Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1634

Kniha osmá

Souhrn. Líčí se stav Rakušanů v Itálii a v Německu. Smrt Valdštejnova. Volba Ferdinanda, krále uherského, k velení císařského vojska. Odstoupení vévody Karla Lotrinského od vlády ve prospěch jeho bratra, knížete kardinála. Útěk vévody a vévodkyně z Nancy. Odchod knížete Tomáše Savojského¹ do Flander. Pokusy Švédů ve Švábsku. Vytažení krále uherského do pole. Jednání Švédů v Holandsku a v Anglii. Postup lantkraběte hesenského. Obléhání La Mothe („Motta“) a jiných míst s mnoha dalšími podrobnostmi.

Rok 1634.

Španělské vojsko bylo staženo na zimní ubikace do Bavorska a rozloženo po hranicích Tyrolska a Švábska; tamní velitelé pilně doplňovali své setniny, aby v příštím tažení získali zpět onu pověst, kterou víc než nepřátelské železo poněkud zmenšily nepřízeň časů, rozdílnost podnebí, nelidskost sedláků a nezkušenost nových vojáků.

Bavorský kurfiřt spolu s vévodou z Ferie a Aldringenem („Aldringher“) zkoumal na častých poradách nynější okolnosti, potřeby a opatření vhodná k obecnému prospěchu i k jejich vlastní pověsti. Ve Vídni hrabě z Oñate („Ognate“), španělský vyslanec, nepřestával sledovat škody, které mohly vzejít od nespokojeného Valdštejna, a naléhat na císaře, aby učinil vhodná opatření k zachování své autority.

V Lombardii infant, aby posílil vojsko a udržel španělskou autoritu v Německu, rovněž neustával verbovat lidi a naléhavě žádat ze Španělska peníze a pěchotu.

V Neapoli, skladišti posil španělské velikosti, se v této době z nových daní a subsidií, kromě odvodů, které již z toho království vyšly, verbovalo šest tisíc pěších prostřednictvím knížete ze San Severa, dona Carla della Gatty,² Lucia Boccapianoly, Giovanniho Battisty Orsiniho, Cesara Caracciola a jiných předních rytířů; a v každém státě Katolického krále se sháněli lidé a peníze, aby se přinesla pomoc Německu, k němuž se Španělé obraceli jako k vlastní věci.

V Římě pak španělští vyslanci naléhali na papeže, aby pomohl katolíkům v Německu, a velmi zveličovali viny Francouzů; Créqui se zdržoval u tamního dvora, aby mírnil španělské záměry a získal papeže pro svého krále. Celý ostatek Evropy s napětím očekával výsledek tolika příprav, tolika záměrů a tolika porad, když vévoda z Ferie po několika dnech horečky odešel z tohoto života. Horečka, když se zdálo, že ho opouští, se nenadále vrátila, a to vzbudilo podezření, že jeho smrt byla dílem jedu za účasti Valdštejna,

Smrt vévody z Ferie.

který byl nespokojen s jeho příchodem do Německa a těžce rozhořčen na Španěly, jež nenáviděl jako původce mnoha novot škodlivých jeho úřadu a jeho důstojnosti.

Tato smrt, jakkoli byla milá zmíněnému Valdštejnovi a ještě některému německému ministrovi, jemuž se nelíbila tak velká autorita Španělů v Německu, byla naproti tomu nanejvýš bolestná pro císaře, Katolického krále, bavorského kurfiřta a všechny Rakušany;

Vlastnosti vévody z Ferie.

neboť ačkoli neměl pověst velkého kapitána, byl přece tak dokonalý ve znalosti věcí příslušejících k jeho úřadu, že jen málokdo sloužil králi s větší rázností ducha, s větší pohotovostí v rozhodnutích a s rozvážnějším úsudkem. Mnoho let spravoval Milán, milován lidem, vážen vojáky, obdivován a obáván cizinci. V tísni času snadno sestavil vojsko, vedl je s rozvahou, s velkým užitkem pomohl Alsasku a s podivuhodnou pevností snášel nepřízeň počasí i neúrodnost krajů; jeho dobrá kázeň proto byla milá vojsku, snesitelná poddaným a chválená i samými nepřáteli. Národy, které se, vystrašeny zlou pověstí rozšířenou o Španělích, jeho příchodu do Německa bály a utíkaly před ním, poznaly zkušeností, že španělská vlídnost je snesitelná a mravy jejich velitelů hodné úcty i velení. Sami Švédové, chválíce jeho činy, říkali, že obdivují dobré chování a skromnost toho národa. Byl to vskutku don Gómez Suárez de Figueroa („Don Aluerez de Frigeroa“), vévoda z Ferie, muž velké zdrženlivosti, všestranně obdařený všemi vlastnostmi hodnými ministra, jehož si velký král velmi vážil. Zemřel v Mnichově 11. ledna.³ Jeho tělo bylo převezeno do Milána a odtud do Španělska. Zanechal tam zarmoucenou manželku se dvěma syny a jednou dcerou v nezletilém věku. Velení vojska převzal hrabě Giovanni Serbelloni,⁴ Milánčan, až do příchodu markýze de Leganés z rodu Guzmánů, jeho nástupce v úřadě.

A protože se ve Vídni i na každém jiném místě Valdštejnovo jednání odsuzovalo, ačkoli dvůr vše zakrýval přetvářkou, zavolal Valdštejn, když se o tom dozvěděl, k sobě plukovníky Trčku („Tersica“), svého švagra, Kinského („Chinschi“),⁵ svého příbuzného, a Ilowa („Illò“), svého nejdůvěrnějšího. Ukázal se jim zmítán prudkou vášní, která mu na jedné straně stavěla před oči čest a hanebné jméno nevěrného, na druhé mu ukazovala jeho vlastní strach, propast, pomluvy, řevnivost a moc jeho nepřátel; zmítán těmito úvahami, vzdychaje nad velikostí svého štěstí, velikého jen proto, aby zvětšilo jeho pád, a zváživ přítomné nebezpečí, zvolil postup vhodný k tomu, aby zachránil své důvody a představil je zčásti jako hodné omluvy, kdyby výsady, které panovníci mají vůči vazalům, nebyly zrodily oněch prostředků, jež se v podobných případech velkým velmi vhodně dovolují. Rozprávěje tedy o nestálosti osudu, stěžoval si na Španěly a neméně obviňoval z malé prozíravosti Němce, kteří stojí u císaře, že dopustili, aby ti cizinci byli uváděni do dvorských úřadů, proti rozumu, který učí nemíchat do vlády jednoho knížete úředníky jiného. Reptal na bavorského kurfiřta a obviňoval ho, že byl původcem toho, že císař byl zbaven oněch zbraní, které byly pod jeho velením pro Německo hrozné a udržovaly v poslušnosti všechna knížata a říšské stavy, a kdyby byly zachovány, nikdy by se nebyla zakusila nynější soužení; a že poskytl svou přízeň a souhlas k příchodu vévody z Ferie do Německa, nezávislého na něm, jen ke zkáze jeho osoby. Potom přešel k jádru rozhodnutí. Trčka se s ostatními plukovníky dohodl, že rozšíří po vojsku hlas, že Valdštejn, poznávaje zlé mínění o svých činech, které proniklo ke dvoru, se rozhodl vzdát se úřadu a uchýlit se do soukromého života, v němž se moudří lidé zajišťují před vášněmi ducha; a že tak ukážou ostatním velitelům a vojákům škodu, kterou by utrpěli, kdyby se to stalo, a budou reptat na ministry a rádce, kteří získali císařovo ucho a kteří se, aby užívali odměn náležejících námahám statečných a zasloužilých, pokoušeli odejmout mu již udělenou autoritu rozdělovat zisky zbraní zasloužilým vojákům, a ne mimům a dvorním pochlebníkům. Ať rozhlásí, že Španělé osnují generálovu zkázu, aby sami vstoupili do úřadů a do velení nad nimi. Že dokud trvala potřeba jeho jmění, aby je vynaložil na postavení vojska, a jeho úvěru, aby přiměl lidi dobře sloužit, byl uznáván za zasloužilého o Říši; ale když potřeba pominula, byla i vzpomínka dána do zapomnění. Že tito noví rádci závidí jiným velikost a nemohou snést, aby se dobrý úřad dostal do jiných rukou než do jejich. Ať říkají, že u některých je vyzkoušenou věcí užívat sluhů ne jinak, než rolníci užívají svého dobytka, který je po dlouhé a namáhavé službě určen na porážku. Že jim není skryta jeho náklonnost k vojákům a s jakou štědrostí s nimi sdílel plody vítězství. Že se sesazením generála by padl i účinek jeho slibů, neboť každý, kdo by nastoupil do velení, postrádaje náklonnost, kterou k nim choval Valdštejn,

Úskok Valdštejnův.

by obstarával prospěch těm, kdo by byli v seznamu jeho vlastní přízně, ne stoupencům soka; ba protože v nynějších časech je zvykem nenávidět i přátele nepřítele a dávat soukromou vášeň přednost obecnému dobru, byli by ustavičně bičováni závistí a pomstou. Je tedy nutné přimluvit se prosbami všech, naléhat na něho, aby neopouštěl vojsko tak potřebné jeho pomoci, a zpravit císaře o škodě, která by vzešla ze sesazení takového kapitána.

Tímto úskokem byla pohnuta většina velitelů vojska; a protože lidská náklonnost přirozeně touží po věcech, které prchají, plukovníci, přesvědčeni slovy těchto předních mužů, jejichž hlasy se jim pro jejich ustavičnou blízkost u generálova ucha zdály věštbami, rozhodli se prosit Valdštejna, aby za nastávajících okolností neopouštěl velení. On, vida dobré smýšlení svých kapitánů, zařídil, aby za této nejistoty Ilow jako sám od sebe navrhl, že když si ho přejí mít za svého generála, je třeba ujistit ho o věrnosti proti jakékoli nehodě zrozené ze zloby soků, neboť kdyby se nemohl jinak ujistit o jejich vůli, byl by stejně ohrožen; na to ti velitelé odpověděli, že jsou připraveni mu sloužit až do smrti,

Písemnost podepsaná veliteli vojska Valdštejnovi.

a odpřisáhli mu písemnost, v níž stálo, že když se dozvěděli, že vévoda frýdlantský („Fritlant“), jejich generál, je u císařského dvora neprávem pomlouván svými nepřáteli, a proto se rozhodl vzdát se generalátu, což by bylo k těžké škodě císaři, katolickému náboženství i celé Říši, prosí zmíněného generála, aby je nezbavoval své pomoci, a slibují mu, že s ním vždy zůstanou spojeni a pro nic na světě se od jeho velení neoddělí.

Tato písemnost, podepsaná 42 předními veliteli,⁶ velice potěšila Valdštejna a zarmoutila rakouské ministry; ti, obracejíce při takových známkách podezření stále více v jistotu, se dvanáctého ledna⁷ sešli v domě hraběte z Oñate, španělského vyslance a zjevného Valdštejnova nepřítele, a zkoumali nejúčinnější prostředky k zachování císařovy autority. Někteří byli toho mínění, že se má vyčkávat s přetvářkou a teprve až budou pevnosti pozvolna svěřeny správě velitelů italských, španělských, vlámských, valonských a jiných císaři věrných národů, přimět ho, aby se ze svého jednání zodpovídal; jiní však, kteří nepokládali za bezpečné odkládat rozhodnutí ve státních věcech, namítali, že se při takových příležitostech má brát v úvahu každý stín, každý pokyn a každá stopa, velmi škodlivá dobré vládě; a tak bylo rozhodnuto odejmout mu úřad a stíhat ho jako nevěrného. K provedení toho byl ihned tím směrem vyslán hrabě Gallas („Galasso“) s absolutní autoritou nad vojskem, aby učinil vhodná opatření.

