Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1633

Kniha sedmá

Souhrn. Tato kniha líčí příchod vévody z Ferie se španělským vojskem do Německa a jeho postup; Valdštejnovu nelibost nad tímto velením; dobytí Řezna („Ratisbona“) Švédy; rozrušení, které tím utrpěl vévoda bavorský, a jeho stížnosti u císařského dvora; nová mírová jednání, která Valdštejn znovu zahájil se Saskem; jeho počínání, císařským málo milé; zajetí hraběte Thurna („della Torre“) a „Dubaida“;¹ jejich útěk; postup Švédů v Bavorsku; vyslance vévody de Créqui, Poláka a Španělů v Římě; žádosti Španělů k papeži ohledně války v Německu; smrt infantky Isabely Kláry Eugenie ve Flandrech; ústup vévody z Ferie z Alsaska do Bavorska; podezření vzbuzená Valdštejnovým počínáním, zle vykládaným; zvolení vévody Bernarda Výmarského protestanty za generála jejich vojsk; žárlivost, kterou nad tímto zvolením pocítil saský kurfiřt; porady Španělů v Bavorsku; vzdání Philippsburgu („Filipsburg“) Švédům a zatčení plukovníka Königa („Chinic“), guvernéra Lindau („Lidou“).

Rok 1633.

Blížil se již konec září a Aldringen („Aldringher“), zdržuje se stále dobýváním některých míst a nakonec Biberachu („Biberac“), jako by pod jejich záminkou spíše otálel, aby zdržel posilu španělské armády, než že by je nutně potřeboval získat; když však Biberach zdolal a dvacátého devátého září se sešel a spojil s vévodou z Ferie v Ravensburgu („Rauenspurg“), místě ve Švábsku mezi Kostnickým jezerem a Dunajem, zdálo se, že se srdcím Španělů nemálo ulevilo od strachu, že Valdštejn, toužící po jejich záhubě, nařídil svým lidem spojení s nimi zdržovat. Když tedy měl s přírůstkem Aldringenových sil vojsko asi 26 tisíc bojovníků, vévoda z Ferie svolal své důvěrníky a chtěl se s nimi poradit o tom, jak postupovat, aby usneseným záměrům zjednal šťastný výsledek.

Hrabě Aldringen se se svým vojskem spojuje s vévodou z Ferie.

Bylo předloženo, zda se má postupovat a bitvu neodmítat, či zda se raději nepouštět do rozhodnutí tak vážného dosahu a hledět jen dosáhnout záměru proniknout do Alsaska a pomoci Breisachu. Někteří byli toho mínění, že se má bojovat, a podpírali je tím, že do Německa přišli se zbraněmi, aby jich užívali, a ne aby promeškali příležitost získat si jméno; bojovat je třeba, když vyhýbání se boji přináší škodu a vyvolává ve vojácích zbabělost.

Někteří kapitáni katolického vojska radí svést se Švédy bitvu.

Každé otálení je škodlivé nyní, kdy byl předem určen spěch;² je slyšet vojáky volat, že je lépe zemřít v boji než hynout strádáním; italské setniny řídnou, nepřítel roste různými posilami; proto je lépe střetnout se s ním s vojáky čilými a k boji odhodlanými, než se mu později nemoci vyhnout, až budou vojáci nespokojení a zesláblí. V tomto vítězství je obsažena čest španělských zbraní, potlačení nepřátel a rakouská velikost. Naproti tomu ostatní, kteří se kloní spíše k tomu, dovádět podniky do konce důvtipem a úskoky, říkali, že je třeba uvážit, k čemu operace směřují, a je-li hlavním cílem pomoc Breisachu, je třeba hledět především k ní. Vítězství je dosaženo, když se naplní přijatý záměr. Je známo, jak nesnadné je postavit znovu vojsko, jaké slzy prolili Neapolští, jak se strádalo v Lombardii a jakou škodu utrpí odchodem lidu Španělsko, beztak už příliš neobdělané a opuštěné. Je třeba šetřit lidi, které, jsou-li ztraceni, nelze tak snadno nahradit. Švédové naproti tomu mají vojska rýnského hraběte, Württemberčana, další od obléhání Philippsburgu a mnoho posádek; kdyby z nich vytáhli vojáky a spojili je s ostatními, rozptýlenými po Alsasku, mohli by se i po porážce snadno vzpamatovat a postavit se španělskému vojsku, oslabenému i vítězným bojem. Nesluší se vystavovat nebezpečí ony zbraně, v nichž spočívá španělské jméno a pověst. Je vhodnější dospět k žádoucímu cíli s pomocí důvtipu, než vkládat naděje do pouhé síly a vystavit se nebezpečí, že se ho nedosáhne.

Vévoda z Ferie, muž velmi bystrého ducha, uvážil nynější okolnosti a vzal ohled na obecný prospěch i na svou pověst; aby se nezdál bázlivým, kdyby boj odmítl, rozhodl se jej neodmítat, avšak na místě vhodném k tomu, aby využil převahy v pěchotě.

Rozhodnutí³ vévody z Ferie o mínění jeho velitelů.

Dávaje najevo, že je plný touhy bojovat, postoupil k Überlingenu („Vberlinghen“), ukázal se v bitevním šiku, dal jízdě proběhnout až pod švédské ubikace a různým jezdeckým houfům šarvátkovat a nikoli obyčejnými znameními ukázal, že přišel do Německa, aby se bil.

Když Výmarský a švédští kapitáni viděli toto rozhodnutí, sešli se, toužíce rozhodnout své spory v poli, aby ustanovili, zda se má bojovat, či zda je lépe držet se na výhodných místech a hledět přivést nepřítele do nedostatku potravin, než se pouštět do nejisté bitvy, v níž jde o všechno.

Porada švédských velitelů o bitvě s vévodou z Ferie.

Nechyběli ti, kdo říkali, že boj a riziko bitvy je třeba rozvážně uvážit, neboť rozhodnutí, k nimž radí smělost, bývají často nebezpečná. Nevýhoda je zřejmá, když se vsadí všechno proti části. Švédská koruna nemůže utrpět větší ránu než ztrátou těch zbraní, které jsou známy jako tepna a opora její velikosti. Španělské vojsko je přídavkem k císařovým silám, určeným spíše proti obavám z Francie než k potlačení Švédů, a jeho zachování je snad škodlivější než jeho porážka.

Důvody švédských velitelů, proč nebojovat.

Němci ztratí málo, když je ztratí; ba tuto ztrátu lze dokonce pokládat za zisk jejich síly. Je známa urážka, kterou Valdštejn pocítil z jejich příchodu, zmenšujícího jeho autoritu; je užitečné doufat v předstírané dorozumění těchto kapitánů a v jejich vnitřní nenávist, plody stejně zhoubné pro nesvorné jako příznivé pro jejich nepřátele. Lze věřit, že čím dál Španělé postoupí, tím méně se bude Valdštejn, jejich sok, stavět proti saským pokusům. Již jindy se ukázala škoda, která vzniká z nespokojenosti a řevnivosti ministrů. Je vidět, že Feria ctižádostivě touží ukázat se hodným velitelem toho podniku; jeho vojáci jsou čerství Španělé a Italové, národ neznalý země, a protože nemají naději zachránit se jinde, když jsou sídla plná barbarských sedláků, budou v boji a v udržení šiku velmi zarputilí. Němci nepřátelského vojska jsou staří vojáci vedení zkušenými veliteli; je známa nerovnost v pěchotě a to, že podniky se provádějí právě jí; proto je jejich mínění, aby se boj odložil a nejprve se usilovalo strádáním vyčerpat nepřítele, o němž je jasně vidět, že pronikne-li do zpustošeného Alsaska, bez opory a ze všech stran obklíčen Švédy, bude přinucen buď pomýšlet na návrat, nebo přihlížet, jak hyne vojsko nezvyklé strádání hladem ani tamnímu podnebí v čase blízkém zimě, v Německu velmi kruté. Horn a většina ostatních kapitánů tyto úvahy dobře chápali; ale Výmarský, Hofkirchen („Offchirchen“) a jiní, v nichž nadmíru kypěla touha po bitvě, nemohli snést pomyšlení, že by ustupovalo vojsko, které se ještě nedávno chlubilo, že je nepřemožitelné, a odpověděli, že pověst je duší vojsk a s ní se často vítězí víc než samotnou silou. Jí se nepřátelé zastrašují, vlastní lidé povzbuzují a království udržují. Rozum připouští, že Valdštejn, sok Feriovy velikosti, může pro ni zradit svou věrnost; nelze však popřít, že španělský jásot, povznášeje srdce jejich vojáků a všech poddaných, velmi zmenší úctu ke Švédům u jejich vlastních lidí i u celého světa. Je zjevné, že kdyby Feriovy záměry došly zdaru, nemohl by Valdštejn tak snadno hanět usnesení císařské rady; ba chválou by byl zavázán soupeřit s tímto velitelem a usilovat, aby ho předstihl při provádění vyšších podniků. Celý svět s napětím očekává podnik proti Breisachu, věc tak velikého významu. Město je již v krajní nouzi a blízko pádu. Nesmějí ho opustit dřív, než uvidí, že je opustila Štěstěna, která se až dosud ukazovala vlídnou a příznivou.

Důvody vévody Výmarského pro bitvu.

Vítězství přinese zisk celého Alsaska, bezpečí Württemberska, udržení míst ve Švábsku, zkázu španělského jména, a co je nejdůležitější, věčnou dobrou pověst švédských zbraní a zjevné potlačení Bavorska; neboť Valdštejn, rád nezdaru rad, které císař přijal bez jeho souhlasu a které vzbudilo Bavorsko, bude spíše vyčítat ministrům neprozíravost a těšit se z každé nehody a spíše zkázu podněcovat než napravovat. Až bude Alsasko zajištěno, čímž se čelí i hrozbám, které by časem mohli činit Francouzi, aby zadrželi švédskou moc před větší velikostí, bude možné s jistou nadějí obrátit všechny zbraně proti Rakousku a dosáhnout záměru provolat císaře podle svého. Je tedy třeba bojovat a raději riskovat, než prchat před nejistým nebezpečím a utrpět ke své škodě jiné, nenapravitelné. Vojsko je sice slabé na pěší, ale o to silnější jízdou. Alsasko je ovšem zbaveno toho, co je potřebné k pobytu vojska, ale je blízko Helvetie, jejíž obyvatelé, kteří by tuto příležitost prodat za výhodnou cenu své výnosy přijali jako velmi výnosnou, by španělské vojsko rádi viděli a za španělský žold mu dodávali, co je potřeba.

