Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1634

Kniha devátá

Souhrn. Španělé se ve státě milánském připravují k přechodu kardinála-infanta do Flander. Následuje bitva mezi Švédy a císařskými u Lehnice („Lignitz“). Král uherský a bavorský kurfiřt obléhají Řezno („Ratisbona“). Umírá hrabě Aldringen („Aldringher“). Sasové postupují ve Slezsku. Norimberk se dohodne s císařem. Vojska se střetnou na pláni u Nördlingenu („Nordlinghen“). Maršál de Créquy („Criquì“) je vyslancem francouzského krále v Římě. Francouzi si nárokují ochranu trevírského kurfiřta. Vstupují se svým vojskem do Philippsburgu („Filipsburg“). Vévoda orleánský se vrací do Francie a smiřuje se s králem. Infant přichází do Flander; obnovují se mírová jednání mezi císařem a saským kurfiřtem.

Rok 1634.

Mysli rakouských ministrů nikterak neochabovaly ani pro pokroky Švédů, ani pro přípravy Francouzů, ani pro jiné nepříznivé události; naopak se s velkou neohrožeností nejen v Německu a ve Flandrech, ale i na každém jiném místě věnovali obnově sil a vlídnými projevy se snažili získat onu náklonnost, kterou přemíra rakouské velikosti a ctižádost některých jejích ministrů odcizily mysli většiny knížat a národů Evropy. Infant, který si vlídnými způsoby získal do svých služeb nejen mnoho statečných velitelů, ale i deset tisíc pěších a dva tisíce jezdců, vesměs dobrých lidí, se již chystal k odchodu do Flander, k němuž ho nabádala potřeba knížete rakouské krve pro správu těch provincií, když hrabě Colloredo („Coloredo“),¹ vstoupiv do Slezska s 82 pěšími setninami a čtyřmi jezdeckými pluky, přinutil Arnima („Harnem“), zaměstnaného obléháním Žitavy („Sittau“), aby od něho upustil a vytáhl mu vstříc k Lehnici, kde se opevňoval; a když Arnim postoupil dále v dobře uspořádaném šiku – šest pěších praporů a čtyři jezdecké eskadrony v předvoji, dvě další z mušketýrů v zadním voji a šest jezdeckých v záloze –, napadli Švédové 13. března² směle lidi Colloredovy v jejich vlastních ubikacích; a když se obě vojska asi tři hodiny zdržovala vzájemnými šarvátkami,

Bitva mezi císařskými a Sasy u Lehnice.

boj se pozvolna rozrostl natolik, že se nakonec utkali meči. Po urputném dvouhodinovém boji, vedeném na obou stranách se stejnou statečností, začali katolíci, unavení námahou, kterou z velké části způsoboval protivítr, a tísnění oddíly vrženými proti nim³ pod velením samého generála Arnima, jenž vlastním příkladem povzbuzoval ochablejší, ustupovat, čemuž se vší svou pílí nedokázal zabránit ani Colloredo, ani ostatní velitelé. Když se pak šiky rozpadly a roztrhaly, ztratili císařští v této porážce na mrtvých a zajatých asi tisíc vojáků s několika důstojníky a různé vozy se zavazadly; zbytek se uchýlil zčásti do Lehnice a zčásti do Svídnice („Sueinitz“) a pod jejími hradbami se zachránil.

Povzbuzen tímto šťastným střetnutím, přešel Arnim s částí vojska Odru u Vratislavi („Vratislauia“), obsadil Stínavu („Steinau“), opuštěnou císařskými, a dobyl Hlohov („Glosgouia“), Namysłów („Nansau“), Olešnici („Oles“), Bernstadt („Bernestad“) a hrad Wartenberg („Vartemberg“). Generál Banér („Banner“) mezitím vytáhl z druhé strany ze Štětína („Stettin“) s tolika vojáky, kolik jich jen mohl stáhnout z okolních míst, spojil se v „Mechenbergu“⁴ s oddíly braniborského kurfiřta a 20. března⁵ se objevil pod Frankfurtem nad Odrou („Francofort all'Oder“),

Frankfurt nad Odrou dobyt protestanty.

a když byly zahájeny útoky, vyjednali plukovníci „Monteufel“ a „Finic“,⁶ kteří tam veleli, s rytířem Drummondem („Dromonden“),⁷ braniborským generálem, čestnou dohodu – posádka sice svou povinnost nezanedbala, ale město je velké a více v moci obyvatel, většinou katolíkům nepříznivě nakloněných, než v moci posádky – a vytáhli se 700 pěšími a 200 jezdci.

Mezitím se bavorský vévoda se svým vojskem dostal na dohled Řezna, ubytoval se v „Degenhein“⁸ a rozložil své ubikace na straně k Donaustaufu („Donastauf“); brzy nato tam přišel i král uherský, a když se se svým královským hlavním stanem usadil v „Regeldorf“⁹ míli a půl od města, začalo se 15. května¹⁰ útočit na pevnůstku na pahorku za Dunajem, ovládající předměstí Stadtamhof („Borgo d'Off“), a na ostrov pod městem, aby se rozbily mlýny a obránci se tím ještě více stísnili;

Obléhání Řezna císařskými.

a protože se i na všech ostatních stranách pracovalo na přibližovacích zákopech a ubikacích, nešetřili Rakušané žádného úsilí, aby podnik provedli.

Výmarský na tyto zprávy ihned přešel Dunaj u Kelheimu („Karchain“) tři míle nad Řeznem, zahnal několik jezdeckých setnin Aldringenových, ubytovaných v těch místech, a táhna s obdivuhodnou rozhodností na dohled rakouského vojska, vstoupil do města. Zanechal v něm na posilu čtyři tisíce pěších s několika sudy prachu a s dobrými nadějemi generálnímu polnímu strážmistru Kaggovi („Cage“),¹¹ Švédovi, který tam velel, a se stejným štěstím, neboť na nic nenarazil, se vrátil za Dunaj mezi Ingolstadt („Inglostad“) a zmíněný Kelheim, aby tam očekával Horna, Birkenfelda („Brinchefeld“) a jiné saské lidi a aby společně přinesli potřebnou pomoc. Císařští však postavili mnoho děl z této i z oné strany Dunaje, se zdvojeným úsilím napadli půlměsíc před branou předměstí Stadtamhof a z druhé strany obklíčili velké kleště u Mnichovské brány („porta di Monaco“), a ostřelujíce je zdvojenými bateriemi, čtyři hodiny po poledni

Statečné výpady obležených v Řezně.

v neděli svatodušní¹² podnikli útok na půlměsíc; Švédové je z něho s velkou smělostí odrazili a útočníci přišli o mnoho vojáků a důstojníků, zvláště o plukovníka „Brunnera“, který, raněn na třech místech, zůstal v zajetí. Obléhatelé proto rozhořčeni obnovili útok, aby pomstili utrpěnou ztrátu, vždy však naprázdno; obránci naopak, povzbuzeni dobrým úspěchem, učinili téže noci velký výpad, zabili několik pěších a zničili kus zákopu, a byli by napáchali ještě víc, kdyby tam nepřispěchal baron z Troibreze („Treubrese“)¹³ s několika řadami vojáků, jimiž byli zahnáni; on sám tam však zůstal mrtev s dalšími důstojníky a rytíři. Tato smrt byla v císařově táboře pociťována s nemenší lítostí, než s jakou se tam dozvěděli o ztrátě generálního polního strážmistra Courvilla („Corville“) ve městě, kterého nešťastně zasáhl do hlavy kámen spadlý z hradeb.¹⁴

Protože však k usnadnění podniku a k zajištění proti pomoci bylo třeba vyhnat Švédy z Kelheimu jakožto místa příhodného k takovému pokusu, byl tam vyslán Aldringen se šesti tisíci vojáky; ten za tři dny přinutil plukovníka „Rosau“, který tam velel, aby vyjednal vydání.

Kelheim se vzdává Aldringenovi.

Janu z Werthu („Gio. di Vert“) bylo také nařízeno, aby s jízdou projížděl celou krajinu a okolní místa a pustošil zemi, aby se tam Švédové, nenacházejíce čím se živit, nemohli zdržovat a pokusit se o záchranu města.

Výmarský, vida z tohoto počínání, že bez rychlé nápravy je udržení Řezna beznadějné, obnovil s naléhavějšími prosbami pozvání vévodovi z Birkenfeldu, který táhl se svými oddíly na hranicích Franků, aby k němu přišel, a znovu podal zprávu maršálu Hornovi, který se zdržoval v okolí Augsburgu („Augusta“), a saskému kurfiřtovi, který prodléval se svým vojskem na hranici Míšně („Misnia“), aby jeden urychlil spojení s ním a druhý mu podle spolku poskytl náležitou pomoc. Ale ať už proto, že ji kurfiřt potřeboval k obraně vlastní země, nebo že mu byla podezřelá velikost Výmarského jakožto knížete z prvorozené větve jeho rodu, nebo že se obával, že udrží-li se Řezno a bude-li se pod ním bez užitku vyčerpávat císařovo vojsko, přeroste pak švédská moc meze,

Neshody mezi veliteli švédské strany.

v nichž ji knížata Říše snášela, nebo pro nespokojenost s velkým kancléřem Oxenstiernou („Oxestern“), nebo z jiných politických příčin, skutky neodpovídaly ujednaným slibům. Ani vévoda z Birkenfeldu svým dlouhým otálením, ať už bylo způsobeno řevnivostí, nebo potřebou jinde, nedal najevo, že chce vyhovět potřebám Výmarského. Jen Horn, který viděl, že v tomto obléhání je v sázce pověst švédských zbraní, se rozhodl vynaložit veškeré úsilí, aby dosáhl žádoucího cíle; posílil proto posádkami místa ve Švábsku a sám se s vojskem odebral k Augsburgu. Když tam při přechodu Lechu dostal zprávu, že v Landshutu, městě nepříliš vzdáleném, chybějí opatření k obraně, usoudil, že je nemá nechat za zády; proto na ně, ačkoli Výmarský opakovaně naléhal, aby se co nejdříve spojili, zaútočil a v krátké době je dostal do moci. Pokládal za lepší užít za těchto okolností diverze a nechat císařské vyčerpávat vojsko pod Řeznem, načež by bylo snazší pokusit se o pomoc, než riskovat ztrátou lidí panství nad tolika okolními provinciemi. Výmarský se však nad tím ukázal málo spokojen a dal najevo, že Horn, nespokojený s generalátem uděleným jeho osobě, soupeří s jeho štěstím, a proto spojení jen předstírá, aby mu nemusel prokazovat poslušnost. Přesto se musel s Hornovými důvody spokojit, a spojen s hrabětem Cratzem, který několik měsíců předtím uprchl z Ingolstadtu a tehdy u Švédů zastával úřad generálního polního maršála, přiklonil se i on k mínění o diverzi; odebral se s vojskem pod Forchheim („Forchain“) a postavil tam baterie. Protože se tam však pro nedostatek potravin a píce nemohl s celým vojskem udržet, zanechal tam zmíněného Cratze s pěti tisíci bojovníky

