Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1633

Kniha šestá

Souhrn. Líčí se počínání a postup Švédů v Alsasku; začátek obléhání Breisachu, sestup Francouzů do Rétie, dobytí Heidelbergu („Hàgdelbeig“); postup Bavorů; mírová jednání obnovená Valdštejnem se saským kurfiřtem, jeho vyjednávání a neplodné výsledky; srozumění hraběte Cratze se Švédy, jeho útěk z Ingolstadtu; záměry Španělů ohledně přátelství vévody lotrinského, porážka, kterou Švédové uštědřili Lotrinčanům, vstup Francouzů do Lotrinska. Setkání francouzského krále s kardinálem lotrinským v Pont-à-Mousson; bitva u Hamelnu mezi Švédy a císařskými; obléhání Kostnice; roztržky mezi Švýcary kvůli obléhání Kostnice; podezření Španělů vůči některým italským knížatům; jednání regenta Villaniho s vévodou parmským; podezření vévody Karla Mantovského ohledně infantky Markéty Savojské; tažení vévody z Ferie do Německa; pomoc Kostnici a vyproštění Breisachu z obležení.

Rok 1633.

Neuenburg dobyt hrabětem rýnským.

Jak si protestanti díky příznivému štěstí pyšně počínali v poli, tak katolíci, sklíčení minulými pohromami, hleděli zajistit se v nejvlastnějších postaveních. Tehdy rýnský hrabě po návratu do Alsaska zatlačil Montecuccoliho a uzavřel ho v Breisachu, a pozvedaje stále více mysl k zisku tak důležitého místa, rozhodl se vyhnat císařské z Neuenburgu, místa na Rýně směrem k Helvetii, odkud jim bylo možno dodávat potraviny, nesnadno získatelné od Švýcarů, kteří, majíce za zásadu vlády opatřovat peníze a udržovat je ve svých státech, snadno se podvolují žádostem provázeným zlatem. Přitáhl k němu rychle, a obránci proto po šesti dnech boje, učinivše zadost vojenské povinnosti, odtáhli se zbraněmi a zavazadly. Montecuccoli však postřehl, že se pro slabé zásoby potravin a píce obléhání Breisachu nemůže vyhnout; ponechal si proto ne více než tři sta nejlepších koní a zbytek propustil, aby odešel do okolí Lindau vyčkat pomoci očekávané z Milána a z Bavorska, jejíž příchod ho povzbuzoval, aby obležení vytrvale snášel. Odjeli tedy v červnu s asi šesti sty jezdci markýz Cornelio Bentivoglio a Vilém Bádenský („Gughelmo di Bada“)¹ a stáhli se do okolí Überlingenu, aby tam vyčkali příchodu španělského vojska z Itálie a spojili se s ním.

Když se Neuenburg vzdal a od Breisachu až po Basilej nezbylo nic jiného v rakouské poddanosti, vystavěli Švédové nedaleko od tohoto místa na Rýně pevnůstku v řece, aby zabránili plavbě k Breisachu, a pro větší bezpečnost se rozhodli též k podniku na Waldshut, Laufenburg, Säckingen a Rheinfelden, čtyři místa na Rýně. A ačkoli veškerá politika od této myšlenky zrazovala pro spolek, který má rakouský dům se Švýcary, jež jsou na jeho základě povinni zabránit každé křivdě vůči těmto čtyřem místům a jiným na Bodamském jezeře, přece, ujištěni jistými protestantskými veliteli a vévodou de Rohan,² který tehdy pobýval za francouzského krále v Curychu, že od protestantských kantonů dostanou spíše tajnou podporu než nepřátelství, překročili Rýn u Neuenburgu, přešli basilejským územím,

Čtyři lesní města dobyta Švédy.

přitáhli pod Säckingen a Waldshut, slabé na hradbách, ihned je dobyli a napadli Rheinfelden, který opakovanými ranami z děl donutili za šest dní se vzdát; jeho příkladu následoval za tři dny i Laufenburg.

Mladý Pappenheim („Poppenhain“), syn lantkraběte ze Stühlingenu,³ tehdy velitel v Radolfzellu („Cell“),⁴ zpraven o příchodu císařských⁵ do onoho okolí, vyrazil do pole s částí posádky a s lidmi ubytovanými v okolí a napadl hrad „Stofel“⁶ na vrcholu vysokého kopce v kraji mezi Radolfzellem a Schaffhausenem. Tam, když obhlížel jakési barikády, byl zabit mušketovou ranou k velkému zármutku vojáků, kteří se v rozkvetlém jaru jeho činů těšili, že v něm zdědí druhého Gottfrieda Pappenheima.

Na druhé straně oblehl vévoda württemberský se šesti tisíci pěšáky a osmi sty jezdci Villingen na hranicích Švábska v hrabství Baar poblíž Schwarzwaldu čili Černého lesa, místo pro jeho zájmy nemalého významu:

Villingen obležen vévodou württemberským.

neboť osm set pěšáků a 300 jezdců, kteří tam byli posádkou, častými výpady znepokojovalo celé okolí k velké škodě a zděšení poddaných; a škoda byla tím citelnější, že okolní místa patřila pod vévodovu pravomoc a jejich obyvatelé z nich nevycházeli bez škody nebo velmi velkého strachu: tito vojáci totiž jako tolik vyhnanců bez jakéhokoli strachu využívali všech příležitostí překvapit okolní místa; ale nebáli se Rakušané Württemberčanů jakožto venkovanů ve zbrani málo zběhlých, a vysmívajíce se jim, drželi je odvážnými výpady v povzdálí a s velkou slávou udržovali tu pevnost věrnou císaři.

Jakmile markrabě bádenský dostal zprávu o kapitulaci Rheinfeldenu a o pochodu rýnského hraběte proti sobě, opustil bez meškání s pěchotou ubikace v Mulhouse a v „Kreben“,⁷ ustoupil do Kostnice a odtud se přes jezero přepravil do Lindau; jízdu rozmístil k Überlingenu, Ravensburgu a Memmingenu, aby tam vyčkala a pak se spojila s vojskem, které se pilně připravovalo v Lombardii.

Montecuccoli, ze všech stran obklíčený nepřáteli, neztratil nic ze statečnosti svého srdce, nýbrž přepadl v „Bissinghen“⁸ ubikaci dvou švédských jezdeckých setnin, většinu jich rozsekal na kusy a vrátil se do pevnosti s několika povozy a čtyřiceti zajatci; ty pak propustili, neboť nebylo třeba lidí, kteří by spotřebovávali střelivo a zásoby, jež se měly šetřit jen pro obránce.

„Calambac“,⁹ podplukovník hraběte Nasavského, Němec, který zůstal velet v Colmaru, rozhněván špatným zacházením se svými, pomýšlel na pomstu. Přitáhl se čtyřmi sty jezdci a sedmi sty pěšími k Breisachu, rozmístil se v jakýchsi hustých lesících nedaleko odtud, a předstíraje, že doprovází nějaké kupce do Schlettstadtu, poslal oddíl svých lidí, aby se proháněl na dohled císařských hlídek, a to právě v poledne druhého svátku svatodušního, šestnáctého května.¹⁰ Montecuccoli byl tou dobou na obědě u Schauenburga („Sciamburg“), kde se podle německého obyčeje hodovalo; když mu byla novinka oznámena, vyrazil, hnán svou odvahou a povzbuzen předchozím zdarem, spěšně s většinou velitelů, dvěma sty pěšími a právě tolika jezdci a odvážně napadl Švédy. Ti ustupovali, aby ho vlákali do léčky, a on se za nimi pustil tak daleko, že když záloha vyrazila a vojáci převlečení za sedláky mu zatarasili cestu vozy, které k tomu účelu přivezli, vrhli se na něj tak zuřivě, že hrabě, ač vykonal vše, co obrana štědrému kapitánovi dovoluje, byl koněm zanesen na bažinatou louku, utržil tři rány z mušket a dvě rány mečem a padl do zajetí.¹¹

Smrt hraběte Ernesta Montecuccoliho.

Byl pak odvezen do Colmaru a tam, sužován navíc žalem, že se v takovém stavu ocitl tam, kde nedávno velel, i malou nadějí na výkupné, sedmnáctého června skonal.

Tato porážka a ztráta tak udatného bojovníka, bolestná pro město i pro vojáky, byla s nemalým zármutkem přijata celým císařským dvorem; mrzela však i samotné Švédy, a zvláště „Calambaca“, který se chlubil, že má v zajetí jednoho z nejvážnějších císařových kapitánů, a prohlásil, že by ho byl vykoupil vlastní krví. Ernesto Montecuccoli pocházel z předních modenských rodů; od mládí se věnoval zbraním, prošel všemi vojenskými hodnostmi a dosáhl nakonec úřadu generála dělostřelectva Ferdinanda Druhého a velitele jeho vojsk v Alsasku. Byl velmi mírného vzezření, laskavých mravů a vlídného chování, takže kdo s ním jednal, nemohl se necítit jeho dlužníkem; a nebylo by v Německu kapitána, který by ho předčil rozumem, kdyby štěstí bylo chtělo jeho ctnostem vévodit.

Tím tedy ještě více vzrostla odvaha „Calambaca“; přiblížil se k pevnosti a ubytoval se se šesti sty pěšími a čtyřmi sty jezdci v „Bissin“, vesnici nedaleko od toho místa. Totéž učinil markrabě durlašský, který sloužil ve švédském žoldu a tehdy spravoval Breisgau: s tolika lidmi, kolik mohl vytáhnout z okolních posádek, se postavil z druhé strany nedaleko pevnosti a ubytoval se mezi cestami na Freiburg a Rötteln. Zde začalo první obléhání Breisachu Švédy.