Tyto názory Výmarského, ačkoli je každý pokládal za příliš smělé, byly přece vzaty v úvahu a bylo usneseno obtěžovat Ferii odnímáním potravin a vyčkávat, ale také bojovat, bude-li to možné učinit na místě výhodném pro jízdu. Seřadili proto prapory, na vhodných místech postavili děla a s částí jízdy se vrhli proti Rakušanům v pevné naději, že dojde k bitvě; ti se však opřeli o pahorek a sousední les a nechtěli se od nich vzdálit, ačkoli je Švédové více než jednou vyzývali šarvátkou, nýbrž tajným pochodem poslali svůj předvoj k „Mulea“⁴ s úmyslem získat průchod u Tuttlingenu („Dutling“) a tou stranou vstoupit do Württemberska. Horn však předvídal, jaký zmatek by z toho vzešel, ihned se vydal na tu stranu, a šestého října, když dostal zprávu, že vévoda z Ferie stále táhne, přešel s vojskem k Tuttlingenu, místu ve Württembersku na Dunaji. Když se tam Švédové dozvěděli, že Rakušané postoupili na pahorek, postavil se Horn s vojskem na stranu k Engenu, a zatímco řadil pěchotu, poslal pana de Villefranche („Villafranca“), plukovníka jízdy, aby napadl císařské; pokus však byl neplodný, neboť Španělé se drželi výhody místa, opevnili se na něm, a protože byli jízdou slabší než Švédové, nechtěli vyjít do pole. Horn byl však potom zpraven, že císařští předchozího dne odmítli bitvu jen kvůli Aldringenovi, jehož rady a rozkazy, dané mu Valdštejnem, zněly nebojovat a neriskovat vojsko, s jehož ztrátou by přišel i o své velení, a to proto, že si Valdštejn, nespokojený s Feriovým příchodem, přál, aby jeho pověst utrpěla nezdar; nakonec se však věřilo, že Aldringen bude muset podpořit Feriovo mínění bojovat dřív, než se vojsko unaví strádáním v poli, kde největším nepřítelem byl hlad.

Švédové drželi vojsko celou noc v bitevním šiku a generálové, ačkoli si mohli pohodlně odpočinout ve svých kočárech, poslali kočáry pryč, a řkouce, že není správné, aby se tam, kde tolik přátel a druhů strádá, oni sami měli dobře, uložili se oné noci, ač studené a zasněžené, na holou zem: příklad hodný následování pro kapitány, kteří touží získat si náklonnost vojáků, neboť není větší pobídky k reptání než nerovnost a užívání zvláštního pohodlí uprostřed strádání druhů. Jestliže král Gustav vykonal s málem lidí tak pamětihodné podniky, byla to jedna z hlavních příčin, že ho každý chtěl napodobovat a následovat.

Když Švédové příštího rána neviděli očekávaný postup Španělů a jejich vlastní úskok, jímž je chtěli vylákat do otevřeného pole, málo prospěl, a když se navíc Horn ujistil, že Španělé začínají obracet pochod k Sigmaringenu („Sigmerin“), místu rovněž na Dunaji, ale níže směrem k Bavorsku, obával se, že by Feria a Aldringen, kapitáni chytří a důvtipní, mohli získat náskok a vstoupit do Württemberska od Balingenu („Baling“), vzdáleného dvě míle, kde ještě císařští drželi pevný hrad Hohenzollern („Zollern“), stojící na příkré hoře a tehdy obléhaný Württemberčany, a táhnout k Philippsburgu na pomoc té pevnosti, odtud přejít Rýn, posílit Hagenau, projet Falcí, spojit se se zbytky Lotrinčanů a s odvody z Burgundska a se zdarem se vydat za řeku k Breisachu. Vytáhli proto od Tuttlingenu a spěšně se vydali tím směrem, a téže noci spali v „Drusfingu“;⁵ i tam se šířila pověst, že Feria táhne, ba potvrzovalo se, že u Sigmaringenu postavil most přes Dunaj; postoupili tedy k Schömbergu („Schemberg“). Horn poslal pět set jezdců pod vedením podplukovníka Finů, zkušeného v takových akcích, aby prozkoumal záměry nepřátel a zajal někoho, od něhož by se dozvěděl o stavu protivníkova vojska. Ten šel odvážně, a chtěje přepadnout ubikaci tisíce jezdců, které našel připravené a ve střehu, byl sám nenadále napaden a s mnoha svými zajat. A protože se pověst o pochodu císařských stále šířila, postoupili švédští kapitáni až k Balingenu, aby jim zabránili vstoupit tudy do zmíněného vévodství, a tam se zastavili. Když se však znovu potvrdilo, že se vévoda z Ferie, oddělený od Aldringena, se zbytkem, odvolán Valdštejnem, vrací do Bavorska, rozhodl se Horn je pronásledovat; proto Výmarský nastoupil se svými lidmi pochod k Ebingenu („Ebing“), Horn a Birkenfeld („Brichefeld“) k Neustadtu, aby dorazili před Breisach na posilu tamního tábora, a tím, že Španěly předejdou, je přinutili odtáhnout. Sotva se však tato cesta začala, přišla zpráva, že se jejich odchod nepotvrzuje, nýbrž že to byl úskok: zanechali zavazadla opevněná v Meßkirchu, spěšně se vydali k Rýnu a byli již až u Engenu. Švédští generálové se o tom radili a bylo usneseno je pronásledovat a, aby se pochodovalo rychleji a dostihli je, zanechat zavazadla v Rottweilu („Rotuueil“), městě na hranicích Württemberska, výsadním a spřáteleném, které nedávno dobyl Horn. Výmarský se proto znovu připojil a s Hornem a Birkenfeldem se vrátil k Schömbergu; pochodujíce celou noc, ocitli se ráno v „Drusingu“. Zatímco v této vesnici odpočívali vojáci, velmi unavení ustavičným pochodem, přišly Hornovi dopisy ze Schaffhausenu („Sciaffusen“), že císařští prošli územím toho kantonu a dvě místa vypálili; nad tím se protestantští Švýcaři velmi rozhořčili, chopili se zbraní a shromažďovali se po mnoha tisících s úmyslem nepřátelsky naložit s těmi, kdo je popudili; protože však potřebovali jízdu, která by je v poli kryla, naléhali na jeho pomoc. Tato zpráva dala Výmarskému a Hornovi k přemýšlení, ačkoli takovým dopisům příliš nevěřili, vědouce, že Švýcaři, rozdělení různými názory, tak snadno nepřistupují k takovým rozhodnutím, jako je prohlásit se za nepřátele velkého knížete; aby však dali svým přátelům najevo, že dobré sousedy nikdy neopouštějí, usnesli se, že Birkenfeld půjde s částí vojska k Neustadtu, Horn zůstane u Rottweilu a Výmarský se se čtyřiceti jezdeckými setninami půjde přesvědčit o potřebě Schaffhausenských.

Když však Horn dorazil do Rottweilu, přijel spěšně ze své ubikace Výmarský a přinesl Oxenstiernovy („Oxestern“) dopisy adresované Hornovi; a protože v nich bylo jiné pověření, byly první rozkazy hned změněny: Výmarský se místo do Schaffhausenu vydal cestou do Franků, aby se znovu vrátil do Bavorska k podniku proti Řeznu, k němuž ho vybízela připomínka saského kurfiřta a jiných protestantských přátel, že Valdštejn, nespokojený se Španěly a s bavorským kurfiřtem kvůli Feriovu příchodu, by se radoval z každé zkázy toho kurfiřta i Španělů a nehnul by ani krokem, aby mu pomohl; a tak se také stalo, jak se dále řekne. Birkenfeld byl se zbytkem vojska ponechán, aby postoupil k Offenburgu a sledoval počínání Španělů za Breisachem, a Horn se se dvěma tisíci jezdci obrátil k „Enedingu“;⁶ odtud poslal trubače, aby pánům schaffhausenského magistrátu oznámil svůj příchod, a postoupil až do „Bergheru“, malé vesnice patřící tomu kantonu, kde našel zástupce toho města s větším množstvím vína v hlavě než rozhodnosti v duši; ukázalo se totiž, že přípravy, o nichž psali protestantští Švýcaři, jsou plané: nebylo vysláno víc než tisíc pěších z kantonu curyšského pod plukovníkem „Vldrichem“ k obraně toho města, a to z žádného jiného důvodu; a neusneslo se nic jiného, než sedět s pohárem v ruce asi do dvou hodin v noci. Tu byl Horn zpraven jedním chorvatským poručíkem, zajatým, když narazil na švédské hlídky, které pokládal za císařské, že nedaleko táhne padesát vozů se střelivem pro rakouskou armádu s několika Chorvaty jako doprovodem; rychle se vyhoupl do sedla a pronásledoval je, ale marně, neboť varováni druhy toho poručíka, zachránili se pod ochranou velmi tmavé noci⁷ do „Mulenu“.⁸

Téhož okamžiku, kdy do tábora Horna a Výmarského dorazila Oxenstiernova pověření, byla jiná poslána rýnskému hraběti, aby stáhl vojsko od obléhání Breisachu do Colmaru, a totéž plukovníku Rantzauovi, veliteli různých vojsk rozložených po Alsasku, aby spojeni vytvořili v tom okolí sbor vojska a s posílenými posádkami té provincie sledovali Feriovy záměry. Birkenfeld přešel na posilu rýnského hraběte a k zajištění míst v Alsasku Rýn u Štrasburku („Argentina“) a odebral se do Colmaru; ale protože Španělé, když dorazili k Breisachu, mohli snadno přecházet po mostě přes řeku sem i tam, a Horn se obával, že by se odtud pokusili vstoupit do Württemberska, země, kde mohli přezimovat, utábořil se kolem „Homebergu“,⁹ místa na hranici, vhodného k obtěžování katolické armády, kdykoli by se vracela do Bavorska, jak se soudilo, že se stane, jednak aby zadržela postup Výmarského, jednak proto, že tak početné vojsko by se v těch zemích, zcela vyčerpaných a z větší části držených švédskými posádkami, nemohlo udržet.

