Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1631–1632

Kniha třetí

Souhrn. Líčí se pokračující postup Švédů v rýnském kraji, ve Francích a v Bavorsku; střetnutí u řeky Lech mezi švédským králem a Tillym a Tillyho smrt; podmínky, jež si Valdštejn vymínil, než přijal generalát; vstup Bavorů do Řezna; Valdštejnův výpad do pole, jeho postup, činy a neobvyklé způsoby velení; znovudobytí měst v Čechách; podniky vévody Bernarda Výmarského ve Švábsku; vstup Francouzů do Lotrinska; ležení obou vojsk u Norimberka a střetnutí mezi královskými a císařskými nedaleko tohoto města.

Rok 1632.

Pád Mohuče zvrátil vysoké záměry Rakušanů a nečekaná rána rozptýlila naděje duchovních knížat; ustavičné úspěchy Švéda tak otupily španělskou smělost, že – když byly zmateny rady, rozdrobeny síly a zlomena moc Katolické ligy – se onen kraj, který se předtím zdál hrozivým, rázem naplnil strachem a zděšením, a srdce protestantů to povzbudilo k novým ziskům. Když jim tedy výhodná poloha Mohuče na březích Rýna otevřela cestu k získání Bacharachu a jiných blízkých míst, vzdala se tato místa, jakmile spatřila švédské jezdce, a pod poslušnost krále přešly navíc Wiesbaden, „Hofen“¹ a Königstein, náležející kurfiřtovi mohučskému.

Mannheim překvapen vévodou Výmarským.

Vévoda Bernard Výmarský, kníže saské krve z potomstva onoho Jana Fridricha,² jehož kdysi císař Karel V. zbavil země, který se několik měsíců předtím dal do služeb krále s asi čtyřmi tisíci vojáky a s titulem generálního polního mistra (maestro di campo generale), poslal na počátku ledna k branám Mannheimu („Machin“) 500 jezdců, aby se vydávali za císařské rozprášené Švédy a snažili se, aby je do města vpustili. To se šťastně podařilo: s pomocí uprchlíků, kteří znali zvyklosti i stráže, oklamali smyšlenými jmény a věrohodnými zprávami hlídky, důstojníky a nakonec i guvernéra, ihned vjeli dovnitř a zmocnili se města; padlo přitom asi 300 Španělů a guvernér byl se všemi důstojníky zajat.

Protože Francouzi pojali z postupu Švédů v rýnském kraji jisté podezření, že by zbraně Švédska mohly proniknout ještě dál, odebral se francouzský král pod různými záminkami do metského biskupství a odtud pod zdáním zdvořilosti vyslal do Mohuče maršála de Brézé,³ švagra kardinála Richelieua, jako svého mimořádného vyslance ke králi švédskému – ne ani tak proto, aby mu blahopřál k vítězstvím a znovu potvrdil dobré přátelství mezi nimi, jako spíše proto, aby vymohl neutralitu pro Lotrinsko a Trevír; nepokládal totiž za dobrou zásadu dopustit útlak sousedů, kteří závisejí na jeho koruně, a přivábit tam vítězného knížete, toužícího rozšířit své panství. Podmínky této ochrany byly ze strany vévody lotrinského tyto: že králi postoupí Moyenvic a Marsal, pevnosti ležící v bažinách řeky Seille,⁴ jež ústí do Mosely u Met; že ve své zemi již nepřijme vévodu orleánského ani jiného nepřátelského vazala francouzského krále; a že zůstane navždy dobrým spojencem francouzské koruny. Tyto věci byly ujednány a vévoda orleánský odjel s celým svým dvorem z Nancy do Bruselu, když předtím tajně uzavřel sňatek s princeznou Markétou,⁵ sestrou vévody Karla, dámou nesmírně krásnou a ctnostnou. Ze strany kurfiřta trevírského byla králi předána pevnost Ehrenbreitstein („Hemanstein“),⁶ kterou převzal pan „della Saludie“ s plukem francouzských pěšáků; tento hrad stojí na pravém břehu Rýna naproti městu Koblenci a ústí Mosely. Když to bylo vykonáno, vrátil se Nejkřesťanštější král koncem ledna do Paříže a v oněch končinách a na hranicích zanechal s královským vojskem maršála de La Force⁷ a v tomto vojsku jako polní maršály jeho syna markýze de La Force⁸ a pána de Saint-Chaumont („Sanciaumont“).⁹

Švédský král se zdržuje v Mohuči a radí se o běžných záležitostech.

Když se švédský král zdržel několik dní v Mohuči, aby projednal různá důležitá jednání, nepokládal za vhodné opomenout důkladné uvážení běžných záležitostí; svolal proto přední rádce a válečné velitele a zvažoval jejich zájmy. Byli mezi nimi někteří, podporovaní míněním Výmarského, jimž srdce až příliš kypělo, a ti říkali, že je třeba sebrat vojsko a potlačit katolíky v poli: budou-li totiž rozprášeny zbraně, které jsou v poli, nebude – protože Německo je země rozlehlá a otevřená – nesnadné získat města chudá na opevnění; opuštěna vojsky, budou spíše chtít získat přízeň krále pohotovou poslušností, než si přivolat jeho hněv nerozumnou umíněností; že se nesluší pouštět se do dobývání míst a pevnůstek malého významu, zatímco nepřítel obnovuje vojsko; že Rakušané nemají laskavějšího přítele než čas; že se vždy zotavili z utrpěných pohrom, když se lstí nebo jinak dokázali ubránit prvním náporům; že císař, ač sám vyčerpán na penězích i lidech, bude s pomocí španělského zlata a italských posil – národa, o němž se ukázalo, jak užitečný je v Německu – schopen se zotavit; že kurfiřtovi bavorskému, s Rakušany velmi spjatému, nechybí nerv peněz ani dost území, aby odvedl vojáky a nahradil ztráty; a co je nejdůležitější, že generalát byl svěřen Valdštejnovi, který v minulých válkách nashromáždil velké jmění ve zlatě a který, nadmíru ctižádostivý slávy a velkých věcí, neopomene ve svém úřadu nic, co by ho v této chvíli mohlo proslavit; že na své straně mají za přátele a spojence Francouze, kteří by tažením k hranici nemálo znepokojili zbraně katolíků a odvrátili je od novot proti Švédům; že ránu je třeba znovu rozříznout dříve, než se zacelí.

Pomoc Španělů užitečná Německu.

Tento důvod byl sice velké váhy a k tomuto rozhodnutí se klonilo mínění mnohých, král však, uváživ jej důkladněji, uvedl: že Říše spočívá na dvou stěžejích – jednou je vlastní moc rakouská, druhou síly katolíků a duchovních; že je třeba uvážit, kterou z nich je nutno vyvrátit, aby se tato stavba zbořila; připouštěl, že důvody o zlatě Španělska, Bavorska a Valdštejna jsou platné, ale mnohem důležitější že jsou posily z Flander, pomoc kurfiřtů, duchovních a vévody lotrinského. Že v Nizozemí, kde jsou národy bojovné, lze sebrat větší množství vojáků než v Itálii a v jiných provinciích, které nemají lidí nazbyt a jejichž obyvatelé jen neradi přecházejí hory, aby vyměnili mírné podnebí své vlasti za drsné válčení v Německu. Valdštejn je ctěn pro peníze a pro své štěstí, ale mnozí mu závidí, je soupeřem Bavorska a u Španělů má špatnou pověst.

Přátelství mezi knížaty trvá jen tak dlouho, jak trvá jejich zájem.

Od nadějí vkládaných do Francouzů by se dal očekávat nějaký prospěch, kdyby knížata byla bez touhy po zvětšení; protože je však vidět, že Francie, ne méně než kterékoli jiné království, hledí k vlastní velikosti, nelze předpokládat, že by Francouzi chtěli odvrátit zbraně Lotrinska obrácené proti Švédům; spíše – ač táhnou k hranici pod záminkou dobré stráže a vstupují do oněch států jako ochránci jednoho nebo jako rozhodčí druhého – budou myslet na zisky ze svárů jiných než na podporu zbraní protestantů; ba je třeba se obávat, že podle politiky spřátelených knížat, nakolik jim to velí jejich zájem, budou chtít mírnit cizí velikost a rozpustí spolek pokaždé, když uvidí, že švédská moc nadmíru roste. Tott a Duwall („Dubald“)¹⁰ postačí, aby ve Slezsku drželi v šachu Tiefenbacha a Götze; kurfiřt saský, který vtrhl do Čech, nebude mít nesnáze mařit Valdštejnovy záměry; Banér stačí ke sledování počínání Bavorska; je tedy třeba zajistit si záda na této straně, a až se to provede, bude vítězství na druhé straně nemálo snadné.

Pevnost Gustavsburg postavena Švédy.

Tyto důvody odvrátily všechny od prvního mínění a všichni se jednomyslně přiklonili k mínění krále. Ten, vida potřebu stálého útočiště, kde by v případě nezdaru shromáždil své lidi, a krytí pro bok Franků, prozkoumal všechna okolní místa; a když nenašel polohu vhodnější, pohodlnější ani významnější než onen kout, který se táhne mezi Rýnem a Mohanem naproti Mohuči směrem k Falci, dal tam vyměřit pevnost o sedmi královských baštách. Poloha byla tak silná, že ležíce uprostřed zemí mohučských a falckých na březích dvou splavných řek, mohla pevnost platit za klíč, jímž se zavírá a otevírá vstup i výstup na této i na oné straně Rýna a jímž by se ony národy daly neustále držet na uzdě. Dal jí jméno Gustavsburg, což v italštině znamená Gustavovo městečko (Borgo di Gustavo); vojáci jí však, posmívajíce se katolíkům, říkali kněžská metla, narážejíce na to, že stojí na dohled Mohuče a v samém pupku onoho kurfiřtství právě proto, aby držela okolní preláty v poslušnosti a pod jhem švédských zbraní. Vydav pak potřebné rozkazy k jejímu dokončení, vytáhl v lednu s vojskem proti Špýru; tamní magistrát se marně pokusil o neutralitu, a nemoha odolat, dohodl se, stejně jako Worms, Landau a Wissembourg („Vissembourg“), města za Rýnem v Dolní Falci, která přijala švédské posádky a odvedla jistou sumu peněz. Jen Frankenthal a Heidelberg, dobře zásobené vším potřebným a obsazené španělskými lidmi, Švédy zadržely: ač byly v té době napadeny s velkým náporem, ubránily se a zmařily pokusy nepřátel, kteří neměli čas otálet pod takovými pevnostmi, když vojsko mohlo volně procházet celé provincie. Frankenthal leží v prostorné rovině mezi Špýrem a Wormsem a je opevněn moderním způsobem; býval hlavní pevností kurfiřta falckého, ale po zkáze Čech jej drželi Španělé. Heidelberg leží na pravém břehu Neckaru v ústí mezi dvěma horami, na nichž stojí palác a hrad, sídlo falckrabího, dokud z něho nebyl vyhnán.