Když se rýnský hrabě zmocnil výše zmíněných míst, zbýval ještě hrad „Stoffel“; přitáhl k němu, za dva dny jej zdolal a vévodovi württemberskému k libosti jej dal zbořit.

Postup Švédů.

Potom, uváživ, jaký prospěch mohli Švédové mít ze získání Villingenu, obléhaného württemberskými kapitány, vydal se tím směrem s úmyslem podnik provést a lidí tam zaměstnaných pak použít k jiným podnikům; ale zatímco táhl, byl novou zprávou ze strachu před vévodou lotrinským odvolán do Alsaska a se všemi svými lidmi se spěšně přesunul na posilu markraběte durlašského; totéž učinil z druhé strany jeho bratr hrabě Filip¹² s lidmi vytaženými z okolních ubikací a posádek a společně se dali do důležitého podniku proti Breisachu.

Francouzské posily táhnou do Rétie.

Protože se nyní vojsko shromážděné Španěly ve státě milánském chystalo přejít do Německa na pomoc Alsasku a Francouzi se obávali, že by při průchodu Valtellinou mohli Španělé s pomocí některých straníků pomýšlet na přepadení průsmyků Rétie, bylo do těch končin vysláno třicet dva francouzských pěších setnin a dvě jezdecké, aby se s takovými posilami lépe bdělo nad udržením těch průsmyků, jichž si Francouzi velice cenili, znajíce důležitost spojení státu milánského s Německem. Velet jim dostal od dvora rozkaz Henri, vévoda de Rohan, který se tam měl ihned přesunout; a ačkoli se věřilo, že sestoupí do Valtelliny, aby Španělům průchod znesnadnil, neměl k tomu ani rozkaz, ani dostatek lidí, neboť ty setniny byly tak zeslabené,¹³ že všechny dohromady nečítaly ani osm set pěších skutečně přítomných: jednak proto, že Francouzi ještě neměli v úmyslu se Španělskem roztrhnout, protože vévoda orleánský byl ve španělských rukou, což byla překážka vážné povahy, jednak proto, že pokládali za dobré, aby se italské provincie vyčerpaly o vojsko a stát milánský se oslabil, aby pak při první příležitosti k roztržce měli při žádoucím podniku větší výhodu, až tehdy uzavřou průsmyky Valtelliny. A to byly mezi příčinami, pro které odkládali splnění slibů daných Švédům a Graubündenským.

Císařští rovněž v těchto nynějších zvratech vytrvale drželi Heidelberg, hlavní město Dolní Falce, který byl několik měsíců předtím obléhán Švédy.

Heidelberg překvapen Švédy.

Rýnský hrabě Vilém,¹⁴ který velel vojsku před ním, viděl, že každé další prodlení velmi ubírá na lesku jeho slávy, neboť při příchodu vojska z Itálie by byl snadno donucen ustoupit s velkou škodou pro své věci a ku prospěchu Rakušanů, kteří by pod ochranou jeho vojska mohli táhnout po Württembersku a po Falci; rozhodl se tedy, kde nestačily síly, použít důvtipu a posloužit si lstí. Udržoval tajné spojení s některými obyvateli toho města, nepříznivě nakloněnými císařské straně, prostřednictvím jednoho bubeníka, který, jak bývá zvykem při vykupování zajatců, chodil z tábora do města a zpět; a když byl úder domluven, dal nenadále v noci převézt přes řeku několik vybraných vojáků pod vedením plukovníka Abela Mody. Ti, přijati spoluviníky, obsadili předměstí směrem k rovině, vpustili do něho své druhy a zajali mnoho bavorských důstojníků a vojáků; ostatní se uchýlili do zámku. Proti němu bylo z hory „Loup“¹⁵ namířeno dělostřelectvo a otevřeny přibližovací zákopy, a netrvalo dlouho a zámek, zbaven potravin i pomoci, se vzdal; tři sta Němců, kteří jej střežili pod velením podplukovníka „Hartemberga“, z něho pátého června vytáhlo, a toužíce zůstat v poli, dali se naverbovat pod švédské prapory.

Ale jestliže v Alsasku postupovali Švédové, ve Slezsku nezaháleli císařští: přepadli totiž ubikaci Sasů, mnoho jich rozsekali na kusy, mnoho dalších zajali a odnesli si dobrou kořist. V týchž dnech zajalo rovněž asi čtyři sta Chorvatů ve Švábsku čtyřicet vozů se zbožím, které jely z Augsburgu do Ulmu.

Když bavorský kurfiřt viděl, že Výmarský a Horn z jeho země vytáhli, pomýšlel vypudit nepřátele z Neuburgu, který, ležící na Dunaji mezi Donauwörthem a Ingolstadtem, držel celý okolní kraj v nemalých obavách; jeho dobytím by nejen nesl zbraně do boku Donauwörthu, ale se zesílenou posádkou by v něm držel Švédy v ustavičném podezření a krotil jejich výpady. Vytáhl proto s vojskem z Mnichova a spolu s Aldringenem se objevil před těmi hradbami, odkud byli uvítáni mnoha dělovými ranami, neboť posádka, povzbuzená Hornem, který se na tyto zprávy odpoutal od své ubikace, u Donauwörthu přešel Dunaj a spěchal jí na pomoc, bránila ty nedokončené hradby s pozoruhodnou rázností. Jeho záměr se však nezdařil, neboť posádka, nesmírně tísněná Aldringenem, který se již začínal stydět, že s takovými silami tak dlouho prodlévá před místem, jež každý z mnoha důvodů pokládal za ztracené, se musela vzdát dřív, než Horn pomoc uskutečnil.

Když se jednání o příměří mezi Španěly a Holanďany rozplynula bez výsledku, věnoval se princ Oranžský přípravám potřebným k vytažení do pole a k podniku proti Rheinbergu; ten, ležící na Rýně mezi Weselem a Orsoy, nejen držel v kontribuci celý okolní kraj, ale velmi poškozoval plavbu a obchod holandských a západofríských kupců s Německem. Když princ shromáždil svá vojska v okolí Nijmegenu, objevil se jedenáctého června před tímto místem, rozdělil vojsko do čtyř ubikací pod velením pánů z Brederode, hraběte Mořice Nasavského a hraběte Solmse a sám se utábořil naproti jedné pevnůstce nedaleko od města, pod krytem malého pahorku; pánu z Diedemu, guvernérovi Weselu, nařídil, aby s deseti pěšími a šesti jezdeckými setninami obsadil postavení za řekou a zřídil tam baterii o šesti dělech; a když bylo ze všech stran započato s obkličovacím valem a otevřeny přibližovací zákopy, bylo sedmnáctého město zuřivě napadeno ze čtyř stran. Na tuto zprávu shromáždil markýz d'Aytona vojáky z okolních krajů, díky dorozumění, které tam měl generálporučík jízdy Luca Cayro,¹⁶ přešel bez odporu Mázu u Maaseiku a utábořil se mezi Montfortem a „Siuensuders“¹⁷ podél Mázy s úmyslem město osvobodit, anebo nějakou diverzí přinutit Oranžského, aby od podniku upustil. Hraběte de la Motterie pak poslal s osmi tisíci bojovníky do Lucemburska z obavy, že by z té strany mohli zaútočit Švédové s pomocí Francouzů; ten postavil most přes Mázu u Seilles mezi Namurem a Huy, čímž vzbudil u hraběte „Groerlecha“, guvernéra zmíněného Huy, velké podezření, že má nějaký záměr na to místo. Protože tedy on i vévoda de Bouillon bděli nad bezpečností okolních míst, vyšel každý d'Aytonův pokus naprázdno, a Rheinberg, Holanďany stále těsněji sevřený, se druhého června vzdal.¹⁸ Guvernér, pán ze „Sybeech, Diesdorff“,¹⁹ z něho vytáhl s posádkou za podmínek dobré války a byl doprovázen až do Namuru, kde byl z rozkazu markýze d'Aytony zatčen a odvezen na antverpský zámek.

Princ Oranžský, když Rheinberg opatřil vším potřebným k jeho udržení, vytáhl koncem června s vojskem k Brabantsku a utábořil se u Boxtelu. Španělé zůstali zčásti ve Stevensweertu pod velením vévody z Lermy,²⁰ aby tamní opevnění rozšířili, část odtáhla do Diestu a zbytek se stáhl do Flander, aby se ze všech stran chránili před Holanďany, kteří, posíleni asi šesti tisíci švédskými bojovníky, jež vedl generál „Milander“,²¹ měli velmi skvělé vojsko.

Ve Slezsku stála dosud císařská a saská vojska proti sobě. Valdštejn si uvědomoval, že k žádoucímu cíli, vypudit cizince z Říše, nemůže dospět jiným nástrojem než smírem se Saskem; dobře totiž poznával, že bez dobrého dorozumění s tímto knížetem není možné vrátit císařským zbraním jejich dřívější lesk a osvobodit Německo od cizích vpádů, neboť ten kníže se svou kvetoucí zemí a značným vojskem ležel po boku Čech, království ze všech stran otevřeného, které museli císařští buď střežit silným jádrem vojska, nebo je vydat na milost kurfiřtským zbraním; tak či onak byly císařské síly rozděleny a nemohly se ani pustit do větších výbojů, ani se pevně bránit na všech stranách. Znovu tedy jednal o mír a navrhl nové příměří, které kurfiřt přijal, protože velmi prospívalo jeho zájmům, neboť císařské zbraně byly daleko početnější než jeho; a předstíraje, že očekává odpovědi z Vídně, zaměstnával mysl kurfiřta a jeho rádců (které si naklonil penězi) okázalou úctou, kterou jim projevoval.