Švédové pod Forchheimem.

a sám se se zbytkem stáhl k Donauwörthu („Donauert“), aby se spojil s Hornem a věnoval se záchraně Řezna, proti němuž císařští pilně pokračovali v útocích. Obležení jim je opláceli neméně pilně častými výpady a tak zuřivou palbou z děl a mušket, že se pro kouř a oheň zdálo, jako by se město mělo obrátit v popel; a mezi ostatními byl pamětihodný výpad, který učinili 11. června, neboť ačkoli je nakonec odrazili císařští vedení svými předními veliteli,

Výpad z Řezna.

způsobili nemalou škodu a mezi mnoha jinými statečnými pány tam zůstal mrtev plukovník „Rainer“, německý rytíř, velmi milý císaři i králi a vážený vojskem. V této době byl zabit také generál Aldringen: oddělen s několika oddíly od císařského tábora, aby přinesl pomoc Landshutu, chtěl vstoupit branou toho místa, do něhož již druhou branou byli vpuštěni Švédové, a zasáhla ho mušketová rána, o níž není jisté, zda přišla z nepřátelské, nebo z přátelské strany;¹⁵

Dobytí Landshutu.

jeho ztráta zarmoutila nejen císaře, krále a bavorského kurfiřta, ale i mnoho jiných velitelů a rytířů vojska. Do jeho úřadu nastoupil Jan z Werthu, voják zestárlý ve zkušenostech a mezi vojáky velmi vážený.

Život a vlastnosti hraběte Aldringena.

Jan Aldringen byl rodák z Lucemburska, prostého původu. Sotva dospěl, dal se, veden bystrou povahou, do služeb několika baronů, kteří odcházeli na studia do Paříže; věnuje se spolu s nimi vědám a dodávaje své přirozenosti mezi francouzským národem větší živosti, nabyl mnoha znalostí a osvojil si různé jazyky. Odtud sestoupil do Itálie a nějaký čas byl ve službách hraběte Gaudenzia Madruzza, který sloužil ve státě milánském; ten ho pak pro zběhlost v psaní uvedl do kanceláře knížete tridentského. Ať už to byly přízně štěstí, nebo zlovolnost časů, vzbudil něčí řevnivost a odešel; a když, nerozhodný mezi hněvem a nejistotou, co si počít, bloudil na cestě k Innsbrucku („Inspruch“), usnesl se následovat řemeslo toho, koho první potká. Když pak na další cestě narazil na milánského vojáka, který se vracel z Německa, rozhodl se i on chopit se zbraní a s takovými předzvěstmi se dal s píkou na rameni do císařského žoldu. Tam, postupuje z jedné hodnosti do druhé, se stal plukovníkem a pro svou osvědčenou znalost byl uznán hodným, aby pod Mantovou nastoupil ve velení císařského vojska; potom vždy sloužil se samostatným sborem vojska, ačkoli bez titulu generála. Byl zralého rozumu, převelice jemné inteligence a pozoruhodné bystrosti. Jeho rady, provázené otevřeností řeči, minulými příklady a úvahou o budoucnosti, měly na poradách téměř vždy přednost před ostatními. Spisy jeho pera, sepsané s přiměřeným výkladem, otevíraly bránu porozumění, osvěcovaly rozum k opatřením a byly nanejvýš milé jeho pánu i jeho ministrům. Zkrátka v řemesle statečného a rozvážného kapitána dospěl k takové dokonalosti, že by v něm nebylo co si přát, kdyby ho nebyla ovládala přísnost a, což je horší, vlastní zájem, který dnes obvykle vládne většině ministrů. Rozděloval vojákům příspěvky tak skoupě a oplýval takovou přísností, že byl všeobecně málo milován. Tato strohost v tomto ohledu a jeho počínání u Mantovy, kde si prý z tolika kořisti odnesl mimořádný lup,¹⁶ byly nemalou újmou jeho ostatním dobrým vlastnostem.

Zatímco Rakušané stáli u obléhání Řezna, využili Sasové okolnosti, že Slezsko zůstalo s málo lidmi k obraně;

Počínání Sasů ve Slezsku.

vstoupili tam a učinili různé pokroky: rozbili několik císařských oddílů u Lehnice a pak obsadili Krosno („Crossen“) a Hlohov, místa slabé obrany, která se bez větších posil nemohla bránit. Švédové však tyto zisky nepřijali příznivě, neboť neodpovídaly potřebě Řezna; kdyby se kurfiřt jeho pomoci chtěl opravdu věnovat, přáli si, aby pronikl do Čech a táhl těmi provinciemi tak, aby císařští byli přinuceni je buď ztratit, nebo zachránit opuštěním započatého podniku.

Švédové přešli od Landshutu také pod „Alcha“,¹⁷ místo na řece Paar („Par“), obehnané starými hradbami, v nichž stálo několik bavorských pěších; ti, osmělení blízkostí spřáteleného vojska, se chtěli bránit a odmítali každou Hornovu podmínku, ale přemoženi útokem, ztratili s městem život i majetek. Protože se pak Horn stále zdržoval v Bavorsku, pokračoval v nájezdech a v obsazování podobných míst malého odporu, a ačkoli mu Výmarský novými naléháními oznamoval potřebu Řezna, ani tehdy se mu nezdálo, že je čas se hnout;

Horn nesouhlasí s pomocí Řeznu.

naopak, protože byl toho mínění, že se nemá riskovat bitva s čerstvým a početným vojskem, radil, aby se Výmarský raději spojil s ním a škodil Bavorsku; touto diverzí si sliboval získat mnohem víc, než získávali Rakušané dobytím Řezna, anebo je přinutit, aby přišli bránit vlastní zemi, neboť kurfiřt, kdyby viděl ničit svůj stát, dal by přednost jeho záchraně před získáním toho města. Ale Výmarský, jemuž záleželo na tom, aby neztratil místo tak velkého významu, naléhal takovými důvody a snažil se dát ostatním velitelům poznat, že ztratí-li se město před očima jejich vítězných vojsk, je to kromě obavy, že ztratí i ostatní spřátelená města, velká újma jejich vážnosti a pověsti. A protože je přirozené lnout více k věcem zrozeným z vlastního počátku, jako právě otcové k dětem, lnul vévoda, strůjce onoho podniku, k jeho zachování jakožto k plodu své statečnosti s takovou touhou, že nedbaje příliš jiného cíle než pomoci, pokládal všechny návrhy Hornovy a ostatních kapitánů za marné a málo podložené a pevně trval na tom,

Mínění vévody Výmarského o pomoci Řeznu.

že se má vynaložit veškeré úsilí, aby se zmařil první podnik krále uherského, z čehož se daly očekávat účinky, jaké obvykle vyvolává zlé mínění vniklé do lidu a do vojska. A takový byl hluk, který působil na poradách a v rozpravách, že se Horn nakonec rozhodl, aby ho dále nedráždil, spojit vojska, jak se také stalo v okolí Donauwörthu. Když se tam konalo několik porad o opatřeních, uznalo se, že podnik pomoci je zbrklý, protože švédské vojsko bylo daleko slabší než císařské a sotva dosahovalo 16 tisíc bojovníků: Cratz totiž zůstal (jak jsme řekli) pod Forchheimem a rýnský hrabě, který měl rozkaz vytáhnout z Alsaska a přijít vojsku na posilu, odkládal pochod, málo ochoten spojit se s Výmarským, pod jehož velení se nehodlal sklonit. Bylo však usneseno obtěžovat císařské tím, že se jim bude bránit v pícování a v přísunu potravin, dokud se, až budou ustavičným strádáním oslabeni, nenaskytne lepší příležitost pokusit se o bitvu.

Výmarský a Horn spojeni vpadají do Bavorska.

K tomu účelu přešli Lech a Isar („Iser“) a vstoupili do Bavorska navzdory odporu generála Wertha, který vynaložil veškeré úsilí své statečnosti, aby toto spojení přerušil; hned zpočátku obsadili Freising („Frensing“) a Moosburg („Morsburg“), rozsekali na kusy pluk plukovníka „Corpus“ a učinili po té provincii jiné pokroky, aniž se však přiblížili k císařskému táboru.

Kvůli těmto vpádům z této i z druhé, saské strany byly z tábora vyslány různé oddíly k Werthovi; Colloredovi, jehož vojsko útoky Sasů těžce prořídlo, táhl na posilu plukovník „Pech“ s několika císařskými pluky, vzatými zčásti z tábora pod Řeznem a zčásti sebranými v okolních provinciích. A protože mír se saským kurfiřtem byl pokládán za lék na všechna neštěstí Rakušanů, byl z vídeňského dvora vyslán do Litoměřic („Lutmeriz“) také hrabě Trauttmansdorff („Frasmedorf“), přední ministr, s vhodnějšími návrhy;

Mírová jednání mezi císařem a Saskem.

ale nedůvěra vévody kurfiřta a jeho další nároky způsobily, že se každý nový návrh rozplynul. Když se pak jednání o této věci rozbilo a maršál Banér se se svými Švédy připojil ke generálu Arnimovi, dobyli „Lutitz“, obsadili kromě toho Frýdlant („Fridland“) a „Falchemberg“ a pronikli až ke „Goltz“,¹⁸ kde měl ubikaci sám Colloredo; s jeho lidmi došlo k různým šarvátkám malého významu.