Když byl pak král zpraven o příjezdu královny, své choti, odebral se do Frankfurtu a odtud do Hanau, kde ji přijal s projevy nejněžnější lásky; a zdržev se několik dní ve Frankfurtu, vrátil se opět do Mohuče. Tam vévoda neuburský,¹¹ který se obával, že blízkost švédských zbraní přinese nějakou újmu jeho zemím jülišským, poslal pana „d'Udensbain“, guvernéra Düsseldorfu, a doktora „Diffel“,¹² aby králi předložili, že byv nedávno ujištěn panem Camerariem, královým vyslancem v Holandsku, o králových dobrých úmyslech k míru, nabízí se mu za prostředníka a prosí ho, aby mu dovolil požívat neutrality a nedopustil žádné nepřátelství proti jeho zemi, v níž zbraně jeho nepřátel nenaleznou žádné útočiště ani pomoc. Za týmž účelem tam přišli také vyslanci mnoha jiných knížat a okolních stavů; nedostali však jinou odpověď než ohrazení, že nesmějí pomáhat zbraním katolíků a že král podle skutků pozná, zda mluví upřímně; proto nebyl s nikým ujednán smír kromě těch, kdo se odtrhli od rakouské strany a vrhli se pod ochranu Francie.

V téže době, kdy zbraně Švédska procházely krajinou k Rýnu, vyňal Pappenheim větší část posádek z míst nad Vezerou a z brunšvické země, protože je uznal za málo užitečné k udržení oněch míst, slabých polohou i opevněním; shromáždil asi deset tisíc vojáků, znovu dobyl Barleben a odtud táhl k Magdeburku vysvobodit obležené, kteří, sevřeni Banérem, byli již blízko krajní nouze. To se šťastně podařilo, neboť Banér, pokládaje katolické vojsko za početnější, než bylo jeho, ustoupil ke Calbe na březích Labe a utábořil se tam na výhodném místě; vyhýbal se boji, protože král nařídil, aby se každý z jeho kapitánů, kteří od něho byli odloučeni, vyhýbal bitvě bez zjevné výhody a jistoty vítězství; tím chtěl držet rakouské síly rozptýlené na více místech, aby sám měl volnější pole k ziskům a k porážce hlavní síly protivníků. Pappenheim tedy viděl město osvobozené; když mu však nevyšel podnik proti některým nepřátelským ubikacím, vstoupil do Magdeburku a vyslal předvoj ke Gommernu, místu v pravomoci onoho biskupství na hranicích Saska, pod velením plukovníka „Cleiner“, který nejen toto místo vypálil a vyplenil, ale zpustošil i Mühlingen, Schönebeck a Salze se všemi okolními vesnicemi; a byl by učinil ještě větší pokroky, kdyby vévoda Jiří Brunšvicko-Lüneburský,¹³ stoupenec Švédů, nepřinutil císařské vojsko k návratu do oněch končin tím, že táhl k Wolfenbüttelu, důležité pevnosti. Ta totiž leží uprostřed brunšvické země ve velmi silné poloze na březích řeky Oker („Obre“) a s její oporou udržovali císařští naživu zásobování svých zbraní v onom kraji; kdyby padla do rukou Švédů, ať zradou, nebo jinak, nabyly by síly protestantů velkého přírůstku a katolíci by utrpěli velkou ránu. Pappenheim proto odvedl posádku z Magdeburku, a uznávaje, že udržet ono město je nesnadné, vyklidil je, dal je na více místech otevřít a koncem ledna táhl přes Seehausen („Sichausen“)¹⁴ k Wolfenbüttelu. Banér se pak ihned vrátil do Magdeburku, zanechal potřebné rozkazy k jeho obnově, vydal se za císařskými a dobyl Steinbrück („Steimbruch“), aby tímto stanovištěm sevřel katolické vojsko; tento velmi důležitý přechod přes Oker, výhodný pro Rakušany, by totiž Švédům velmi usnadnil boj proti katolíkům.

Pappenheim se statečně brání Švédům.

Pappenheim si však počínal tak zdatně, že ač byl z jedné i z druhé strany obklopen nepřáteli, dostal se bez škody do „Beterloo“, pevného místa u řeky „Glien“ a u hildesheimského biskupství;¹⁵ přiměl k placení kontribucí brunšvické a lüneburské země, bohaté provincie mezi Vezerou a Labem, a uchýlil se k hranicím Hamelnu, aby využil tohoto místa a řeky k záchraně svého vojska a k udržení ostatních zemí. To se šťastně podařilo: bránil se, udržel se a s malým počtem lidí zdržoval postup nepřátel, kteří, poznavše ho jako důmyslného a odhodlaného, se báli s ním měřit.

Kreuznach dobyt Švédy.

Když král uvážil význam Kreuznachu na řece Nahe („Haile“), jímž by si zajistil okolní místa a otevřel si přístup k získání dalších míst na Mosele, přivedl k němu vojsko a napadl jej ze tří stran neustálou palbou; obránci na ni se stejnou okázalostí odpovídali a plnili svou povinnost, neboť byli většinou Španělé, národ v útrapách války velmi neohrožený; jejich generálním velitelem byl don Felipe da Silva, Portugalec, proslulý neméně rodem než udatností, který s malým vojskem vždy unikl z rukou nepřátel. Pod tímto místem podstoupil nebezpečí života sám král: když se podle svého zvyku vysunul vpřed, aby povzbudil vojáky, zabila mu při jednom útoku mušketová rána páže právě ve chvíli, kdy mu podávalo dopis. Při této příhodě se pan Pauw („Pauch“),¹⁶ vyslanec Holandska, nemohl zdržet, aby ho neprosil, ať více dbá sám o sebe, neboť jeho zachování je zachováním veřejné svobody. Král mu na to odpověděl žertovnými posunky i slovy, z nichž bylo znát, že se odevzdává osudu; nařídil pak, aby bylo město ještě těsněji sevřeno. Po 14 dnech, napadeno třemi zuřivými útoky a proděravěno více než 1700 ranami z děl, přinutilo město obránce, aby krále prosili o dohodu; ta byla uzavřena za podmínek ne horších než u Mohuče, k údivu mnohých, kteří, znajíce povahu toho místa, nepokládali je za podnik, který by se dal vykonat jen tak mimochodem.

Vrátiv se pak do Dolní Falce, poslal Horna a vévodu Viléma Výmarského, staršího bratra vévody Bernarda, do bamberského biskupství, aby napadli tamní město a zabránili Tillymu a Aldringenovi posílat lidi a činit jiná opatření v onom okolí; Horn je donutil ke kapitulaci, byl však odtud Tillym ihned vyhnán se ztrátami na obou stranách a přinucen znovu přejít Mohan a ustoupit do Schweinfurtu. Král pak se zbytkem vojska, opatřeným vším potřebným a s velkou zásobou dělostřelectva a střeliva, zanechav vhodné rozkazy k udržení zemí při Rýně, vydal se přes Steinheim („Steinen“)¹⁷ a Aschaffenburg („Ascheburg“) do Franků.

Tilly ustupuje při příchodu švédského krále do Franků.

Když dorazil do Schweinfurtu a spojil se s Hornem, rozhodl se proniknout s hlavní silou do nitra katolického vojska a znovu se pokusit o všeobecnou bitvu; obrátil se napravo a sestoupil ke Kitzingenu mezi Würzburgem a Bamberkem, tehdy shromaždišti Tillyho. Shledal však, že ten, nedůvěřuje svým silám, nižším počtem i duchem než švédské, ustoupil do Horní Falce, když předtím posílil posádky Forchheimu a Kronachu, obou měst ve Francích, jejichž udržením doufal zadržet nepřátelské zbraně v oné provincii a zpomalit postup Švédů; a až obnoví vojsko s pomocí, kterou odevšad očekával z císařových zemí, chtěl se postavit nepříteli a znovu získat, co ztratil v bitvě u Lipska. Králi proto ještě více vzrostla odvaha; přesvědčen, jak to bývá, že kdo prchá, ten se bojí, a doufaje, že ho zažene úplně za Dunaj a porazí v poli, poslal Horna k Windsheimu mezi Norimberkem a Würzburgem a odtud k Habersdorfu a Schwabachu, místům v onom kraji. Ten postupoval s takovou pečlivostí, že ačkoli nepřátelé při ústupu rozbořili mosty, přetnuli cesty a spálili, co by mohlo posloužit královským, aby je uvrhli do nouze o potraviny, dokud nebudou připraveny Valdštejnovy posily, dorazil přesto král kolem 25. února na pláň u Norimberka,¹⁸ nad všechno očekávání císařských. Uspořádal přehlídku vojska o 130 korouhvích jezdectva a osmdesáti šesti praporech pěchoty s 28 těžkými děly, znovu je seřadil do bitevního pořádku a pokračoval v cestě k Donauwörthu, kde přes Dunaj vede most, jenž z města činí důležitý přechod.

Wülzburg marně zkoušen Švédy.

Přiblíživ se k Wülzburgu („Vilsborg“), pevnosti markrabství ansbašského, vyzval guvernéra, aby se vzdal, a hrozil mu svým hněvem; onen velitel, jímž byl mladý hrabě Pappenheim,¹⁹ se však těmito hrozbami nijak nedal zneklidnit, ba statečně se připravil k obraně, takže královy výhrůžky zůstaly jen slovy: králi se totiž nehodilo zastavit se a dát katolíkům čas (což si Tilly přál) zajistit obranu Dunaje.

Donauwörth dobyt švédským králem.

Když tedy koncem března vojsko postoupilo, přiblížil se k Donauwörthu, napadl pevnůstku, kterou Rakušané nedávno postavili na hřbetu kopce,²⁰ a protože v jejích dosud nedokončených obranách nenarazil na odpor, donutil obránce ustoupit do města. Ti tam byli biti královými děly a obklíčeni prudkými útoky mnoha oddílů, a protože náspy nestačily na rány dělostřelectva, které provrtávalo věže a zákopy, zoufal vévoda Sasko-Lauenburský, který tam byl guvernérem s osmi rotami pěšáků a několika rotami jezdců, o pomoc, usoudil, že učinil zadost své povinnosti, a uznal za vhodné město opustit; strhl tedy most dříve, než Švédové přistoupili k útoku průlomem, který prorazila jejich děla, a ustoupil se svými k Ingolstadtu, k velké nevoli Tillyho. Švédové vstoupili do města, opravili most, přešli s jezdectvem pod vedením plukovníka Hepburna („Ebron“) Dunaj a bez překážek zpupně procházeli všemi okolními zeměmi. Když byl pak král zpraven o stavu katolického vojska, zanechal plukovníka Schneidewina guvernérem Donauwörthu, zastavil vojsko u Druisheimu („Druisse“) a rozložil ubikace podél říčky Schmutter, pozoruje počínání Tillyho, který se, posílen mnoha bavorskými lidmi, držel za břehy Lechu, hlavní řeky v okolí Rainu.

Porada švédského krále, než se pokusil o přechod přes Lech.

