Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1632

Kniha čtvrtá

Souhrn. Vévoda Výmarský vstupuje do Švábska a působí v Tyrolsku velký zmatek. Karel, vévoda lotrinský, se dorozumívá s Rakušany a přidává se ke straně vévody orleánského. Vévoda de Montmorency je zajat a sťat. Švédové porážejí císařské pod velením hraběte Montecuccoliho. Vévoda württemberský se prohlašuje pro švédskou stranu. Gustav Horn vstupuje do Alsaska. Vévoda orleánský se znovu vzdaluje od francouzského dvora. Trevír obsazují Francouzi. Holanďané dobývají Maastricht. Císařské a švédské vojsko setrvávají u Norimberka a bijí se v zákopech. Následuje bitva u Lützenu a smrt švédského krále.

Rok 1632.

Obě vojska setrvávala ve svých táborech u Norimberka bez významného střetnutí a každé se snažilo vyhladovět svého nepřítele, když vévoda Bernard Výmarský vtrhl s deseti tisíci bojovníky do Švábska a nenadále napadl Füssen, město obehnané starobylými hradbami na hranicích Švábska směrem k Tyrolsku. Jeho posádka nevyčkala útoku Švédů, nýbrž zajala vlastního guvernéra, na posměch ho spoutala a vzdala se i s ním nepříteli; vymlouvala se přitom na lakotu a přísnost řečeného velitele, který obracel kontribuce ke svému užitku a bezohledně trestal každého, kdo si stěžoval na způsob jeho vlády. A vévoda by byl pronikl ještě dál, kdyby nemusel na rozkaz krále, který ho opakovaně povolával, ihned táhnout k Norimberku; tím se Tyrolsko zbavilo strachu, který padl na tamní obyvatele natolik, že mysleli spíše na záchranu útěkem než na obranu.

Zatímco se válečné věci v této části vyvíjely takto, Karel, vévoda lotrinský, ze všech stran obklopený francouzskými zbraněmi, svolal své nejbližší a žádal je o radu, jak si počínat v nastávajících okolnostech.

Porada vévody lotrinského.

Někteří, kteří předvídali, že se řítí do propasti, mu připomínali, že knížata nemají nic dražšího než mír; že mu nelze dát prospěšnější radu, než aby se vyhnul válce; že naděje vkládané v moc velkých jsou málo užitečné, ba nanejvýš škodlivé; že má málo sil a k zastavení královského vojska nemá jiné pevnosti než Nancy a La Mothe, a ani ty se neubrání bez rakouských posil, které mohou přijít jedině z Flander, z Burgundska nebo z Německa: Němci jsou zaměstnáni obranou svých provincií, flanderské vojsko bojem s Holanďany a střežením francouzské hranice a Burgundsko, malý stát, není bez posil z Itálie, z Německa a od Švýcarů schopno poskytnout náležitou pomoc; vpustit cizí zbraně znamená dobrovolně si přivolat válku na krk a připravit se o svobodu, kterou má; slibům a nabídkám mocnějších nelze věřit, neboť obvykle netrvají déle než jejich potřeba; a velcí si někdy vymýšlejí záminky, aby měli zdánlivý důvod vzít to, co poslouží k rozšíření jejich panství.

Tyto důvody nebyly ani přijaty, ani zamítnuty; protože se však většině ministrů zdálo, že se vévoda nemá odchylovat od rakouského přátelství ani kvůli protestům, ani kvůli hrozbám francouzského krále, říkali: mír je vždy dobrý, když by válka měla přinést škodu, stejně jako je vždy škodlivý, když jeho nečinnost přivolává blízkou zkázu; je třeba hledat prostředky k zajištění panství, a toho nelze dosáhnout tím, že se dopustí vzrůst sousedů; knížata, která se nechají vést do náruče sil mocnějšího, se musí obávat, že s nimi bude zacházeno jako s vazaly nebo že přijdou o stát; Francie je stejně mocná, jako je čím dál dychtivější po velikosti; velkou sílu má vzpomínka na nároky na Lotrinsko, drahokam pro onu korunu; lépe je odvážit se války než zahynout v míru; nic jiného než rakouská ochrana nemůže uchránit Lotrinsko před francouzskou ctižádostí; pro nižší knížata je velkou výhodou mít útočiště, kam se mohou utéci před křivdami větších; Lotrinsko lze mezi zbraněmi Francie a Švédska pokládat za ztracené; státní rozum velí, aby bylo zachováno Alsasko, aby kvetlo Burgundsko, aby byly posíleny Flandry a zmítána Francie; je tedy třeba podporovat Orléanse; a přidat se k rakouské straně je bezpečnější cesta než ze strachu před francouzskými zbraněmi postoupit Francouzům to, co by bylo prospěšnější jim odepřít.

Ačkoli tyto myšlenky měly u vévody, který jim byl nadmíru nakloněn, velkou sílu a hluboce se vryly do náklonnosti, kterou choval k císařským – v jejich vojscích totiž za života vévody Antonína, svého strýce,¹ sloužil jako dobrovolník s velmi dobrým zaopatřením –, přesto se obával, že jeho země zaplaví Francouzi, a proto zvolil důmyslné řešení: uspokojit krále zdvořilostmi, sliby a všemi zdáními, jež by stačila, aby ho zdržela od výhrůžek, a skrývat opačný úmysl až do vhodnější příležitosti.

A protože někteří Francouzi, stále pevněji spjatí se Španěly, nepřestávali přemýšlet o prostředcích, jak vyvolat ve Francii nepokoje – v tehdejších okolnostech totiž nemohli rakouským zájmům prospět lépe –, hledali s tímto cílem cesty, jak dospět k žádoucímu konci. A ačkoli slabé síly vévody orleánského slibovaly málo účinku, naděje, že se k němu jako k jedinému bratru krále připojí mnoho dalších nepřátel kardinála Richelieua, velmi posilovala přesvědčení o příznivém výsledku; a protože u knížat mnoho platí příklady, které dodávají radám věrohodnosti, řečený Orléans – jenž vůči podniku založenému na pouhých nadějích chladl, zatímco ho jeho rádcové, hnaní vnitřní vášní, podněcovali – byl zmítán těmito dvěma ohledy a nakonec se rozhodl jednat; tím spíše, že ho v téže době k tomuto rozhodnutí povzbudil vévoda de Montmorency,² guvernér Languedoku. Odebral se tedy z Bruselu do Trevíru, doprovázen hrabětem de Moret, svým nemanželským bratrem, vévodou d'Elbeuf z domu lotrinského, panem de Puylaurens („Pilorano“) a mnoha jinými urozenými osobami; tam ho přijal don Gonzalo de Córdoba,³ který ho očekával s částí španělského vojska a s hrabětem z Merode, rodem ze země lucemburské, a hrabětem „Embdem“, Vlámem, aby ho kryli při vstupu do Francie. Po několika poradách o tom, jak postupovat, se ujednalo – ačkoli Španělé poznali, že kvůli pohybu Holanďanů k Maastrichtu a Francouzů u oněch hranic nemohou splnit dobré naděje, jimiž ho živili, přece však v naději, že ho bude následovat mnoho knížat a lidí nespokojených s vládou dvorních ministrů, a zvláště Richelieua –, že on vstoupí do Francie se svými lidmi a s dalšími, které mu dali, a že Córdoba s vévodou lotrinským, který se znovu vyzbrojil, zůstanou ve svých postaveních, aby z oné strany podnikli proti Francii nějaký silný úder, zatímco on pronikne z druhé strany do Languedoku.

Vévoda orleánský vstupuje do Auvergne a táhne k Languedoku.

Vyrazil tedy z Trevíru, prošel Lotrinskem, vstoupil do Bassigny a v Andelot vydal manifest proti kardinálu Richelieuovi; a protože viděl, že se spravedlnosti nedočká, pokračoval v cestě přes Auvergne k Languedoku.

Francouzský král vstupuje do Lotrinska a dohodne se s vévodou Karlem.

Nejkřesťanštější král, zpraven o těchto věcech, vytáhl ihned, v měsíci srpnu, se svými gardami k Lotrinsku a nařídil maršálu de La Force, aby se s královským vojskem přesunul z metského biskupství do téhož vévodství; když ten dorazil do Vaubecourt na hranicích řečené provincie, poslal vévodu d'Halluin s 600 pěšáky a 300 jezdci, aby v městě Rouvrois („Rouroi“) na Máse překvapil 400 jezdců vévody lotrinského; ti byli zčásti zajati, zčásti pobiti a oloupeni, při malé ztrátě Francouzů a se zraněním vévody d'Halluin do paže. Stalo se to nedbalostí Lotrinčanů, kteří od Francouzů nečekali nepřátelství, protože jejich kníže dosud nebyl prohlášen za nepřítele francouzského krále. Král pak postoupil k Saint-Mihiel, městu téhož vévodství, vyčítal vévodovi Karlovi jeho nevěrnost, obvinil ho, že bez jeho svolení dojednal sňatek své sestry s jeho bratrem, a hrozil mu zkázou ze všech stran. Vévoda, zděšen těmito výhrůžkami a vida také, že mu mizí naděje, které mu dávali Španělé, a že ti postupují vlažně, aby nemuseli vyhlásit Francii válku, poslal ke králi vyjednat smír. Smír byl uzavřen s tím, že vévoda vydá do rukou Francouzů jako záruku své věrnosti Jametz a Stenay („Astenè“), pevnosti na Máse, a hrad Clermont na hranicích Champagne a že se také odzbrojí. Král pak vydal potřebné rozkazy k zabezpečení metské země a míst v Lotrinsku, která osobně navštívil, a zvláště v Moyenvicu, kde vlastní rukou nakreslil některá opevnění; nato se vrátil do Met, aby dal slyšení různým vyslancům, mezi jinými baronu Hornovi, kterého k němu vyslal švédský král, baronu „di Fam…“, který přišel od kurfiřta kolínského, hraběti „di Brislon“, vyslanému kurfiřtem trevírským, biskupovi würzburskému,⁴ který tam přišel jako vyslanec Katolické ligy, panu „di Ketner“, agentovi vévody bavorského,⁵ a jiným; všechny přijal s největší zdvořilostí.

Zatímco se to uzavíralo, vévoda orleánský táhl vpřed se dvěma tisíci jezdci – Francouzi, Němci, Italy, Španěly a Chorvaty –, vydal se přes Burgundsko, Bourbonnais a Auvergne a bez odporu dorazil do Languedoku; tam shledal, že vévoda de Montmorency má pro tak velký podnik víc odvahy a důvěry než příprav, a zastavil se, aby uvedl své věci do pořádku.