Mezitím pokračovalo dobývání Řezna a císařští se s takovým náporem a takovou statečností za přítomnosti krále, který tam chtěl, pohrdaje každým nebezpečím, být osobně přítomen, vrhli do útoku na předměstí Stadtamhof, že ačkoli jeho hradby se stejnou statečností bránil mladý hrabě Thurn („Conte della Torre“)¹⁹ se svým pěším plukem, nakonec do něho 12. července pronikli; obrátili pak děla proti městu a začali je sužovat i z této strany. Obležení, chtějíce odpovídat stejně častou střelbou, spotřebovávali prach tak, že brzy pocítili jeho nedostatek; k tomu přistupovala malá naděje na pomoc, a když guvernér ukázal svým důstojníkům stav střeliva, které nestačilo ani na tři dny, uzavřel 16. července na základě písemného mínění všech, že vytáhnou za čestných podmínek nejen pro posádku, ale i pro obyvatele, jimž král udělil takové výsady, že lepší by si nebyli dovedli vyžádat, kdyby byli bývali svobodní.

Vzdání Řezna.

S plukovníkem Kaggem, Švédem, velitelem v tom obléhání, pak vytáhlo asi 2 500 pěších a 400 jezdců s několika děly. Tento podnik byl jedním z nejslavnějších nynějšího století, neboť obležení za dva měsíce učinili přes 200 výpadů a útočníci tam podnikli sedm všeobecných útoků a vypálili přes 15 tisíc dělových ran a přes dva tisíce granátů; a ačkoli to Rakušany stálo asi 12 tisíc mužů, kteří zahynuli zčásti železem a zčásti strádáním, potěšil katolíky a každého jiného z císařské strany právě tolik, kolik zarmoutil protestanty, jejich stoupence a přátele. Mnozí křičeli proti počínání švédských velitelů a ministrů, že hleděli jen k cíli vlastních zájmů, nemysleli na nic jiného než na vymáhání kontribucí ze země, nedbali opustit pohodlí ubikací a trávili čas poradami a spory bez závěru, zatímco nepřítel zvětšoval své síly a obsazoval provincie. Když pak král zanechal v Řeznu silnou posádku se vším potřebným k jeho udržení, obrátil zrak k pokrokům saských zbraní ve Slezsku a v Čechách, a uváživ, jakou škodu z nich mohl utrpět, vydal se za Dunaj; bavorského vévodu s jeho vojskem a jinými císařskými oddíly ponechal, aby sledovali počínání Výmarského a Horna, kteří se po vzdání Řezna stáhli z Bavorska, jeden k Ulmu a Tuttlingenu („Dutlinghen“), druhý k Schongau a Landsbergu („Landsperg“).

Kardinál-infant se, jak jsme naznačili, zdržel ve státě milánském víc než dvanáct měsíců. Během nich nejen potěšil svou přítomností poddané, kteří dlouho postrádali pohled na svá knížata, ale upřímnými projevy svého dobrého smýšlení i smýšlení krále, svého bratra, si nemálo získal náklonnost a zmírnil obavy, které až dosud po Itálii rozšířili ministři dychtiví novot;

Odjezd kardinála-infanta z Itálie do Flander.

svým prostřednictvím utišil spory mezi Janovany a vévodou savojským, obnovil starý spolek s katolickými Švýcary a s vznešenými způsoby přijal poselstva všech italských knížat a mocnářů, která se sešla, aby mu blahopřála k příchodu. Mezi nimi zaslouží připomenutí to, které daleko předčilo všechna jiná, jaká kdy a kdekoli byla vypravena ke králům: poselstvo Bertucciho Valiera, vynikajícího senátora Benátské republiky, který si počínal takovým způsobem a s takovou nádherou, že dobře ukázal světu, že velikost a nádhera jeho vlasti nemá v Evropě nikoho, kdo by ji předčil nebo se jí vyrovnal.

Když tedy ve státě milánském shromáždil 90 pěších a 25 jezdeckých setnin pod velením dona Diega de Guzmán, markýze de Leganés, generálporučíka, dona Filipa Spinoly, generála jízdy, a hraběte Giovanniho Serbelloniho, generála dělostřelectva,

Jakost infantova španělského vojska.

a byl nabádán, aby přešel do Flander, rozhodl se k odjezdu. Navštívil tedy v Pavii infantku Markétu Mantovskou a v Miláně kněžnu z Carignana, 29. června se rozloučil s kapitulou duchovních, se senátem a se všemi ostatními, kteří mu přišli přát šťastný konec a dobrou cestu, a odebral se Valtellinou do Innsbrucku. Tam ho s velkými poctami přijala arcivévodkyně Klaudie a navštívili ho vyslanci krále uherského, jímž byl hrabě z Althannu („Altam“), Bavorska, jímž byl hrabě z Fürstenbergu („Fuistenberg“),²⁰ a arcibiskupa salcburského, jímž byl hrabě z Lodronu.²¹ Zdržel se tam tři dny a odebral se do Rattenbergu („Rottemberg“);²² zastavil se tam, aby počkal, až jeho oddíly dokončí příchod z Itálie,²³ a vyslal markýze de los Balbases („los Balbacec“)²⁴ a sekretáře dona Martína de Axpe ke králi uherskému, aby jednali o jeho přechodu do Flander; přál si, aby mu švagr pomohl dvěma burgundskými pluky a jedním německým pěším plukem s jezdeckým plukem barona ze „Sabac“. Ale po mnoha poradách,

Král uherský žádá od infanta, aby jeho vojsko vyhnalo Švédy z obsazených provincií.

když Rakušané uvážili, že je dobré užít španělského vojska, dříve než odejde, k vyhnání Švédů z Bavorska a Švábska, bylo usneseno poslat ke kardinálovi markýze di Grana s prosbou, aby vyhověl této potřebě a dal vojsku táhnout ke spojení s císařskými, což infant ochotně vykonal.

Kardinál-infant navštěvuje královnu uherskou, svou sestru.

Zatímco se o těchto věcech jednalo, královna uherská²⁵ poslala bratra pozdravit, a toužíc ho vidět, vydala se k Pasovu („Passau“) a dala mu o svém odjezdu zprávu; kardinál se proto cítil zavázán odebrat se do toho města, což učinil 10. srpna. Jménem královny mu vyšel vstříc hrabě ze „Siruella“²⁶ a královna, provázena kardinálem Dietrichštejnem („Dricchestain“), hrabětem z Frankenburgu („Frachenburg“),²⁷ markýzem de Castañeda („Castegneda“) a jinými předními rytíři, ho přijala v polovině schodiště svého paláce. Zdržel se tam tři dny, pak se vrátil do Rattenbergu a odtud do Kufsteinu („Copstain“), kde přehlédl vojsko čítající 2 700 jezdců a 9 tisíc pěších, postavené pod velení různých velitelů.

Když se tedy pomýšlelo na nové pokroky, byli znovu svoláni na poradu přední velitelé a byly předloženy dvě možnosti: buď táhnout se všemi silami proti Sasku, jak se již začalo, nebo pronásledovat Švédy, dokud jsou po pádu Řezna zmateni a mezi sebou nesvorní.

Porada Rakušanů, zda obrátit zbraně proti Sasku, nebo k Rýnu.

Němečtí velitelé tvrdili, že se má s císařským vojskem vpadnout do Saska, aby se tamní kurfiřt přinutil k míru, a ponechat kardinála a bavorského vévodu, aby sledovali Horna a Výmarského; druhou možnost nepokládali za lepší, neboť předvídali, že kdyby Švédové prohráli, probudili by se Francouzi, aby jim přišli na pomoc a vstoupili do míst v Alsasku, což byla za těch okolností věc převeliké váhy. Ale Španělé a bavorský vévoda, kteří se shodovali v tom, že se má jít proti Švédům, jejichž porážkou by se pak usnadnila dohoda se Saskem, uváděli, že pověst za každou cenu vyžaduje proniknout do Flander, kde byla přítomnost infanta potřebná, a že dříve, než se lidé spotřebují ve službách císaře, je třeba obstarat vlastní prospěch. Když tedy převážilo toto mínění, podpořené ještě jinými ohledy, vrátil se král k Dunaji, zmocnil se míst „Veilinguen“²⁸ a „Montagna di Nola“,²⁹ opuštěných Švédy, a nenadále napadl Donauwörth; a protože pan z „Termon“, který tam byl guvernérem, po dvou útocích nemohl odolat třetímu, bylo město 16. srpna dobyto útokem a posádka rozsekána na kusy. Švédští generálové, zpraveni o této události, se usnesli, aby se Výmarský se svým vojskem postavil u Lauingenu („Laffhing“) mezi Donauwörthem a Ulmem a Horn se svým aby šel do okolí Füssenu („Fussem“)³⁰ mezi řekami Iller („Ilera“) a Lechem a aby tam očekávali ostatní velitele s jejich lidmi na posilu, a zvláště rýnského hraběte Otu Ludvíka, který táhl se sedmi tisíci vojáky na hranicích Alsaska a byl zpraven dříve než ostatní. Ale spory mezi veliteli při této příležitosti, ať už to byla vůle Boží, nebo zlý osud Švédů, z toho ukázaly nejhorší účinky; neboť rýnský hrabě, předstíraje, že se spojí s tím, kdo mu měl velet, byl svým prodlením jednou z hlavních příčin, které zničily záležitosti Švédů.

Protože tímto ústupem zůstalo Rakušanům volné pole k projíždění těch plání, dobyl Jan z Werthu Ansbach („Ansbac“), Gundelfingen, Lauingen, Heideck („Heydech“)³¹ se všemi opevněnými místy toho okolí

Pokroky císařských ve Švábsku.

kromě Rothenburgu („Rotemburg“), svobodného města, které, posíleno posádkou, pokus císařských zmařilo. Chorvati, když zdolali útokem „Hoslat“,³² vyplenili všechny domy, znásilnili ženy, mnohé uškrtili, protože nedovedli prozradit, kde jsou peníze, a jiné mučili ohavnými mukami, což byla krutá podívaná, která vedle soucitu budila po celém okolí neobyčejnou hrůzu. Hlavní síla císařských pak postoupila k Nördlingenu, zahájila tam útoky a s velkou pílí jej obklíčila; posádka a guvernér tam svou povinnost nezanedbávali.

