vlastních státech, věci se uspíší a nakonec přijde mír, jehož ziskem bude bída a zkáza poddaných; početné vojsko ovládá pole, proniká, kam chce, nenalézá překážku, a může-li zemí kroužit, jak se mu líbí, nepřichází o kontribuce ani o prostředky, jak se vydržovat. A třebaže se tento důvod zdá odporovat jisté zkušenosti z minulých věcí, kdy bylo vidět, že málo vojáků porazilo mnoho, říkal, že toto množství je třeba tvořit z dobrých a osvědčených národů a že provedení je snadné, když si kapitán otevřel cestu k pověsti štědrého a velkodušného muže. V rozmluvách neustále narážel na to, že slabá by byla císařská koruna, kdyby nebyla zajištěna sty tisíci vojáků; neboť protože je Říše tělem z údů nesourodých v náboženství, plyne pro svobodu, kterou vyznává mnoho měst, a pro moc kurfiřtů a jiných knížat, že císařská autorita, těmito opuštěná, chřadne jako nemocná a bez zbraní ji tíž lenníci téměř potlačují.

Dále vyslal spěšné kurýry k vévodovi Karlovi Lotrinskému⁶⁶, jednak aby ho udržel v příznivém smýšlení vůči císaři, jednak aby ho pohnul k verbování lidí na úlevu společných zájmů, a vyžádal pro rakouské důstojníky povolení získat ve vévodových státech nové vojsko. Tento kníže vysokých myšlenek a nakloněný zbrani nejen vyhověl Valdštejnově žádosti, ale nasadil v jeho prospěch život i státy: ozbrojil se a jednal jako hlavní osoba této Ligy, v níž doufal dosáhnout generalátu; a to bylo počátkem podezíravosti, kterou vůči sobě vzbudil ve Francii, a příčinou, že se znepřátelil se švédským králem.

Tyto machinace neunikly pozornosti vévody Orléanského⁶⁷: jeden z jeho šlechticů totiž, který v té době přijel do Znojma, odjel po dlouhé rozmluvě s Valdštejnem se známkami spokojenosti s jednáním, ačkoli co to bylo a co obsahovalo, tehdy nebylo odhaleno. A protože Rakušané zakládali své počty na nepokojích ve Francii, jejíž jednota nemálo kazila jejich plány, věnovali se s větší horlivostí způsobům, jak zabránit vzrůstu onoho království, živit nedůvěru mezi králem a řečeným vévodou, jeho bratrem, a dát ctižádosti látku, aby v něm rozdmýchala⁶⁸ novou domácí válku; za tím účelem poslali důvěrné osoby jednat s vévodou Orléanským a nepominuli nic, co by mohlo uvrhnout Francouze do tísní, které se k nim blížily; neboť se Rakušané velmi obávali jejich nepřátelského vystoupení, které by, kdyby se projevilo v tak neblahé době, nepochybně uvedlo všechny jejich přípravy ve zmatek, ba, abychom neřekli, je zmařilo. Protože však ruka Boží, když se rozprostře k ochraně korunované hlavy, činí rady soupeřů bezvýslednými a slabými, mnozí uvažovali, že zásluhy císaře Ferdinanda II. u nebe nejsou malé, když knížata a národy, podezíravé vůči rakouské velikosti a spiklé k poražení jeho jména, místo aby se chopily příhodné příležitosti, kolísaly mezi nejistými stranami.

Po pravdě nelze pochybovat, že kdyby Francouzi, nikoli slabší než Rakušané a chápající, že přehnaná císařská velikost má být potlačena, byli následovali štěstí švédského krále a otevřeně tasili meč, byli by buď k svému uspokojení uzavřeli mír, nebo uvrhli císařskou autoritu do nějakého těžkého pádu.

Protože však o této látce bude dále ještě příležitost mluvit, zastavíme se zde, abychom viděli, jaké příčiny vzdálily vévodu Orléanského a královnu matku⁶⁹ od dvora.⁷⁰ V těch dobách tak vzrostla autorita Armanda du Plessis, kardinála Richelieu, že mohl být nazýván rozhodčím královy vůle a všechno se podrobovalo jeho vůli; a jako lidé z přirozeného pudu touží být víc než lidmi, hledali ti nejvýznamnější ze šlechty království, znechucené tím, že se vidí vyloučena z úřadů, které dříve zastávala, a nespokojené, že tento nový ministr novými formami vlády směřuje k potlačení jejích výsad, se vší pílí prostředky, jimiž by mohli ztlumit Richelieuovu rozlehlou ctižádost a obnovit svou obvyklou autoritu ve správě a záležitostech království. Víc než kdokoli jiný pociťovala nespokojenost královna matka: zvyklá za synovy nezletilosti poroučet a být pečlivě obsluhována řečeným Richelieuem, jenž byl poté na její žádost učiněn kardinálem, nemohla snést, že nyní závisí na tom, kdo měl z vděčnosti a z vazalské povinnosti ve všem záviset na ní; a s jeho zásadami byla tím více nespokojena, že ji jakožto kněžnu, jíž bylo násilí cizí, tížilo, když na kardinálovu radu byly pustošeny provincie a vyhlazovány národy, jak se barbarsky naložilo se Savojskými, navzdory prosbám vévodkyně Kristiny⁷¹, její dcery. Vévoda Orléanský byl rovněž roztrpčen, že se k němu, svému jedinému bratru a předpokládanému dědici koruny, král nechoval s důvěrou, nýbrž ho vylučoval z oněch záležitostí a ze správy, které mu příslušely; také Puylaurens („Puylaurem“)⁷², jeho oblíbenec, a president Coigneux⁷³, jeho kancléř, drženi tímto ponížením svého pána rovněž daleko od vytoužené velikosti a vidouce místo sebe povýšeného Richelieua, který se snažil utlačovat staré služebníky, aby povýšil své nízké příbuzné, ho popouzeli, a on hledal způsoby, jimiž by mohl králi dát poznat zvrácené cíle jeho oblíbence. O těchto věcech byli král i kardinál zpraveni, a proto se oba snažili pobouření uklidnit: jeden tím, že se ukazoval pokorným vůči královně a Orléanskému, ač jeho činy byly v jádru pyšné a vyvýšené, druhý tím, že hlásal nezbytnost tohoto ministra; ale protože to byly prostředky málo uspokojivé pro toho, kdo chtěl kardinála ne tak ctižádostivého, počala královna dávat najevo svůj záměr a hledat nejvhodnější cesty, jak ho od dvora vzdálit. Ale král, který si za vodítko svých činů zvolil nedůvěru, poučen minulými příklady, kdy si každé silné město a každý jemu poddaný kníže dovolil pohrdat jeho autoritou, a řídě se kardinálovými zásadami, totiž mírnit výsady šlechty a nepřipustit, aby se kdokoli stal jeho společníkem, potvrzoval svou lásku k Richelieuovi tím více, čím více se obával úkladů nespokojenců; a třebaže jiné vylučoval, tohoto povyšoval až příliš a byl tak očarován jeho obratností, že se jeho vůle zdála proměněna ve vůli kardinálovu.