Španělé mezitím bez odporu postoupili k Waldshutu a dobyli jej i se Säckingenem a Laufenburgem, která se jim všechna vzdala na smlouvu; potom napadli Rheinfelden, jehož posádka, které velel pan „Hornch“, Němec, se vytrvale a zarputile bránila, doufajíc stále v blízkou pomoc; nemohouc však odolat prudkému útoku, byla pobita mečem i s guvernérem a jeho poručíkem panem „di Lisel“. Odtud táhli k Basileji, jejíž měšťané, ať už ze strachu, nebo z vlastního zájmu, přijali Ferii zdvořile – ten však do města vstoupit nechtěl – a velmi hýčkali komisaře Ossu, hraběte Giovanniho Serbelloniho a plukovníka „Ieri della Rhena“, kteří do něho vstoupili a dostali vše, oč za peníze dokázali požádat. Württemberčané také zrušili obléhání Villingenu („Veling“), a aby se čelilo povstání katolických sedláků toho okolí, kteří by se, osmělení příchodem toho vojska, mohli o něco pokusit, bylo do Rottweilu umístěno značné množství vojska pod velením barona Degenfelda („Deghenfald“), velmi váženého německého plukovníka.

Na druhé straně byly všechny myšlenky a záměry císařských obráceny jako ke svému terči k saskému vojsku a s nejvyšším důvtipem hledaly úskok, jímž by je přivedly k vysílení. V Bavorsku se dělaly tak velké válečné přípravy, jak jen dovolovala krátkost času a nynější okolnosti, aby se uchránili před hrozivými silami svých nepřátel, táhnoucích k Řeznu; a v Alsasku se rady jedné i druhé strany točily kolem toho, jak změřit vlastní moc s mocí protivníka a jak dosáhnout vítězství, k jehož výsledku pro jeho důsledky upírala zrak celá Evropa. Tu Valdštejn, stále více dychtící uzavřít mír se saským kurfiřtem – tím milejší mu, že bez něho mohl jen nesnadno obrátit mysl k novotám, po nichž toužil –, nabídl nové sliby a podmínky, vynucené nutností, do níž se viděl přiveden. Protože však nevyhovovaly vysokým nárokům toho knížete, u něhož pobývali někteří rádci nakloněni švédské koruně a katolíkům krajně nepříznivě naladění, a protože švédské zbraně ještě nevystoupily k takové velikosti, že by potřebovaly krotitele, ani nebyly na takovém úpadku, že by se musely krýt před císařovým hněvem, a protože mu císař nechtěl povolit, oč tehdy, povzbuzen pověstí zbraní, žádal, otálel kurfiřt s důvody a výmluvami, aby nepopudil Švédy a nerozhořčil císaře. Zatímco se však snažil držet v nadějích jednu i druhou stranu, skončilo příměří, které bylo prodlouženo ještě o tři týdny, a císařští¹⁰ velmi snadno obsadili různá místa v Míšni a položili se před Lipsko. Když se tedy Valdštejn dozvěděl, že Sasové stahují zbraně ze Slezska, rozhněván nezdařeným úderem, pronásledoval je a mnoho jich rozsekal; a Gallas, poznávaje, že není čas napravovat cizí zájmy, když vlastní kulhají, stáhl se s deseti tisíci vojáky k Litoměřicím („Lutmerz“)¹¹ směrem k Drážďanům; a nedlouho potom Valdštejn znovu postoupil k Břehu („Brich“), jehož se zmocnil i s různými jinými, nepříliš významnými místy toho okolí, drženými Sasy – ne že by jeho myšlenky mířily k takovým ziskům, málo důležitým, nýbrž aby se ukázal zaměstnaným na této straně a neměl příležitost spěchat na pomoc Bavorsku. Gallas a generální polní strážmistr „Offcutz“ pak postoupili k Nise („Neus“) a tam se opevnili, protože švédské, saské a braniborské zbraně byly spojeny u Kladska („Glas“) a bez příchodu Valdštejna se zbytkem vojska se nesměli pouštět do nevýhodného střetnutí. Došlo však k několika srážkám mezi jízdou obou stran s nezdarem pro Rakušany: chtěli totiž ve Svídnici („Sueinitz“) přepadnout dánského prince; ten však jejich záměr odhalil a předešel je v „Bruna“,¹² kde nic takového nečekali, pobil čtyři sta císařských, zmocnil se i toho místa, obehnaného slabými starými hradbami, a zajal několik důstojníků. Když se to dozvěděli ostatní císařští velitelé a hned na něj zaútočili sedmi pluky, byli by ho úplně porazili, kdyby mu včas nepřispěchali na pomoc plukovníci „Kacchestein“ a „Altembourg“;¹³ ti přinutili císařské ustoupit do Gallasových ubikací u Nisy. Tím osmělení Švédové, hrabě Thurn, Arnim („Harnen“) a Burgsdorf („Borgsdorf“),¹⁴ braniborský generál, se rozhodli napadnout Gallase v Nise, dokud byl Valdštejn daleko; ale Gallasova pilnost v opevňování a Valdštejnův příchod do Kladska, místa ne víc než šest mil od Nisy, je přiměly upustit od pokusu a stáhnout se k Břehu. Valdštejn tedy, zůstav pánem pole, dobyl „Munità“¹⁵ a rozsekal jeho posádku, vyrazil vpřed a ukázal se v bitevním šiku švédskému vojsku u Münsterbergu; a zatímco šarvátky mezi jízdou připravovaly ostatní k bitvě, poslal Valdštejn hraběte Trčku („Tersica“) s trubačem k Arnimovi a pozval ho do svého tábora, aby znovu jednali o míru. Když tam Arnim přišel v doprovodu generála Burgsdorfa a barona „di Vels“ a tito tři velitelé se sešli s Valdštejnem, Gallasem a „Islerem“,¹⁶ řekl Valdštejn, že uzavře pevný a věčný mír s protestantskými stavy a se švédskou korunou, a kdyby císař nechtěl svolit, dodrží své sliby se zbraní v ruce; obnoví se všechny výsady, všichni vyhnanci budou povoláni zpět a odškodněni za utrpěné škody, jezuité budou vyhnáni z Říše a ti, kdo milují nepokoje v Německu, pokořeni; švédské koruně se s jistou časovou lhůtou dá zadostiučinění za vynaložené náklady a mezitím si může ponechat všechna obsazená města; rovněž kurfiřtům saskému a braniborskému budou nahrazeny výdaje; a když se z Říše ihned odvedou všechny zbraně, vytáhnou proti Turkovi. Na tuto řeč odpověděl Burgsdorf jako nejstarší z generálů přítomných na shromáždění, že vidět mír navrácený zkoušené Říši je právě společným přáním všech dobrých lidí; protože se však jeho řeč nezakládá na ničem jiném než na prostých slovech, je třeba se ujistit, zda k tomu svoluje císařský dvůr, a především je třeba, dřív než se půjde dál, mít záruku slova; protože totiž někteří tvrdí, že je dovoleno nedodržet slovo protestantům, nelze svolit k dohodě, kterou by bylo snadné potom porušit a překročit. Na to Valdštejn odvětil, že o upřímnosti katolíků se nemá pochybovat o nic víc než o upřímnosti samotných protestantů; Burgsdorf však odpověděl, že nemluví o katolících minulých časů, nýbrž o dnešních, a zvláště o jistých duchovních, kteří veřejně učí, že kacířům se slovo dodržovat nemusí, a kteří byli příčinou všech nepokojů vzniklých v Německu. Valdštejn tehdy odpověděl, že je proto zamýšlí dát vyhnat, že je dobře zná jako zkázu křesťanstva a že je už všechny daroval ďáblu; avšak vévoda bavorský že je příčinou všech těchto zmatků, on mu nijak nepomůže, ba s největším potěšením by slyšel, že jeho zemi celou projeli a vyplenili Švédové; zajistí, aby slovo bylo dodrženo, a chce za každou cenu nastolit v Říši pevný mír a potom vést válku proti Turkovi. Když tedy o tomto jednání strávili asi tři hodiny, bylo uzavřeno příměří na dva týdny a každý stáhl své lidi do svých ubikací: Valdštejn ke Kladsku, Sasové k Břehu; a Arnim ihned vyslal Burgsdorfa ke kurfiřtovi braniborskému, plukovníka Vitzthuma („Vistumb“) k saskému a barona „di Vels“ k velkému kancléři Oxenstiernovi s návrhy těchto článků.

Protože se však poznávalo, že tyto návrhy vzešly spíše z Valdštejnovy vášně nebo z nějakého jeho skrytého záměru než z rozkazů či se souhlasem císařského dvora, nedalo se na ně mnoho; protože však z nich nemohl vzejít jiný než prospěch pro kurfiřty a švédskou korunu, dali kurfiřti a Oxenstierna najevo, že s nimi souhlasí, a pověření bylo svěřeno Arnimovi. Ten, souhlase s články, které Valdštejn předložil, připojil, aby se císař vzdal všech nároků na biskupství magdeburské a halberstadtské, povolil svobodu svědomí, ponechal Horní Lužici a polovinu Českého království za peníze, které saský kurfiřt požadoval, a aby byl znovu dosazen kurfiřt falcký.¹⁷ S tím se Arnim odebral do Strzelina („Stralen“), kde se zdržoval Valdštejn, v doprovodu zmíněného Burgsdorfa a „Velse“; nenalezl ho však již stejné mysli jako dříve, nýbrž poznal jeho úskoky, jak získat čas a zásobit střelivem své vojsko, které ho mělo velmi málo; když totiž Valdštejn odvětil, že dřív než se půjde dál, chce navrácení knížectví vratislavského, svídnického a hlohovského, bez čehož nemůže a nechce dále mluvit o míru, vrátili se Švédové a Sasové na svá stanoviště, plni zmatku nad takovou změnou a s předsevzetím, že už tak snadno nebudou spoléhat na slova jiných.