Na tuto novinu se švédští generálové spojili u „Gutemsburg“,³³ přešli Dunaj u Leipheimu („Liphein“) a utábořili se u ústí údolí Rems („Vale di Rems“), roviny mezi horami široké půl míle, která začíná na konci nördlingenské pláně směrem k Württembersku. Udržet se v ní se uznávalo za velmi výhodné, neboť z této strany získávali potraviny a píci pro své oddíly a toto místo bylo vhodné k poskytnutí pomoci nejen Nördlingenu, ale i ostatním místům Švábska a Franků; pěchota se ubytovala ve zmíněném údolí a jízda byla rozložena po území Heidenheimu („Hardenhein“), krajiny podél řeky Brenz („Brentz“) na hranicích Württemberska, až k Aalenu („Aulem“). Ačkoli tam dostali zprávu, že hrabě Giacomo Strozzi a Jan z Werthu se s dobrou silou jízdy oddělili od císařského tábora, aby napadli „Valerspach“³⁴ a jiná místa ve Francích, nechtěli proto ztrácet čas jejich pronásledováním, ale postoupili k Bopfingenu na hranici Švábska, aby zaujali výhodné postavení a dopravili pomoc do Nördlingenu. Na tomto pochodu šarvátkovali s několika císařskými oddíly, z nichž některé rozsekali, a když se zmocnili blízkého pahorku, usnesli se, že jízda Výmarského postoupí k jistému úzkému průchodu naproti katolickému táboru, jímž již byla obsazena všechna výhodná místa, aby prozkoumala, zda se jím dá bez nebezpečí projít. Když se to vykonalo a poznalo se, že obtíže ještě vzrostly návratem Wertha, který upustil od podniku na „Vallerspach“, bylo usouzeno prozatím od pokusu o bitvu upustit a poslat do města jen posilu, aby se guvernérovi a obyvatelům dodala odvaha statečně se držet, dokud Cratz z Forchheimu a rýnský hrabě z Württemberska

Maršál Horn dopravuje několik pěších do Nördlingenu.

a jiné posily nebudou moci přinést náležitou pomoc. A aby je tím více povzbudil, dovedl tam sám Horn určených 250 mušketýrů, kryje je svou jízdou; to se mu šťastně podařilo a vrátil se do svých ubikací bez střetnutí, když předtím u městské brány promluvil s velitelem a slíbil mu rychlou pomoc.

Král, usuzuje z tohoto počínání, že by na něj mohli zaútočit dřív, než se s ním spojí Španělé, dal ihned infantovi na srozuměnou nutnost jeho příchodu a prosil ho, aby urychlil pochod. Infant proto k lidem, které s sebou přivedl z Itálie, připojil zbytky oddílů zesnulého vévody z Ferie, kterých bylo asi 3 500 pěších a 1 200 jezdců, z tercií a pluků markýze di Torrecuso („Torrecusa“) a Panigaroly („Panigarolla“), Neapolitánců, dále plukovníků hraběte ze Salmu („Salma“), „Vormes“ a „Sachij“, Gambacorty („Gambacurta“), hraběte z „Arberg“ a dona Martína Idiáqueze („Idiaques“), a čítaje tak 12 tisíc pěších a 3 tisíce jezdců s deseti děly a se všemi potřebnými zásobami, dal se na cestu k „Blumendael“,³⁵ provázen velkým počtem velitelů a rytířů, mezi nimiž byli markýz de Leganés a Spinola, hrabata Serbelloni, Salm, „Vormes“, vévoda z Nocery, „Geri della Rhena“, don Giuseppe Mariconda, Tommaso Blanco, Luigi Ruggieri, Diego Bustos a jiní. Odtud přišel do „Paering“,³⁶ kde mu vyšel vstříc plukovník Contreras, rychle vyslaný, aby ho v pochodu popohnal, a krátce nato za týmž účelem kníže Borso d'Este a markýz di Grana. Táhna tedy spěšně, dorazil 2. září na půl míle od císařského tábora, kde mu vyšel vstříc sám král, provázen toskánským princem, vévodou lotrinským, hraběty Gallasem („Galasso“) a Piccolominim a jiným velkým počtem knížat a předních důstojníků; oba v týž okamžik sesedli padesát kroků od sebe z koně a objali se s láskyplnou něhou,

Spojení infantova vojska s vojskem krále uherského.

a když znovu nasedli a infant jel po pravici krále, který ho chtěl tímto způsobem uctít jako hosta, byl jím doprovozen až do své ubikace. Následujícího dne se na počest tohoto příchodu konalo mnoho slavností a obnovily se útoky proti Nördlingenu, vždy však marně pro vytrvalou obranu obležených.

Mezitím dorazil do švédského tábora plukovník Liebenstein („Liebestain“)³⁷ se dvěma pluky vévody württemberského a s jedním Rantzauovým („Ranzau“) a Schaffalitzkého („Sciaualischi“) s dalšími třemi či dvěma jezdeckými a jedním pěším, vytaženými z posádek směrem k Falci. A protože si švédská jízda, když se opožďoval příchod rýnského hraběte a Cratze, bez nichž nebylo lze opustit výhodné postavení, stěžovala na nepohodlí při pícování – musela totiž chodit velmi daleko a vždy přicházela o dobrý počet koní, které jí brali Chorvati –, a město, ostřelované bez ustání, dávalo různými ohni znát svou tíseň, přemlouval vévoda Výmarský, přesvědčen těmito důvody a ještě více svou šlechetností, která ho stále pobízela ke střetnutí, znovu Horna,

Přesvědčování vévody Výmarského k pomoci Nördlingenu.

že je povinen městu pomoci, jak pro dané slovo, tak proto, že každé otálení působí malomyslnost ve spřátelených městech; ta by, kdyby viděla ztrácet nejlepší místa před očima spojeneckého vojska, měla jen malou naději ve věrnost Švédů. Říkal, že velké podniky jsou činy velkých kapitánů a že štěstí jim nabídlo příležitost korunovat svou slávu slávou nesmrtelnou, když porazí krále, kardinála, kurfiřta Říše, vévodu lotrinského a nejstatečnější národy Evropy. Že nikdy nebylo pro vojáky žádanější doby, neboť zvítězí-li nad lidmi dobře vystrojenými, změní se jim šaty i štěstí; z velkého počtu se rodí zmatek a na nebezpečí se nemá myslet, když je duch nezná. Ale tyto důvody neměly sílu Horna přesvědčit; protože šlo o věc vážnou, v níž šlo o všechno, nechtěl k ní nikterak svolit, nýbrž byl toho mínění,

Porada Švédů o pomoci Nördlingenu.

že se má vyslechnout mínění vyšších důstojníků dříve, než se půjde dál. Když se tedy sešli, po různých sporech se uzavřelo, že protože se vojsko infantovo spojilo s vojskem královým a pomoc Švédů je vzdálená, nemůže se ani nemá činit jiný pokus, neboť by to bylo vrhnout se do zoufalství. Horn odpovídal – a jeho mínění následovala většina velitelů –, že se má hledět na výsledek a nespěchat do podniku, jehož obtíže nejsou tak lehké, jak se představují. Že rakouské vojsko je početné, vedené zkušenými kapitány dychtivými ukázat se v přítomnosti svých knížat hodnými svých hodností. Že Němci jsou vesměs zbytky vojsk mnohokrát zkoušených v poli; Italové, ač noví, jsou přesto obratní a schopní z nutnosti i z touhy po cti, a protože neznají zemi, lze věřit, že všichni, spojení a odhodlaní, jsou připraveni raději zemřít se zbraní v ruce, než se na útěku stát kořistí barbarských sedláků. Že se nemá podceňovat přítomnost krále a tolika jiných knížat, neboť ta živí srdce k největším hazardům; ale co bylo třeba uvážit nejvíce: že švédské vojsko je počtem mnohem slabší než rakouské, a kdyby prohrálo, není známo, kde by se znovu postavilo, neboť švédská koruna odpírá peníze na nové odvody a většina velitelů málo dbá o to, aby měla své setniny početné. Že je třeba dát přede všemi jinými ohledy přednost zachování těchto lidí, bez nichž by švédská autorita v Německu byla zničena, a že okolnosti jsou takové, že se má spíše usilovat přemoci nepřátele důvtipem a trpělivostí než železem a spěchem. A chce-li se přece o něco pokusit, má se aspoň počkat na jednu ze dvou očekávaných posil. Těmito důvody byla porada uspokojena, a ačkoli se Výmarský vzpíral, bylo usneseno počkat na Cratze a na „Ragie“,³⁸ generálního polního strážmistra, kteří již nebyli daleko.

Usnesení porady.

Mluvilo se však o způsobu, jak přinést pomoc s vyhlídkou na dobrý výsledek, a bylo navrženo, zda by nebylo dobré zaujmout postavení u Wallersteinu („Vallrstein“), vesnice půl míle od Nördlingenu; to však nebylo přijato, protože při přechodu rozlehlé pláně mohl nepřítel přinutit k boji, aniž by bylo lze ustoupit. Proto, kdyby císařským zůstala volnost projíždět Württembersko a ulmské hrabství, získali by nejen pohodlí pro vojsko, ale přinutili by Švédy opustit to postavení, aby nebyli odříznuti, a město by se pak, nedostávajíc potřebné pomoci, vzdalo před jejich očima. Uvažovalo se také, zda by nebylo dobré stáhnout tábor pro větší bezpečí o něco dále od císařských až do příchodu zmíněných posil; ale ani to nebylo uznáno za vhodné, neboť ústup by vylákal nepřítele, aby je pronásledoval a uvedl v nebezpečí i Württembersko, a oddíly očekávané z Franků by se se švédským vojskem mohly spojit jen s velkou obtíží a ve zjevném nebezpečí. Nakonec bylo společným míněním usneseno pouze pomoci Nördlingenu, ale tak, aby vojsku nechyběly potraviny z Württemberska a aby ta země nezůstala vydána nájezdům císařských. Toto rozhodnutí rozmlouval silnými důvody i hrabě Cratz, který právě tehdy dorazil napřed před svými oddíly, jež byly ještě na pochodu, jakožto ten, kdo lépe znal zemi i síly protivníků; prohlašoval, že se o tak nevýhodný střet nemá pokoušet bez větší posily a že je třeba za každou cenu počkat na příchod rýnského hraběte („Ringraue“), který nebyl příliš vzdálen, a ještě dalších oddílů, které táhly z jiných stran. S tímto míněním souhlasil i Horn, uváděje, že s vojsky početnými a nově sebranými je lépe bojovat strádáním než mečem, neboť se v zemi vyčerpané nemohou dlouho udržet, jak se právě loni stalo vévodovi z Ferie. Přesto, protože jeden i druhý chtěli vyjít vstříc vůli Výmarského a barona Hofkirchena („Offchirchen“), generálporučíka jízdy, který si utahoval, že z rad Hornových a Cratzových mluví strach, přiměli se Horn a Cratz k unáhlenému rozhodnutí.

