Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1632–1633

Kniha pátá

Souhrn. Švédové se po bitvě u Lützenu radí, zda znovu svést boj s císařskými; Valdštejn se stahuje do Čech. Protestanti přijímají s velkým zármutkem zprávu o smrti krále, katolíci o smrti Pappenheimově. Lipsko je dobyto Švédy. Horn postupuje v Alsasku. Umírá Fridrich, falckrabě a kurfiřt; Frankenthal a další místa Falce jsou vrácena do rukou jeho synů; Baudissin podniká pokus proti kolínskému kurfiřtství. Aldringen táhne Švábskem, Švédové tam přispěchají na pomoc; císařští se stahují do Bavorska. Valdštejn znovu navazuje mírová jednání se Saskem. Sjezd v Heilbronnu. Přípravy vévody z Ferie v Miláně k příchodu španělského infanta. Obléhání Hagenau („Hagh henàtte“)¹ a Philippsburgu. Mírová jednání navržená Španěly Holanďanům a výsledek vyjednávání se Saskem a se Stavy spojených provincií.

Rok 1632.

Porada Švédů po bitvě u Lützenu.

Po skončené bitvě u Lützenu se švédští velitelé, zmatení ztrátou krále a unavení ustavičnou námahou, stáhli do Weißenfelsu, kde vévoda Výmarský předložil k úvaze, zda se tam má zastavit a vyčkat posil ze Saska, z Lüneburska a odjinud, anebo pronásledovat nepřítele, zmateného smrtí a útěkem svých lidí. Někteří byli toho mínění, že je třeba císařské tísnit dříve, než by se, posíleni novými lidmi, mohli znovu postavit do pole: takové příležitosti se nazývají výhodnými; Švédové jsou pro smrt krále zoufalí, vojáci volají po pomstě a touží po ní; když už byl ztracen kníže, nemá se aspoň opouštět vítězství, v němž spočívá obecné blaho; kdo krále miloval za života, tomu sluší nezapomenout na něj ve smrti. Zatímco se takovými úvahami doporučoval postup, křik vojáků, kteří jako šílení pobíhali a ptali se, kde je král, hřměl generálům v uších; bylo rozhodnuto pronásledovat nepřítele, a to tím spíše, že právě tehdy přišla zpráva o příchodu vévody lüneburského do „Azendorfu“,² vesnice vzdálené čtyři hodiny cesty; generálem byl za potlesku celého vojska provolán vévoda Výmarský, všeobecně milovaný kníže, pro svůj rod i udatnost ve veliké vážnosti; a téže noci vyjel baron Hofkirchen („d'Offchirchen“) s částí jízdy do pole, aby vyhledal královu mrtvolu. A když se vojáci posilnili potravinami a vínem, jichž ve Weißenfelsu nalezli hojnost, objevili se Švédové následujícího rána znovu v bitevním šiku na témž poli,

Tělo švédského krále nalezeno mezi mrtvými, nahé a znetvořené.

kde bylo dvě hodiny po východu slunce, ač jen s námahou, znovu nalezeno královo tělo a poznáno mezi mrtvolami, s nimiž leželo smíšeno, nahé a znetvořené šlapáním koní a krví; za bolestného nářku vojska je pak poslali v kočáře do „Neuburgu“.³ Když se tam Švédové zmocnili několika děl, jež Rakušané opustili pro nedostatek koní, a zahnali na útěk několik Chorvatů, kteří je přišli získat zpět, vyrazil Hofkirchen, doprovázený plukovníky saské strany Taubem, Löserem („Loser“) a von der Pforte („Pfort“)⁴ a spojený se Švédy u Grimmy („Grimmen“),⁵ směrem k Lipsku. Když se o tom od jezdců dozvěděl Valdštejn, který se tam zdržoval, aby vyčkal některých regimentů, jež se bitvy neúčastnily, a jiných lidí rozptýlených po okolí s Holkovými oddíly, svolal radu, aby se rozhodlo, zda se v onom postavení udržet, či ustoupit. Kdosi řekl, že ústup znamená porážku, ne vítězství: tvrdí-li, že zvítězili, nesluší se ustupovat tomu, kdo se sám rozhlašuje za poraženého; hradby Lipska jsou bezpečným útočištěm, obávají-li se škody v poli; tam lze vyčkat Holka a jiného vojska z okolí, s nímž by, nejsouce slabší než Švédové, mohli vytáhnout do pole a vítězství dovršit.

Valdštejn se stahuje od Lipska.

K těmto úvahám se Valdštejn přikláněl; ale protože v Lipsku nebyly zásoby, z nichž by vojsko vydrželo ani dva dny, lid byl oddán Švédům a Sasko nablízku, takže by jim mohly být uzavřeny průchody do Čech, a protože by se Švédové ve svém zármutku na Rakušany zoufale vrhli, rozhodl se raději vyčkat, jaké důsledky přinese králova smrt, než se utkat s těmi, kdo měli za to, že život nelze vynaložit lépe než tím, že následují svého pána ve smrti. A protože poznal, že se v onom městě nemůže déle udržet s lidmi unavenými a zastrašenými zbabělostí některých důstojníků, kteří pak v Praze dostali odměnu za svou podlost,⁶ zamířil k Borně („Born“),⁷ místu na Pleiße, a sám pochodoval v zadním voji s oddíly, které týž den přivedli někteří plukovníci, méně postižení než ostatní. Když se pak k němu připojily další jízdní kompanie, které se bitvy neúčastnily, a když měšťany náležitě napomenul, aby pamatovali na vděčnost a zůstali oddáni císaři, táhl k Čechám, aby v tomto království přezimoval a tam vyčkal očekávaných důsledků královy smrti.

Zprávy o této události se rozběhly všude a na mnoha místech se o ní hovořilo zmateně. Ti, kdo za našich věků neslyšeli o králi, který by v bitvě zahynul, zůstali neobyčejně udiveni: tato zpráva se jim zdála přeludem, chimérou, snem; obrazotvornost nemohla pochopit, že byl zabit onen král, ještě krátce předtím ověnčený tolika vítězstvími, tolika triumfy, tolika ovacemi, jenž, jak se zdálo, štěstí nejen měl nakloněné, ale přímo si je podrobil. Někteří tvrdili, že je to pověst rozšířená proto, aby se poznalo, jaké mínění o tom lidé pojmou, a že se král zatím inkognito odebral do Švédska a jeho tajný odjezd byl rozhlášen jako smrt. Při takové zprávě zůstala všechna protestantská knížata jako polomrtvá; nenacházejí se slova, jež by dokázala vyjádřit bolest, kterou tato ztráta způsobila v srdcích lidu a ve svobodných městech. Mnoho bylo těch, kdo celých osm dní plakali a nepožili jídla; soucit vzbuzovali venkované a vojáci posádek, když shromážděni, zkoprnělí a ustrašení, drásajíce si hlavu a tvář, jako ovce rozprchlé ze stáda pobíhali sem a tam a jako šílení marně volali svého krále; bolest pramenila z toho, že tento kníže vzal na sebe obranu jejich svobody. Všechny city ostatních byly jen stínem v porovnání s bolestí, kterou projevil saský kurfiřt. Při této zprávě, omráčen, se slzami v očích propukl ve slova, že zemřel král udatných. Nebylo ve Francii, v Anglii ani v Holandsku nikoho, komu by toto neštěstí nezpůsobilo zármutek: tamní králové a knížata prohlásili, že zemřel šlechetný král a že slova nestačí vyjádřit jejich bolest. Nebylo v oněch zemích šlechtice ani prosťáčka, který by ho nelitoval a nemodlil se za pokoj duše tohoto knížete. Ani katolíci, ba ani sami jeho nepřátelé se neodvažovali pozvednout čelo na znamení radosti. Pověst jeho udatnosti a vlídného jednání mu získala náklonnost nejen jeho vlastních lidí,

Podobizna švédského krále.

ale i cizinců, ba i nepřátel. Nikdy nebyl spatřen tak milovaný kníže; ti, kdo neměli to štěstí kochat se pohledem na jeho majestátní osobu, toužili těšit se z ní aspoň v malované podobizně. Nikdy se štětce tolik nenadřely jako na podobizně tohoto knížete; každý ji hledal, každý ji chtěl, a velkou radost měl ten, kdo, přinesa jeho portrét do kraje, kde ho dosud neviděli, byl obtěžován častými návštěvami a prosbami, aby jej ukázal. V Německu nebylo nikoho, kdo by si ho ve svém domě necenil nad kterýkoli jiný obraz. Francouzi, Angličané, Italové a jiné národy nehleděli na cenu kopie. Byl vysoké postavy, statný, majestátního vzezření, jež v srdcích vzbuzovalo obdiv spojený s úctou a lásku spojenou s bázní. Bílá tvář smíšená s ruměncem, plavé vlasy a vousy způsobily, že ho mnozí nazývali žlutým králem; nedosáhl ještě třicátého osmého roku věku; od prvních let byl nakloněn ke zbraním, toužil po slávě a byl nanejvýš ctižádostivý dobré pověsti; v každém činu rozvážný,⁸ v každé řeči plodný, ve všech jednáních vlídný, v podnicích smělý, v záležitostech stálý, v obtížích moudrý,

Vlastnosti švédského krále.

v bitvách odvážný, v nebezpečích neohrožený, v příležitostech bdělý, zkrátka kníže, který všechno věděl a všemu rozuměl. Nebylo velitele, jemuž by se sloužilo s větší láskou a s větším obdivem. Každého uspokojoval chválou, nadějemi a vlídností. Ctnostné činy se mu vtiskovaly jako nesmazatelná znamení: nikdy nedal propadnout zapomnění prokázaným službám. V řeči nanejvýš vtipný, jednal bez okázalosti, nepohrdal rozmluvou s nikým a velmi často, procházeje mezi lidem a svými vojáky, se jich vyptával, jak se mají, co dělají, co by si přáli. K jeho stolu a do jeho komnaty měl přístup kterýkoli kavalír i prostý kapitán. Říkával, že stůl je mučidlem tajemství, sítí náklonnosti a přátelství. Nadmíru pohrdal ceremoniemi a poklonami, a když je někdo, málo obeznámený s jeho povahou, prováděl, říkal mu žertem, ať si takovou dvornost schová pro dámy královny: je prý v poli, aby vyučoval a bojoval, ne aby vedl tance. Byl nanejvýš přísný v trestání výstředností vojska a nanejvýš pečlivý v zajišťování bezpečnosti obyvatel. Když dobyl nějaké katolické město a kdosi mu radil obyvatele utlačovat a vnutit jim nové zákony, odpovídal: „Teď je moje, už ne nepřítelovo. Přišel jsem svobodu sejmout z klády, ne ji uvěznit. Ať žijí podle své vůle; neměním zákon tomu, kdo v něm umí žít, jak mu jej vštípilo náboženství.“

S protestanty a katolíky nejednal rozdílně, ke všem se projevoval stejně příchylně. Měl za to, že dobře věří každý, kdo dobře zachovává zákony svého knížete, a že nepřísluší velkým, aby chránili lid před peklem; to je úkolem duchovních, kazatelů a jiných osob odloučených od světských záležitostí. Z toho vyplývalo, že si jeho vládu přáli jedni i druzí, neboť katolíci neztráceli nic jiného než rodného pána a protestanti získávali zpět svobodu svědomí. On sám, jako voják filozof, aby ukázal velikost své duše, nikdy nezamýšlel dokončit podnik, který by nebyl spojen s nebezpečím. Kdo ho nabádal, aby si dával pozor na život, urážel ho; zdálo se mu, že se ozbrojenému knížeti nesluší myslet na smrt. Rady, aby se střežil, jsou prý výmysly zrozené ze strachu. Šťastným nazýval toho, kdo umírá ve svém řemesle. Smrt se prý jako dobrodruh najímá u toho, kdo se jí nejvíce bojí. Cíle jeho zbraní byly velké, po vítězství u Lipska však převeliké, neboť toužil dokonce po něčem větším než po vládě nad Německem.