Prosil královnu, aby mu z lásky k němu nebrala za zlé jednání tohoto muže a aby se znovu účastnila rady, které se účastnit nechtěla, protože nemohla snést pohled na Richelieua, a připojil i domluvy kardinála de Bagni⁷⁴; každý pokus se však ukázal marným, ba mezitím se vévoda Orléanský, aniž dal králi zprávu, náhle stáhl do Orléansu, když předtím kardinálovi řekl, že už nikdy nechce být jeho přítelem a že se ujímá věci královny, své matky. Tím byl král těžce vyveden z míry, a předvídaje, jaké nepokoje by se mohly znovu rozhořet, sáhl po účinnějších prostředcích: okamžitě vyslal do Orléansu kardinála de La Valette⁷⁵, aby vévodu vyzval, aby se vrátil ke dvoru a pomýšlel na ženitbu, protože on nemohl mít syny⁷⁶; a protože Richelieuovi v Paříži nestačila odvaha vykonat své zlé úmysly proti královně, zařídil, aby ji král pod různými záminkami pozval na cestu do Compiègne; a ačkoli ji její důvěrníci upozornili na úklady, které se proti ní strojily, král ji dovedl oklamat tak dobře, až se slzami v očích, že se po několika dnech odporu, když ji pozval šlechtic, který přijel poštou, dala přemluvit k odjezdu.

Když tam dorazila, přiměla otce Suffrena⁷⁷, jezuitu, zpovědníka krále i svého, aby dal synovi na vědomí podezření, která jí znepokojovala mysl; král jí odpověděl, dovolávaje se Boha za ručitele svého slova, že nikdy nedá královně matce příležitost naříkat si na jeho činy. Uklidněna touto odpovědí, a ačkoli ji znovu napomínali strážce pečeti⁷⁸ a maršál Schomberg⁷⁹, stále odmítala přijmout kardinála na milost; tu se jednoho rána nečekaně octla ve svém sídle na hradě v Compiègne obklopena stráží a ponechána jako vězeň pod dohledem maršála d'Estrées⁸⁰, neboť král časně odjel, když předtím osobně rozestavil stráže, hlídky a strážní sbory, aniž matku pozdravil nebo jí cokoli řekl; tak se koncem února vrátil do Paříže a zveřejnil manifest, v němž stálo, že byl k tomuto prostředku přinucen pro dobro království a pro klid svého dvora. To bylo všeobecně špatně přijato a ještě více rozhořčilo vévodu Orléanského, který, upozorněn, že se totéž má učinit s ním, rozhodl se odtud odejít a uchýlit se do některého místa v Burgundsku, aby odtud bezpečně přednesl své důvody; předtím poslal králi, který byl v Étampes, po panu de Chaudebonne⁸¹ dopis, v němž vyložil, co ho nutí starat se o záchranu vlastní osoby. Když mu však byl odepřen vstup do Dijonu a do jiných míst oné provincie, ačkoli ho vévoda de Bellegarde⁸² přijal ve svém domě v Seurre – za což upadl v královu nemilost –, musel se vévoda Orléanský uchýlit do Besançonu, říšského města ve Franche-Comté. Král, pronásledující bratra a zpravený o jeho útočišti v zemích Rakušanů, nesl ten čin velmi nelibě, a proto, jakmile přijel do Dijonu, dal ihned zveřejnit manifest proti všem, kdo vévodu doprovázeli mimo království; mezi jinými byli obviněni hrabě de Moret⁸³, jeho nemanželský bratr, vévodové d'Elbeuf⁸⁴, de Bellegarde a de Roannais, president Coigneux, pan de „Pirolans“⁸⁵, Monsigot, mistr účetní komory v Dijonu, a otec Chanteloube⁸⁶; a pro bezpečí oné hranice dal opevnit nejdůležitější místa. Na hradě v Dijonu ponechal jako guvernéra pana de Persy; do Bellegarde dal pana de Grange, polního mistra; pluk Piemont posílil posádky v Auxonne a v Saint-Jean-de-Losne; páni d'Auteriva a de Castelet dostali vrchní velení nad vojsky na oné hranici. Zatímco byl zaměstnán takovými opatřeními, byl mu 3. dubna předložen další dopis vévody Orléanského, doručený panem de Brianson, v němž byly obsaženy ostré výroky proti kardinálovi; posel byl zatčen, což pak dalo vévodovi podnět vydat manifest plný obvinění proti kardinálovi. Vytýkal mu, že nemá jiný cíl než vyhubit knížata královské krve, aby se stal absolutním pánem království; že k tomu obratně svěřil nejdůležitější úřady svým příbuzným a stoupencům, vyhnal a uvěznil všechny, kdo ho nechtěli uznat za pána, zvláště maršála de Saint-Luc⁸⁷, aby mu vzal správu Brouage, důležité pevnosti, a zmocnil se jí, jako to učinil s Le Havre de Grâce, Honfleurem, Pont-de-l'Arche, Brestem v Bretani a Pontoise nedaleko Paříže, aby si učinil poplatným celé království; a to s takovou ctižádostí, že si nejen přivlastňoval všechnu slávu šťastně dosažených věcí, ale zveřejnil i rodokmen, který stačil odhalit jeho záměr, neboť se v něm prohlásil za potomka královského rodu. A uzavíraje, že podle zásad dobré vlády nemá král u ministra připustit tolik marnivosti a velikosti, dotkl se dalších podrobností, které, jak měly podobu pravdy, tak králi způsobily velmi pronikavou bolest. Ten, rozpolcen sám v sobě, vida se na jedné straně příliš v moci svého ministra a na druhé se obávaje bratra, usoudil, že je snazší bránit se pokusům kardinála, který byl poddaný a protivný většině království, než pokusům Orléanského, všeobecně milovaného a nástupce koruny; a proto, setrvávaje v ochraně kardinála, dal zakázat čtení řečeného manifestu a znovu napsal bratrovi s těžkým rozhořčením. Tím se mysli stávaly stále nesmiřitelnějšími: vévoda Orléanský se uchýlil do Lotrinska a královna matka, vidouc odvolány stráže, které ji dříve střežily, vyšla nenadále z Compiègne s pouhými dvěma dvorními dámami, se svým zpovědníkem, lékařem a chirurgem, s poručíkem a praporečníkem své stráže a odebrala se k La Capelle, pevnosti na hranicích Flander, kde jí markýz de Vardes⁸⁸, tamní guvernér, slíbil poskytnout útočiště a odkud se domnívala, že bude moci přednést své důvody. Když však dorazila k bráně, byl jí odepřen vstup na příkaz markýzova otce, který tam ve spěchu přijel poštou, výslovně k tomu pověřen králem. Poradila se se svými, zda se má vrátit do Compiègne, a rozhodla se přejít do Flander, povzbuzena zprávou, že vévoda Orléanský má s třiceti tisíci bojovníky vstoupit z oné strany do Francie; jediným důvodem, proč nevstoupil, byl strach, že by tímto jeho vstupem mohla být královna ještě více uzavřena a sevřena. A tak, když dorazila do Avesnes, španělské pevnosti, byla laskavě přijata, navštívila ji tam infantka⁸⁹ a s nejvyššími poctami byla odvedena do Mons a odtud do Bruselu.