Když se Horn od několika uprchlíků dozvěděl, že bavorský konvoj s mnoha vozy potravin táhne do Neumarktu, aby to místo zásobil, vyhoupl se se vší pílí do třmenů a hnal se za ním; dostihl jej, rozprášil několik setnin chorvatského doprovodu, odňal jim zásoby a přitáhl k tomu městu, proti němuž na vhodných místech rozestavil děla. Obránci se tam několik dní houževnatě bránili, nakonec však, vidouce Švédy připravené k prudkému útoku a obávajíce se, že s městem ztratí i život, vytáhli, a Švédové byli vpuštěni dovnitř.

Vojsku bavorského kurfiřta velel v té době hrabě Cratz, válkami protřelý, rodem z Lucemburska.²² Ten byl nespokojen s Valdštejnem pro soukromé neshody a neméně se svým pánem – vévoda totiž za tehdejších okolností, kdy musel zdáním zakrývat veškerou vnitřní nenávist, kterou k Valdštejnovi choval, nepokládal za dobré ponechat velení vojska v rukou muže, kterého Valdštejn nadmíru nenáviděl, a proto ho z pole odvolal a držel ho jen při správě Ingolstadtu, zatímco vojsko pod jeho velením táhlo do pole –, a navíc pokořen jednáním nepříznivě nakloněných ministrů, rozhodl se přivést své soky k lítosti.

Dorozuměl se proto s Hornem prostřednictvím svého trubače, který pod záminkou vykupování zajatců chodil z jedné strany na druhou a zpět, a dal mu vědět, že si přeje rozmluvu s někým důvěryhodným o velmi důležité věci. Horn mu za několik dní poslal svého trubače, jemuž hrabě odhalil, že jsa nepoctivě nakládán Valdštejnem a chladně uznáván svým pánem pro to, co bylo řečeno výše, rozhodl se z té služby odejít a nebýt už podroben přetvářce, a že proto zamýšlí vydat Švédům Ingolstadt. Trubač, ctižádostivý ukázat se dobrým vyjednavačem ve věci takové váhy, velmi pozvedl Cratzovo srdce skvělými nadějemi; a protože se v těch dnech očekávalo několik setnin z Holkových vojsk, které měly vystřídat část posádky, domluvil se Cratz s trubačem, že vyrozumí Horna, aby se v noci před dnem jejich očekávaného příchodu přiblížil; on pak, namluviv ostatním důstojníkům, že jsou to očekávaní, je vpustí do města.

Pokus Švédů na Ingolstadt.

Trubač, muž zkušený, porozuměl řeči, kterou k němu Cratz vedl, i způsobu, jak se měla tato žádoucí věc provést, a podrobně o všem zpravil Horna. Tomu se Cratzův záměr zalíbil, a pokládaje domluvu za vhodnou a proveditelnou, vyrozuměl hraběte, že ve stanovenou noc pošle potřebné lidi, a sdělil záměr plukovníku Bernardu „Sciaudischovi“,²³ aby na sebe vzal provedení podniku. Ten vybral tisíc jezdců a dva tisíce pěších a tajně a v pravou chvíli se objevil před branami třináctého května. Ale téhož večera dorazily bavorské oddíly, které na zprávu o blízkosti Švédů urychlily pochod, a byly vpuštěny do města; při příchodu Švédů pojali důstojníci takové podezření, že ačkoli Cratz naléhal, aby byli vpuštěni, a tvrdil, že jsou to další vojáci poslaní k novému podniku a k větší posile, nechtěli svolit, aby se v době války a v noci otevřely brány tak důležitého místa tolika lidem, kterých nebylo tak naléhavě zapotřebí, aby se nemohlo počkat do rána. Když tedy hrabě viděl, že úder selhal, vyšel z pevnosti pod záminkou, že on a několik dalších vojáků jdou ty lidi prohlédnout, a odešel se Švédy do Hornova tábora, kde byl přijat s velkou poctou; a protože knížata mají velký prospěch z kapitánů, kteří sloužili nepříteli, neboť se od nich dozvídají o jeho postupu a úmyslech, a dobrým zacházením s nimi lákají i jiné k témuž rozhodnutí, a protože Cratz byl muž velký a ve vojenských věcech velmi zběhlý, byl jmenován polním maršálem toho vojska.

Nové Cratzovo rozhodnutí bylo podivuhodné, neboť vždy platil za muže neporušitelné věrnosti, a dalo mnohým k přemýšlení, protože se jim zdálo nemožné, že by nemohl vydat Švédům město, v němž vládl, a kromě toho způsobit jiné značné škody; a otevřelo oči těm, kdo někoho urazí a pak mu ponechají možnost se pomstít, aniž se obávají převeliké škody, kterou lze od takového člověka očekávat; neboť od špatných dojmů nelze nikdy doufat v dobré účinky.

Když tento pokus nevyšel a Holk postupoval k „Vilsbourgu“,²⁴ poslal Výmarský, aby mu zabránil v podniku proti Neumarktu, ke Wolfsteinu čtyři tisíce vojáků s plukovníkem „Platem“; některé jejich setniny se střetly s Chorvaty a šarvátkovaly s nimi, a po velké srážce s nerozhodným výsledkem zahynulo na obou stranách asi sto vojáků. Obležení v Breisachu mezitím neochabovali a podnikali různé výpady, hned na této, hned na oné straně Rýna, vždy však spíše odvážně než šťastně.

Vévoda lotrinský mezitím shromáždil sbor o osmi tisících bojovnících, veden onou důvěrou, která touze zvětšuje záměry, ačkoli ho Španělé varovali, aby se zdržel novot, dokud oni nedorazí.

Lotrinské zbraně u Rýna.²⁵

Až by se s nimi vévoda spojil, mínili Španělé nejen vypudit odtamtud Švédy, ale vstoupit do Lotrinska a bránit to vévodství před francouzským vpádem, což pro ně byla věc velké váhy: přenesením svých zbraní do té země totiž doufali nejen zabránit Francouzům ve vstupu, ale usadit své posádky v Nancy, v La Mothe a v dalších nejlepších pevnostech té země, stát se neomezenými pány vůle toho knížete, aby při jakékoli roztržce s Francií otevřeli tudy vstup německým vojskům, zajistili a zkrátili si cestu z Německa, Itálie a Burgundska do Flander a pojistili se proti dalším pokusům Francouzů, jichž se velice obávali. Vévoda, zneklidněn radou těch, kdo ctižádostivě chtěli ukázat statečnost svých mečů dřív, než by se na slávě podíleli Španělé, dal se přemluvit, aby vrhl své vojsko do Alsaska a přinutil Švédy zrušit obléhání Hagenau. Někteří tvrdí, že k tomu byl vévoda pokoutně podněcován kýmsi závislým na Francii, aby Francouzi, poruší-li on sliby dané králi, měli důvod obsadit mu zemi dřív, než do ní Španělé vkročí.

To Francouze velice znepokojovalo, neboť kdyby se tam Španělé uhnízdili s posilami z Flander, Německa, Burgundska a Itálie, a snad i s nějakou podporou neklidných Francouzů, snadno by drželi hranice toho království v ustavičném strachu, a nepřátelé koruny a Richelieuovy vlády, podněcováni tímto útočištěm, by snad méně dbali povinné úcty ke králi a snadno by projevili svůj zlý úmysl; takže by Francie byla na každé z těchto stran obklíčena španělskými zbraněmi, znepokojována pikly rebelů a francouzské zbraně by byly rozvráceny rozsáhlými podniky císařských, a kdyby se válka živila v Lotrinsku, zůstaly by snad Artois, Alsasko a Franche-Comté války ušetřeny.

Bitva mezi Lotrinčany a Švédy u Hagenau.

Za velmi prudkého větru a deště zaútočili Lotrinčané desátého srpna²⁶ tak odvážně na švédské vojáky, kteří na tyto zprávy postoupili k Pfaffenhofenu, že při prvních srážkách se jezdecký pluk „Rosauův“,²⁷ vyděšený a zaskočený zuřivostí lotrinských jezdců, obrátil a svým ústupem zastrašil i ostatní, čímž dal příležitost ke značné škodě pro své. A ta by snadno nastala, kdyby lotrinští velitelé byli schopnější a kdyby plukovníci Rantzau („Ransau“) a „VViston“, zkušení muži, kteří měli nad těmi lidmi velení, nebyli při té příležitosti (kdy tam nebyl Birkenfeld, který měl na starosti to obléhání) prokázali statečnost a svou obratnost ve válečných úskocích: rychle totiž zahnali několik koní do lesa, kam jejich vojáci prchali, a rozšířili hlas, že tam je hlavní síla nepřátel, a že tedy nezbývá jiná naděje na záchranu než obrátit se na druhou stranu, obsazenou jen nemnoha nepřáteli; a když se tato představa vtiskla do sklíčených srdcí, hnali se tryskem proti hlavní síle Lotrinčanů v naději, že tam bude záchrana snazší a otevřenější. A tím povzbuzeni pronikli tak daleko, že strach, který prve sídlil v nich, přešel na protivníky; ti, zmateni tak podivným rozhodnutím a pokládajíce je za zoufalý zbrklý čin, obrátili se zády, a když je Švédové, ovšem bázlivě, pronásledovali, zůstala velká část z nich v rozvratu v zajetí, mezi nimi pán z „Florenuille“, Lotrinčan, a pán z „Vincourt“ a páni ze „Sanbeuf“ a z Liancourtu, Francouzi z vojsk vévody orleánského. Na obou stranách padlo asi 800 mužů a Lotrinčané tam zanechali šest děl a sto vozů zavazadel a střeliva. Rakušany to mrzelo víc než samého vévodu, neboť z toho dobře viděli, že francouzský král získá příležitost vytáhnout se zbraněmi proti Lotrinsku a předejít jejich příchodu, takže když jejich záměry byly zmateny, mohli si od sil toho vévody, uvrženého do záhuby tímto svým neopatrným rozhodnutím, slibovat málo prospěchu, ba spíše mnoho škody; neboť každý zisk Francie byl ztrátou Španělska.