Svolal k poradě své velitele a dal jim poznat, k jakému cíli směřují jeho záměry a jaký prospěch by mohlo přinést dobytí Bavorska: s jeho oporou – ať by kurfiřta přiměl k čestné dohodě, nebo Bavorsko zničil, a tak je Rakušanům odňal – by pak bylo snadné přenést zbraně do Rakous a do císařových dědičných zemí. Když se o tom zrale uvažovalo, uvedl král se svou obvyklou smělostí – ačkoli se přechod přes Lech, střežený hlavní silou císařského vojska, jevil nesnadný –, že nesnadnější rozhodnutí vyvolávají u zastrašených nepřátel větší zmatek v mysli a že čím nečekanější bude výsledek, tím bude slavnější. Proti tomu se postavil Horn, který každou vojenskou operaci vážil s velkým rozmyslem, a namítl, že se mu nezdá dobré pouštět se do boje při takové nevýhodě zákopu, řeky, polohy i zásob; že podnik je obtížný, plný nesnází a hodný uvážení, neboť při nějakém nezdaru by nepřítel nabyl velké smělosti; že je třeba dbát na Valdštejnovy přípravy, neboť ten by, až zesílí v Čechách a v Horní Falci, mohl švédské vojsko v onom koutě dohnat buď k nebezpečné bitvě, nebo k jisté zkáze; že je toho mínění, aby se takový podnik ponechal na vhodnější dobu a aby se táhlo k Moravě a potlačilo císařské vojsko, po jehož zničení – jako hlavy – by ostatní údy zůstaly slabé a nemocné. Král tyto důvody pozorně vyslechl a se svou pohotovostí odpověděl, že přechodu přes řeku se netřeba bát: císařští jsou již vítězstvími Švédů zmateni; jejich posila spočívá v domácích lidech, zvyklejších na pluh než na zacházení se zbraněmi; štěstí následuje smělé a opouští bázlivé; dobře střežené stanoviště v Donauwörthu poslouží v případě nezdaru za bezpečný a vhodný ústup; je třeba pronásledovat ono vojsko, které by se pod vedením starého a bystrého vojevůdce mohlo zotavit a nabýt dřívější síly; Valdštejn je daleko s málem lidí, a to nových, takže z té strany se netřeba ničeho bát. A když nakonec poukázal na užitek a bohatství, jichž by se nabylo v Bavorsku a ve Švábsku, získal pro svou stranu mínění většiny svých. A protože poznával, jak velký prospěch by přineslo zmocnit se zemí mezi Lechem a Illerem, pověřil Horna, aby s několika vybranými pluky dotáhl až k Ulmu, svobodnému městu dobře opevněnému a jednomu z nejbohatších v Německu, jehož obyvatelé, většinou protestanti, by se vyslovili pro něj, jakmile by viděli švédské zbraně silnější než císařské; a aby kromě toho, že onen magistrát vyzve k dobrému srozumění, se snažil přivést k oddanosti králi všechna místa v onom okolí. Toho Horn s malými překážkami dosáhl a přivedl do poslušnosti krále všechna města ležící na Dunaji od Ulmu až po Donauwörth; velká část oněch zemí se totiž, vidouc vítěze na svém území a nemajíc moderní opevnění, zastrašila a o závod přinášela klíče a vydatné peněžní kontribuce švédským úředníkům. Ti z králova rozkazu zacházeli s oněmi národy mírně a se zvláštním ohledem, aby je zatěžovali méně, než to činili Rakušané; tím zmírnili pověst, kterou o nich katolíci rozšiřovali, a lidé, přemoženi mírným způsobem, jehož Švédové užívali, nemohli nepřiznat, že s nimi nepřátelé jednají lépe než přátelé.

Tilly uvádí posádku do Augsburgu.²¹

Tyto zisky velmi znepokojily magistrát augsburský. Ačkoli tam bylo měšťanstvo početné a roty cizího vojska stačily k obraně, kurfiřt bavorský se přece obával, že protože je většina měšťanů protestantská, budou se spíše chtít přiklonit na stranu Švéda, tehdy tak šťastného; usiloval tedy o to, aby tam uvedl katolickou posádku, a jednal tajně s některými úředníky tak, že mu bylo slíbeno a pak i provedeno vpuštění dvou rot jezdců a dvou tisíc pěšáků; ti ihned odebrali obyvatelům zbraně a obsadili brány, zbrojnici a stráže na náměstích.

Švédové bojují a přecházejí Lech.

Král však, obrátiv mysl k přechodu přes Lech a prozkoumav tok řeky a břehy, vykopal zákop, postavil do něj přes 70 děl a začal ostřelovat břeh katolíků; ti se pevně drželi na druhé straně v zákopech, statečně odpovídali a bránili mu v přechodu. Šarvátka se začala velmi rozpalovat, a zatímco byly obě strany zaměstnány bojem, upozornil vévoda Výmarský krále na brod u jakéhosi malého ostrůvku směrem k Oberndorfu, kde se dalo z jedné strany pohodlně brodit; král tam řečeného vévodu poslal s loďmi, které k tomu účelu dal přivézt na vozech. Zatímco se tedy král pokoušel o přechod, vyslal Výmarský na ostrov několik vybraných vojáků pod vedením plukovníka „Vangler“, aby v případě potřeby drželi stanoviště, dokud nebude připraven most, a rozestavil děla a mušketýry tak dobře, aby nepřítele ostřelovali z boku, že Tilly, který se osobně vydal na tu stranu, aby zabránil přechodu, neměl štěstí zahnat Švédy ani z ostrova, ani od stavby mostu; rány císařského dělostřelectva totiž byly málo platné, protože Švédy kryla špice ostrova. Tilly tedy, poznav důležitost věci i nepřekonatelné nesnáze, s velkým úsilím rozpoutal šarvátku ve vodách, které se za ostrovem daly snadno brodit.

Umírá hrabě Tilly. Zraněn hrabě Aldringen.

Nakonec však převládlo úsilí Švédů, kteří, povzbuzeni příchodem krále, se o závod vrhali na most a proti odporu nepřátel pronikli na druhý břeh. Padlo tam mnoho vojáků katolické strany a sám Tilly, zasažen ranou ze sakru nad pravé koleno, po třech dnech odešel na onen svět v Ingolstadtu.²² V témž boji byl raněn do hlavy hrabě Aldringen a císařští byli po dlouhém a krvavém boji přinuceni ustoupit. Tento boj trval šest hodin a byl takový, že mnozí, kdo zažili různá jiná krutá střetnutí, tvrdili, že je třeba jej počítat mezi nejhroznější pro smrt, kterou tam vojáci trpěli.

Touto nešťastnou ranou byl kurfiřt bavorský, zmatený smrtí Tillyho, vojevůdce osvědčené udatnosti a ve stáří nabyté zkušenosti, zarmoucen neméně než sám císař a ona knížata a kavalíři, kteří dobře znali rozvážnost, stálost, bdělou mysl a vybraný důvtip tohoto muže. Jan Tilly byl původu nepříliš vysokého, z valonského národa; od prvních let svého mládí s vytrvalou trpělivostí snášel námahu prostého vojáka, vlastní udatností byl vynášen postupně z jedné hodnosti do druhé a dospěl nakonec s velkou slávou, ke spokojenosti svých knížat a k velkému prospěchu katolického náboženství, k nejvyššímu velení vojsk Ligy, v němž si počínal tak moudře, že jako vítěz mnoha polních bitev a pán mnoha národů může být právem počítán do první řady slavných vojevůdců našich věků. Byl prostřední postavy, statné tělesné konstituce a válečnické zdatnosti a i v šedinách let si uchoval sílu kvetoucí mužnosti; byl horlivý ve službě svým knížatům a nadmíru zastánce náboženství, takže často tvrdil, že spíše nasadí život, než by propásl příležitost dobře jednat. Jeho zbožnost v činech byla obdivuhodná, neboť se nikdy nepustil do žádného podniku, aniž by předtím, pokorně padnuv na zem, prosil Boha o výsledek podle jeho božské vůle. Říká se, že lze-li mezi zbraněmi vést řeholní život, on to neopomíjel; každý čin tohoto generála vojáci chválili a národy obdivovaly, takže jím nemohli pohrdat ani jeho vlastní nepřátelé. Tyto jeho dobré vlastnosti však zčásti zatemnilo barbarství vojáků při zpustošení Magdeburku, kde i sami katolíci, znechuceni takovou bezbožností, poznali, že lze od Boha očekávat pomstu za tolik nevinně prolité krve; a tak se i stalo, neboť potom se již císařští pod tímto vojevůdcem netěšili z žádného příznivého střetnutí. A protože jedno neštěstí stíhá druhé, jako by mu bylo protivné přežít tuto ztrátu, zasvětil Bohu všechno své konání v řemesle, v němž vyrostl, skončil život v náručí slávy, písmeny vlastní krve zapsal svým potomkům věčné zásluhy u Bavorska a ukázal stezku, která vede šlechetné duše k nesmrtelnosti. Na Valdštejnově dvoře se však objevilo spíše znamení spokojenosti než smutku, neboť každý dvořan, který následuje smích nebo pláč svého pána, věděl, že Valdštejn, soupeř dobrých vlastností tohoto válečníka a slávy, kterou si získal vítězstvími v tolika bitvách, nerad viděl, jak mu ten svou udatností ubírá slávy, kterou si ctižádostivě přál jen pro sebe; a z toho vznikaly příčiny oné spokojenosti: je totiž téměř neomylné, že kdo nenávidí pána, nemiluje ani sluhu. Valdštejn, nepřítel kurfiřta pro podezření, že kurfiřt přiměl císaře, aby ho sesadil z prvního úřadu a použil Tillyho, kterého vychvaloval jako schopnějšího k tak závažnému úřadu, pohrdal činy tohoto muže a nad míru s nimi soupeřil, neméně než s jeho pánem.

Pro tuto událost se kurfiřt necítil bezpečný v Mnichově, svém sídle; ihned převezl své nejdrahocennější movitosti do Salcburku a s ostatky vojska ustoupil k Řeznu s úmyslem zajistit si to město a udržet se v něm, neboť jeho ztráta by jeho věcem nemálo uškodila, jelikož leží v srdci jeho zemí. Protože však Řezno, privilegované stejně jako ostatní svobodná města a z velké části obývané lidmi jiného vyznání, váhalo s prohlášením, aby si nepřivolalo válku na krk, magistrát kurfiřtovým žádostem nevyhověl, s výmluvami pěkného zdání a se slibem, že zůstane neutrální.

Řezno obsazeno bavorskými lidmi.

Vévoda však věděl, že kdyby Švédové vstoupili do tohoto města, nejen by mu zabránili spojit se s Valdštejnovými zbraněmi, ale znovu by si otevřeli cestu k nájezdům do zbytku Bavorska, s nemalou újmou Ingolstadtu, který by zůstal uprostřed nepřátel; a protože ani přemlouváním, ani sliby nedosáhl otevření bran, rozhodl se použít důvtipu. Prostřednictvím podplukovníka „Erbois“, rodem Lotrinčana, se dohodl s biskupem, některými měšťany a jinými předáky venkovanů z okolí, kteří se tam uchýlili právě ze strachu před Švédy, že – protože se stráže u bran s tímto lidem často zdvojovaly – bude jeho oddíl při takové příležitosti, až bude všechen lid v kostelích, vpuštěn a uveden dovnitř. Dohoda byla ujednána a žádoucího účinku dosaženo: hrabě Cratz („Gratz“),²³ kavalír rodem z Lucemburska, tehdy generální velitel kurfiřtových zbraní, tam v měsíci květnu²⁴ poslal pět set jezdců a dva tisíce pěšáků a přinutil onen magistrát přijmout vévodovy zákony, k velké nevoli tamních měšťanů, kteří si na to pak, ač marně, stěžovali ve Vídni.