Ale i tento postup se ukazoval nesnadným, neboť Valdštejn byl obklopen mnoha svými stoupenci a příbuznými, takže i kdyby zbytek vojska uctil císařské patenty udělené Gallasovi, velitelé českého národa a dobrý počet Němců by se poslušnosti svého milovaného generála nevymanili, s nebezpečím, že z toho vzejde převeliká škoda; proto se uznalo za prospěšnější jednat s některými irskými důstojníky z pluků hraběte Trčky, aby se tak či onak zmocnili jeho osoby. Když se s nimi o tom vedla nějaká rozmluva, vnikla věc živě do myslí kapitána Leslieho („Lesle“),⁸ Gordona („Cordon“),⁹

Spiknutí proti Valdštejnovi.

velitele chebského hradu, a plukovníka Butlera,¹⁰ Ira z druhého rodu Irska; a když jeden sdělil věc druhému, odhodlali se k podniku.

A protože zajmout ho bylo z uvedených důvodů nejisté a nebezpečné, bylo usneseno vzít mu život, neboť mrtvý člověk už nevede válku, a protože je málo těch, kdo se hlásí za přátele mrtvých, byl to pravý způsob, jak tak velký pokus dovést k dobrému konci.

Mezitím Valdštejn, uprostřed těžkého zmítání své mysli, vida, že služby, které dal u dvora konat prostřednictvím hraběte Maxmiliána, svého synovce, nebyly přijaty, rozhodl se učinit právě ten krok, jehož se obávali. Vyslal barona „Sciaffenberga“,¹¹ generálporučíka jízdy, do Rakous pod záminkou, že tam ubytuje několik jezdeckých pluků, ačkoli se věřilo, že pravým cílem bylo bdít nad jednáním Španělů a jiných málo přátelských ministrů a podle příležitosti se rozhodnout; ale protože to vzbudilo ještě větší podezření, ubytování nebylo dovoleno, ba zmíněný „Sciaffenberg“, obviněn jako spoluviník nějakého spiknutí, protože byl generálovým důvěrníkem, byl zatčen a dán pod dobrou stráž, a Gallasovi byly ihned poslány rozkazy, aby stíhal Valdštejna jako rebela a vyhlásil všeobecné odpuštění všem, kdo by se od něho odloučili. Toto rozhodnutí však kolísalo mezi tisíci pochybnostmi, neboť kdyby se Valdštejn, jak se věřilo, spojil se Saskem, strhl by s sebou velkou část německých a českých velitelů a skoro celé vojsko; Němci totiž, dvorští i váleční, podivuhodně nenáviděli Španěly a Italy, nazývali je uchvatiteli úřadů, které si nárokovali pro svůj národ, a pokládali Frýdlantského za zcela nevinného. Ten se za uvedených okolností již necítil bezpečný v Plzni („Pilsen“), příliš vzdálené od protestantských zbraní, a nechtěje přitom tak důležité místo opustit, poslal jednoho svého šlechtice, aby o věci zpravil vévodu Bernarda Výmarského, ubytovaného u Chamu („Camb“) v Horní Falci, a vylíčiv mu, co se děje, prosil ho, aby k němu přišel; vévoda však tomu rozhodnutí neuvěřil, ba pokládaje je za úskok (jak to jindy dělával), nedal na zprávu. Proto Valdštejn bez meškání vytáhl z Plzně a uchýlil se do Chebu („Egra“), předního města Čech, s Trčkou, Ilowem, Kinským a asi tisícem jezdců, a znovu pozval Výmarského („Valmar“), ale bez účinku. Spiklenci, vidouce v tom pohotovou příležitost dokončit domluvu, přistoupili k činu; a protože se nenašla kratší cesta než využít zvyku země, pozval Gordon večer 25. února na večeři do hradu zmíněné tři plukovníky, k nimž se přidal jakýsi kapitán Niemann („Niman“),¹² cele oddaný Valdštejnovu domu, který mu sloužil jako sekretář. Ale protože taková věc, dosud skrytá, musela být probrána s dalšími druhy, sešli se zmínění Leslie, Gordon a Butler a zavolali Roberta Geraldina („Roberto Ghiraldin“),¹³ Butlerova strážmistra, kapitána Waltera Devereuxe („Valter Debbroch“),¹⁴ Dionysia MacDonnella („Dionisio Magdaniel“)¹⁵ a Edmunda Burka („Emond Bierch“),¹⁶ vesměs přátele a spojence, a dali si vzájemně slovo. Na konci večeře, když byli obsluhující propuštěni, aby se šli najíst i oni, vstoupily do místnosti dva oddíly ozbrojenců s výkřikem „Ať žije císař!“; Gordon a ostatní spiklenci vstali ze židlí a udělali místo osmi vojákům, kteří se prudce vrhli na ty plukovníky; ti převrhli stoly, tasili meče, a stěžujíce si na lstivé pozvání, postavili se na obranu; ale Trčka byl ihned proboden halapartnou a Kinský sražen ranou do hlavy; jen Ilowovi bylo dopřáno zemřít jako voják, neboť ustoupiv k jednomu oknu kladl takový odpor, že by se spiklenci byli málem ocitli ve zlé situaci – popadl totiž kopí a chystal se s ním zacházet lépe než s mečem –, kdyby smrtelně zasažen do hrdla nepadl mrtev. Niemann, který v tom zmatku vyběhl z komnaty, by se byl snad zachránil, kdyby ho stráže na nádvoří nebyly zastavily a nezbavily života.

Když byla tato poprava dokonána, vyšli kolem šesté hodiny noci z hradu a vydali se k Valdštejnovu příbytku. Ten, když o něco dříve uslyšel nářek manželek Trčky a Kinského nad pozdním návratem jejich mužů, vyhlédl z okna a ptal se, co ty výkřiky znamenají, neboť jeho povaha špatně snášela i nejmenší hluk. Gordon, poznán stráží, prošel jako velitel bez překážky, a když chtěl z předpokoje vejít do generálovy komnaty, postavil se mu na odpor komorník, který byl ihned zabit. Valdštejn, který na ten hluk běžel ke dveřím a uviděl mrtvého komorníka, utekl k oknu, aby volal o pomoc nebo aby se vrhl dolů; ale vstoupil kapitán Devereux, zasáhl ho partyzánou do prsou a ihned ho srazil;

Smrt Valdštejnova.

když se proto vyhlásil poplach, rozšířil se křik v okamžiku k ostatním stanovištím ve městě, kde byli vojáci, a ti by byli pomstili smrt svého pána, kdyby je Gordon, ukazuje císařovy rozkazy, nebyl uklidnil; volalo se „Ať žije císař!“ a sami přátelé, kteří se nad jeho pádem ukazovali radostnými, nevypadali, že by ho kdy znali.

Následujícího rána požádal vévoda Sasko-Lauenburský („Sassen Lauebourg“), který dny předtím dal Valdštejnovi vědět, že s ním má jednat o bodech míru, o němž se se Saskem stále jednalo, o ochranný list, aby se mohl odebrat

Vévoda Sasko-Lauenburský je zatčen v Chebu.

do Chebu; císařští proto zadrželi u sebe jeho trubače a vyslali k němu trubače Valdštejnova, aby mu oznámil, že ho Valdštejn očekává;¹⁷ on, netuše nic o takové novotě, tím, že tam přišel, padl do léčky a zůstal zajatcem, a jako takový byl poslán do Vídně.

Císařští se snažili zajmout i vévodu Výmarského tím, že ho znovu Valdštejnovým jménem pozvali do Chebu; on, ačkoli ze zpráv z jiných stran věděl o Valdštejnově útěku z Plzně a tehdy jeho slovům uvěřil, postoupil, ale se dvěma tisíci jezdci, a narazil na několik oddílů Chorvatů, kteří z rozkazu hraběte Gallase projížděli těmi cestami a neznali chebské novoty ani dohodu; srazili se spolu, a když s nimi Švédové zle naložili, museli ustoupit; když se pak Výmarský dozvěděl o Valdštejnově příhodě a jeho smrti, prohlédl léčku a vrátil se do svých ubikací.

Smrtí tohoto generála a těchto velitelů se zčásti ulehčilo myslím, které, zahaleny nejistotou, nevěděly, jaký konec budou mít osnované záměry; nejvíce ze všech se utěšili Španělé a Italové, původci té věci. Naproti tomu, protože Valdštejn a zmínění velitelé měli velké příbuzenstvo, velmi se to nelíbilo celému Českému království a většině Němců, dokonce i samým císařovým rádcům, v jejichž nitru, ačkoli navenek neprojevili žádné znamení, hořela lítost, že si cizinci přisvojují přední úřady a že zničili muže, kterého rozhlašovali za nevinného a nanejvýš věrného služebníka císaře;

Německý národ nebyl spokojen s Valdštejnovou smrtí.

proto se nenávist, kterou z přirozenosti chová jeden národ k druhému, z této příčiny ještě více rozpálila, až do té míry, že napříště byli Italové a Španělé Němcům nanejvýš nenávistní; ti pak, odporujíce jejich radám ve válkách a zdržujíce věci potřebné pro vojska, jimž oni veleli, působili nezdar oněch podniků, které obvykle prospívají, jsou-li řízeny svorností a láskou ministrů. Protože je ta událost vážná a hodná paměti, nepokládal jsem za vhodné zamlčet vlastnosti tohoto kapitána, který vskutku měl málo sobě rovných v nynějších staletích, ba i v minulých.

Valdštejn se narodil jako prostý český baron. Dětství prožil pod otcovým bičem a studoval věci, které se sluší na dobře narozeného kavalíra; pak byl pážetem markraběte z Burgavy („Borgaù“), bratra arcivévody Ferdinanda Innsbruckého,¹⁸ a strávil v tom část svého prvního mládí. Když byl pak této poslušnosti zbaven, dal průchod neklidu ducha, oddal se vládě tužeb, strávil nějaký čas bez uzdy rozvahy a odnesl si z toho jméno lehkomyslníka.

Život a vlastnosti Valdštejnovy.

Potom, touže poznat země a mravy jiných národů, viděl Flandry, Anglii a Francii, sestoupil do Itálie, království, v němž se zjemňují zaalpští duchové, a zastavil se nějaký čas v Padově, kde se oddal studiu různých věd; a když si osvojil italský jazyk a mravy, vrátil se odtud do Čech, kde se, protože v něm nad vše ostatní žil sklon ke zbraním, zbraní chopil. Když arcivévoda Ferdinand Štýrský („di Gratz“) vedl ve Furlansku válku s Benátčany, přivedl na pomoc Gradišce 300 jezdců naverbovaných vlastním nákladem; tam se vždy choval statečně a mnoho vydával na časté hostiny, pevná pouta náklonnosti, i na podporu potřeb svých vojáků, což mu získalo přízeň vojska a v mnohých probudilo touhu mu sloužit. Když pak pojal za manželku dceru Karla z Harrachu („Carlo d'Arach“),¹⁹ rady oblíbeného u arcivévody, a ten se stal císařem s mnoha válkami na krku, měl příležitost být podporován tchánem a uplatnit svůj válečnický sklon. Postupuje pak od plukovníka k ostatním vyšším hodnostem, stal se v krátkém čase generálem a knížetem Říše, takže z blázna, za jakého byl pokládán, se stal moudrým a dal poznat, že jeho snahou nebylo změnit smýšlení, nýbrž postavení, neboť se nemohl lépe krýt před ranami závisti než jménem málo rozvážného. Když pak byla válka dovedena k dobrému konci a císařův stát jeho přičiněním vzrostl k větší velikosti, učinil ho císař, veliký kníže, tou rukou, která se vždy ukazovala štědrou za přijaté služby, svrchovaným knížetem udělením Meklenburského vévodství („Mechelborg“). Když dosáhl takové velikosti, obklopen tolika poklonami, zajištěn tak velkou zásluhou a nanejvýš slavný svými hodnými činy, poznávaje, že tepnou knížectví je dobré vojsko, přitáhl tituly, výhodami a nadějemi do své služby nejstatnější meče a nejudatnější rozumy, které v těchto staletích vládly zbraněmi.