Švédové se rozhodují pomoci Nördlingenu.

Vytáhli z tábora 5. září³⁹; vojsko čítalo 12 tisíc pěších a osm tisíc jezdců s 28 děly. Nedaleko Nördlingenu byla malá hora zvaná „Arensperg“⁴⁰; kdyby se na ní utábořili, obležení by dostali velkou úlevu a císařští by měli velkou nepříjemnost. Dali proto pěchotě, jízdě i dělům postoupit k zmíněné hoře pod krytem lesa naproti infantově ubikaci. Když o tom jezdci přinesli zprávy do katolického tábora, ihned se vyhlásil poplach; Leganés, vévoda lotrinský, Gallas („Galasso“), Piccolomini a markýz de los Balbases („Balbaces“) s jinými veliteli se to šli přesvědčit a ihned se vrátili, aby seřadili své oddíly a připravili se k bitvě, kterou válečné porady pokaždé žádaly, kdyby si ji Švédové přáli. Mezitím, když napřed vyrazilo několik švédských jezdeckých oddílů provázených několika křídly mušketýrů, začala šarvátka; když Rakušané viděli, že Švédové s několika pěšími prapory a děly táhnou proti nim, nechtěli na ně nijak útočit, aby se s nimi střetli o pláň, opustili postavení a stáhli se na zmíněný „Arensperg“, místo, které si Švédové vyhlédli pro svůj tábor.

Bitva u Nördlingenu.

Tehdy vévoda Výmarský, shromáždiv velkou eskadronu jízdy, napadl zmíněné císařské, kteří postoupili vpřed, a ačkoli ho zadržovali se stejnou statečností a pluky plukovníků „Sadlera“ a „Cratze“⁴¹ byly odraženy, nakonec, přemoženi náporem Švédů, museli s jistou ztrátou ustoupit spolu s ostatními, kteří jim přispěchali na posilu; a tam zůstal mrtev velkopřevor jeruzalémský, tedy maltézský, Aldobrandini, římský kníže, muž velké statečnosti a právem milovaný celým vojskem. Totéž se přihodilo i druhému postavení, které střežilo 400 Španělů; ti, napadeni plukovníkem Vitzthumem („Vistumb“), byli útokem přemoženi a většinou pobiti. A protože to postavení bylo vyvýšené jen tak daleko, kam sahal les, na jehož konci se výšina rozšiřovala až tam, kde byli s hlavní silou utábořeni císařští, byli Švédové, kteří postoupili tak daleko a zapletli se, nuceni pokusit se dobýt i onu vyvýšenou pláň; ale protože tam proti nim stál silný sbor Italů, který tam Leganés poslal pod vedením dona Gaspara Toralta a dona Martína Idiáqueze („Idiaques“), každý pokus vyšel naprázdno a nikdy je nemohli přemoci. Mezitím na druhé straně Horn, aby dal poznat, že i on má ducha plného odvahy a že jeho rady nepocházejí z žádného strachu, jak bylo naznačeno, vrhl se se svými lidmi proti zákopům vybudovaným Španěly a napadl dva pěší prapory, ačkoli jeho lidé jen s obtížemi mohli postupovat pod jakýmsi půlměsícem na začátku výšiny; a po krvavém boji, v němž padli hrabě ze Salmu a plukovník „Virms“, kteří jej bránili, tam Švédové vnikli. Místo aby se tam zastavili a drželi postavení podle Hornova rozkazu, postoupili k útoku na ostatní eskadrony španělského vojska a narazili na jízdu Piccolominiho a hraběte Serbelloniho; a nemohouce dostat pomoc od své jízdy, protože výstup byl pro koně nesnadný, a ještě více omámeni kouřem z ohně, který chytil v části katolického střeliva, museli se v jakémsi zmatku stáhnout, takže pro Španěly nebylo nesnadné znovu získat ono důležité postavení, z něhož vzešla zkáza celého švédského podniku. Statečně se v tomto střetnutí chovali Piccolomini, Gallas, markýz de Leganés, Serbelloni a ostatní velitelé, a mezi nimi se nesmí opomenout námaha otce Gamarry („Gamaia“)⁴², jezuity, infantova zpovědníka, který, pracuje ustavičně na opevněních, v nichž se velmi vyznal, ukázal se nejen dobrým služebníkem svého knížete, ale i horlivcem ve službě náboženství.

Tento zmatek Švédů by nebyl tak škodlivý, kdyby jízda, která měla rozkaz poskytnout pěchotě podporu, postoupila včas a podle Hornových rozkazů otevřela náspy; tuto nedbalost způsobila překážka několika vozů převrácených v lese, které proti danému rozkazu vyjely dříve než jízda a na nějaký čas ji zdržely; a to bylo příčinou, že se ztratila ona výhoda, kterou pak již nebylo možné znovu získat, neboť zatímco švédští pěší pronikali do zákopů bez doprovodu jízdy, pobíjela je rakouská jízda, která všude kolem projížděla uvnitř před čelem šiku. Přesto Švédové neustupovali a bez ohledu na smrt se vrhali proti Neapolitáncům a Španělům, kteří vždy s podivuhodnou smělostí drželi postavení, až unaveni a vyčerpáni dlouhou námahou, nemohouce již odolávat, začali ustupovat, ale se vší válečnou kázní. Když to spatřil Gambacorta, ihned postoupil s neapolskou jízdou a vrhl se s takovou prudkostí na Švédy, kteří příliš postoupili, že je rozbil, rozvrátil a přinutil vyklidit postavení; a bojovalo se tam tak zoufale – Švédové povzbuzováni přítomností svých generálů a Rakušané přítomností svých knížat –, že se zdálo, jako by ruce a zbraně soupeřily ve smělosti a statečnosti. Infant, projížděje mezi mušketovými ranami, víc než jednou nasadil život; vedle něho padl plukovník „Ayassi“, Piemonťan, a byl raněn don Pietro Girón, jemuž podal ruku, aby ho podepřel. Po nějaký čas se s velkou odvahou bojovalo nejen na tomto křídle, ale i na levém křídle, kde vévoda Výmarský bojoval s vévodou lotrinským a s Janem z Werthu („Gio: di Vert“); ti podali pamětihodné důkazy své smělosti, snášejíce nápory a vytrvale je odrážejíce. Boj byl již tak rozpálený, že z něho vzešly nejtvrdší srážky a mocné útoky; ale protože nevýhoda místa ztěžovala Švédům postup, takže nemohli vniknout do zákopů, a protože síly císařských stále rostly lidmi, které tam poslali Gallas s hrabětem ze Schwarzenbergu („Suartzemburg“) a markýz de los Balbases pod vedením Paola Denticeho, a protože je krutě trýznila dvě děla, která Toralto namířil z jednoho postavení ovládajícího bok švédských praporů, museli pomýšlet na ústup. Proto Horn, vida hrozící nebezpečí, protože se příliš daleko zapletli, odhodlal se s neohrožeností velkého kapitána k rozhodnému kroku: poslal veškerou svou jízdu proti nepříteli, aby pěchota, zatímco jízda bude zdržovat císařské, měla čas uchýlit se k malému místu zvanému „Nereshaen“⁴³ v údolí mezi pahorkem, kde se boj odehrál, a zmíněným „Arenspergem“, který se táhne od toho pahorku až k jakési říčce. Doufal totiž, že jeho předvoj zaujme postavení za tím místem, takže zadní voj, tísněný Rakušany, bude moci ustoupit pod ochranou dělostřelectva, a tak, až se oddíly dostanou na výhodné místo, vzdorovat společně s Výmarským až do příchodu rýnského hraběte s potřebnou pomocí, která nebyla příliš vzdálena.

Ale prapory levého křídla, unavené a ochablé ustavičným osmihodinovým bojem a tísněné čerstvými císařskými ze zálohy, v jejichž čele šli vévoda lotrinský, ctižádostivý slávy, a Werth, kapitán zestárlý ve zkušenostech, obrátily se zády, a utíkajíce střemhlav, aby se zachránily pod ochranou Hornova předvoje, převrátily jej vzhůru nohama a uvedly ve zmatek. Na ten pohled přispěchali Horn a Cratz, postavili se do čela svých pluků a nepřestávali povzbuzovat vojáky, aby se obrátili čelem; ale marně, neboť bylo nemožné je znovu seřadit, protože strach ze smrti měl větší sílu než útěcha života; jako ohlušení a oslepení zmatkem se cvalem rozprchli, kdo sem, kdo tam. Proto Horn, dotčen na cti

Porážka Švédů.

i slovy, která pronesl Hofkirchen, a rozhodnut nebýt divákem takového neštěstí, zůstal na poli jen se čtyřiceti jezdci a padl do zajetí; totéž se přihodilo Cratzovi, který, raněn mušketovou ranou, padl do rukou císařských.