Útěk několika jezdeckých setnin „Rosauových“, které se uchýlily do Štrasburku, dal vzniknout tak zlověstné zprávě a přinesl tamnímu lidu takové zděšení, že když se o tom doneslo do švédského tábora před Breisachem, vyhlásil se poplach a chystali se zrušit obléhání a pospíšit druhům na pomoc; vtom však dorazila pravda o vítězství, právě když se začínalo s odchodem, utěšila rozrušené mysli, vyjasnila zachmuřená čela všech a z radosti dala zahřmít dělům a vyprázdnit mnoho nádob vína.²⁸

Francouzům se mezitím ještě jasněji odhalil zlý úmysl vévody lotrinského setrvat v dorozumění s Rakušany a postupovat nepřátelsky proti spojencům: pohrdl královými napomenutími, porušil sliby, které rok předtím podepsal Nejkřesťanštějšímu králi, a s nepřáteli Francie kul pikle té koruně velmi škodlivé; a zvláště vyšel najevo sňatek uzavřený mezi vévodou orleánským a princeznou Markétou, vévodovou sestrou, v rozporu se základními zákony království, které knížatům krve zakazují brát si manželku bez souhlasu koruny; a protože se ten sňatek opíral o převelice vážné tajemství,²⁹ velmi to rozhořčovalo mysl Francouzů. Zdálo se jim tedy, že je čas, aby měli oprávněný důvod ohradit se proti vévodovu jednání, zcela odlišnému od slibů, a již déle neodkládat provedení, tím spíše, že z Milána už vytáhl tím směrem vévoda z Ferie s vojskem se záměrem, aby po osvobození Breisachu vstoupil první do pevností té země, a podávaje si ruku s Flandry, Burgundskem a Německem, uvedl podniky Francouzů do velkých nesnází.

Francouzský král nařídil pánu de Saint-Chaumont z rodu Mitte, aby se s vojskem odebral do okolí Met a bděl nad jednáním vévody lotrinského; pána de Bussy³⁰ ponechal jako guvernéra v Trevíru s dostatečnými posádkami jak v něm, tak ve všech ostatních místech kurfiřtství. Saint-Chaumont dorazil do metského biskupství právě v době, kdy se udála věc u Hagenau, a poslal o ní kurýra ke dvoru, který byl ohledně vévodových novot ve velkých pochybnostech; když se však král o této porážce dozvěděl a usoudil, že je jí vévoda velmi oslaben, vydal se ihned s kardinálem Richelieuem, maršálem de La Force a gardovým plukem k Lotrinsku a nařídil Saint-Chaumontovi vstoupit do téhož vévodství, ovšem bez nepřátelství, pokud je nezačne vévoda. Když král koncem srpna dorazil do Pont-à-Mousson, města v Lotrinsku na Mosele, vévoda se se svými vojsky stáhl k Remiremontu, celou rodinu ponechal v Nancy a třicátého srpna poslal do Pont-à-Mousson svého bratra.³¹ Ten, přijat králem s projevy přízně, jej vroucími prosbami žádal o odpuštění všeho zlého, čeho se bratr dopustil, a o ohled k té zemi, která se chtěla spíše odevzdat pod jeho královskou ochranu, než pokoušet jeho hněv. Král kardinála zdvořile vyslechl a odpověděl mu, že se vévoda, jeho bratr, bez příčiny sám vrhl do nejhorších rad a tolikrát krále svými sliby oklamal, že už není čas mu věřit; vyložil mu svůj úmysl, že dokud trvají nynější pohyby v Německu, chce se zajistit jeho pevnostmi a mít v rukou princeznu Markétu; učiní-li to vévoda dobrovolně, dá mu poznat účinky své shovívavosti.

Na tato naléhání se kardinál snažil obratnými omluvami zmírnit králův hněv a zachránit se z očividného nebezpečí; ale málo mu to pomohlo, neboť všechny úskoky, jimiž chtěl věc odkládat, dokud se neobjeví španělské posily, byly prohlédnuty. Vida se tedy ze všech stran obklíčen francouzskými zbraněmi, pomoc vzdálenou a sliby Španělů málo proveditelné, svolil, že ihned propustí najaté vojsko, postará se, aby se princezna Markéta odevzdala do králových rukou, a úplně se odpoutá od rakouského spojenectví; a tak bylo dohodnuto.

Postup Švédů.³²

Vévoda však i po této dohodě budil u Francouzů nemalé podezření, neboť odzbrojení prováděl laxně a ani se nezdálo, že by se chtěl odpoutat od oddanosti císaři; a král byl ještě více rozhněván útěkem princezny, která v těch dnech, převlečená za lovce, vyjela z Nancy v kočáře, jenž měl propustku od Saint-Chaumontovy ubikace, ve vzdálenosti dvou mil vzala čerstvé koně až do Thionville, místa v Lucembursku, a šťastně dorazila do Flander, kde byla s mimořádnou poctou přijata královnou matkou, infantkou a vévodou orleánským. Rozhodl se proto král mít Nancy bezpodmínečně v rukou, aby se pojistil vévodovou věrností a nemusel se už obávat úkladů, o nichž dobře předvídal, že se na této straně kují, aby Francii trápily.

Obléhání Nancy.

Dal postoupit vojsku, které čítalo asi deset tisíc vojáků, sám se odebral před Nancy a vzal si ubikaci v Laneuveville, míli od města na cestě, která vede do Saint-Nicolas; maršálové de La Force a Saint-Chaumont jako generálové, pan de La Meilleraye („della Migliare“),³³ velmistr dělostřelectva, a markýzové de Nesle („Neela“) a de La Force jako polní maršálové byli se zbytkem vojsk rozloženi kolem pevnosti, aniž došlo k jakémukoli dalšímu nepřátelskému činu na jedné či druhé straně, kromě obkličovacího valu, který sám král začal od své ubikace k ubikaci La Forceově.

Rozmluva kardinála Richelieua s vévodou lotrinským v Charmes.

Ale kardinál Richelieu, původce tohoto podniku, vida, kolika obtížemi jej provází blížící se zima, slabé vojsko a přechod Ferie do Německa, požádal vévodu, aby svolil k rozmluvě s ním, s nadějí, že vše vyřídí přátelsky. Když bylo určeno místo v Charmes mezi Remiremontem a Nancy, vévoda tam přišel ze své strany s malou obezřetností a kardinál ze své s mnoha lidmi; přivedl vévodu ke králi do Laneuveville a přiměl ho zčásti po dobrém, zčásti strachem vydat celé Nancy; do něho Francouzi vstoupili 24. září a král s vévodou 25. Po několika dnech se král vrátil do Paříže, zanechav maršála de La Force s armádou v Lotrinsku, a vévodovi dovolil žít v Nancy s rodinou a užívat důchodů a soudní pravomoci podle smlouvy.

Nancy leží uprostřed Lotrinska; na západě má řeku Meurthe, která pramení ve Vogézách a ústí mezi Nancy a Pont-à-Mousson do Mosely. Město je dvojí, staré a nové, a celé je obehnáno patnácti baštami s velkými zdmi, zasypanými zeminou, s předprsněmi, chodbami, nízkými boky a vysokými kavalíry; příkopy jsou široké, hluboké a chráněné půlměsíci mezi všemi baštami a dokonalou kontreskarpou.

Zatímco tato jednání probíhala, vévoda z Ferie postupoval každým dnem rychleji a Francouzi pojali podezření, že španělským záměrem je po osvobození Alsaska vytáhnout do Lotrinska, a protože místo „San Licy“³⁴ bylo vhodné k jejich přijetí, učinit tam své shromaždiště a odtud postupovat k větším výbojům; maršál de La Force je proto předešel tím, že je obsadil. Ačkoli to bylo proti úmluvám sjednaným s vévodou, maršál se omlouval počestnými důvody, že to učinil jen proto, aby zmařil záměry Španělů, nikoli aby je vévodovi odňal; ba současně žádal mnoho dalších pevností a míst, o nichž se velmi obávali, že by do nich Rakušané mohli vstoupit, usadit se v nich posádkou a uhnízdit; všechna mu vévoda postoupil, protože poznával, že je nemůže odepřít.

Rýnský hrabě, když na zprávy o pohybu Lotrinčanů proti Hagenau opustil tábor před Breisachem, vydal se se svým jezdeckým plukem a s patnácti sty pěšími z okolních ubikací k Pfalzburgu na hranicích Alsaska nad Zabernem; ale sotva vkročil na tu hranici, dali mu Francouzi na srozuměnou, aby upustil od nepřátelství proti místům patřícím vévodovi, neboť k tomu, aby mu škodili, jeho pomoci nepotřebovali ani nežádali. Toto oznámení, či protest, ještě více utvrdilo v jejich mínění ty, kdo zjevně žárlili na francouzské jednání a soudili, že Francouzi nemají rádi větší moc švédské koruny a že jim není milá blízkost lidí divokých a chudých, toužících užívat pohodlí, jichž se jejich zemím nedostávalo, k onomu kvetoucímu království, jakož i proto, že Švédové byli z náboženství, které ještě nedávno bylo Francii tak zhoubné.

Mezitím pokračovala obléhání Breisachu, Hagenau, Philippsburgu a Villingenu, čtyř míst značné váhy; byla to však obléhání umožněná spíše vzdáleností rakouských zbraní než švédskými silami, neboť pod těmito čtyřmi pevnostmi nebylo všeho všudy dvacet tisíc vojáků. Španělé se chystali přejít hory, když se Horn, odhodlán vyjít jim vstříc a hned na počátku zmařit jejich záměry dřív, než se uchytí ve Švábsku, odpoutal z Bavorska se čtyřmi tisíci jezdci a šesti tisíci pěšími, odebral se do území Memmingenu a Kemptenu a pokusil se, ale marně, přepadnout některé z těch míst.