Valdštejn byl ctižádostivý v každém činu, vážný a hrdý v každém jednání, bystrý a prozíravý v každém rozhodnutí. Neovládal ho zájem, nepohnul jím prospěch, nezlomilo ho pochlebování. Nadmíru toužil po úctě, vyžadoval poklony a dbal na přesnost. Nemohl ve vojsku snést žádnou chybu, nelíbil se mu zmatek a hněval se na lenost těch, kdo neměli vlastnosti, jaké žádal, totiž velikost ducha, živost rozumu, pohotovost v rozhodnutích, bystrost v činech, poslušnost rozkazů a věrnost v provádění. Nízké činy mu byly tak protivné, že ke smazání prostého provinění z jeho přízně nestačila žádná zásluha nového činu. Prohlašoval, že pod jeho vedením má voják žít a jednat jako voják a nepomýšlet na to, aby se opásal mečem kvůli pověsti u nebojovného lidu (jak to mnozí dělávají), nýbrž mezi statečnými. Ti, které opustily dary štěstí, ale provázela je statečnost a ctnost, nacházeli nanejvýš užitečné útočiště v domě jeho nádhery, který je pozvedal přiměřenou pomocí. Velikost jeho duše nemohla snést, aby dobrý rozum žebral o to, co mělo tolik nehodných, a proto jim dával možnost vystoupit po onom žebříku, který by měl být otevřen lidem, kteří něco dovedou. V jeho přízni neměly místa ničí ochrany ani autorita, neboť nechtěl, aby vlastnosti ctnostných zatemňovaly podmínky rodu, přímluvy mocných nebo bohatství jiných, méně hodných. Doporučením vojáků u něho byla statečnost a znalost zbraní, duchovních učenost a příkladný život, ministrů rozvaha a schopnost. Přízeň jazyka, ochrana pera ani prosby přátel nijak nestačily, aby někoho uvedly do jeho přízně, ba spíše mu škodily. Nade vše miloval u vojáků živost ducha, neobvyklost myšlenek a ctižádost. Pohotový čin, nový nápad, neobyčejná smělost byly dokonalými stezkami k získání jeho přízně. Neméně než zdatní koňští handlíři cenil spíše nezkrocené duchy než obyčejné. Měl za to, že voják bázlivý ve svědomí nemůže být nazván dokonalým ve svém řemesle. Nadmíru soupeřil o slávu a skoro jako opilý se dával ovládat závistí. Slabými duchy nazýval ty, kdo, spokojeni s přítomným stavem, žili pro jídlo. Byl prchlivý, překotný v rozhodnutích, nanejvýš tvrdohlavý v jejich provádění. Hodiny volné od politických či vojenských záležitostí trávil hledáním nějakého způsobu, jak se učinit váženějším. Líbila se mu nádhera, okázalost, sláva; tvrdil, že nejsou hodni velení ti, kdo nemají touhu po slávě. Čím byl kdo z jeho lidí hrdější a rozmarnější, tím milejší a zasloužilejší mu byl. Lakota nikdy nenašla útočiště v jeho povaze, štědrost byla u jeho vůle vedena s mimořádným platem. Otroky nazýval ty, kdo zbožňovali truhly, a měl za to, že pověsti velkého kapitána nemůže dojít, kdo je bez velkého srdce a velké velkorysosti. Některým svým důvěrníkům, kteří ho přesvědčovali, aby pamatoval, že tepnou velikosti je zlato, odpovídal: „Ale v rukou toho, kdo není jeho otrokem.“ Velikost následuje velikost. Velcí vojáci chovají velké naděje, a ty vynikají tam, kde se udělují velké odměny.

Říkal, že království koupená odměňováním vojska jsou laciná. Že se nevytěží větší úrok než z kapitálu vloženého do statného meče a do rozumu vycvičeně rozhodného. Že knížata nikdy nezchudnou odměňováním zásluh svých služebníků. Miloval velikost svého pána, zjednával mu úctu a toužil ho činit stále mocnějším a slavnějším. Jak časté byly jeho projevy přízně ke ctnosti, tak marné byly vždy naděje nevědomých a málo duchaplných.

Naproti jeho pozoruhodným vlastnostem ho však nadutost, krutost a divokost ducha činily v mnohém nedokonalým. Měl ve své službě lidi z každého podnebí Evropy a každý statečný našel místo v jeho přízni; nad ostatními však měli po nějakou dobu přednost Italové. Nazýval ten národ duchaplným, chytrým, plným zlomyslnosti a k tomu říkával, že se nenajde krásný zaalpský duch, není-li poitalštěný. Jeho myšlenky byly nanejvýš vznešené, naděje rozsáhlé a cíle nanejvýš hluboké. Nesouhlasil s válkou o Mantovu, ba od ní zrazoval a dokazoval, že nepřemožitelné zbraně tak slavného císaře se nemají z ohledu na jiné obracet proti jeho nevinnému lenníkovi. Toužil válčit s Turkem a chlubil se, že tu válku bez císařových nákladů šťastně zahájí: vznešený záměr; a kdo uváží jakost a počet kapitánů a vojáků, uvidí, že žádný císař po Karlu Pátém neměl kvetoucnější vojska.

S Valdštejnem byla pohřbena žárlivost Španělů a u císařova dvora se začalo uvažovat o způsobu vedení války a o novém generálovi. Španělští ministři chtěli krále uherského, neboť doufali, že bude následovat mínění jejich rad,

Král uherský je císařem zvolen k velení vojska.

a také proto, že ani oni neradi viděli v té hodnosti poddané jiného národa; a dosáhli svého záměru, neboť s vytažením krále do pole se dávalo do pohybu mnoho šlechty z Čech, Uher i odjinud, aby ho následovala. S pílí se proto začalo pracovat na provedení a všude se verbovali lidé, k čemuž Španělé přikládali peníze i radu jakožto ti, kdo měli účast na všech těchto záležitostech.

Pak byli zatčeni plukovníci „Spor“,²⁰ „Kerans“,²¹ „Vlefeld“,²² „Vildberg“, „Moruald“ a podplukovníci Losy („Losij“)²³ a „Hamerlin“ s několika kapitány jízdy a osm plzeňských senátorů, z nichž některým byla sťata hlava.

Zatčení velitelé, spoluviníci Valdštejnovi.

Julius Jindřich Sasko-Lauenburský („Giulio Henrico di Sassen Lauebourg“)²⁴ a plukovníci „Schleof“ a „Sciaffemberg“, rovněž vězni, byli propuštěni. V Olavě („Olau“) byl zatčen také generální polní strážmistr Schaffgotsch („Sciaffcutz“); proto pan z „Freibergu“, jeho poručík, který velel v Opavě („Troppau“), vylíčil čtyřem Schaffgotschovým plukům zlé zacházení s jejich nevinným velitelem a přiměl je, aby se přísahou zavázaly, že ho neopustí a pomstí ho. Zmocnil se proto Opavy, Krnova („Iegerdorf“) a Hlubčic („Lubschuz“); zatkl několik vznešených duchovních a s nimi hraběte „Metich“,²⁵ guvernéra knížectví opolského a ratibořského, hraběte „Schlic“, barony z Oppersdorfu, „Drectestein“²⁶ a z Dohny („Dona“) a prohlásil, že je nepropustí, nebude-li propuštěn jeho generál. Potom si dal přísahat věrnost od mnoha jiných míst ve Slezsku a dal Švédům vědět, že bude stát na jejich straně. Proto se s ním Duwall („Dubal“) sešel a dohodli se, že se spolu dobře dorozumějí a budou si pomáhat v každé potřebě; a z těchto příčin a pro prohlášení Vratislavi ve prospěch švédské strany začaly záležitosti této koruny nabývat jisté síly,

Postup císařských ve Slezsku.²⁷

neboť Duwall spojil své lidi, vytáhl do pole a přivedl k poslušnosti Olešnici („Olss“), která byla zdolána silou zbraní, a Landsberg („Landsperg“),²⁸ který byl po mnohadenním obléhání, jež tam vedli plukovníci hrabě z Ebersteinu („Erbestein“) a „Prokon“, vydán za čestných podmínek hrabětem „Schlikem“, který tam byl guvernérem.

Tyto novoty, způsobené Schaffgotschovými pluky, burcovaly císařské ke zbraním tak, že aby se zlu předešlo dříve, než nabude většího vzrůstu, byl tam vyslán plukovník Goltz²⁹ se čtyřmi tisíci bojovníky; ten obsadil Hlubčice a pak napadl Opavu, k jejíž obraně zmíněný „Freiberg“ nezanedbal nic ze své povinnosti; nemoha však odolat, vyjednal a znovu se podrobil poslušnosti císaře, z jehož rozkazu byl navzdory kapitulaci zadržen a poslán do Vídně, kde byl po několika dnech sťat, stejně jako zmíněný Schaffgotsch („Offcutz“),³⁰ obviněný, jak se řeklo, z Valdštejnovy vzpoury.

V téže době vévoda Výmarský, táhnoucí Horní Falcí s oporou Řezna, dosáhl různých úspěchů, mezi nimiž bylo dobytí hradu Donaustauf („Donestauff“), obléhaného několik dní předtím plukovníkem Vitzthumem („Vistumb“); vévoda z Birkenfeldu („Brichefeld“) dobyl také Sulzbach („Sultzbac“) a Vilseck („Vislech“), místa téže Falce, a krátce nato „Aspurg“³¹ a Neuburg („Neubourg“), ačkoli generální polní strážmistr „Vbal“ z císařské strany, guvernér té země, vynaložil všechen vojenský um, aby je udržel. Do moci Švédů se dostal také Weiden („Vaiden“) a jiná místa nevelkého významu. Maršál Horn však, ačkoli velmi krutá roční doba spíše vybízela hledat ubikace k přezimování než příležitosti zůstat v poli, přesto s vojáky zvyklými na námahy vytáhl kolem poloviny ledna z Lauingenu a vydal se k Biberachu; dobyl „Valdesce“,³² opevněné místo ve Švábsku, porazil v „Reuta“³³ několik oddílů plukovníků „Ficstona“ a Gronsfelda („Gronesfeld“) a poslal plukovníka „Plata“ napadnout Ravensburg („Rauensburg“), který jím byl zdolán a plukovník „Chesceler“ zajat; a když se pak přiblížil k Biberachu, vyzval hraběte Strassolda („Strasoldo“), italského kavalíra, velitele v tom místě, aby přijal čestné podmínky, které mu nabízel. Ten však, protože ještě neslyšel švédská děla, zdržená špatnými cestami, odpověděl, že na takovou věc ještě není čas. Zatímco se proto rozhořčený Horn bez dalších úmluv chystal k útoku, guvernér dal zavřít na radnici všechny protestanty a dal pod ni několik sudů prachu, dávaje najevo, že nedostane-li obvyklé podmínky, chce, aby s ním zemřeli všichni ti lidé; Horn, o tom zpraven, potvrdil dohodu pečetí, aby neviděl takové krveprolití.

Když se pak dozvěděl, že v Mittelbiberachu („Mitelbiberac“), místě nedaleko odtud, je několik rakouských setnin, nenadále je přepadl a většinu rozsekal na kusy; postoupiv pak dále, obsadil Ravensburg a Kempten („Chempten“) a vyburcoval ke zbrani Jana z Werthu („Gio: de Vert“); ten, vytáhnuv i on kolem poloviny února ze svých ubikací, přepadl Deggendorf („Dechendorf“) a zle naložil s pluky plukovníků „Sadlera“ a „Echerberga“, Němců, kteří ztratili velkou část svých vojáků i zavazadla.

Sedláci v Horních Rakousích, povzbuzeni nesnázemi, které tehdy zakoušeli Rakušané, se v jakémsi počtu vzbouřili, obsadili průchody Dunaje, bránili plavbě a páchali jiná zla, takže přiměli císaře poslat tam nápravu v podobě několika oddílů jízdy a pěchoty, jimiž byli rozprášeni, a několik vůdců vzpoury bylo zabito.