Císař žádá o pomoc papeže.

Rakušané, uznávajíce navíc, že samy rakouské síly v takové nouzi nestačí odvrátit zkázu hrozící od zbraní tolika nepřátel, vyslali k papeži nejprve kardinála Harracha⁹⁰, Valdštejnova švagra, a potom vévodu Savelliho, jenž byl krátce předtím zproštěn viny, kterou na něj z osobní nenávisti svalil Tilly, s velmi naléhavými žádostmi o peněžní pomoc, aby odtud přinesli nemalou sumu; mělo se totiž za to, že Jeho Svatosti nezáleží na obraně katolických států o nic méně než na obraně svých vlastních. Výsledek však naději nedostál: papež se vymluvil, že nemá peníze, neboť byly vydány při minulých pohybech v Lombardii, nehledě na zmenšení příjmů, k němuž došlo při krytí nutných výdajů na zachování Svatého stolce; takže tito pánové nepřinesli z Říma nic jiného než plnomocné odpustky pro své vojáky a pověst, kterou nevěřící a zle smýšlející ihned rozšířili ve vojsku, že papež, přikloněný k úspěchům Švédů, málo dbá o zkázu katolických států, protože je nepříznivě naladěn proti Španělům.⁹¹

A protože se Španělům zdálo podivné, že papež na rozdíl od svých předchůdců trvá na své nezávislosti na nich, snažili se ho pohnout a užívali nejen přesvědčování a nabídek, ale i protestů a výhrůžek, jak to učinil kardinál Borja („Borgia“)⁹² v konkláve, kde mluvil o španělských zájmech tak stranicky a s tak vysokými výčitkami vůči papeži, že ho papež musel napomenout a přimět, aby ztlumil hlas.

Dále vyslali k ostatním mocnostem a knížatům Itálie hraběte Rabattu, tehdejšího guvernéra Gradisky, rytíře stejně zdatného perem jako mečem, který se u každého setkal s přívětivým přijetím a vlídnými poklonami; výpravy však byly bezvýsledné.

Ministři Španělska rovněž neopomněli obstarat věci vhodné k dobré správě a udržení provincií poddaných jejich koruně, které, zatíženy útrapami dlouhé války, byly již znechuceny neustálými kontribucemi a ochotně by přijaly nového pána. Do Flander byl vyslán markýz de Santa Cruz⁹³ s týmž úřadem, jaký zastával markýz Spinola⁹⁴, a ve správě Milána zůstal sám vévoda de Feria⁹⁵. Hrabě de Monterrey⁹⁶, který pobýval za krále v Římě, dostal rozkaz vystřídat vévodu z Alcalá⁹⁷, místokrále neapolského, a péče o římské záležitosti zůstala kardinálu Borgiovi. Španělským grandům bylo nařízeno postavit na vlastní náklad určitý počet jízdy a pěchoty; první, kdo tak učinili, byli vévoda z Mediny de las Torres a konstábl kastilský, kteří naverbovali nějaké pěšáky. Bylo vymyšleno odvádět polovinu ročního příjmu ze všech úřadů a hodností, které by se napříště udělovaly soukromým osobám. Zvýšila se cena soli. Portugalské království bylo zatíženo kontribucí jednoho milionu zlatých pod záminkou udržování námořní flotily, se souhlasem tamních národů, z nichž se mnozí, reptajíce na vládu katolického dvora, stahovali do jiných zemí. Ani španělské duchovenstvo nebylo osvobozeno od kontribucí a od verbování lidí, ačkoli se jim všemožně snažilo vyhnout; neboť když se král tázal svých teologů, zda smí duchovní zdanit, a ti veřejně prohlásili, že pro nutnost státních záležitostí lze duchovenstvo zdanit i bez dovolení papeže, muselo se placení podrobit; a ti, kdo hájili imunitu církve a chtěli se královu dekretu postavit, byli zatčeni, někteří odsouzeni do žaláře, jiní vypovězeni do různých končin, ačkoli se papežský nuncius za jejich propuštění přimlouval. A protože se v té době na velkém náměstí v Madridu přihodila strašná událost – když se v den sv. Ludvíka konal hon na býky, dal se lid v nejkrásnější chvíli bez jakékoli příčiny na takový útěk, že mnozí zahynuli udušeni v tlačenici –, bylo to vykládáno jako zlé znamení: tyto neobvyklé otřesy prý jsou předehrou blízkých útrap.

Ze španělského dvora byl do Anglie vyslán opat Scaglia⁹⁸, aby s králem Karlem vyjednal mír, nebo alespoň příměří s holandskými Generálními stavy. Ve Flandrech bylo mimořádnou kontribucí zatíženo duchovenstvo, šlechta i lid, více či méně podle příjmů. Dvořané infantky patřili k prvním, kdo platili: jeden sto, jiný pětasedmdesát, jiný šedesát, padesát, čtyřicet, třicet, dvacet pět, dvacet, patnáct, dvanáct, šest, čtyři, tři, dva, jeden florén na hlavu, bez rozdílu stavu, kvality, úřadu, věku a pohlaví. Kaplani, hofmistři, lékaři, komorní šlechtici, kapitáni stráže, vojáci, pomocní kvartýrmistři a všichni úředníci bruselského dvora nebyli vyňati, ba i dámy, sluhové, lokajové a lidé všeho druhu přispívali více či méně podle svých příjmů. Všichni duchovní až po jeptišky a kleriky byli nuceni něco zaplatit, rovněž tak vdané ženy, vdovy i malé děti a každá jiná osoba jakéhokoli stavu; a spočítalo se, že z toho Španělé získali pěknou sumu peněz. Flanderské provincie však nebyly tímto vynálezem příliš spokojeny, třebaže k němu dalo souhlas všech tří stavů brabantských, neboť se domnívaly, že taková rozhodnutí nejsou nic jiného než krajní prostředky, k nimž dosud neměly důvod sáhnout: peníze dodávané ze Španělska by totiž k vedení války naprosto stačily, kdyby je ministři, místo aby si je dělili mezi sebou, rozdělovali podle královy vůle a podle potřeb války. Z toho důvodu na shromáždění flanderských stavů konaném v květnu promluvil zástupce celé provincie otevřeně s markýzem de Santa Cruz a prohlásil, že flanderské stavy budou na vlastní náklad vydržovat patnáct tisíc pěšáků a pět set jezdců, bude-li lid zbaven nadměrných kontribucí a venkovan ušetřen násilí vojáků; přitom vymínil, aby peníze nespravoval nikdo jiný než Vlámové. Slib bude prý svědomitě plněn, budou-li vojáci platit tam, kudy potáhnou, a nebudou-li již zatěžovat venkovany jako dříve. Ale Španělé, toužící spravovat peníze sami, aby je podle svého zvyku obrátili ve vlastní prospěch, se pokusili tuto podmínku odstranit a dokazovali shromáždění, že kdyby peníze spravoval někdo jiný než královští ministři, bylo by to na újmu králově autoritě; načež Vlámové, tím podezíravější, odpověděli ústy svého zástupce, že tyto národy jsou svému králi nanejvýš věrné a že uvedená nabídka to může jasně dosvědčit; že provincie prosí, aby byly její nabídky přijaty tak, jak byly předloženy, a aby se nezanedbával ohled na poměry země; že je k takové řeči nutí zájem králi sloužit a zachovat stát i náboženství. Španělé, vidouce rozhodnost oněch národů, pokládali za dobré vyhovět přání Vlámů. Poté král rozdělil úřady a udělil zasloužilým různé štědré odměny, aby je povzbudil k další dobré službě. Hrabě de Oñate⁹⁹, kavalír velké vážnosti, byl potvrzen v úřadu generála pošt, který vynáší asi 50 tisíc scudů ročně, ačkoli se jeho zásluhy pokusil nějaký soupeř zlehčit křivými zprávami. Markýzi de Leganés¹⁰⁰ dal král komendu v hodnotě deseti tisíc scudů ročně, a zpráva o tom, která k němu došla, když umíral, ho přivedla zpět k životu. Kardinálu Borgiovi udělil arcibiskupství sevillské a katolický král učinil mnoho jiných projevů přízně, které dosvědčily štědrost jeho ducha. Poté jmenoval generálním maršálkem vojsk ve Flandrech hraběte Hendrika van den Bergh¹⁰¹, generálním polním mistrem dona Carlose Colonnu a guvernérem Antverp dona Emanuela Pimentela¹⁰². Don Francisco Zapata¹⁰³ dostal velení nad šesti tisíci vojáky, aby tábořil mezi Mechelenem a Antverpami na pomoc místům, jež by napadli Holanďané.