Způsob novodobých obléhání.

Aby však byl tento nový způsob válčení srozumitelný a nikdo se nedivil zmíněným obléháním, je třeba vědět, že v Německu není vzhledem k rozsáhlosti zalidnění a knížectví té země mnoho pevností dokonalé obrany, jakých by bylo třeba ke střežení tolika provincií, kromě některého svobodného města a jiných na hranicích, nýbrž nesčetná města a místa se starými hradbami. Z toho plyne, že když se vojsko stane pánem pole a následkem toho se snadno zmocní všech nedokonalých míst, zůstanou pevnosti značné váhy osamocené, bez pomoci a se vzdálenými ubikacemi přátel ze všech stran, takže stačí málo lidí, aby se potlačily jejich výpady a aby se několika málo ubikacemi obklíčily a oblehly.

A proto Švédové, když získali všechna místa těch provincií kromě čtyř zmíněných, berouce v úvahu Štrasburk, odkud byli zásobováni vším potřebným k pobytu v poli, když si naklonili a pro svou stranu získali vévodu württemberského, sousedícího s provinciemi, v nichž ty pevnosti leží, a na druhé straně měli Lotrinsko držené spřátelenými Francouzi, a vidouce proto pomoc těmto pevnostem vzdálenou, položili se před Breisach, Hagenau a Philippsburg, nikoli aby je obléhali – neboť ty byly již obleženy samy sebou, když jim kraj, obývaný nepřáteli a vzdálený od přátel, neposkytoval ani obilí, ani víno, ani seno –, nýbrž aby zabránili výpadům, které by se mohly podnikat do okolí, odvozu sklizní ze sousedství, obtěžování a přepadání okolních ubikací. To se snadno provádělo pomocí silných jezdeckých a pěších stráží v průchodech, které projížděly cesty; při každé příležitosti k výpadu stráže vyhlašovaly poplach, a když se na smluvených místech svolávaly milice z okolí, byli obležení buď rozsekáni na kusy, nebo přinuceni k ústupu. Tento postup se ukázal jako velmi vhodný, ačkoli někteří politikové chtějí tvrdit, že se pevnosti nemají nechávat za zády. Myslím, že mluví o úzké zemi, kde jsou posádky a opevnění hustě rozmístěné; neboť všechny zisky Švédů se udály³⁵ dobrovolným vzdáním a dobytím míst s nedokonalou obranou, a pevnosti padly z nedostatku potravin právě tímto způsobem.

Hrad Kaysersberg, ležící na pahorku mezi Colmarem a Schlettstadtem a bráněný dvěma sty lotrinskými vojáky, se nedlouho předtím, obležen plukovníkem „Harfem“, vzdal na smlouvu; Švédové do něj vstoupili a ti strážci odešli na vinobraní na svá hospodářství, neboť všichni byli venkované z Lotrinska.

Obležení v Breisachu zatím neustávali v pokusech, v ustavičných výpadech a v přepadání některých ubikací, jak aby Švédy trápili, tak aby sehnali něco pro svou potřebu a k udržení pevnosti. Mezi mnoha byl nejzuřivější ten, který podnikli na této i oné straně Rýna v noci pátého září; při něm jejich děla tak hřměla, že to Švédům dalo přemýšlet o nějaké novotě; ale nazítří se zjistilo, že se to stalo proto, aby Švédové, držíce se na svých stanovištích, nezabránili v průjezdu člunu se solí, který jim po proudu Rýna vezl jeden basilejský převozník; ten často vozíval zboží do švédského tábora a měl k tomu propustku od rýnského hraběte a markraběte durlašského. Tou oklamal hlídky, a ty, myslíce, že se zastaví v jejich ubikacích, jak bylo jeho zvykem, ho nechaly projet.

Výpady obležených v Breisachu.

Devátého téhož měsíce vyrazili opět se značnou smělostí proti ubikaci francouzského plukovníka „Scamarena“, odkud byli s nezdarem zahnáni a zanechali tam asi 20 mrtvých a mnoho zajatců; ti vypověděli, že město je ve velmi špatném stavu: každé dva dny se nedávají víc než tři libry chleba a týdně dvě míry vína, lžíce soli, osmina libry oleje a tři libry masa; je tam mnoho nemocných a raněných a pro nedostatek léků vysoká úmrtnost. Proto byli posláni zpět do pevnosti, neboť není dobrým válečným pravidlem zbavovat lidí ta místa, která se snažíme sužovat hladem.

Vévoda z Birkenfeldu, který se, jak jsme řekli, s částí svého vojska vrhl ke škodě Lotrinska, napadl v těch dnech Dachstein,³⁶ místo držené Lotrinčany; to osm dní snášelo sílu děl, pak se mu vzdalo a posádka z něho vytáhla jen se zachráněnými životy.

V té době začali obležení v Hamelnu, silném a velmi významném místě na Veseře mezi Brunšvickým vévodstvím a zemí lantkraběte hesenského, které v březnu oblehl vévoda lüneburský, pociťovat strasti obléhání, unaveni ustavičnou námahou a oslabeni nedostatkem potravin, když hrabě Gronsfeld („Cronesfeld“) a Merode („Merodes“), kteří velmi dbali o to, aby se neztratilo tak důležité místo, sklad celého okolí a opora všech míst, jež se v těch provinciích ještě udržovala pro katolíky, po dlouhé poradě o tom, jak tuto pomoc provést a vyrvat to město z rukou Švédů, svorně a rozhodně usoudili, že se tam vydají a přinesou mu potřebnou pomoc. Spojili tedy svá vojska s vojsky biskupa osnabrückého („Onaspruch“), Bönninghausena („Benicausen“), kurfiřtů kolínského a mohučského a se všemi vojáky, které mohli vytáhnout z okolních posádek, a vydali se tím směrem. Vévoda lüneburský a generálporučík Melander („Milander“), poradivše se spolu, co je třeba učinit při tak důležité události, a zpraveni o pohybu katolíků, ponechali několik pluků k obraně svých ubikací před městem a k odrážení výpadů obležených a se zbytkem vojska se rozhodli vytáhnout Rakušanům vstříc. Když tedy Melander vojsko shromáždil a rychle seřadil předvoj k pochodu, začal postupovat proti katolíkům; dostal o nich zprávu, že už dorazili k Segelhorstu („Segelhont“) a že se tam jakožto na výhodném místě zastavili a opevňují se, a pronikl až k Oldendorfu („Oldendorp“), místu půl míle od vesnice Segelhorstu, kam dorazil též vévoda lüneburský a maršál Knyphausen („Chinipausen“) se zbytkem armády, složené z dvaadvaceti pluků jízdy a pěchoty. Seřadili lidi k bitvě na svahu malého pahorku, nezapomněli zajistit svůj tábor několika zákopy, a osmého července ráno,³⁷ když seřadili prapory pěchoty a sešikovali eskadrony jízdy, postavili se takto. Po pravé ruce městečka Oldendorfu, pod pahorkem, na rovině mezi městečkem a vesnicí Segelhorstem stálo vojsko protestantů rozestavené do dlouhého, ale sevřeného šiku; levé křídlo předvoje tvořilo tři tisíce pět set jezdců z pluků plukovníků „Stallans“,³⁸ „Soop“, „Abelson“, „Sakhe Bergiamson“, „Ritemb“, „Lenes“ a „Milandera“; po jejich bocích následovaly dva dragounské pluky, jeden „Raggeův“ a druhý „Bellinsův“, o dvou tisících vojácích. V čele bitevního šiku pochodovalo ve velmi pěkném pořádku čtyři tisíce pěších, rozdělených do tří praporů z pluků lüneburského a Knyphausenova, a za nimi šel hlavní sbor (střed) z dalších čtyř tisíc pěších, rozdělených do tří praporů složených z pluků plukovníků „Lanstels“, hraběte z Ebersteinu („Erbestein“)³⁹ a lantkraběte; tomu velel vévoda lüneburský.

Na pravém křídle pod vedením Knyphausena se řadily jezdecké pluky plukovníků „Catberg“, „Brunchr“, „Secherich“, „Rostain“ a plukovníka „del Vich“, rozdělené do čtyř eskadron, za jejichž zády stála eskadrona pěti set dragounů.

Bitva u Hamelnu.

Děla byla rozdělena takto: na levém křídle patnáct polních kusů; sedmnáct těžkých předcházelo čelo bitevního šiku a deset kusů stálo na pahorku na pravé straně. Takto rozestavené vojsko, když zazpívalo několik Davidových žalmů, s velkými nadějemi na kořist, která prý byla ve městě, s posilněnými myslmi vojáků, napomenutých, aby bojovali s obvyklou statečností, dalo znamení k bitvě a pevným krokem začalo získávat půdu směrem k Segelhorstu. Před tou vesnicí Merode, Gronsfeld, Bönninghausen a baron z „Flamors“, když rozestavili své dělostřelectvo,⁴⁰ uspořádali šiky svých lidí, kterých bylo asi čtrnáct tisíc bojovníků, v následující podobě. V předvoji stály tři silné eskadrony jízdy z pluků plukovníků barona „d'Ast“, „Mussier“, Merode-Gronsfeld⁴¹ a Bönninghausena, vedené hrabětem Gronsfeldem; za nimi následovalo v čele bitevního šiku šest pěších sborů plukovníků „Flormesin“, „Renech“, „Ghelans“, „VVestriolt“, „Lid d'Orst“ a „VValdech“, vedených generálem Merodem; za jejich zády stáli na levém křídle Merodeovi dragouni a kyrysníci plukovníků „Ouald“, „Ruffeau“ a „VVestfal“ a na pravém křídle jízda „Biland“, „Bort“ a Gronsfeld, jíž velel maršál Bönninghausen; za ním následovaly další tři pluky plukovníků „Dor“, „Bort“, „Guas“, „Pari“⁴² a pluky kolínský a vestfálský; před nimi stálo třináct děl a po šestnácti na každém boku.