Císařští dosáhli také některých úspěchů, usnadněných smrtí Jakoba Duwalla, generálního komisaře švédského vojska, statečného a velmi obávaného vojáka; ten, když vynaložil všechen svůj důvtip na postavení samostatného vojska, jemuž velel,

Smrt generála Duwalla.

byl zachvácen nemocí, která ho několik dní držela na lůžku, a zemřel v Opolí („Oppelen“) 28. dubna;³⁴ jeho úřad převzal baron ze „Zerosinu“.³⁵

V těchto časech odešla z tohoto světa infantka Isabela a s ní i náklonnost Vlámů ke španělské koruně, kterou nepodporovalo nic jiného než dobré vlastnosti té moudré kněžny. Začaly se objevovat předehry některých z oněch rozhodnutí, k nimž obvykle docházejí národy rozhořčené vládou zištných a ctižádostivých ministrů. Španělé totiž, nadmíru žárliví na to, že Vlámové, kteří tvrdili, že nejsou poddáni nikomu jinému než svým přirozeným knížatům, by neradi snášeli vládu jiných poddaných, místo aby uplatňovali mírnost a činili jho sladkým, užívali tvrdosti, a způsobili tak, že někteří z předních pomýšleli vymanit se ne z poslušnosti krále, ale z poslušnosti jeho ministrů. Zdálo se jim totiž příliš podivné, že když jindy měli svá knížata se sídlem ve Flandrech, mají být nyní, kdy bylo sídlo přeneseno do Španělska, vazaly krále a otroky Španělů, rovněž poddaných, z nichž někteří, aby měli příležitost vládnout a zvětšovat své domy, vždy mařili mírová jednání a málo dbali politováníhodných pohrom ostatních národů poddaných španělské koruně, zatímco každý rok nechávali ztratit nějakou pevnost a obraceli daně určené k vydržování vojsk k rozmnožení svého soukromého jmění. Hrabě Hendrik van den Bergh („Henrico di Berg“), který si pro svou věrnou a dlouhou službu prokázanou králi v předních vojenských hodnostech nárokoval spíše odměnu většími poctami, než aby ho poškozovala nedůvěra těch ministrů, pomýšlel na účinný způsob, jak vymanit z přísné nadvlády svých soků nejen sebe, ale i zemi; a protože pro velké není většího podnětu, než když se vidí ovládáni lidmi nižšího stupně, rozpálil se tento kavalír takovým hněvem proti některým Španělům,

Provincie Flander posílají do Španělska vévodu z Aarschotu.

že promluvil o tom s knížaty z Barbançonu („Barbanson“), z Épinoy („Espinoi“), z Bournonville („Bornouille“) a s hrabaty z Hénin („Hennin“), z „Valfrus蓳⁶ a s jinými předními pány země, a snažili se o tom plně zpravit krále; dosáhli proto, že stavy provincií vyslaly ke dvoru vévodu z Aarschotu („Arscot“) pod záminkou, že má podat zprávu o tom, co se dělo ohledně posledního jednání o příměří s Holanďany, aby vylíčil špatnou vládu cizích ministrů, soužení národů a blízké pohromy bez vhodné nápravy.

Ale protože ve státních věcech každý stín, každý pokyn a každé slovo budí podezření a podezření nevidí jinak než okem nedůvěry, Španělé, kteří se všichni společně snaží udržet si panství nad ostatními vazaly, obávajíce se, že důvody Vlámů zapůsobí na mysl krále, plného nejlepší vůle a nanejvýš horlivého pro dobro svých států, a rozšiřujíce, že mezi zmíněnými knížaty byly jednány věci škodlivé koruně, způsobili, že hrabě van den Bergh, aby se nevystavil úkladům soků, se vzdálil se ztrátou všech statků a s hrdelní klatbou.³⁷

Hrdinný čin krále španělského.

Kníže z Barbançonu, kterého pak zatkli v Antverpách, nahnal ostatním tolik strachu, že ihned uprchli i knížata z Épinoy a z Bournonville s hraběty z Hénin a z „Valfruse“; a protože bylo nutné uvést ve špatnou pověst i vévodu z Aarschotu, obvinili ho ze spoluviny na spiknutí. Proto král, který si tohoto knížete velmi vážil jak pro jeho rod, tak pro převeliké zásluhy jeho předků, chtěl dříve, než přistoupí k jinému rozhodnutí, vykonat vskutku čin velkého panovníka. Zavolal si vévodu, vzal ho za ruku a prosil ho, aby mu upřímně odhalil, co ví, a slíbil mu královským slovem, že se mu nestane nic zlého a že to přijme jako zvláštní službu; ale vévoda, tvrdě, že nic neví,

Zatčení vévody z Aarschotu.

byl znovu prosen hrabětem Olivaresem a vévodou z Alby,³⁸ i jim všechno zapřel a ani po několika dnech nechtěl jinak odpovědět samotnému králi, který na něj ještě vroucněji naléhal. Byl proto z královského rozkazu odveden markýzem de Gelves („Geluez“), kapitánem gardy, na hrad Alameda („Allameda“), dvě míle od dvora; všichni jeho lidé byli zatčeni a zvláště byli pod dobrou stráž dáni hrabě z „Mequen“, baron z „Anquen“ a sekretář zmíněného vévody.

Vyděšen touto novotou, napsal ihned hraběti Olivaresovi, že když předešlého dne neměl paměť v pořádku, nedokázal odpovědět na králův výslech, a že to nyní napravuje tím, že mu oznamuje, že je pravda, že knížata z Épinoy a z Barbançonu s hrabětem z Hénin ho třikrát nebo čtyřikrát žádali, aby odešel od dvora, a ujišťovali ho, že všichni ostatní by následovali jeho příkladu; on však nechtěl souhlasit. Že o tom, co pak zamýšleli dělat, nevěděl nic dalšího, neboť se, aby nemusel přistoupit na jejich podněcování, nevyptával, a ani oni mu to nesdělili. Že je také pravda, že se jednou sešel s anglickým sekretářem, který mu navrhl, že vzhledem ke stavu flanderských záležitostí je nutné spojit se s Anglií a Francií, chtějí-li uniknout zjevné záhubě; na to odpověděl, že nikdy neustoupí od povinnosti dobrého poddaného; a pokud ty věci ihned neodhalil, bylo to proto, že věda královy záležitosti mimo nebezpečí, nepokládal za dobré stát se příčinou záhuby těch pánů, a také proto, že měl za to, že to za něho učinil markýz de La Vieuville („della Vieuille“).³⁹ Když se pak prohlédly všechny písemnosti a nenašlo se v nich nic o takových věcech, bylo mu dovoleno chodit, kam se mu zlíbí, ovšem v doprovodu stráží, a ostatní jeho lidé byli propuštěni a bylo s nimi zacházeno vlídněji.

Tato zpráva, když došla do Flander, měla tu sílu, že nejen rozjitřila city, které ty národy chovaly k tomuto knížeti, ale ještě více zvětšila rozhořčení proti Španělům; protože totiž přišel ke španělskému dvoru jako zástupce země, tvrdilo se, že i kdyby byl v něčem vinen, nemělo se k takovému rozhodnutí přistoupit, dokud byl v tom úřadu. Proto se ze všech stran křičelo proti španělským ministrům;

Vlámové zůstávají nespokojeni pro zatčení vévody z Aarschotu.

Vlámové si veřejně stěžovali, že den ze dne ztrácejí nejkrásnější města, aniž by Španělé pomýšleli na nějakou nápravu, ačkoli nezapomínali co nejvíce zatěžovat provincie; že se k tomu účelu spikli k záhubě té země a živí válku jen proto, aby se obohatili kořistí z těch chudých zemí; že použili všelijakých úskoků, aby nebylo prodlouženo ono poslední příměří, jímž se otevíral přístup k míru. Že markýz Ambrogio Spinola nebyl z Flander odvolán z jiného důvodu, než že se jako věrný ministr krále, žárlivý na dobro jeho států, klonil k dohodě, neboť dobře poznával, že náklad je přílišný a naděje proniknout do těch států, bráněných uměním a ještě více přírodou, marná, což by časem zničilo všechny záležitosti té koruny. Stěžovali si na zatčení vévody z Aarschotu, způsobené jen ze strachu, aby jím nebylo králi odhaleno jejich počínání. Že ve Flandrech už není víry ani bezpečí. Že králova dobrota byla donucena uvěznit jednoho z jeho nejvěrnějších služebníků, zatknout lidi jeho domu a vzít mu písemnosti plné instrukcí o flanderských záležitostech; že je to projev špatného mínění, které má španělská rada o věrnosti Vlámů, a záměr některých ministrů namířený k vyhubení všech osob váhy, aby se uprostřed všeobecné slabosti stali váženějšími. S těmito a jinými nářky se trápili ve vlastních neštěstích a bylo obecným míněním, že kdyby v takovém okamžiku byly francouzské zbraně otevřeně nepřátelské, mohlo by s jejich podporou dojít k nějakému povstání.

V této době došlo také k vážné příhodě u bruselského dvora: když pan de Puylaurens („Tillorano“) přicházel domů, bylo na něj na konci schodiště, které vede ke schodišti paláce, kde bydlel vévoda orleánský, vypáleno z arkebuzy, kterou byl zasažen do pravého stehna, a dva další, kteří byli s ním, byli zraněni; protože se předpokládalo, že rána vzešla z velké ruky, jakoby kardinála Richelieua, vedla se různá pátrání, aby se nalezl ten, kdo vystřelil, ale vždy marně, neboť se to stalo za setmění 3. května a domluva spiklenců byla příliš dobře připravena.

Navzdory těmto věcem markýz d'Aytona („Ayetona“), vládnoucí s rozvahou, nezanedbal povinnost svého úřadu; a rozhodnut podat důkaz své statečnosti, navštívil přístavy Ostende, Nieuwpoort („Neuport“), Dunkerk („Doncherchen“), Mardyck („Mardique“) a Gravelines („Graueling“), provázen vévodou lotrinským a donem Gonzalem de Córdoba;

Přípravy markýze d'Aytony.

nařídil zřídit několik opevnění kolem Axelu na hrázi u „Elsaten“,⁴⁰ aby zabránil vylodění Holanďanů, a ponechal tam ve velení markýze Sfondrata; zaopatřil všechna ostatní místa na hranici a věnoval se odvodům vojska; tak v krátkém čase shromáždil asi 20 tisíc pěších pod polními mistry donem Alonsem de Ladrón,⁴¹ donem Franciscem Zapatou („Gapate“), markýzem „de Leda“,⁴² Španěly; donem Andreou Cantelmem,⁴³ vévodou Doriou („Dudd Doria“), markýzem Sfondratem, Italy; panem z Ribaucourtu („Ribacourt“), hrabětem z „Fressia“, baronem z „Vasemal“⁴⁴ a pány z „Triest“, „De Costriues“ a „Reuerois“, Valony; knížetem z Barbançonu,⁴⁵ hrabětem z „Fontenes“ a hrabětem z Hoogstratenu („Heocstraten“), Vlámy; panem Eugenem O'Neillem („Ouel“)⁴⁶ a panem z Tyrconnellu („Tirconel“),⁴⁷ Iry; hrabětem z Isenburgu („Isembourg“) a panem z „Brion“, Němci; a šest tisíc jezdců pod vedením hrabat Nasavského a Bucquoye („Buquoi“),⁴⁸ Valonů, hrabat z Isenburgu a ze Salmu („Salms“), Němců, a markýze de Celada,⁴⁹ Španěla. Ponechal osm pěších pluků a tisíc jezdců pod velením hrabat z „Fontenes“ a z Ferie⁵⁰ v okolí Antverp s rozkazem utábořit se zčásti u „Balaert“ a zčásti u Zelzate („Zelsate“), a sám se se zbytkem vojska vydal k Diestu („Dist“); tam se sešel s vévodou neuburským a poslal vévodu z Lermy dobýt Argenteau („Argentau“), místo mezi Maastrichtem a Lutychem na březích Mázy; to se mu za dva a půl dne vzdalo a vytáhl z něho pan z „Iunio“, syn sekretáře prince Oranžského, který tam byl guvernérem; byl doprovozen až do Maastrichtu a tam zatčen pro tak předčasné vzdání. Pokládaje pak za vhodné pro své záměry zmocnit se hradu Limburgu („Limbourg“), pokusil se podplatit guvernéra nabídkou 20 tisíc scud; když však ten nabídku odmítl a přepadení, o něž se pokusil ve tmě velmi temné noci, se nezdařilo, utábořil se nakonec, když znepokojil celou tu hranici, desátého července u „Neccherano“,⁵¹ míli od Maastrichtu, a když byly rozdány rozkazy k práci na obkličovacím valu, byly národům přiděleny ubikace a zřízeny čtyři baterie.