Dokonce i Turci začínali přemýšlet o štěstí a udatnosti tohoto krále. Říkával, že se diví, jak staří dokonali tolik podniků, kdežto v nynějších staletích se čehokoli dosahuje s takovou námahou; a tomu, kdo mu odpovídal, že to pochází z jiného užívání zbraní než v minulosti a z odlišného způsobu války, daného dobrotou pevností, odpovídal, že rozdíl nevidí ve zbraních, nýbrž v srdcích. Podniky Alexandrovy, vítězství Hannibalova a výboje Caesarovy by se daly vykonat, kdyby se našlo srdce Alexandrovo, duch Hannibalův a smělost Caesarova. Během dvou let přivedl na svou stranu, zčásti dobytím, zčásti dohodou, dvě stě devadesát šest měst, pevností a ohrazených míst. Měl mnoho vítězství v poli, ale vítězství u Lipska korunovalo, dovršilo a zvěčnilo jeho triumf, neboť přemohl nejzdatnějšího a nejvítěznějšího velitele století a vojsko zestárlé ve zbrani. Nic jiného mu nechybělo a nic jiného nezatemnilo lesk jeho ceněných vlastností než to, že tvrdošíjně setrvával v luterské sektě; kdyby byl jiný a, následuje šlépěje svých předchůdců, žil v poslušnosti svaté Církve, nebylo by na něm nic, čím by se dalo pohrdnout, a jeho hrdinské činy by zvěčnilo tolik Homérů.

Tato ztráta byla císařským a duchovním tím větší útěchou, čím více zarmoutila stranu protestantů a soupeře Rakušanů; neboť ačkoli mnozí zvědavci s potěšením poslouchali o jeho činech a tleskali jim jako něčemu neobvyklému, protože nebylo vídáno, aby král táhl s vojsky v prvních řadách svých lidí, přece strach z jeho postupu, obava, že se klid změní v útrapy a bohatství v bídu, a jistota, že budou zavázáni k obtížným kontribucím, smazaly náklonnost a znovu zažehly nenávist a řevnivost vůči němu. Proto bylo lze spatřit ohně, hudbu a jiná zjevná znamení, proti nimž protestanti volali a stěžovali si, že se jásá nad smrtí člověka; byla však málo ceněna, neboť sláva je tím větší, čím větší se jeví vážnost zemřelého.

Císařští však uprostřed tohoto jásotu nezůstali ušetřeni daně slz; smrt Gottfrieda, hraběte z Pappenheimu, byla citelnou ztrátou, a nade všechno pro duchovní knížata vestfálského kraje, jež hájil; jejich pláč nedokázala zadržet ani radost ze ztráty krále.

Podobizna Pappenheimova.

Pappenheim byl urozeného rodu a vybraného vychování; od prvních let oddán zbraním, dosáhl, prošed hodnostmi, postavení císařského plukovníka, úřadu důstojného kohokoli z prvního stavu. První zásluhy jeho meče se zrodily při obraně Rivy ve Valtellině,⁹ kde pozvedl svou pověst a vzbudil zvědavé očekávání svých dalších činů, a neméně udatně se v Německu ukázal hoden už ne sloužit, nýbrž velet; proto byl povýšen do úřadu generálního nadporučíka katolické Ligy,¹⁰ v němž dostál očekávání, jež o něm všeobecně panovalo.

V obtížných činech se ukazoval odvážný, v nepřízni stálý, v rozhodnutích politický, v úvahách opatrný, v radách smělý, ve vítězstvích skromný, v provádění pečlivý, v jednání vlídný, bdělý, zkušený, statečný, a šlechetný.

Vlastnosti hraběte Pappenheima

Četné jizvy, jimiž si odnášel tvář ozdobenou, byly písmeny, jimiž bylo psáno jeho osvědčení o dobré službě. Láska a úcta vojáků prozrazovaly vlídnost jeho jednání, vážnost, jakou k němu chovali sami nepřátelé, rozhlašovala jeho ctnosti, jeho zkušenost, jeho pověst.

Německo nezrodilo soukromého kavalíra tak zralého úsudku, tak horlivého ducha, tak živého důvtipu. Nepouštěl se do žádné záležitosti, dokud úvahou nezvážil výsledek a následky. Nepostavila se mu obtíž, na niž by jeho důvtip neměl prostředek, jak ji překonat nebo aspoň usnadnit. Pohrdal každým ziskem, každým užitkem, každým soukromým zájmem.

Byl horlivý ve službě svému pánu, dychtivý pověsti, ctižádostivý slávy; tomu, kdo ho přemlouval, aby šetřil penězi, odpovídal, že jméno zasloužilého o knížete nespočívá v truhle u zlata; že náklonnost vojáků nepřebývá u kapitánů zištných; že se slavným jménem umírají ti, jimž smrt není drahá. Věrný služebník nemůže mít slavnější titul než ten, že zchudl. Byl zkrátka souhrnem svých vlastností, duší, které se nedostávalo ničeho jiného než těla svrchovanosti, aby v něm zazářilo všechno dobré, všechno moudré, všechno vlídné velkomyslného knížete.

Když císařští odtáhli od Lipska, postoupil Hofkirchen („Offchirch“) se třemi jízdními regimenty k branám města, jehož obyvatelé nebyli líní jej přijmout jak z povinnosti k saskému kurfiřtovi, svému přirozenému knížeti, tak z náklonnosti k protestantům, a poslal trubače k veliteli hradu, nejprve s výzvami a pak s výhrůžnými protesty, aby se vzdal; ten, aby nezanedbal povinnost svého úřadu, se bez bázně připravil k obraně. Proto se Švédové téže noci přiblížili k příkopům a následujícího rána tam zřídili baterie, jimiž zničili mlýny, prostřílili hradby a donutili obležené ke kapitulaci; 12. prosince odtáhlo 300 pěšáků jen s meči.¹¹

Chemnitz dobyt Švédy

Na jiném místě některé saské a lüneburské oddíly, které přicházely Švédům na posilu, dostaly zprávu, že v Chemnitzu, místě na hranici Míšně, je jen málo vojáků plukovníka Camarga („Comargo“), zmatených smrtí jmenovaného plukovníka a Valdštejnovým ústupem; vydaly se tím směrem, přivezly tam děla a během několika hodin přiměly obránce k odchodu jen s meči, což také učinili v počtu čtyř set pěšáků a sedmdesáti jezdců.

Po tomto dobytí šel Knyphausen („Chinipausen“), švédský polní maršál, se šesti regimenty pěchoty a jízdy na posilu Duwallovi („Dubald“), který zůstal pod lipským hradem se třemi tisíci vojáky, a ostatní oddíly se ubytovaly v okolí Altenburgu, ohrazeného města.

Když takové zisky naplnily mysl Sasů novými touhami, táhl Knyphausen s pěti tisíci pěšáky a 1700 jezdci k podniku proti Zwickau na hranici Míšně.

Zwickau dobyto Švédy

Baron Suys („Suis“),¹² který tam byl velitelem, se, jakmile vytušil příchod Švédů, rozhodl bránit: zapálil domy a zahrady kolem příkopů, stáhl do města vše, co mu čas dovolil, rozmístil děla na nejvhodnějších místech a ukázal se odhodlán nezanedbat povinnost svého úřadu a své věrnosti. Knyphausen, když se objevil na dohled hradeb a poznal, že pro velké mrazy je těžké kopat zem, dal zhotovit několik košů z hrubých kmenů, naplnit je zemí a jimi si zajistil své baterie, s nimiž obležené, zbavené pomoci, donutil po třinácti dnech vyjednávat a vydat místo za čestných podmínek; 27. prosince z něho odtáhlo 700 pěšáků a 200 jezdců.

Mezitím Horn postupoval v Alsasku; když získal Stollhofen a Benfeld, místa značného významu a z nejdůležitějších v oné provincii, která se mu vzdala během dvou měsíců, vydal se k Ebersmünsteru, jejž obyvatelé, zastrašení hned při prvním dotyku, vydali, a umístil tam na ubytování šest set pěšáků a dvě stě jezdců.

Toto vzdání usnadnilo Švédům postup pod Schlettstadt („Silestat“), přední město Alsaska mezi Benfeldem a Breisachem, opevněné náspy, avšak nikoli moderními. Když je ostřelovali dvanácti děly po 26 dní, podplukovník barona „Montrechier“ Gio. Agostino d'Angeli, Janovan, který tam velel, po statečné obraně, když ztratil naději na pomoc pro slabost rakouských sil v oné provincii, jež nedosahovaly ani dvou tisíc jezdců a tří tisíc pěšáků, sotva dost k obraně Breisachu, a sám byl raněn mušketovou ranou do tváře,

Schlettstadt se vzdává maršálu Hornovi

musel 13. prosince ustoupit požadavkům Švédů za čestných podmínek; posádka sedmi set pěšáků a sto padesáti jezdců odtáhla se zbraněmi, zavazadly a dvěma děly.