Tato bitva trvala od začátku dne sedmého září až do dvou hodin odpoledne a Švédové v ní zanechali na poli

Počet Švédů padlých v bitvě.

asi šest tisíc vojáků, většinou pěších, kromě zajatců, všechna děla, zavazadla a, co bylo nejdůležitější, pověst a ono štěstí svých zbraní, které jejich stranu, dokud jim přálo, učinilo významnou v celém světě. Jízda, která zůstala s Výmarským, se stáhla do Württemberského vévodství a odtud do Frankfurtu a několik pěších setnin s Hofkirchenem, který byl rovněž raněn, do Ulmu. Švédové v této bitvě útočili příliš odvážně, neboť majíce nanejvýš dvacet tisíc bojovníků, měli tu smělost napadnout tři vojska, která čítala asi 40 tisíc vojáků. Zvěčnili se v této bitvě král uherský, kardinál-infant, toskánský princ, vévoda lotrinský a princ d'Este, které bylo ke všeobecnému úžasu vždy vidět neohrožené v mušketové palbě; na radu nikoho ze svých nechtěli ustoupit, ba tomu, kdo je prosil, aby se chránili, odpověděli, že bázlivá knížata mají zůstat v paláci, a ne chodit mezi zbraně. A z národů byli v největších střetnutích Španělé a Italové, takže uvedli v úžas i samy Švédy, kteří na tuto stranu útočili; nade všechny však bojovali podivuhodně Španělé a dali poznat svou statečnost a věrnost, takže Němci mohou věřit, že vítězství obdrželi od nich a jejich přičiněním. Z velitelů byl markýz de Leganés pokládán za hodného veškeré slávy a jména dobrého kapitána; hrabě Gallas, hrabě Piccolomini, hrabě Serbelloni a generál Werth vykonali svou povinnost; ale nade všechny se vyznamenali polní mistři Toralto a Idiáquez. Nesmějí se však opomenout ani ostatní, neboť každý, komu připadlo bojovat, dostál své povinnosti. Horn a Cratz byli nejvýše chváleni nejen pro statečnost prokázanou mečem, ale i pro pevnost svých rad; kdyby se jimi Švédové byli řídili, nebyli by upadli do onoho neštěstí. Smělý jako obvykle se osvědčil i Výmarský, pan Torstensson, generál dělostřelectva⁴⁴, „Ragie“, Schaffalitzky („Sciaualischi“) a Vitzthum, generální polní strážmistři, a všichni ostatní plukovníci a důstojníci, jejichž hrdost nezlomilo nic jiného než nevýhoda místa a počtu.

Když pak byl Horn přiveden jako zajatec do španělských stanů, král a infant ho chtěli vidět, a dali ho proto přivést do svých ubikací; když se chtěl vrhnout na kolena k nohám krále a kardinála, oni jako knížata ctnostná a od přirozenosti dobrotivá ho pozvedli, přijali ho zdvořilými a přátelskými slovy a řekli mu, že jsou velmi rádi, že mají za zajatce tak hodného a statečného rytíře; když Horn odpověděl, že i on se chlubí, že je v rukou tak dobrotivých knížat,

Hrdinný čin krále uherského.

poslali ho zpět do ubikace, kde ho navštívili všichni váleční velitelé a kde se s ním zacházelo s onou ohleduplností a zdvořilostí, jakou knížata takové velikosti a velkomyslnosti, jako byli tito, obvykle prokazují záslužným a statečným.

Na rakouské straně zemřelo asi 1 600 vojáků s různými kapitány a důstojníky a mezi nimi převor Aldobrandini, polní mistr hrabě Panigarola, plukovník „Virmes“, don Diego de Bustos, markýz di Rapalla, don Pietro Arias, don Alonso Noguerol a hrabě ze Salmu, kromě mnoha raněných.

Počet mrtvých na císařské straně.

Když se mezitím rozšířila zpráva o dobrých podmínkách, s nimiž bylo přijato Řezno, byla příčinou, že se Norimberk, který byl tehdy ve zlém stavu pro překážky svého obchodu a pro drahotu potravin, rozhodl jednat s císařem o dohodu. Ten senát proto, posluhuje si touto záminkou, prohlásil, že se k švédské straně připojili jen proto, aby zachovali svobodu, které už tolik let užívali, a budou-li jim tyto jejich požadavky císařem vyslyšeny, nemíní mít jinou příčinu k porušení dané přísahy. Tato slova byla Rakušanům milá, neboť poznali, že je mnohem lepší jednat mírně než přísně; předložené návrhy byly přijaty a požadavky toho senátu zcela vyřízeny. Senát při této příležitosti

Norimberk se dohodne s císařem.

zakusil, že dát se pod ochranu jiných, větších knížat znamená zbavit se jednoho, aby se člověk podrobil druhému; poznal totiž ve skutečnosti, že přijetím švédského krále získali zničení své země, vyčerpání svých zbrojnic a zkázu svého obchodu, a byli si jisti, že kdyby švédský král podrobil Německo, nezacházel by s nimi jinak než sami císařští, nad jejichž počínáním se ukazovali tak nespokojeni; neboť paměť knížat dychtivých velikosti uchovává jen to, co v dané chvíli slouží jejich zájmu.

Nemálo znepokojen zůstal také saský kurfiřt usnesením učiněným na frankfurtském sněmu, ustanovit

Mírová jednání se Saskem.

generálem zbraní vévodu Bernarda Výmarského, i jednáním velkého kancléře Oxenstierny („Oxestern“), jemuž se vytýkalo, že s ním nejedná s žádoucí upřímností; zdálo se proto, že se ukázaly jisté známky buď nedostatečného dorozumění, nebo řevnivosti mezi nimi. Rakušané, pozorní k okolnostem, se proto znovu, s jinými návrhy a podmínkami, pokusili o mír s tímto kurfiřtem, na jehož příkladu závisely skoro všechny ostatní spojenecké státy, knížata a města; k tomu účelu se zástupci obou stran sešli v Pirně, kde se však nepodařilo překonat nedůvěru Sasů ani uspokojit jejich vysoké nároky.

Zatímco tedy záležitosti Německa probíhaly takovým způsobem, Francouzi nepřestávali bdít nad výhodami své strany i nad újmami, které by z cizích úspěchů mohly hrozit jejich moci.

A proto kardinál Richelieu, předvídaje, kam míří záměry Španělů, hledal způsob, jak by jeho král mohl z těchto sporů vytěžit; a protože se mu zdálo, že neomezená vláda nad Lotrinskem bude pro Francii značným prospěchem, naléhal tak pilně na generály v té provincii, aby dovedli ke konci započatá obléhání hradu Bitche a La Mothe („Motta“), že maršál de La Force („della Forza“), když onen hrad 18. května přinutil ke vzdání, spěšně se odebral k La Mothe, kterou již obklíčil plukovník Hepburn („Ebron“), velitel francouzských zbraní;

Pokroky Francouzů v Lotrinsku.

a když proti ní postavili 30 děl rozdělených do sedmi baterií, otevřeli čtyři útoky a začali hloubit pět min, byly útoky nanejvýš mocné. Obležení na ně odpovídali a působili Francouzům denně ztráty, kromě mnoha vojáků i různých urozených velitelů, mezi nimiž byli pan z „Nauaglies“⁴⁵ z rodu Bénac, plukovník pěchoty, baron z „Grais“, kapitán v Hepburnově pluku, a krátce nato rytíř de Senneterre a pan z „Ponctù“, plukovníci, „Lartigote“, oberstvachtmistr normandského pluku, a mnoho jiných. Ale obležení byli krátce nato velmi zmateni smrtí pana d'Ische, svého guvernéra, k níž došlo při návratu z půlměsíce před branou do města; ačkoli na jeho místo nastoupil pan z „Vatteuilla“, muž neméně statečný, neměl přece vážnost svého předchůdce. A protože místo bylo tak těsně obklíčeno, že se museli bránit kameny – přičemž pozoruhodně se bránil jistý bratr Eustach, bratr zemřelého guvernéra, který v jediném dni shodil dolů víc než čtyři vozy kamení k převeliké zkáze mnoha vojáků a důstojníků pluku hraběte z Tonneins –, sešli se všichni důstojníci na poradu a společným míněním přistoupili ke kapitulaci, ujednané 26. července;

La Mothe v Lotrinsku se vzdává Francouzům.

tam vstoupili Francouzi a ponechali tam jako guvernéra pana z „Pengard“ s navarrským plukem. Maršál de La Force se obrátil proti hradu Wildenstein („Vildenstein“) ve Vogézách na hranicích Alsaska, a když tam k dobývání vyslal pana „della Blocasia“⁴⁶, Lutyšana, polního maršála, s baronem z „Lignou“⁴⁷, byl hrad pro nedostatek prachu 5. srpna vydán panem z „Charoij“, který tam velel, stejně jako se maršálovi vzdaly Vaudémont, „Boar“ a jiná místa Lotrinska. Když se tedy celá ta provincie podrobila, začal Richelieu přemýšlet o nových ziscích v Alsasku, až nastanou příhodnější události,

Francouzi sestupují do Alsaska.

a připravovat vhodné prostředky k uvedení zbraní do Itálie, kdyby došlo k roztržce míru. Z královského rozkazu pak byly francouzské zbraně z Lotrinska přivedeny na hranici Alsaska, ne bez obav Rakušanů, kteří se báli, aby se nespojily se Švédy; neboť Francouzi, vidouce Švédy zaměstnané proti císařským zbraním, pomýšleli vniknout se zbraněmi do Philippsburgu („Filipsburg“), kdyby slova nestačila. Jejich cílem však bylo nevyhlásit válku císařským ani si neznepřátelit Švédy, nýbrž zůstat jako rozhodčí německých záležitostí diváky pádu jedněch či druhých, neboť vítězství i porážka Švédů jim mohly přinést podíl na nějakém zisku, aniž by vstoupili do války. Francouzské království se totiž tehdy, zcela sjednocené, stalo nejobávanější mocí křesťanstva: kdyby zůstali ve výhodě Rakušané, Francouzi by stačili podpořit švédskou stranu i pevnosti, které by jim k tomu účelu byly uloženy do rukou; a kdyby zvítězili Švédové, viděli by se po oslabení rakouské velikosti dost silní, aby na mnoha stranách rozšířili hranice své vlády a drželi Švédy v úzkých mezích. Protože tedy Francii vyhovovaly sváry jiných, aby na cizích troskách tím více vyzdvihla vlastní autoritu, bylo jasně vidět, že Francouzi nemínili ani vyhlásit válku Španělům, ani podporovat Švédy jinak než podmíněně. Neboť kdyby porušili mír s rakouským domem, kromě již uvedených důvodů, totiž nepřítomnosti vévody orleánského v království, by otevřeně dali poznat,

Politika Francouzů.