Španělé u obléhání Maastrichtu bez účinku.

Současně dobyl hrabě Jan Nasavský („Gio. di Hassau“) hrad „Luyt“⁵² mezi Maastrichtem a ostrovem Stevensweert („Steuensuert“), který byl opevněn, stejně jako Argenteau, kde zůstaly jako posádka pluky vévody Dorii, markýze „de Leda“ a hraběte z Tyrconnellu, aby se zabránilo průchodu z Lutychu do Maastrichtu. Španělé se kromě toho pokusili přepadnout Rheinberg („Rimberg“) a zmíněný hrabě Nasavský se k tomu s guvernérem Geldernu („Gheldern“) vydal 22. července; protože však o jejich pohybu byl zpraven pan z „Vinberghen“, velitel místa, pokus selhal: k udatnosti Holanďanů přistoupil hustý déšť, který Španělům velmi překážel, a museli od započatého útoku upustit.

Když nyní do Haagu („Haya“) došly zprávy o těchto novotách, byly ihned vyslány různé pěší a jezdecké setniny na posilu Venla („Venelò“), Roermondu („Ruremonda“), Gennepu („Genep“) a jiných míst pod vedením plukovníků „Rose Crantz“ a „Evenruter“⁵³ a jiné do Zélandu, jimž velel pan d'„Auteriua“, francouzský plukovník v té službě; princ Oranžský pak vytáhl do pole posledního července, s částí vojska táhl k Nijmegenu („Nimega“) a část poslal k Flandrám, kde se utábořila u „Mocqueryde“,⁵⁴ aby na této straně znepokojila Španěly a odvrátila je od započatých záměrů. Ale Aytona, bdící na všech stranách nad počínáním Oranžského, ponechal pod Maastrichtem vévodu z Lermy a sám se s pluky hrabat z Bucquoye („Buquoi“), z Hoogstratenu („Hochstrate“) a z „Fresin“ vydal do Mechelenu („Malines“); tam, neslyše o žádné další novotě Holanďanů, zaopatřil všechny pohraniční pevnosti, dal další rozkazy k dobré správě země a vrátil se pod Maastricht, aby se věnoval onomu podniku převeliké důležitosti.

Princ Oranžský mezitím posílil nejdůležitější místa a rozhodl se oblehnout Bredu, aby odvrátil Španěly od Maastrichtu; poslal proto napřed pana ze Stakenbroeku („Stachembroch“) s částí jízdy, počátkem září tam přivedl vojsko, a když rozdělil ubikace kolem města pod velení pana z Brederode a hrabat Solmse a Mořice Nasavského („Mauritio di Hassau“),⁵⁵

Diverze Holanďanů k osvobození Maastrichtu.

princ se ubytoval v Ginnekenu („Gimmcben“) a začal stavět obkličovací val se šesti tisíci kopáči v naději, že Bredu získá za dva měsíce nebo že takovou diverzí odvede Španěly od Maastrichtu.

Na tuto zprávu markýz d'Aytona, který již tušil nějaký pokus Oranžského, poslal hraběte Jana Nasavského („Gio: di Hassau“) s větší částí jízdy do Kempen („Compiegna“) a hraběte z Ferie⁵⁶ se svými lidmi do „Hest“,⁵⁷ vrátil se do tábora pod Maastrichtem, ponechal část vojska s vévodou z Lermy u obkličovacího valu a sám se v doprovodu vévody neuburského a předsedy Roose („Rosa“)⁵⁸ odebral do Tienenu („Tirlemont“). Tam dostal zprávu, jak Oranžský urychluje stavbu svého obkličovacího valu, a obávaje se, že se Holanďanům spíše podaří podnik proti Bredě než jemu podnik proti Maastrichtu, odvolal od Maastrichtu i vévodu z Lermy, se všemi silami přitáhl Bredě na pomoc a utábořil se na pláni u Tielenu („Tielt“) mezi Herentalsem a Turnhoutem („Turnhaut“), odhodlán i k bitvě s princem Oranžským. Ten však, když ho pan z „Rocluanos“, generálporučík jízdy, zpravil, že Španělé zcela zvedli obléhání Maastrichtu a nacházejí se s celým vojskem na zmíněné pláni, uspořádal poradu s poslanci Stavů, kteří byli při jeho osobě, a jednomyslně se usnesli od podniku upustit;

Holanďané zrušili obléhání Maastrichtu.⁵⁹

proto se osmého září stáhl do Drunenu („Druynen“) u Heusdenu („Husdē“), rozložil armádu po okolních místech a vrátil se do Haagu. Nestalo se tu nic jiného než zajetí hraběte ze Salazaru, který byl cestou ze španělského tábora do Bruselu přepaden čtyřiceti jezdci, ukrytými v záloze kvartýrmistrem „Crochem“, a odveden jako zajatec do tábora Oranžského spolu s kapitány donem Bernardem de Figueroa („Figuerra“) a donem Franciscem de Salviano („Saluiano“).

Protože v Rheinfeldenu („Rinfeld“) stále stálo několik císařských setnin pod velením plukovníka Jakuba Mercyho („Giacomo Mercy“),⁶⁰ které projížděly krajem k nemalé škodě tamních venkovanů, rozhodl se rýnský hrabě Filip tuto překážku odstranit a obrátit zbraně k dobytí toho místa. Ačkoli se nevěřilo, že bude klást velký odpor, přece – protože zákopy tvoří hruď statečných vojáků – vedli císařští obranu s takovou udatností a užívali k ochraně oněch slabých hradeb nových výkopů zeminy, náspů z domů obložených kůly, propletů z trámů a jiných děl, jež důmyslně vymyslela nouze, že nepřátelé, když mysleli, že vniknou hradbami pobořenými jejich děly, nacházeli právě tehdy větší překážku; neboť tyto ústupové valy,

Statečná obrana císařských v Rheinfeldenu.

obsazené mušketýry a kamenomety nabitými pytlíky kulí, je, když se útočníci objevili na troskách pobořených hradeb, aby skočili dovnitř, tak krutě sužovaly mušketovou palbou, že museli ustupovat a vymýšlet nový způsob, jak získat půdu. Ztráceli při tom tolik lidí a tolik času, že se Rakušané statečně a téměř bez příkladu udrželi od 4. dubna do 18. srpna, kdy je nedostatek prachu a potravin přinutil ke kapitulaci; Mercy z místa vytáhl se 400 pěšími a 30 jezdci za podmínek dobré války a s velkou slávou.

Mezitím bavorský vévoda, když učinil opatření potřebná pro příští tažení, napadl 30. března s deseti tisíci bojovníky Straubing; protože posádka nemohla vzdorovat a vévoda Výmarský jí nemohl přinést pomoc, vydal velitel místo za obvyklých kapitulačních podmínek. Hrabě Gallas („Galasso“) v téže době dobyl také Cham („Camb“), Sulzbach („Sulzbac“) a jiná místa ve Falci,

Straubing dobyt bavorským vévodou.

a obě císařská vojska táhla k Řeznu; proto Výmarský, vida se se slabými silami, nepřestával naléhat na Oxenstiernu („Oxestern“) o pomoc v lidech a penězích, aby to město zachránil. I maršál Horn v Horním Švábsku, dávaje pozor na počínání Rakušanů, poznal, že dobytí Memmingenu („Meminghen“) se mu hodí, aby měl v tom okolí shromaždiště a místo k pobytu; přitáhl tedy k němu, několik dní je ostřeloval ze 14 děl – během nich zemřel markýz Rodomonte z Gazzolda („Rodamonte di Gazoldo“)⁶¹ – a přinutil hraběte z Arca („Arco“), který tam velel, ke kapitulaci. Do rukou protestantů se dostal také hrad Hohenzollern („Zollern“), když rok vydržel obléhání, a vstoupily do něj oddíly vévody württemberského („Virtemberg“).

Pro přepadení Lotrinska Francouzi, pro jejich posádku v Nancy („Nansi“), pro ostatní stanoviště obsazená jejich zbraněmi a pro hněv Nejkřesťanštějšího krále, vzbuzený zlým počínáním vévody Karla Lotrinského, a ještě více pro sňatek královského bratra,⁶² slavnostně potvrzený v Bruselu arcibiskupem mechelenským, primasem Flander, se zmíněný vévoda, který se v té době zdržoval ve Vogézách („Monti Vogesi“), přiléhajících k nejzazšímu konci Lotrinska směrem k Alsasku a hraničících s hrabstvím Ferrette („Contea di Feretta“), vida, že je blízko toho, aby byl zcela zbaven státu, a přece chtěje zachovat dobré dorozumění s Rakušany a nevidět Lotrinsko upadnout do jiných rukou než do rukou svých lidí, odhodlal k novému a velmi vhodnému kroku, kdyby se zdání nebylo obracelo k jinému cíli. Rozhodl se tedy listinou z 19. ledna 1634, sepsanou v Mirecourtu, postoupit stát svému bratru kardinálu Mikuláši Františkovi, neboť ten, nezatížen žádnou vinou, by snadno nalezl u krále odpuštění a milost. Když o tom kardinál zpravil krále prostřednictvím pana z Contrissonu („Contrisson“), obdržel jeho souhlas, ovšem se slibem, že se spříbuzní s knížetem důvěrně spjatým s Francií – žertovalo se, že by to byla dcera vévody Karla Mantovského – a že se úplně odpoutá od jakéhokoli dorozumění se Španěly a se svým bratrem vévodou Karlem, od nichž vycházela podezření a žárlivost Francouzů. Protože však vše bylo řízeno podle úmyslu bratra a Rakušanů, kteří chtěli získat čas, dokud Štěstěna neobrátí tvář k věcem Říše, a protože Španělům nevyhovovalo, aby kardinál uzavřel sňatek s osobou závislou na Francii, ani aby se, podroben vůli Francouzů, vymanil z jejich ochrany, vynaložili tím více důvtipu, aby sňatek zamýšlený podle chuti francouzského krále padl. A aby Francouzi, kteří měli princeznu Klaudii⁶³ ve své moci, ji neprovdali za cizince

Kníže kardinál lotrinský se vzdává klobouku a žení se s princeznou Klaudií.

a s jejími právy nevzali Lotrinské vévodství tomuto domu,⁶⁴ kardinál – neboť vévoda Karel neměl dětí – nenadále a bez králova vědomí složil klobouk a pojal za manželku zmíněnou princeznu Klaudii, které krátce předtím její sestra vévodkyně Nicole („Nicola“),⁶⁵ manželka Karlova, postoupila svá práva k tomu státu, jichž užívala jako dědička svého otce, vévody Jindřicha;⁶⁶ nad tím se Francouzi tak rozhořčili, že královští ministři, zároveň s tím, jak o novince poslali zprávu ke dvoru, uznali za dobré zesílit stráže a bdít nad počínáním nového vévody.

Vévoda František naproti tomu usoudil, že pro žárlivost Francouzů nebude moci žít bez podezření z nějaké nové události, zůstane-li v Nancy mezi tolika strážemi, a zvolil střední cestu, aby si při každé příležitosti zachránil osobu a Francouze přitom více nedráždil: odebrat se do Lunéville („Lunouille“), města blízko Mosely, deset mil od Nancy, kde mají tamní vévodové lovecké zámečky pro potěšení z lovů; a aby zmíněný sňatek ještě více upevnil, dal o něm zprávu papeži, který jej schválil a 21. března mu udělil dispens.