Když bylo toto jednání přerušeno a příměří vypršelo, pomýšlel Valdštejn přepadnout Svídnici; pro dobrou bdělost plukovníka „Stachlosera“, guvernéra, však jeho pokus vyšel naprázdno, a stejně se rozplynul pokus na Lehnici („Lignitz“), který odhalil hrabě „Grakus“,¹⁸ jenž tam velel. Stáhl tedy vojsko a rozložil je kolem Vratislavi, Rychbachu („Reichembach“) a „Brauna“, a uzavřel tak Švédům průchody; ti se utábořili na druhé straně Svídnice až po Střihom („Striga“) směrem k Čechám, což na obou stranách způsobilo velké strádání pro nedostatek věcí potřebných k vydržování tolika vojska.

Odtud se Valdštejn odebral k Hlohovu („Glogouia“), a když se dozvěděl, že se tam Arnim vydává, aby mu pomohl a zmařil jeho záměr, a že hrabě Jindřich Matyáš Thurn, Čech, generální komisař ve švédském táboře, a plukovník Duwall („Tubald“) stojí s pěti tisíci bojovníky u Stínavy („Steinau“), dal se do toho podniku. Obvyklými úskoky, jimiž podivuhodně řídil své operace, tajně nařídil svým kapitánům, aby předstírali, že táhnou proti Arnimovi, a nenadále se jedenáctého října vrhl na ubikace Sasů tak rychle, že jim byl v zádech dřív, než měli čas bezpečně se stáhnout do Vratislavi, hlavního města Slezska, do Krosna („Krossen“) nebo do Hlohova, blízkých míst, a tím méně dostat včas pomoc od Arnima, neboť ten, nevyzvěděv Valdštejnův záměr, byl již tak vzdálen, že nemohl přijít včas. Když tedy tito kapitáni poznali, že jsou sevřeni v příliš zjevné nevýhodě, než aby se odvážili zkusit štěstí zbraní, a že jsou daleko slabší počtem než císařští, kterých bylo 20 pěších a 13 jezdeckých pluků, a bez jakékoli naděje na potraviny i na pomoc, která byla příliš vzdálená, než aby mohla dorazit včas, odešli stranou hrabě Thurn, Duwall („Dubal“) a ostatní přední kapitáni těch vojsk, aby nezahynuli bídně hladem ani se nevrhli do zoufalého boje; a povzbuzeni nabídkami, které jim jménem Valdštejna učinil Trčka – Valdštejn sliboval, postoupí-li mu místa, v nichž veleli, nejen zachránit jim život, ale nakládat s nimi jako s druhy a přáteli –, uradili se ten návrh přijmout. Pozvednuti rozumem, který nazývá opovážlivými ty, kdo se bezhlavě vrhají do záhuby, a mírníce hněvem svou malou prozíravost v úvaze, že i když se Valdštejnovi vzdají, snadno potom odejdou nebo se vykoupí za menší cenu než za krev, rozhodli se podrobit Valdštejnově shovívavosti. Ten nedlouho potom propustil hraběte Thurna na svobodu a Duwallovi dovolil i útěk – počin, který se ve vídeňském dvoře nelíbil, neboť by tam rádi viděli hraběte jakožto hlavu českých rebelů v císařském vězení a Duwalla, statečného kapitána, odňatého protivné straně, jehož zdatnost nemohla císařským přinést nic než škodu.¹⁹ Ale Valdštejn, toužící dosvědčit saskému kurfiřtovi, že jeho výzvy k míru jsou nerozlučnými pouty věrnosti, a zavázat si samé nepřátele, řídil svou vládu tak, že s nepřáteli zacházel mírně, aby, přilnuvše k němu, spíše zmírnili onen hněv, který roznítí služba poddaného knížete,²⁰ než aby zatvrdili mysl k zarputilé obraně; raději chtěl, aby na něj pro toto jednání padlo reptání dvora, než aby poskvrnil své slovo, které nadmíru dodržoval; a v tak velkorysém projevu setrval, jako by doufal, že za dobrou cenu koupí přízeň kurfiřtových rádců a ministrů, neboť je přirozeností lidí být nakloněni dobrodincům, nejsou-li nevděční či horší než barbaři.

Když Valdštejn dosáhl tak šťastného vítězství, osmělen dobrým znamením, které mu předpověděla souhvězdí, jež tehdy pomocí své astrologické znalosti poznal jako příznivá, smělým tahem postoupil na té straně k Frankfurtu nad Odrou, který se mu ihned poddal, neboť guvernér měl od kurfiřta rozkaz opustit jej, kdyby tím směrem táhli císařští; vykonal to a podle jeho rozkazu se stáhl do Kostřína („Kustrin“). A postupuje k Pomořansku, když přešel řeku Vartu na malých člunech u pevnůstky „Zandoc“,²¹ která byla dobyta silou, poslal hraběte Mansfelda a plukovníka „Gase“ před Landsberg („Landsperg“), jehož guvernér, švédský plukovník „Verger“, se bez velké obrany ihned vzdal, k těžké nelibosti svých představených, kteří ho potom potrestali. Valdštejn, přesvědčen těmito zdary a pokládaje své počínání za pravý prostředek, jak zmírnit nároky saského vévody, rozhodl se znovu zjistit jeho úmysl prostřednictvím knížete Františka Albrechta Sasko-Lauenburského; když však poznal, že jeho požadavky jsou plné obvyklých přemrštěností, přesunul celé vojsko před Zhořelec („Gorlitz“), obehnaný silnými valy a ležící na vhodném místě na západním břehu Nisy, na hranicích Lužice. Jeho guvernér, neopouštěje povinnou věrnost, se vytrvale připravil k obraně, ačkoli neměl víc než osm set pěších a sto padesát jezdců s několika málo obyvateli, málo lidí na udržení místa takového obvodu; protože však nemohl odolat prudkému útoku Rakušanů, byl se všemi svými vojáky obětován císařským mečům – údery, které často stíhají ty, kdo, zaníceni jakousi nezvyklou odvahou a míněním o sobě samých, rozlévají spolu se svou sebeúctou i onu moudrost, která by, smíšena se smělostí, vytvořila velmi šťastnou směs. Valdštejn dobyl také Köpenick („Copenic“), přešel řeku Sprévu poblíž mnoha vesnic v kraji Teltow („Teltau“) a nahnal Berlíňanům takový strach, že plukovník „Volcoman“, guvernér toho města, cítě se příliš slabým, aby se udržel, stáhl se s posádkou za řeku Havolu.

Útěk těch kapitánů, o němž se rozšířilo, že se stal s Valdštejnovým vědomím – ten totiž, dychtě získat si náklonnost nepřátelských ministrů, osnoval způsoby, jimiž by mohl dát najevo zlou vůli, kterou pojal proti Španělům a rakouským ministrům –, dal Oxenstiernovi poznat, že Valdštejn, ještě pevněji utvrzený ve svém mínění proti Španělům, nechá kulhat ty činy, které by mohly podpírat císařskou velikost; neboť jsa nadmíru ctižádostivý a nesnášeje, aby se mu nyní omezovala tak rozsáhlá autorita, jež mu byla udělena, znovu by roznítil onu nenávist, kterou novým uznáním, jehož se mu od císaře dostalo, a přetvářkou rakouských ministrů z velké části utlumil.²² Využilo se tedy této vhodné příležitosti a podnik proti Řeznu byl znovu potvrzen; Výmarský proto přešel Švábsko a objevil se před Neuburgem („Neuborg“) dřív, než se vědělo o jeho odchodu; nenadále jej oblehl, a někteří sedláci, kteří se do něho uchýlili a vzali na sebe jeho obranu, při prvních dělových ranách propadli zmatku a dvacátého října se vzdali; bavorská posádka, pět set pěších a sedmdesát jezdců, z něho vytáhla a Švédové ji doprovodili až do Ingolstadtu. Odtud rychle postoupil k hradu v Eichstättu („Aicstet“), který se po několika dělových ranách vzdal na smlouvu; vytáhlo z něho tři sta pěších se zbraněmi a zavazadly.

Potom přitáhl k Řeznu a postavil tam děla; a ačkoli bavorský baron „di Feubuz“, guvernér toho místa, osvědčil při jeho obraně svou statečnost tím, že zbořil a zničil vše, co mohlo nepřátelům posloužit, přesto se po osmnácti dnech odporu, zoufaje nad pomocí a nemaje potřebné – neboť tehdy se nikdo neobával takové události, kterou bez nějakého zrádného dorozumění pokládali za téměř nemožnou –, čtrnáctého listopadu vzdal; a Švédové získali velké město na Dunaji, přes nějž vede velmi pevný kamenný most; kdysi se chlubilo svobodami a užívalo týchž výsad jako jiné obce Německa, ale minulými pohromami značně upadlo ze svého dřívějšího stavu; je obehnáno dvojitými starými hradbami, avšak pevnými maltou, s půlměsíci a hliněnými kleštěmi, vystavěnými novodobým způsobem před branami, a se suchým příkopem, plným však traverz nového vynálezu, které jej z boku ostřelovaly z mušket.

Pád Řezna velice nelibě nesl vídeňský dvůr i vévoda bavorský pro důležitost místa, které, otvíraje průchod po obou březích Dunaje do nitra Bavorska, by ustavičně drželo v obavách země toho kurfiřta; a v srdcích mnoha dobrých Rakušanů probudil horoucí podezření vůči Valdštejnovu jednání. Reptali, že mu mohl velmi dobře přijít na pomoc, neboť Výmarský neměl víc než devět tisíc vojáků, ale že to zanedbal pro nelibost, kterou pojal vůči tomu kurfiřtovi, jehož vinil jako hlavního původce svého sesazení na řezenském sněmu. To však ve skutečnosti nebyla příčina, která Valdštejna k takové nedbalosti přiměla, nýbrž španělské prapory rozvinuté v Německu, které mu naplnily mysl různými myšlenkami, a příchod hraběte z Oñate („Ognate“) do Vídně, který jako věrný ministr nesnášel vidět sluhu zneužívat nejvyšší autority jeho pánů a snažil se zkrotit nevázanou svévoli, kterou si přisvojil; to ho pak přimělo sejít z přímé cesty. Když toto podezření rostlo, začali Valdštejnovi sokové pomýšlet na způsob, jak ho ponížit a zároveň zničit, aniž však své myšlenky vyzradili; vše zastírajíce vlastní chytrostí, naučenou ve školách státního zájmu, předstírali, že je jim milé, co v nich budilo jen nenávist a zlou vůli; a tak dobře zakryli svůj úmysl, že nakonec ve vhodné příležitosti mohli sklidit jeho plody.