Ti totiž, upustivše od záměru jinde, se náhle vylodili na pobřeží „Foseboquen“ u „Gucuarf Kerburge“ nedaleko Brugg¹⁰⁴ a za pomoci jakýchsi mostů zhotovených z lan přešli k útoku na tři pevnůstky v tom okolí, které, protože nebyly zásobeny nezbytným a byly napadeny znenadání, vydali páni z „Bierne Vander“ a z „Longheualu“, kteří je měli střežit; a postupujíce dále, domnívali se, že obsadí také pevnůstku „Trist“ poblíž „Ganse“; ale když se přiblížili k pevnosti sv. Jiří, přinutil pán z „Coudembourgu“, který se tam s několika oddíly ukryl v záloze, prince Oranžského¹⁰⁵ k ústupu, neboť ten se domníval, že je tam hlavní síla Španělů; takže Holanďané nedokázali nic jiného, než že se opevnili ve Steenbrugge se záměrem zmocnit se Brugg, hlavního města Flander, jímž by se jim potom otevřel vstup do nitra této provincie a usnadnil vytoužený podnik proti Antverpám. Ale španělští kapitáni, poznavše důležitost onoho místa, ačkoli bylo velmi dobře zásobeno a střeženo sedmi tisíci vojáky pod velením markýze de Fontana, mezi nimiž byl starý regiment Marcella del Giudice¹⁰⁶, přivedli tam ještě markýze de Celada s jeho španělským regimentem; a kromě dalších dvou tisíc vojáků, kteří stáli v okolí Blankenberge směrem k moři u „Reggeslieru“ se šesti děly, jimiž udržovali volný přístup do Brugg, pokládali generálové za dobré přivést na tuto stranu hlavní sílu vojska. To také hned učinili: utábořili se před městem podél kanálu, který vede z Gentu do Brugg, a obsadili místo blízko pevnosti sv. Jiří, v níž se chtěl opevnit princ Oranžský; zřídili také dva mosty přes řečenou řeku, aby se vojsko, rozdělené na oba břehy, mohlo spojit a pohodlně přejít k Maldegemu a zabránit konvojům, které by z Aardenburgu byly posílány do holandského tábora. Tím byl Oranžskému další postup ztížen, a dne 6. června od podniku upustil a odtáhl se utábořit u Waalwijku a Drunenu, aby tam vyčkal příhodnější příležitosti k použití vojska. Z toho pojali Rakušané podezření, a obávajíce se, že cílem Holanďanů je Breda, utábořili se i oni u Hoogstratenu a Turnhoutu a zásobili okolní místa vším potřebným; a tak vojska bez významnějších událostí setrvala od počátku června do září, kdy jedni i druzí odtáhli do kvartýrů na blízké hranici. Španělé však, zpraveni otcem fra Filippem z Bruselu, kapucínem, a jedním holandským šlechticem jménem Barnevelt, uvažovali a opakovaně zkoumali, jak by se mohli zmocnit ostrova „Plata“ a Brielle, místa příhodného k oddělení Zeelandu od Holandska; usoudili v tuto dobu, že to provedou, neboť markýz de Santa Cruz a ostatní královští ministři toužili tak významným ziskem dát poznat, jak dobře král rozhodl, když je do oné země vyslal. Když byly připraveny potřebné bárky i všechno ostatní, vyplul dne 10. září z Antverp hrabě Jan Nasavský, jemuž byl úkol svěřen, s asi šesti tisíci muži, námořníky i vojáky, a dorazil k „Valbeuesse“¹⁰⁷, kudy podle zpráv znalců země vedla přímá cesta; zjistil však, že tam není dost vody, aby unesla jeho lodě, které měly ponor asi pět stop, a musel se obrátit k ostrovu Tholen, kde námořníci, neznalí tamních velmi četných kanálů, uvázli se svým zadním vojem na mělčině. Když se to dověděli Holanďané, sbíhali se ze všech stran se svými plavidly; pán z „Casa Nuova“, francouzský plukovník, nastoupil s 1500 vybranými pěšáky na zeelandské bárky a napadl je s takovým náporem, že ačkoli Španělé dvakrát útok statečně odrazili, nakonec, protože Holanďané znalí kraje měli převahu, museli Rakušané ustoupit; vyskákali z bárek, aby se zachránili na souš, ale nenašli východisko: část utonula v bahně a ve vodách, část pobili Holanďané a zbytek byl zajat. Hrabě Nasavský se s několika svými služebníky zachránil na malé bárce do Prinslandu, kam již dorazil baron de Balançon s částí španělského vojska. Španělé tam zanechali asi tři tisíce zajatců, kromě mrtvých, kterých bylo mnoho, a všechnu munici, válečné nástroje, zásoby, děla a prapory; a protože se vina za nešťastné střety vždy obvykle svaluje na slabšího, byl zatčen viceadmirál Jakub Jansz, obviněný, že se při této příležitosti dopustil pochybení a že se do podniku pustil bez řádných výstrah a informací. Krátce nato Španělé zrušili svůj tábor u Roosendaalu, opustili i místo v Prinslandu, kde dříve zamýšleli zřídit pevnůstku, a stáhli se do Flander, neboť roční doba, která nepřátelům nedovolovala pouštět se do útoků na města, byla příznivá k zahojení utržené rány.