Vstup Švédů do Bavorska naháněl hrůzu všem sousedním zemím. Vévoda neuburský, obávaje se králova hněvu za to, že pomáhal katolíkům, znovu usiloval o neutralitu, ale bez účinku, neboť mu král vyčítal, že ho oklamal slovy neodpovídajícími skutkům, a ohlásil mu, že chce Neuburg bez odkladu. Proto byli tamní měšťané přinuceni propustit pána „di Spiering“, který tam byl se svými lidmi guvernérem, a přijmout 500 švédských jezdců pod podplukovníkem Landsbergem; ti obyvatelům odebrali zbraně a vyvezli dělostřelectvo a střelivo, které tam bylo.

Takový byl stav války a takové počínání obou stran, když uplynula lhůta čtyř měsíců,²⁵ během níž Valdštejn z velké části obnovil vojsko a připravil vše ostatní potřebné k příštímu tažení; a zdálo se, že vídeňský dvůr je s počínáním tak velkého vojevůdce velmi spokojen. Protože se však proslýchalo, že on – ať proto, že toužil, aby byl prošen a mohl svou službu draho prodat, nebo aby si ještě více zlepšil podmínky svého úřadu, nebo pro jiná podivná a rozmarná mínění – dává najevo, že úřad generála nepřijme a spokojí se jen se jménem dobrého služebníka císařova, bylo rozhodnuto, aby se kníže z Eggenbergu a opat kremsmünsterský („Cremismister“),²⁶ biskup vídeňský, znovu pokusili přimět ho, aby přijal absolutní velení nad císařovými zbraněmi. S nimi vyslali i Španělé otce Quirogu („Chisoga“),²⁷ španělského kapucína, aby mu jménem Katolického krále nabídl padesát tisíc tolarů měsíčně na vydržování vojska místo lidí slíbených a sebraných v Nizozemí, kterých bylo nyní zapotřebí ve Flandrech proti Holanďanům, chystajícím se v té době k podniku na Maastricht. Nabídky jedněch a prosby druhých ho obměkčily.

Valdštejn potvrzen generálem s širokou pravomocí.

A protože v minulých dobách poznal, že zisky zbraní a plody vojenského potu byly k velké újmě náklonnosti vojáků udělovány osobám vojenskému stavu cizím, požadoval pod touto záminkou, vojákům milou – neboť si chtěl získat jejich náklonnost –, aby byl prohlášen nejen nezávislým generálem všech vojsk císaře a krále španělského v Německu, ale aby měl i širokou pravomoc rozdělovat statky, které se získají, a mohl z nich udílet tomu, kdo si nejlépe počínal; a aby se bez jeho účasti nesmělo jednat o míru. Požádal o podepsání těchto a jiných článků, což mu bylo pro naléhavou potřebu povoleno, i na radu některých pánů, kteří, prohlašujíce se za jeho straníky, kladli základy vysokých nadějí.

Při svěření tak velkého velení nemohly jazyky věrných Rakušanů, a zvláště Španělů, zadržet jisté reptání;²⁸ a ač to navenek skrývali, přece je tížila tak velká důvěra k muži jindy prohlášenému za nespolehlivého a to, že se autorita pána váže k rozmarům sluhy: Německo by bylo chudé, kdyby nemělo jiné osoby schopné vést vojsko, a nejchudší, kdyby se mohlo spolehnout jen na tohoto muže; a nadevše bylo těžké snášet tohoto knížete, který se čím dál ctižádostivěji jakoby štítil úřadu, o nějž měl sám prosit, a zpupně jednal s těmi, před nimiž se měl v každém ohledu pokořit; z čehož by plynulo, že by si pomalu osoboval dávat pravidla samotnému císaři a jeho radě. Tyto myšlenky Španělé jen těžko trávili, a rozjitřeni přílišnou plností zlých šťáv nemohli z mysli vypudit ono pohnutí, které v nich rozbouřilo všechny city.

Zpráva o úřadu svěřeném tomuto muži povzbudila mysl všeho lidu, který, neschopen chápat politická tajemství, se živí nadějemi, jež nejlépe vycházejí vstříc jeho přáním a nejvíce lichotí jeho dojmům; a zdálo se mu, že je již zbaven téměř všeho strachu z neblahých příhod. Tak si každý podle mínění, jaké měl o důmyslných podivnostech tohoto vojevůdce, spřádal vidiny a předpovídal události, které nejvíce vyhovovaly smýšlení mocných. Zvláště se rozjasnila čela mnoha rádců a ministrů obdarovaných Valdštejnem, neboť soudili, že bude-li ve velení pokračovat, šťastně pokročí i jejich zamýšlený vzestup k novým poctám a autoritě. Vpravdě přivedl Valdštejn v době tak hrozivé a tísnivé k dobrému konci činy, při nichž by jinému snad štěstí nepřálo; a kdyby byl – podivuhodně důmyslný a ve všech podnicích nadmíru bystrý a pečlivý, jak byl – navíc obdařen ctností, která dnes svítí u málokoho, totiž znát sebe sama a odolávat účinkům vášní, mírnit své podivnosti a potlačovat svou pýchu, byl by svou velikostí získal lásku nejen svého pána, knížete z nejšlechetnějších, nejzbožnějších a nejlaskavějších, jaké kdy Říše v kterémkoli věku měla, ale i své soupeře by přivedl k tomu, aby se stali stoupenci jeho služby.

Kde nepůsobí síla, je pozoruhodnou ctností uchýlit se k umění, a mnohokrát se důvtipem dosáhlo cílů, na něž silou nebylo naděje. Proto Valdštejn, poznávaje, že mu chybějí síly potřebné k tomu, aby se bez obav postavil vojsku povzbuzenému tolika vítězstvími, uvažoval, jak by mohl odvrátit královy spojence od jeho přátelství.

Valdštejn zahajuje mírová jednání s kurfiřtem saským.

Mezi ním a vévodou saským panovalo v době, kdy válčil s králem dánským, nevšední srozumění, a kurfiřt se skutky ukázal pamětliv mnoha přízní, které od něho obdržel v době, kdy Valdštejn jako nejvyšší řídil císařova vojska: při obsazení Prahy totiž uchránil od veškeré vojenské svévole jeho zařízený palác a vše, co řečenému Valdštejnovi náleželo. Šla ovšem řeč, že to neučinil z přátelství, ale z politického tahu, aby byl Valdštejn pro tuto náklonnost u císařského dvora v jistém podezření; a také proto, že vévodovy zbraně vedl Arnim („Harnem“), kdysi Valdštejnem povýšený do vojenské hodnosti. Stavěje tedy na dobrém smýšlení, které mezi nimi panovalo, a povzbuzen jistými rozladěními, k nimž tehdy mezi králem a kurfiřtem došlo pro dopisy, jež král kurfiřtovi psal s přílišnou příkrostí, obrátil mysl k tomuto pokusu; a ač mohl znovu dobýt Prahu dříve, nepokusil se o to, ale nechávaje kurfiřtovi jeho zadostiučinění nedotčené, navrhl prostřednictvím hraběte Adama Trčky („Tersica“), předního kavalíra Čech a svého švagra, Arnimovi jednání o míru a mnoha sliby ho k nim zval. Ale ať už proto, aby se oddálil čas a dal se králi prostor uskutečnit jeho záměry proti Bavorsku a Švábsku, nebo proto, že vévoda ještě nebyl v situaci, kdy by si od císaře koupil dohodu za cenu, jakou si přál Valdštejn, anebo že mu strach rozhněvat Švédy radil zůstat věrným, protahoval jednání dvojznačnostmi a žádal věci, které nebylo možné povolit. Valdštejn, maje za to, že je již téměř v přístavu, se toho držel tím pevněji, čím zřetelněji pozoroval, že se Sasové obávají přílišné švédské velikosti, a proto odkládají podniky, jichž mohli s větší pohotovostí snadno dosáhnout – znamení, že by mezi nimi snadno došlo k roztržce; vložil do této věci všechno úsilí a bohatými dary se pokoušel získat Arnima i jiné vévodovy ministry a důstojníky.

Na druhé straně se na vídeňském dvoře nezanedbávalo hledat každou cestu k novým vojenským přípravám a k vnější pomoci. Císař, snaže se podnítit Poláky k roztržce se švédským králem, dal o to učinit pokus panu Arnoldinovi z Clarsteinu („Arnol. in de Carlestein“),²⁹ svému vyslanci v Polsku, který předkládal nouzi Říše, žárlivost na švédskou velikost, škodu, kterou by Polsko mohlo utrpět potlačením rakouské strany, tak náklonností spjaté s domem krále Zikmunda, a jiné politické úvahy; ale přineslo to málo užitku. Nemoc starého a sešlého krále a ohled na švédské úspěchy vedly k opatrnosti v rozhodování, a naděje císařských pak padla se smrtí Zikmunda,³⁰ která nastala ve Varšavě 29. dubna, po 45 letech panování; byl milován národy, ctěn cizinci a chválen učenci, kníže pravý křesťan, upřímného a nejdokonalejšího svědomí, spravedlivý, zbožný, oddaný a velkomyslný. Po něm nastoupil kníže Vladislav,³¹ jeho syn; a ač se našli někteří, kdo mu odporovali a přikláněli se ke knížeti Kazimírovi,³² vše bylo přece utišeno jeho význačnými vlastnostmi: kromě přátelství a příbuzenství s téměř všemi potentáty Evropy byl totiž vychován u otce, od něhož se naučil poznávat ty, kdo jsou hodni, aby jich bylo užíváno v záležitostech království; byl v mužném věku, velkomyslný, pracovitý, přívětivý, štědrý, spravedlivý, bojovný a obdařený všemi ctnostmi; zběhlý v dějinách, znalý zemí, rozumějící opevňování; slavně vedl válku v Moskovii a na Valašsku, připojil ke koruně vévodství severské a smolenské,³³ byl milován kozáky a všeobecně žádán národy i ostatním vojskem. Proto byl v měsíci listopadu za všeobecného jásotu provolán králem; v kostele svatého Štěpána bylo zpíváno Te Deum a byly učiněny i jiné projevy radosti a spokojenosti.

Všemi cestami se usilovalo dovést jednání k závěru a Valdštejn stál tiše na Moravě, aby pohybem zbraní nebudil podezření u Sasů, kteří, dá se říci, v ubikacích v Čechách a v zahálce míru zapomněli na válku. Mnozí soudili, že to kurfiřt činí proto, aby dal Valdštejnovi čas uvést císařovy dědičné země do bezpečné obrany proti švédskému králi, jehož úspěchy dosáhly tak vysokého stupně, že spíše vyžadovaly mírnění než podporu.