Vévoda z Ferie, když postoupil k Breisachu – jak šťastné události obvykle oslepují úvahu o věcech obtížných –, představoval si jako snadný podnik proti Colmaru, přednímu městu Alsaska, dvě míle od Breisachu za Rýnem na pláni, která se mezi ním a horami táhne k Lotrinsku; přitáhl k němu se čtyřmi bateriemi, ale po šesti dnech, když poznal dobrotu valů a statečnost obránců, zásobených vším potřebným, nepokládal za vhodné spotřebovávat dál lidi a potraviny potřebné k zásobení Breisachu na dobývání místa, jehož získání bylo zdlouhavé, nákladné a nejisté; a proto, když přivedl tři tisíce Burgunďanů a Lotrinčanů, kteří byli k tomu účelu drženi v těch provinciích již mnoho měsíců, a spojil je se svým vojskem, a když poznal, že je nesnadné a téměř nemožné proniknout do Flander, neboť průsmyky Lotrinska byly obsazeny Francouzi a Alsasko i Falc byly plné pevností a švédských zbraní, rozhodl se poslat Aldringena („Aldringher“) zpět do Bavorska, jak o to žádali císař i onen vévoda, aby zabránil postupu Výmarského. Aldringen rozkaz vykonal, přešel Rýn a oblehl Freiburg, držený Švédy, kteří se mu brzy vzdali a dali se naverbovat pod jeho prapory; to místo, ač málo významné a bráněné jen prostou starou zdí bez náspu, leželo přece na cestě, kudy měl táhnout, a bylo nutné se ho zmocnit. Horn, bdělý vůči císařským záměrům, postoupil proti nim, jakmile se o jejich pohybu dozvěděl; ale Aldringen, poznávaje, jak nesnadná je jeho cesta, neboť musel projít zemí zcela zbavenou potravin a plnou válečníků a zoufalých sedláků, a průsmyky byly obsazeny, rychle vytáhl z Löffingenu („Loffing“), malého místa ve Švábsku u Černého lesa, kam dorazil se ztrátou asi čtyř set mužů zabitých a zajatých v různých srážkách s Hornovými vojsky, a znovu se uchýlil k Breisachu.

Když Výmarský dobyl Řezno, zanechal tam dva tisíce pěších a pět set jezdců a dal měšťany přísahat věrnost; a vida, jaký význam má pro jeho zájmy Cham („Camb“) v Horní Falci na řece Řezné („Reghe“), průchod nemalé ceny, vydal se tím směrem, aby si usnadnil postup ve Falci, a nenarazil na odpor; posádka totiž, zastrašená událostmi v Řezně a v jiných místech, která, ač pevnější, přece snadno padla, pokládala za prospěšnější se vzdát než utrpět marným odporem nevyhnutelnou škodu, ačkoli se pro velmi pevné hradby mohla několik dní držet; a tak místo vydala Švédům. Rozneslo se, že se to stalo s tajným vědomím Valdštejna, který si přál vidět Bavory zle stíhané; neboť těm, kdo mu vyprávěli o postupu Výmarského v Bavorsku, veřejně dával najevo, že je tu přece na pomoc vévoda z Ferie. Stejně tak učinily nedlouho potom posádky Straubingu a Deggendorfu („Dechendorf“), míst na Dunaji pod Řeznem.

Když Aldringen ustoupil od „Lauinghenu“²³ k Freiburgu a vévoda z Ferie viděl, jak denně ubývá lidí přivedených z Itálie, málo zvyklých na německé mrazy, a protože Aldringen a ostatní váleční velitelé naléhali, že naděje vstoupit do Württemberska je již ztracena a že pro zmíněný odpor nelze tehdy bez nebezpečného střetnutí přejít do Flander, rozhodl se odejít na zimu a rozložit vojsko (nemálo zmenšené) v Bavorsku, ve Švábsku a v Tyrolsku. Armáda tedy vytáhla od Freiburgu v šiku a dala se na pochod k Biberachu („Biberac“); stalo se to s takovým strádáním, neboť počasí již bylo nevlídné, že kromě ztráty mnoha vojáků v různých šarvátkách se Švédy, kteří je podél württemberské hranice ustavičně doprovázeli, tam zanechali ještě asi tisíc dalších, které jim vzaly zima, hlad a útěky.

Obě vojska, rakouské a švédské, jedno na této a druhé na oné straně Dunaje, projížděla krajem ne bez střetnutí, hned s výhodou, hned se ztrátou jedné či druhé strany; tu se podplukovník „Calambac“, guvernér v Colmaru, odhodlal k podniku proti hradu „Zulech“,²⁴ ležícímu na pahorku asi šest mil od Colmaru směrem k Lotrinsku, a vydal se tam se čtyřmi pěšími a dvěma jezdeckými setninami. Záměr se mu zdařil: předstíral totiž, že je z císařské strany, sepsal několik dopisů padělaným písmem a s pečetí Schauenburga („Sciamburg“), tehdy velitele v Breisachu, a adresoval je guvernérovi; ten je pokládal za pravé a vpustil ho do hradu, kde byl velitel zajat a odveden do ubikací spolu s dalšími sto vojáky, které měl u sebe; ti vstoupili do služby pod prapory „Calambaca“. Protože však jeho zájmům příliš nezáleželo na držení toho málo významného místa, a protože se obával markraběte bádenského, který proti němu táhl, rychle je opustil a odnesl si z té události vše nejlepší; to nemálo zmátlo mysli Rakušanů, neboť když se tak odhalil strach či neschopnost jejich ministrů k vládě, obávali se neméně škody na jiných místech, která vyžadovala bedlivější stráž.

Když Výmarský dobyl Straubing a Deggendorf a byl povzbuzen většími nadějemi, zdálo se mu snadné dobýt i Pasov („Pessau“), tím spíše, že zároveň někteří sedláci v Rakousích, probuzení tímto postupem a blízkostí Švédů, se nebáli znovu projevit mečem svou nevěrnou mysl. Vydal se tedy tím směrem se šesti tisíci pěšími a dvěma tisíci jezdci, vybranými z hlavní síly vojska, které vzrostlo na patnáct tisíc bojovníků díky různým oddílům, jež k němu přišly z různých stran. Ale císař a vévoda bavorský, kteří dobře věděli, jak velkou škodu by zájmům jejich panství přineslo, kdyby Švédové toto město získali – neboť ovládá tok Dunaje a Innu a je pravým průchodem, jímž se nepřátelům otevírá vstup do císařových dědičných zemí v Rakousích, do Bavorska a do Čech, a protože z této strany nebylo pevností, které by je kryly, nepochybně by to nahnalo značný strach všem národům těch provincií –, snažili se tento úder odvrátit a Švédům ten podnik překazit. Dostal tedy rozkaz Jan z Werthu („Gio: de Vert“), aby se se čtyřmi pěšími pluky zvedl ze svých ubikací v Bavorsku a přispěchal k jeho obraně; stejně tak tam z druhé strany Dunaje dorazilo dalších dva tisíce pěších a sedm set císařských jezdců, dosud ubytovaných na hranicích Čech směrem k Falci; a neméně naléhavými opakovanými rozkazy bylo nařízeno Valdštejnovi, aby ihned táhl tím směrem s celým vojskem, čelil dalšímu postupu nepřátel, zdusil vzpouru rakouských poddaných a pokusil se o znovuzískání Řezna, jehož dobytí bylo blízko jisté naděje, neboť Švédové ještě neměli příležitost je opevnit, jak bylo třeba, ani zásobit dostatkem potravin a střeliva; příliš se o to nestarali, neboť vše obraceli spíše k vlastní potřebě než k obecnému prospěchu: po smrti krále nepokládali za důležitý jiný zájem než soukromý, neznajíce, jaký konec ani jakého pána budou jejich zisky mít. Tak dopadají věci tam, kde se velí zmateně a kde není nejvyšší hlava, které by se bylo lze bát a v niž doufat. A protože i toto město leželo uprostřed Bavorska, nemohli je Švédové, kteří se v těch zemích mohli udržet jen s velmi velkým vojskem, dlouho držet, zásobovat a bránit. Na toto volání Valdštejn – ačkoli si přál každou zkázu Španělů a Bavorů, aby je přivedl k nutnosti opírat se o jeho mínění a svěřovat veškeré své jednání jeho autoritě, jak bývá obvyklé u ctižádosti těch, kdo, vyzdviženi z nízkého k vysokému štěstí, jsou tím leskem tak oslněni, že už nevidí blízké propasti –, protože se mu zdálo příliš opovážlivým činem neposlechnout pána a ukázat se tak nevděčným a nenáviděným, nařídil Gallasovi („Galasso“), aby s deseti tisíci vojáky zůstal v Sasku a bděl nad počínáním kurfiřta, a sám se se zbytkem vojska vydal k Řeznu; ale tak pomalým krokem, že se dobře odhalovala jeho chabá vůle pomoci Bavorsku. To se ještě více potvrdilo, když se, sotva vstoupil do Falce, znovu zakryl záminkou, že protože Sasové postoupili k českým hranicím, mnohem více záleží na tom udržet císaři to království, než je ztratit pomocí jiným; obrátil se a vrátil se na svá dřívější stanoviště.