Pod záminkou takových zábav se tam tedy odebral; když však ode dvora došly odpovědi, podle nichž se mělo bdít nad bezpečností vévody tím, že se do Lunéville postaví stráže, a mělo se od něho žádat vydání La Mothe („la Motta“) a princezny Klaudie, aby byla odvezena do Paříže, odebral se markýz de La Force („della Forza“), syn maršálův, do Lunéville a žádal od vévody Lunéville, La Mothe a manželku. Vévoda, zaskočen nečekanou událostí, Lunéville postoupil, ale s odvoláním na dohodu krátce předtím uzavřenou odmítl vydat La Mothe a odloučit se od manželky. Když markýz odpověděl, že má takový rozkaz, a vybízel ho, aby se podrobil vůli krále, vévoda si stěžoval na násilí a odvětil, že nemá jiné útočiště než La Mothe; manželku mu dal Bůh za společnici a nic jiného než smrt ho od ní neodloučí. Král se může spokojit s tím, že je pánem Nancy a celého zbytku státu. Markýz na to uzavřel, že chce poslechnout svého krále, a řekl mu, ať se na to vyspí, že si pro odpověď pošle následujícího dne.

Mezitím bylo vojákům rozptýleným po okolí nařízeno, aby postoupili k Lunéville, a následujícího rána se s dobrým doprovodem jezdců objevil pan z „Bellesunza“, kapitán markýzovy stráže; trval na předchozích požadavcích, ale nedostal jinou odpověď než napoprvé. Když pak vévoda dal do kočáru usednout své manželce a manželce vévody Karla, vyjel sám na koni z Lunéville směrem k „Mariennille“;⁶⁷ kapitán, který ho sledoval, ho však přinutil změnit cestu a odebrat se do Nancy, kde mu k domu postavili stráže, ačkoli tomu nikdy nechtěli dát jméno zadržení, a znovu naléhali, aby vydal manželku a La Mothe. Protože však vždy odmítal jedno i druhé, zůstávali Francouzi v rozpacích, jak rozhodnout; a vévoda, ponořený do tisíce úzkostí a zmítání mysli, když byl zpraven, že král se chce za každou cenu zmocnit jeho osoby, a obávaje se, aby nenarazil na větší nelibost, rozhodl se zachránit sebe i vévodkyni a užívat aspoň té svobody, která se cení víc než království. Svěřil svůj úmysl panu z „Polion“, starému služebníkovi svého domu; spolu uvážili, jak postupovat, a dohodli se, že „Polion“ pod záminkou lovu pošle několik koní, psů a lovců směrem k Franche-Comté („Borgogna Contea“) a ti, rozestavení podél cesty, budou očekávat jejich příchod. Celá obtíž však spočívala v tom, jak vyjít ze zámku a z města, kde byly na všech stranách zdvojeny stráže a kde vévody večer i ráno navštěvoval pan z „Carnet“, strážmistr místa. Vynaložili proto důvtip i na to a obrátili zrak k tajnému schodišti, které vede do přízemí, odkud se jinými dvířky vstupuje do Starého města; tudy zamýšleli vyjít. Protože však dole stálo 12 vojáků stráže a dvířka byla zavřena těžkou závorou, bylo třeba překonat i tyto obtíže: rozbití závory bylo svěřeno kováři, který v šatech šlechtice vešel do vévodovy komnaty a bez hluku věc vykonal; stráž byla uspána přílišným vínem a nějakým uspávacím prostředkem na radu pana z „Morisse“, který byl rovněž do věci zasvěcen.

Večer 31. března tedy, když strážmistr odešel od obvyklé povinnosti popřát těm knížatům dobrou noc, pan z „Polion“ přišel jako obvykle do paláce s pážetem, které před ním neslo zapálenou pochodeň; vévodkyně tam ihned oblékla pážecí šat a s ním, s pochodní v ruce, vyšla ze zámku, aniž ve Francouzích vzbudila sebemenší podezření. Vévoda o půlnoci sestoupil po schodišti, prošel kolem uspaných stráží a šťastně se dostal do domu pana z „Polion“; a aby mohli bezpečně vyjít z města, oblékli se oba do šatů dvou zahradníků, kteří obvykle vynášeli hnůj z města do zahrad,

Útěk vévody a vévodkyně lotrinských z Nancy.

a začernili si tváře tak, že z knížat vypadali jako uhlíři; následujícího rána, když se otvíraly brány, oba volně vyšli s košem hnoje na zádech.

Pan z „Polion“, který měl vyjet pod záminkou lovu, usedl krátce po odchodu knížat do kočáru se šesti koňmi a vyjel, aniž vzbudil sebemenší podezření, neboť stráže po náležité prohlídce kočáru ho nechaly projet, jak to často dělával. Vévoda a vévodkyně, sotva se držíce na nohou, byli rychlou chůzí již vzdáleni od města, tak unavení, že vévodkyně už klesala k zemi a vévoda se rozplakal, vida tu kněžnu přivedenou do takového stavu, když tu dorazil kočár. Odhodili koše a letěli v něm až na smluvené místo, kde byli připraveni koně, na nichž se šťastně dostali do zemí španělského krále; a když dorazili do Besançonu („Bisanzone“), odpočinuli si a občerstvili se v domě pana z „Morisse“.

Když nastalo ráno, přišel strážmistr „Carnet“ podle zvyku popřát vévodovi dobrý den; předstoupil však před něj komorník a prosil ho, aby ještě trochu posečkal, neboť vévoda se necítí příliš dobře. Strážmistr se spokojil, počkal dvě hodiny a pak se vrátil; když ho však znovu prosili, aby odešel, protože ještě potřebují odpočívat, a uplynulo tolik času, že už nechtěl mít déle trpělivost, zaklepal na komnatu, a když nedostal žádnou odpověď, rozhodl se dát ji otevřít. Když tam zjistil útěk knížat, těžce rozrušen ihned poslal do sedla několik vojáků, kteří marně projeli mnoho mil kraje.

Knížata se pak několik dní zdržela v Besançonu a odtud se přes Savojsko odebrala do Milána, kde je infant Ferdinand přijal s velkou zdvořilostí a zaopatřil je penězi a vším ostatním potřebným; potom se odebrala sídlit do Florencie.

Útěk princezny z Pfalzburgu.

Krátce po tomto útěku oklamala stráže u bran Nancy také princezna z Pfalzburgu („Falsburg“), vdova, vévodova sestra,⁶⁸ žena velké statečnosti a vysokého rozumu; vyšla ukryta na dně kočáru pana z „Brons“ a odebrala se do Bruselu. Vévodkyni Nicole, která zůstala ve městě, neboť když ji vévoda Karel zval, nikdy se nechtěla zachránit, odvezl z králova rozkazu vikomt d'Arpajon („Arpaiù“) do Paříže, kde byla přijata se vší zdvořilostí; tam nikdy nechtěla svolit k rozvodu s manželem, o nějž usilovala královská rada, aby pak mohla disponovat její osobou i vévodstvím.

Obléhání La Mothe.

Na tyto zprávy přišli ihned do Nancy přední francouzští kapitáni, rozptýlení po ubikacích toho státu, a poslali zprávy ke dvoru; a protože maršál de La Force, zatímco se tyto věci projednávaly, přiblížil vojsko k La Mothe, aby ji dobyl, neotálel, když byl o události zpraven, uvést do činnosti děla a 5. dubna zahájil dobývání. V té pevnosti velel baron d'„Isce“,⁶⁹ statečný muž, který francouzským pokusům neustupoval a škody jim oplácel.

Mezitím vévoda Karel, když 1. února přešel u Breisachu („Brisac“) Rýn s tisícem jezdců a asi dvěma tisíci pěšími, šel se spojit s císařskými ve Švábsku; zanechal své oddíly v tamních ubikacích a odebral se do Franche-Comté, aby provedl nové odvody a zmařil záměry Francouzů. Když se tam chtěl vydat i hrabě ze Salmu („Salms“) s dvěma tisíci pěšími a několika jezdci vytaženými z alsaských posádek, předešel ho markýz de La Force v průchodu a zmařil mu úmysl; musel proto pomýšlet na jinou cestu a stáhnout se k Soultz („Sultz“) a Guebwilleru („Gheuiller“) v Horním Alsasku, neboť jeho žádosti o průchod, vznesené u francouzských velitelů jakožto u těch, kdo ještě nebyli prohlášenými nepřáteli císaře, vyšly naprázdno. Tam však přispěchal rýnský hrabě s dobrým počtem Švédů, s malým odporem se zmocnil Guebwilleru a Soultz, 6. února napadl Rouffach („Rufac“), a když zdolal město silou, přinutil krátce nato hrad vzdát se na milost a nemilost; padl tam jakýsi hrabě z „Vitgestein“⁷⁰ a do zajetí se dostali hrabě Rudolf z Lichtenštejna („Liechtestein“) a baroni ze Spauru („Spaur“), „Vindled“ a „Greir“. Poté postoupil dále a napadl císařské, kteří v počtu 5 až 6 tisíc stáli utábořeni mezi „Vateucil“ a „Vechental“⁷¹ pod velením markraběte bádenského, hraběte ze Salmu a plukovníka Mercyho; když s nimi došlo k boji, rozbil je a přinutil ustoupit pod ochranu pahorků k městu „Senna“. Rakušanů tam zůstalo asi tisíc mezi mrtvými a zajatými, mezi nimi markýz de Bassompierre,⁷² generálporučík lotrinské jízdy, plukovník Mercy⁷³ a podplukovníci „Veinier“ a „Rubens“. Díky tomuto vítězství dobyli Švédové Ensisheim („Ensischein“), Belfort („Berfort“) a jiná místa a chystali se učinit totéž s opatstvím Lure („Lur“) a basilejským biskupstvím, kdyby se ti preláti ihned neuchýlili pod ochranu Francie, pod níž se před vpády protestantů zachránili.

Vládu Savojska vedl v té době kníže Tommaso, syn Karla Emanuela Velikého („Emanuele il Grande“);⁷⁴ ten, povznesen zápalem svého ducha, když se všude vládlo zbraněmi, a protože se mu snad zdálo, že by uškodil svému válečnickému sklonu, kdyby se dál zdržoval v sevření těch hor, odhodlal se vstoupit do služby, v níž by mohl uplatnit svou statečnost. Protože tedy u francouzského dvora nenašel žádoucí přijetí, obrátil se k jednání se Španělskem; španělští ministři, kteří jako dobré pravidlo vlády toužili mít italská knížata v žoldu,

Kníže Tommaso Savojský odchází do Flander.

ho několikrát zvali na místo zesnulého knížete Filiberta, jeho bratra,⁷⁵ nebo k velení zbraní ve Flandrech, o což se víc než kdokoli jiný přičinil španělský vyslanec hrabě della Rocca; a když kníže sdělil svou myšlenku Costovi, předsedovi savojských financí, muži vysokého ducha a nepříznivě nakloněnému některým piemontským ministrům, bylo rozhodnutí tím pevněji utvrzeno; ba zmíněný Costa k tomu přidal svou radu, odcestoval pod zdáním jednání o savojské soli do Španělska a sjednal úřad velitele zbraní ve Flandrech. Proto kníže počátkem dubna, když odjel z Chambéry („Ciamberì“), poslal kněžnu z Carignana,⁷⁶ svou manželku, valliskými údolími („Valli Valesie“) a přes Svatý Gotthard do Milána a sám se s několika málo ze svých domácích vydal do Flander, kde ho 20. dubna za Bruselem přijal markýz d'Aytona se vší šlechtou ve zbrani. Kněžna se několik dní zdržela v Pavii, kde ji navštívil kardinál Albornoz („Albernoz“), a pak se odebrala do Milána.