Zatímco Valdštejn těmito novými opatřeními obnovoval vojsko, aby mohl vytáhnout do pole, švédský král, osmělen vítězstvím a jinými šťastnými střety, oznámil svůj zdar spřáteleným knížatům, stavům a městům a vyzval svobodná města a knížata Říše, aby jeho nepřátelům neposkytovala pomoc; nespočinul v pohodlí úspěchu, ale vydal tiskem prohlášení, že přijme pod svou ochranu katolíky stejně jako protestanty. A ponechav za místodržitele v Halle a v ostatních místech obsazených po bitvě v magdeburské a halberstadtské diecézi knížete Ludvíka Anhaltského¹⁰⁸ s plukovníkem Schneidewinem („Schneideuin“), rozhodl se, aby využil přízně štěstěny, ihned přenést zbraně do Franků.

Popis Franků.

Tato provincie se rozprostírá na západě a na jihu až k hranicím Horní a Dolní Falce, na východě k Čechám a Míšni a na severu k Durynsku, takže ji lze nazvat středem Německa. Král se se saským kurfiřtem domluvil, co má kurfiřt podniknout proti Čechám; ponechal Banéra a polního maršála Totta s dalšími vyššími důstojníky, aby vyhnali císařské posádky z pomořanských hranic a usilovali o dobytí Magdeburku a jiných míst v Dolním Sasku; sám pak táhl k Erfurtu, durynskému městu, které patřilo kurfiřtu mohučskému¹⁰⁹.

Jeho obyvatelé, nevěříce, že by mohli vzdorovat silám vítězného vojska, vyslali na pouhou zprávu o králově tažení své zástupce, aby ho od toho podniku odvrátili prosbami, když už nemohli zbraněmi. Vyložili mu přísahu, kterou složili kurfiřtu mohučskému, i útrapy, které by z toho důvodu zakusili, a slíbili mu zachovat neutralitu. Ale tento lék, nedostatečný pro jejich příliš zjitřené rány, zůstal bez jakéhokoli účinku. Král chtěl vstoupit do města a dát jim poznat své zákony, což se stalo 26. září s menší nelibostí oněch občanů, kteří, vystrašeni pověstí, že Švédové jsou vůči katolíkům nanejvýš krutí, nemohli zahnat z mysli stín pochybností, jenž je držel v nejistotě; neboť neztratili nic jiného než svého pána a dostalo se jim od Švédů veškeré laskavosti.

Erfurt se vzdává švédskému králi.

Král, vstoupiv do Erfurtu, ještě ani nesňal nohu ze třmene, a už poručil plukovníku Ruthvenovi („Ruttuin“), aby s dvaceti rotami jízdy a třemi regimenty pěchoty postoupil ke Gothě v Durynsku, ležící nad řekou Nesse; ta, nemajíc ani hradby, ani posádku schopnou ji chránit, byla současně napadena i dobyta. Sám se příštího rána odebral do Ilmenau, místa na březích Ilmu na hranicích Franků, které se hned přiklonilo ke kapitulaci; a přešed onen velký les, přitáhl pod hradby Mansfeldu¹¹⁰, pozdravil jej mnoha ranami z děl a dvěma útoky zastrašil mysli obránců, kteří se však statečně bránili. Když ale velitel poznal, že je obtížné město udržet, protože je daleko a pomoc nedosažitelná, vyšel s čestnou podmínkou, že smí odejít s rozvinutými prapory, za víření bubnů a s vozovým trosem, což mu bylo laskavě povoleno, a byl velmi spokojen s takovou ohleduplností, jakou mu král prokázal; král totiž byl toho mínění, že je osvědčenou politikou jednat mírně, užívat laskavých slov a vést národy spíše k přání být poddanými než nepřáteli, a tuto zásadu bedlivě uváděl v čin.

Hrabství Henneberg se podrobuje švédskému králi.

Zisk tohoto místa přiměl ke královské poslušnosti celé hrabství Henneberg, zemi bohatou, plnou zalidněných měst a zámků, ležící mezi Franky a Durynskem, a zároveň způsobil pád Königshofenu na březích Sály; pod ním se objevili Švédové a ostřelovali jej ze tří stran: král vyzval obránce, aby se vzdali, hrozbami spojenými se sliby, jinak že dá město vyplenit mečem a ohněm.

Tím vyděšeni a zároveň zlákáni, rozhodli se obránci i občané vydat se dobrotivosti vítěze. Tento podnik způsobil ve Francích nemalý zmatek, takže skoro všichni, kdo měli prostředky k obživě, sebrali své nejlepší movitosti a uchýlili se do větší bezpečnosti.

Příklady, které mají velkou sílu přesvědčovat rozum, připojily k těmto ziskům ještě Karlstadt, Schweinfurt, Kitzingen, Haßfurt a Gemünden, místa na březích Mohanu uprostřed Franků, zčásti přemožená zbraněmi, zčásti dohodami, téměř všechna bez císařských posádek: Tilly totiž, předvídaje, jak obtížné bude je udržet, a potřebuje lidi k obnovení vojska a k návratu do pole, tyto posádky odvedl; takže je hájili jen venkované a obyvatelé nízkého ducha, způsobilejší pít než bojovat; a protože se některá z těchto míst obávala ztroskotat na týchž útesech, na nichž předtím byla ohrožena jiná, kladla odpor jen slovy; Karlstadt a Schweinfurt, kde se drželi někteří vojáci kurfiřta mohučského, se sice bránily, ale spíše proto, aby unikly pověsti zbabělců, než aby je svému pánu udržely.

Würzburg dobyt Švédy.

Král, věda, jak důležité je pro jeho záměry dobytí Würzburgu, matky Franků, položeného na březích Mohanu na úpatí velmi líbezného pahorku, kam bylo sneseno mnoho peněz a movitostí z provincie i okolních míst, takže mohl doufat, že se tam vojsko co nejlépe zotaví, obrátil zbraně tím směrem. Začátkem října, když tam byl vyslán předvoj, město otevřelo brány, neboť slabá stará opevnění nemohla odolat moderním strojům a ani odvaha vojáků a občanů nestačila zabránit otevření průlomu; lidé Ligy je opustili a stáhli se do hradu. Švédové, stavše se pány města, napadli pevnost na pahorku, která se tyčila nad městem jako nedostupný kavalír, postavená na skále a chráněná nejen přírodou, ale i uměním, takže se zdála skoro nedobytná. A třebaže se poloha pevnosti ukázala jako obtížný úkol, Švédové ji přesto – protože i nesnadná díla někdy připouštějí zdar –, povzbuzováni přítomností a hlasem krále, po několika dnech obrany zdolali dne 15. května¹¹¹. Našli tam tak velkou hromadu válečné munice, peněz a movitostí, že málokterý z těch, na něž při tomto útoku došlo, onoho dne nezměnil šaty a nevrátil se do svého ubytování s pěkným množstvím tolarů.

Tilly se vydává na pomoc Würzburgu, ale bez výsledku.