Vévoda bavorský potvrzuje spolek s císařem.

Mezitím došla zdárného konce jednání s vévodou bavorským, která až do té doby s velkým úsilím vedli rakouští ministři. Ač se totiž kurfiřt zdál nerozhodný – ne tak pro rozsáhlé nabídky, které mu činil francouzský král, jenž si přál smířit ho se švédským králem, jako pro žárlivost, kterou pojal, když viděl generálem Valdštejna, sobě málo nakloněného –, přece, odloživ každou soukromou vášeň, svolil ke spolku s císařem. Když pak žádal od Valdštejna pohotové posily, poslal mu Valdštejn kromě rozkazů daných Aldringenovi, aby se spojil s bavorskými lidmi, na posilu také jezdecké pluky velkopřevora Aldobrandiniho, římského knížete z maltézského řádu, hraběte Jeronýma Colloreda, Marazina („Maracini“) a jeden pluk Isolaniho Chorvatů; nařídil jim však, aby na cestě otáleli – ať proto, že si přál úplnou zkázu Bavorska, nebo aby jim v případě vítězství nebyla připsána sláva, po níž toužil sám, anebo proto, že nepokládal za dobré, aby se jeho lidé, tak vzdálení od jeho velení, šli opotřebovat jinam; hleděl jen na to, jak šťastně uskutečnit své záměry, a málo dbal, zda jsou ostatní v nevýhodě.

Kurfiřt se však zdržoval s vojskem u Řezna a čekal na posily vyžádané od Valdštejna, které táhly pomalu a byly popoháněny naléhavými a opakovanými kurýry. Když konečně Valdštejn zpozoroval, že pěkná slova Arnimova nemají žádný účinek, ale že král stále více postupuje, a že kdyby se zmocnil Bavorska, snadno by získal vstup do Rakous, jak pro své početné síly, tak pro podporu, kterou mohl očekávat od rakouských národů, nespokojených a rozhořčených vládou císařských úředníků, rozhodl se postoupit se zbraněmi do Čech, aby jimi vynutil mír, když slova, dary ani sliby neměly sílu, a aby znovu dobyl Prahu. Tento podnik si přáli Španělé, kteří zamýšleli přivést tam krále uherského s královnou, aby unikli žárlivosti německých ministrů, velmi rozhořčených, že španělští dvořané byli připuštěni ke dvoru královny proti každé jindy zachovávané formě a téměř nezrušitelnému zákonu nedávat knížeti služebnictvo jiné než z vlastní země. V dubnu vytáhl ze Znojma a obrátil se k Plzni v Čechách, kde tehdy ležel hrabě Matyáš Gallas, Ital, před několika dny jmenovaný generálním polním mistrem;³⁴ a odtud spěšně povolal z Rakous, z Moravy, Slezska a jiných provincií veškeré vojsko, které tam bylo, takže za méně než dvacet dní uspořádal přehlídku vojska čítajícího asi 30 tisíc vojáků.

Augsburg se vzdává švédskému králi.

Na druhé straně švédský král, když na počátku dubna přivedl zbraně pod Augsburg a opravil most, který bavorští lidé spálili u Lechhausenu, vesnice blízko města, zmocnil se města 10. téhož měsíce s malým odporem: početný lid, z větší části kacířský, se totiž nechtěl chopit zbraní proti králi, svému příteli a souvěrci, a samotná katolická posádka nestačila bránit hradby a zároveň se střežit před měšťany; proto hned při prvním spatření nepřítele začala mluvit o dohodě, která následovala, a bavorská posádka odtáhla. Augsburg leží v nejušlechtilejší provincii Švábsku mezi řekami Wertach a Lech na hranicích Bavorska, mezi Tyrolskem a Dunajem, v klidné rovině, a je svobodným městem z nejkrásnějších a nejbohatších v Německu. Král do něho pak vstoupil 14. dubna, doprovázen králem českým, falckrabětem Fridrichem, vévodou holštýnským, mladým markrabětem bádenským a nesčetným množstvím dalších knížat, hrabat, pánů, vyslanců a urozených kavalírů, a přijal od tamních měšťanů přísahu věrnosti. Zdržel se tam několik dní, v nichž se oddával zábavám, hostinám a slavnostem a cvičil tělo hrou v míč; zdálo se, že rozpustil sílu ducha v měkkosti rozkoší – kdyby ovšem v tichém klidu neusiloval dovést k cíli to, čeho by se ani dlouhou námahou nemohl nadít.

Švédský král se pokusil proniknout do Ingolstadtu tajným srozuměním, ale bez účinku.

Mezitím totiž udržoval tajné srozumění s Fahrensbachem („Fornespech“),³⁵ plukovníkem pěchoty Katolické ligy, který mu kdysi sloužil v Prusku proti Polákům, a dohodl s ním vhodný čas, kdy bude vpuštěn do Ingolstadtu, kde měl plukovník ubytován svůj pluk. Král, doufaje, že se s jeho pomocí zmocní tak důležitého místa, nenadále vytáhl z Augsburgu a s vojskem čtrnácti tisíc vojáků se 20. dubna odebral k Donauwörthu, jako by chtěl přejít Dunaj a dát se cestou do Franků; nečekaně se však přiblížil k Ingolstadtu. Ale mladý hrabě Tilly, který tam byl guvernérem, pojal vůči řečenému Fahrensbachovi podezření – neboť zrady, jež se Bohu nelíbí, samy sebe klamou –, dal jeho lidi přemístit, jeho samého i s jeho důstojníky dal pod dobrý dohled, zdvojil stráže, připravil děla na hradbách a čekal na příchod Švédů.

Švédové odraženi obránci Ingolstadtu.

Ti se kradmo spustili do příkopů a přistavili žebříky tam, kde se domnívali, že naleznou lidi onoho plukovníka; byli však přijati tak zuřivým krupobitím z děl a mušket, že tam padlo mnoho důstojníků a vojáků, a zvláště markrabě Kryštof Bádenský,³⁶ mladý kníže, kterého celé vojsko všeobecně milovalo; zasáhla ho dělová koule, když na jiné straně prohlížel jedno stanoviště blízko své ubikace.

Nebezpečí života, jež švédský král podstoupil pod Ingolstadtem.

Sám král byl blízko smrti, neboť mu ranou z děla zabili koně pod ním; jeho kůži pak Ingolstadtští na památku té události pověsili v katedrále.³⁷ Toto pohrdání životem, jež král projevil při této příležitosti a ještě v mnoha jiných, dávalo vojákům a kapitánům mnoho k hovoru; když ho s velkým naléháním prosili, aby měl větší ohled na svou osobu, odpověděl s vlídnou tváří jednomu ministrovi, který ho k tomu nabádal: „Král se nemá stavět mezi zbraně proto, aby myslel na rozkoše a bezpečí paláce; smrt musí být vždy milá, dává-li život cti a je-li užitečná veřejnosti; rozkazy pána nejsou nikdy lépe vykonány, než když je pán sám přítomen; ať vám to dá poznat, že smrt nikoho nešetří; všichni jsme smrtelní.“ Po tomto pokusu se zdržel několik dní v okolí řečeného města a zanechal tam několik pluků, aby bránily výpadům posádky; a aby déle neotálel pod pevností, jejíž poloha mu nedávala naději na žádoucí výsledek, vyslal plukovníka Schlammersdorfa s několika oddíly, aby k jeho poslušnosti přivedl i Landsberg a jiná místa onoho okolí.

Landshut se vzdává Švédům.

Sám obrátil vojsko k Landshutu, významnému místu v Bavorsku na Isaru, které se mu, nezásobené tím, co bylo k obraně třeba, a se zastrašeným lidem, vzdalo při prvních ranách z děl; a když dobyl Moosburg nedaleko od ústí Amperu do Isaru,³⁸ ukázal se blízko Mnichova, metropole Bavorska a sídla kurfiřta, města krásného a velkého, s hradbami po starém způsobu. Jeho magistrát poslal k nohám krále dvanáct předních měšťanů, aby ho prosili o milost a navrhli příměří; ale když král vše odmítl a nechtěl město přijmout jinak než na milost a nemilost, muselo se konečně podvolit tak, jak žádal.

Švédský král vstupuje do Mnichova.

A protože král pamatoval na krev, kterou prolili Tillyho lidé v Magdeburku, kde byli obyvatelé téměř všichni pobiti a domy obráceny v popel, a připisoval ji i Bavorům, nařídil, aby byl Mnichov jako pomsta za řečený masakr zapálen. Ale měšťané se utekli k nohám krále, prosili ho o odpuštění a omlouvali se, že nemají vinu na žádném zlém činu spáchaném vojskem a že se věnovali svým obchodům a občanskému životu; král, pohnut, rozkaz odvolal, a oheň byl rozdělán jen v kuchyních, aby si vojáci dobře pochutnali, a v mincovně, kde se razilo dvanáct tisíc liber stříbra jako dar a kontribuce Švédům.³⁹ K nohám krále přišlo také mnoho řeholníků, aby vyprosili svou záchranu; ti se jako větší nepřátelé kacířů než ostatní také více než ostatní obávali křivd; přesto byli přijati s větší vlídností, než doufali, a zvláště otcové kapucíni odcházeli spokojeni více než ostatní, neboť jim dal udělit nějaké almužny a pochválil jejich řeholi a život jako počestný a dobrý. A ačkoli se jeden z nich odvážil kárat ho pro blud, v němž žije, a vyzval ho, aby uznal římskou církev, jak to učinili jiní jeho předkové, nedal najevo rozhořčení, ale ocenil to; obrátiv se pak k jiným řeholníkům, nemohl přece nevyjádřit své mínění a odpověděl kapucínovi několika slovy podle svého přesvědčení.

Příchod Valdštejna do Plzně s tak skvělým vojskem nejen přivodil jisté starosti králi a všem protestantům, ale nejvíce ze všech znepokojil norimberský senát, který pro prohlášení učiněné ve prospěch Švédů žil v neposlušnosti vůči císařským a jehož bohatství vojáky přímo zvalo k myšlenkám na pomstu.

Norimberk posílá vyslance k Valdštejnovi.

Domnívaje se tedy, že poněkud zmírní špatné mínění, jaké o něm pojali Rakušané, pošle-li Valdštejnovi projev zdvořilosti, uzná ho za císařova generála a vyloží mu důvody, které ho přinutily prohlásit se za přítele Švédů, poslal senát na počátku května do Plzně čtyři vyslance, aby řečenému generálovi blahopřáli. Těm se přihodila tak podivná věc, že dobře ukázala, jak rozmarný byl ten, kdo ji provedl: při jejich příchodu jim Valdštejn nařídil skvělé uvítání jako vyslancům největších knížat Německa, dal je vydržovat na veřejný náklad a přijal je s největšími poctami, jaké se obvykle prokazují veřejným zástupcům. Audienci jim pak šest dní odkládal; když se před něj konečně dostavili s pověřovacími listy, aby mu vyložili své poslání, přijal je s veškerou vlídností šlechtického vychování a se vší okázalou zdvořilostí; vzal pak dopis do rukou, a aniž jej dočetl, odpověděl, že je o jejich poselství velmi dobře zpraven, že jim přijde dát odpověď osobně a že tehdy pozná, zda vlídným slovům dopisu odpovídají skutky; a bez dalších zdvořilostí je propustil. Ti se pak, velmi zmateni, od všech zahrnováni pozornostmi a obslouženi lépe než kdy jindy, vrátili do své vlasti.