Mezitím král, když uzavřel dohodu s vévodou lotrinským a obsadil řečená místa francouzskými vojáky, poslal markýze d'Effiat⁶ se skvělým vojskem do Westrichu („Vestria“) a Alsaska a maršály de Schomberg a de La Force do Languedoku, tohoto přes Dauphiné a onoho přes Auvergne, každého se dvěma tisíci jezdci a 500 vybranými mušketýry; sám se vrátil do Paříže, odkud se brzy nato, v měsíci září, vydal k Lyonu, aby pokračoval v tažení proti bratrovi. Ten rozdělil své síly: část nechal v Dolním Languedoku pod velením vévody d'Elbeuf, aby se postavila maršálu de La Force při přechodu Rhôny, a s druhou se spolu s vévodou de Montmorency vydal vstříc maršálu de Schomberg. Ten, maje rozkaz vyhledat vévodu orleánského a za každou cenu s ním svést bitvu, vytáhl ze Saint-Félix s markýzem de Brézé („Brasè“), polním maršálem, s nejvýše dvěma tisíci jezdci, ale velmi dobrými, a se dvěma tisíci pěšáky a táhl ke Castelnaudary, městu v Horním Languedoku osm mil od Toulouse; a když byl zpraven o blízkosti nepřítele, opustil rovinu, protože byl počtem slabší, přešel říčku po mostě, který náhodou nalezl, a postavil se do bitevního šiku s městem v zádech a s řekou před sebou, mezi cestami a hlubokými příkopy.

Maršál de Schomberg poráží vévodu de Montmorency a zajímá ho.

V téže době dorazil vévoda orleánský s 2500 jezdci a čtyřmi tisíci pěšáky, většinou nováčky, k velkému mostu přes řečenou řeku, vzdálenému míli od města; rozhodl se tedy bojovat a posledního srpna⁷ seřadil vojáky k bitvě. Montmorency nařídil, aby se nikdo nehnul bez jeho rozkazu, a slíbil vévodovi, že se nebude příliš vystavovat, čehož se pro velkou odvahu tohoto kavalíra každý obával; pak se šel se sedmi nebo osmi předními veliteli vojska podívat na Schombergovo rozestavení. Když se však příliš přiblížil, utrpěl lehký zásah mušketou do krku, čímž se ještě víc rozzuřil, zapomněl na všechno a bez jediného slova se s oněmi několika, kdo ho doprovázeli, vrhl do nepřátelských šiků; jedny zabíjel, jiné rozrážel a mnohé zraňoval, až pod ním padl kůň a on, napůl mrtev, s více než dvanácti těžkými, ale nikoli smrtelnými ranami, padl mezi krví a hrůzou do rukou královských vojáků. Schomberg tedy v domnění, že tímto zajetím vyhrál válku, dal ho ihned na rukou vojáků odnést do Castelnaudary, jehož brány se vítězi otevřely, stáhl své lidi pod jeho hradby a od boje upustil; totéž učinil i vévoda orleánský, nadmíru zarmoucený a zoufalý z takového nezdaru i ze smrti hraběte de Moret, který ještě před příhodou s Montmorencym, veleje oddílu, jemuž se ve Francii říká enfants perdus, unesen mladickou prudkostí napadl Schombergovy lidi a byl zabit ranami z mušket – kníže mladý, krásný a statečný –, a ze smrti hrabat de Rieux z domu „Gingia“ a de la Feuillade, maršálů jeho vojska.

Vévoda orleánský žádá krále o odpuštění a dostává je.

Poražen tedy a vida, že bez Montmorencyho nemůže onu provincii udržet ve věrnosti, odebral se do Béziers a poslal ke králi pana de Chaudebonne („Sciandebona“), aby ho prosil o odpuštění a žádal o milost, aby se směl vrátit k jeho poslušnosti. Král, jehož velikosti náleželo odpouštět, nenašel ve svém srdci odpor a nemohl se neobměkčit prosbami jediného bratra, svedeného nejhoršími radami nevěrných rádců; poslal proto k vévodovi pana d'Aiguebonne („Eigabona“)⁸ s ujištěním o odpuštění a zároveň se vydal z Dauphiné k Languedoku. Když pak vévoda táhl králi vstříc, byly cestou s panem de Bullion⁹ dojednány články; při jejich ujednávání Bullion nikdy nechtěl připustit, aby se mluvilo o Montmorencym, a ujišťoval vévodu, že král k tomu nechce být nucen a že je velmi nakloněn prokazovat vždy obvyklou milost. Vévoda, takto uspokojen, poslal všechny své cizince do Španělska a sám se se svými odebral k Orléansu, doprovázen hrabětem d'Alais,¹⁰ generálem francouzského jezdectva.

Vévoda de Montmorency je sťat.

Vévoda de Montmorency, do úmluv nezahrnutý – Orléans totiž dokonce slíbil, že za nikoho nebude žádat milost –, zůstal vydán na vůli krále. Ten, poznávaje, jak knížatům škodí promíjet vazalům provinění proti věrnosti, rozhodl se na tomto jednom z velmožů království dát Francii příkladem poznat, že pro urážku Veličenstva nemá v milosrdenství místo odpuštění, že ho vláda jeho předchůdců naučila, že v království se společníci nepřipouštějí, a že není chvályhodné promíjet křivdy, které škodí veřejnému zájmu; ba tímto pozoruhodným příkladem své vlády zanechal tento velký monarcha světu látku k obdivu svých ctností, nanejvýš štědrých v udílení milostí těm, kdo si je u jeho velikosti zasloužili, a stejně rozhodných ve spravedlnosti vůči takovým provinilcům. Montmorency byl proto koncem října dovezen jako zajatec do Toulouse; jeho věc byla vyšetřena a byl shledán hodným smrti. A ačkoli se některým zdál hoden milosti jak pro činy, které vykonal pro korunu, tak pro zásluhy svých předků, tyto důvody k jeho záchraně nestačily, a to tím spíše, že měl proti sobě kardinála vévodu, který si jak pro užitek království, tak z nenávisti a z vlastního zájmu přál pokořit smělost nejmocnějších v království. Byl tedy odveden na nádvoří toulouského paláce, předtím zbaven rytířských řádů, a byla mu sťata hlava za přítomnosti markýze de Brézé, kardinálova švagra a Montmorencyho nepřítele.

Smrt tohoto tak vznešeného knížete, v jehož rodu kvetly velikosti, v jehož jménu zářila urozenost, jehož udatností se proslavila pověst, muže v mužném věku, oplývajícího poctami i bohatstvím, dala poznat nestálost štěstí, strmost velikosti a marnost ctižádosti; z takových výstrah poznaly nejneklidnější duše, jaká je nenasytnost touhy, klamnost vášně a škodlivost nevěrnosti. Francie zděšená, lid vyvedený z klamu, šlechta zdrženlivá – mysl každého zůstala pevněji přesvědčena o poslušnosti králi než o velikosti jednotlivců.

Den po této události se francouzský král vydal k Paříži; vévoda orleánský, jeho oblíbenec Puylaurens a vévoda d'Elbeuf se však, když se o této popravě dozvěděli, znovu uchýlili do Flander, zčásti z rozhořčení, zčásti ze strachu před tak hrozným příkladem; dozvěděli se totiž také, že Montmorency před smrtí vyjevil sňatek, který vévoda orleánský již uzavřel s princeznou Markétou a který oni, a zvláště Puylaurens, vždy tajili a ujišťovali o opaku. Tím byl král velmi rozrušen, a ještě více Richelieu, když viděl jediného dědice koruny tak spjatého se svými nepřáteli. Po těchto událostech pak byl úřad generálního místodržitele v Languedoku odňat vévodovi de Ventadour,¹¹ synovci samého Montmorencyho, z domu Lévis, ačkoli na spiknutí neměl žádný podíl; místo toho mu dali správu malé provincie Limousin, úřad vyšší hodnosti, ale menšího významu a výnosu. Stalo se tak jen proto, aby se z oné provincie odstranil Montmorencyho příbuzný, kterého tam velmi milovali; provincii totiž přes sto let spravovali konetáblové Francie Anne¹² a Henri de Montmorency,¹³ děd a otec tohoto posledního, neméně stateční a oněm národům drazí.

Abychom se nyní vrátili k věcem Německa: hrabě Ernesto Montecuccoli, italský kavalír, generál dělostřelectva, byl pověřen, aby postoupil do Alsaska k ochraně oné provincie, a zvláště Breisachu, místa na pravém břehu Rýna mezi Basilejí a Štrasburkem, na kopci, který je oddělen od ostatních a činí z něho ostrov uprostřed široké roviny, s mostem zajištěným moderními opevněními; a aby se spojil s odvody, které se z Valdštejnova rozkazu konaly ve Svobodném hrabství burgundském a v Lotrinsku péčí markýze Cornelia Bentivoglia a plukovníků Mercyho („Mersi“),¹⁴ „Fiston“, „Arcourt“, „Bombaglione“ a jiných lotrinských a burgundských kavalírů. A protože arcivévodovi Leopoldovi¹⁵ záleželo na udržení Alsaska, země pod jeho pravomocí, svěřil práci na novém opevnění plukovníku Ascaniu Albertinimu,¹⁶ guvernérovi Breisachu, a kromě toho tam byli vysláni ještě různí jiní velitelé, mezi nimi i hrabě Gualdo,¹⁷ aby prohlédl všechna opevnění v onom okolí.

Kurfiřt trevírský se vydává pod ochranu Francie.

Mezitím kurfiřt trevírský, který se proti mínění a vůli své kapituly, jež chtěla zůstat v oddanosti císaři, postavil pod ochranu francouzského krále, vydal do rukou Francouzů Ehrenbreitstein („Hermestain“);¹⁸ uvedl je tam markýz d'Effiat, zatímco kurfiřtova posádka vytáhla střežit některé průsmyky proti Švédům. I maršál Horn vydal z rozkazu svého krále do rukou Francouzů Koblenz, město na levém břehu Rýna u ústí Mosely, stejně jako Trarbach, město obehnané hradbami na Mosele, a jiná místa oné pravomoci; to donutilo Španěly, ubytované v sousedních zemích, aby onen stát opustili a stáhli se do Lucemburska.