Když byly armády takto rozestaveny, svolali generálové obou vojsk své přední kapitány a radili se o tom, jak si při té příležitosti počínat. Ačkoli Merode nesouhlasil s tím, aby se šlo do bitvy, a raději chtěl vyčkáváním odříznout nepřátelskému táboru potraviny a přivést ho do takové tísně, že by musel obléhání opustit, přesto Gronsfeld, následován všemi ostatními válečnými veliteli, dal najevo nutnost bojovat, a tak bylo rozhodnutí přijato; Švédové je očekávali, snad tušíce budoucí vítězství. Obě vojska si tedy dala dobrý den mnoha salvami z děl, a když se jezdecké pluky „Stalhausen“, „Soop“, „Ianson“, „Catberg“ a „Brunchr“ statečně vyřítily vpřed proti eskadronám vedeným Gronsfeldem, rozpoutala se velmi prudká šarvátka; když tam Švédové, těžce poškozeni střelbou katolických děl, couvali, postoupil Melander s pluky levého boku tak odvážně, že se neméně odvážně přihnaly pluky barona „d'Ast“, „VVipar“, „Mussier“ a „VVatterberg“, vedené Merodem, který je s mečem v ruce ve svém čele prudce vrhl proti nim; boj se rozhořel tak prudce, že po prvních výstřelech jízdy postoupily prapory pěších na náležitou vzdálenost, polní děla nabitá mušketovými kulemi vystřelila, a zatímco kule z arkebuz stále pršely, rozpoutal se mezi oběma čely předvojů tak krutý boj, že od třetí hodiny⁴³ do poledne se za krutého krveprolití zdálo, že míček štěstí poskakuje v nerozhodné hře. Ale Knyphausen přispěchal s pluky „Raggeovým“ a „Bellinsovým“ a se dvěma eskadronami jízdy tam, kde Melander statečně bojoval s nepřátelskou jízdou, a vypálil dvanáct děl namířených mezi jeho eskadrony; tím prorazil mnoho řad a rozvrátil šiky, a s velkým náporem se na katolíky vrhla hesenská jízda a několik Finů („Filandesi“), vedených plukovníkem „dal VVich“; ti je dlouho drželi, ale když byl Merode smrtelně raněn a mnoho jiných kapitánů padlo a když se v téže srážce rozšířil hlas, že vévoda lüneburský na druhé straně prolomil a rozprášil ostatní rakouské eskadrony, začali ustupovat. Melander, postřehnuv výhodu, s velkým spěchem znovu obnovil nápor na nepřátelské prapory, polámal píky a pošlapal ty pěší, kteří byli ustavičnou námahou již ochablí, a dvakrát prorazil katolické prapory od čela až po týl; a ačkoli se Gronsfeld a ostatní kapitáni, byť zbroceni krví, vytrvale snažili prapory znovu seřadit a vydržet nápor Švédů, nikdy nedokázali zadržet útěk vojáků, a dokonce i některých důstojníků, kteří odhazovali zbraně a rychle, kdo sem, kdo tam, hledali spásu v útěku.⁴⁴

Císařští jsou poraženi u Hamelnu.

Tehdy je jízda protestantů pronásledovala, tak je rozvrátila a tolik jich pobila, že pokryla pole asi třemi tisíci mrtvol a odvedla do svých ubikací asi dva tisíce zajatců, z velké části raněných. Tento den vzal katolíkům asi padesát praporů a standart, třináct děl, osm set vozů zavazadel a střeliva, Merodeovu kancelář, pět tisíc vojáků⁴⁵ a samého jejich generála Merodea, který po několika dnech na utržená zranění vypustil ducha. Bitva trvala od dvou hodin po východu slunce do dvou hodin po poledni; padli v ní na straně katolíků hrabě z Wartenbergu („Virtemberg“),⁴⁶ plukovník „Glein“, mladý hrabě Metternich,⁴⁷ páni z „Quad“, „Vestfal“ a „Dinclant“⁴⁸ a mnoho jiných význačných důstojníků; do zajetí padlo asi 2 500 vojáků s plukovníky „Vesterhold“, „Oben“ a „Marchelet“.⁴⁹ Gronsfeld, rovněž raněný, ale lehce do stehna, se se zbytkem lidí stáhl do Mindenu („Mindem“), silného místa na téže Veseře; nehodou byl velice rozrušen, ale tváří v tvář takovému neštěstí neohrožený: spěšnými kurýry o ní zpravil kurfiřty a duchovní knížata a rozhodl se, nikterak neustupuje osudu, vzpamatovat se a pomstou získat zpět, co ztratil.

Tato porážka katolíků byla tak těžkou ranou, že vyloudila slzy nejen kurfiřtům kolínskému a mohučskému, kteří v tuto armádu vkládali důvěru – jeden v naději na svou záchranu, druhý na návrat do své země –, ale vzbudila neobyčejný strach v srdcích všech obyvatel země a zvláště sklíčila obležené. Ti, vidouce, jak Švédové s velkou poctou posílají do města Merodeovu manželku a manželky jiných zajatých velitelů se zavazadly Rakušanů, aby jim dali na srozuměnou, že pomoc, kterou očekávali, byla poražena, rozhodli se vyjednávat a vzdát pevnost za podmínky, že z ní vytáhnou se zbraněmi a zavazadly, čtrnácti kočáry a dvěma děly a že budou doprovázeni až do Mindenu; když to bylo ujednáno, vytáhla dvacátého července posádka o tisíci třech stech pěších a dvou stech čtyřiceti jezdcích, dobrých lidech.

Po tomto vítězství, které se slavnostně slavilo ve všech místech Švédům patřících a s nimi spřátelených, se Oxenstiernovi („Oxestern“) zdálo, že je čas učinit nějaká opatření pro potřeby těch končin; odebral se z Frankfurtu do Kasselu s vévodou lüneburským, maršálem Knyphausenem, Melanderem a jinými veliteli a ministry spřátelených a spojeneckých knížat a stavů; když se tam konalo několik zasedání o běžných záležitostech, bylo usneseno pokračovat ve válce v těch provinciích, dobře se dorozumět s Holanďany, pomáhat každému ze spojeneckých knížat a zůstat svorní ve společných zájmech; a když byly upraveny kontribuce na vydržování potřebného vojska, vrátil se Oxenstierna do Frankfurtu, vévoda lüneburský se vydal k Veseře a lantkrabě hesenský do kolínského kurfiřtství, kde dobyl několik nepříliš významných míst.

V té době pobýval v Curychu („Zurigo“), kantonu protestantských Švýcarů, vévoda Henri de Rohan („Rhoan“), kníže stejně vytrvalý podporovatel kacířů jako nepříznivě nakloněný katolíkům, a zvláště Španělům; o jejich přípravách ve státě milánském, o nichž mu z Lombardie docházely spěšné zprávy, nepřestával zpravovat švédské generály, s nimiž udržoval mimořádně úzké spojení. A protože byl muž velmi bystrého úsudku, uvážil, že podnik proti Kostnici by velmi vážně poškodil záležitosti Rakušanů a že se zdaří, nenarazí-li u protestantských Švýcarů na překážky, a dal se do uskutečnění této myšlenky. Proto tajně jednal s mnoha předními členy curyšské rady, a když od nich dostal naději, že proti Švédům nikdy nepozvednou zbraně, poslal o tom zprávu Hornovi, Výmarskému a velkému kancléři Oxenstiernovi prostřednictvím curyšského kapitána „Vlricha“;⁵⁰ ti, ačkoli poznávali, že výsledek je nesnadný, nakonec, když je Rohan znovu ujistil o snadnosti podniku, rozhodli se jej provést. Maršál Horn postoupil s dvanácti tisíci vojáky k Villingenu („Veling“) a předstíral, že chce dokončit dobývání, které začali Württemberčané; pak však nenadále přitáhl ke Steinu am Rhein, místu patřícímu kantonu curyšskému na Rýně tři míle od Kostnice, a žádal po obyvatelích průchod po tamním mostě; ti odpověděli, že o tom nemohou rozhodnout bez rozkazu svých představených, a Horn jim odvětil, že nemá čas ztrácet poradami, ale že musí projít, a nepovolí-li mu to po dobrém, otevře si cestu klíči, které nese s sebou, a ukázal jim děla; donuceni tedy strachem, darovali to, co nemohli udržet. Věří se také, že se to stalo podle dorozumění předem domluveného a s pověřením, které k tomu tamnímu purkmistrovi dali někteří přední Curyšané, o nichž bylo podezření, že o věci nebyli zcela nevědomí; jinak se totiž nezdálo, že by Horn hledal roztržku se Švýcary, protože znepřátelit si ty kantony neodpovídalo zájmům Švédů; a také proto, že Stein se mohl bránit, neboť je to místo obehnané dobrými starými hradbami, dokud by nedorazila pomoc jeho pánů, která k němu mohla přijít následujícího dne; a i kdyby byli nuceni jej opustit, k zadržení vojska stačilo rozbít most přes Rýn, postavený ze dřeva. V noci sedmého září tedy přešlo celé vojsko, a když tam Horn k zajištění ústupu zanechal pět set pěších,

Obléhání Kostnice.

objevil se osmého téhož měsíce před Kostnicí („Costanza“). Ale protože ve spěchu, aby přešel Rýn dřív, než se o tom dozvědí katoličtí Švýcaři a Rakušané, nechal za sebou těžká děla, spoléhaje, že mu je obstará vévoda württemberský, a ta se – ať už leností vozků, nebo zdržena něčím jiným – opozdila o šest dní, měli obležení nejen čas ihned oznámit tuto novinu plukovníku Königovi („Ching“),⁵¹ guvernérovi Lindau („Lindou“), a připravit se k obraně, ale i přijmout pomoc, kterou jim po jezeře spěšně poslali z Überlingenu („Vberlinghem“) a z Lindau, osm set pěších pod velením plukovníka Mercyho („Mersi“). Kostnice leží na velmi důležitém místě u jezera, které od ní má jméno a slouží jí nejen k bezpečnosti, ale i k velkému pohodlí; z boku na severní straně ji míjí Rýn, který tu vytéká z jezera, a jím a novodobým opevněním přidaným na této straně se v té části stává nedobytnou; na západě a na jihu, na této straně Rýna, ji obepínají prosté hradby s věžemi a příkopy po starém způsobu, neboť Rakušané ji na tomto místě nemohli učinit odolnější: protože hraničí se Švýcary a podle úmluv se jim po boku nesměla postavit tak důležitá pevnost, každý záměr Rakušanů ji opevnit jim v minulosti zmařil odpor všech kantonů.