Mezitím pronikli z Lotrinska k hranicím Alsaska asi 1400 pěšáků a 400 jezdců, naverbovaných císařskými důstojníky v onom státě a v Burgundsku. A protože tito sami nestačili zkřížit postup Švédů, vytáhl hrabě Ernesto Montecuccoli, který tehdy vrchně řídil zbraně v Alsasku, s částí posádek Colmaru a Breisachu, aby se s nimi spojil a aby spolu nejen znepokojovali nepřátelská ubytování, ale také kryli okolní místa před švédskými vpády. Ota Ludvík, rýnský hrabě, přispěchal do onoho okolí s tisícem tři sty jezdci a dvěma tisíci pěšáky, a když je napadl dříve, než se spojili, byli donuceni stáhnout se do Breisachu se ztrátou mnoha svých.

Vévoda Karel Lotrinský mezitím, uvažuje o postupu Švédů v Alsasku a o blízkosti jejich zbraní ke svému státu, na jehož hranicích neměl ani pevnosti, ani lidi, aby se kryl před jejich příkořími, a obávaje se, že utrpí nějakou škodu, dal Hornovi v Markirchu, místě nedaleko hranic Lotrinska, na vědomí, že v minulých letech půjčil arcivévodovi Leopoldovi velké množství peněz, za něž mu arcivévoda zastavil místa Benfeld, „Dresten“ a Saverne („Sauerna“); protože jsou nyní obsazena Švédy, přál si vědět, má-li s ním být zacházeno jako s přítelem, či jako s nepřítelem.

Žádosti vévody lotrinského u maršála Horna

Horn odpověděl skromnými slovy, že může doufat ve veškerou dobrou vstřícnost švédské koruny a v úplné přátelství, upustí-li od poskytování pomoci císařským, a že co se týče nároků na tato místa, předloží-li je shromáždění stavů zúčastněných v konfederaci, sklidí ovoce rovné svému počínání.

Císařští na druhé straně zamýšleli přepadnout ubytování 500 švédských jezdců, a proto se tam vydali pod velením plukovníka „Zilarta“, aby provedli, co bylo rozhodnuto; ale plukovník „Canoschi“, když postřehl jejich úmysl, sledoval je se svým regimentem a s několika dalšími korouhvemi plukovníka Schaffalitzkého („Sciavalischi“), takže zatímco se domnívali, že Švédy napadnou, byli císařští sami překvapeni Švédy, spíše zmateni a přemoženi nevýhodou místa a nečekaností než nepřátelskými zbraněmi, a byli nuceni pomýšlet na ústup, při němž přišli o plukovníka „Cronecha“¹³ a asi 80 vojáků.

Ale protože pod nebem zataženým mnoha mračny nezazní jen jediný hrom, obyvatelé Colmaru, vidouce, že věci Rakušanů jdou stále více k úpadku, a utlačováni zpupností posádky a velitele, který, aby vyždímal peníze před svým odchodem, o němž věděl, že bude brzy, páchal proti vůli svých představených každé nepoctivé vydírání,

Občané Colmaru vpouštějí Švédy

rozhodli se toto břemeno setřást a dát se pod ochranu Švédů. A tak, když 20. prosince tajně sdělili Hornovi svůj úmysl a dohodli s ním hodinu a on se tam 24. téhož měsíce ukázal, občané se rychle chopili zbraní, nejprve se zmocnili velitele, potom rozsekali ty strážní sbory, které kladly odpor, branou „d'Elsen“ vpustili Švédy a vyhnali Rakušany.

Shromáždění Švédů v Drážďanech

Zatímco válečné záležitosti u Rýna takto visely, Švédové nezapomněli pomýšlet na udržení svých zbraní, a poznavše, že to závisí na dobrém porozumění mezi nimi a spojenými německými knížaty, sešli se 1. ledna v Drážďanech, kde se již nacházeli zástupci svobodných měst a všech protestantských knížat unie. Tam velký kancléř Oxenstierna předložil různé návrhy, které, projednány mezi saským kurfiřtem, vévodou výmarským, lantkrabětem hesenským, vévodou sasko-altenburským, markrabětem bayreuthským, Arnimem a jinými předními, vedly k rozhodnutí o upřímném porozumění mezi nimi¹⁴ se záměrem vést válku ve čtyřech částech, totiž ve Slezsku s vojskem Arnimovým, ve Vestfálsku se zbraněmi Lüneburska, ve Francích pod velením vévody výmarského a čtvrtou ve Švábsku a v Alsasku s armádami maršálů Banéra a Horna.

Mezitím císařští, vidouce Slezsko velmi oslabené na silách Arnimovým odchodem z oné provincie a sami posíleni novými posilami, které přišly po bitvě u Lützenu, pomýšleli na nějaký postup, a projíždějíce bez odporu krajem, získali mnoho míst, mezi jinými Nisu („Neus“), a byli by pronikli ještě dále, kdyby Švédové nebyli učinili opatření, což také učinili výpravou Duwalla, Arnima a „Kederise“ Braniborského tím směrem; ti se utábořili zčásti s Duwallem pod Nisou a zčásti se rozjeli k Olavě („Olau“), aby zabránili postupu Rakušanů, který baron z Dony a don Baltasar de Marradas podnikali na pomoc onomu místu, jež bylo velmi významné, protože v něm byli uzavřeni hrabě Schauenburg („Sciambourg“), polní maršál, a plukovníci Götz, Ilow („Illo“)¹⁵ a Schaffgotsch, generální polní strážmistr. Tato opatření však málo pomohla, neboť když Marradas vstoupil do Slezska a narazil na dánského prince,¹⁶ který tehdy bojoval za saského kurfiřta, svého blízkého příbuzného, byl nucen ustoupit se ztrátou 300 vojáků. Nad tím pocítil Valdštejn nelibost, a velmi si stěžuje na Marradase, k němuž ostatně choval i nepřízeň, poslal tam hraběte Gallase, který přešel velký český les, přivedl k poslušnosti císaře různá místa, donutil Švédy odtáhnout od podniknutých obléhání a byl by také osadil posádkou Břeh („Brich“), město patřící knížeti téhož jména, které se dosud zachovávalo neutrální, kdyby se v době, kdy plukovník „Gats“ a Schaffgotsch, kteří tam byli uvnitř, žádali od onoho knížete prohlášení jim příznivé, neobjevil Arnim se saským vojskem a nedonutil ho vyslovit se pro jeho stranu spíše ze strachu než z vůle. Protože Gallas nebyl dost silný, aby se postavil nepříteli, musel se stáhnout, což však učinil se ziskem hradu „Coniberg“, náležejícího hraběti ze Zollernu, a byl by také dobyl Opolí („Oplen“) na Odře u polských hranic, kdyby je plukovník „Schmeider“, který tam byl velitelem, nebyl hájil, dokud nepřišla pomoc, takže císařští museli od pokusu upustit. Schaffgotsch, který vedl část vojska, se však zmocnil Strzelina („Stralen“) a Dzierżoniowa („Reichembac“), ale s malým užitkem, neboť když tam ihned přispěchal Arnim, musel je opustit a stáhnout se k Nise. Švédové, když od obléhání tohoto místa upustili pro nepohodlí roční doby a aby své oddíly více nevyčerpávali, uložili děla v pevnůstce „Thumb“ a rozdělili své lidi do vesnic od Dzierżoniowa až po knížectví svídnické („Sucinitz“); a tam svolal Arnim shromáždění knížat a stavů Slezska, jehož se jako hlavní představitel zúčastnil vévoda lauenburský,¹⁷ generální polní mistr, v nepřítomnosti Arnima, který odjel do Drážďan jednat se svým pánem.¹⁸

V tomto čase bylo také uzavřeno příměří na jeden měsíc mezi císařem a saským vévodou, ovšem jen ve Slezsku; ale každé jednání padlo do větru pro přemrštěné nároky jedné i druhé strany, a tu vznikla ještě jakási nelibost mezi Arnimem a Duwallem;

Starý hrabě Thurn učiněn generálem protestantských zbraní

a protože se zdálo, že pravda je na straně Duwallově, byl, aby se nevyvolaly ty nehody, které obvykle vznikají z nesouladu těch, kdo velí, zvolen za generála saských a braniborských zbraní starý hrabě Thurn („Conte della Torre“), český kavalír, ale zkušenější ve státních záležitostech než ve válce, a jeho generálním nadporučíkem zůstal zmíněný Duwall.

Zatímco ve Slezsku plála válka, Valdštejn, který se stáhl do Prahy, aby dal rozkazy k vhodným opatřením pro nové tažení, uznal za dobré dospět k nějakému rozhodnutí o zatčených velitelích, kteří uprchli v bitvě u Lützenu, a chtěl také uctít mrtvoly těch, kdo čestně padli ve službě svého knížete. Dal zřídit nádherné hrobky Pappenheimovi, Chiesovi, Valdštejnovi, svému synovci, a jiným, štědře vynakládal na bohaté pohřby a odměňováním jejich potomků dal poznat, že největší slávou, jež září v ctnostném knížeti, je vážit si zasloužilých rodů, jako naopak trestat poklesky toho, kdo nejedná dobře.

Mírová jednání mezi císařem a Saskem se obnovují

Byli sťati Hans Nikolaus von Hagen („Gio. Nicolò d'Hagen“), rytíř Řádu německých rytířů, plukovník jízdy, Albrecht baron z Hofkirchenu, podplukovník,¹⁹ a hrabě „Gantedor“; devět dalších bylo rovněž sťato a mnoho jiných, jichž se nepodařilo zmocnit, bylo potupeno na své podobizně. Pak byla obnovena mírová jednání se saským kurfiřtem prostřednictvím lantkraběte darmstadtského,²⁰ který se odebral do Litoměřic, aby jednal za onoho kurfiřta a za braniborského s biskupem kremsmünsterským a baronem z Questenbergu, k tomu účelu vyslanými císařem. Byly předloženy různé návrhy, ale podstata, protože se neodchylovala od nároku, který oni kurfiřti měli, zahrnout do toho i švédskou korunu, jež žádala velké náhrady, se rozplynula, jako se to stalo i jindy; a protože se mysli stále více rozněcovaly k válce, všechno směřovalo k obnovení pohrom a útrap oněch provincií.