Montecuccoli, zpraven, že kromě toho, že Francouzi z oné krajiny odešli, tam zůstalo jen málo Švédů, pomýšlel na nějaký podnik, jímž by získal kontribuce na zaplacení vojska, které si začínalo stěžovat. Vytáhl proto z Colmaru s 1500 pěšáky, 1300 jezdci, sto dragouny a 2 děly, s komisařem Ossou,¹⁹ markrabětem Vilémem Bádenským, guvernérem provincie, a s plukovníky „Aracourt“, „Montresi“, „Fiston“, „Bombaglione“ a jinými, vstoupil do zemí markraběte durlašského, přinutil Bretten, aby se vzdal na milost, silou dobyl württemberské město Knittlingen („Chnitinghen“), vyplenil je a vydal plamenům; a když byl zpraven, že plukovník Metternich,²⁰ guvernér Heidelbergu, s hrabětem z Bronckhorstu („Broncost“)²¹ a plukovníkem „Bollingherem“ a 800 pěšáky, obklíčení v jednom lese hrabětem Ottou Ludvíkem, rýnským hrabětem, by bez rychlé pomoci zůstali v zajetí, Montecuccoli se obrátil tím směrem. Oddělil část jezdectva s Bombaglionem k Wieslochu²², městu obehnanému hradbami a plnému movitostí, které tam snesli obyvatelé okolí, a sám se s pěchotou dal na pochod k Philippsburgu. Rýnský hrabě, opustiv při těchto zprávách les, nastražil císařským na cestě do Wieslochu léčku; ti na to nepomysleli a napadli dvě roty, které tam byly úmyslně vyslány s několika vozy; jimi byli císařští vlákáni do nástrahy, kde byla většina z nich rozprášena a rozsekána, a padl i sám Bombaglione a podplukovník rytíř „de Treillij“, Lotrinčan. Kdo znal cesty a nezůstal mrtev na bojišti, zachránil se do lesů a za přízně noci do Philippsburgu; odtud Montecuccoli, zarmoucený nešťastným střetnutím, převezl zbytek lidí za Rýn a vrátil se do dřívějších ubikací u Colmaru a Breisachu, aby bděl nad udržením oněch pevností, neboť provincie se už jevila jako ztracená.

Pokus Rakušanů probudil toho, kdo spal: vévoda württemberský,²³ dosud váhající nad naléháním Švédů, vzal si záminku z urážky, jíž bylo uchvácení a vypálení jeho zemí, a vytáhl do pole s úmyslem pomstít křivdu. Protože však válku je třeba nejprve dobře uvážit, vévoda – ač nakloněný ke zbraním a podněcovaný svými rádci, straníky Švédů, odhodil ohled na výsledek a přál si vstoupit do strany švédského krále – přece, pamětliv zásady knížat, která chtějí mít vždy kam skrýt nedostatky své rozvahy tím, že všechno neblahé svalí na své rádce, povolal k sobě přední členy své rady, vyložil jim křivdy, které utrpěl od rakouských ministrů, a řekl jim, že se nemá promeškat příležitost zajistit se před tím, koho se člověk bojí; že je lepší následovat štěstí války s odvážnými rozhodnutími, než se vystavovat křivdám přátel v nanejvýš nestálém míru. Vévoda se těmito důvody utvrdil v navrženém rozhodnutí; protože však se při poradách má vyslechnout mínění každého, připomněli mu někteří, zkušeností obezřetní, že prohřešky vojska jsou omluvitelné a že se kvůli prostému nájezdu nemá vstupovat do války, jejímž obsahem je bída a nebezpečí celého státu. Že je vždy užitečné předstírat, že urážky nevidíme, když jejich pomsta přivolává další; že země württemberská leží mezi Alsaskem a Švábskem, provinciemi plnými císařského vojska; že v ní nejsou jiná místa nějaké důležitosti než Schorndorf („Serendorf“), Heilbronn („Heilbuen“) a hrad Hohentwiel („Ouuiel“),²⁴ a ani ta nejsou příliš ubranitelná; že je tedy lepší zachovat dobré srozumění s císařem, jak to činili předešlí vévodové pod jménem oddaných Říše, než vstoupit do přátelství nového a nebezpečného s titulem rebelů.

Vévoda württemberský se prohlašuje pro stranu Švédska.

Tyto úvahy však neměly sílu odvrátit ho od rozhodnutí; uložil tedy své nejdrahocennější věci na hradě Hohentwiel a dal se do zbrojení ve prospěch Švédů. Proto Horn, který se zdržoval u Frankfurtu, sebral asi deset tisíc bojovníků z posádek Dolní Falce a z Franků a postoupil do Alsaska, jednak aby se pokusil o získání oné provincie, jednak aby podpořil a povzbudil prohlášení řečeného vévody, po němž Švédové nanejvýš toužili; v Alsasku se totiž bez pomoci onoho státu nedalo dobře vydržet, neboť odtud se dali sebrat lidé, střelivo, zákopníci, vozy a potraviny k udržení jejich strany.

Tyto švédské přípravy přiměly k úvaze Štrasburk („Argentina“), do té doby neutrální. Ten se pro rozdílnost náboženství a ze strachu před přílišnou velikostí císaře radoval z úspěchů švédských zbraní a své sympatie ke Švédům zastíral záminkou, že když je ze všech stran obklopen jejich zbraněmi, nebylo by bez opovážlivosti odpírat to, co by bylo nesnadné uhájit. Že zbraně císaře jsou daleko a bez náležitých posil nemohou obstát; že svoboda spočívá v tom zůstat přítelem toho, koho se člověk bojí, a odejmout mu příležitost k hrozbám. A prohlásiv, že totéž bude zachovávat vůči Rakušanům, kdykoli by táhli v blízkosti, prohlásil se za stoupence Švédů a poskytl Hornovi útočiště a veškerou pomoc. Pan „d'Allhausen“, švédský zmocněnec, který věc vyjednával, odešel se svým jednáním nanejvýš spokojen.

Štrasburk leží v srdci Alsaska a je jeho metropolí, v prostorné, půvabné a úrodné rovině nedaleko Rýna; přes něj udržuje s dokonalým opevněním velmi důležitý most, neboť od tohoto místa až k oceánu, kam se Rýn vlévá, jiného mostu není. Polohou i opevněním je tak dobře zajištěn, že ho lze počítat mezi nejlepší v Německu; je svobodný jako ostatní, plný lidu a obchodem se stává bohatým, krásným a velkým. Zatímco tedy císařští stáli za Rýnem, Horn s vojskem asi deseti tisíc vojáků pod vedením hrabat Otty Ludvíka a Filipa, rýnských hrabat, a plukovníků Schaffalitzkého („Sciavalischi“),²⁵ „Zilart“, „Helmstat“, „Vistumb“, „Rosa“, „Hae“, „Harf“, „Ursler“ a jiných se zmocnil všech míst na této straně, která katolíci opustili, jakmile ho spatřili.

Offenburg se vzdává Švédům.

Přiblížil se k Offenburgu, městu s věžemi a příkopy po starém způsobu, čtyři míle od Štrasburku směrem k hranicím Württemberska; to vydrželo a odrazilo tři útoky Švédů, ale protože nemělo opevnění dostatečné k bezpečnému odporu, vzdalo se dohodou a podrobilo se zákonům vítěze.

V době, kdy probíhala tato střetnutí v Alsasku, dostali Rakušané pod velením hraběte Schauenburga („Sciamborg“) ve Slezsku a dona Baltasara de Marradas v Čechách od Valdštejna rozkaz vstoupit do Lužice, aby se, zatímco on zdržoval královy zbraně u Norimberka, pokusili o nějaký zisk v oněch končinách.

Postup císařských v Lužici.

Pověření bylo vykonáno: Žitava a Guben, města rozdělená Nisou, musely spolu s jinými místy slabými opevněním i posádkou ustoupit císařským. Touto invazí probuzený vévoda saský sebral znovu vojsko, vyrazil proti Rakušanům a po několika dnech jejich obrany je přinutil opustit Guben, vrátit Žitavu a ustoupit. V moci Sasů zůstaly také „Freiberg“,²⁶ Zaháň a Hlohov, přední města Slezska, s mnoha jinými místy, která opustili císařští; ti se uchýlili do Steinau („Steinac“), ale obklíčeni Arnimem („Harnem“) byli nuceni se vzdát, ačkoli s velkou vojenskou zdatností nahrazovali nedokonalost opevnění hrudí vojáků; jejich příkladu následovala i Lehnice, město obehnané hradbami, které obsadil plukovník „Calchestein“, Němec.

Mezitím se Marradas, spojený se Schauenburgem, s hrabětem z Mansfeldu a se Schaffgotschem („Sciaffcutz“),²⁷ předními válečnými veliteli císařských vojsk, postavil proti postupu Sasů; uspořádal přehlídku svých lidí, kterých bylo čtrnáct tisíc vojáků s dvanácti děly, obrátil se k znovudobytí pevnůstky Steinau, pozdravil ji mnoha ranami z děl, napadl ji s velkým zápalem a s mnoha hrozbami vyzval posádku, aby se vzdala; to také zbaběle učinila, nevyčkavši víc než třiceti ran z děl. Vítězství povzbudilo císařské, aby se pustili do dobývání Hlohova, podniku, po němž nadmíru toužili, neboť Hlohov patřil přímo Valdštejnovi.

Císařští ustupují k Nise.

Když však byli zpraveni, že Duwall („Dubal“), plukovník švédské strany, opevněný se silným oddílem vojáků naproti městu, činí záměr obtížným, odložili jeho provedení; z obou stran došlo k několika šarvátkám se střídavou škodou. Zanechavše v pevnůstce náležitou posádku, ustoupili císařští k Vratislavi, metropoli Slezska, městu svobodnému, bohatému a obchodnímu. Protože však katolíci poznali, že tamní měšťané, většinou protestanti, jim málo důvěřují, a obávali se útoku Švédů, odebrali se k Nise, místu se silnými hradbami, ale nedokonalou obranou, aby tam čekali na posily od Valdštejna; ten tam poslal generálního polního strážmistra Holka se sedmi tisíci bojovníky. Holk způsobil mnoho zkázy ve Vogtlandu a v Sasku, aby takovými prostředky přiměl kurfiřta k míru, když ho až dosud nedokázaly ohnout ani nabídky, ani naděje, ani sliby. Dobyl Annaberg, Adorf, Oelsnitz, „Edern“, Plauen a jiná místa, kde jeho lidé bez jakéhokoli ohledu všechno pustošili, zvláště Uhři a Chorvati, kteří se novými způsoby mučení snažili vymámit, kde jsou peníze; přitom bylo barbarskou podívanou vidět muže a ženy roztrhané psy, přivedenými k tomu účelu. Císařští vyplenili také Zschopau („Scoppau“), Chemnitz, „Ghota“ a jiná místa a hrady a byli by pronikli i dále, kdyby je kurfiřt, posílen několika švédskými pluky a vyraziv proti nim s oporou pevností, nepřinutil k ústupu. Ustoupili tedy a vrátili se do Čech, neboť Valdštejn, předvídaje, že brzy nastane čas zvednout se od Norimberka, a očekávaje, že dojde k bitvě, chtěl mít tyto lidi k posile.