Nečekaný odjezd tohoto knížete dal podnět k různým řečem; a ačkoli v dopise, který ve chvíli odjezdu napsal vévodovi, svému bratrovi, prohlašoval, že se vzdaluje, aby ustoupil násilí svých nepřátel a už nežil v nedůvěře vévody, a stěžoval si, že s ním někteří přední ministři zle nakládali v různých jeho záležitostech a snažili se odstranit ho ze správy Savojska, později se přece poznalo, že šlo jen o podezření pojatá bez skutečného základu. Vévoda, vévodkyně i celý dvůr proto zůstali touto událostí velmi zarmouceni, a čím víc byl zmíněný kníže pro své dobré vlastnosti milován, tím bolestněji byla pociťována jeho nepřítomnost. A protože bylo nutné postarat se o správu a bezpečnost opuštěného úřadu, vévoda rychle přešel hory a odebral se do Chambéry; prohlédl průsmyky a přední místa, dal rozkazy, které pokládal za vhodné k uspokojení těch národů a ke své službě, ustanovil guvernérem dona Felice, svého všeobecně milovaného bratra, a vrátil se do Turína.

Mezitím se ve Vídni i ve všech ostatních místech Rakušanů věnovali opatřením potřebným pro příští tažení; a protože rozhodnutí o velení zbraní v osobě uherského krále bylo zatíženo pověstí, usilovalo se o to, aby se uskutečnil nějaký čestný podnik. Několik oddílů postoupilo s Colloredem („Coloredo“) do Slezska, a když projely dobrý kus kraje, získaly zpět město a hrad Olešnici („Olss“), které se vzdaly na milost a nemilost; posádka o 500 pěších vstoupila do služby v císařském táboře. A protože podnik proti Řeznu ležel Španělům na srdci víc než kterýkoli jiný a přáli si vyhovět bavorskému kurfiřtovi, rozhodli se o něj pokusit; dosahovali tím nejen výhody, že by si z očí odstranili místo, které působilo převelikou nepříjemnost, ale dodávali tím svým zbraním i nemalou pověst, neboť to město je proslulé sněmy, které se v něm konají, ačkoli je obehnáno jen prostými hradbami a starými věžemi.

Švédové se mezitím zmocnili velké části Vestfálska a míst Lippstadtu („Dipsstat“), Soestu („Zoest“), Lünenu („Lunem“) a jiných míst v tom okolí, s nimiž velmi obtěžovali území Kolína a Münsteru; pomýšleli však ještě na další pokroky, a vidouce, že město Hildesheim („Hidelshein“) má jistou váhu, šli je koncem září oblehnout;⁷⁷ velel jim generální polní strážmistr „Stallans“ a vévoda brunšvický. Protože tedy byly zbraně protestantských knížat takto zaměstnány, císařští využili příležitosti, přepadli Steinfurt, místo patřící hraběti z Bentheimu,

Postup Švédů a císařských.

dobyli „Borchen“ a hrad „Rastel“⁷⁸ v münsterském biskupství a zajali tam švédského komisaře „Deriof“. Pro důležitost toho místa vytáhl ihned tím směrem, povolán ke zbrani, generál Melander („Milander“), Němec, velitel hesenských lidí; narazil na pluk hraběte ze Schwarzenbergu („Suartzenbourg“),⁷⁹ rozbil ho, zahnal na útěk a získal tři standarty a zavazadla. Totéž učinil ze švédské strany hrabě z Hanau proti jiným oddílům maršála Bönninghausena („Benicausen“), Němce, přičemž padl kapitán „Schemching“ a jiní důstojníci a vojáci.

A protože kurfiřti a církevní a katolická knížata toho kraje stále nepřestávali žádat o pomoc Španěly ve Flandrech, byl vyslán markýz de Celada s dobrým počtem jízdy a pěchoty; sešel se v Kolíně s ostatními předáky Katolické ligy, aby se dohodli, co podniknout k zastavení pokroků protestantů, a Španělé s Němci pak přešli Rýn u Andernachu („Andernac“) a dobyli Engers, místo patřící trevírskému kurfiřtovi, Hachenburg („Hachenbourg“) a jiná místa malého významu. Kdyby byli pokračovali v cestě do Vestfálska, jak se původně zamýšlelo, a napadli Švédy pod Hildesheimem, byli by tomu místu nepochybně pomohli; Španělé však (jak říkali) nechtěli vydat své zbraně v sázku nejisté bitvy, když je velmi potřebovali k obraně vlastní země; proto, aniž spatřili nepřítele, přešli znovu Rýn a vrátili se do Lucemburska, k těžké nelibosti předáků Ligy, kteří je obviňovali, že jsou velmi nedbalí a dbají jen soukromých výhod, a předpovídali jim málo šťastné úspěchy.

Švédové, kteří na tento hluk již přešli řeku „Hone“,⁸⁰ aby na této straně zmařili záměry katolíků, nenašli už nikoho, projeli až k Rýnu a dobyli místa Linz („Lintz“) a „Onthelen“,⁸¹ když předtím několika ranami z děl pozdravili město Andernach.

Mezitím se na druhé straně císařští posílili na asi 10 až 12 tisíc bojovníků pod velením generálů Geleena („Gleen“),⁸² Bönninghausena, Metternicha („Meternic“), „l'Heremit“ a „Osterbolt“ a jiných Němců a Vlámů; jejich prvním rozhodnutím bylo odvést generála Melandera od obléhání Dülmenu („Dulmen“), před nějž se krátce předtím položil. To se jim šťastně podařilo: rozbili jeho ubikace, mnoho vojáků rozsekali na kusy a vzali zavazadla a děla, která tam Švédové zanechali, aby k svému ústupu táhli rychleji;

Švédové upouštějí od obléhání Dülmenu.

proto po tomto úspěchu s lepší nadějí postoupili k řece Veseře („Vesser“), aby pomohli Hildesheimu; Bönninghausen se s částí vojska oddělil napřed do paderbornského biskupství a krátce nato ho se zbytkem následoval i Geleen.

Lantkrabě hesenský však předvídal, že tíha všech těchto opatření se má svalit na jeho stát, a neměl dost sil k obraně, protože vojska spojenců byla rozptýlena po těch krajích na stráži tamních zemí a hlavní síla byla zaměstnána pod Hildesheimem; obrátil se proto na holandské Stavy a vyslal k nim pana z „Visser“, svého komisaře. Jeho žádostem bylo vyhověno rozkazem plukovníku „Pinsen“, aby mu přišel na pomoc se čtyřmi tisíci bojovníky vytaženými z posádek a ubikací na té hranici.

Kapitáni Katolické ligy mezitím spojili své síly v münsterském biskupství a rozhodli se pomoci Hildesheimu; protože však bylo nutné nejprve přejít Veseru, pokusili se o to po mostě u Höxteru („Hoxter“) a zároveň se zmocnit toho místa: zaútočili na jakési zákopy, postavené tam k ochraně mostu a střežené 800 pěšími plukovníka „Kruga“; ale když je plukovník s velkou statečností zadržel, museli po dlouhém boji a se ztrátami na obou stranách hledat přechod jinde. Od pokusu proti tomu místu však neupustili, nýbrž ponechali pod ním pěchotu s částí jízdy, a pan z „Osterbolt“, generální polní strážmistr, přešel s ostatní jízdou řeku na jiném místě, projel celou okolní pláň a pronikl až na dohled švédského tábora pod Hildesheimem. Když tam byl vyhlášen poplach, vyšel ihned plukovník „Ninge“, Skot,⁸³ s plukem vévody brunšvického a s jinými oddíly, a zpraven, že císařští mají jen šest jezdeckých pluků a stojí ve vesnici Holzminden („Holtsmanden“), pokusil se na druhé straně přepadnout dva pluky katolické jízdy ubytované v místě Bevern („Beuern“), tři míle od Höxteru, kde podle vyzvědačů velmi zanedbávali stráže. Za tím účelem proti nim nenadále vyrazil podplukovník „Meyer“; když rozsekal hlídky a strážní sbory a s velkou výhodou napadal zbytek lidí, objevily se tři pluky ze šesti, které byly s „Osterboltem“, a on se je snažil zadržet, dokud nedorazí jeho plukovník. Po jeho příchodu se ani císařští neodvažovali kvůli této posile útočit, ani Švédové jít dál z obavy před nějakou léčkou,

Střetnutí mezi císařskými a Švédy u Bevernu.

a všichni se zastavili, až Švédové lépe poznali stav císařských, a posíleni dalšími oddíly, které jim přišly na pomoc z tábora, vrhli se všichni spojeni na zmíněné tři pluky; ty se musely obrátit a útok je hnal k řece, v níž se mnozí utopili a mnozí se vydali Švédům na milost.

Geleen, který zůstal pod Höxterem, rozhořčen tímto úspěchem a přičítaje vinu tvrdohlavosti tamních obránců, kteří ho svou statečnou obranou zdržovali déle, než podle válečného práva pokládal za rozumné, dal 15. dubna⁸⁴ častěji střílet z děl a kolem 9. hodiny následujícího rána podnikl nanejvýš zuřivý útok; ačkoli obránci bránili výstup se vší vojenskou zdatností, nakonec Švédové nemohli rakouskému náporu odolat,

Höxter dobyt útokem císařskými.

takže místo bylo dobyto útokem a celá posádka a většina ozbrojených obyvatel byla rozsekána na kusy i s guvernérem a mnoha dalšími osobami postavení.

Po tomto dobytí Geleen dál setrvával v úmyslu pomoci Hildesheimu; protože však Švédové obsadili všechny průchody posílenými posádkami a ztěžovali císařským úspěch, rozhodl se obrátit a odebrat se do hrabství Lippe („Lippa“), kde se Melander, který uprchl od obléhání Lünenu,⁸⁵ znovu sebral s dalšími lidmi a ostřeloval Dortmund, aby kryl příchod pomoci z Holandska; zamýšlel tak zabránit spojení těchto zbraní a tím si svůj záměr ještě více usnadnit.

Když tato zpráva došla k Melanderovi, nařídil plukovníkům „Daluig“ a „Castenstein“, aby s 600 jezdci vyzvěděli, co císařští dělají; byli však ze všech stran obklíčeni císařskou jízdou, oba plukovníci se dostali do zajetí za podmínek dobré války a většina vojáků byla rozsekána na kusy;

Švédové jsou poraženi u Dortmundu.

proto Melander, necítě se dost silný k odporu, ihned od toho podniku upustil a stáhl se k Bielefeldu („Bijldefeld“). Rakušané pokračovali ve vítězství a obsadili „Beken“,⁸⁶ místo s prostými hradbami na Lippe, Hamm („Ham“), Lünen, Unnu („Vnna“) a jiná místa nevelkého významu, a byli by získali i zbytek Vestfálska, kdyby to Švédové nebyli zabezpečili; neboť uvažujíce o hrozících pohromách, spojili lidi naverbované v hamelnském biskupství⁸⁷ a ostatní, které na tu stranu přivedl vévoda lüneburský, a ponechavše u Hildesheimu tolik lidí, kolik stačilo k udržení obléhání, vydali se k Herfordu („Herword“); spojili se tam s dalšími oddíly „Stallanse“ a s oddíly Melanderovými a vydali se k Lippstadtu, odhodláni neodmítnout bitvu, kdyby jim ji nepřítel nabídl. Tam se dozvěděli, že Geleen ostřeluje Coesfeld („Caesfeld“), bráněný hesenskými lidmi; svolali přední velitele a usnesli se mu pomoci: přešli řeku Lippe a seřadili se k bitvě půl míle od Coesfeldu. Rakušané je však nevyčkali a ustoupili bez boje, neboť jim nevyhovovalo vsadit celou zemi na jediný den bitvy; upustili od dobývání, stáhli se k Lünenu, ponechali tam posádku a přešli do Hammu. Švédové postoupili pod Lünen, přinutili jej vzdát se na milost a nemilost, a když se dozvěděli o ústupu císařských do Münsteru, napadli Hamm;

Hamm dobyt Švédy.