Zatímco Švédové pokračovali ve vítězství, dostal Tilly zprávu, že král nechal v Sasku a v biskupstvích magdeburském a halberstadtském jen málo lidí; usoudil, že by tam mohl podniknout nějakou účinnou diverzi, jíž by krále odvolal z Franků, a vydal se tím směrem. Ale když se cestou dověděl, že Švédové, ovládnuvše město, ostřelují hrad, a protože ho ta ztráta nad míru tížila – město bylo určeno za útočiště císařských pro případ ústupu a byl v něm zřízen sklad věcí potřebných k vydržování vojska –, okamžitě změnil úmysl a rozhodl se jej vysvobodit; jeho záchranou doufal snadno poskytnout vhodnou pomoc kurfiřtům mohučskému a trevírskému¹¹². Protože však pochod nebyl dost rychlý, aby dorazil včas, a neviděl schůdný způsob, jak Švédy od podniku odvrátit, rozhodl se opevnit okolní místa, obsadit nejdůležitější průsmyky a tak se postavit dalšímu postupu nepřátel. Obsadil proto mohučskými lidmi Aschaffenburg, Dieburg, Steinheim, Heidelberg, Worms a Hanau, vesměs hlavní města říšských krajů rýnského a mohanského, sám s vojskem překročil přibližně koncem října Mohan u Seligenstadtu, mezi Frankfurtem a Aschaffenburgem, a zastavil se v Bergstraße, kraji ležícím mezi Rýnem a Mohanem na straně Dolní Falce, aby sledoval záměry Švédů; zanechal také několik rot pěchoty se sto jezdci v „Bombemhausemu“ u Frankfurtu¹¹³, tehdy slabě obsazeném, v domnění, že každá posádka, i malá, postačí, protože hradby nejsou úplně slabé, k udržení místa po několik dní a k zadržení Švédů v jejich úspěšném běhu na nějakou dobu.

Postupy Rakušanů ve Slezsku a v Lužici.

Zatímco Švédové dosahovali zisků ve Francích a Tilly se vší horlivostí léčil utržené rány, aby se znovu utkal se švédským vojskem, postoupili Götz¹¹⁴ a Tiefenbach, císařští velitelé, se svými lidmi v počtu osmi tisíc bojovníků ve Slezsku a v Lužici, hlavních provinciích Německa, když viděli, že saský kurfiřt je od těchto provincií vzdálen: Götz táhl ke Gubenu na březích Nisy, napadl jej a dobyl, stejně jako Dahme, Golßen („Gheissen“) a Spremberg, vesměs místa nevelkého významu; Tiefenbach, aby se neukázal méně horlivým, vtáhl do Horní Lužice a donutil Budyšín a Görlitz ke kontribuci a k poskytnutí kvartýrů císařským. Protože se však na vídeňském dvoře vroucně toužilo po míru se saským kurfiřtem, uvažovalo se v císařově radě, že tyto prostředky nejsou způsobilé přivést ho zpět k oddanosti; řečení velitelé proto dostali pokyn, aby zahájený podnik zastavili a stáhli lidi z obsazených míst. Brzy poté, přibližně v polovině listopadu, byl do Drážďan, sídla kurfiřta, vyslán plukovník Paradis¹¹⁵ s návrhem míru a s výhodnými nabídkami pro kurfiřta, aby mu tímto tónem otevřel uši k dohodě. Ale každé jednání a každý návrh byl marný, neboť závazky onoho knížete vůči králi Gustavovi byly ještě příliš čerstvé a nemohl bez újmy na věrnosti, ani se bez obav neodvažoval rozvázat přátelství, které mu nedávno přísahal.

Praha a jiná česká města jsou opuštěna Rakušany.

Jednání proto ustala; kurfiřt naopak obdržel od krále vzkaz, aby obrátil zbraně proti Čechám a tímto vpádem lépe usnadnil postup Švédů na druhé straně Říše, a Arnimovi bylo poručeno vtáhnout s vojskem do českých zemí a usadit se tam na zimu. Ten rozkaz vykonal a vyslal hraběte Thurna („della Torre“)¹¹⁶ a Hofkirchena („Offchirchem“) do Šluknova, místa na hranici onoho království mezi Labem a Nisou; obyvatelé oněch krajů se té novinky tak zalekli, že spíše vyděšeni pověstí než nepřátelským mečem se zmateni a zděšeni dali na útěk a stáhli se do Budějovic, Tábora a jiných pevných míst na hranici Čech a jinam do Rakous. Sasové tak narazili jen na malý odpor v Litoměřicích, Ústí a Praze, které císařští na pouhý křik o postupu protestantů zcela opustili; uvědomovali si totiž, že nebojovný lid dosud nezahnal z mysli strach z onoho nepřítele, před nímž jejich ostřílená vojska obrátila záda, a sami bez pomoci občanů ta místa udržet nemohli. Zůstala proto na milost protestantům, kteří s nimi zacházeli s menší přísností, než se katolíci obávali; Sasové se dokonce nemálo pohoršovali nad mnohými duchovními, kteří, ačkoli prohlašovali, že chtějí zemřít za náboženství, opustili dříve než ostatní kostely, farnosti a péči o duše a v přestrojení za vojáky na svou povinnost docela zapomněli.

Sasové nechtějí pokračovat ve vítězství proti císařským v Čechách, a proč.

Podobně i Cheb, ležící na hranici Falce a nemalého významu pro průchod, otevřel vítězi bez odporu brány; lze věřit, že totéž by učinila i ostatní města a místa mezi Vltavou a Dunajem, kdyby saské zbraně samy neučinily konec postupu svých vítězství. Neboť zahálejíce v Praze a v okolních krajích – ačkoli král pilnými a opakovanými posly kurfiřta upozorňoval a prosil, aby nedával Valdštejnovi čas přiložit léky na rány –, oddali se Sasové rozkoším oněch míst a dali císařským příležitost znovu doplnit vojsko a Gallasovi přitáhnout s dobrým počtem lidí do Plzně, místa v onom království velmi důležitého, ležícího v nejpevnější poloze, čímž byly poté zajištěny hranice. Stalo se to k nemalé nelibosti krále, který ji vyjádřil v listech kurfiřtovi s výčitkami nedbalosti; mnozí však odhalovali, že šlo o lest: kurfiřt se totiž bál, aby zisky jeho vlastních zbraní nevyhnaly švédskou moc do přemíry a aby pak, sevřen v jejím lůně, nemusel ctít její zákony; vyčkával tedy a dával Rakušanům čas vyvážit tuto velikost, která se příliš klonila na stranu Švédů, neboť se pokládal za schopna kdykoli, kdy bude chtít, výhodnou dohodou obnovit přátelství a dřívější styky s císařem. Protože je totiž v útrapách válek vždy užitečné dorozumění se sousedními knížaty a nadmíru chutnají plody vzešlé ze semen rozbrojů, jež mají moudří ministři zasévat do rad i do nepřátelských vojsk, byli by se Rakušané za takových okolností ochotně smířili s kurfiřtem i za nevýhodných podmínek; jeho odtržením od spolku se Švédem by totiž nepřátelům odňali silnou oporu.

Postupy Švédů proti císařským na územích biskupství magdeburského.