Zpráva o těchto novotách, která pronikla do tábora i ke dvoru, nebyla přijata bez zvědavých řečí. Valdštejn pak vyslal plukovníka „Spor“, důvěrného přítele Arnimova, a dal po něm Arnimovi vyplatit padesát tisíc tolarů a jiné dary, aby tak odstranil nesnáze, které stály v cestě, a znovu obnovil jednání o dohodě; velmi mu na ní záleželo pro jeho záměry, mířící k tomu, aby zůstal v Německu sám se všemi silami císaře proti Švédům. Ale protože se jednání stále odkládala a nepřinášela žádný závěr, rozhodl se postoupit se zbraněmi. Za tím účelem uspořádal u Rakovníka, místa mezi Plzní a Prahou, přehlídku vojska, které čítalo dvě stě čtrnáct korouhví jezdectva, sto dvacet rot pěchoty, čtyřiačtyřicet děl a dva tisíce vozů. A maje hlavu plnou rozmarů a jsa velkým milovníkem přesnosti, chtěl tu prohlásit, jak si přeje být obsluhován: nařídil, aby každý nosil červenou šerpu, a pod trestem smrti zakázal každou jinou barvu, neboť ani malé chyby nedovedl trestat jinak než šibenicí a popravčími lešeními.⁴⁰ K tomu nepominu zvláštní příhodu jednoho kapitána dělostřelectva, který, ozdoben velmi krásnou zlatem vyšívanou šerpou, si ji při prvních generálových rozkazech strhl z krku a pošlapal nohama, čímž dal najevo nejochotnější vůli plnit jeho rozkazy; generálovi se to zalíbilo a kapitán obdržel obvyklou odměnu, kterou přinášela jeho spokojenost, neboť byl brzy povýšen do hodnosti plukovníka a zapsán do jeho přízně. A protože měl za zásadu dobré politiky učit vojáky a důstojníky poslušnosti podivnými rozkazy, nařídil, aby pod trestem jeho nemilosti žádný voják, kapitán, důstojník ani plukovník pěchoty již nenosil holínky ani ostruhy, tak jako naopak zakázal vojákům a důstojníkům jezdectva chodit bez nich. Na svém dvoře, a zvláště u svého obydlí, uložil tak přísné ticho, že nechtěl, aby kdokoli kolem něho a uvnitř mluvil hlasitěji, než se mluví v kostele; to každý zachovával se vší přesností, i přední velitelé, a tato úcta došla tak daleko, že aby kolečka ostruh nedělala hluk, převazovali je nemalou tkaničkou.

Valdštejn táhne se zbraněmi proti Praze a zmocňuje se jí.

Dav pak vojsku další rozkazy, přitáhl pod Prahu, téže noci 4. května⁴¹ ji obklíčil se vším jezdectvem a nařídil, aby ji hrabě Gallas napadl ze strany vrchu svatého Vavřince⁴² a markýz di Grana⁴³ z rodu Gonzaga, Ital, ze strany kapucínů. Gallas za svítání pozdravil hradby z osmi děl mnoha ranami, jimiž v nich za několik hodin otevřel průlom, neboť byly staré a slabé; a ač bylo ujednáno podniknout útok v jistou stanovenou hodinu, vojáci pluku hraběte Bertholda z Valdštejna, generálova příbuzného, se při prvním otvoru ve zdi, když k nim generál přijížděl, bez dalšího rozkazu – ctižádostiví ukázat mu svou odvahu a odnést si odměny, jež obvykle rozděloval statečným – vrhli do průlomu s takovým náporem, že jej silou zdolali a vstoupili do města bez překážky a s malými ztrátami; Sasové totiž, poznavše, že nedokončené hradby nelze ubránit, se už uchýlili do královského paláce, který se tyčí nad Malou Stranou. Totéž učinil z druhé strany markýz di Grana; Sasové proto upustili od obrany, začali vyjednávat a ujednali, že odejdou jen se zachráněnými životy. Ale Valdštejn – ať chtěl kurfiřta saského přemoci zdvořilostí a tím spíše osladit hořkost překážek, jež bránily dohodě, nebo mu oplatit čest, kterou mu prokázal tím, že jeho palác v tom městě vždy zachoval nedotčený – daroval vojákům zbraně a navíc i zavazadla, která, z velké části složená z kořisti nabyté při těchto podnicích, měla hodnotu asi sto tisíc tolarů; a dal je – bylo jich téměř čtyři tisíce – doprovodit až do Litoměřic, kde leželo saské vojsko. Císařští vojáci, kteří zuřivě vtrhli do města, vyplenili celou onu část, která se nazývá Kleinstadt čili Malé Město, k reptání katolických obyvatel, neboť Nové a Staré Město, obývané většinou kacíři a Židy, se vykoupily jistými peněžními kontribucemi. Praha leží v Českém království, jehož je hlavním městem; je to město velké a půvabné, rozložené ve třech částech: dvě na této straně Vltavy se nazývají Nové Město a Staré Město, třetí na úbočí hory zvané svatého Vavřince se jmenuje Malé Město. Bylo kdysi v době míru plné velkého lidu a cizinců, neboť tam sídlily dvory různých císařů. V něm se Valdštejn rozhodl zdržet několik dní, jak aby uvážil, do kterých podniků se má pustit, tak aby znovu navázal mírová jednání.

Dobytí Prahy a jiných míst v Čechách, vyrvaných z rukou Sasů, nepotěšilo císařský dvůr a všechny Rakušany více než Valdštejna; ten, pokládaje tento zisk za dostatečný k tomu, aby kurfiřta přiměl k uzavření míru, obrátil k tomu mysl a rozhodl se poslat k Arnimovi do Litoměřic novou osobu a vybídnout ho, aby navrženou dohodu dovedl k dobrému konci. Doprovodil ta slova novými nabídkami a sliby, které však, ač účinné, nestačily; ba jednání se ze dne na den zdálo žádoucímu výsledku spíše vzdalovat než přibližovat. Proto znovu vypravil vojsko proti kurfiřtovi. A protože na straně Falce zůstávaly v saských rukou Cheb u řeky Röslau a Loket, město na březích Ohře v krajních částech Čech, obě pro svou polohu nemalého významu, poslal kolem poloviny května k jejich dobytí Holka, Němce, generálního polního strážmistra, s několika oddíly vojáků; ten to s malou překážkou vykonal, neboť tato místa byla bez střeliva a bez náležitých opevnění k obraně. A Valdštejn, pohnuv se k Litoměřicím a shledav, že Sasové z onoho místa odtáhli, přešel Labe a zastavil se u Mělníka, města obehnaného hradbami na téže řece, kde došlo k různým šarvátkám mezi Chorvaty a saským jezdectvem, vždy s horším koncem pro Sasy. Král, zpraven o Valdštejnově postupu a o jeho úmyslu vpadnout do Saska, které slíbil svým vojákům za kořist, a pojav podezření, že by kurfiřt, tísněn Rakušany, našel záminku k dohodě s císařem, zvedl se z Bavorska a přiblížil se k Norimberku, rozhodnut napadnout císařské z boku a do zad, až se zapletou v Míšni nebo v Sasku.

Švédský král se vydává na pomoc Sasku.

Král přešel 8. června u Donauwörthu Dunaj s osmi tisíci jezdců, čtrnácti tisíci pěšáků, šedesáti děly a dobře zásobeným trénem a zanechal ve Švábsku maršála Banéra, který se po dobytí Magdeburku⁴⁴ připojil k jeho vojsku, aby sledoval pokusy bavorských lidí, kteří zůstali na oněch hranicích, a jiných oddílů vojáků, které se sbíraly v Tyrolsku. Vévodu Výmarského poslal do Švábska, aby překvapil Lindau, pevnost nemalé vážnosti na Bodamském jezeře na hranicích Švýcarska a Tyrolska; je vybudována na poloostrově, s pevninou spojena úzkým ramenem, kolem dokola obtékána vodou a opásána velmi silnými baštami a moderními hradbami, takže se řadí mezi přední pevnosti Německa: leží totiž v krajních částech Švábska na hranicích Tyrolska, Švýcarska a Graubündenu, ovládá jezero a je nejen užitečnou baštou k udržení oné hranice, ale i klíčem, který na té straně drží otevřený průchod německým lidem a Italům, aby si mohli navzájem pomáhat, a spojuje Milánsko s Německem.

Vévoda Výmarský se pokouší překvapit Lindau na Bodamském jezeře.

Tento podnik mohl snadno dojít účinku, kdyby záměr nebyl prozrazen; když totiž dal po hoře rozestavit dva tisíce pěšáků, nalezli tito ve chvíli, kdy se domnívali, že město překvapí, císařské již se zbraní v ruce a byli od nich s jistou škodou odraženi, neboť ústup jim velmi ztěžovali vojáci a sedláci z Bregenzu, místa nedalekého, kam se uchýlilo mnoho Švábů.

Memmingen dobyt Švédy.

Když Výmarský viděl, že jeho pokus byl marný, obrátil se k Memmingenu, přednímu městu ve Švábsku, namířil na ně baterie a získal je dohodou, že obráncům dovolí odchod se zbraněmi a zavazadly a obyvatelům zachová svobodu svědomí. Z tohoto zisku, ač nevelké vážnosti, měli Švédové přece mnoho užitku: protože je to kraj hojný a velmi způsobilý k zotavení vojska, odnímali jej Rakušanům a získávali výhodu, která byla jejich zájmům velmi příhodná a nepřátelům škodlivá; a když se v této části uchytili, plynulo z toho, že by obklíčený vévoda württemberský snadno svolil k dohodě se Švédy; proto byl významný i užitek, který z toho mohl vzejít pro podnik v Alsasku.

Valdštejn, pochopiv králův pohyb, se obával, že kdyby pronikl do Saska, mohl by mu být snadno zatarasen návrat a byl by v nevýhodě donucen k bitvě; zdržel se proto na této straně Labe a dal se cestou k Chebu, jak aby se spojil s vévodou bavorským a bránil Horní Falc a onu část Čech, tak aby se pokusil o nějaký jiný podnik; a v Litoměřicích zanechal dona Baltasara de Marradas,⁴⁵ Španěla, generála zbraní v Čechách, s osmi tisíci bojovníky, aby čelil každému novému pokusu, který by Arnim podnikl.

Postup hraběte Pappenheima a lankraběte hesenského.