Popis Kostnice.

Je to město slušného obvodu se třemi předměstími nemalého významu; žilo dříve s výsadami a v počtu svobodných měst Německa, ale když její měšťané přijali kacířství a vyhnali z ní katolíky, byla roku 1548 císařem Karlem Pátým⁵² zbraněmi donucena přijmout vyhnané zpět a zavázat se podpisem k poslušnosti nařízení, která jí budou dána ve věcech náboženství, a zákonům a povinnostem, jimiž byly vázány sousední země závislé na rakouském domu a jemu poddané.

Příchod Švédů na území Švýcarů vyburcoval ke zbraním katolické kantony, které nemohly snést, jak málo Švédové dbají jejich zbraní, k pohrdání jimi ze strany těch, kdo urazili jejich svobodu a spolek, který dodržovaly s rakouským domem.

Pobouření katolických Švýcarů nad obléháním Kostnice.

Shromáždivše tedy asi šest tisíc pěších, reptali nad zlým jednáním Švédů, které protestantští Švýcaři strpěli, a chystali se je oplatit: Lucern a Zug, přední katolické kantony, vyslaly své zástupce, aby si stěžovali u Curyšanů jakožto předního kantonu a vyzvali je, aby se chopili zbraní a vyhnali Švédy z helvetských území. Curyšané, kteří pro odlišnou víru, přirozenou nepříznivost a z jiných politických důvodů nenávidí nejen rakouské jméno, ale nesnášejí se ani se svými vlastními katolickými Švýcary, se vymlouvali⁵³ a svolali sněm do Badenu („Bada“), aby mezitím protahovali čas, dokud Horn nedosáhne svého záměru. Ale katolíci, podněcováni rakouskými ministry, vydali se k Rapperswilu („Rapsuuil“) a odtud do země opata svatohavelského na pomoc tomu knížeti, který, protože v minulých válkách pomáhal Polákovi proti Švédsku, měl důvod se této blízkosti obávat; napsali také francouzskému králi jakožto svému spojenci a prosili ho, aby uplatnil svou královskou autoritu, aby Švédové z jejich území odtáhli, a všude ostře žehrali na curyšské pány a obviňovali je ze spoluviny na tom, co se stalo.

Když Švédové obsadili klášter augustiniánů zvaný Kreuzlingen („Creutzlingen“), asi dvě stě kroků od městských hradeb na pahorku, postavili tam dvě baterie po čtyřech kusech a začali ostřelovat hradby; za krátkou dobu probořili úsek, který ukazoval přiměřený otvor, a Švédové podnikli útok; ale protože dělová rána shodila kus zdi přilehlé věže, rozbil se létající most, který Švédové přehodili přes příkop, takže první nemohli být následováni druhy; každý pokus vyšel naprázdno a museli ustoupit a od podniku upustit; na té rovině jich zůstalo asi třicet a mnoho raněných. Nesluší se však zamlčet statečnost jednoho skotského vojáka z vojsk generálmajora Ruthvena („Rotuuin“): ten se nabídl, že přivede Hornovi nějakého zajatce, po čemž Horn velice toužil, aby se od něho dozvěděl o stavu města; při tomto útoku byl mezi prvními, vnikl do průlomu tak daleko, že popadl jednoho z císařských, vytáhl ho na tuto stranu příkopu a předvedl generálovi.

V té době byl hrabě Olivares („Oliuares“),⁵⁴ nejvyšší ministr španělského krále, u svého pána na takovém vrcholu štěstí, že se mohl nazývat rozhodčím královy vůle; a jak bývá obvyklé u lidské touhy usilovat vždy o větší převahu, tento ministr nerad viděl u dvora Ferdinanda, kardinála-infanta, králova bratra, jako toho, jemuž dlužil úctu a jehož se poněkud obával. Využiv proto záminky, že infantka Isabela ve Flandrech je již ve vysokém věku a že je dobře přiblížit k těm provinciím knížete krve, způsobil, že ho král zvolil; tím ho vzdálil od dvora, a tím, že ho přivedl do státu milánského, zároveň zmenšil autoritu vévody z Ferie, který mu nebyl příliš přítelem, a lépe se zajistil proti úkladům těch, kdo soupeřili s jeho vládou. Infant se tedy koncem dubna připravil k odjezdu, nalodil se v Barceloně na galéry v doprovodu hraběte z Oñate („Ognates“), knížete z „Montenero“, markýze d'Este a jiných rytířů a válečných velitelů a dvanáctého května dorazil do Villefranche („Villa Franca“), kde když státní sekretář don Martín de Axpe („d'Aspe“)⁵⁵ domluvil s komturem Paserem („Pascer“),⁵⁶ státním sekretářem vévody savojského,⁵⁷ že vévoda dá infantovi titul královské Výsosti, chce-li sám být oslovován Výsostí, přišel tam osobně vévoda v doprovodu dona Felice, svého bratra,⁵⁸ markýzů z Pianezzy a z Ciriè, hrabat z Piossasca („Piosasque“), Valpergy („Valsperga“), „Ardouin“ a jiných skvostně vystrojených rytířů; a když ho infant přijal s projevy velké úcty, vrátil se vévoda do Turína a kardinál, pokračuje v cestě, dorazil do Janova, kde mu vyšla vstříc tamní republika a se vší možnou poctou ho hostila v paláci knížete Dorii. Když ho tam přišel navštívit arcibiskup toho města a papežův nuncius, bylo pozorováno, že je přijal tak chladně, že je sotva ráčil pozdravit; a stejně se zachoval ke kardinálu Albornozovi („Albernoz“),⁵⁹ takže se nad tím pohoršilo celé kolegium.⁶⁰ Z Janova pak přišel do Milána, kam dorazil dvacátého čtvrtého května a kde ho všechen lid přijal s otevřenou náručí.

Protože se do státu milánského ze všech stran stahovalo vojsko, pojímala ostatní italská knížata nemalé podezření; věděla totiž, že ačkoli Španělé zdůvodňují toto zbrojení záminkou pomoci Německu a rozšířenou pověstí, že s ním infant odejde do Flander převzít vládu, přesto je silné podezření, že jde o úskok toho národa, zaměřený k tomu, aby se v Itálii shromáždilo vojsko, nikoli ani tak k pomoci Flandrám, jako s úmyslem, kdyby mezitím věci v Německu nabraly dobrý obrat, nenadále ho použít v té provincii k nějaké významné novotě. Nade vše totiž bylo pro Španěly nesnesitelné, že Casale je v rukou Francouzů a jejich zbraně jsou tak vhodně po ruce, aby rušily jejich záměry v Itálii; tím se velice zmenšovaly jejich nároky, aby byli uznáváni za rozhodčí v záležitostech italských knížat, neboť po tomto přiblížení Francouzů bylo vidět, že papež,⁶¹ jiné vůle než jeho předchůdci, se kloní spíše k francouzskému jménu než ke španělskému; vévoda mantovský,⁶² dříve vždy na nich závislý, zcela odvrácen od oddanosti k nim, se otevřeně prohlašoval za Francouze; Janovská republika už nebyla tak oddaná jejich jménu jako nedávno; vévoda parmský,⁶³ vždy zasloužilý o tu korunu a jí nakloněný, se prohlašoval za knížete svobodného a na nich nezávislého. A protože kdyby se francouzská autorita v Itálii nechala dál růst, zmenšovala by se ta, kterou měli oni, obrátili svou pozornost ke způsobu, jak udržet knížata v nárokované úctě a srazit francouzskou velikost. V radě se poznalo, že infantův odjezd z Milána by byl tehdy předčasný a že jej je třeba odložit ze dvou důvodů: jednak proto, že síly Itálie bez posil od císaře jsou samy o sobě slabé a neschopné přemoci Švédy, posílené tolika vítězstvími; kdyby přešel hory a, nepodporován věrně Valdštejnem, který nebyl se Španěly příliš spokojen, nepronikl dál, utrpěly by jejich zbraně velkou škodu; druhým důvodem bylo, že kdyby z Milána odjel, záměry, osnované k tomu, aby se zajistili proti francouzským obavám a udrželi italská knížata v poslušnosti, by bez jeho přítomnosti tak snadno nedošly účinku. Bylo usneseno, že infant zůstane v Miláně a vévoda z Ferie přejde s vojskem hory na pomoc Breisachu, neboť kdyby v Alsasku padlo toto místo, zmizely by naděje znovu tu provincii získat a vstoupit do Lotrinska, což byl cíl Španělů; a protože to byl průchod pro jejich přesuny z Itálie do Flander, museli jej za každou cenu udržet.