Když byl bavorský kurfiřt zpraven o Valdštejnově pochodu k němu, shromáždil vojsko, které mohl vytáhnout ze země a z posádek, a v tom naléhavém stavu postoupil k Dunaji, zaútočil na některé švédské oddíly, a když nepřátelé ztratili asi dvě stě mužů, postavil se s velkou smělostí a k velkému strachu protivníků nedaleko od Řezna, připraven je z této strany oblehnout, kdykoli by na ně Valdštejn zaútočil z druhé, a odvést tak vojsko Výmarského od nájezdů, které mohlo činit na katolíky. Ale když dostal zprávu, že se Valdštejn stáhl do Čech, aniž mu o tom předtím dal jakoukoli zprávu, vrátil se i on do svých ubikací, aby se se svými samotnými silami nezaplétal dál, a velmi rozhořčen na Valdštejna ihned poslal do Vídně svého kancléře, aby probudil císaře, aby měl oči otevřené nad jednáním svého generála, které neodpovídalo povinnosti věrného ministra, a aby učinil nějaké opatření k jeho podpoře; jinak by, kdyby ho k tomu nutnost donutila, musel pomýšlet na své zájmy jiným způsobem. Stěžoval si na to také u ministrů španělského krále, sídlících u toho dvora a v Innsbrucku („Ispruch“), a vyzval je, aby se přimluvili u císaře, aby bylo učiněno nějaké rozhodnutí v jeho zájmu, a aby uvážili škodu, kterou mohl císař a celá katolická liga utrpět zlým počínáním svého generála: Jeho Veličenstvu je známo, s jakou pevností kurfiřt zachovával svou ligu, zatímco jiní jako blesky spěchali ke zkáze Říše, jaké náklady vynaložil na vydržování vojsk, jak odmítl návrhy, které mu činili Francouzi, a jak riskoval své země i vlastní život pro rakouský dům.

Tyto myšlenky, přednesené vévodovými jednateli s účinným citem, nenarazily na odpor a vtiskly se do srdcí těch, jimž byly sděleny; a protože zájmy knížat se jako troud obvykle zažehují podezřeními a stíny se ve státních věcech pokládají za těla, začalo Valdštejnovo počínání vyvolávat odpor u mnoha rádců, kteří se dříve dívali na jeho činy skly, jež očím ukazují věci jinak; poznali důsledky jeho jednání, neboť od uraženého politikové nikdy nečekají nic než urážku a nedoufají, že by se před pomstou mohli zajistit jinak než zdvojením urážek. Španělé, kteří jsou nad ostatní pokládáni za lidi velmi bystrého ducha a vždy moudře odměřují věci s opatrnou rozvahou, rozmlouvali o způsobu, jak vysvobodit autoritu svých knížat a zajistit na hlavě císařově českou korunu, a odhalili zlo velmi zakořeněné a prudké: Valdštejn totiž, který již u vojáků vzrostl v pověsti, si tak získal jejich lásku a poslušnost, že by ho stěží opustili, znajíce ho jako štědrého a sobě velmi prospěšného; kapitáni, z větší části jím povýšení do hodností, a tím jeho stoupenci, by s ním chtěli sdílet osud; a k tomu všeobecné mínění, že v minulých vítězstvích nashromáždil převelikou hromadu zlata – to vše byly věci nebezpečné, které se představovaly očím rádců. Pokládali proto za vhodné přinést této nemoci prudké léky; a začali se vší rychlostí uvažovat o prostředcích, které se ukazovaly vhodné proti naznačené nevěrnosti.

Ale jestliže takový byl stav Německa a takové počínání katolíků a protestantů, z nichž každý usiloval přemoci stranu druhého, a jestliže na všech stranách hřměly zbraně, burácely hrozby a blýskaly se úskoky, nepodobné myšlenky začínaly klíčit v Itálii; neboť v té době byl v Římě vévoda de Créqui („Criquì“),²⁵ vyslanec obedience za Nejkřesťanštějšího krále, kam dorazil již minulého června, a zdržoval se tam, aby naklonil papeže straně svého krále a domluvil se s italskými knížaty. Španělé, velmi pohnutí tím, co viděli, říkali veřejně, že rozkoše a soukromý zájem stále více uvádějí v zapomnění úvahu o světské bídě; mnozí se noří do nádhery a velikosti, naparují se ctižádostí po přednostech, soupeří ve vymýšlení přepychu a hýří v choutkách; a Španělé, vyznavači velké horlivosti pro náboženství a nejbližší sousedé Církevního státu, nárokující si u papežů větší autoritu než kterýkoli jiný mocnář, se nemálo znepokojovali a stěžovali si, že zatímco oni rozhazují zlato a vlastní krev v Německu na podporu utlačeného náboženství, duchovní, dbalí soukromého klidu, neupírají myšlenky nejen k pomoci císaři, ale ani ke škodám, které křesťanstvu slibuje postup kacířů; rozhodli se tedy papeže upomenout a pokusit se ho získat nejen pro nynější válku, ale i přimět ho, aby napomenul francouzského krále pro podporu, kterou proti nim poskytoval protestantům. Zvolili biskupa z Córdoby²⁶ a pana Juana Chumacera („Gio: di Chiamazzer“),²⁷ muže velmi jemného rozumu; ti přišli ze Španělska do Říma, sešli se s kardinály Spinolou,²⁸ de la Cuevou („la Queua“) a Borgiou a s markýzem de Castel Rodrigo,²⁹ řádným vyslancem Katolického krále, a když spolu jemně probrali záležitosti, shodli se, že budou na papeže naléhat nejen o peněžitou pomoc pro císaře a o úlevu z datarie z církevních obročí, ale – což jim nejvíce leželo na srdci – aby odvrátil Francouze od ochrany kacířů. Poselství bylo předneseno a podpořeno velmi účinnou přímluvou stoupenců Španělska; rozhodnutí však přineslo jen zdvořilosti a výmluvy, neboť papeži jakožto světskému knížeti nevyhovovala větší velikost Španělů, jeho sousedů, kteří byli u římského dvora velmi nároční, a nemohl se tedy odhodlat podporovat jejich moc bez nemalé škody pro Církevní stát, který z každého dobrého důvodu vyžaduje sousedy slabší, a ne mocnější. Připojovalo se, že kacíři neurážejí katolíky ve svědomí, ale že se válka vede jen ze státního zájmu, ne pro náboženství. Pomoc proto byla spíše velká zdánlivě než obsahem, neboť množství poskytnutých peněz nebylo nijak značné. Získali však desátky z církevních statků na Sicílii, Sardinii, v Portugalsku a jinde, z nichž počítali, že mohou vytěžit půl milionu scud. Se žádostí proti Francii pak byli rozhodně a s oprávněnými výmluvami odbyti, neboť papežové se nemálo obávali, aby se Francouzské království, již nakažené kacířstvím, z nepatrné příčiny neodvrátilo od poslušnosti Svaté Církve, a protože tato věc je pro její správce velmi významná, je třeba s takovým králem jednat velmi obezřetně a ohleduplně. Španělé tedy zůstali málo spokojeni a nevázaně mluvíce obviňovali papeže, že je nakloněn Francii a málo horlivý v šíření víry.

Po poselstvu vévody de Créqui pak následovalo jiné, neméně okázalé poselstvo vojvody Jerzyho Ossolińského („Giorgio Oselisk“),³⁰ velkého polského pána, který přišel vzdát papeži poslušnost za Vladislava, krále polského; při jeho okázalých výdajích byla s nemalým úžasem viděna marnivost nanejvýš podivné nádhery nejen u zmíněných vyslanců, ale i u prelátů byly viděny kočáry v ceně 30 tisíc scud, livreje přesahující hodnotu 300 reálů každá, hostiny s podivnostmi jídel a se zbytečnými dary pastilek, cukrovinek, ambrových rosolů a pižma; to Španělé veřejně zveličovali, a tyto jejich myšlenky byly vnuknuty rozhořčením; neboť protože nemohli řídit římský dvůr po svém, jak to činili jindy, zdálo se jim nadmíru podivné, že vyšlo najevo, že se záminky náboženství nedovolávají jinak než ze státního zájmu, a že preláti poznávají, že velikost Španělska je třeba mírnit, a ne rozmnožovat, z důvodů, které plynou z toho, že se sousedé nemají rádi.

V této době byli také papežem povýšeni na kardinály:³¹ Cesare Monti, Milánčan, patriarcha antiochijský a arcibiskup milánský, řádný nuncius ve Španělsku; Ciriaco Rocci, Říman, arcibiskup patraský, řádný nuncius u císaře; Alessandro Bichi, Sienčan, biskup carpentraský, řádný nuncius u francouzského krále; Francesco Maria Brancaccio, Neapolitánec, biskup capaccijský („Capucio“); Ulderico Carpegna z Urbina, biskup gubbijský; Stefano Durazzo, Janovan, apoštolský protonotář, referendář obou signatur a generální pokladník papeže; Agostino Oreggi, velký almužník a teolog Jeho Svatosti; a Benedetto Baldeschi, Perugijec, auditor Roty – vesměs muži proslulí ctností a zasloužilí bezúhonností života a mravů. Ale jestliže tato poselstva a toto povýšení potěšila Řím, smrt Sangra („Sangio“),³² patriarchy alexandrijského a strýce knížete ze Sanseverina, vévody ze Zagarola z rodu Colonnů a kardinála Borghese – osob milých celému městu pro příbuzenství, přátelství i způsob jednání –, poněkud zkalila spokojenost těch, kdo, nic nedědíce z jejich odchodu, jim z náklonnosti i z povinnosti přáli delší život.