tam, zatímco se plukovník „Vobelen“, který tam byl guvernérem, snažil Švédy odrazit, byla přičiněním pana de Saint-André („Sant'Andrea“), francouzského inženýra, překvapena jedna brána; protestanté byli vpuštěni a místo bylo dobyto a vypleněno a mnoho katolíků přitom zahynulo; a když se pak obrátili k Münsteru, pomýšleli i na dobytí toho města. Ale Geleen a Bönninghausen, soudíce, že by jejich pověst příliš utrpěla, kdyby se jim tak snadno brala místa krátce předtím získaná, rozhodli se už neustupovat: využili blízkého lesa, rozmístili v něm polovinu pěchoty a druhou utábořili před branou do Steinfurtu, a s jízdou, která projížděla okolní pláň, docházelo denně k nějaké šarvátce. Švédové však mohli vytěžit málo, neboť když císařští rozbili konvoj, který šel z Hammu, museli pro nedostatek potravin ustoupit, jak také učinili, k Lüdinghausenu („Ludinhausen“); to místo, kde bylo na stráži jen 150 vojáků, se muselo ihned vzdát, stejně jako Beckum („Bekun“). A když pak dorazil plukovník „Pisen“⁸⁸ se zmíněnými 4 tisíci holandských pěších na posilu lantkraběte, nepokládali již žádný podnik za obtížný a postoupili proti císařským, aby je přivedli k bitvě; ti však nejprve rozmístili pěchotu v Münsteru, Warendorfu („Varendorf“) a Wiedenbrücku („Viedebuegge“), Bönninghausen se pak s částí jízdy stáhl k Veseře a Geleen s druhou do Kolína, stále pronásledováni vévodou lüneburským, který vstoupil do země Bergu a způsobil tamním národům velký zmatek. Plukovníci „Heremit“, Schwarzenberg a „Lobe“ v domnění, že za nepřítomnosti Švédů udělají v paderbornském biskupství nějakou dobrou kořist, vstoupili do země a dali se do plenění tamních míst; zatímco se obtíženi kořistí z těch národů chystali vrátit do svých ubikací, hrabě z Ebersteinu („Erbestein“), guvernér Kasselu, který se to dozvěděl od vyzvědačů, jim zastoupil cestu, nenadále je napadl, zčásti je rozbil a zčásti přinutil ustoupit ve spěchu a bez kořisti do Kolína.

Generální polní strážmistr „Pecherman“ také oblehl Arnsberg („Anrsberg“); zatímco po dobytí města dobýval hrad, vévoda lüneburský, zpraven, že španělské vojsko postavilo most přes Rýn u Kaiserswerthu („Cheisserwert“) a táhne tím směrem, odvolal ty lidi od podniku, aby je nevystavil nebezpečí, a učinil všechna opatření, která pokládal za nutná, aby se té posile postavil.

Zatímco na této straně věci postupovaly tímto způsobem, generální polní strážmistr Uslar („Vsseler“) stále pokračoval v obléhání Hildesheimu a přivedl obležené do krajnosti. Katolíci těch krajů, uvažujíce, jak důležitá by ta ztráta byla, a posíleni dvěma tisíci jezdci, které poslal Geleen s plukovníky „Valdecher“ a „Schelamner“, Němci, vytáhli z Neuburgu,⁸⁹ místa na Veseře, přešli řeku Leine („Lain“) u „Sdeustad“,⁹⁰ dali obleženým znamení zapálením jednoho mlýna a objevili se u obkličovacího valu. Ale Uslar a komisař „Anderson“, Skot, kteří veleli ve švédském táboře, nečekali útok na zákopy: 19. července se s částí vojska stáhli k lesu „Sierenald“, postoupili v bitevním pořádku k „Saxstende“,⁹¹ o málo víc než míli od Hildesheimu, rozestavili děla na vhodná místa, a když začali střílet proti Rakušanům, rozpoutala se velmi prudká šarvátka, v níž císařští bojovali s takovou udatností, že zastrašení švédští velitelé při prvních útocích litovali přijatého rozhodnutí. Když se však Uslar, stále neohrožený, vrhl se svou jízdní zálohou na posilu bojujících, změnili císařští smělost ve strach, aniž zkusili náraz, po prvním výstřelu se obrátili k útěku a narážejíce jedni do druhých se sami rozvrátili. Několik pěších se však v tom zmatku shromáždilo, jak mohli, zapálilo blízké předměstí a stáhlo se na hřbitov u kostela, obehnaný zdí vysokou asi čtyři stopy, aby se tam bránili;

Bitva u Hildesheimu mezi císařskými a Švédy.

napadeni Švédy však byli rozbiti se ztrátou 13 praporů, tří podplukovníků, 2 oberstvachtmistrů, čtyř děl, střeliva a zavazadel a asi 300 vojáků.

Zatímco byli Švédové zaměstnáni tímto bojem, vyšel guvernér Hildesheimu v naději na šťastný úspěch svých druhů s částí posádky z města, zapálil nepřátelům boudy, zničil dobrý kus zákopů a byl by vykonal víc, kdyby ho návrat Švédů nepřinutil ustoupit víc než spěšně; zarmoucen neštěstím svých a zoufaje nad pomocí, rozhodl se vyjednávat a dne 22. července vydal místo za podmínek dobré války.

Tímto dobytím se Švédům otevřel přístup k získání ještě „Euchembourgu“⁹² a Mindenu,

Stolzenau dobyto Švédy.

a Stolzenau („Stoltenau“), velmi silné místo, bylo sevřeno obléháním; Švédové proti němu vedli nejprudší útoky, ty však byly vždy opláceny statečnou obranou plukovníka „Valdechera“, Němce, s posádkou dvou tisíc starých vojáků; ten vydržel pět zuřivých útoků, vykonal 24 výpadů a držel se od 2. srpna do 3. listopadu; pak se bez pomoci a se zmenšeným počtem lidí musel vzdát. Při tomto obléhání zemřelo mnoho Švédů, zvláště generál Uslar, zasažený dělovou koulí do hlavy,⁹³ a jiní rytíři a vážení páni.

Když pak bylo pole zbaveno švédských zbraní, Geleen a hrabě z Fürstenbergu („Furstemberg“), rovněž jeden z předáků Katolické ligy, znovu dobyli Lünen a učinili jiné pokroky malého významu; jakmile totiž Melander začal sledovat jejich počínání, museli se stáhnout pod ochranu měst a pevných stanovišť, v nichž se drželi celou zimu bez události nějaké váhy na jedné či druhé straně.

Mezitím vzdání Memmingenu, říšského města ve Švábsku, otevřelo průchody té provincie a krylo boky švédských zbraní na té straně; proto maršál Horn, který viděl, že je nesnadné udržet se v té zemi, nezíská-li nejprve nějaké místo na Kostnickém jezeře, svolal poradu o tom, co podniknout, a byl usnesen podnik proti Überlingenu („Vberlinghen“); protože tam bylo mnoho protestantských měšťanů, doufal Horn v dobrý výsledek. Přitáhl k němu s 8 tisíci

Bezvýsledný pokus maršála Horna proti Überlingenu.

vojáky a 12 děly, ihned tam vykopal přibližovací zákopy a dostal se na okraj příkopu; ačkoli však město mělo slabé hradby, přece se uvedlo do stavu obrany. Obyvatelé zasypali zeminou brány a některé věže a úseky hradeb, kde se to ukázalo nejpotřebnější; vykopali ústupové valy, přerušili ulice a uzavřeli je zákopy a palisádami; a Rakušané začali děly a mušketami oplácet pozdrav švédskému táboru a s velkou statečností odrazili první útok, který na ně podnikla skotská pěchota pana Ruthvena („Rotuuin“), rytíře ve zbrani zestárlého a generálního polního strážmistra v tom vojsku. A protože pečlivost a smělost obležených stále rostla, musel Horn od pokusu upustit, vida, že záměr je neproveditelný, neboť místo dostávalo vše potřebné po jezeře. Obrátil se však k jinému podniku, proti Buchhornu („Bucorn“), opevněnému místu mezi Überlingenem a Lindau, vhodnému ke stavbě lodí a k projíždění podél těch břehů, a zmocnil se ho bez boje, neboť nemělo opevnění schopné odporu; dal rozkazy, aby se se vší pílí opevnilo, a svěřil ten úkol panu ze „Solucoffer“, švýcarskému plukovníku jednoho pěšího pluku.

Když byly v Rakousích a v Bavorsku připraveny věci potřebné pro příští tažení, odebral se uherský král v doprovodu velkého počtu šlechty z Vídně do Prahy a 20. května odtud do Plzně („Pilseno“); protože však saský kurfiřt poslal od Torgavy k Čechám asi šest tisíc bojovníků, aby tam císařské znepokojil a odvedl, zanechal tam hraběte Colloreda⁹⁴ s osmi tisíci bojovníky a se zbytkem vojska se vydal do Horní Falce, když se předtím dorozuměl s bavorským kurfiřtem a s Aldringenem („Aldringher“), aby i oni z druhé strany přitáhli k Řeznu.

Velký kancléř Oxenstierna, zpraven o převelikých přípravách Rakušanů, rozhodl se poslat do Holandska a do Anglie jako vyslance svého syna,⁹⁵ jednak aby získal pomoc v lidech, penězích a radě, jednak aby zasáhl i u francouzského krále, aby ten rozpoutal válku proti Španělům v Itálii a ve Flandrech;

Poselstvo syna velkého kancléře Oxenstierny do Holandska a do Anglie.

neboť tak by síly těch provincií zůstaly vázány vlastní obranou a protestantské zbraně by mohly s větší volností táhnout polem a přikročit k novým pokrokům. A aby vévodu Bernarda Výmarského tím více roznítil ve službě švédské koruně a potěšil tím Němce oddané tomuto knížeti, prohlásil ho knížetem Franků a odevzdal do jeho rukou město Würzburg („Erbipoli“), hlavní město té provincie, a všechna ostatní místa toho státu. Vyslance přijali Holanďané zdvořile a propustili ho, ne-li zcela uspokojeného ve svých žádostech, aspoň potěšeného nejlepšími nadějemi.

Přešel pak do Anglie, kde ho král vlídně přijal jakožto syna Oxenstierny, ředitele spojenecké rady Německa; protože však neměl pověřovací listiny švédské královny⁹⁶ a angličtí ministři (snad málo nakloněni Švédům jakožto přátelé a stoupenci Španělska) neuznávali, že by Oxenstierna měl pravomoc posílat vyslance, dopadla audience tak, jak se dalo čekat. Když o tom ihned poslal zprávu otci do Frankfurtu, ten, osoba velké vážnosti a velkých nároků, jakými je většina seveřanů, se nad tímto jednáním rozhořčil, a aniž šel dál než k odvolání syna, dal najevo, že není s Angličany příliš spokojen.

Vévoda Výmarský, který se v té době zdržoval kolem Neumarktu („Neumarch“) v Horní Falci a bděl nad počínáním císařských, když se dozvěděl, že se k němu blíží katolické vojsko a že na druhé straně Bavoři nejsou příliš daleko od Řezna, snažil se tomuto postupu zabránit a utábořil se mezi Řeznem a Amberkem, aby mohl tím pohotověji pomoci tomu městu, jehož ztráta byla pro něho jakožto pro jeho vlastní podnik nepříjemnější než pro kohokoli jiného.

Zatímco francouzské zbraně stály pod La Mothe, jejíž posádka se statečně bránila, pokládal maršál de La Force za dobré zmocnit se i Bitche („Bitsch“), silného hradu ve Westrichu („Vestria“) na hranicích Lotrinska směrem k severovýchodu, který patřil lotrinskému vévodovi a v němž byl guvernérem hrabě z „Tumien“. Dopravili tam proto děla, a ačkoli tam jen nesnadno mohli zřídit baterie, přece Francouzi, překonávajíce lidskou pílí i obtíže přírody, vytáhli na příkrý svah hory šest děl, jimiž začali ostřelovat hradby, zatímco Lotrinčané, zvýhodnění nepřístupností místa, se vytrvale bránili, ačkoli jim to, že nemohli doufat v pomoc, bralo mnoho z oné odvahy, kterou taková naděje obvykle nemálo povzbuzuje.

Konec Knihy osmé.