Zatímco král sbíral dary své příznivé Fortuny, meklenburský vévoda, jeho bratranec, a maršál Tott, kteří krátce předtím oblehli Rostock, se v těchto dnech města zmocnili; vyšlo z něho tři tisíce pěšáků a tři sta jezdců se zbraněmi a vozovým trosem a ke kapitulaci ho přiměl nedostatek potravin. A Banér, přitáhnuv s osmi tisíci vojáky do Pomořan, napadl tak rychle Wanzleben, že tam ubytovaní císařští, zaskočeni nedostatkem času a bez naděje na únik, vyjednali kapitulaci a přijali švédské podmínky: vojáci byli nuceni dát se zapsat pod švédské prapory a jejich kapitánům a důstojníkům bylo dovoleno odejít do katolického tábora. Banér pak, poznav, jaký prospěch by přineslo dobytí Magdeburku a okolních míst, vytáhl pod onu pevnost, kde se Bönninghausen¹¹⁷ s pěti tisíci císařských, aby zmařil záměry nepřátel, srazil s nepřátelskou jízdou, z čehož Švédové vyšli hůře; Banér však proto nepřestal Magdeburk stále více svírat; do města se dostala posila čtrnácti rot katolické pěchoty a jeho posádka častými výpady obtěžovala kvartýry Švédů rozptýlených po okolních místech.

Axel Oxenstierna, velký kancléř Švédska, který v tom království a v Prusku naverboval lidi k posílení vojsk svého krále, dorazil v této době do tábora se šesti tisíci pěšáky a osmi sty jezdci. Král, nejen obohacen tolika vítězstvími, ale i s vojskem vzrostlým o tyto síly, procitl k vyšším myšlenkám a větším podnikům a cvičil svého ducha, pohotového k rozhodnutím, aby si usnadnil důležitější záměry. Když se tedy dověděl, že bavorský vévoda chystá mimořádné válečné přípravy, uložil si mu v nich zabránit a nedat mu čas, aby se zotavil z utrženého úderu. Pokládal však za nutné nejprve se ujistit o smýšlení svobodných obcí, které chtěly být diváky této hry, aniž by do ní vstoupily; rozhodnut vytáhnout z nich jejich mínění, dal Norimberským oznámit, co zamýšlí, vyložil jim základ a cíl svých zbraní a žádal, aby se v krátké lhůtě prohlásili buď za přátele, nebo za nepřátele: kdyby totiž s odpovědí otáleli nebo ji zabarvili výmluvami, pokládal by ji za výslovné odmítnutí, neboť se mu nelíbily řeči o neutralitě a nechtěl znát jiné než dvě strany, přátelskou a opačnou. Tato rozhodná slova vítězného krále měla velkou sílu, zvláště u protestantů, neklidně toužících vidět rozšířenou svou sektu a dychtících po novotách. Norimberk se po různých poradách své rady z politických důvodů rozhodl prohlásit se otevřeně za přítele krále, a to k takovému pobouření Tillyho, že ačkoli se dostavili norimberští deputáti a vyložili mu nutnost, která je k tomu přivedla, nemohli zmírnit jeho hněv, tím větší, čím větší byla škoda, kterou mu tato deklarace působila, neboť ztrácel oporu jednoho z hlavních měst; i nezanedbal přemýšlet, jak se pomstít památným způsobem. Vydal se ihned k Rothenburgu a Ochsenfurtu, místům v samém středu Franků, a překvapil jiná místa té provincie, která nemohla být ani udržena, ani včas podpořena. Pokusil se také o město Wertheim, pevnost ležící na Mohanu, ale bez výsledku, neboť král se to dověděl dříve a včas upozornil tamního velitele, takže ji zásobil vším nezbytným. Poté se obrátil k Norimberku, rozhodnut ho potrestat; ale i tento pokus ztroskotal, neboť tamní občané byli včas zásobeni vším potřebným a císařským scházelo vše, čeho bylo k takovému podniku třeba, když měli po boku švédské vojsko; stěžoval si proto ostrými slovy u magistrátu a s velkým naléháním ho napomínal, aby se neodchyloval od povinné oddanosti k císaři; opustil dobyté kvartýry a vydal se do Horní Falce: Lauf a „Hasperg“¹¹⁸, místa spadající pod pravomoc řečeného Norimberku, svěřil tisíci pěšákům a stu jezdcům, kteří tam byli ponecháni k obraně, a své oddíly rozdělil, část do markrabství ansbašského a do Horní Falce, část do Švábska.

Král, vědom si, jak důležité je pro jeho záměry zmocnit se míst na Rýně dříve, než se obrátí k Dunaji, rozhodl se přenést tam zbraně a zajištěním těchto průsmyků odstranit obavu, že by ho z té strany znepokojovali Španělé, spojení s vévodou lotrinským a se zbraněmi kurfiřtů a jiných duchovních knížat; zároveň si tím na této straně otevíral cestu k pomoci Francie, která mu tehdy byla hojně slibována. Zanechal tedy část lidí ve Francích pod velením Gustava Horna, aby sledoval pohyby císařských, a sám se zbytkem vojska sestoupil podél Mohanu k Steinheimu a s osmi regimenty jízdy se vydal k Hanau, pevnosti, kterou krátce předtím, 10. listopadu, získal tajnou dohodou plukovník Jiří Kryštof Taupadel („Christofaro Tubal“)¹¹⁹; zajal v ní kapitána Brandeise, který tam byl velitelem, a hraběte z Hanau¹²⁰, který se tam léčil z ran utržených v bitvě u Lipska. Král, prozkoumav krajinu, uhnul vlevo a s několika rotami dragounů překvapil Offenbach; z toho usoudil, že dobytí Frankfurtu, velkého a krásného města, kvetoucího obchodem díky trhům, jež ho, navštěvované velkým množstvím rozličných národů, činí velmi proslulým, nebude těžší¹²¹. Vydal se tam a vyzval občany, aby neodmítali návrhy dohody, neboť za nynějších okolností nemůže nedbat bezpečnosti onoho města a jeho věrnosti. Ti však, nemohouce zahnat z mysli touhu po neutralitě, horlivě vyslali ke králi dva vyslance, aby dosáhli splnění svého přání; připomínali mu přísahu danou císaři, škody, které hrozí trhům a obchodu, a jiné dobré důvody, které by jindy nezasluhovaly napravení: neboť ačkoli toto město patřilo mezi privilegovaná města Německa, přece většina byla katolického smýšlení, a proto přívrženci císařských; i kdyby zůstalo neutrální, nepropásla by při každé příhodě příležitost Švédům uškodit, kdyby mohla, jak bývají zvyklí ti, kdo navenek předstírají to, čím uvnitř nejsou. Tato myšlenka se však rozplynula, neboť uprostřed těchto rozhovorů dal král vojsku pokyn k postupu, a dříve než vyslanci dokončili svou řeč, spatřilo město u bran švédskou jízdu a pěchotu v bojovém šiku, připravenou napadnout je zbraněmi, kdyby se nepoddalo slovům. Byli tedy nuceni neprodleně poslat své zástupce ke králi do Offenbachu a podrobit se jeho zákonům, a dne 17. listopadu otevřeli brány a vydali mu jako zástavu své věrnosti městečko Sachsenhausen, ležící na konci mostu na této straně řeky naproti městu a opevněné dobrými náspy a baštami. Tam zanechal za velitele plukovníka „Visterona“¹²² se šesti sty pěšáky, bez dalšího prodlení prošel městem s vojskem v bojovém pořádku a téže noci odtáhl pod nedaleký Höchst; jeho posádka se připravila k obraně a několika ranami z děl dala najevo, že je odhodlána se bránit a zdržet krále několik dní; nakonec však, shledavši, že ji nečeká nic jiného než vyplenění města, nebo dohoda pro ni nevýhodná, otevřela 20. listopadu brány a většina tamních vojáků, vidouc, že štěstí opustilo jejich pány, vstoupila do služby pod švédskými prapory.