V této době vzrostli Holanďané k nesmírné moci, nejen vítězstvími na moři, ale i dobytím mnoha důležitých pevností v Nizozemí po smrti Spinolově a pro špatnou vládu španělských ministrů; naproti tomu rakouská velikost ve Flandrech byla velmi oslabena a tamní národy, a zvláště šlechta, jí byly málo nakloněny. Princ Oranžský proto předložil stavům Spojených provincií, že nastala příhodná chvíle k nějakému pozoruhodnému podniku; mezi mnoha jinými byl schválen podnik na Maastricht, město na Máze mezi zemí lutyšskou, jülišskou a Brabantskem, nesmírně významné jakožto klíč vstupu z Německa do Spojených provincií. U Nijmegenu („Nemiga“) byla tedy shromážděna vojska, 250 praporů pěchoty a 60 korouhví jezdectva, s dělostřelectvem, čluny ke stavbě mostů a s veškerou jinou vojenskou výbavou; 30. května se princ Oranžský vydal přes planinu u Mooku („campagna di Mek“) pod Venlo, místo na Máze střežené kromě obyvatel 300 španělskými pěšáky, a přinutil je vzdát se.

Venlo, Roermond a Straelen dobyty Holanďany.

Pak poslal hraběte Arnošta Nasavského²⁸ se šesti tisíci vojáky k podniku na Straelen a Roermond („Ruremonda“). Ten se s částí lidí utábořil pod Roermondem a poslal pana „di Truillerij“, plukovníka arkebuzírů, s 18 rotami pěších a čtyřmi děly proti Straelenu, který se vzdal, sotva je spatřil.

Smrt hraběte Arnošta Nasavského.

Ale ti v Roermondu se statečně bránili a přinutili prince přijít tam se zbytkem vojska a postavit tam dvojité baterie; tím byli obyvatelé zastrašeni, 6. června vyjednali podmínky a vzdali město. Byl to však pro Holanďany truchlivý zisk pro smrt řečeného hraběte Arnošta Nasavského, kterého zasáhla rána z muškety do čela, když prohlížel stav města – kavalíra nesmírné udatnosti, všeobecně milovaného národy i vojáky.

Maastricht obležen Holanďany.

Zanechav tam náležitou posádku, utábořil se princ 10. června kolem Maastrichtu. Svůj hlavní stan zřídil na straně Brabantska před Vinnou branou (porta delle Vigne) nad „Doesbergem“, s 18 pluky Francouzů, Valonů, Angličanů a Skotů; hraběte ze Styrumu s 12 korouhvemi jezdectva a 15 rotami pěších ubytoval za Mázou proti Wyku („Vic“), který je druhou částí města směrem k zemi lutyšské; plukovník „Pisen“ s Frísy byl postaven nad „Lichtemberg“ a tam postavil most přes Mázu; panu de Brederode přidělil stanoviště na „Smermaes“ a další most přes řeku a hraběti Jindřichovi Nasavskému, synu hraběte Arnošta, dal ubikaci před branou „Enkle“ mezi „Virle“ a „Doesbergem“. A když dal všude kolem pracovat na zákopech, redutách a pevnůstkách, vyrostlo za několik dní obdivuhodné obehnání; a když se začalo s útoky, obležení Holanďany statečně ostřelovali, a to díky zkušenosti a udatnosti markýze „di Layde“, Burgunďana, který tam byl guvernérem místo svého strýce, hraběte de la Motterie („della Moteria“), s 2500 pěšáky a jednou rotou jezdectva; podnikl několik výpadů s velkým prospěchem pro měšťany a s velkou ztrátou Holanďanů.

Ale protože se podnik nemohl zdařit, kdyby se Španělé, nevázaní jinde, mohli spojenými silami pokusit o pomoc, poslal princ Oranžský v době, kdy se vydal pod Maastricht, na druhou stranu do Flander svého bratrance, hraběte Viléma, se sedmi tisíci bojovníky, aby odvrátil jejich síly. Ten se zmocnil hráze u „Chouuerstein“ nedaleko pevnosti „della Croce“, pevností San Giacomo di „Becat“, San Martino a jiných a přinutil Španěly myslet na vlastní věci a hledat nějaký prostředek proti nastávajícím okolnostem. Za tím účelem nechali vyjít z Antverp několik rot Valonů, Irů, Burgunďanů, Španělů a asi 300 dobrovolníků z obyvatel pod velením dona Carla Colonny a hraběte „de Feira“, Španěla z rodu Pimentelů; ti se střetli s Holanďany u „Melchqui“ a po statečném boji byli Španělé pro nerovnost sil nuceni ustoupit, a to tím spíše, že tušili nějaké spiknutí v zemi kvůli odchodu hraběte Jindřicha z Bergu („Henrico di Berg“), kterému někteří španělští ministři záviděli, a aby ho ponížili, zanedbávali posily: aby totiž ztrátou míst jemu svěřených ztratil vážnost, jíž požíval u španělského dvora i v oněch provinciích. Protože tedy Holanďané ze všech stran stále sílili, byl nemalý strach Rakušanů, že přijdou o tak významné místo, pod nímž denně hynulo mnoho vojáků a důstojníků z nejlepších v holandském vojsku; mezi nimi byla citelná smrt hraběte z Hanau a pana de Varennes, kavalírů, tohoto Francouze a onoho Němce.

Don Gonzalo de Córdoba, který dostal od infantky rozkaz pokusit se o pomoc tomuto městu a k tomu účelu přitáhl s vojskem do „Harem“, byl zpraven, že Holanďané na této straně ještě nedokončili zákopy obehnání, a pokusil se přejít řeku: na jejích březích postavil čtyři baterie a podél břehů rozmístil 4000 mušketýrů, aby stříleli na nepřítele, a posledního června poslal 300 pěšáků na pěti velkých lodích na protější břeh, aby tam zaujali stanoviště a zajistili přechod ostatním lidem, připraveným k nalodění. Zpozoroval je však pan „d'Estiauu“, Francouz, podplukovník pluku vévody de Candale,²⁹ který měl toho dne stráž; vyslal šest rot svého pluku a střetl se s těmi, kdo již vystoupili na zem, a ač zuřivost dělových a mušketových ran byla nesmírná, byli po krvavém boji Španělé zčásti rozsekáni, zčásti utopeni a zčásti zajati, ovšem se smrtí mnoha Francouzů, a zvláště řečeného podplukovníka, kterého po boji zasáhla dělová koule, a pánů „di Fouiloux“, „Fresne“ a „Canaije“, kapitánů řečeného pluku, a jiných důstojníků a urozených vojáků. Španělé tam ztratili mnoho velitelů a vybraných vojáků, mezi nimi hraběte de Salazar, generálního poručíka jezdectva. A protože ze všech stran přicházely posily prince Oranžského a na této straně se s větší pečlivostí pracovalo na zákopech a pevnůstkách, ztratili Španělé naději, že by touto cestou pronikli do holandského tábora, a uchýlili se k prostředku obsadit cesty, které vedou k Maastrichtu, aby zabránili dovozu potravin nepřátelskému vojsku a tak ho donutili podnik opustit. Ale prozíravost Oranžského zmařila jejich záměry: povolal z Flander hraběte Viléma a z jeho i jiných vojáků sestavil létající sbor, který doprovázel konvoje a mařil diverze. A protože se z nedalekého města Lutychu dalo opatřit, co bylo třeba k vydržování tábora, poslal tam princ Oranžský, spoléhaje na dobré srozumění mezi Lutyšskými a stavy, pány „del Terestein“, „Paeu“,³⁰ „Beaumont“ a „Goch“, Holanďany, aby ujistili onen magistrát o dobrém sousedství a neutralitě a požádali o povolení dodávek potravin za úplatu; to mu bylo zdvořile povoleno, ba z Lutychu byli do holandského tábora vysláni baroni „di Tremsoe“ a „de Schuartiemberg“ a páni „di Heusden“ a „Leffeld“, aby jménem města prokázali zdvořilost a ujistili prince o vzájemném srozumění. A protože těmto vyslancům byly ze všech stran prokazovány vřelé projevy přízně, pojali z toho Španělé takovou žárlivost, že hrabě de la Motterie, který se vrátil z Falce, hrozil, že Lutyšské potrestá a celou zemi vydá ohni a meči, nepřestanou-li s řečeným povolením. Nadevše si však španělští ministři stěžovali, že papežský nuncius tím, že přijal deputované řečeného Oranžského, kacíře, a oplatil jim návštěvu, ukázal, že jeho pán spíše tleská ziskům protestantů, než by želel ztrát katolíků. Ale všechna slova a všechna ohrazení jim málo pomohla, neboť Oranžský v obléhání pokračoval a Lutyšští od povolení neustoupili, takže Maastricht začínal trpět a volat o pomoc.

Pokračování obléhání Maastrichtu.

Proto don Álvaro de Bazán („Bassan“), markýz de Santa Cruz, generál flanderského vojska, poznávaje, že je třeba přejít Mázu, pokusil se ji znovu potají přebrodit u Stokkemu („Stochen“) naproti ubikaci „di Virmont“; a když převezl na druhý břeh asi 300 Italů, byl by přepravil i ostatní, kdyby je nezpozoroval pan de Brederode a nepřinutil je k ústupu; část se vrhla do řeky, aby ji přeplavala zpět, část zůstala u Holanďanů mrtvá a zajatá. Protože tedy Španělé viděli, že do onoho města nelze proniknout s pomocí jen silami Flander, které nasazovali chladně ze strachu, aby nepřišli o panství nad oněmi provinciemi, přesvědčili se, že kdyby se se španělským vojskem spojil hrabě Pappenheim („Poppenhain“), který se tehdy zdržoval ve Vestfálsku, stačili by k jeho záchraně.