že se nesnaží srazit velikost Španělska z jiného důvodu než proto, aby zvětšili francouzskou monarchii, jíž by se ostatní mocnáři museli bát tolik, kolik dříve žárlili na rakouskou. A co bylo nejdůležitější: kdyby francouzským vyhlášením války byla vyvážena síla rakouských knížat, bylo zřejmé, že by se Švédům otevřela cesta k větší velikosti; byli by pak pevnější v rozhodnutí nevydat rýnské pevnosti a ne tak snadno by vyšli vstříc požadavkům Francouzů, a kdyby je k tomu Francouzi chtěli přinutit zbraněmi, znamenalo by to smířit je s císařem a obrátit proti sobě celé Německo. A protože Francouzi poznávali, jak malou náklonnost k nim chovají obyvatelé Lotrinska, rozhodli se, aby se vyhnuli povstáním, která by mohla vzniknout v opevněných městech bez posádky, ponechat si jen Nancy, La Mothe a Bitche a ostatní pevnosti dát otevřít, totiž zbořit;

Citadela postavená Francouzi v Nancy.

v Nancy postavili citadelu o čtyřech baštách u brány Panny Marie ve Starém městě a generálním guvernérem celé provincie byl prohlášen hrabě de Brassac („Brussac“)⁴⁸, který se krátce předtím vrátil ze svého poselstva v Římě; na jeho místo tam byl poslán hrabě de Noailles („Nouaile“)⁴⁹.

Vévoda de Créqui z rodu Blanchefort, maršál a pair Francie, který se již rok zdržoval v Římě jako mimořádný vyslanec, byl pak pověřen, aby – až dokončí urovnání spoluprotektorátu Francie, který byl nakonec 13. června svěřen kardinálu Antoniu Barberinimu⁵⁰ – při svém návratu pod záminkou návštěv a zdvořilostí potvrdil

Cesta a návrat vévody de Créqui z římského poselstva.

dobré dorozumění krále Ludvíka s knížaty, jejichž státy projížděl, a obratně se informoval o jejich náklonnosti ke koruně. Aby to splnil, rozloučil se s papežem a 8. července se vydal do Florencie, kde ho velkovévoda přijal s náležitými poctami.

Odtud odešel do Benátek, kde se zdržel asi dva měsíce, vždy skvostně vydržován na veřejné náklady; během tohoto pobytu se několikrát snažil urovnat některé spory, které byly mezi papežem a republikou kvůli hranicím, ale bez účinku, protože papež stál pevně na svých nárocích a senát nechtěl ustoupit v tom, co nebylo vhodné. Když tedy poznal ty převelice moudré otce nakloněné k zachování veřejného klidu, 16. října pokračoval v cestě a projel Mantovou, kde ho důstojně přijal vévoda Karel, a Piacenzou, kde ho přijal vévoda Odoardo; ten, plný vysokých a šlechetných myšlenek a nemoha snést nároky, které si nad ním osobovali někteří španělští ministři, ukázal se nakloněn francouzskému přátelství a nezávislý na komkoli. Spokojen s poctami, které tam přijal, a zavázán vlídností toho knížete, vrátil se přes Casale a Turín do Dauphiné. V téže době monsignor Francesco Adriano Ceva

Návrat monsignora Ceva z nunciatury ve Francii.

z rodu knížat z Massy, když dokončil své mimořádné vyslanectví ve Francii, vrátil se do Říma, kde ho papež přijal s nejzjevnějšími známkami úcty; prohlásil se plně spokojen s jeho dobrými službami a s jeho rozvahou a učinil ho státním sekretářem s nadějí na vyšší stupeň pro bezúhonnost jeho života a přímost jeho jednání.

Nějaký čas předtím se v Římě ukázal jako obedienční vyslanec k papeži kníže Jerzy Ossoliński („Giorgio Oselischij“), který s nevšední okázalostí předvedl velikost polského krále, svého pána, a odtud se odebral s pověřeními svého krále k velkovévodovi a k Benátské republice.

Poselstvo knížete Jerzyho Ossolińského za krále polského do Říma.

V Římě zůstali jako mimořádní vyslanci jen monsignor Pimentel, biskup z Córdoby, a don Juan Chumacer („Ciumazzere“), kteří tam přišli jako vyslanci Katolického krále koncem minulého roku, hlavně aby u papeže zjednali pomoc pro císaře proti protestantům a Švédům v Německu.

Když v nördlingenské bitvě ztroskotaly rozsáhlé naděje Švédů a ti poznali, že nemohou pevně udržet místa v těch sousedních provinciích, stáhl rýnský hrabě posádky z Biberachu, Buchhornu, Radolfzellu („Zeel“), Rheinfeldenu, Freiburgu a všech ostatních okolních míst; sebralo se z nich tři tisíce pěších s několika málo jezdci, a spojeni s ostatními, kteří nebyli v bitvě, stáhli se všichni ke Štrasburku („Argentina“), aby se zastavili pod ochranou toho silného města a tam shromáždili rozprášené lidi a posily, které byly posílány z mnoha stran.

Toto vítězství, které naplnilo mysli Rakušanů a jejich stoupenců velkou útěchou, bylo slavnostně vyhlášeno a velký užitek, který si z něho katolíci mohli slibovat, byl zveličován. Zatímco tedy sbírali plody tak velkého štěstí, maršál de La Force, který stál s 16 tisíci bojovníky v hrabství Montbéliard („Monbegliaro“) – to je země mezi hranicí Lotrinska, Burgundska a Helvetie, kterou krátce předtím Francouzi koupili za jistou sumu peněz od vévody württemberského⁵¹ – a na hranicích Lotrinska a Alsaska, přiblížil se z rozkazu francouzského krále více k Rýnu, ne však s předsevzetím spojit se se zbraněmi protestantů, jak se proslýchalo, nýbrž aby nastoupil do míst, kde se Švédové již nemohli udržet;

Francouzi se přibližují k Rýnu.

usuzovali totiž, že by je Švédové raději odevzdali Francouzům, než by je nechali za kořist císařským. To se také stalo: Švédové, příliš slabí, aby se v té provincii udrželi bez francouzské opory, se rozhodli opustit Colmar, Schlettstadt, Hagenau, Landau a jiná místa obehnaná prostými starými hradbami, na některých místech zasypanými zeminou – místa, jež leží v srdci té provincie za Rýnem směrem k Lotrinsku.

Pan de Feuquières („Fichieres“), který tehdy za Nejkřesťanštějšího krále sídlil ve Frankfurtu u velkého kancléře Oxenstierny, ředitele rady spojenců Německa, využil této okolnosti a zopakoval svou žádost a nárok na Philippsburg; a aby se tím snáze přistoupilo k rozhodnutí odevzdat mu to místo, provázel svůj návrh sliby vhodné pomoci, což byla nabídka velmi vítaná těm, kdo ji potřebovali.

Pan de Feuquières žádá od Švédů Philippsburg.

Oxenstierna však smýšlel opačně, ačkoli to navenek zastíral, neboť neschvaloval přijímat tak mocné cizince za společníky svých zisků, a tajně působil skrze své důvěrníky, aby se rozhodnutí stále protahovala a aby se vlastní svoboda nezavázala k závislosti na Francii, jejíž král (říkal) pod skvělou záminkou, že je ochráncem katolíků, kráčí cestou, jak si bez tasení meče užívat zisků a námah našich vojáků. Že se nemá věřit sousedním mocnářům, poněvadž to, co není obsazeno nepřáteli mečem,

Philippsburg vypadá Švédům z rukou.⁵²

padá většinou do moci přítele za nabídku velmi často marných slibů. Ale ostatní němečtí rádci, kterých bylo devět ve sboru dvanácti zástupců určených k veřejné správě spojenců, zlákáni nejen nadějí na francouzské peníze a pomoc (bez níž, jak poznávali, se švédská strana nemohla udržet), ale i přemlouváním pana de Feuquières, který velmi naléhavě obnovoval žádost o Philippsburg jakožto součást trevírského kurfiřtství, zavázali Oxenstiernu, aby plukovníku Schmidbergovi („Scemidberg“), guvernérovi té pevnosti, uložil předat ji do rukou francouzských velitelů. To se vykonalo, ač s jistým odkladem, neboť Schmidberg pod záminkou, že mu švédská koruna dluží mnoho žoldů, nechtěl odejít, dokud nebude uspokojen; a věřilo se, že se to stalo s vědomím Oxenstierny, který chtěl

Philippsburg je Švédy uložen do rukou Francouzů.

i tak to předání protáhnout. Přesto se i tomuto nároku učinilo zadost vyplacením jisté sumy peněz zmíněnému Schmidbergovi, a tak to místo padlo do moci Francouzů. Nad tím se Rakušané velmi rozrušili a vznesli trpké stížnosti u římského dvora, ale vždy marně, neboť papež, nakloněný francouzské straně, odpověděl španělským ministrům, že se mu nezdá, že by si mohli stěžovat, když se to místo bere protestantům, aby přešlo pod poslušnost Nejkřesťanštějšího krále a duchovního kurfiřta trevírského.

Když se mezitím vévoda Výmarský stáhl se zbytky vojska do okolí Frankfurtu a sebral tam sbor 14 až 15 tisíc bojovníků, kteří k němu přišli z okolních provincií, požádal francouzského vyslance, aby mu vydal šest tisíc pěších, k nimž se Francie podle nové smlouvy Švédů s tou korunou zavázala pro každou potřebu;

Žádosti vévody Výmarského u francouzského vyslance.

ti pěší byli tehdy, aby se předešlo zmatkům, odmítnuti a místo nich přijato zaplacení stejného počtu⁵³; s touto posilou, jak prohlašoval, se ještě může postavit na odpor a, ne-li úplně zvítězit, aspoň zdržet postup císařských zbraní. Ale vyslanec, vida, že se věci změnily, odpověděl obecně a láskyplnými slovy ho ujistil o dobré náklonnosti svého krále k zájmům švédské strany: že o tom proto pilně podá zprávu ke dvoru a ihned o tom napíše maršálu de La Force, aby se dozvěděl, jaké rozkazy maršál v této věci má. Když se pak zůstalo v nejistotě až do příchodu odpovědí, obsahovaly, že protože posila pouhých šesti tisíc pěších je vzhledem k početným silám Rakušanů slabá, nepokládají za slučitelné s pověstí francouzských zbraní pouštět se do nových střetnutí s tak malým počtem lidí; že se však nabízejí podpořit Výmarského dvaceti tisíci bojovníky opatřenými vším potřebným. K této nabídce obratně připojili novou žádost o pevnosti Benfeld („Bensfelt“), Gustavsburg, Mohuč a jiné, nad čímž se nemálo reptalo u Oxenstiernova dvora, kde se veřejně mluvilo,

Švédové nejsou s Francouzi spokojeni.