Když se štěstí laskavě usmívá, nemají se zanedbávat příležitosti, které se šťastně naskýtají. Po dobytí tohoto místa nařídil král ihned útok na Königstein nad průsmykem velké důležitosti. Vyslal také část jiných oddílů ke Kostheimu („Kockein“) a Flörsheimu podél Mohanu, aby tam přehodily most. Po vydání těchto rozkazů uviděl baterie namířené proti hradbám Flörsheimu, jehož dobytí mu bylo velmi vhod: protože leží blízko Rýna nad Mohanem na mohučské straně, zajišťoval si tak klid před obtěžováním mohučské posádky, uvolňoval si krajinu na této straně Rýna, kryl si z této strany záda a mohl se bez obav obrátit k jiným podnikům. Zhotoviv tam z lodí most k přepravě vojska a nezbytných zásob, vrátil se do Frankfurtu, aby vyslechl různé vyslance a s některými pány vyjednal, jak postupovat, aby se usnadnil zdar podniků toho roku. Dostavili se tam i různí řeholníci z okolí, aby vyprosili ochranu pro své kláštery a konventy; obdivovala se laskavost, s níž je král přijímal: nikdy nechtěl nikoho z těch, kdo před ním poklekli, vyslechnout, dokud nevstali, a kapucínům prokazoval pozoruhodnou úctu, neboť si nikdy nepřikryl hlavu, dokud si i ti otcové nepřikryli své kapucí; dostali vše, oč žádali, byly jim přiděleny četné almužny a pod velmi těžkými tresty bylo vojsku zakázáno urážet je činy i slovy. Nemohl tam však zůstat déle než šest dní, protože mu došla zpráva, že různé oddíly Španělů a Vlámů, sebrané v Lucembursku, míří velkými kroky do Falce k posílení posádek Mohuče, Wormsu, Frankenthalu, Heidelbergu a jiných míst té krajiny, dosud držených císařskými; přerušil proto jednání, rychle se vrátil k vojsku, pochodoval podél Rýna a s pomocí průvodce, který mu ukázal málo užívanou cestu, snadno s největší částí vojska dokončil dobytí Flörsheimu; po osmi dnech, když věc skončila dohodou, přešel do Rheingau, kraje, kde se rodí slavná rýnská vína, překvapil velký oddíl španělských a burgundských lidí ubytovaný ve Wallufu a většinu z nich dal pobít mečem; tato příhoda tak zastrašila posádky Rüdesheimu a Ehrenfelsu, že byly přemoženy spíše vlastním strachem než švédskými zbraněmi a otevřely brány. Odtáhnuv poté z Rheingau, postoupil tak, že se objevil naproti Mohuči na březích Rýna; dal proti ní vypálit několik děl spíše na pozdrav než ke škodě, a protože se tam řeka velmi rozšiřuje, rozhodl se znovu přejít Mohan, zastavit se v Bergstraße, kraji mezi Mohanem, Rýnem a Neckarem, a hledat, jak by na této straně mohl přejít Rýn. Protože však Španělé lodě spálili a potopili, zdálo se králi, že tento podnik je téměř ztracen; tu se ale jeden německý voják, jak se často stává, laskavým jednáním spřátelil s jedním obyvatelem Gernsheimu, rybářem jménem „Ioan Varter“, svedl ho sliby a zlákal nabídkami velkého zisku – návrhy schopnými rozhodnout i ty nejtěžší věci – a dosáhl toho, že za pomoci dalšího lodníka z téhož místa našli několik potopených lodí, opravili je a bez překážky na nich ve více plavbách převezli na druhý břeh dva tisíce pěšáků. Tím si král zajistil vylodění na onom břehu několika zákopy a palisádami moderního způsobu, přešel s dobrou částí vojska a znenadání se objevil pod Oppenheimem, opevněným hradbami a věžemi starým způsobem. Jeho posádka, majíc Rýn za příkop, nepokládala králův přechod za tak snadný a cítila se bezpečně; byla napadena s velkým zápalem, protože vojáci, lákaní nadějí na kořist, o níž se rozhlásilo, že bude nemalá, se vrhali do příkopů a do průlomu, pohrdajíce smrtí i překážkou mrtvol. Naproti tomu však, v naději na blízkou pomoc z Mohuče, plnili obránci neohroženě povinnost statečných vojáků, a tím spíše pro sliby, jimiž je posiloval don Felipe da Silva¹²³, Portugalec, guvernér této Rýnské Falce, muž velkého ducha a zkušený ve vedení války, který nevěřil, že by král byl tak silný v lidech, ani že by se jim pomoci nedostalo. Útočníci však za dva dny silou zbraní rozvrátili slabé opevnění, pronikli do města a dne 18. prosince pobili všechny, které při prvním vniknutí zastihli se zbraní v ruce, a se vší zpupností a vojenskou přísností město vyplenili; to navíc z velké části lehlo popelem od ohně, který téhož dne náhodou založila jakási opilá Holanďanka. Když se pak v Oppenheimu našly lodě a zásoby postačující ke stavbě velkého mostu, král jeho zřízení ihned uspíšil; přes most přešel zbytek pěchoty, jízda i děla a král obrátil vojsko proti Mohuči. Tamní obránci, zásobeni vším, co bylo nezbytně třeba k jejímu udržení a obraně, a uplatňujíce ono umění, které učí dobře se bránit i za prostými a starými hradbami a se slabými zákopy, vydrželi útok Švédů čtyři dny, během nichž padlo šest královských kapitánů a mnoho vojáků a dělová koule zranila plukovníka Axela Lillieho („Axelli Illio“), který přišel o nohu. Bez naděje, že udrží postavení proti Švédům, kteří se se vším vojenským náporem přibližovali k věžím, požádali o příměří; když je od krále obdrželi a dověděli se, že nepřátelské vojsko čítá asi dvacet šest tisíc vojáků a přes dvacet děl, usoudili, že na obranu nestačí, a vyjednali kapitulaci za čestnějších podmínek, než jaké obvykle poskytuje laskavý vítěz; a obdrževše je, vyšli dne 23. prosince se zbraněmi a zavazadly v počtu přes dva tisíce mužů, z nichž část zůstala ve službách krále. A protože král pokládal za užitečnou zásadu své vlády otevírat ruku k mírnosti vůči nepříteli, sklízel z toho tak dokonalý užitek, že mnozí, spíše přivábeni jeho laskavým jednáním než donuceni silou zbraní, svolovali k tomu, k čemu by je přísnost tak snadno nepřivedla; tím se velice chlubil a neopomíjel říkat, že mírnost v jednání je nejvěrnější stráží, jakou knížata mohou mít.

Konec Knihy druhé.