Španělé žádají hraběte Pappenheima k vyproštění Maastrichtu.

Požádali proto císaře, vévodu bavorského a Valdštejna, aby jim k tomuto účelu řečeného hraběte přenechali, a slíbili, že i oni přispějí svými zbraněmi, kde by toho bylo třeba. Císař se těmto žádostem podvolil, a aby Pappenheima ještě více rozohnili, slíbili mu řád Zlatého rouna a kromě toho sto tisíc scudů v hotovosti, osvobodí-li město; ten se tedy připravil k pochodu a dal se cestou přes Dortmund ke kurfiřtství kolínskému.

Když se o těchto přípravách dozvěděli princ Oranžský a stavy, neotáleli a se vší pečlivostí opatřili opevnění obvodu tábora pevnůstkami, redutami, dvojitými zákopy a jinými pracemi obdivuhodného důmyslu; kurfiřtovi kolínskému³¹ adresovali ohrazení, aby zachovával neutralitu, nestrojil nic k jejich škodě a neposkytoval žádnou pomoc ani podporu zbraním císaře, na nějž si pro takovou úmluvu, jakožto protivnou neutralitě, těžce stěžovali. Ale tato ohrazení pomohla málo, neboť kurfiřt se zaštítil počestnými výmluvami; Pappenheim přešel Rýn, dal svým lidem zotavit se v zemích onoho kurfiřtství, a táhna přes zemi jülišskou, dorazil do „Virmont“ mezi Maaseikem a Maastrichtem, aby tam postavil most a podal si ruku se španělským vojskem ubytovaným na druhé straně řeky.

Princ Oranžský, rozhodnutý nehnout se od obležení, náležitě opatřil ubikace, a když dostal s hrabětem Vilémem posilu osmi tisíc vojáků, byl připraven čelit vpádu císařských; to se mu šťastně podařilo. Když totiž obležení 17. srpna vyrazili na ubikace Angličanů, byli přece odraženi, ač způsobili jistou škodu ve strážích a rozsekali mnoho z obléhajících, mezi nimi hraběte z Oxfordu³² a pana „di Veillem“, Angličany, barona de Castres, Francouze, a mnoho jiných statečných důstojníků; stejně tak byli zadrženi a odraženi Pappenheimovi Němci při útoku na ubikaci hraběte ze Styrumu a na některé zákopy a pevnůstky postavené naproti hřbitovu u vesnice „d'Ambij“. Tam po boji trvajícím tři hodiny, vedeném z obou stran s obdivuhodnou udatností, přispěchal princ Oranžský, doprovázený vévody de Bouillon („Buglion“)³³ a de Candale, markýzi de Gesvres („Geurè“)³⁴ a de Saint-Luc a mnoha jinými plukovníky, válečnými veliteli a dobrovolníky; útok i obrana se obnovily a Pappenheim byl přinucen zatroubit k shromáždění a ustoupit, rmoutě se nad svým špatným štěstím a nad Španěly, kteří ho v téže době nepodpořili, jak slíbili. Císařští ztratili asi 1200 nejvybranějších vojáků s několika plukovníky a důstojníky, mezi nimi pana „di Lindlob“, podplukovníka řečeného Pappenheima, německého kavalíra, a těžce raněni byli plukovníci Camargo³⁵ a „Paland“.

Maastricht se vzdává Holanďanům.

Obležení, po tomto nezdaru již nedoufajíce v pomoc, přistoupili ke kapitulaci a 22. srpna vzdali město, k nesmírnému žalu Španělů a všech katolíků oněch končin pro velký význam a postavení tohoto místa.

Protože Pappenheim odešel z Vestfálska, měli vévoda Jiří Lüneburský, generál Baudissin („Bandis“) a maršál von Lohausen,³⁶ všichni velitelé švédské strany, volné pole procházet onou provincií a napadnout a dobýt Duderstadt, důležité místo ve vévodství brunšvickém, které Pappenheim nově opevnil a před svým odchodem opatřil 1200 pěšáky a 400 jezdci. Proti němu otevřeli 9. července zákopy a namířili dvě baterie; posádka vydržela do 24. téhož měsíce, a když mezi vojáky vznikla jakási vzpoura, rozhodl se guvernér vzdát místo na milost nepříteli, jak také učinil; ten je dal ihned zbořit a postoupil proti Einbecku.

Postup vévody Jiřího Lüneburského.

Když je dva dny ostřeloval z 12 děl, uznal plukovník „Holtz“, Němec, guvernér, po statečném výpadu obležených, v němž ztratili větší část svých nejlepších vojáků, že je nemůže udržet, a následoval příkladu Duderstadtu. Těmito úspěchy povzbuzení velitelé postoupili pod Wolfenbüttel, utábořili se u „Rumingen“, na výhodném místě, a rozestavivše oddíly po okolí, učinili přítrž ustavičným nájezdům císařských; dlouho se tam však zdržet nemohli, neboť Pappenheimův návrat z Flander přinutil vévodu upustit od podniku, přičemž dva jeho pluky, nenadále napadené císařskými v ubikacích, byly zle pochroumány.

Mezitím Baudissin, který se oddělil od lüneburského vojska a vydal se se čtyřmi tisíci pěšáky a 1800 jezdci do Vestfálska, aby odvrátil hraběte z Gronsfeldu („Grousfeld“)³⁷ od pomoci Wolfenbüttelu, postoupil pod Paderborn; tam velel plukovník „Vestfal“ s 1500 pěšáky a 200 jezdci a Baudissin byl nucen bez úspěchu odtáhnout.

Mezitím král a Valdštejn u Norimberka nadále pozorovali počínání jeden druhého bez významného střetnutí a nedostatek potravin a píce stále rostl; protože se tedy každý obával, že ten, kdo odtáhne první, utrpí nějakou nevýhodu, povolali vojáky z posádek a z málo významných míst. Ale král, posílen dvanácti tisíci bojovníky, které mu přivedli Výmarský a Banér, vytáhl k bitvě proti Valdštejnovu táboru a domníval se, že překoná jeho zákopy pomocí tajného srozumění s jedním sedlářem a jedním markytánem císařského vojska, z nichž jeden měl v době útoku zapálit ubikace a druhý střelivo. Ale markytán byl chycen, protože ukradl Cronbergovi stříbrný pohár, a vyzradil všechno; Valdštejn měl čas se zajistit a byl tak upozorněn, že když se král objevil při útoku na Aldringenovy zákopy a pak na ty, které střežili Bavoři, byl oním i těmito zadržen a odražen.

Pokus švédského krále proti Valdštejnovým zákopům.

Upustiv tedy od pokusu, postavil děla na kopec poblíž lesa, aby častou palbou vypudil císařské nebo je zmátl tak, aby se mu pak snáze dalo znovu zkusit útok na opevnění; ale ani to nevyšlo, neboť Valdštejn stáhl lidi pod zákopy a ženy a chlapce nechal v prohlubni jedné sníženiny, nad níž koule přelétaly bez jakékoli škody. Král pak postoupil na svah jiného, vyššího kopce; ale protože tam včas bděl Gallas („Galasso“) se dvěma tisíci pěšáky, selhal záměr i na této straně. Vrátil se proto k prvnímu útoku na zákopy malého lesa a s velkým úsilím z obou stran rozpoutal boj, který trval od pátku 4. září do následující neděle,³⁸ přičemž obě strany prokazovaly udatnost a utrpěly velké ztráty, větší však Švédové, kteří tam ztratili asi tisíc vojáků a mnoho zdatných velitelů a důstojníků, mezi nimi plukovníka Boetia („Boetio“)³⁹ a pány „di Scepter“ a „di Macrin“, podplukovníky; raněni byli maršál Banér, hrabata z Erbachu, „di Castel“, „d'Erbestein“ a mladý Thurn („della Torre“). Plukovníci „Rostein“ a „Port“,⁴⁰ pan Torstensson („Tortcson“),⁴¹ generál dělostřelectva, plukovník Hand⁴² a jiní důstojníci zůstali Valdštejnovými zajatci. Jednoho králova štolbu zabila dělová rána tři kroky od něho a vévodovi Výmarskému zastřelili koně. Z císařských tam zůstalo asi 400 vojáků a mnoho důstojníků, mezi nimi don Mario Caraffa,⁴³ Neapolitánec, a mladý Fugger („Fuccari“),⁴⁴ oba plukovníci, s jinými nadějnými kavalíry. Po tomto střetnutí Valdštejn, chtěje přece učinit nějaký čin velkého kavalíra, poslal králi zpět pana „di Reischel“, švédského kapitána, králem velmi milovaného, který zůstal v zajetí, a dal mu vzkázat, že ho má za největšího válečníka světa a že by nezemřel spokojen, kdyby ho, nemoha ho přemoci silou, nepřemohl zdvořilostmi.

Protože pokus králi nepomohl a nemohl se déle zdržovat u Norimberka, neboť mu chyběly potraviny a píce, svolal 15. září radu, aby uvážil, jak odtáhnout s rozvahou tak, aby tamní měšťané nezůstali na milost katolíkům. Vyložil, že jeho odchod je nezbytný a vynucený nouzí, a všichni s rozhodnutím souhlasili; obnovil se senátem norimberským své vřelé přátelství, vlídně se rozloučil s úřady i s lidem, který, lemuje ze všech stran ulice, mu s potleskem přál, ať je s Bohem a ať se mu daří; zanechal dva tisíce pěšáků k posílení města a s 26 tisíci bojovníky se dal na pochod k Bamberku, aby dal zotavit vojsko unavené ustavičným strádáním.

Valdštejn, jemuž rovněž docházely potraviny a píce a který se obával, aby král nepostoupil k novým úspěchům, vydal se také k „Sindelspac“,⁴⁵ nedaleko od Norimberka, a tam se zastavil; zanechal Gallase v zadním voji s rozkazem zapálit všechny vesnice onoho území a pak se vydat k Míšni, aby z ní vyhnal Sasy; sám se odebral do Ambergu, předního města Horní Falce, a rozložil vojsko po okolních vesnicích s úmyslem prozatím krále zdržovat a dále se nevystavovat riziku nejisté a nebezpečné bitvy, dokud by Holk, který s deseti tisíci bojovníky přešel k pustošení Saska, kurfiřta nezničil nebo ho nepřivedl k dohodě, po níž stále toužil. Poslal pak markýze di Grana se čtyřmi tisíci pěšáky a 1500 vybranými jezdci, aby vpadl do markrabství „Pfrein“,⁴⁶ území ve Francích; to se zdařilo s dobrým úspěchem, neboť zemi nalezl nezásobenou tím, co bylo třeba.