Pád Colmaru, který Švédům rozšířil cestu k postupu, jim nejenže dal příležitost proniknout se svými zbraněmi až k břehům Rýna naproti Breisachu, když přivedli k poslušnosti ještě Ensisheim, Rouffach, Bollwiller („Bosluiller“), Thann a všechna města, místa a hrady mezi Colmarem a Basilejí, švýcarským kantonem, ale těmito šťastnými úspěchy a slabostí Rakušanů byl Horn pozván, aby se obrátil také k Hagenau, které drželi císařští, místu nemalého významu na hranicích Lotrinska, obehnanému silnými hradbami a hlubokými příkopy, byť starobylé stavby. Jeho dobytí bylo pro švédské kapitány nanejvýš žádoucí, neboť by bylo nemalým prospěchem pro obchody Štrasburku („Argentina“) a okolí – z Hagenau totiž ustavičně vycházely oddíly vojáků za kořistí na pocestné nebo na jiné vesnice v kraji, a tím byl těžce poškozován obchod tak kupeckého místa i bezpečnost okolí –, a nebylo jim žádoucí ani tak pro rozšíření jejich postupu o takové místo, jako spíše proto, aby uspokojili Štrasburk a okolní místa, s nimiž Švédové politicky jednali se vší zdánlivou vlídností, aby si získali jejich náklonnost. A protože Horn užíval nejprve návrhů a potom hrozeb a protože poznával, že v pevnostech plných obyvatel jejich vůle vyvažuje moc posádky,

Hagenau se vzdává Švédům

poslal trubače s listy a vlídnými návrhy je vyzval k dohodě; a tak obyvatelé, vedeni strachem a touhou po klidu, svou slabostí a malou nadějí na pomoc, přijali švédskou posádku a donutili císařské k odchodu, jakkoli nespokojené, ovšem s nadějí, že je znovu vpustí, až je štěstí učiní pány pole a až se ukážou blízko jejich města.

Frankenthal, hlavní pevnost Dolní Falce mezi Špýrem a Wormsem, byl v těchto dnech těsně obležen Švédy a zbaven naděje na pomoc. Proto pan „de Veralle“, Španěl, který tam byl velitelem, když seznal, že jej už nemůže déle udržet, neboť zbraně byly všude jinde zaměstnány obranou vlastních států a nezbývali lidé, s nimiž by se dalo táhnout do pole na této straně, a když poznal, jak prospívá zastírat věci laskavostí, nepomáhá-li k jejich dosažení síla, rozhodl se proměnit nutnost ve vynalézavost;

Smrt Fridricha, kurfiřta falckého

protože u císařského dvora ustavičně naléhal anglický vyslanec na navrácení tohoto místa a zbytku Falce, a Španělé ukazovali, že si cení uspokojení onoho krále a že jsou vůči němu dobře naladěni, aby si získali jeho přízeň pro zájmy Francie a Flander, odevzdali je 21. listopadu do rukou anglických důstojníků.²¹ Protože toto navrácení slibovalo falckým hrabatům návrat do státu a oněm lidem, dobře smýšlejícím vůči oněm knížatům, naději vrátit se pod jejich vládu, zmírnilo se zčásti hoře pocítěné nad smrtí Fridricha, bývalého kurfiřta a krále českého, která nastala 29. listopadu v Mohuči po několika dnech horečky; byl to kníže tak mírných mravů, že ho všichni protestanté všeobecně milovali a postrádali.

V prvních letech ho štěstí velmi neslo, neboť kromě toho, že byl kurfiřtem říše a držel nejúrodnější a nejrozkošnější zemi Německa, zdálo se, že ostatní, jako by mu jeho štěstí záviděli, upírají oči jen na něho. Ale jak se tyto naše rozkoše obvykle tím více přibližují křehkosti a strastiplnosti, čím výše se v povýšenosti pozemských ctižádostí zdvihají, tak i tento kníže, všude obklopen pokojnou nečinností, podporován uctivou a poslušnou vážností, posílen obávanou pravomocí, potěšen příbuzenstvím s Jakubem, králem Velké Británie,²² a krásou mimořádné dokonalosti své choti Alžběty,²³ s oporami v Německu i mimo ně, byl přece neklidem národů povolán na vyšší trůn, našeptáváním zainteresovaných přátel přemluven k větší velikosti, nestálými ministry poučen k širší vládě a konečně od manželky, která jako dcera krále toužila být také chotí krále, přiveden k tomu, aby si vsadil na hlavu korunu českou. Dal se svést k výstupu na onen vrchol, z něhož přišly zkázy celé oné šťastné říše s tak hroznými otřesy, že se jimi ještě chvěje mnoho zemí. Byl veselého vzhledu, snědé tváře, vyrovnané mysli, nakloněný k míru. Knížatům, jeho nezletilým synům, byl ustanoven za administrátora Ludvík Filip, falckrabě, jeho bratr.²⁴

Když teď Valdštejnovi a Trčkovi důstojníci shromáždili ve Slezsku dobrý počet Poláků, přešli k Nise, jejíž obyvatelé, většinou katolíci a dobře nakloněni císařské straně, nechtěli při této příležitosti déle skrývat svůj zlý úmysl proti protestantům, a proto se při jejich příchodu ihned vydali do rukou císařských. Brzy nato však dorazili Arnim a Duwall, a když v záloze rozsekali asi dvě stě Poláků, přivedli město znovu ke své poslušnosti spolu s Ratiboří a Lešnicí („Leschnitz“), místy v oderském kraji obehnanými starými hradbami, s nimiž Švédové zle nakládali a vyčítali jim spáchanou vzpouru proti jejich rodnému pánu. Mezi jiným byla posměšná bezbožnost, že vojáci bez jakékoli zřetelné bázně Boží a bez úcty ke svátostem a svatým páchali tu nedůstojnost, že hráli, jedli a zapalovali si tabákové dýmky u světel oltářů, zatímco kněží sloužili mše, a navíc si tím tabákem žertem připíjeli; počínání, které vyvolalo velkou nelibost u generálů, kteří nemohli zadržet vojenskou zpupnost žádným, byť přísným rozkazem.

Zatímco ve Slezsku probíhaly tyto věci, nebylo bez rozruchu ani ve Vestfálsku, kam vstoupil hrabě z Gronsfeldu s asi osmi tisíci vojáky, což způsobilo, že se tam přiblížili i Švédové. Proto kurfiřt kolínský, znepokojený touto blízkostí, dal jmenovanému hraběti vědět, že potřebuje pomoc, a ten se ihned vydal tím směrem přes Sauerland („Surland“) mezi Hesenskem a Vestfálskem, utábořil se pod Attendornem, aby tam vyčkal posily z Lucemburska, a bez otálení se potom přiblížil k Olpe, napadl je a dobyl. Pro tyto novoty se vévoda lüneburský a maršál Knyphausen vydali do jmenovaného Vestfálska, aby zabránili Rakušanům v dalším postupu a vyhnali je z míst na Veseře; tím zmatený Gronsfeld, nemoha zároveň sloužit kurfiřtovi a hájit zemi, ponechal část vojska směrem ke Kolínu a s druhou se postavil Švédům ve Vestfálsku. Ale Baudissin, nadmíru toužící navštívit zemi onoho kurfiřta, aby si přisvojil kontribuce onoho nanejvýš bohatého města a zlaté poklady oněch prelátů, opíraje se o důvod, že císařští odtud dostávají lidi a munici k vedení války, vydal se tím směrem, vstoupil do vévodství Berg, dobyl „Aruillet“ a „Eiffel“ v zemi jülišské, pak vyplenil „Geresbein“²⁵ v zemi bergské a dobyl ztečí hrad „Saltembourg“. Když tam pak nezbývalo nic jiného než Düsseldorf, sídlo vévody neuburského, který ihned uprchl s celým svým dvorem do Jülichu, přiblížil se k vévodství „Monts“,²⁶ načež Kolínští, stále podezíravější, začali opevňovat Deutz, předměstí na druhé straně Rýna naproti městu. Protože to bylo proti kapitulacím neutrality, vzal si z toho Baudissin záminku, spojil své oddíly, vyrazil v noci 21. prosince spěšně proti Deutzu a s takovým náporem jej napadl pěchotou dychtivou kořisti, že se ho zmocnil, ačkoli se obyvatelé, ozbrojení v počtu tisíce, odvážně bránili:

Švédský generál Baudissin vstupuje do kolínského kurfiřtství

většina byla rozsekána a zajata, ostatní se zachránili do kostela sv. Urbana, kde byli ihned obleženi. Pobyt tam však byl krátký, neboť katolíci, pálíce neustále proti jmenovanému předměstí z 24 děl, sráželi domy a bořili zdi tak, že Baudissin, když postřehl obtíže podniku, jakkoli po něm nadmíru toužil, ukázal, že chce vyhovět naléhání pana Pauwa („Pau“), holandského vyslance, aby se zavděčil spojeným stavům, jimž z důvodu státního nebylo vhod mít za sousedy mocnější, a proto nesouhlasily s tímto postupem Švédů; a dohodl se, že nejen opustí Deutz, ale vydá ještě Mülheim, nedaleké ohrazené místo. Když se tomu dalo průchod, sotva Švédové vyšli z Deutzu, přiběhla sem hrozivá kolínská chátra, a když chtěla vylít svůj hněv na jednoho švédského vojáka, který tam zůstal, ten, zoufaje si o život, se uchýlil do kostela a ihned zapálil prach, který vyhodil do povětří jmenovaný kostel sv. Urbana a asi 300 Kolínských. Kolín (Colonia Agrippina), tak nazvaný, protože se v něm narodila Agrippina, matka císaře Nerona, leží na levém břehu Rýna, směrem na sever nedaleko Nizozemí; je jedním z největších měst Německa, obehnán dvěma pásy hradeb, dvěma příkopy a více než osmdesáti věžemi, a spravuje se zákony a úředníky na způsob republiky.

Švédové upouštějí od pokusu o Kolín

Když Baudissin podle dohody holandského vyslance vyšel z Deutzu, Kolínští ihned začali to místo se vší pečlivostí opevňovat, a toužíce se zajistit proti žárlivosti, kterou pojali vůči Švédům, po domluvě s mohučským kurfiřtem, biskupem würzburským a vévodou neuburským se společně rozhodli naverbovat lidi schopné jmenované Švédy vyhnat, a požádali také Gronsfelda, aby jim byl nápomocen. Ten jim poslal čtyři regimenty pěchoty a tři jízdní kompanie pod velením plukovníka „Vestphalena“, které byly ubytovány v Deutzu; do Kolína přišel rovněž baron „de Bouuroy“, Vlám, z Lucemburska se dvěma tisíci jezdci a dvěma pěšími regimenty a s jinými oddíly vojska odjinud; hrabě Jan Nasavský („Gio. di Nassau“), který již postoupil do jülišské země se šesti tisíci bojovníky, dostal od infantky rozkaz přejít také na pomoc kurfiřtovi. Proto, když se Baudissinovi nezdálo, že je čas, aby se mohl v oné zemi déle udržet, opustil ji úplně a ponechal si jen Andernach, místo na Rýně dosti silné, Landskron a „Saftembourg“, a když v nich zanechal přiměřenou posádku, stáhl se přes Rýn naproti městu Bonnu pod ochranu Siegburgu nad řekou Sieg, blízko jejího ústí do Rýna, a tam se zakopal, aby vyčkal lidí z Wetterau a odjinud.