že Francouzi rádi vidí švédskou stranu upadat, neboť až bude přivedena do nutnosti prosit o jejich pomoc, mohou při této příležitosti dosáhnout svých záměrů a zmocnit se pevností Alsaska a Dolní Falce, berouce je jakoby do úschovy, aniž by vstoupili do války; tím nejen rozšiřovali hranice království, ale zajišťovali se řekou Rýnem před každým vpádem Němců.

Tento sestup Francouzů do Alsaska a postoupení Philippsburgu, jímž přešli Rýn a které jim učinili Švédové, způsobily záměrům Rakušanů nemalou poruchu; proto, ačkoli podle válečného rozumu měli pokračovat ve vítězství a nedat Švédům čas vzpamatovat se, zadrželi, jako by zanedbávali samo štěstí, své pokroky v započatém běhu, aby nepřivedli Švédy k zoufalství a nepřinutili je vrhnout se úplně do náruče Francie se zbytkem

Císařští zanedbávají vítězství ze strachu před Francouzi.

pevností na Rýně. Kromě toho, že by Rakušané, kdyby ty pevnosti padly do rukou Francouzů, museli dobře uvážit, než poruší mír s tak přední korunou, připojovalo se, že by při jejich znovuzískání narazili na větší obtíže, neboť když je Alsasko připojeno k jejich státům, mohli by z něho bez překážky vytáhnout se svými spojenými a početnými silami a odrazit jakékoli více než průměrné vojsko; takže kdyby Rakušané místo toho, aby rostli z trosek svých nepřátel, jimi ještě více rozmnožovali velikost soků, znamenalo by to tlouct do stromu, aby jiní sbírali plody. Přesto lantkrabě hesenský užíval lepšího štěstí než ostatní protestanté, neboť rázně pokračoval v obléhání Mindenu,

Minden se vzdává Hesenským.

a ačkoli se obležení s tvrdošíjným předsevzetím drželi ve vzájemné obraně, přece se bez pomoci a bez potravin museli 24. listopadu vzdát a posádka vytáhla za podmínek dobré války se zbraněmi, zavazadly a dvěma děly; byl to podnik jisté důležitosti, neboť kromě toho, že se jím zajistila sousední země, zůstaly ty zbraně volné, aby přispěchaly, kam by to potřeba žádala. Za tohoto stavu německých záležitostí kardinál Richelieu, ministr nanejvýš bdělý, uvažuje, jakou újmu by přineslo vyhlášení otevřené války proti rakouskému domu, dokud byl vévoda orleánský, jediný dědic koruny, v rukou Španělů,

Kardinál Richelieu zjednává návrat vévody orleánského do Francie.

zkoušel různé cesty, jak dosáhnout svého záměru a přivést toho knížete do Francie. A protože se mu zdálo, že nastal čas provést úder, když infant přichází do Flander, jednal s panem de Puylaurens („Pilorans“) a sliboval mu svou neteř za manželku⁵⁴ a vévodství ve Francii, podnikne-li věc; ten, tím zlákán, vzal na sebe úkol a jakožto vévodův oblíbenec neměl mnoho námahy ho přesvědčit, tím spíše, že se zdálo, že vévoda orleánský není příliš spokojen s příchodem kardinála-infanta, jemuž jakožto bratr francouzského krále nemínil ustupovat.

Návrat vévody orleánského do Francie.

Pod záminkou lovu, jemuž obvykle věnoval volný čas, se po domluvě nejkratší a nejbezpečnější cesty vydal 8. října přímo do Pikardie, kde pro každý případ byly připraveny jezdecké oddíly, aby ho přijaly, a s ním páni de Puylaurens, du Fargis⁵⁵ z rodu d'Angennes a de Coudray⁵⁶ z urozeného rodu d'Escoubleau; pana de Chaudebonne („Sciaudebona“) z rodu d'Urre zanechal ve službách vévodkyně, své manželky; tohoto Chaudebonna pak Španělé jako podezřelého propustili. A tak nakonec dorazil do Francie k velké spokojenosti krále, královny, kardinála, knížat i lidu. Pravým cílem Richelieuovým bylo dostat Orleánského z rukou Španělů dříve, než s nimi dojde k roztržce, a pak, až bude v moci krále, zrušit sňatek zmíněného vévody.

Kardinál-infant, který se po nördlingenském vítězství zdržel několik dní ve Švábsku a na hranicích Württemberska dobýváním některých malých míst, zatímco král uherský na druhé straně, soustředěný ve Württembersku, se věnoval získávání ostatních, byl španělským dvorem znovu naléhavě vyzýván, aby pokračoval v cestě do Flander. Sešel se znovu s králem u „Grupenbach“⁵⁷ v poli, ve stínu jednoho stromu, a když si projevili svou lásku, rozloučili se 27. září v těsném objetí. Král se vrátil do „Grupenbach“ a kardinál pokračoval v cestě k „Rochendorfu“⁵⁸, a odtud přes Falc a Franky přešel Mohan u „Medac“⁵⁹, místa mohučského kurfiřtství, a bral⁶⁰ všechna místa, kudy procházel; ta, vyděšená porážkou Švédů a nemajíce vhodná opevnění k odporu, se mu všechna vzdala bez boje. Pak se dal cestou k Aschaffenburgu, městu mohučského kurfiřtství, a provázen markýzem de San Martín se dvěma tisíci jezdci krále uherského dorazil bez jakéhokoli střetnutí do Diezu („Diest“),

Cesta kardinála-infanta do Flander.

místa hrabat nasavských, kde, protože se mu zdálo, že je již mimo nebezpečí ze strany Švédů, propustil zmíněného markýze, a 14. října dorazil do „Neustrof“⁶¹ blízko Rýna; a když tam převedl vojsko, odebral se sám po vodě do Bonnu, kde mu vyšel vstříc a sloužil mu vévoda neuburský a pak kurfiřt kolínský, který ho přijal míli od města. Když pak následujícího dne vstoupil do Kolína, pokračoval v cestě k Jülichu („Giulliers“), stále provázen vévodou neuburským a princem, jeho synem⁶², a tam mu vyšli vstříc kníže Tomáš Savojský, markýz d'Aytona, vévoda d'Havré, hrabata z Rœulx („Reieux“), z Noyelles, z Grimbergen, z Isenburgu, z Bucquoy, z „Villerual“, z Bossu, z „Macron“, z „Fresin“ a jiný převeliký počet válečných velitelů a pánů země; a všude přijímán s radostným potleskem, vykonal 3. listopadu⁶³ svůj vjezd do Bruselu. Král uherský mezitím, když se mu bez boje musel vzdát Heilbronn na Neckaru, poslal vévodu lotrinského se sborem vojska proti rýnskému hraběti, který se zdržoval kolem Offenburgu s lidmi sebranými z okolních ubikací; ale ten, necítě se dost silný, aby se postavil vítěznému vojsku, ustoupil ke Štrasburku, pronásledován císařskými s takovou pilností, že nemoha ihned přejít Rýn po mostě, zataraseném vozy, ani odolat útoku nepřátel, ztratil asi 400 vojáků, zčásti utonulých v řece a zčásti pobitých Lotrinčany, a musel se sám vrhnout do vody a zachránit se plaváním.

Hrabě Ludvík, rýnský hrabě, poražen vévodou lotrinským u Štrasburku.

Stejně tak Piccolomini, který byl vyslán s částí vojska do Franků, využívaje příznivé okolnosti, vzal hrad Wertheim, místo a hrad „Vierch“⁶⁴, rozsekal v okolí Aschaffenburgu asi 600 dragounů, zajal několik vážených důstojníků a přivedl celou tu provincii k oddanosti císaři;

Pokroky hraběte Piccolominiho ve Francích.

ale protože se císařští obávali, že by tím přinutili Švédy prosit o pomoc Francii a spojit se s vojskem maršála de La Force, zůstali ve svých ubikacích ve Württembersku, aniž by se pokusili o jinou novotu. Tomu se nemálo divili švédští velitelé; a usuzujíce, že se to stalo ze strachu před Francouzi, byli proto zdráhavější vyhovět žádostem Francouzů a ve svém počínání postupovali obezřetněji, tak jak to viděli nejvhodnější pro své zájmy. Ale bavorský kurfiřt, pojímaje z tohoto otálení jisté podezření a nebyv prost obavy, že by císařští, spíše než nechat Falc padnout do rukou Francouzů, přistoupili k nějaké dohodě s anglickým králem a vrátili ji falckým hrabatům, synovcům anglického krále, způsobil, že se Jan z Werthu 5. prosince vydal dobývat Heidelberg, aby takovým nepřátelským činem obnovil nedůvěru a učinil každé jednání o tom zbytečným;

Heidelberg napaden Bavory a vysvobozen Francouzi.

ale protože hrad střežila francouzská posádka, maršálové de La Force a de Brézé ihned přešli s královským vojskem Rýn u Mohuče a za čtyři dny nejen osvobodili hrad, který byl blízko vzdání, ale znovu dobyli město a vstoupili i do Mannheimu, místa obehnaného víc než dvanácti hliněnými baštami s citadelou; to místo, jako příliš rozlehlé a málo důležité, Španělé před několika lety na některých místech otevřeli a opustili. A tu měla počátek velikost francouzského krále v Německu. Rakušané, pojímajíce z tohoto pohybu velké podezření, nepokládali za dobré podnikat tehdy větší novoty, ačkoli měli otevřenou cestu k získání Frankfurtu a Mohuče; a proto, zdržujíce se ve svých ubikacích ve Württembersku a v Bádensko-durlašském markrabství,

Jednání císařských se saským kurfiřtem.

pokračovali v mírových jednáních s různými knížaty Říše, mezi ostatními i se saským kurfiřtem, nyní již nedůvěřivým vůči velkému kancléři Oxenstiernovi. A ačkoli Francouzi, aby to narušili, vyslali ke kurfiřtovi pana de La Grange s rozsáhlými sliby a nadějemi, přesto císařští nezoufali nad šťastným výsledkem, neboť kurfiřt byl málo nakloněn velikosti cizinců v Německu a jeho státům nevyhovovalo odklonit se od rakouské strany, aby se zvětšila Francie.

Konec Knihy deváté.