Ale protože Horn, který pronikl do Bavorska s osmi tisíci pěšáky a čtyřmi tisíci jezdci, uváděl onu provincii ve zmatek, musel se kurfiřt od Valdštejna oddělit a odebrat se k Rainu, jednak aby bděl nad místy ohroženými Švédy, jednak aby potlačil smělost sedláků z okolí Lince, kteří, využívajíce příležitosti, se chopili zbraní a bránili plavbě po Dunaji. Jejich povstání však trvalo krátce: vyrazily totiž proti nim dva tisíce císařských, které vedl Jan z Werthu („Gio. di Vert“),⁴⁷ plukovník Katolické ligy, a sedláci byli zahnáni do svých příbytků, zastrašeni potrestáním několika vůdců.

Valdštejn, vida se oddělením bavorských zbraní velmi oslabeného a sužovaného nedostatkem píce, stáhl se ke Coburgu na hranicích Durynska v naději, že si tím usnadní spojení s Holkem a s Gallasem, bude-li třeba. Když se o tom dozvěděl král, nařídil ihned vévodovi Výmarskému, aby s částí vojska pozoroval počínání nepřítele; falckraběte z Birkenfeldu („Palatinato di Brichefeld“)⁴⁸ zanechal na hranicích Švábska směrem k Bavorsku s pěti tisíci pěšáky a dvěma tisíci jezdci a se zbytkem vojska se znovu vrátil k Norimberku, aby vyhověl onomu senátu potlačením zpupnosti posádky v Laufu, která byla přinucena vzdát se na milost; a byl by napadl i pevnůstku Lichtenau mezi Norimberkem a Forchheimem, kdyby ho ohled na její polohu a krátkost času neodvrátil. Zanechal tam přesto plukovníka „Sperenter“⁴⁹ se třemi tisíci bojovníky a sám se s vojskem obrátil k Erfurtu, metropoli Durynska, aby tam vstoupil dříve než Pappenheim, který spěšně postupoval, aby se dostal k bitvě, kterou předvídal jako nevyhnutelnou pro blízkost tolika zbraní a pro nedostatek potravin a píce. Obdivuhodná byla pečlivost, s níž se řečený hrabě snažil krále předstihnout; ne však taková, aby předstihla rychlost Švédů, kteří, obávajíce se z toho škody, uspíšili pochod neuvěřitelnou měrou.

Král se dva dny zastavil v Erfurtu, aby dal zotavit vojsko, a zvláště unavenou pěchotu; když tam byl zpraven, že se Valdštejn zmocnil města a ostřeluje hrad Coburg a že Gallas a Holk postupují proti Sasku, spojil se s Výmarským a svolal velitele vojska k poradě, jak postupovat. Někteří tam řekli, že se nemají dostat do situace, kdy by nemohli zabránit nevýhodnému střetnutí: Rakušané mají převahu ctižádostivých vojáků, kteří chtějí udatností získat přízeň Valdštejna, odměňovatele vynikajících činů; nepřítel je chráněn výhodnými místy a vhodnými úkryty, kdežto Švédové jsou na nepřátelských, zpustošených územích a bez naděje na zásoby postačující k tažení proti císařským, kteří jsou vším potřebným zásobováni z Čech a odjinud; ve válce není lepší cesty než zajistit si držbu a udržet vojska při síle; vždy jsou hanena rozhodnutí učiněná bez předvídání jejich výsledku; nemá se riskovat celek pro část; ve ztrátě bitvy je obsažen pád veškeré získané slávy, zkáza, útlak, zděšení poddaných i vojáků, hlad a ztráta pověsti zbraní; jejich radou je otálet, odnímat potraviny a sužovat nepřátele spíše krutostí ročního období a nedostatkem potravin než zkoušet štěstí zbraní. Tyto důvody byly dobře pochopeny; ale protože se naproti tomu uvážilo, že ukázat strach z nepřátel je začátek prohry a že vojska se nenazývají zvýhodněnými pro počet, ale pro smělost vojáků a ctnost kapitánů, našel se někdo, kdo řekl, že co bylo získáno zbraněmi, nelze zajistit bez zbraní a že smělé pokusy bývají štěstím velmi často podporovány; že se stíny spekulativních představ nemá zatemňovat ona smělost, která má, vzdálena každé nebezpečné myšlence, táhnout v důvěře jen v sebe samu; že ohled na minulé události má svou platnost, ale vítěz nemá prchat před střetnutím s poraženým; zásada neriskovat celek pro část platí pro ty, nad nimiž, budou-li znovu zničeni, hrozí zjevný pád panství spolu s vojskem s takovou námahou obnoveným; je třeba bojovat s těmi, kdo se, ještě jednou poraženi, už nevzpamatují; bojovat musí ten, kdo nemá co ztratit, a vyhýbat se boji ten, kdo prohrou ztrácí; nesluší se opustit přátele, kteří si, spoléhajíce na přátelskou ochranu, bez ohledu přivolali válku na sebe; velkou škodu přináší nesplnění slibů a daných nadějí; kurfiřt saský je hoden úlevy a má se zachovat v dobrém srozumění; každé otálení by bylo škodlivé a nelze vinit z provinění onoho knížete, který, oklamán přítelem, vyjednává se svým nepřítelem, aby se udržel; je tedy třeba postoupit, sledovat počínání císařských a bitvu neodmítat.

Švédský král táhne z Erfurtu k Sále.

Když většina přijala tyto důvody, vytáhl král z Erfurtu; a když mu tamní obyvatelé o závod předpovídali šťastné úspěchy, bylo zaznamenáno, že se nad tímto projevem zarmoutil a propukl v tato slova: „Co si tento lid myslí? Snad mě pokládá za boha? Ó, jak se mýlí: všichni jsme smrtelní; naše duše je jistě ze železa, ale náš život ze skla; to je pro mne zlé znamení a bojím se Božího trestu“⁵⁰ – myšlenky, které, ač je pronesl král protivný katolické římské víře, přece dobře vypovídají o vyrovnané duši. Uspořádal pak přehlídku vojska o šestnácti tisících pěšáků a dvanácti tisících jezdců a seřadil předvoj pod velením vévody Výmarského ze čtyř tisíc jezdců německých a finských, tisíce dragounů a šesti tisíc pěšáků v šesti šicích; hlavní šik pod maršálem Knyphausenem („Chincpausen“)⁵¹ se šesti tisíci pěšáky a čtyřmi tisíci jezdci; sám zůstal prozatím v zadním voji se dvěma tisíci jezdci, tisícem dragounů a čtyřmi tisíci pěšáky. V tomto pořádku zahájil pochod k Norimberku; když však byl cestou zpraven, že Valdštejn, upustiv od podniku na hrad Coburg, se zmocnil Lipska a rozšiřuje se až k Merseburgu a Weißenfelsu na Sále, obrátil vojsko k Naumburgu na téže řece, níže směrem k Erfurtu, aby využil výhody onoho místa, vhodného ke spojení se saským vojskem, které se už s asi dvanácti tisíci bojovníky drželo kolem Torgau proti záměrům Holka; s ním se spojil Pappenheim s devíti tisíci vojáky a držel se v předních stanovištích, aby Sasům zabránil spojit se se Švédy.

Zatímco se každý připravoval, aby využil příležitosti zastihnout protivníka v nevýhodě, dostal král zprávu, že Valdštejn, zvednuv se od Weißenfelsu, se stahuje do užších ubikací kolem Lützenu, dvě míle od Lipska, a že Pappenheim se vydává k Halle na Sále, aby zabránil příchodu vévody Jiřího Lüneburského, který, povolán králem, táhl k němu;⁵² rozhodl se tedy neztrácet čas, ale využít příležitosti a napadnout Valdštejna, dokud je oddělen od Pappenheima. Zvedl se proto z ubikací a vyslal finské jezdectvo na průzkum krajiny.

Valdštejn, proniknuv králův záměr, kolísal mezi tisíci myšlenkami; ale soudě pak podle zpráv svého astrologa, jemuž obvykle svěřoval mnohé podniky, že hvězdy v onom měsíci neodpovídají obvyklému štěstí krále, a nemálo o tom uvažuje – neboť téměř po vzoru starých Římanů obvykle dbal na předzvěsti a řídil své činy astrologickou vědou, v níž se zvídavě cvičil –, rozhodl se vyzkoušet, zda jsou souhvězdí pravdivá. Ujednal s Pappenheimem, aby otálel a aby si, až král postoupí, dali navzájem znamení třemi salvami z děl a po vyslaných kurýrech si dávali vědět o počínání nepřítele; v takovém případě aby se Pappenheim se svými oddíly obrátil k Lützenu, neboť on, Valdštejn, by nepřítele zdržel a dal mu příležitost přijít včas.

Když tedy král urychlil pochod k Lützenu, Valdštejn ihned dal smluvené znamení a po pohotových lidech mu poslal zprávu; a obávaje se, že bude ráno prudce napaden, dal celou noc prohlubovat téměř zasypaný příkop uprostřed onoho pole, čímž učinil místo výhodnějším, a osadiv jej mušketýry a dělostřelectvem, očekával Švédy, kteří, usuzujíce z této práce, že se císařští bojí, si počínali tím odvážněji. Mezitím došlo mezi jízdou k různým srážkám s oboustranným štěstím, čímž uplynula celá noc, a za rozbřesku zůstali Švédové pány pole.