Španělé mezitím postoupili pod Landskron a „Saftembourg“, zmocnili se jich a napadli pevnůstku, nově vystavěnou Švédy naproti městu Linzu nad Rýnem, ale bez užitku. Malý ostrůvek uprostřed Rýna jménem Nonnenwerth („Nounennert“), opevněný Švédy, byl rovněž dobyt v noci 3. února se ztrátou několika obránců, ačkoli jej Baudissin hned nato znovu dobyl a lépe opevnil; Španělé dále získali hrad Nürburg a „Eiffel“, náležející vévodovi z Aarschotu („Ariscot“). Gronsfeld, který rovněž přišel ke Kolínu, dobyl město Linz, obsazené Švédy, a Španělé, překročivše Rýn u Bonnu na lodích poslaných z Kolína, se za tím účelem spojili s Gronsfeldem; proto Baudissin, nevida se již schopen odolat, opevnil místa Siegburg a Andernach a stáhl se k Wetterau, aby přijal pomoc připravenou velkým kancléřem Oxenstiernou v Horním Německu.

Hrabě z Merode, který předtím odjel do Bruselu pro lidi a peníze a vrátil se do Kolína k velení katolického vojska v úřadu zesnulého hraběte z Pappenheimu, svou autoritou urovnal některé spory o přednost mezi hrabětem z Isenburgu²⁷ a plukovníkem „Vestphalenem“ a ihned poslal jmenovaného Isenburga k obléhání Andernachu. Protože v něm velel plukovník Rantzau („Ranzau“)²⁸ s tisícem udatných vojáků, útoky Rakušanů málo prospívaly, ba byli zčásti zahanbeni; když se pak dozvěděli o příchodu vévody birkenfeldského („Brichefeld“) a o porážce, kterou uštědřil plukovníku Hatzfeldtovi („Hafeld“),²⁹ bratru biskupa würzburského, zrušili obléhání Andernachu, z něhož pak Švédové odtáhli, když jej nejprve na více stranách otevřeli a pobořili.

Zatímco takto probíhaly záležitosti Německa, velký kancléř Oxenstierna, který převzal velení nad švédským vojskem a řízení rady konfederovaných, předvídaje, jak důležité je vyprostit Vestfálsko z útlaku císařských, kteří se tam stále posilovali, dal provést odvod osmi tisíc bojovníků, z nichž část předal vévodovi Jiřímu Lüneburskému a část lantkraběti hesenskému, jednak aby jim dal možnost udržet jejich pevnosti, jednak aby zachoval ve věrnosti ona knížata spojená se zesnulým králem Gustavem, která by, kdyby zjistila, že věci nabírají jiný směr, snadno vedena vlastním zájmem změnila úmysl a přimkla se ke straně, s níž by si své panství lépe zajistila a ucelila; a dalších osm tisíc přidělil vévodovi Bernardu Výmarskému, aby přešel do Franků k podniku proti Bamberku, pro jejich zájmy velmi vhodnému.

Švédové pod Kronachem

K usnadnění jeho dobytí bylo třeba mít nejprve Kronach, místo na břehu Rodachu; Výmarský je napadl a ihned dobyl město, opuštěné slabou posádkou; ale pro statečnou a houževnatou obranu, kterou císařští vedli na hradě, se rozhodl od podniku upustit, protože se ukázal namáhavým a nadmíru obtížným.

Odtud se vydal pod Bamberk, odkud císařští, nejsouce dostatečně zásobeni, při zprávě o postupu Švédů spěšně vyšli k velkému zármutku obyvatel, způsobenému spíše tím, že jim vojáci odnesli všechno dobré, co měli, než jejich odchodem, a stáhli se do Forchheimu v téže provincii;

Bamberk obsazen Výmarským

ale plukovník „Bolach“ vyrazil za nimi s několika čerstvými jezdci a zadržel mnoho uprchlíků, kteří obtíženi zavazadly, dětmi a ženami nemohli zrychlit pochod jako vojáci bez břemen; Výmarský je pak propustil jako neužitečné, a aby dosvědčili ostatním bamberským obyvatelům, kteří utekli do Forchheimu, že se mají vrátit do své vlasti, kde nebudou nijak obtěžováni, povolal je dokonce veřejnými výnosy a pod přísnými tresty všechny ve lhůtě jednoho měsíce do jejich domovů.

Protože touto ztrátou zmizely obyvatelům Kronachu naděje, přistoupili i ke kapitulaci hradu; tím se usnadnil vstup do země a Švédové vydali plamenům Höchstadt a dobyli „Heriden“,³⁰ „Anbaur“³¹ a Eschenbach. Pro tento postup císařští velitelé oné provincie, shromáždění v Neumarktu pod velením plukovníka Jana z Werthu („Gio. de Vert“), zamýšleli přepadnout Švédy v „Arnbauru“, když byli první dubnovou neděli na kázání; ale bez účinku, neboť to postřehla jízda vévody birkenfeldského a vrhla se na ně, čímž je přiměla litovat toho kroku, když jich tam zůstalo asi 200 vojáků mrtvých a několik důstojníků raněných, mezi nimi byl raněn i jmenovaný Werth. Výmarský dobyl ještě místa Eichstätt („Aichestad“) a Ellwangen („Eluuan“) a zahnal císařské až do nejzazších částí Falce směrem k Čechám.

Aldringen dobývá Gutzberg a Landsberg

Císařští se mezitím pílí Aldringena, pod jehož vedením stáli, již doplnili na počet dostatečný k tažení ve Švábsku. Proto, když se Aldringenovi zdálo, že pro nepřítomnost Švédů zaměstnaných v Alsasku může něco získat, podnikl pokus o „Gutzberg“,³² ohrazené místo mezi Ulmem a Augsburgem, a za tři dny jej přivedl ke konci, jak krátce nato i Landsberg, místo většího významu v Bavorsku na hranicích Švábska; zbaveno potravin a munice a ze všech stran svíráno katolickým vojskem, muselo padnout ke škodě Švédů; tamní velící důstojníci zůstali zajatci a vojáci byli rozděleni mezi nejvíce prořídlé kompanie Rakušanů.

Tento postup Aldringena ve Švábsku nemálo znepokojil Horna, který se po dobytí všech oněch míst kromě Breisachu držel v Alsasku. Obávaje se, aby císařští nepronikli tak daleko, že by po znovuzískání Augsburgu ovládli i Memmingen, město významné, a odtud otevřenou cestou vstoupili do Württemberska, země bohaté a dosud vojsky nedotčené, v níž mohl svému vojsku slibovat občerstvení a udržení se ve Švábsku a v Alsasku, opevnil nejvýznamnější pevnosti v Alsasku ze strachu před Lotrinčany, kteří zůstali v počtu asi šesti tisíc směrem k Rambervillers („Ramberuilla“) a kteří by se silnou posádkou Breisachu mohli oné provincii způsobit značné potíže, svěřil její střežení Otovi Ludvíkovi, rýnskému hraběti, překročil Rýn u „Sconau“³³ mezi Štrasburkem a Breisachem s osmi tisíci pěšáky a tisícem jezdců, dobyl Freiburg, místo s prostými hradbami v Breisgau, a vydal se k „Enghem“,³⁴ městečku na hranicích Švýcarů, aby se spojil s Banérem, který zůstal se čtyřmi tisíci vojáky v okolí Augsburgu, a se dvěma tisíci pěšáky a 600 jezdci vévody württemberského³⁵ a odvrátil Rakušany od útoku na Memmingen a Kempten;

Memmingen dobyt císařskými

ale pomoc přišla pozdě, neboť Memmingen, přivedený do krajnosti, musel kapitulovat na podmínky Bavorů, které pak nebyly dodrženy; ti zadrželi důstojníky jako zajatce a zatížili magistrát velkou kontribucí, a to pro jakási nepatřičná slova velitele a zástupců.

Kempten dobyt ztečí Rakušany

Kempten, který vydržel osm dní dělostřelbu, bez náspů a tím více utlačovaný císařskými, kteří tam po dobytí Memmingenu všichni přispěchali, byl dobyt ztečí a pod meč přišli všichni, kdo byli poznáni jako vojáci.

Mezitím několik jízdních kompanií vedených plukovníkem „Galbertem“ narazilo na „Plata“, švédského plukovníka, a když se strhla šarvátka, byli katolíci donuceni ustoupit, protože nepříteli přispěly na pomoc další oddíly, a ztratili jmenovaného „Galberta“ i jiné důstojníky a vojáky. Horn, když postřehl, že nemůže bojovat s Rakušany bez velké nevýhody, vydal se k Mindelheimu mezi Augsburgem a Memmingenem a dobyl jej bez odporu; a Aldringen, který se přiblížil ke Kaufbeuren mezi Augsburgem a Kemptenem na Wertachu,

Postup císařských a Švédů ve Švábsku

když se Hornovi Mindelheim vzdal, nepokládaje ono postavení za bezpečné, stáhl se do Bavorska, aby vyčkal Valdštejnovy pomoci. Horn vyrazil proti Kaufbeuren, vyrazil bránu petardou, překvapil je a donutil strážce, kteří se uchýlili do jednoho kouta města a bránili se barikádami a vozy postavenými napříč, vzdát se a dát se zapsat pod jeho korouhve.

Císařští v Breisachu, vidouce mezitím Horna vzdáleného z Alsaska a rýnského hraběte zaměstnaného kolem hradu Altkirch na hranicích Württemberska,³⁶ poslali několik sedláků pod záminkou, že nesou zboží na prodej do Neuenburgu na Rýně mezi Breisachem a Basilejí; ti vytasili ukryté zbraně proti těm několika pěšákům, kteří střežili bránu,

Neuenburg překvapen císařskými

zmocnili se strážnice a vpustili jízdu plukovníků „Montrenciho“ a „Aracourta“, kterou bylo celé město vypleněno a zpustošeno a mnoho mužů z posádky zabito. A protože vzdálených ran se obvykle málo bojí, Karel, vévoda lotrinský, vida Švédy odtáhlé z Alsaska, podněcován Španěly a netrpělivý, jak dopadne shromáždění protestantských krajů ohledně odškodnění nárokovaného na Saverne a Dachstein,

Tah vévody lotrinského proti Alsasku

postoupil na planiny za Rýnem, napadl tato místa a zmocnil se jich, protože je Švédové málo hlídali, neboť se nedomnívali, že by se vévoda pro slovo dané Francouzům měl pokusit o podobné novoty.