V této době zemřela v Bruselu Isabela Klára Eugenie, španělská infantka, ráno prvního prosince roku 1633, na trvalou horečku způsobenou zánětem plic; a protože Flandry tím zůstaly bez pomoci knížat rakouské krve, byl infant, který se dosud zdržoval v Miláně, nabádán, aby se tam odebral. Tato kněžna opustila svět ve věku 67 let, blížíc se k 68, po třiceti třech letech vlády. Byla velebného vzezření, uhlazeného chování a vlídné dobroty; její mravy byly obdivovány jako zbožné, její činy jako oddané, její vláda jako nanejvýš spravedlivá. Měla tak velkorysou duši, že štědře rozdávala a odměňovala ctnosti. Dávala se oslavovat jako hodná dcera onoho velkého krále a zasluhovala nejvyšší chválu a nejvzácnější slávu; s každým jednala lidsky, a odloživši všechnu ctižádostivou povýšenost, uchvacovala sladkostí svých zdvořilostí náklonnost každého; zkrátka byla těmi národy tak zbožňována, že její ztrátu všeobecně oplakávaly nejen Flandry, ale i sousední provincie. Královna matka Francie, vévoda orleánský, princezna Markéta a všechna francouzská knížata a šlechtici, kteří se k ní uchýlili a stali se otroky její štědrosti, vlídnosti a laskavosti, nesli tuto událost mimořádně těžce; nejvíce se však bolest projevila u Bruselanů a u ostatních národů toho státu, když se vláda, kterou ihned po její smrti z rozkazu Španělska svěřili arcibiskupovi mechelenskému („Malines“),³³ vévodovi z Aarschotu („Arescot“), hraběti Tillymu,³⁴ donu Carlu Colonnovi a donu Franciscovi de Moncada, markýzi d'Aytona („Aijetona“), aby vládli společně, brzy nato ukázala svěřena jedinému řízení markýze d'Aytony, prohlášeného guvernérem a generálním kapitánem Nizozemí. Tím pokořeni, ostatní čtyři se ihned vzdali svých úřadů, a každý jiný, i když nezainteresovaný, se ukázal, ne-li veřejně, tedy alespoň na tajných schůzkách, pořádaných na mnoha stranách, tak rozhořčen vládou španělských ministrů, že by každý malý podnět stačil přivést ty provincie k nějaké pohoršlivé novotě; a tím spíše, že nedůvěra, s jakou Aytona jednal, když uváděl vojáky španělského národa do mnoha míst, kam dříve přijímáni nebyli, stačila roznítit takový hněv, že z něho zrozená nenávist začala rozvracet onu oddanost, kterou dříve Vlámové projevovali vůči španělské koruně; a bylo blízko k nějakému spiknutí, kdyby naděje, že brzy přijmou infanta Ferdinanda, nebyla u některých zmírnila touhu a utišila vášeň.

Zatímco ve Vídni a jinde věrní ministři vymýšleli opatření proti zlověstnému počínání Valdštejnovu, získal Baudissin („Baudis“) Bonn a „Erfelt“, místa podél Rýna, a postoupil k Waldecku, od něhož má jméno kus země mezi státem lantkraběte hesenského, arcibiskupstvím paderbornským a vévodstvím bergským ve Vestfálsku, zvaný kraj Waldeck, na březích Edery; byl by ho i získal, kdyby hrabě Gronsfeld („Gronesfeld“), shromáždiv nějaká vojska těch krajů, nebyl přinesl potřebnou pomoc.³⁵

Valdštejn, když se vrátil do Čech, postoupil, aby zakryl svůj ústup od podniku na Řezno, do Saska a rozprášil několik kurfiřtových jezdeckých houfů; podnikl také další nájezdy po těch zemích, a to s malým užitkem; ale protože málo myslel na dobré jednání, místo aby pokračoval v postupu – ač by to nebylo nesnadné, neboť měl vojsko silné a toužící po novotách –, vymyslel si výmluvu, že chtít se držet v Sasku při takovém nedostatku potravin, z velké části nepřítelem zamezených, a s povinností být ustavičně se zbraní v ruce v čase zimy, kdy je víc třeba vojsko obnovovat než spotřebovávat, není chování moudrého kapitána; a s tímto důvodem se vrátil do Čech a rozdělil vojsko po tom království a po Moravě, šíře pověst, že se mezitím chystá vytáhnout do pole se silami dostatečnými k provedení svých záměrů. To však bylo k vybití jeho zlé vůle vůči českému království a k podkopání císařské autority, proti jejímž ministrům nepřestával skrytě uplatňovat důvtip, aby se pomstil za urážku, kterou si přisvojil.

Vévoda z Ferie, když se několik dní zdržel v okolí Füssenu a poznal, jak nesnadné je dále se udržet na tom území pro nedostatek potravin a píce, rozhodl se odebrat do Bavorska a přezimovat v té provincii, bohaté obilím a senem. Požádal o to proto kurfiřta, který, ačkoli si ve své zemi nepřál další cizince, neboť poddaní z toho nemají než škodu a obtíže, přesto jako zbožný kníže a Říši nanejvýš věrný, odloživ každý soukromý zájem kvůli společné věci, chtěl dát poznat pevnost svého srdce ve službě katolickému náboženství a rakouskému domu. Svolil tedy přijmout ho ve svém panství, a stalo se to k větší spokojenosti poddaných, než si mysleli; ti se totiž silně obávali nájezdů Švédů, a proto velmi rádi přijali příchod Španělů, kteří zachovávali v zacházení s obyvatelstvem veškerý dobrý vojenský pořádek, ba chovali se tak skromně, že obyvatelé, navzdory strachu dříve pojatému ze španělského jména, poznali, že tento národ je stejně veliký v rozkazování jako bohatý na vlídnost a způsoby, a vlídnější, klidnější a snesitelnější než mnohé jiné; takže byli s jejich pobytem velmi spokojeni, tím spíše, že díky obíhajícím penězům a sedlákům, kteří prodávali své výnosy, užívali z války to, co hojnost míru velmi často nedopřeje.

Valdštejnův ústup ze Saska nepřinesl jeho podezíravým sokům menší trápení, než jaké způsobila jeho nedbalost při tažení na pomoc Řeznu; neboť z toho pevně usuzovali, že neusiluje o nic jiného, než vymanit se z poslušnosti císaře a přimět Němce k vyloučení Španělů jak z provincií Říše, tak z vídeňského dvora, aby zůstal sám v absolutním velení a v nárokované autoritě; a proto se jejich mysli ještě více rozjitřily zlou vůlí proti němu, neboť jak bývá u nedůvěry obvyklé bát se každého stínu, tak myšlenky těchto lidí tehdy nemířily k jinému cíli a všechny tajné porady nevymýšlely nic jiného než způsob, jak toho muže ponížit. A ačkoli jeho činy byly zčásti kryty oprávněným válečným důvodem, přesto, protože myšlenky jednou usazené v mysli se jen nesnadno odpoutávají od pojatého mínění, utvrdili těmito důvody dojem natolik, že od té doby začal být podezřelý i těm, kdo byli až dosud jeho ochránci a stoupenci; ti, když jim již chyběl způsob, jak hájit jeho počínání, aby se i oni nedopustili nějaké viny – neboť zločiny urážky majestátu nakazují i nevinnost ochránců viníka –, převlékli kabát a hleděli spíše k zachování svých úřadů a postavení, které měli v císařově přízni, než k chabým a nestálým nadějím na toho, jehož pouhé jméno činilo nenáviděným každé slovo na jeho obhajobu.

Werth, když se marně pokusil přepadnout ubikaci Ehma („Olim“),³⁶ spojil se s baronem Suysem („Soys“), plukovníkem katolické ligy, a táhl k Vilshofenu na Dunaji u ústí Vils mezi Pasovem a Straubingem; a vévoda Výmarský, když poznal, jak nesnadný je podnik proti Pasovu pro povahu místa a pro posily, které tam poslal císař, odtáhl z toho okolí, a zanechav čtyři tisíce pěších mezi Straubingem a Řeznem, převedl veškerou svou jízdu za Dunaj. A když Švédové viděli, že množství velitelů a vojsk různých národů a smýšlení nedovoluje podnikům dobrý výsledek, neboť závist mařila vhodné příležitosti, sláva se příliš řítila do ctižádosti a do všech činů se vměšoval vlastní zájem, a jeden kapitán měl odpor k počínání druhého, protože každý se pokládal za schopnějšího než jeho kolega, sešlo se v této době shromáždění stavů a měst spojených se stranou, aby obnovilo spolek se spojeneckými kraji a rozhodlo o opatřeních vhodných pro válku, anebo o konečném rozhodnutí o míru; a protože bylo nadto nutné zvolit nejvyššího generála ve velení vojsk protestantů, bylo to rozvážnými poradami uváženo a nakonec usneseno svěřit tento úřad vévodovi Bernardu Výmarskému, rodem Němci, a tudíž veliteli žádanému i vojáky toho národa, který je tepnou a silou švédských vojsk, knížeti smělému a milovanému celým vojskem i lidem, který by se jen s velkou nesnází smířil s poslušností cizímu veliteli. Tato volba, ačkoli byla milá poslancům, vojákům a ostatním knížatům unie, neuspokojila však Sasko: jednak proto, že kurfiřt si nárokoval, že protože po smrti krále není v konfederaci kníže s většími silami, než má on, ani nikdo, kdo by více podporoval švédské zbraně, měl by být následně provolán hlavou a na jeho osobu se měla opírat hlavní správa válečných věcí; jednak proto, že velikost Výmarského, knížete duchaplného a z přímé linie prvorozených Saska, zbavených státu císařem Karlem Pátým,³⁷ mu působila nemalé podezření, že kdyby se Švédům dařilo, mohl by s rostoucím velením a láskou vojáků ke své osobě, jak to dělávají ti, kdo zapomínají minulých dobrodiní, když by mu to přítomný prospěch dovolil, usilovat o znovuzískání toho, o čem věděl, že kdysi patřilo jeho předkům. Tato podezření nahromadila v kurfiřtově hrudi převelikou hromadu hrubých šťáv, a císařští ministři mu nepřestávali připomínat události, které mohou snadno nastat, a zvali ho účinnými naléháními a velkorysými nabídkami k dohodě; bylo vidět, jak se velmi rozhořčuje, jak je mu protivné jednání Oxenstierny a Výmarského a jak se zdrženlivěji svěřuje; a to se pak ukázalo jako počátek rozkolu Saska se Švédy. Horn, který si tohoto nesouladu všiml, odebral se do Frankfurtu a jednal a radil se s Oxenstiernou, jak najít nápravu tak závažné nesnáze; byl však málo vyslyšen ušima, které, ohlušené vnitřní vášní, se důvodům k tomu uvedeným neotevíraly; ba nenašel se nikdo, kdo by pomyslil na vhodný prostředek, jak zmírnit trpkost kurfiřtovy mysli, neboť Švédové, povznesení již k přemíře pýchy, si už nikoho necenili a nárokovali si, že každý má přijímat jako milost být v počtu jejich přátel. To byly účinky dosažených úspěchů, jimiž bývají lidé oslepeni a jako vínem opojeni důvěrou a opovážlivostí, a také povahy severských národů, které, nadmíru si cenící samy sebe, nosí ve svých činech nadutost a dávají nám ostatním látku nazývat je barbary; nárokovali si tedy, že kurfiřt je povinen jejich rady následovat, a nepokládali ho za schopného dojít k takovým rozhodnutím, která jim pak dala dobře poznat, že vláda států se nevykonává se ctižádostí ani s vášnivou myslí, nýbrž s moudrostí vzdálenou každého soukromého zájmu a každé náklonnosti protivné obecnému dobru.