Král strávil celou noc pod širým nebem, nedbaje strádání, a když ho jeho lidé přemlouvali k odpočinku, řekl, že příklad velitele činí vojákům námahu lehčí, že se nesluší, aby uprostřed útrap mnohých měl pohodlí jediný; že spánek je synem zahálky, bdělost matkou slávy;

Porada švédského krále o boji s Valdštejnem

a u malého ohně, aby zmírnil noční mráz, svolal své velitele a vážnými a smělostí naplněnými slovy jim sdělil svůj úmysl utkat se s Valdštejnem ve zbrani. Tu se některým zdálo vhodné upozornit ho, že bude dobré vyčkat nejprve sasských, lüneburských a jiných oddílů, které nejsou příliš vzdáleny a s nimiž by útok proběhl s větší jistotou; Štěstěna je vrtkavá a nejčastěji přeje zoufalcům; Pappenheim není tak daleko, aby, nedorazí-li k bitvě, nemohl aspoň krátce potom vpadnout jim do boků; vojsko mají prý staré zkušeností, ale mladé smělostí; je třeba pomýšlet na spojení se Sasy, bez něhož se bojuje se silami mnohem slabšími. Tyto námitky, ač podložené, král přece vyvrátil: řekl, že Pappenheim je daleko; Valdštejnovo vojsko je již oslabené na lidech i velitelích; dá se říci, že příležitost vypadla štěstěně nepřátel z rukou a je třeba ji uchopit a napadnout je dříve, než by se, posíleni počtem, stali smělejšími, neboť po přemožení Valdštejna nebude těžké zvítězit nad Pappenheimem; čekat na spojení se Saskem a Lüneburskem znamená ztrácet čas a prohlásit se za zbabělce, neboť čas, který Švédům dopřává spojit se s nimi, nebrání ani Pappenheimovi a jiným spojit se s císařským vojskem, takže by z toho vzešla táž rovnováha jako dříve; ve válce se nemají zanedbávat příležitosti a není vhodnější chvíle napadnout nepřítele, než když se jeví bojácný: takový je Valdštejn, který se opevňuje, protože se chce vyhnout bitvě; otálet lze tehdy, když prodlení může přinést užitek; bystrost je největším nepřítelem nerozhodnosti; strach, který pronikl do nepřítele, je pozvánkou k boji s ním; naopak když jsou vlastní lidé povzbuzeni, nemá se promarnit čas, který se ukazuje příhodný.

Tato slova přervala každý jiný návrh, a protože je zvykem poddaných vyhovět sklonům knížete, neodvážili se jít dále, aby se neukázali bojácnými tím, že odrazují od nebezpečného podniku, a prozíravějšími tím, že se staví proti takovým důvodům; a tak, když každý tomuto mínění přitakal, odešli ke svým praporům sešikovat a povzbudit lid. Když pak bylo vojsko rozestaveno na lützenském poli, dostalo tuto podobu.

Tato rovina se táhne od severu k jihu asi pět mil; od západu k severu ji obklopují nějaké lesy. Přímo na sever leží ves „Cursitz“,⁵³ kterou svah mírného návrší spíše zdobí, než aby jí překážel. Mezi těmito pahorky se mezi východem a severem snižuje další prostor, který se mezi Cursitzem a Lützenem jeví jako vložený, aby je od sebe odděloval. Od Lützenu se uzavírá strana k východu, a odtud, kde se rovina zvedá mírným stoupáním návrší, je prostor od východu k poledni krytý. Když pak široká planina klesá mezi západem a jihem, těší se oko rozhledem bez konce. Asi jednu míli od Lützenu přetíná cestu od pahorků ke Cursitzu malý potok, a odtud, obracíme-li se od západu k východu, je vidět téměř zasypaný příkop, poblíž něhož stojí dům se čtyřmi větrnými mlýny.

Bitevní šik švédského vojska

Na pravém křídle předvoje byly tři tisíce gótských a finských jezdců pod plukovníky „Vansleben“,⁵⁴ Ruthvenem („Rutuuim“) a „Vistumb“ a mezi nimi pět oddílů vybraných mušketýrů od jednoho boku k druhému. Následovaly čtyři prapory německé a švédské pěchoty z regimentů plukovníků Winckela („Vincher“) a „Relinghen“ a vévody výmarského, vedené panem z „Vildestein“, jimž velel hrabě z „Vaissembourg“, německý kavalír, generální polní strážmistr. Uprostřed táhly další sbory pěchoty z regimentů německých plukovníků pánů z „Hecnitz“, „Erbestein“, „Lestaim“, „Steinbach“ a z Anhaltu, vedené vévodou Bernardem Výmarským, kterého provázelo mnoho dobrovolníků z řad kavalírů, a mezi ně bylo vmíšeno pět oddílů mušketýrů k výše popsanému účelu; v nich byly gardové regimenty pod plukovníky „Colberg“, „Curlander“, „Branghels“, „Vishasen“⁵⁵ a „Corfilisce“.⁵⁶ Před pravým bokem stálo 20 polních děl a stejně tolik v čele levého, aby střílela kartáči, kdežto těžké dělostřelectvo v počtu 26 kusů zůstalo před prapory pěchoty. Zadní voj vedl maršál Knyphausen („Chinipausen“); tvořili jej Skotové, Angličané a Francouzi, dragouni a jiná těžká jízda, sešikovaná v 10 eskadronách, které vedli plukovníci „Miloff“, „Crestof“, „Ormens“, „Bosse“, „Islers“ a Degenfeld („Degbenfeld“)⁵⁷ a jimž velel baron Hofkirchen („d'Offchirchen“), generální nadporučík; mezi nimi byly různé oddíly mušketýrů. Levé křídlo tvořilo rovněž pět regimentů pánů „Pecherman“, „Bularche“, „Galdestein“, „Plato“ a vévody Viléma Výmarského.

Když takto vojsko seřadil, zavolal k sobě hlavní velitele, a vysvětliv jim rozkazy, které mají vykonat, projížděl šiky a vlídným pohledem a mírnými slovy připomínal slabost nepřátel, naději na kořist, získání slávy a dovršení veličenství ve vítězství; a když na tato slova všichni odpovídali radostným voláním, bylo pozorováno, že mu mnozí, jako by tušili, co se stane, říkali: „Ach, Sire, šetřete svou osobu a nebojte se o nás!“ On jim na to odpovídal v tomto smyslu: „Ó udatní druhové, vzhůru, vzhůru, praví vojáci, dosud jsme měli první chody, a hle, je čas přejít k lahůdkám,“ a hnul vojsko proti nepřátelskému postavení.

Valdštejn nezanedbal bdělost, ale zpraven, že se král obrátil čelem a spěchá kupředu, propočítal čas a poznal, že by nepřítel⁵⁸ dorazil právě ve chvíli nouze; konal radu o tom, zda svést bitvu, či zda se má držet pod Lipskem a potýkat se spíše s hladem než se železem; a když všichni dospěli k mínění bojovat a v žádném případě neobracet Švédům záda, sešikoval za úsvitu i on vojsko tímto způsobem.

Bitevní šik císařského vojska

Na prvním místě, nad Lützenem k jihu u větrných mlýnů, na levém boku, stáli Chorvati a Uhři, jimž velel Isolani, jejich generál, a za nimi jízda regimentů Cronberg („Cronemberg“), Götz („Ghetz“), „Deffurt“, Trčka („Tersica“) a Breda („Bredau“).⁵⁹ V čele bitevního šiku byla pěchota hraběte Bertholda z Valdštejna („Bertoldo Valstain“) a plukovníků Chiesy, Colloreda a Savelliho („Savello“), před níž stálo sedm těžkých děl; za ní táhly další prapory pěchoty z regimentů Gallase, Grany, Holka („Holcha“), „Gueis“, Contrerase („Contrees“), Breunera („Preiner“)⁶⁰ a jiných. Tuto pěchotu kryly na pravém křídle jezdecké regimenty Piccolominiho, Gonzagy, Strozziho a Coroniniho,⁶¹ samých plukovníků proslulých jménem i udatností. Vedle nich u mlýnů uzavíraly týž bok další eskadrony jízdy hraběte Jeronýma Colloreda („Gerolamo Coloredo“), Rechberga („Rechemberg“), Sparra („Spor“), Schaumburga („Sciambourg“) a „Offcutz“, za nimiž následovala pěchota barona Dohny („di Dona“), Montecuccoliho a Trčky, a za jejími zády šli Chorvati a dragouni, vedení jejich plukovníkem Forgáchem („Forcats“).⁶² V záloze táhly tercie pěchoty hraběte Maxmiliána z Valdštejna („Massimiliano Valstain“),⁶³ hraběte Fuggera („Fucari“) a vévody sasko-lauenburského, podporované kyrysníky „Marcini“ a „Arcourt“ a tisícem Chorvatů a Uhrů. Dělostřelectvo bylo rozmístěno u příkopu v poli a dalších 17 kusů na pahorku u mlýnů. Předvoj na pravém boku vedl Gallas, na levém Cronberg, generální polní strážmistr. Pěchotu vedl „Offcutz“, generální polní strážmistr, a Schaumburg měl na starosti dělostřelectvo. Uprostřed bitevního šiku jel Valdštejn, provázen princem Matyášem Toskánským,⁶⁴ Rinaldem a Borsem d'Este, generálním komisařem Michnou⁶⁵ a mnoha jinými urozenými kavalíry. Levému boku veleli „Aracourt“ a Diodati, zadnímu voji páni Reinach („Rinoch“)⁶⁶ a „Deffurt“. Když bylo císařské vojsko takto sešikováno, Valdštejn vystoupil z kočáru, nasedl na koně, a projížděje šiky svých kapitánů, povzbuzoval každého nadějí na odměny, výhody, pocty a veličenství a očekával příchod a útok Švédů.