Hagenau překvapeno Rakušany

Také Hagenau bylo překvapeno císařskými s pomocí některých obyvatel města, kteří opili velitele, podplukovníka „Cronecha“, a většinu švédských velitelů víny plnými uspávadel a vydali město s velitelem a důstojníky Rakušanům, k tomu účelu tajně shromážděným nedaleko odtud.

Ale protože šťastné úspěchy pozvedají srdce k novým pokusům, sedláci ze Sundgau („Verdgau“) a z Altkirchu povstali proti Švédům, přepadli Pfirt („Pfittem“), zatkli jejich velitele, povraždili vojáky a se zajatci nakládali s velkou krutostí. Za to jim brzy odplatil rýnský hrabě, který přešel most u Štrasburku se svým jízdním regimentem a s jinými oddíly plukovníka „Harfa“, překvapil je v Mylhúzách („Mulhausen“) u Basileje, a když zapálil první domy vesnice, tak je vylekal, že se dali na útěk k pahorkům u Thannu; zčásti byli povražděni, zčásti zajati a zčásti upáleni. Díky tomuto úspěchu postoupil dále k Belfortu, místu na hranicích Lotrinska, donutil k ústupu Montecuccoliho, který tam postoupil se 600 jezdci a padesáti dragouny, a když ještě napadl jiné ozbrojené sedláky v „Damescherch“,³⁷ malé vesnici u Basileje, většinu jich rozsekal a 700 zajal, z nichž část byla pověšena na stromy a část zastřelena na nedalekém poli.

Zatímco byly záležitosti Alsaska v tomto stavu, Valdštejn, předvídaje škodu, kdyby byl vytlačen z míst ve Slezsku, poslal Gallase s částí vojska, municí a dělostřelectvem do oné provincie, aby tam odvrátil Sasy od započatého postupu, zatímco sám v Čechách urychloval doplnění vojska, peníze a opatření vhodná k vedení války; Gallasem byla přepadena a dobyta mnohá místa postrádající potřebné; o tomto tažení zpraveni, Sasové se vydali k hranici, a narazivše na několik kompanií Trčkových („Tersica“) u „Goltù“,³⁸ místa na Vestřici, napadli je a zahnali na útěk se ztrátou asi 30 císařských.

Mezitím se plukovník Götz („Ghez“) s tisícem jezdců a osmi sty pěšáky přiblížil k Břehu mezi Olavou a Opolím na Odře, a když žádal průchod u onoho knížete,³⁹ který mu jej, toužeje po neutralitě, odepřel, použil síly; když však poznal, že podnik je pro rychlou obranu měšťanů nesnadný, vrátil se do svého ubytování v Nise. Proto Arnim, který se s větší částí saského vojska zdržoval v Namyslově, místě za Vratislaví, obávaje se, že o to místo přijde, vyrazil tím směrem, aby si je zajistil posádkou svých lidí;

Břeh dobyt Sasy

ale když mu to kníže, trvaje stále na neutralitě, odmítl a on se ho chtěl zmocnit a přivezl tam děla, obyvatelé, zastrašení a nakloněni spíše klidu než hluku zbraní, přemluvili svého pána, aby se s Arnimem dohodl, což se ihned stalo. Arnim pak sebral své lidi, spojil se s Duwallem („Tubal“)⁴⁰ a oba se s vojskem čtrnácti tisíc bojovníků vydali proti Strzelinu a „Valsen“,⁴¹ místům na řece Olavě, kde císařští při prvním pohledu na saské vojsko vytáhli do bitevního šiku, jako by se neodmítali utkat; když však viděli nevýhodu místa i počtu, ponechali část lidí ve Strzelinu, opustili „Vansen“ a s hlavní silou se stáhli do Grodkowa a Nisy. Arnim se proto vydal dobýt Strzelin; jeho posádka, majíc rozkaz opustit jej, kdyby jej nepřítel napadl, se marně pokusila o útěk, neboť ji obklíčila saská jízda, a většina vojáků byla zajata a odvedena do Olavy.

Dobytí Strzelinu pozvalo Švédy k získání Grodkowa mezi Nisou a Břehem; císařští se tam, sotva spatřili nepřátelské jezdce, stáhli do Nisy, aby neriskovali lidi v bitvě, a vyčkávali posil, které by bez střetnutí vyhnaly nepřátele z oněch míst.

Grodków opuštěn císařskými

Sasové však, nechtějíce si dát příležitost vyklouznout z rukou, ihned napadli hradby s takovou prudkostí, že se obránci, nemajíce možnost odporu, vzdali a odtáhli jen s meči. Tíž císařští pak vstoupili do Nisy, místa lépe zásobeného, a rozhodli se hájit je až do posledního dechu: opatřili hradby, rozmístili děla a připravili se k dobré obraně. Proto Sasové, poznavše obtížnost útoků, místo oblehli.

Mezitím Horn, když dobyl Kaufbeuren, pronikl k Memmingenu a Kemptenu a 10. února je oblehl tak těsně, že se dostal až pod hradby; když se však dozvěděl, že se Aldringen posílil o čtyři tisíce Bavorů, překročil Lech a dobyl Mindelheim a Biberach, takže se mohl snadno vrhnout na Württembersko, zvedl se odtud a znovu překročil Dunaj u Munderkingenu mezi Ulmem a Riedlingenem. Obě vojska se pak postavila do bitevního šiku nedaleko Zwiefalten, městečka ve Švábsku, a když císařská jízda po několika šarvátkách, v nichž protestanti ztratili několik vozů se zavazadly, dvě korouhve a asi 50 vojáků, napadla švédskou, Horn, slabší silami, se stáhl k Münsingenu ve Württembersku na hranicích Švábska, zakopal se tam a vyčkával příchodu oddílů ubytovaných ve Württembersku, kterým už bylo nařízeno táhnout k němu; proto se Aldringen, pokládaje další postup za obtížný, zastavil u Memmingenu a rozmístil lidi po okolí.

Švédové překvapují „Semeringhen“ a zajímají plukovníka „Espani“

Mezitím rýnský hrabě a plukovník Schaffalitzky („Sciaualischi“), kteří přišli ke švédskému vojsku, byli zpraveni, že plukovník „Espani“ zaujal ubytování v „Semeringhem“;⁴² proto postoupili k „Bloching“, překročili Dunaj u Scheeru mezi Ulmem a Mengenem („Mulen“)⁴³ a nečekaně je napadli, rozsekali čtyři kompanie císařských a jmenovaného „Espani“ odvedli do zajetí.

Postup lantkraběte hesenského ve Vestfálsku

Válečné počínání v této části však nepřevyšovalo počínání lantkraběte hesenského ve Vestfálsku proti Gronsfeldovi a Bönninghausenovi („Benicausem“): když totiž narazil na císařské u Paderbornu, rozprášil několik kompanií jmenovaného Gronsfelda, přešel do münsterského biskupství a napadl Dortmund mezi Rúrem a Lippou, který se, bez hradeb a se slabou posádkou, bez velkého odporu vzdal. Dobyl Dorsten nad Lippou mezi Münsterem a Klevami, ponechal tam dostatečnou posádku pod velením plukovníka „del Vich“ a vydal se k Dülmenu v témže biskupství a k Halternu v téže provincii, a když je s malým odporem přemohl, zastavil se v Bocholtu, místě omývaném řekou „Bauer“,⁴⁴ která, vytékajíc v biskupství paderbornském, po krátkém toku ústí do Vesery.

Když nyní velký kancléř Oxenstierna poznal, že z toho, že mnoho vojsk válčí pod různými veliteli se stejnou pravomocí, vzniká nesvornost a spory o velení, svolal, aby dal nepořádkům tvar a zmatkům řád, sjezd spojených krajů do Heilbronnu, svobodného města na Neckaru,

Sjezd v Heilbronnu

kam se sjeli ministři knížat a spojených stavů: za krále Francie se zúčastnil pan de Feuquières („Fequieres“),⁴⁵ za Anglii milord Anstruther („Amstruder“),⁴⁶ za Švédsko velký kancléř Oxenstierna a rytíř Rasch („Rascio“), za Holandsko pan Pauw, dále vyslanci Saska, Braniborska a falckraběte, vévoda württemberský, hrabata z Hohenlohe a mnoho jiných pánů a zástupců knížat a stavů Německa. Sjezd byl tedy zahájen v březnu;⁴⁷ a zatímco se tam strojily nejvýhodnější plány k udržení velikosti protestantů, kurfiřti saský a braniborský, uváživše přítomné okolnosti, poznali, že je nutné rozhodnout se buď pokračovat ve válce všemi silami, nebo uzavřít mír, který Valdštejn s velkým naléháním znovu navrhl. Pozvali proto do Drážďan k poradě o této věci

Shromáždění protestantů v Drážďanech

dánského prince, který tehdy sloužil v saských vojscích, Arnima a ostatní přední velitele a ministry své strany, aby vynesli rozhodnutí o Valdštejnových návrzích. Ti, kdo souhlasili s dohodou, říkali, že se dosud vedla válka s malým užitkem a velkými náklady a nezískalo se nic jiného než jméno přítele švédského krále a to, že se vedla nákladná válka spíše k úlevě jiných a k velikosti cizinců než k prospěchu vlastního panství. Rozvážnými se nazývají ta knížata, která, předvídajíce hrozící zkázu, umějí jí předejít vhodnými prostředky. Dohod se nemá odmítat, když jejich přijetí přináší užitek a pověst. Čas nestojí stále v témže stavu, mění se, ba i lituje zanedbaných příležitostí; je třeba uvážit příčiny, pro něž byla válka podniknuta, i její cíl; štěstí zbraní, mnohdy omezené, opouští toho, kdo překračuje jeho meze; císařská velikost je již vysílena a v ní uhasly ony páry, které stoupaly z ctižádosti císařových ministrů; Švédové se dostali příliš daleko: není dobré dále je hřát na prsou; příliš touží po německých rozkoších; jednají s knížaty říše s příliš vysokými nároky: dva z nejmocnějších kurfiřtů se nemají sklánět před vůlí lidí, kteří vyšli z lesů a hor.