Zatímco v Čechách takto kolísaly záležitosti, lankrabě hesenský, který se postavil proti postupu Pappenheimovu, se se zdarem střetl s některými jeho oddíly; když však u Wolfenbüttelu narazil na jiné císařské oddíly, byl zle pochroumán a musel ustoupit do Göttingenu mezi řekami Rhume a Werra.⁴⁶ Pappenheim pak pronikl až k Northeimu u řeky „Helm“⁴⁷ v pravomoci hrabství Hohnstein, bez překážky se zmocnil i hradu a stráž dal rozsekat. Jeho příklad poradil některým okolním městům, mezi jinými Goslaru, místu blízko řeky „Onnare“,⁴⁸ aby žádala posádku od švédských generálů a zajistila se tak před pokusy Pappenheima, který, maje na zřeteli slávu zbraní a dobrou službu císaři, s velkou smělostí, ač se slabými silami, vedl válku v kraji řek Vezery a Labe, provinciích v oné situaci velmi velkého významu, neboť leží v nich mnohá duchovní knížectví, která by, kdyby byla zbavena rakouské opory, upadla do poddanství protestantů; a kromě ztráty země bohaté, zámožné a způsobilé k dalšímu rozšíření a větším ziskům by nepřátelská strana nabyla větší síly a každý z okolních protestantských knížat a stavů, zbaven strachu před rakouskými zbraněmi, by se k jejich velké újmě otevřeně prohlásil pro stranu Švédska. Kdyby se pak vojsko lankraběte, knížete duchaplného a k válce nakloněného, rozmnožilo silami oněch hrabství, bylo by v krátké době buď podrobilo duchovní pány oné části, nebo je přivedlo ke škodlivé dohodě, a pak by bez překážky obrátilo zbraně proti dědičným zemím císaře a jeho spojenců.

Buxtehude dobyto Tottem.

Polní maršál Tott, který pro krále v oněch končinách sestavil sbor vojska, v těchto dnech nezahálel: oblehl totiž město Buxtehude na březích Esty nedaleko Labe, mezi brémským státem a lüneburským vévodstvím, a dvanáct dní je bez ustání ostřeloval ze dvou zuřivých baterií; přinutil tak císařskou posádku ke kapitulaci s podmínkou, že vytáhne s rozvinutými prapory, za víření bubnů a se zapálenými doutnáky; větší část posádky však dobrovolně zůstala ve švédských službách.

Mezitím došla Aldringena zpráva o postupu krále k Horní Falci a o jeho pochodu k Norimberku; vykonávaje proto Valdštejnovy rozkazy, zvedl se od Řezna, aby se s ním spojil. Každé delší prodlení na tom místě by mu totiž přineslo újmu: kdyby Švédové pronikli do Falce, přerušili mu spojení s Valdštejnem a užívali tak výhody volného pole, byli by katolíci od pokusu na Norimberk odvráceni; ba protože by Bavoři museli zůstat za Dunajem ve vlastních zemích, neboť druhý břeh byl zbaven píce, bylo by pro Švédy snazší škodit císařskému vojsku; a obávaje se, aby mu Švéd nezatarasil cestu, urychlil pochod kolem Neustadtu, Ambergu a Weidenu, předních míst v Horní Falci. Král, doraziv k Norimberku a dověděv se o příchodu Aldringena do Weidenu a o Valdštejnově výpadu tím směrem, usoudil, že musí jejich spojení zabránit. Odebral se osobně s jezdectvem k Ansbachu, místu ve Falci, náležejícímu hraběti toho jména,⁴⁹ a poslal několik oddílů jezdců až na dohled věží Weidenu, ale bez užitku: velitelé Katolické ligy se to totiž dověděli, a obávajíce se, aby jim Švédové nezmařili ujednané spojení zbraní, zatroubili s dusítky a téže noci se rychle stáhli k Chebu, aby se spojili s Valdštejnem.

Setkání Valdštejna s kurfiřtem bavorským.

Ten, když dorazil do Chebu a byl zpraven o počínání krále, poslal téže noci jezdectvo, aby krylo Bavory, a za svítání 18. června⁵⁰ byl i sám u „Lutitz“,⁵¹ městečka na hranicích Horní Falce nedaleko Chebu; tam se s vlídnými zdvořilostmi setkal s kurfiřtem bavorským, ačkoli výraz tváře neodpovídal srdci, které, zmítané vnitřní vášní, přikrývalo popelem přetvářky oheň, jenž v jeho duši živil neuhasitelný požár vůči zájmům onoho vévody.

Protože král nemohl zabránit spojení katolických vojsk, ustoupil pod Norimberk, město z nejbohatších a předních v Říši a pro jeho zájmy nesmírně důležité, odkud dostával neustálé zásoby a střelivo pro vojsko; učinil tak jak proto, aby se nevydával nebezpečí bitvy s lidmi čerstvými a početnými, tak aby uchránil onu obec od násilí Rakušanů, kteří byli rozhodnuti dát jí okusit příklad Magdeburku. Panovalo však mínění, že to král činí, aby katolické vojsko zdržel a vyhladověl na území zpustošeném a vylidněném, a to tím spíše, že se zdálo, jako by císařské vojsko začínalo trpět jistou nákazou zvanou uherská nemoc;⁵² to by mu bylo přineslo největší užitek nejen proto, že měl z města potřebné zásoby, ale v této době to také usnadňovalo podniky vévody Bernarda Výmarského ve Švábsku a v Tyrolsku, Gustava Horna v Alsasku a jiných jeho kapitánů jinde. Král začal stavět opevnění kolem tábora na tak výhodném místě, že z toho nebylo lze vyrozumět nic jiného než jeho úmysl zdržet se za oněmi náspy nějaký čas; poznalo se však potom, že to činí, aby hrál najisto a neriskoval v jediném okamžiku jedné bitvy zisky tolika měsíců, a to tím spíše, že se viděl oklamán v mínění, které stále zastával proti každému, kdo ho zpravoval o silných přípravách Valdštejnových: byl totiž přesvědčen, že císařští nemohou vytáhnout do pole s takovými silami, jaké se ohlašovaly; nad tím zůstal velmi zmaten a přiznal pak vlastními ústy, že rakouský dům je tak mocná monarchie a Valdštejn tak výborný vojevůdce, že mu dal vidět uskutečněné to, co bylo nutno z každého důvodu pokládat za nesnadné a neproveditelné.

Když se Valdštejn sešel s kurfiřtem bavorským a spojili své síly, radili se různě o způsobu, jak si počínat v příštím tažení; a zpraveni o příchodu krále k Norimberku a o valu, jímž opevňoval své vojsko, usoudili, že Švédové jsou velmi slabí, a domnívajíce se, že je mohou svým početným vojskem obklíčit, odříznout jim pomoc z Franků, Švábska a Saska a tím je sevřít tak, aby se jim vyčerpali lidé i koně, rozhodli se v tomto smyslu pohnout vojskem tím směrem.

Uspořádali proto přehlídku u Freystadtu, kde se napočítalo 314 korouhví jezdectva, 210 praporů pěchoty, 80 děl a čtyři tisíce vozů, a postoupili až na dohled města. Švédové pozdravili císařské více než šesti sty ranami z děl a podnikli různé výpady, ale vždy s horším koncem pro sebe: rakouské jezdectvo si totiž počínalo tak dobře, že téměř více se Švédové již neodvažovali vyjít z ohrady; proto nebylo možné bránit katolíkům v práci na zákopech, které byly dokončeny i s ubikacemi jezdectva a pěchoty.

Na Valdštejna vystřelena rána z arkebuzy, neví se jak.

Nelze však opominout, že když císařští táhli od Neumarktu (tisk „Neumarcht“) k Freystadtu a Valdštejn se nacházel v zadním voji, rozneslo se, že když projížděl kočárem lesem, byla na něj vypálena rána z arkebuzy, která zasáhla zadní stěnu kočáru, ale jemu neublížila. Tato příhoda však zůstala zamlčena a žádné další vyšetřování se nekonalo; to málo, co se o ní vědělo, vyšlo z úst Trčky (tisk „Tersica“), účastníka onoho nebezpečí, a těch, kdo jeli za kočárem; od nich se říkalo, že rána pocházela z promyšleného úmyslu jeho nepřátel, kteří chtěli sprovodit ze světa muže, jehož život byl nebezpečným útesem pro jejich záměry.

Mezi rozumnějšími se o tom mluvilo jinak a mělo se za to, že šlo o výstřel samých vojáků, kteří, vybíjejíce muškety pro zábavu a v předstírané šarvátce, často bez rozmyslu střílejí proti sobě; a to mělo víc pravděpodobnosti než cokoli jiného, ač se pak věřilo, že to byla Valdštejnova lest, aby dal dvoru poznat, že se vydává do největších nebezpečí, jen aby dobře a věrně sloužil svému pánu, a aby si tím u císaře ještě více zvýšil zásluhy.

Chorvati zle nakládají s různými místy na území Norimberka.

Zatímco císařští pracovali na obehnání svého tábora, zabrali několik vesnic, kde se ubytovala část jezdectva, a vyplenili různá místa, ovšem prázdná, neboť při zprávách o pochodu císařských se každý sedlák uchýlil jinam. Mezi nimi Allersberg (tisk „Alesperg“), městečko blízko Freystadtu, Hilpoltstein, Roßtal, „Carelsberg“ a jiná zpupně navštívilo několik rot uherských jezdců; těm však bylo za jejich vydírání odplaceno, neboť když je pronásledovaly dva tisíce švédských jezdců, nechalo jich tam přes 200 život a někteří zajatí dostali za odměnu za své barbarství oprátku na krk.

Obě strany provozovaly loupeže, léčky a přepady sousedních ubikací, když se král viděl silně sužován častými nájezdy chorvatských jezdců, jimž Valdštejn uložil, aby švédský tábor ustavičně obtěžovali a tak unavovali jeho jezdectvo. Král, velmi rozhořčený proti tomuto národu, se rozhodl vynaložit všechnu možnou péči, aby se před tímto obtěžováním zajistil: nařídil proto, aby stráže mimo ohradu byly posíleny větším počtem jezdectva a aby mezi ně bylo vmíšeno mnoho dragounů a jiných mušketýrů, kteří by, ukryti v léčkách na nejvhodnějších místech, v pořádku vyčkávali Chorvatů, dokud by se nepřiblížili natolik, aby jim mohli dát pocítit salvy mušket, účinnější než jejich karabiny a citelnější na jejich tělech bez brnění, a dokud by je eskadrony jezdců, rozestoupivše se, neobklíčily. Když se to provedlo vícekrát, byly královské ubikace lépe zajištěny, neboť Chorvati, takto oplaceni, už tak snadno nepouštěli svým koním uzdu.

Tito dragouni jsou jízdní mušketýři z vybraných lidí, statnějších a odvážnějších. Jejich úkolem je krýt těžké jezdectvo, a naskytne-li se příležitost, sesednout z koní, obsadit výhodná místa a pozdravit nepřátele mušketovou palbou; nedosáhnou-li žádoucího účinku, rychle znovu nasednou a ustoupí k hlavnímu vojsku. Posílají se doprovázet konvoje, rychle zřizovat léčky, přepadat vhodná stanoviště, prohledávat cesty, napadat pevnosti a ke každé jiné akci, jaká se může při válčení naskytnout. Užívají obyčejné muškety, doutnák mají zachycený v malém rozštípnutém dřívku na čelence koňské uzdy,⁵³ dále krátký meč a malou sekyrku zavěšenou u sedla, aby jí sekali dřevo, prolamovali palisády a konali jiné potřebné práce. Toto vojenství je nové a užívá se teprve nedávno, jen v posledních válkách v Čechách a v Německu, kde se obvykle táhne v poli; osvědčuje se, jak ukazují výsledky. Někteří tvrdí, že jeho prvním vynálezcem byl hrabě Arnošt z Mansfeldu,⁵⁴ který jako vyhnanec bojoval proti císaři, a nemaje stálé a bezpečné útočiště, dovoloval pěchotě nasednout na koně, aby mohla rychle přecházet sem i tam.