Ale protože na základě autority, kterou císař udělil Valdštejnovi jakožto generalissimovi nad všemi zbraněmi v Německu, nemohl tam Feria přijít k jeho spokojenosti, aniž by na něm závisel, a protože se vévodovi Olivaresovi zdálo, že by to byl pravý způsob, jak vévodu z Ferie zničit – dobře totiž viděl, že by znovu povstala řevnivost a že by ho Valdštejn nepodporoval, jak se doufalo, ba že by, rozladěn zmenšením své autority, mohl způsobit nějakou škodu –, působil u císařského dvora tak, že na jeho naléhání a pro potřebu císařských byl Feriovi udělen úřad velitele nezávislého na komkoli kromě rakouských knížat.

A protože Španělé nepřestávali znovu zbrojit v Lombardii, věnovali se také tomu, jak by se zbavili obav z Francouzů v Itálii. Nade vše jim vadilo, že Odoardo Farnese, vévoda parmský, odchyluje se od zásad svých předchůdců, kteří se vždy projevovali oddanými a závislými na Španělsku, v oblékání i v jednání následoval francouzský vkus a neopíral se, jak to činili jeho předkové, o jejich rady; a ještě více je dráždil sňatek uzavřený s velkovévodou toskánským bez jejich souhlasu;⁶⁴ protože totiž vévoda, jeho otec, vždy ctil španělskou korunu a na radu tamního krále pojal za manželku Aldobrandiniovou,⁶⁵ osobovali si pro tuto otcovu úctu právo i nad synem. Aby tedy zjevněji prozkoumali jeho úmysl, poslali do Parmy regenta Villaniho s rozkazem nabídnout mu velení nad zbraněmi ve Flandrech, které vykonával vévoda Alessandro, jeho děd;⁶⁶ tento způsob pokládali za vhodný, aby z toho jasněji poznali jeho náklonnost k nim. Když Villani přišel k vévodovi, ačkoli tu věc vedl se vší obratností, nakonec zjistil jeho odlišný postoj ke Španělům; vévoda pak odmítnutím jít do Flander a umístit španělskou posádku do piacenzské citadely otevřeně dal najevo, že chce žít jako kníže svobodný a na Španělích zcela nezávislý. Když tedy Villani přinesl do Milána nepříznivé zprávy o něm a odtud o nich zpravil Španělsko, nakládalo se s vévodovým rezidentem nepříliš vlídně, některá místa v Piacenzsku byla španělskými vojsky šikanována a jeho jednatel, vyslaný ke katolickému dvoru, aby si stěžoval, že v jeho zemích je ubytováno mnoho císařských vojsk a že s ním královští ministři zle nakládají, nebyl vyslyšen, ba ani vyslechnut; to byl počátek roztržek, k nimž pak došlo mezi Španěly a tímto knížetem, jak na svém místě povíme.

Nemohli dále snést, aby vévoda mantovský žil pod ochranou francouzské koruny a v závislosti na ní; proto vyjednávali s infantkou Markétou Savojskou, matkou princezny Marie,⁶⁷ o nějakém úderu prospěšném jejich záměrům, a chtěli zároveň únosem zmíněné princezny přepadnout Mantovu; to by se jim snadno podařilo, kdyby vévoda Karel, bdělý ve svých zájmech a o všem zpravený, nebyl rychle zjednal nápravu: poznávaje důležitost věci, dal infantku ihned vyvést z města, pečlivě se postaral o střežení svých věcí a zmařil záměry Španělů. Infantka odjela do Pavie, a když v tom městě nějaký čas pobyla, vždy se Španěly důstojně hostěna, byla pak povolána do Španělska a jmenována místokrálovnou Portugalska.

Vévoda z Ferie mezitím urychlil svou cestu do Německa, aby přinesl pomoc Kostnici, ostřelované Švédy; na její ztrátě mu velmi záleželo, neboť by snadno strhla ke ztrátě i místa celého okolí, a tím by zůstaly uzavřeny i průsmyky Tyrolska, které Španělé v zájmu státu milánského tak bedlivě střežili. Počátkem září dorazil do Feldkirchu („Falchirch“) a pokusil se přejít Rýn kousek nad jezerem směrem ke Graubündenu a vstoupit na území Rýnského údolí („Reintal“), kraje, který se táhne podél zmíněného jezera na helvetské straně, a odtud do svatohavelské země, aby se spojil s katolickými Švýcary, kteří, chopivše se zbraní proti protestantům, hrozili Švédům pomstou. To však zjistili obyvatelé Thurgau („Turgouia“), rychle se ozbrojili a postavili se k Rýnu, čímž způsobili, že on, aby si ty kacířské národy ještě více neznepřátelil, ačkoli by pro něj nebylo nesnadné průchod vynutit, zůstal na této straně a zvolil jinou cestu.

Mezitím vévoda de Rohan přešel z Churu („Coira“) do Badenu, aby se svým zprostředkováním a jménem svého krále pokusil o urovnání sporů Švýcarů, a když svou rozvážností zčásti utišil hněv těch kantonů, odebral se do tábora před Kostnicí k rozmluvě s Hornem, který ho přijal se vší zdvořilostí. A když se spolu radili o běžných záležitostech a poznávali obtížnost podniku pro ustavičné posily posílané do města po jezeře, poslal Rohan jednoho svého šlechtice, aby navrhl guvernérovi toho místa, jímž byl hrabě z Wolfeggu,⁶⁸ muž osvědčené odvahy, že přijme-li posádku Švýcarů a vydá jim to místo do rukou, zařídí, aby Švédové od toho podniku upustili. Ale tento návrh, mající malou pevnost, byl brzy vyvážen odpovědí toho velitele, který mu odvětil, že nepokládá Švýcary za schopné takový úkol na sebe vzít: neboť nestačili-li zabránit Švédům v přechodu Rýna u Steinu a přimět je k odchodu ze svého území, tím méně by dokázali udržet místo, které jim nepatří. Jeho pánem je císař, jiný zákon nezná, a s věrností, jakou dluží čestný rytíř, je bude bránit proti komukoli až do posledního dechu.

Rohan pobýval ve švédském táboře, katoličtí Švýcaři, oděni železem, reptali o velkých věcech, děla hřměla, průlom byl přiměřeně otevřen, když do města dorazil pluk „Sciamburg“,⁶⁹ který tvořil předvoj Feriovy armády, a s ním mnoho lidí a střeliva; útok se tedy odkládal až do příchodu větších sil, které se očekávaly s vévodou z Birkenfeldu („Brichefeld“). Obležení mezitím šlechetně vyrazili proti stanovišti u Kreuzlingenu, aby zabránili přibližovacím pracím a rozbili baterie, ale Švédové je odrazili a obležení přitom ztratili asi čtyřicet pěších a dvanáct jezdců. Když toho dne padla věž, začala se ostřelovat druhá, na straně u jezera.

Očekávala se ještě další těžká děla, aby se vykonalo víc, neboť první měla pro svou malou ráži malý účinek, a vévoda z Birkenfeldu dorazil se čtyřmi tisíci pěšími a třemi tisíci jezdci; vtom byli Švédové zpraveni, že Aldringen („Aldringher“), který již vytáhl z Bavorska s dvaceti jezdeckými pluky a čtyřmi tisíci pěšími, má od Valdštejna rozkaz přijít tomu městu na pomoc.

Když tedy Výmarský dorazil do Gottliebenu („Guttleben“), Hornových ubikací, radili se s plukovníky Ruthvenem, Vitzthumem („VVistomb“),⁷⁰ Rantzauem, Degenfeldem („Dechenfeld“) a „Platem“, předními kapitány toho vojska, o nynějších okolnostech, a poznavše, že každé další prodlení je na škodu jejich zájmům, rozhodli se od dobývání upustit. Byly vydány potřebné rozkazy, děla stažena z baterií a pěchota v dobrém pořádku, krytá jízdou, přešla most a bránila se, jak mohla, prudkému výpadu obležených, a to tak, že spálila čluny, a v bitevním šiku se ukázala na poli na druhé straně řeky.

Když Švédové odtáhli od Kostnice, vyrazili císařští, kteří ji bránili, s velkou prudkostí a odvahou, a to spíše proti protestantským Švýcarům než proti Švédům: velmi rozhořčeni projeli mnoho míst v Thurgau a zle nakládali s různými protestanty. Tam se zvony vyhlásil poplach a se vší rychlostí přispěchal Kesselring („Kestelring“),⁷¹ zemský major, který se, jsa Curyšan, při Hornově příchodu vůbec nepohnul; a protože nemohl potlačit křivdu, kterou páchali císařští, poslali ho jeho lidé jako kvalifikovaného muže, aby tento vpád Rakušanů vyložil a ohlásil plukovníkům katolických Švýcarů, kteří se dosud zdržovali ve Wilu („VVil“), vylíčil jim násilí a urážky Kostnických a přijal od nich radu a pomoc. Sotva však sesedl z koně, katolíci ho bez jiného důvodu, obviňujíce ho, že při příchodu Švédů upřímně nesplnil svou povinnost, zajali; nad tím se těžce rozhořčily protestantské kantony, a zvláště Curyšané a Bernští se chopili zbraní a byli by se odhodlali mezi sebou roztrhnout, kdyby vévoda de Rohan a pan Vialart („Violar“),⁷² vyslanec francouzské koruny, svým zprostředkováním a obratností nezmírnili ten zápal, který, vře v hrudi každého touhou po pomstě, hrozil rozmetat přátelství a zažehnout požár občanských nepokojů.

Konec Knihy šesté.