Porada protestantů o míru s císařem

Spojenectví mnohých se dlouho neudrží: každý má své zásady, takže mezi tolika míněními, povahami a zájmy těžko vzniká shoda. Prospěšnější je chopit se nabízené možnosti než se domáhat odepřené. Tyto důvody, vyložené jistými pošpanělštělými pány, živě pronikly do mysli kurfiřta, nakloněného k míru a zle naladěného vůči Oxenstiernovi a jiným švédským ministrům; neměly však sílu ho ohnout, neboť ostatní se postavili proti a ukazovali na závazek náboženství, na cíle císařských, na jejich minulé činy vůči onomu kurfiřtovi, na odměnu za jeho přátelství v podobě vpádu do jeho státu, který podnikl Tilly, na horlivost duchovních proti protestantům, a co vážilo víc, připomínali nedávno vydaný císařský edikt, obsahující navrácení statků církvím.

Saský kurfiřt se rozhoduje setrvat ve spolku se Švédskem

Ačkoli ho tedy na jedné straně vedla touha po míru a řevnivost vůči Oxenstiernovi a na druhé straně ho děsilo podezření, rozhodl se, aniž by odmítl jednání o dohodě, dát Valdštejnovi naději, a aniž by se přiklonil k návrhům Švédů, vzbudit v nich nedůvěru a upozornit je, aby s ním jednali opatrněji: podepsal k tomu účelu příměří na dva měsíce, vrátil se s lidmi do dřívějších ubytování a obnovil přerušená jednání o vyrovnání s císařem.

Zatímco Horn pobýval ve Švábsku a pustošil provincii, Aldringen nečekaně vyrazil s několika regimenty k Rainu, a když veliteli onoho místa znameními i lží namluvil, že jeho lidé jsou švédské oddíly vyslané k jakémusi přepadu proti císařským,

Rain překvapen Aldringenem

vstoupil za přízně husté mlhy bez prolití krve do onoho města a se zbytkem vojska se obrátil k Augsburgu v domnění, že i při jeho přepadení ho potká dobré štěstí; když však tento hrom dolehl k uším Horna, vydal se, aby takový záměr zmařil, se vší rychlostí tím směrem.

Nyní se v Miláně očekával příchod Ferdinanda, infanta španělského, bratra Katolického krále;⁴⁸ Španělé totiž zamýšleli poslat tohoto knížete ke správě Flander, neboť infantka Isabela byla ve vysokém věku a oněm národům se nelíbila správa španělských ministrů. A protože bylo třeba, aby měl k proniknutí do oněch provincií lidi schopné otevřít si cestu, posílit vojska a dodat váhy jeho pověsti, dostal vévoda z Ferie, guvernér Milánského státu, podle rozkazů ze Španělska kromě odvodů Lombarďanů a Neapolitánců povolení od císaře a od arcivévodkyně Klaudie⁴⁹ z Innsbrucku odvést dva tisíce pěšáků v Německu, obnovit regiment hraběte z Altempsu⁵⁰ a najímat lidi podle své vůle.

Francouzi, kteří se tehdy rovněž nacházeli v Rétii, dbajíce na bezpečnost oněch průsmyků, jejichž obsazení nebylo pro Španěly obtížné díky srozumění s některými jejich ministry, a zvláště s předními muži Dolního Engadinu, nejenže dokončili

Francouzi se opevňují v Rétii

zákopy ve St. Luzisteigu („Steich“), průsmyku, kudy se sestupuje z Rétie do Švábska, ale navrhli navíc královskou pevnost o čtyřech baštách na Rýně nedaleko Maienfeldu; a panu du Landé,⁵¹ vyslanci Nejkřesťanštějšího krále v Churu, byly poslány značné sumy peněz, aby udržel ony Ligy ve věrnosti a zčásti uspokojil nedoplatky, které oni páni požadovali.

Výmarský, který se po dobytí Bamberku a Kronachu celé ty dny zdržoval v ubytováních bez novot podstatného významu, se utábořil s asi osmi tisíci vojáky kolem Steinachu mezi Chebem a Kronachem, aby zkrotil nájezdy Chorvatů a jiné císařské jízdy v okolí Chebu, a poslal část jízdy z Horní Falce, aby projížděla krajem a zjistila počínání císařských, kteří, v oněch místech početně ve výhodě, dávali najevo, že se pokusí o nějaké novoty; sám pak se zbytkem lidí šel za ní, aby se spojil s Hornem a znovu přešel do Bavorska; onen kurfiřt však, zpraven o záměru, neopomněl vyslat mnoho korouhví vojáků k hranicím Švábska.

Výmarský chtěl dříve, než dorazí k Dunaji, vyhovět žádostem, které mu mnohokrát předložila norimberská rada, přivedená k velkému nedostatku potravin a k nouzi v obchodě; odebral se proto do onoho města, kde byl přijat s velkou poctou; jeho jízdě se nepoštěstilo narazit na jiné než na pět kompanií Chorvatů, které se staly kořistí švédských mečů.

Na druhé straně Horn, ujištěn o přibližování Výmarského, vytáhl i on z augsburského okrsku a dal se cestou k Donauwörthu, aby provedl dohodnuté spojení;

Rain znovu dobyt Švédy

protože však pro švédské zájmy mělo velký význam znovu mít Rain jako místo dobré polohy, pomýšlel cestou na jeho dobytí; přivedl tam vojsko, zřídil tři baterie proti nové pevnůstce nad řekou a přemohl ji; a když pak dostal na posilu několik regimentů, které mu poslal Výmarský, ještě více urychlil útok, takže Bavoři, kteří velkými kroky táhli na pomoc a na něž obránci čekali, nemohli včas dorazit a obránci se museli pro nedostatek munice vzdát k nemalému zahanbení vojáků, kterým obvykle víc vadí být silní a nemoci bojovat než bojovat, byť slabí.

Birkenfeld („Brichefeld“), který se zvedl z Wetterau a mířil podporovat Baudissinovy záměry, se přiblížil k Montabauru, ohrazenému místu mezi řekami Sieg a Lahn, které ústí do Rýna nad Kolínem, a pozdraviv je několika ranami z děl, dobyl je; tím probuzený Merode, který byl v zemích onoho kurfiřtství, aby verboval lidi ve službách katolické Ligy, překročil s třemi tisíci jezdci a pěti tisíci pěšáky Rýn a vydal se k Siegburgu, aby zmařil nejen záměry Baudissina a Birkenfelda, ale aby také vypudil Švédy z uchvácených ubytování v onom okolí.

V tomto čase skončil sjezd v Heilbronnu, kde bylo uzavřeno, že kurfiřti a spojená knížata zůstanou sjednoceni, dokud nebude navráceno, co jim Rakušané vzali, obnoveny zákony a výsady měst v říši

Usnesení sjezdu v Heilbronnu

a dáno zadostiučinění švédské koruně za to, co vynaložila ve službě spojenců; a každý slíbil, že nikdy nebude vést jednání ani uzavírat oddělené dohody bez souhlasu ostatních spojenců. A protože se poznalo, že je třeba, aby tělo tohoto svazu mělo hlavu, která by je řídila, byla zvolena rada dvanácti zástupců, aby byla nápomocna Oxenstiernovi, který bude jejím ředitelem a generálem švédských zbraní; ta měla obstarávat veřejné potřeby a rozhodovat o výpravách ve společném zájmu a mělo v ní být devět radních německého národa a tři ze Švédska.

Na tomto shromáždění se také jednalo o tom, jak uskutečnit švédskou a německou společnost spojených krajů pro plavbu lodí do Indií, jejímž původcem byl Willem Usselincx („Gugelmo Vsselinx“)⁵² z Antverp; a k jejímu uskutečnění by se bylo rádo přistoupilo,

Jedná se o zřízení společnosti pro Indie ve Švédsku, ale bez účinku

kdyby proti tomu nebylo působilo mnoho ohledů, mezi jinými malá ochota poddaných cestovat do oněch končin, protože se měli uplatnit jinde, a malé potěšení, jaké z takové novoty měli Holanďané, kteří, majíce se za pány oněch moří, by neradi viděli, aby se zvětšovali jiní tam, kde oni kladli základy své monarchie.

Když teď Alsasko Hornovým odchodem⁵³ zůstalo nemálo oslabeno na lidech, zdálo se, že Montecuccoli, posílený v Breisachu posádkami okolních měst a míst, dříve dobytých Hornem, každým dnem více postupuje: hned přepadá ubytování, hned znepokojuje okolní posádky, hned projíždí krajem a připravuje se svézt úrodu oné provincie do jmenované pevnosti, jejíž zachování jakožto útočiště Alsaska a Švábska a nanejvýš důležitého průsmyku císař nanejvýš bedlivě střežil.

Počínání hraběte Montecuccoliho v Alsasku

Když tedy Švédové poznali, jak prospěšné je pro jejich zájmy mít onu zemi volně v držení a zajistit se ze strany Rýna, rozhodli se v podniku pokračovat a – zatímco se v Sasku jednalo o mír, Valdštejn se chystal k výpravě do pole, v Bavorsku se otálelo a z Milána se připravovaly posily a pomoc císaři – usilovat o jeho provedení, aby pak šťastně obrátili zbraně tam, kde by bylo větší potřeby.

Když byl tento návrat do Alsaska ustanoven, bylo za první cíl útoku určeno Hagenau, protože podněcovalo vévodu lotrinského ke zbrojení ve prospěch císaře a překáželo obchodu měšťanů spřáteleného Štrasburku, který si zasloužil pomoc, neboť na něm záležela bezpečnost a hojnost onoho okolí, velmi důležitá k otevření vstupu do onoho kraje.

A když Oxenstierna poznal, že se nehodí spotřebovávat lidi na dobývání pevností, zatímco se protivníci posilují v poli, na němž se nakonec měly spory rozhodnout, připomněl kapitánům, aby své vojáky šetřili, jak nejvíce mohou; a vévoda birkenfeldský, který pro příchod císařských s Merodem a Gronsfeldem nemohl postupovat, a tím spíše, že holandské stavy neviděly rády další postup švédských zbraní v oněch končinách,

Hagenau a Philippsburg obleženy Švédy

byl vyslán k dobytí zmíněného Hagenau; a protože níže na břehu Rýna, míli od Špýru, zůstával Philippsburg, odkud ustavičně vycházeli Rakušané pustošit okolní místa Falce a Württemberska, byl pověřen plukovník Schmidberg („Scemidberg“),⁵⁴ německý kavalír, aby se se svými lidmi a s lidmi plukovníka Abela Mody,⁵⁵ Holanďana, vydal k onomu podniku.