Freystadt přepaden Švédy.

Zatímco se císařští věnovali brázdění krajiny a dalším postupům v sousedních místech, plukovník „Dubal“,⁵⁵ vyslaný z králova rozkazu proti Freystadtu, hlavnímu skladišti Valdštejnových zásob, jej v noci před 20. srpnem šťastně překvapil petardou a žebříky, a protože se mu nezdálo, že by jej mohl udržet, zapálil město i střelivo. Nad tím se Valdštejn těžce rozhněval, a to tím více, že se to stalo zcela proti jeho očekávání, a ihned nařídil Sporovi,⁵⁶ generálnímu polnímu strážmistrovi, aby se s několika pluky kyrysníků, dragounů a Chorvatů pokusil Švédům přetnout cestu a znovu získat, co vzali. To Spor pohotově vykonal: několik švédských jezdců zahnal na útěk a větší část z nich zajal.

Císařští poraženi Švédy, plukovník Spor zajat.

Ostatní se však zachránili lesy a zpravili krále; ten se rychle vydal s částí svého jezdectva k Burgthannu, a nejen Dubala vyprostil, ale střetl se s císařskými, po zdatném boji je úplně porazil a zajal samého Spora, jednoho podplukovníka Trčkova pluku, čtyři kapitány a přes sto vojáků. Král shledal, že na jeho straně chybí asi 60 vojáků, mezi nimi plukovník „Ries“, Švéd, pán „de Boy“, šlechtic jeho komnaty, a „Cratzenstein“, jedno z jeho pážat, který byl zabit dva kroky od něho.

Isolani, ten, který ustavičnými šarvátkami unavoval Švédy, čímž nejen dodal pověsti onomu národu, ale i sám se obohatil dary od Valdštejna, knížete k odvážným vojákům velmi štědrého až marnotratného, poznávaje, že mu nové způsoby švédského válčení odňaly obvyklou výhodu, a nadmíru rozhořčen pro porážku svých Uhrů u Allersbergu, ve výše vylíčené porážce Sporově i v jiných střetnutích, vyjel s tisícem jezdců do pole proti několika královským eskadronám, asi tři sta jich rozsekal a s velkou spokojeností přinesl Valdštejnovi dva standarty nepřátelského jezdectva.

Valdštejn odměňuje Isolaniho.

A protože odměna, kterou kníže dává vojákovi, je nejostřejší pobídkou k dokonalé službě a pravým poutem, jímž se oddaně připoutává náklonnost kapitánů: když se Isolani uchýlil do ubikace hraběte Michny, generálního komisaře císařského vojska, aby tento svůj podnik oslavil obědem a vínem (jak je zvykem německých kapitánů), a od pití přešel ke hře a prohrál už téměř celý dar, který mu předtím dal Valdštejn, byl z vévodova rozkazu znovu poctěn dvěma tisíci uherskými zlatými na hru. S nimi si prohru vyhrál zpět a ihned se odebral ke dvoru generálovu; tam byl z generálova rozkazu zpraven o pochodu nepřátelského konvoje od Würzburgu a vydal se tím směrem; když narazil na nepřátelské jezdectvo, po zarputilém boji, vedeném z obou stran s velkou zdatností, nakonec převládli Chorvati: pobili asi dvě stě Švédů, kromě mnoha raněných a zajatých, a vrátili se do ležení se třemi korouhvemi.

Zdálo se mi vhodné připomenout tento štědrý čin Valdštejnův, aby z jeho příkladu byla poznána síla knížecí štědrosti k vojákům a aby se vědělo, že Valdštejn, ač byl z nejpodivnějších duchů a mnozí měli jeho činy za bláznovství, byl přece mužem nejvýtečnějších ctností, jimiž se přibližoval hrdinovi, neboť všechno své konání opíral o nejvyšší tajemství nejjemnější politiky. O tom nechci nic opominout, ovšem ani říci vše, jinak by se dějepis zabýval jen jeho velkomyslnými činy. Odměňoval marnotratně a trestal přísně; a jako jeho dary vždy přesahovaly tisíce scudů, tak jeho rozsudky byly zřídka nebo nikdy smrtelné. Nemohl ani neuměl ctnost a věrnou službu vojáků odměňovat málem, a proto říkával, že ctnost a dobrá služba vojáků jsou tak velké a vítané, jak velká je cena, za kterou se kupují, a vážnost, která se jim prokazuje; a kdo si myslel, že je dostane lacino, byl také lacino obsloužen: neboť jaká je cena, taková musí být i hodnota věci, která se za ni dostává.

Valdštejn si vládne mimořádnými způsoby.

Na jeho dvoře proto byly ctnosti milovány a ve velké vážnosti, takže se každý snažil vystupovat co nejlépe vybaven; proto nikoho nikdy neodměnil nicotným darem. Nemohu přitom zapomenout jeden projev štědrosti, jímž se zachoval k jistému astrologovi. Valdštejn byl soudní astrologií tak uchvácen, že téměř podle jejích vlivů řídil všechny své podniky: pouštěl se do nich tehdy, když se mu zdálo, že jim přejí příznivé hvězdy, a zdržoval se jejich provedení, když shledal, že souhvězdí jsou nepříznivá; a do úřadů ve svém vojsku dosazoval jen ty, u nichž v jejich horoskopu shledal dobrý sklon planet. Když mu bylo řečeno, že ve Vídni je jistý Giovanni Battista Seni,⁵⁷ Janovan, znalec té nauky, jemuž se splnily různé jeho předpovědi, poslal svého důvěrníka Giovanniho Pieroniho (tisk „Pironi“),⁵⁸ Florenťana, aby ho zjednal do jeho služeb; ten to provedl a dohodl se s ním na platu 25 tolarů měsíčně. Valdštejn se rozhněval a ostře Pieroniho pokáral, že přivedl do jeho služeb umělce tak velkého jména za tak nízkou cenu, a řekl: „Takové jemnůstky provádějte se svými Italy, ne se mnou, neboť já se štítím umělců za tak lacinou cenu“; zdálo se mu totiž, že jeho štědrosti nesluší mít někoho za takovou cenu – takovým přítelem neobvyklé velkoleposti byl. Nařídil, aby mu bylo ihned zaplaceno 400 tolarů na cestu deseti německých mil, aby mu byl dán kočár a vysoký plat, vyplacený předem. Těmito velkomyslnými způsoby každého tak vábil, že je známo, že se u něho zdržovaly a vzestupu dosahovaly nejnadanější osoby našeho věku; a mnozí, kteří jako prostí vojáci vykonali činy hodné a pozoruhodné, byli za jediný den povýšeni do hodnosti kapitána a s ní jim byly přiděleny peníze dostatečné k udržení důstojnosti této hodnosti. Tím si nejen zavazoval a činil svými straníky ty, kdo se viděli od něho povzneseni, ale dával příklad, který přitahoval mysl ostatních spolu s nadějí dosáhnout téhož; takže se každý o závod snažil učinit se hodným jeho přízně jen ctností a udatností, ne přetvářkou, dary a jinými způsoby, jimiž se v těchto zkažených časech pokouší a ohýbá vůle mnohých. Tím, že odměňoval udatnost i u prostých lidí, pokořoval nároky velmožů plynoucí z rodu, zajišťoval si lásku lidu, a když z prostých lidí činil své zvláštní stoupence, učinil své jméno váženějším a krotil ctižádost vysoce titulovaných; neboť udílet milosti jen velkým znamená uvádět v zoufalství nižší. O tom říkával, že udatnost a ctnost nespočívají v chlupech upravené brady ani v dobře učesaných vlasech, ani v titulech a velikosti rodu, ale v neohrožené duši a v pohotové ruce: vždyť muškety nerespektují ani titulovanou šlechtu, ani zdobené šaty.

Valdštejn nepřítel ceremonií a jeho výroky o nich.

Otevřeně se mu hnusily ceremonie a předstírané zdvořilosti, dnes na dvorech většinou běžné; a proto se smál těm, kdo se mu příliš klaněli, a posmíval se jim, že by se dobře hodili do Říma, kde člověk dostane rýmu, když půl hodiny stojí s kloboukem v ruce a přou se, kdo projde napřed („račte projít, Vaše Milosti“). Stejně mu byly protivné nabídky a projevy, jimiž ho mnoha slovy zahrnovali páni noví ve zbrani, když mu nabízeli své služby, takže se nakonec rozhodl odepřít každému audienci a dával jim vědět, že účinky statečných a věrných činů jsou tím pravým způsobem, jak prokazovat zdvořilost knížeti, a ať tedy slouží a ukazují svou udatnost, neboť to by pro něho byla nejmilejší návštěva; přitom však nezapomínal dávat svými důstojníky přijímat cizí kavalíry se vší zdvořilostí a odměňovat jejich dobrou službu.

Důvěrnost často plodí pohrdání.

To nečinil ani tak z přesvědčení o takových důvodech, jako proto, že dobře věděl, jak nepřátelská je důvěrnost úctě, a zvláště u něho: kdysi býval druhem mnohých, kteří se nyní pokládali za šťastné, že patří mezi jeho oblíbené služebníky, a nemohl nevěřit, že kdyby důvěrnost setřela úctu, ubralo by se lesku jeho úřadu a jeho velikosti náležité poslušnosti a jeho rozkazy by se plnily spíše jako rada než jako příkaz jeho moci.

Neobvyklá přísnost, které Valdštejn užíval.

Každé i sebemenší provinění trestal přísně; a ač mu to vynášelo pověst krutého, vysmíval se tomu a říkal, že to je pravý způsob, jak svým lidem neškodit: neboť kdo viděl potrestánu malou chybu, tím více se bál trestu za větší. Jednoho komorníka, protože ho proti jeho rozkazu probudil, dal oběsit.⁵⁹ Jednoho vojáka bez holínek dal vyhnat z vojska. Jiní, kteří se v některých střetnutích a při dobývání míst nedovedli vyznamenat, byli za trest z vojska propuštěni. Tato přísnost se mnohým zdála tyranská. Ale v hlubině jeho zásad se ukázala jako rozvaha, neboť takové případy byly trubkami, které z vojska vytroubily zbabělce; mnozí, aby nepřišli o život trestem za vlastní nedbalost, se stávali odvážnými, a strach z jedné strany vyháněl bázeň z druhé. Tuto trpkost však mírnil sladkostí odměn, v nichž byl stejně štědrý jako odhodlaný k trestu.

Konec Knihy třetí.