Zatímco tento sněm pokračoval, generálporučík Melander („Milander“) se přiblížil k Ruhrortu na Rýně pod Kolínem, u ústí jiné malé řeky zvané Ruhr („Rore“), a oblehl jej; obležení, kteří se po sedmi dnech nemohli déle držet, vyjednali kapitulaci; a v Alsasku guvernér Colmaru převlékl několik vojáků za sedláky pod záminkou, že nesou zboží na prodej, a poslal je do Rouffachu v Alsasku, nedaleko od Colmaru a blízko hor, které tu provincii dělí od Lotrinska. Ti se zmocnili brány a vpustili Švédy ukryté nedaleko v lese, a ti vstoupili do města, které bylo vypleněno a zle zřízeno, neboť Švédové poznávali, že se v něm nemohou udržet, když se dozvěděli, že proti nim rychlým krokem táhne markrabě bádenský s mnoha vojáky z posádky Breisachu a z okolí; protože tedy nestačili k obraně místa, museli se znovu stáhnout do Colmaru s dobrou kořistí a s tolika zajatci z tamního magistrátu, že z nich pak vytěžili dvanáct tisíc tolarů výkupného.

Horn se vrátil z Frankfurtu ke svému vojsku a již se chystal k pochodu do Horní Falce, aby se spojil s Výmarským, když se to dozvěděl Aldringen, který s vojskem osmi tisíc pěších a čtyř tisíc jezdců stál na těch hranicích na stráži proti švédským záměrům; rychle se zvedl ze svých ubikací a vydal se k „Fachau“,³⁸ městečku v Čechách na hranicích Falce; na tomto pochodu se jízda obou stran, která projížděla krajem, setkala a svedla různé šarvátky s nezdarem Švédů, s nimiž Chorvati zle naložili.

Mezitím se v „Beuburgu“,³⁹ místě na Isaru u Mnichova, sešli bavorský kurfiřt a vévoda z Ferie a radili se o nejsnazším způsobu, jak provést podnik proti Řeznu, místu pro jejich zájmy nanejvýš nutnému; ale protože se to ukázalo nesnadné, neboť nepřátelé byli v poli velmi silní a vojsko Ligy a Španělů velmi zesláblé smrtí a útěkem mnoha vojáků, a protože nemohli počítat s Valdštejnovou pomocí, ba spíše se bylo třeba obávat, že ten pokus zmaří, než že by k němu pomohl, bylo nakonec rozhodnuto podnik odložit, aby neriskovali pověst svých zbraní pod městem, jehož dobytí bylo nejisté, kdežto nanejvýš jistá by byla škoda, kterou by utrpěli jeho obranou a ústupem, k němuž by byli nuceni – což rozvážní kapitáni především zavrhují. Rozložili proto svá vojska zčásti v Bavorsku, zčásti ve Švábsku a zčásti v Tyrolsku a očekávali nové odvody a posily, aby byli zjara početní a schopní dokončit ten i jiné podniky. Protože však Švédové předvídali, že se jim stěží podaří udržet Řezno, sevřené v bavorských zemích, nebudou-li mít volnou Horní Falc, bez níž zůstávalo bez opory vojska, obklopené ze všech stran nepřátelskou zemí, takže si nemohlo podávat ruku se spojeneckým Norimberkem a s Franky, odkud bylo lze čerpat vhodné posily, byl tehdy pověřen vévoda z Birkenfeldu („Brichefeld“), ubytovaný se čtyřmi tisíci pěšími a dvěma tisíci jezdci v okolí Augsburgu, aby přešel Dunaj, spojil se s Výmarským a obrátil se k ziskům vhodnějším k podpoře jejich zbraní v těch provinciích; jejich rozhodnutí však nedošlo účinku, neboť císařští již byli připraveni k obraně; proto se rozplynulo dobývání Amberku, hlavního města Falce, o něž se Švédové pokusili, a museli se stáhnout na svá dřívější stanoviště v Chamu a Weidenu.

Horn tehdy, poznávaje, jak obtížné je získat Falc pro silnou stráž, která ji střežila, pokládal za lepší vrátit se do Horního Švábska, v kteréžto provincii zůstaly velmi slabé císařské posádky, a když nemohl postupovat na jednom místě, pokusit se aspoň jinde něco získat. Zvedl se tedy z Falce, vstoupil do Bavorska u Landsbergu, odebral se k Biberachu a oblehl jej s velkým náporem, neboť vojáci, zvyklí na zisky a po mnoho dní lační kořisti, byli k útoku velmi dychtiví; město proto, nemohouc odolat připraveným útokům, neboť nemělo ani dostatečnou posádku, ani hradby schopné větší obrany, se vzdalo; čtyři sta pěších a sedmdesát jezdců z něho vytáhlo dvanáctého dubna.⁴⁰

Hornův návrat do Švábska burcoval tamní císařské ke zbraním a probudil tamní velitele k bdělosti; a protože jeho příchod působil v srdcích mnohých nemálo úžasu, neboť se mnohým zdálo neuvěřitelné, že by Švédové opustili Bavorsko, začali někteří tušit hlubší záměr, a zvláště Ossa, velitel v tom sousedství, byl nedůvěřivější než ostatní; a nedlouho potom bylo vidět stopu toho na plukovníku Petru Königovi („Chinich“) ze Solothurnu, guvernérovi Lindau („Lindoun“), který byl zatčen a pod dobrou stráží poslán jako vězeň do Tyrolska, obviněn, že má mnoho přátel mezi Curyšany a Bernskými a že vyjednával něco škodlivého pro Rakušany s vévodou de Rohan, tehdy pobývajícím v Rétii; a protože státní věci jsou jako vosk, který se od každého slabého tepla rozehřeje a rozteče, byl uvězněn dřív, než byl obviněn; ale když se brzy poznala jeho nevinnost, jeho věrnost při propuštění zazářila tím více.⁴¹

Když byl Philippsburg hladem přiveden do krajnosti, pan Baumberger („Bambregher“)⁴² a „Suarez d'Aide“, jeho strážci, vyjednali a třináctého ledna⁴³ se dohodli za nanejvýš čestných podmínek a předali pevnost plukovníku Schmidbergovi („Smidberg“); to se stalo k jisté nelibosti Francouzů, neboť když se z rozkazu dvora objevil hrabě d'Arpajon („Arpagiù“)⁴⁴ se čtyřmi tisíci pěšími z armády maršála de La Force na Rýně naproti té pevnosti a žádal guvernéra, aby místo vydal raději francouzskému králi jakožto ochránci trevírského kurfiřta než Švédům, dostalo se mu od zmíněného guvernéra odmítnutí, založeného na různých úvahách; a protože si Schmidberg na tento čin silně stěžoval, musel se Arpajon bez účinku vrátit k vojsku do Lotrinska.

Tato ztráta, ačkoli pro svou polohu nebyla tak vážného významu, byla přesto, protože šlo o pevnost královskou, za těchto okolností pokládána za nemálo důležitou pro důsledky, které s sebou nesla, a pro zdání, že by se dostala do rukou Francouzů, jimž by, uhnízděným na tom místě, nebylo nesnadné zkoušet nové zisky a udržet se v Alsasku a v Dolní Falci. Hovořilo se o tom však střídavě, neboť ti, kdo odporovali důvodům uváděným Švédy, odpovídali: bylo lépe nechat ji v rukou císařských, než ji získat pro Francouze, jimž, kdyby ji nechtěli vydat, jak si nárokovali, by se ukázal malý úmysl pokračovat dále v jejich přátelství, z čehož mohly jejich zájmy utrpět nemalou škodu; a kdyby ji postoupili, odhaloval se škodlivý zisk, neboť kromě toho, že by se připravili o takové útočiště, přitahovali by si po bok moc, která, osobujíc si titul rozhodčí jejich věcí, by následně přiměla Švédy ctít zákony Francie v tom kraji; z toho by plynulo, že by se omezila jejich autorita, a ta by se stala závislou na Francouzích, jejich zisky by byly nedokonalé a jejich velikost by nepřekročila mez, kterou by jim oni povolili. A ačkoli jiní říkali, že nelze soudit, že by Francouzi měli být nespokojeni, i kdyby k onomu odmítnutí došlo, neboť jejich zájem vyžadoval dobré dorozumění s nepřáteli oné rakouské moci, které by, žárliví na ni, mohli udržovat jako protiváhu proti ní, přesto se předvídalo, že z toho nemůže vzejít nic než zlý účinek, neboť touha po panství je slepá a důvod ji udržet převáží nad každým jiným ohledem.

Ale úvahy protestantů se nevyrovnaly radám, které o tom vedli Rakušané; neboť ti se o ztrátě tohoto místa dozvěděli s převelikou starostí, ne proto, že by ten zisk byl přírůstkem pro Švédy a protestanty, jejichž moc spočívá ve spolcích mnohých, a až by je čas, úskoky, nabídky a jiné způsoby rozpustily, doufali snadno získat zpět z jejich rukou, co bylo ztraceno; nýbrž ze strachu, aby se nedostalo do rukou Francouzů, jejichž velikost se opírá o korunu jejich jediného panovníka, a protože tyto provincie sousedí s jejich královstvím, dobře předvídali, na jaké obtíže by narazili při jejich znovuzískání. Mysli rádců byly proto zmatené, úsudky nejisté, rozhodnutí bázlivá, prostředky pochybné a naděje nanejvýš nestálé; ačkoli Španělé, vždy neohrožení v protivenství, pohotoví v nouzi a nanejvýš věrní v činech, nepřestávali svou jemností uklidňovat rozpaky myslí, utvrzovat úmysly, podporovat prostředky, vyvažovat návrhy a upevňovat víru v jistotu nadějí.

Konec Knihy sedmé.