Ačkoli Montecuccoli zjistil, že se tato bouře má vybít na jeho straně, neustoupil přece od obvyklé stálosti: vytáhl z Breisachu a slabost sil nahradil dobrou myslí. Projel několik míst, vyplenil je, rozsekal ubytování sta nepřátelských jezdců, dobyl hrad Rötteln („Rutel“) na kopci u Basileje a se 700 pěšáky a 500 jezdci pronikl až na dohled Freiburgu v Breisgau; a byl by jej i dobyl, kdyby městu nebyl přispěchal na pomoc rýnský hrabě, nanejvýš horlivý v provádění, a nedonutil Montecuccoliho k ústupu se ztrátou asi 50 vojáků a se zraněním několika důstojníků.

Na druhé straně se císařští doplnili na úctyhodný počet směrem ke Svídnici ve Slezsku a s malými překážkami postupovali v oné provincii; když však z ubytování vytáhli saští lidé, zdálo se, že ochladli a že spíše chystají své záměry v očekávání Valdštejnova výjezdu do pole; ten, když učinil převeliké přípravy děl, munice a jiných válečných strojů, odjel z Prahy;

Zlé znamení při Valdštejnově odjezdu z Prahy

při tom výjezdu se, ačkoli bylo nebe jasné, nečekaně strhla nadmíru hrozná bouře s větrem, deštěm a krupobitím, a téže noci, když byl ubytován v „Baudis“,⁵⁶ vypukl v onom místě oheň, většina místa shořela na popel a uhořelo velké množství vozů a zvířat; tato zázračná událost byla vykládána jako nepříliš dobré znamení pro jeho štěstí. Když pak přešel do Hradce Králové v Čechách na Labi, provedl přehlídku vojska o 140 praporech pěchoty⁵⁷ a 180 korouhvích jízdy s dvaceti osmi těžkými děly a dvěma tisíci dobře zásobených vozů, a zde je rozdělil: poslal Holka se sedmi tisíci vojáky k Chebu, aby se postavil vévodovi Vilému Výmarskému, který postupoval z oné strany se šesti tisíci bojovníky; a to bylo na počátku května.

Na tyto zprávy saský kurfiřt shromáždil lidi rozptýlené na hranicích Čech, spojil je s braniborskými a jinými lidmi švédské koruny pod velením Duwalla a poslal je k Nise, aby sledovali počínání císařských, kteří, táhnouce s 16 tisíci bojovníky, očekávali nedaleko onoho města Valdštejna; ten se zastavil v „Goltz“, místě blízko Vestřice, aby vyčkal zbytku císařského vojska, ubytovaného po Čechách, a některých odpovědí od saského dvora ohledně míru, o němž s ním stále udržoval jednání.

Pro toto Valdštejnovo prodlení a pro vzrůst, jehož švédské zbraně každým dnem nabývaly na hranicích Bavorska, nařídil kurfiřt, obávaje se nějaké pohromy, svézt obilí, seno a to nejlepší z movitostí z měst a vesnic do míst a pevností, aby Švédové nenašli čím se živit a aby jejich záměry, zbavené toho, co potřebovali k pobytu, zůstaly zmařeny. A Aldringen se zbytkem rakouského vojska se utábořil kolem Mnichova a opevnil se v oné části, aby tam vyčkal pomoci, kterou mu pro takový případ slíbil Valdštejn.

Výmarský však, ačkoli měl po spojení s Hornem asi patnáct tisíc bojovníků, zpraven o postupu Holka k Chebu, poslal ihned několik jízdních regimentů k Eichstättu, aby sledovaly Holkovy úmysly a podpořily vévodu Viléma, jeho bratra, a sám postoupil mezi Donauwörth a Rain, aby si zajistil ona postavení. Horn sestoupil k Augsburgu a rýnský hrabě se s jízdou vrátil do Alsaska, aby oblehl Breisach.

Zatímco se takto bojovalo v Německu, Holanďané nepřestávali s přípravami, ba každým dnem mocnější a s posíleným vojskem dávali najevo, že vyrazí k nějakému pozoruhodnému podniku; a jejich zbraně byly tím významnější, že Španělé, stále více zaměstnaní válkou v Německu a pomocí císaři, jehož velikost a autoritu museli z každého ohledu podporovat, si z té příčiny velmi oslabili pokladny a rozdělili síly;

Mírová jednání Španělů se stavy Holandska

proto se spíše snažili zajistit se mírovými jednáními než silou zbraní. K tomu účelu a k vyjednání příměří byli vysláni zástupci Brabantska a Maastrichtu k princi Oranžskému, který o tom zpravil Stavy, zvláště v Haagu pány z „Hauella“ a z „Herestein Baumont“;⁵⁸ za tím účelem vedli toto jednání s Holanďany vévoda z Aarschotu z rodu Arenbergů a arcibiskup mechelenský; všechno však přišlo vniveč, neboť Francouzi, které taková dohoda znepokojovala ze všeho nejvíc, dali skrze pana de Charnacé („Sciarnasse“), vyslance Francie v Haagu, vylíčit lsti Španělů: projevují-li sklon k míru, nepochází to z touhy po klidu, nýbrž z úmyslu lépe narušit klid jiných a po nějaké události příznivé pro jejich záměry tím více obnovit válku; nemá se proto odmítat příležitost rozšířit onu vládu, která by se, kdyby tato příznivá chvíle propadla, za Mázu nerozšířila. Republiky se nezvětšují jinak než ve sporech jiných: zahálka je vždy nepřítelem jednoty. Ne všichni měšťané a národy se umějí udržet v míru, a zvláště ne ten, kdo se narodil ve zbrani a byl živen v útrapách. Vždy se ukazuje jako škodlivé pro veřejný klid, jsou-li duchové nečinní. Ze zahálky se rodí občanské rozbroje; nic jiného nesvírá myšlenky k veřejné svobodě více než žárlivá obava, že by ji mohli ztratit. Ať tedy pokračují ve válce, k jejímuž udržení by Francouzi vynaložili zbraně, radu a peníze ve službách oné republiky, jíž nikdy neodkládali svou pomoc v jejích útrapách a nejnaléhavějších potřebách. K těmto francouzským přemlouváním se přidávaly i podněty Švédů, kteří, aby neméně rozbili toto jednání škodlivé jejich zájmům, se přičiňovali skrze pana Camerariuse, švédského vyslance v Haagu; a co mělo větší účinnost než cokoli jiného, vlastní zájem oněch Stavů, jimž válka přinášela velký užitek a kteří o tom měli zrale uvažovat: mír jim totiž nemohl přinést větší zisk, protože by ustal příliv cizinců, kteří s příležitostí války přinášejí do oněch provincií peníze, a spotřebovali by sílu svazu v soukromých rozbrojích, které se obvykle rodí ze zahálky. Kdyby pak přestalo přicházet zlato Francie, Anglie a odjinud, které jim vydržuje dobrou část vojska, vyplývalo by z toho kromě škody, kterou by z takového nedostatku utrpěli, i to, že bez oněch pomocí, musejíce i v míru udržovat nesčetné posádky v pevnostech a na lodích, jimiž střeží moře a mnoho řek, by jim náklad války bez zisků byl v míru jen o málo užitečnější, s velkou újmou vlastních zájmů i pověsti; bylo proto uzavřeno nové ujednání s Francouzi o pokračování ve válce, jímž byla jejich pomoc rozmnožena o novou tercii pěšáků pod týmž panem de Charnacé, který brzy přeplul moře, a o dobrou sumu peněz každý rok na část nákladů oné republiky;

Obléhání Rheinbergu

a jednomyslně se rozhodli přistoupit k dobytí Rheinbergu, pevnosti na Rýně, vhodné k rozšíření o větší zisky. K tomu účelu vytáhl princ Oranžský do pole, a když se 15. května rozložil kolem ní, započal práce na bateriích a zdatně ji svíral; v té době markýz d'Aytona,⁵⁹ Španěl z rodu Moncada, generál ve Flandrech, vida, jakou škodou byla ztráta maastrichtského průchodu jak pro spojení s Německem, tak pro nanejvýš důležitá místa v Geldernu a Jülichu, vedl vojsko k Máze, a předstíraje, že sleduje počínání Oranžského, opevnil ostrov Stevensweert tak, že jej za několik měsíců učinil nedobytným, a dvěma lodními mosty přes dvě ramena Mázy, která jej objímala, tam zřídil nanejvýš důležitý průchod, jak se později ukázalo.

Holanďané dobývají Rheinberg

Mezitím Holanďané pokračovali v obléhání Rheinbergu a po měsíci donutili ono místo ke kapitulaci;⁶⁰ Oranžský v něm obnovil pobořená opevnění, uložil tam přiměřenou posádku a vrátil se k Nijmegenu, aby odtud vyrazil k novým podnikům.

Sasové, poznávajíce, že jsou slabší než Valdštejnovy přípravy, rozhodli se stáhnout k Odře, aby se nezavázali k nevýhodné bitvě, před jejíž ztrátou, která by s sebou nesla mnoho škod, se pečlivě chránili; a aby Rakušanům nezůstala možnost se v oné zemi živit, odvezli vojsko, děla, munici a potraviny z měst, míst a vesnic do nejsilnějších míst, a co nemohli odvézt, strávili ohněm, aby císařští, nenacházejíce potravu pro sebe a pro svou jízdu, změnili úmysl a stáhli se, aniž by pokoušeli štěstí.

Výmarský a Horn, vycítivše, že se proti nim žene Holk, a obávajíce se, aby, uzavřeni v Bavorsku, nezůstali sevřeni mezi císařskými a Bavory, postoupili k řece „Parr“⁶¹ a utábořili se mezi Řeznem a Ambergem v eichstättském biskupství; toto místo se dostalo do jejich moci po několika dnech vytrvalé obrany vedené z hradu.

Valdštejn, setrvávaje stále v touze po míru se Saskem, obnovil jednání s mírnějšími návrhy skrze vévodu Františka Albrechta Sasko-Lauenburského („Alberto di Sassen Lauenbourg“) u kurfiřta, který, ač stále nakloněn k vyrovnání, avšak přiměřenému jeho chuti, podepsal ještě příměří na další dva měsíce; to pak uplynulo bez účinku pro nemírnost nároků onoho knížete, jehož prvním cílem bylo, aby byl odvolán edikt vydaný proti držitelům církevních statků.

V tomto čase se mezi Chebem a Řeznem ukazovali císařští vedení Holkem; proto se Švédové, poznávajíce obtíže, na něž by narazili, kdyby zůstávali v poli, stáhli k Donauwörthu, kde zapálili mnoho vesnic a zaujali ubytování v místech, jež leží od západu k jihu mezi Donauwörthem a Würzburgem.

Konec Knihy páté.