Začátek bitvy u Lützenu

Tu se s východem slunce rozpoutaly šarvátky mezi jízdou obou stran a děla začala častými ranami pálit do nepřátelských eskadron; nato se strhla velmi prudká srážka, neboť švédská pěchota, když došla k okraji příkopu a zvedala nohy, aby jej překročila, byla císařskou mušketovou palbou tak zadržována a ranami dělostřelectva tak prostřelována, že se půl hodiny zarputile bojovalo na obou stranách; ale Švédové, nemohouce postoupit, zadržováni příkopem, mušketovou palbou, pikami a děly, začali ustupovat. Král, který tehdy přihlížel, jak se věc vyvine, aby po jejich průlomu vnikl s jízdou do bitevního šiku Rakušanů, postřehl, jakou škodu by utrpěl, kdyby se stáhli; vyrazil před tercie hraběte Thurna a knížete z Anhaltu, neohroženými slovy je povzbudil, ba sesedl z koně, vzal jednomu vojákovi z ruky piku, aby sám razil cestu, a volal: „Kde je dnes udatnost mých vojáků, kteří po překročení tolika řek, po zlezení tolika hradeb a po překonání tolika obtíží nemohou teď získat ani píď půdy?“ To vlilo do myslí tolik odvahy, že jednohlasně odpovídajíce králi: „Ach, Sire, zastavte se, Vaše Veličenstvo, nebojte se o nás, své věrné,“ vrhli se tak střemhlav vpřed, že – protože i Rakušané byli slovy svého generála nemálo povzbuzeni – nabyl boj takové síly, že jedni lámali piky o druhé a krvavili meče; řež byla bídná, sténání raněných hrozné, ztráta druhů žalostná a množství mrtvých k ošklivosti a na překážku. Konečně se Švédové s pronikavým vítězným křikem vzchopili, a když padlým z prvních řad přispěly na pomoc pluky Winckela a „Steenitz“,⁶⁷ pronikli konečně přes zákop; ale s malým štěstím, neboť se na ně vrhla císařská jízda, a protože ti pěšáci pro obtížný přechod příkopu neměli krytí svých jezdců, nemohli, ačkoli se mušketovou palbou a pikami bránili s nesrovnatelnou odvahou, dlouho odolávat náporu kyrysníků, kteří se na ně ze všech stran řítili, a tyto prapory byly zcela rozvráceny; avšak s takovou ctí, že je pozoruhodné, že bylo vidět mnoho vojáků bez krve a umírajících bodat až do posledních vzlyků meči do břicha samotné koně, kteří je šlapali, což ukázalo, že stín smrti neprovází statečnost a odvahu vojáků až do hrobu. Když pak vjeli švédští jezdci, aby podpořili své druhy, a král obnovil srážku s dalšími prapory pěchoty a císařští se tam neméně sbíhali, rozhořela se bitva znovu prudčeji než kdy jindy a prapor bojoval proti praporu už ne mušketami, nýbrž jen pikami a meči.

Zatímco se takto bojovalo na této straně, neméně zuřila srážka na druhé: když totiž postoupila pěchota „Lauestein“,⁶⁸ „Steimbac“ a „Brestain“ proti terciím Fuggera, Holka, Grany a Breunera, vedeným Gallasem, bylo vidět neméně hroznou seč, v níž se bojovalo meč proti meči; a protože tu převládla udatnost císařských a Výmarský viděl, že záměr je neproveditelný, ponechal regimenty „Colberg“, „Curlander“ a „Tuishausen“ jako ochranu pěchoty, sám se postavil do čela eskadron „Corfilisce“ a „Branghels“, a podporován mušketýry pana z „Vildestein“, pronikl na onu stranu, která se táhne mezi mlýny a Lützenem, a vrhnuv se na Rakušany z boku, obnovil boj tak, že nebylo vidět nic jiného než mračna dýmu a záblesky výstřelů.

Mezitím, když se vítězství, jakkoli krvavé, klonilo příznivěji na stranu Švédů, dostal král zprávu, že se už objevují Pappenheimovi lidé a že už napadli jezdce zadního voje; překvapen nečekanou událostí a pln rozhořčení nad časem ztraceným při překonávání Valdštejnova příkopu, přešel ihned k zadnímu voji, rozpomenuv se na rozkazy, jak se má bojovat s Pappenheimovými oddíly. Nepokojný a dychtivý zjistit stav nepřátel, nedbal – ač ho kdosi z jeho lidí prosil, aby dbal o svou osobu a nikterak se neobával výhody nepřátel – ani slov, ani nabídek jiných, ale vyrazil, jak měl ve zvyku, s několika svými služebníky vpřed, aby zjistil postavení protivníků;

Smrt švédského krále

tu na krále narazila jistá četa Piccolominiho jezdců, vedená italským kapitánem Martellinim,⁶⁹ která projížděla cestou; při prvních výstřelech z pistolí byl zasažen jednou do paže a podruhé pod pravé rameno a padl mrtev k zemi.

Že takový byl konec tak udatného krále, nemohl přesněji dosvědčit nikdo jiný než malý páže,⁷⁰ který byl tehdy s ním, neboť v tu chvíli tam byli jen dva další, kteří potkali týž osud: král se totiž tak daleko vysunul a oddělil od eskadrony, která ho doprovázela, že přítomní neměli možnost čin spatřit.

Zpráva o této události, jež se ihned roznesla po vojsku, mohla způsobit jakýsi zmatek; ale Výmarský ji zastíral: dovolil, aby mrtvola zůstala v poli, a rozhlašoval, že zpráva o smrti není pravdivá, nýbrž že král uvízl mezi nepřáteli, takže je třeba zdatně bojovat, aby byl vysvobozen. Tato slova zapůsobila na vojáky tak mocně a mysl kapitánů se tak posílila, že kompanie s modrými korouhvemi, nepokládajíce žádnou smrt za slavnější, než je ta, která doprovází jejich pána, vrazily do Pappenheimových šiků s takovým náporem, že ač je Rakušané zadržovali se stejnou udatností, přece na císařské prapory neobyčejně zapůsobily. Pappenheim, když se odvážně vrhl proti pěchotě vedené maršálem Knyphausenem, byl při prvních dělových výstřelech zasažen ranou ze sakru, na kterou o několik hodin později vydechl v kočáře, když byl vezen k Halle.⁷¹ Jeho ztráta nebyla pro císařský tábor méně žalostná než ztráta krále pro švédský, a kvůli ní přišli císařští o vítězství, jehož by s ním byli zjevně dosáhli; neboť piemontský kapitán, vyslaný Valdštejnem ke generálnímu polnímu strážmistrovi Reinachovi s rozkazem napadnout jízdou zálohy Švédy, zmatené královou smrtí, kterou Výmarský nemohl utajit, odpověděl na otázku o stavu bitvy, že všechno jde špatně, Pappenheim je smrtelně raněn a císařské vojsko poraženo; tato slova, jež se ihned roznesla mezi vojáky, vmísila do odvahy strach a se strachem zmatek. Proto Reinach, aby nevrhl své lidi do záhuby bez náležitého podkladu a aby vyčkal, jaký bude průběh boje, zůstal na svém místě; tímto otálením zachránil Švédy, ačkoli mnozí vojáci a důstojníci katolické strany, sklíčení takovými zprávami, klesli na mysli a začali vyklízet pole nepřátelské jízdě, která, znovu seřazena udatností Výmarského a jiných švédských velitelů, zoufale tlačila císařské eskadrony.

Když Valdštejn spatřil, jak vojáci prchají k Lützenu, aby se zachránili, dal město zapálit, aby zabránil nepořádku a zajistil se z té strany, a sám se postavil do čela svých, aby je výhrůžkami trestu a sliby odměny vrátil do bitvy; ale nebylo možné zmírnit v nich strach, který do nich vnikl pro Pappenheimovu smrt a pro hlas „bitva je ztracena, jsme všichni ztraceni“. Piccolomini stál s podivuhodnou neohrožeností stále pevně před čelem nepřátel; ač pod ním byli uštváni čtyři koně a on, bojuje na pátém, se řinul krví z ran, odpovídal těm, kdo ho přemlouvali, aby se stáhl, že krev prolitá v takových zkouškách zavlažuje slávu a je důkazem povinné věrnosti; nikdy neochabl ve své stálosti, pozvedl srdce svých, znovu shromáždil rozprášené, prokázal velký důvtip a dal poznat, že v nejnebezpečnějších příležitostech se zkouší ctnost velitele. Zadržel, otupil a odrazil nápor nepřátel tak, že dal Valdštejnovi a Gallasovi možnost znovu seřadit některé rozvrácené eskadrony a odolat útoku Švédů; ti, když se ujistili o smrti svého krále a když v tu chvíli padla velmi hustá mlha, jako by soucitná prostřednice, drželi, obávajíce se, že by je další postup přivedl do nějaké nevýhody, koně na uzdě a dále neútočili. Také Valdštejn, vida se opuštěn mnoha vojáky a důstojníky, uprchlými, mrtvými a raněnými, a vše plné zmatku pro smrt všeobecně milovaného Pappenheima, a vida, že není poslouchán on sám ani jeho rozkazy, uznal za dobré zůstat na svém místě bez nového pokusu. A tak se jedni i druzí, držíce se ve výhodě svých postavení, potom stáhli do svých ubikací, a tak skončil den 16. listopadu bez rozhodnutí o vítězství, neboť každý tvrdil, že ho dosáhl: Švédové proto, že následujícího dne zůstali pány pole; Valdštejn pro smrt krále, ceněnou na roveň každého znamenitého vítězství, a skutečně jím byla, neboť s ním zahynulo štěstí Švédů, zemřela poslušnost vojáků, vyklíčil nepořádek, zrodily se rozbroje mezi veliteli, probudila se ctižádost o přednost, rozdílnost názorů a konečně nesouhlas v radách, závist v činech a nesoulad v rozhodnutích.

Tato bitva vzala život asi deseti tisícům vojáků obou stran, z nichž většina zůstala bezejmenná, a mnoha plukovníkům, kapitánům, kavalírům a důstojníkům, kromě velkého množství raněných.

Počet mrtvých a raněných v bitvě u Lützenu

Padli plukovníci Berthold z Valdštejna a Chiesa, opat z Fuldy,⁷² kníže říše, hrabě z Pappenheimu a jiní; mezi raněnými byli Gallas, Piccolomini, Isolani, plukovníci Contreras, Španěl, mladý Breuner, „Loa“, „Lampery“ a mnoho jiných, s hrabětem Avogadrem, podplukovníkem Piccolominiho pluku. Mezi všemi byla obdivována udatnost toskánských princů; staršímu z nich byl zabit kůň. Princové d'Este byli v nejpřednějších řadách a vyšli s velkou slávou bez úhony. Ze Švédů tam zůstali generální polní strážmistr Uslar („Vsseler“),⁷³ hrabě „Leuestein“⁷⁴ a plukovníci Winckel a Brandenstein („Brandestein“);⁷⁵ mezi raněnými byli hrabata z Anhaltu a z „Nilles“ a mnoho jiných kavalírů a urozených pánů. V této bitvě se nade všechny vyznamenali italští důstojníci, kteří podali podivuhodné důkazy udatnosti a důvtipu. Řež trvala od východu slunce až do hodiny před západem a největší boj byl v poledne. Císařští zanechali na poli pro nedostatek koní několik těžkých děl; zavazadla se zachránila na obou stranách, císařská však velmi poškodil požár, který vznikl v munici a zabil mnoho lidí.

Konec Knihy čtvrté.